Obsluha a užívání PARNÍCH KOTLŮ jakož i výtah z úředních ustanovení, jichž při tom dbáti jest (1895)

Sepsal Frant. Rössler, ředitel c.k. řemeslnické školy v Kladně, komisař pro zkoušení obsluhovatelů parních kotlů a strojů

Úkol řádné obsluhy kotlu

Úkolem řádné obsluhy parního kotlu jest:

Předejíti nebezpečí výbuchu;
palivo co nejhospodárněji využitkovati a pečovati o stejnoměrný vývin páry v takovém množství, jak toho spotřeba žádá;
pečovati o udržení celého zařízení v řádném stavu.

K tomu jest především třeba dokonale znáti celé zařízení kotlu, jeho výstroje čili armatury a úpravy topení.

Ztrácení vody v kotlu

… Ale ani pára z ohledu hospodárnosti a pořádku nesmí se nechati ucházeti. Uvolněná spojení dlužno hned náležitě utáhnouti, po případě při nejbližším zastavení chodu a když potřeba káže, novou úcpou opatřiti…

… K ušetření kotlu, tak jako i kvůli hospodárnosti topení (viz čl. 24., 26.) jest nezbytno, aby před každým otevíráním dvířek i roztopeného kotlu se hradítko tak dalece přivřelo a tak se tolik zmírnil, aby se vnikání studeného vzduchu pod kotel předešlo…

Podmínky hospodárného topení parních kotlů

Aby se palivo co nejlépe využitkovalo, musí býti:

shoření paliva dokonalé;
úprava topení taková, aby se z tepla hořením vyvozeného co možná mnoho kotlu sdílelo;
stěny kotlu musí teplo dobře propouštěti, a
pára z kotlu musí co možná suchá odcházeti.
O hoření. Aby palivo dobře hořelo, musí se mu z nejbližšího okolí dostati dostatek tepla na zážeh, musí se mu dostati k hoření potřebné množství vzduchu a vzduch ten musí míti k palivu dokonalý přístup. Topič musí přikládati tak, aby se čerstvé palivo mělo o co zažehnouti. Čerstvé palivo musí se co možná stejnoměrně po rozžhaveném rozhoditi.

Palivo nesmí býti ve velkých kusech, nýbrž přiměřeně rozdrobeno, nejvýše asi jako slepičí vejce.

Rošt má za úkol sprostředkovati styk vzduchu s palivem; musí tedy vzduchu poskytovati volný průchod.

Z roštů jest s této stránky ten lepší, který při stejné velikosti více volné plochy pro průchod vzduchu dává.

Topič musí toho dbáti, aby se rošt nezanášel, tj. otvory pro vzduch se neucpávaly. Péče ta musí býti tím větší, je-li uhlí příliš struskovité neb rošt nevhodným tvarem roštnic zacpávání náchylný. Zanášení roštu prozradí se tím, že se jasnost do popelníku od roštu zářící tlumí.

Palivo musí býti na celém roštu v stejně silné vrstvě (uhlí as 10 – 15 cm) rozloženo. V místech, kde by vrstva ta byla slabší, procházel by vzduch snadněji, tedy ve větším množství než vrstvami silnějšími. Ještě škodlivější by bylo, kdyby snad místy palivo vůbec vyhořelo, neboť by tu měl vzduch volný průchod.

Rovnému roštu dává se mírný sklon, tak že od dvířek ku jízku zapadá. Kdyby to bylo opačně a u jízku byl výše než u dvířek, stěžuje se tím přehlednost, neboť se pak těžko dá souditi o rozloze paliva na roštu.

Také u roštů šikmých a stupňových, pro drobné palivo zřízených, musí se pečovati, aby vrstva paliva na něm byla co možná stejnoměrná. Není-li svah dostatečný, aby palivo samo se, dle toho, jak dole odhořívá, sunulo a dolní část úplně krylo, musí se hřeblem pohybu jeho napomáhati.

Hoření dokonalé. Při hoření vyvíjejí se z paliva plyny a ty hořlavě slučují se s kyslíkem ve vzduchu obsaženým;*) při tom vznikají plameny. Kdyby toto slučování nebylo dokonalé, tj. kdyby se všechny plyny s kyslíkem nesloučily, ač by toho ještě způsobilé byly, vycházely by komínem ven, aniž by shořely. Tím ovšem se způsobí veliké ztráty, neboť se veškeré to teplo, jež by palivo při úplném shoření vydati mohlo, ani nevyvine. To stává se, když plyny na roštu vyvozené nemají dostatečného tepla k zážehu, aneb se jim k hoření potřebného vzduchu nedostává.

*) Vzduch jest směs kyslíku, dusíku a nově odhaleného argonu. 1 krychl. metr vzduchu chová 0,21 m³ kyslíku. Při hoření se tento kyslík slučuje, dusík odchází s plyny, kteréž se slučováním vytvořily, ovšem se musí při tom na teplotu po hoření vzniklé směsi zahřáti. 1 krychlový metr vzduchu váží 1,25 kg při 20^O C, a obyčejné vlhkosti.

1 kg uhlíku (tj. prvek hlavní součást paliva tvořící) vydá při dokonalém shoření 8082 jednotek tepla, k čemuž potřebuje 11,4 kg vzduchu, aby se hoření dostatek kyslíku dostalo. Při tom vzniká kyselina uhličitá, dalšího spojování s kyslíkem neschopná, tedy také k dalšímu hoření nezpůsobilá.

Kdyby se však při hoření tom přiváděla jen polovina z uvedeného množství vzduchu, vznikl by jen kysličník uhelnatý, který jest ještě k dalšímu spalování způsobilý. Při tom by se z 1 kg uhlíku docílilo jen 2417 jednotek tepla; činila by tedy ztráta takovým nedokonalým shořením 5665 jednotek tepla na každém kg uhlíku, tj. 70 %. Hoření ještě schopné plyny by odcházely komínem, což se prozrazuje temnější barvou kouře, a když se takové plyny ochlazují, srážejí se uhlíkové části na saze a těmi vzniká kouř černý.

Přítomnost kyseliny uhličité v plynech do komína vystupujících svědčí tedy o dokonalém spalování.

Ta se dá však zjistiti pomocí jemných, k tomu cíli zřízených vážek, neboť činí plyny ty těžší, aneb chemickým rozborem. Avšak již dle toho, jak komín kouří, dá se souditi na pečlivost v topení. Topič musí věnovati náležitou péči tomu, aby se při topení netvořil temný kouř, a to jednak z příčin hospodárnosti, jednak aby se okolí ušetřilo znečišťování vzduchu.

Aby se zážeh od roštu vycházejících plynů zajistil, jest o to pečovati, aby na konci roštu bylo vždy dostatek hořícího paliva. Proto jest radno čerstvé palivo z předu přikládati a když již žhavé jest, na zad sunouti, ovšem dodržeti se musí stejná vrstva paliva na celém roštu. Z těchto příčin se také osvědčuje topení Tenbrinkovo a jemu podobná, neboť tu plyny jsou nuceny jíti přes šikmý rošt zpět a tím se jim sdílí ku zážehu potřebná teplota. Neprochází-li roštem tolik vzduchu, co by plyny ku spalování potřebovaly, musí se vzduch i se svrchu na rošt přiváděti. Jízkem súžuje se průchod za roštem, aby tu plyny se vzduchem ve styk co nejdokonaleji a nejtěsněji vešly.

Zařízení ku „spalování kouře“ směřují ku zabezpečení dokonalého hoření tím, že se v úpravě topení hledí docíliti, by se plynům z paliva vycházejícím dostatečný zážeh i dostatečné k hoření potřebné množství vzduchu zajistilo. Vyhoví-li se při topení náležitě podmínkám dokonalého hoření, předejde se také tvoření kouře spalování ještě způsobilého; toho má se také řádným topením docíliti. K tomu jest ovšem třeba především náležitého porozumění a i píle při topení, k čemuž by zajisté nejvíce povzbuzovalo uznání se strany majitelů kotlů. Uznání takové jest v tomto případě tím spíše odůvodněno, uváží-li se, jak značných úspor možno docíliti dokonalým topením proti spalování nedokonalému, polovičatému.

Tím však se dvojím zájmům poslouží, nejen hmotným uživatele kotlu, ale i zájmům veřejnosti, kteréž se uspoří nepříjemnosti z obtěžování kouřem vzešlé. Naproti tomu nedbalost v topení prozrazuje nehospodárnost vlastní a nešetrnost k obecenstvu.

Topivosti paliva vyrozumívá se ono množství tepla, jež 1 kg paliva dokonalým spálením vydati může. Topivost ta závisí od množství uhlíku a vodíku, jež v sobě palivo chová; neshořitelné látky pevné v něm obsažené dají strusku a popel. Voda v palivu obsažená vypařuje se při hoření, k čemuž ovšem potřebuje tepla, o něž se topivost sníží. Vydatnost paliva se také vyjadřuje počtem kilogramů vody, jež by teplo dokonalým shořením 1 kg paliva vyvozené vypařilo. Předpokládá se při tom, že by se veškeré teplo vodě sdělilo a voda bylo 0^o, vyvozená pára 100^o teplá. K takovému vývoji jest třeba na 1 kg vody 637 jednotek tepla. Je-li tedy např. topivost jistého druhu uhlí 6 500 jednotek tepla, byla by jeho způsobilost výparu 6 500 děleno 637 = 10,24 kg, tj. teplo, jež 1 kg uhlí toho vydati může, stačí na vypaření 10,24 kg vody z 0^o na páru 100^o.

Ve skutečnosti se ovšem takového výsledku nedocílí, neboť značné množství tepla 15 – 25 % se spotřebuje ku vyvozování tahu komínem, do kteréhož vstupují plyny 200 až 300^o teplé a i teplejší, a jiná část se ztrácí vyzařováním, popelem a struskou atd. (viz čl. 28). Počítá se, že 1 kg uhlí kamenného vypaří 6 až 7,5 kg vody, což však při dobré konstrukci kotlu a pečlivé obsluze možno až na 8 – 9 kg přivésti. 1 kg uhlí hnědého vypaří 2,5 až 5 kg vody. Vydatnější palivo bude vyvinovati i více spalných plynů, bude i více vzduchu k hoření potřebovati.

V přibližných hodnotách středních se jeví:

U 1 kg paliva

topivost spotřeba vzduchu

teoretická skutečná teoretická skutečná

jedn. tepla m³

Kamenné uhlí 7000 5500 8 16

Hnědé uhlí 4000 2500 4,5 9

Rašelina 2500 1300 4 8

Dříví 2800 1600 3,5 6,75

Kok 7000 5000 7,5 15

Vodík obsažený v palivu a při hoření se uvolňující, takže se také spaluje, topivost paliva značně zvyšuje. 1 kg uhlíku vydá při dokonalém spálení 8082 jednotek tepla, 1 kg vodíku však 34,462, tedy více jak čtyřikrát tolik co uhlík. Vliv toho se jeví u některých druhů uhlí, takže až kol 8600 jedn. tepla topivosti dosahují. Petrolej má topivost kol 10 000 a svítiplyn 11 500 jedn. tepla.

Výše teploty při hoření docílená závisí od rychlosti, s jakouž se spalování koná a od množství přiváděného vzduchu. Je-li při hoření vzduchu příliš mnoho, bude se plamen ochlazovati.

Efekt čili účinek topení jest podíl z množství tepla z paliva na vývoj páry využitkovaného a množství tepla, jež palivo to dokonalým shořením vydá.

Např. pokusem se shledalo, že se průměrně za hodinu v kotlu vypařilo 1260 kg vody, na což se spotřebovalo 1260 x 636 jedn. tepla, tedy 781,360 jedn. Avšak pod kotlem se spálilo 200 kg uhlí s topivostí 6500 jedn. tepla, tj. každý kilogram uhlí dokonalým shořením by vydal 6500 jedn. tepla, veškeré tedy 1 300 000 jedn. tepla.

Využitkovalo by se tedy 781 360/1 300 000 = 0,601

z tepla v palivu, a říká se efekt, čili účinek topení toho jest 60,1 %. Při pokusech se počítá, mnoho-li vody průměrně vypaří 1 kg uhlí a mnoho-li kilogramů páry by se vytvořilo, kdyby se veškeré, dokonalým shořením 1 kg uhlí vyvozené teplo vodě sdělilo. Tak např. by hořejší uhlí při topivosti 6500 jedn. tepla vydalo tolik tepla, že by to na 6500 : 636, tedy 10,2 kg páry stačilo, neboť 1 kg, páry při našem pokusu potřeboval 636 jedn. tepla k vývinu. Jestli se 200 kg uhlí za hodinu průměrně spálilo a tím 1260 kg vody vypařilo, připadá na 1 kg uhlí 1260 kg vody: 200 = 603 kg vody. Způsobilost paliva při pokusu činí 10,2 avšak jen 603 kg páry se docílilo; jest tedy efekt 6,3/10,2 tj. 60,1 %.

Není třeba připomínati, že efekt topení závisí nejen od kotlu a úpravy topení, ale i od způsobu topení. Tak docílí některá topení až 85 %, nejčastěji se však efekt as mezi 60 – 70 % pohybuje, nesprávnostmi topení může však i pod 30 % klesnouti. Tu se teprve jeví důležitost pokusu, kterým se upozorní na nehospodárnost v topení a i jeho vady.

Tah a řízení jeho hradítkem. Přítoku vzduchu do topeniště docílí se tahem pomocí komínu. Tah ten říditi se dá hradítkem v průtahu před komínem umístěným. Mimo to také příklopem u popelníku dá se říditi přítok vzduchu k roštu a jsou-li otvory k přivádění vzduchu na rošt, dá se i těmi množství vzduchu regulovati. Když se hradítko přivírá, súží se tím tahu průchod, tah se rdousí, slábne, vzduchu bude do topeniště vnikati méně nežli při hradítku otevřeném. Zvláště důležito jest, zameziti, aby vzduchu nevnikalo do topeniště nadbytečně mnoho. Tím by se teplota v topeništi snižovala, tedy i účinek topení, a když by teplota klesla tak, že by se plyny ani zanítiti nemohly, stalo by se hoření nedokonalým. Nemístné vnikání nadbytečného vzduchu má škodlivé ochlazování za následek a nehospodářství v zápětí. Proto musí se trhliny v zdivu vždy pečlivě zadělati (nejlépe se k tomu hlína hodí). Nejškodlivěji však působí proud chladného vzduchu, který se žene pod kotel, jakmile se dvířka k topení otevřou. Proto se má otevírání těchto dvířek na nejmenší možnou míru omeziti. Při pracích na roštu musí sobě topič hbitě počínati, aby dvířka nebyla dlouho otevřena. Zkušený topič pamatuje si, za jakou dobu vždy nutno přikládati, aby dvířka ani zbytečně neotevíral. Jsou-li dvoje dvířka k roštu, používá jich střídavě, přikládá na jedné půli roštu a po přiměřeném čase teprve na druhé. Tím také spíše zabezpečí zážeh plynů. Ochlazení plynů následkem otevření dvířek prozradí se náhlým zčernáním kouře. Avšak tomuto nepříznivému, ochlazujícímu účinku vzduchem dvířkami unikajícím předejde se, když pro tu dobu, co jsou dvířka otevřena, se průtah do komína zmírní nebo zastaví. To se snadno může státi pomoci hradítka, pakli se ním průtah přiměřeně přivře. Naproti tomu po přiložení vyvíjí se z čerstvého paliva větší množství plynů, které zase bude ku spálení větší množství vzduchu potřebovati a dle toho bude nutno tah říditi.

Pomocí hradítka dá se říditi síla tahu a tím také mocnost ohně, což dobře slouží k tomu, aby se docílil vývin páry, jak toho spotřeba žádá. Kdyby se snad vyvíjelo páry přes potřebu, tak že by začla houstnouti a tím tlak její růsti přes míru dovolenou, tu dá se přivřením tahu oheň zmírniti a tím se účinek topení seslabí. Hradítko dopomáhá také k utlumení ohně v případech, že by z dalšího topení nebezpečí hrozilo. Také před ukončením chodu dlužno topení zmírniti, aby snad po tom, když se odchod páry zastaví, tlak v kotlu následkem ještě silného topení příliš nevzrostl. Inteligentní topič zajisté vystihne, jak výhodným jest mu hradítko k řízení účinku topení, jak se jím dopomáhá ku pravidelnému vývinu páry a že může rozumným ovládáním hradítka i zbytečnému kouření v značné míře předejíti. Tu však mu pohybování hradítkem nesmí býti obtížným a proto dlužno je tak zaříditi, aby se hradítkem se stanoviště topičova snadno vládnouti dalo. Jestli se hradítko vytahuje, jest třeba váhu jeho přiměřeným protizávažím náležitě vyrovnati. Aby pak zřejmo bylo, jak mnoho jest hradítko otevřeno, jest třeba na řetězu nebo páce k pohybu hradítka sloužících upraviti ukazovatele jakož i krajní polohy hradítka, tj. při úplném zavření a otevření na vhodné stupnici označiti.

Aby tah měl dostatečnou sílu, musí míti komín přiměřenou výšku. V případech, že by se tah dmycháním páry sesiloval, musí topič s porozuměním věci dle toho, kdy a jakou sílu tahu potřebuje, řízení tohoto dmycháním náležitou péči věnovati.

Plyny vcházející do komína musí míti dostatečnou teplotu k vyvození tahu, příliš schladlé by nedocílily žádoucího tahu a zbytečně vysoké teploty plynů těch by zase byly hospodárnosti na ujmu. Přiměřená teplota jejich pohybuje se kol 200 – 250^o C.

Propouštění tepla stěnami. Aby stěny kotlu teplo dobře propouštěly, musí býti co možná čisté, tedy prosty uvnitř kotelného kamene (viz čl. 10) a zvenčí sazí, neboť jak kámen tak i vrstva sazí průchodu tepla velice překáží. Zvláště nepříznivé jest, pakli saze následkem vlhka tuhou vrstvu utvoří. Proto jest třeba kotel nejen uvnitř ale i vně dokonale čistý udržovati. Zvláště se podporuje tvoření sazí, ujímá-li se plamenům, sotva že rošt opustily, najednou mnoho tepla, jak to např. u některých kotlů žárovkových a trubnatých, kdež se plameny při krátkém tahu s nepoměrně velikou plochou topenou setkávají. Takové části kotlu bývají pak sazemi v značné míře zanášeny a jest nutno častěji je očisťovati.

Také jest třeba, z průtahů nanesené tam saze a prachový popel odstraniti, aby snad místy průchod tahu nestěžovaly.

Zvláště pečlivého očištění vyžaduje kotel ku revisím nejen uvnitř ale i zevně.

Vlhkost páry jest hospodárnému zužitkování tepla velice na ujmu.

Ještě snad omluviti se dá u páry, jež k účelům topení sloužiti má, ale v parním stroji jest voda parou stržená jenom překážkou, neboť tam práci konati nemůže, a přec musela se voda ta, kterou jako vlhkost pára obsahuje, na tak vysoký stupeň tepla jako pára sama ohříti. A v tom spočívá ta ztráta tepla, neboť voda se musela v kotlu zahříti až na bod varu tam panující a pára ji sebou odnáší bezúčelně z kotlu pryč. Sluší tedy věnovati pozornost tomu, aby z kotlu odcházela pára co možná suchá. Východ páry z kotlu má býti z nejvyšší části kotlu, tj. z místa co možná vzdáleného od hladiny vodní. Také se užívá různým způsobem před ústím parního potrubí upravených chránidel, o něž se má voda zpět srážeti.

Na vlhkost páry má veliký vliv velikost prostoru parního a rozsah hladiny vodní, jakož i způsob vývoje páry. Jest přirozeno, že při úchvatném vývoji páry poměrně malou hladinou vodní vystupující, bude pára sebou bráti více vody než při vývoji klidnějším a při velké hladině vodní. Proto také má obsluhovatel hledět dodržeti co možná pravidelný vývoj, tj. stejnoměrné topení a vyhýbati se úchvatu. Arciť tam, kde jest topená plocha na množství páry, jež se od kotlu žádá, malá, bude míti stálý úchvat nejen snad na trvání kotlu, ale i na hospodárnost ve vývoji páry vliv nepříznivý.

Úprava topeniště. K dokonalému spalování jest ovšem také třeba, aby úprava a poměry topeniště odpovídaly druhu, jakož i spotřebovanému množství paliva.

To platí především o velikosti plochy roštové. Je-li plocha roštová malá, vadí to průtahu, styk vzduchu s palivem nemůže býti pro příliš silnou vrstvu paliva dosti dokonalý.

Je-li však rošt nadbytečně veliký, shoří palivo rychle a oheň jest nepravidelný. Dobrého uhlí kamenného počítá se k spálení na 1 m² roštu za hodinu nejvýše as 70 až 75 kg, ale ne pod 45 kg, sice by byla vrstva nevýhodně slabá; uhlí menší hodnoty, krupice apod. čítá se až 100 kg a uhlí hnědého 100 až 150 kg na 1 m² roštu za hodinu.

Zmenšení roštu dá se snadno provésti přizděním na zadní části nebo po stranách jeho.

Důležito jest, aby rošt měl velkou volnou plochu a tím skytal co možná velký průchod vzduchu, dále aby se mezery v roštu neucpávaly, roštnice se při hárání hřeblem nevytrhávaly a teplem se roztahovati mohly.

Kvůli obsluze musí býti rošt v přiměřené výšce nad dlažbou. Výška desky nístějové při spodní straně dveří dělává se as 70 cm od dlažby.

Příliš veliký rošt stěžuje obsluhu, proto také rozměry kotlů mají své meze.

Aby topení bylo v náležitém poměru k množství potřebované páry, musí i plocha roštová k velkosti plochy topené býti ve vhodném poměru. Tu brává se u kotlů pro stroje parní s dělností přes 10 koní 1,5 až 2 m² topivé plochy na 1 koně. U kotlů trubnatých o slabých stěnách brává se 1 až 1,5 m² na 1 koně. Pro malé parní stroje však jest radno vzíti topivou plochu o něco větší, neboť na koně více páry spotřebují než stroje veliké. V příznivém případě počítá se, že 1 m² plochy topené vyvine za hodinu u kotlů spodníkových as 16 kg páry, u kotlů článkových as 14 kg, u plamencových asi 20 kg páry. Jest přirozeno, že činí-li se větší požadavky u vývoje páry, bude muset býti topeno s větším chvatem, a vyhověti podmínkám hospodárnosti jest pak obtížnější, zejména pak kotel trpí a pára bývá vlhčí.

Plocha roštová dělává se 1/50 až 1/30 plochy topené pro uhlí kamenné a 1/30 až 1/15 pro hnědé uhlí. Pro drobné a špatnější uhlí bude třeba většího roštu než pro uhlí dobré.

Kotlům žárovkovým a článkovým stačí rošty menší.

Jízkem, který se až asi na 20 – 30 cm ke kotlu blíží, stahují se žhoucí plyny ke kotlu. V průtahu nemá se proudícím plynům stavěti žádný odpor. Ten zejména vzniká zanášením a náhlými obraty proudu. V obezdění průtahy tvořícím musí býti změny směrů co možná nenáhlé a rohy, o které se proud plynů zahýbá, sraženy.

Průchod v průtazích dělává se v přední části as ¾ od volné plochy roštové veliký a v posledním ramenu asi ½ této volné plochy roštové. Pod volnou plochou roštu vyrozumívá se součet všech otvorů v roštu, jimiž vzduch procházeti může, což asi 1/5 až ½ celého roštu bývá.

V zdivu musí býti pamatováno na přístup do průtahů za účelem čištění (otvory as 50 x 50 cm). Zdivo nesmí se o kotel opírati. K docílení náležité pevnosti jest třeba spony kleští ve zdivu, avšak pamatováno musí býti toho, aby se při tom nijak roztahování kotlu (účinkem tepla) nepřekáželo. O tom, jak důležité jest, aby zdivo bylo těsné a vzduch do průtahu nepropouštělo, bylo již jednáno (viz čl. 26).

Zvláště dlužno věnovati pozornost zdivu, kde jím některé části kotlu ven procházejí, např. u konců spodníků apod., aby snad kolem části té nevznikla mezera, aniž by vzduch vnikal do průtahu. Trhliny v zdivu jsou tím škodlivější, pakli ochlazováním vnikajícího vzduchu se dokonce zanícení plynů ruší, tedy při prvních tazích.

Části zdiva vysokému žáru vysazené, zejména při roštu, a jízek jest třeba z nespalných cihel zhotoviti. Kotel chrániti dlužno před stykem s vápenitou maltou, proto užívá se zde hlíny v zdivu.

Kovové podpěry neb ramena závěsná k uložení kotlu sloužící musí býti před účinkem žáru vhodným, trvanlivým obezděním chráněna.

Kotlu i všem jeho částem vodu obsahujícím musí se dáti sklon, aby byl dostatečný spád ku vypouštěcímu odtrubí, a to 5 až 10 mm na každý metr délky. Dlužno bráti při tom zřetel na jakost vody, zdali totiž bude mnoho kalu v kotlu zanechávati.

Ochrana proti vyzařování tepla jeví se nutnou zejména tam, kde by vyzařování tepla mělo za následek srážení páry aneb ochlazování plynů v průtazích. Při hospodárném zařízení bude se hledět předejíti co možná veškerým ztrátám tepla. V zdivu velice dobře za tím účelem poslouží vrstvy vzduchové, jež vzniknou, zbudují-li se stěny duté. Parojemy, domy aj. části kotlu z obezdění vyčnívající bude dlužno chrániti plášti neb obaly ze špatných vodičů tepla neb aspoň příklopy z plechu, kteréž však nesmí na dotyčnou část kotlu, jíž chrániti mají, přiléhati, nýbrž mezi ní a příklopem musí býti přiměřená vrstva vzduchu. Chránidlem se tu stává vlastně takto uzavřený vzduch, kterýž jest špatný vodič tepla.

V zájmu obsluhy jest, aby plochy proti stanovišti topiče byly co nejlépe před vyzařováním tepla chráněny, neboť vycházejícím žárem nejen ztrácí se na teple, ale činí se i pobyt u kotlu obtížným.

Zvláště pečlivé má býti přikrytí kotlu, k čemuž se doporučuje vrstva popelu neb drobné strusky. Aby však popel skulinami mezi kotlem a zdivem dolů do průtahu nepropadával, jest třeba skuliny ty zakryti vrstvou hlíny s chlupy neb pod. rozdělané.

Kotly nezazděné, jak nejčastěji při malých motorech přicházejí, jest třeba opatřiti pláštěm z plechu a mezeru mezi kotlem a pláštěm špatným vodičem vyplniti. Na lokomobilách bývají takové pláště hned při zhotovení upraveny. Ochrana proti vyzařování tepla u malých kotlů, jež bývají v dílnách postaveny, má se již z ohledu na obtěžování, jež přílišné horko v dílně způsobí, náležitě upraviti. Ztráty tepla budou tím větší, pakli kotel vysazen jest stálému průvanu.

Ochrana parního potrubí před ochlazováním směřuje hlavně k tomu, aby se předešlo srážení se páry na stěnách, neboť přeměňuje-li se ochlazením část páry na vodu, řídne tím a klesá její tlak. Proto obaluje se potrubí parní různými hmotami teplo špatně vodícími. Někdy se za tím účelem užívá jen prostých copů ze slámy nebo obalu z hlíny s příměsí chlupů nebo pod., aby schnutím se neroztrhala. Jsou však umělejší a také i účinnější prostředky ochranné ve velikém již výběru. Při nanášení takových obalů budiž vždy pamatováno, aby k přírubám byl dobrý přístup zachován. Aby se sražená voda v potrubí nezdržovala, musí se mu dáti sklon, tak aby potrubí mělo spád k místům, kde se voda vypouští.

Hospodárnosti dbalý obsluhovatel bude hleděti, aby i v přestávkách předešlo se ztrátám tepla, jež zbytečný průtah ochlazením kotlu i zdiva vyvodí. Za tím účelem se pro přestávky topení přivírá hradítko. Kromě toho napájí se kotel před přestávkou, aby bylo v kotlu s důstatek vody, a tlak se sníží.

Předhřívače velice přispívají k hospodárnosti, avšak i těm musí býti věnována potřebná péče: 1. aby byly v dobrém stavu a v chodu kotlu nerušily, 2. aby stěny byly náležitě čisté a účelu jim určenému vyhovovaly. Předhřívač přijímá na sebe část úkolu topení a ohřívá napájenou vodu, což by se vlastně v kotlu, kdyby tam voda studená přišla, státi muselo. Výhoda předhřívače jest pak tím větší, pakli se v něm využitkuje teplo, které by jinak v ztrátu přišlo. Tak dá se ještě využitkovati část tepla z páry ze strojů vycházející, po případě staví se předhřívače i za poslední průtahy do proudu plynů před vstupem do komínu. Má-li však předhřívač býti platným, musí býti dostatečně veliký; doporučuje se, aby byl tak veliký, aby tolik vody pojal, mnoho-li se as za 1 hodinu v kotlu spotřebuje. Také povrch předhřívače jest dlužno chrániti před ochlazováním.

Vzhledem k tomu, že napájením studené vody může i kotel značně trpěti, pakli se proudem jejím jistá část plechu příliš ochlazuje, jeví se i v tomto směru předhřívání kotlu prospěšným.

Výtah z úředních ustanovení užívání a obsluhy parních kotlů se týkajících

Zařízení závodů, při nichž se parních strojů neb jiných motorů užívá, musí dříve dojíti schválení živnostenského úřadu. Také rozšíření závodu v tomto smyslu musí býti živnostenskému úřadu oznámeno. Za účelem schválení zamýšleného zařízení má úřad živnostenský způsobem nejkratším prozkoumati závady se vyskytující a stanoviti podmínky povolení, při čemž se zvláště hledí, aby takové závody neškodily veřejným ústavům, kostelům apod. a zařízení nebylo životu v závodě pracujícímu nebezpečné. Zařízení parního motoru jest nutno též úrazové pojišťovně dělnické oznámiti.
Postavení parních kotlů. Pokud se postavení kotlů týče, rozeznává stavebný řád z r. 1889 tři druhy kotlů:
kotly velké;
kotly malé, když jich průměr nepřesahuje 1,2 m a při naplnění až po vodorys neobsahují více než 10 hektolitrů vody; tlak páry v nich nesmí překročiti 6 atmosfer;
kotly krsky, jichž průměr 80 cm a naplnění po vodorys 5 hektolitrů nepřesahuje; tlak páry nesmí v nich 4 atmosfery překročiti.

K postavení velkých a malých kotlů jest potřeba svolení úřadu stavebního. Při postavení kotlů krsků stačí jen ohlášení stavebnímu úřadu, kteréž se však učiniti musí prve nežli se kotlu užívati počne, a při tom dlužno se vykázati svolením vlastníka domu, přepisem certifikátu o vykonané zkoušce kotlu, načež se potvrzení o učiněném oznámení vydá. Velké kotly postaveny buďtež pokud možno v náležité vzdálenosti od místností obytních. Kotelny musí býti zdí nejméně 60 cm silnou od dílen odděleny a jen lehce kryty, a jest naprosto zakázáno překlenouti je nebo nad nimi něco vystavěti. (Stav. Řád § 88)

Malé kotly mohou se postaviti v obydlených domech a i v dílných samých, avšak místnosti nad nimi se nalézající nesmí býti obydleny; kotel musí býti nejméně 3 m od sousedních hranic vzdálen a komín má býti nejméně tak vysoký, jak hřeben střechy obytní budovy přímo sousedící.

Při zazdívání jest třeba šetřiti stavebních řádů a předpisů požární policie.

Komíny nechť jsou tak zřízeny, aby sousedství neobtěžovaly; výšku jejich stanoví úřad stavební. Komíny buďtež vždy zřízeny tak, aby se po případě alespoň na 30 m zvýšiti daly. Dole opatřeny býti musí hradítkem, a v těch výškách, kde světlost jest přes 50 cm, mají býti železná stoupátka.

Pakli stavební úřad statický výpočet komínu žádá, má se jím prokázati:

že tlak vlastní tíže v kruhovité části zdiva nikde 8 kg na 1 cm² nepřevyšuje,
že komín skytá ve všech částech aspoň dvojnásobnou jistotu proti skácení se při tlaku větru 150 kg na 1 m².

Komín budiž zřízen z ohnivzdorného materiálu. Plechové komíny lze dovoliti pouze pro průmyslové stavby o sobě stojící. Užívání plechového komínu mezi budovami obytnými lze dovoliti pouze na čas. (Stav. řád § 87. Článek ten chová též ustanovení, že z pravidla dle místních potřeb má topení parních kotlů opatřeno býti „přístrojem kouř účinně stravujícím,“ požadavku tomu však není tak snadno vyhověti.)

Hotovení parních kotlů. Výroba a správky parních kotlů patří k živnostem koncesi vyžadujícím. (Živ. řád § 15., čl. 18) Za volbu látky a sílu stěn jakož i konstrukci i provedení odpovídá hotovitel kotlu (nař. 1. října 1875, § 2.), a je-li kotel cizozemské výroby, spadá odpovědnost na užívatele.

Na kotlu naznačiti se musí jméno hotovitele, rok zhotovení a nejvyšší v něm dovolené napjetí páry.

Litiny se smí užiti jen na dómy, čela spodníku, na víka průlezů, odkalnic nebo jiných otvorů a hrdla, avšak nesmí části ty býti zazděny, aniž přijíti ve styk s plameny nebo žhavými plyny, a jich průměr nesmí 60 cm přesahovati. Parní dóm z plechu smí míti víko z litiny, avšak průměr nesmí 75 cm a tlak 6 atm. překročiti. Mosazné žárovky připouštějí se jen do 10 cm průměru. Užití litiny pro jiné účely než výše uvedené musí dojíti povolení c. k. ministerstva obchodu ve srozumění s c. k. ministerstvem vnitra. Stávají již četné konstrukce kotlů s použitím litiny, jimž se jednotlivým výše uvedeného povolení dostalo; na totéž dlužno se při zkoušení kotlů odkázati.

Výstroj kotlu. Dle nařízení musí míti kotel:
nejméně jednu pojišťovací záklopku, a je-li jeho plocha topená přes 2,5 m², musí býti záklopky dvě. Závaží při zatížení záklopky pomocí páky musí býti až na konci páky umístěno. U záklopek, jež jsou zpružinou přitlačeny, musí nejvyšší napjetí zpružiny býti omezeno přiměřeně nejvyššímu dovolenému tlaku páry. Lokomobily musí míti aspoň jednu záklopku se závažím. Kotly parních pluhů a silničních lokomotiv smějí míti obě záklopky se zpružinami.
Dále musí míti kotel správný a spolehlivý tlakoměr; na tom má býti nejvyšší dovolený tlak řádně označen. Také jest předepsána možnost připojení manometru kontrolního na šroubení ¾ angl. palce.
Aspoň jeden spolehlivý a dosti vydatný přístroj napájecí. Při ústí napájecího potrubí do kotlu musí býti zpáteční záklopka. Pro více kotlů může býti jeden společný přístroj napájecí, avšak napájení musí se dát pro každý kotel zvlášť otevírati nebo zavírati.
Nejméně 2 přístroje pro poznávání stavu vody v kotlu; z těch jeden musí býti vodoznak. Vodorys musí býti zevně zřetelně označen a to ve výši 10 cm nad žárorysem. Plameny z topení smějí zasahovati jen místa uvnitř kotlu vodou krytá; teprve pak, když žhavé plyny již přešly plochu kotlu nejméně 20krát tak velkou, jak jest plocha roštová, směly by přijíti na místa nad vodorysem, avšak tah smí býti jen obyčejným způsobem, tj. komínem vyvozený. Kdyby byl tah uměle sesilovaný, musela by ona plocha žhnoucími plyny již přešlá aspoň 40krát tak velká býti, jak jest plocha roštová.
Zkoušení parních kotlů. Pokavad parní kotel nebyl zkoušce podroben, nesmí se ho užívati, aniž se smí zazdíti neb obložiti. Od zkoušky osvobozeny jsou jen kotlíky krsky, když by jich celkový obsah (prostor vodní i parní) 80 litrů nepřesahoval.(nař. 1. října 1875, § 4.) Zkoušení jakož i občasné revise kotlů koná úředně ustanovený zkušební komisař aneb je-li uživatel kotlu členem úředně oprávněného spolku pro přehlížení a pojišťování kotlů, techničtí orgánové tohoto spolku. (zák. 7. červ. 1875, § 1.)
Žádost za zkoušku podává se zkušebnímu komisaři (každý arch žádosti s kolkem 50 kr.). K žádosti musí býti přiloženo: 1. kvitance od c. k. berního úřadu o zaplacení taxy, 2. výkres kotlu. V žádosti buďtež podány hlavní rozměry kotlu, síly stěn, rozměry plochy topené a z jakého materiálu jest ta která část kotlu hotovena, kolik jest pojišťovacích záklopek a jaký jest jich střední průměr. Dále udáno býti musí jméno a bydliště vyrabitele jakož i nynějšího uživatele kotlu, při čemž zároveň udati dlužno, k jakému účelu kotel sloužiti bude a kde se kotel ke zkoušce určený nalézá. (nař. z roku 1875, § 2.) Taxy platí se za zkoušky dle výměry plochy topené. Od kotlu s plochou menší než 2,5 m² platí se 5 zl., s plochou 2,5 – 10 m² 15 zl., při ploše více jak 50 m² 20 zl.

Přistoupí-li uživatel kotlu za člena úředně oprávněné společnosti pro dozor a pojištění kotlů, činí se přihlášky ke zkoušce u orgánů společnosti.

Zkouška koná se tlačením vody do kotlu pomocí tlakostroje – čerpadla.

Tlak při zkoušce převyšuje dovolený tlak, s kterýmž kotel pracovati má o polovinu téhož obnosu a ještě jednu atmosféru. Např. kotel by měl pracovati se 4 atmosférami, zkoušel by se tedy na více, polovinu toho, tj. 2 více, 1 atmosferu; celkem na 7 atmosfer. Tlak při tom měří se kontrolním manometrem zkušebního komisaře, při čemž se hned manometr na kotlu srovnává, správně-li ukazuje. Před zkouškou musí se kotel naplniti vodou tak, aby v něm žádný vzduch nezůstal; tlakostroj musí býti dokonale s kotlem spojen.

Certifikát vydá se hned po zkoušce, pakli uspokojivě dopadla. Certifikát ten má býti vyvěšen poblíž kotlu takovým způsobem, aby snadno viditelný byl. V případě ztráty certifikátu musí se o duplikát žádati u zemského úřadu politického. Připomínáme, že certifikát má velkou důležitost a ztráta jeho způsobiti může veliké nesnáze a nepříjemnosti.

Kdyby se při zkoušce nějaké nedostatky objevily, učiní se o tom zápis zároveň jako dobrozdání sloužící, zdali kotel vůbec nezpůsobilým shledán byl, neb jakých opatření k odstranění závad učiniti třeba. Po provedených opravách se musí zkouška opakovati.

Opakování zkoušky. Zkouška kotlu se musí opakovati:
Když by se provedla podstatná změna v jeho konstrukci;
když při opravě se více jak dvacátý díl povrchu kotlu vyměnil. Nařízení to se však nevztahuje na výměnu žárovek do 10 cm v průměru;
když již užívaného kotlu stabilního se v jiném závodě upotřebiti má;
když kotel byl delší dobu mimo činnost a dozorčí orgány před uvedením v chod shledaly potřebu podobné zkoušky (nař. z r. 1875).

Zkouška se musí po postavení na místě opakovati, byť i kotel v továrně po vyhotovení již zkoušen byl, ale po zkoušce té opět rozebrán byl. (nař. 11. 7. Z r. 1890.)

Revise kotlů. (nař. z r. 1875, § 8). Každý kotel podléhá revisi zkušebního komisaře neb inspektora pojišťoven kotlů, je-li uživatel jejím členem.

Nařízení to se vztahuje i na kotly pod 80 l obsahu, ač tyto od zkoušek osvobozeny jsou. Revise se musí konati nejméně jednou za rok, co možná bez přerušení chodu byť se kotlu jen občasně v roce tom užívalo.

Od dne první zkoušky počítaje každých pět let koná se zostřená revise, pro niž kotel musí býti vyprázdněn a i náležitě vyčištěn a potřebným k tomu odbouráním zdiva i z venku přístupným učiněn. S touto zostřenou prohlídkou koná se i zkouška na tlak.

Opatřením, jež komisař při revisi na základě ohledání nařídil, musí se bez odporu vyhověti. Pak-li komisař byl úředně stanovený a uživatel kotlu měl proti nařízením jeho námitky, může se v příčině té k zemskému politickému úřadu odvolati.

Výsledek revise zanáší se do certifikátu.

Aby revise i na lokomobilách, jež své stanoviště mění, se konati mohla, musí se orgánům revisi tu konajícím každoročně oznámiti, kde se bude lokomobila v ten který čas nalézati.

Taxy za revisi (zák. z r. 1971). Taxy ty řídí se tak jako u zkoušek velkostí plochy topené. Z kotlů, jichž plocha topená jest menší než 2,5 m², platí se 1 zl., z kotlů 2,5 až 10 m² 2 zl., 10 až 50 m² 3 zl., a je-li topená plocha větší než 50 m², platí se 4 zl. Taxa se platí za každý kotel zvlášť, byť se i najednou více kotlů, třeba i spolu spojených prohlíželo.

Taxa za revisi platí se jen jednou za rok, byť se i více prohlídek v roce tom provedlo. Revise konaná hned při zkoušce tlakem čítá se jako zvlášť prováděná. Koná-li se zkouška i revise najednou, platí se za oba výkony.

Členové společnosti pro zkoušení a revisi kotlů platí za výkony orgány společnosti provedené dle spolkových sazeb.

Užívání starých koupených kotlů (výnos 2. pros. 1893) připouští se teprve po vnitřní revisi a zkoušce kotlu, o což žádati musí nastávající uživatel kotlu.

K žádosti přiložen budiž dřívější certifikát kotlu toho, kterýž nález revise z posledního roku, v němž kotel ten ještě užíván byl, obsahovati má, aneb ověřený opis certifikátu takového. Zkouška kotlu díti se musí na místě užívání jeho komisařem, jemuž pak dozor nad tímto kotlem připadne. Výsledek této revise a zkoušky může komisař buď ve starý certifikát zanésti neb může nový certifikát zhotoviti, při čemž se veškeré důležitosti ze starého do nového certifikátu zanesou a starý certifikát se odejme.

Kdyby nebylo možno starý certifikát předložiti, musí se žádati o rozhodnutí u c. k. ministerstva obchodu. K žádosti té přiloženy býti musí hodnověrné doklady o tom, kým, kde a kdy kotel ten zhotoven a užíván byl, jak dlouho byl užíván a s jakým dovoleným tlakem, a proč užívání to přerušeno bylo. Staré kotly, o nichž by se žádané doklady předložiti nemohly, se k opětnému užívání ani nepřipustí. To však platí i o kotlech, jež z částí ze starých kotlů pocházejících sestaveny a částečně nového původu byly.

Při užití starých koupených kotlů spadá zodpovědnost kromě na zhotovitele též i na uživatele kotlu.

Vysazení kotlu z chodu. Kotel, kterého se rok neb i déle neužívá, pozbývá tehdy povinnosti revise, pakli se ještě před ukončením revisního roku předem u příslušných, dozor konajících orgánů oznámí, že se kotlu užívati nebude. (nař. 9. března 1882, § 1). Opětné užití takového, delší dobu vysazeného kotlu má se nejméně osm dní před uvedením v chod příslušným, dozor konajícím orgánům oznámiti.

Kotlu takového se užíti nesmí, pokud by revise provedena nebyla.

Při této příležitosti může býti i zkouška na tlak nařízena a provedena, byť i povinná pětiletá lhůta zkoušek ještě neuplynula. (nař. 9. března z r. 1882, § 6).

Obsluha parních kotlů. (nař. 15. července 1891). K obsluze neb k dozoru parních kotlů smí býti připuštěn toliko ten, kdo při prokázaném střízlivém chování a spolehlivé povaze překročil stáří 18 roků a prokáže se vysvědčením o zkoušce způsobilosti. K obsluze kotlů s celkovým obsahem pod 80 litrů není třeba zkoušených topičů.

Střízlivost a spolehlivost prokázati se mají vysvědčením dosavadních služeb neb vysvědčením zachovalosti.

Zkoušky obsluhovatelů konají se u zkušebních komisařů zvlášť k tomu úředně ustanovených (z profesorů na technice, průmyslových, řemeslnických neb odborných školách, nebo ze státních i civilních inženýrů), aneb u komisařů pro zkoušení parních kotlů a inspektorů společností pro dozor a pojištění kotlů v jich obvodu.

Za připuštění ke zkoušce podati se má žádost (50 kr. kolek) rektorátu neb ředitelství onoho ústavu, kterémuž zkušebný komisař přísluší, a pakli komisař zkušební takovému ústavu nepřináleží, žádá se přímo u něho.

Žadatel prokázati se musí dosaženým stářím 18 roků, svou zachovalostí, jakož i že nejméně šest měsíců obsluhou při kotlu zaměstnán byl a potřebné praktické zkušenosti za dozoru zkušeného obsluhovatele si osvojil. Lhůta praktické obsluhy může býti zkrácena na 3 měsíce u toho, kdo s dobrým prospěchem odbyl některou průmyslovou neb odbornou školu strojnického směru nebo kurs pro obsluhu parních kotlů. O částečném neb úplném prominutí průkazu praktické obsluhy rozhoduje c. k. ministerstvo obchodu ve zvláštních případech kvalifikace kandidáta zkoušky.

Taxa za zkoušku činí 3 zl. a skládá se před zkouškou samou u ředitelství, u něhož za zkoušku žádáno bylo. Za zkoušku strojnickou se platí 5 zlatých.

Praktická obsluha nemusí nepřetržitě až do zkoušky samé trvati, ba připouští přerušení mezi praktickou obsluhou a konáním zkoušky až do délky jednoho roku. Kdyby snad ale přestávka ta déle trvala, jest třeba zvláštního rozhodnutí c. k. ministerstva, má-li býti kandidát ke zkoušce připuštěn.

Kombinovaná služba při parním zařízení, tj. obsluha parního kotlu spojená s obsluhou i parního stroje jak v menších závodech často bývá, činí způsobilým ke zkoušce buď z jednoho oboru neb i ke zkoušce obého, pak-li jen zákonitou lhůtou služby té, jak z prvu uvedeno, kandidát se prokáže.

Na obsluhovateli parních strojů se žádá zkouška z tohoto oboru, pakli stroj má síly přes 10 koní. U lokomobil se však žádá zkouška strojnická již při 8 koní silném stroji.

Chce-li kandidát obě zkoušky, tj. topičskou i strojnickou najednou konati, může o to najednou žádati a taxy platí jako za každou zkouškou zvlášť, tedy 8 zl.

Má-li se zkouška konati u některého státního inženýra, platí se taxa u c. k. berního úřadu toho okresu, v němž dotyčný zkušební komisař sídlí, a pro zkoušky u orgánů k dozoru kotlů úředně oprávněných společností platí se u pokladny této společnosti.

Před výkonem zkoušky má se zkušebnému komisaři odevzdati potvrzení o zaplacení taxy.

Pak-li by žádost za připuštění ke zkoušce byla odmítnuta, má odmítnutý právo odvolati se k politickému úřadu zemskému (v Čechách k c. k. místodržitelství v Praze).

Při zkoušce se hledí zejména k zákonným předpisům o bezpečnostních opatřeních na kotlu a k oněm věcem, jež třeba dokonale znáti, by odvráceno bylo nebezpečí výbuchu parního kotlu. Pokud možno má se tato zkouška konati u kotlu v chodu se nalézajícího. Po vykonané zkoušce obdrží kandidát vysvědčení způsobilosti pro obsluhu parních kotlů.

Pak-li by kandidát v zkoušce neobstál, ustanoví se mu nejméně šestiměsíční lhůta k opakování zkoušky, a kdyby ani při této nevyhověl, smí ke třetí zkoušce býti připuštěn až po pěti letech.

O při zkoušce propadlých kandidátech jsou na základě učiněného oznámení úředního všichni zkušební komisaři uvědoměni.

Dozor na obsluhu kotlů a stíhání nešetření zákonitých předpisů bezpečnosti se týkajících.

Komisaři neb inspektoři jsou povinní nahlédnouti do vysvědčení osob, kteréž obstarávají obsluhu neb dozor u kotlů jich revisi svěřených. Jsou také oprávněni takovým osobám, jichž způsobilost k uvedené službě se nejeví býti zajištěnou, aneb které předpisů bezpečnostních opatření na kotlu nešetří, pohroziti, že jim vysvědčení způsobilosti odňato bude. Kdyby se příčina k takové výhružce opakovala, mají právo obsluhovatele kotlu ze služby té suspendovati a současně odejmutí vysvědčení způsobilosti u zemského úřadu politického navrhnouti.

V případě zanedbávání služby u kotlu tak závažného, že by ponechání osoby té při obsluze kotlu nebezpečným se jevilo, mají zmínění inspektoři právo i bez předchozí hrozby užíti uvedených již prostředků na odstranění nedbalého provinilce.

Osoba, jíž by vysvědčení odňato bylo, má do 14 dnů právo se odvolati k c. k. ministerstvu obchodu.

Dle § 24. nařízení ze dne 11. února 1854 tresce se jako přečin aneb přestupek dle zákona trestního každý čin i každé opomenutí, kterýmž při upotřebení parního kotlu se nebezpečí života, zdraví neb tělesné bezpečnosti lidí způsobiti aneb zvětšiti může.

Povinnost ohlášení o hrozícím nebezpečí při kotlu (nař. r. 1871, čl. 11) připadá všem obsluhou kotlu zaměstnaným, pak-li by uživatel nebo jeho zástupce na oznámení o nebezpečí tom jim učiněné nedbali a na odstranění jeho ničím se nepřičinili.

K ohlášení takovému jest vůbec oprávněn každý, kdož by o nebezpečí takovém věděl. Ohlášení to koná se u úředního komisaře ke zkoušení kotlů, kterýž má na každé takové oznámení věc vyšetřiti. Výsledek šetření oznámí se politickému úřadu zemskému a když by kotel dozoru některé společnosti podléhal, také i tomuto spolku. Zároveň určí se, jakých opatření podniknouti třeba. Hrozí-li nebezpečí, má komisař ihned žádoucí opatření učiniti.

V případě výbuchu parního kotlu jest uživatel kotlu povinen ohlásiti to ihned nejbližšímu úřadu bezpečnosti a ten o tom učiní oznámení úřednímu zkušebnému komisaři (vládou pro okres ten stanovenému). Dříve, nežli se dostaví vyšetřující komise a bez jejího svolení nesmí se na kotlu nebo jeho poloze i v jeho okolí ničeho měniti, leč že by toho ohrožené životy nebo zdraví na odvrácení nebezpečí vyžadovaly. Kdo zaviní výbuch kotlu, podléhá nejen zákonitému trestu, ale vázne též za veškerou tím způsobenou škodu. (§26, nař. 11. února 1854).

Dodatky

Společnosti pro zkoušení a přehlížení kotlů postavily si za úkol vykonávati svým členům zkoušky a revise zákonem předepsané jakož i přičiniti se o zdokonalování zařízení při vyvinování a užívání páry. Jak u společnosti pražské tak i u vídeňské platí přihlášení na pět roků. Chtěl-li by kdo ze společnosti vystoupiti, musí to učiniti výpovědí, jež se nejméně rok před dokončením trvajícího pětiletí podá. Pak-li se výpověď včas neoznámí, potrvá členství následující celé pětiletí. U obou společností se žádá, aby se člen přihlásil se všemi kotly svého podniku. Poplatek přistoupení jest u obou společností 3 zl. za každý kotel a příspěvek za kotel ročně 10 zl., je-li to v sídle inspektora společnosti. Nalézá-li se kotel mimo sídlo, jest poplatek ten zvýšen (o 2 zl. u pražské a o 5 zl. u vídeňské společnosti). Členové mají nárok na jednu vnitřní a jednu vnější revisi ročně. Za zkoušky tlakem jsou u společností sazby následující: u kotlů s plochou topenou pod 2,5 m² a u kotlu až do 10 m² jsou sazby stejné jak od komisarů úředně stanovených, tj. 5 a 10 zl. Další sazby jsou nižší a to u kotlů s plochou 10 až 50 m² 12 a u kotlů přes 50 m² 15 zl. Za mimořádnou revisi se platí za vnější 5 a za vnitřní 10 zl. Vzhledem k důležitosti topivých pokusů uvádíme zde sazbu za pokusy s výpočtem i dobrozdáním, kteráž liší se dle délky pokusů a činí při 12 hodin trvajícím 60 zl., 18 hodin 80 zl., 24 hodin 100 zl., 36 hodin 140 zl. a 48 hodin 180 zl.

Vídeňská společnost má odbor i pro pojišťování kotlů, jehož chce-li se kdo státi členem, musí dříve býti v oboru pro přehlížení a zkoušení u téže společnosti.