Jako úředníku veliké mezinárodní technické výstavy bylo mi uloženo provésti dva japonské studenty a vysvětlit jim vystavené stroje a přístroje pivovarské. S houževnatostí, která vyznačuje příslušníky tohoto národa, sledovali, ozbrojeni červenými knížkami, pozorně mé výklady, hledajíce si často některé slovo ve slovníku, zatím co já jsem hledal v paměti jiná slova cizí nám řeči. Nejsnadnějším byl můj úkol, šlo-li o výklad chemického děje. Napsal jsem prostě na tabulku křídou řadu chemických značek a třebaže říkám H dvě O a H dvě S O čtyři, věděli ihned japonští hosté, vidouce napsáno H2O a H2SO4, že jde o vodu a kyselinu sírovou. Můj úkol dorozuměti se s Japonci usnadněn tu mezinárodní dohodou vědy.

Podobné značky, zjednané mezinárodní dohodou, máme ve všech vědách: pro jednotky fysikálního měření máme celý soubor metrických měr a vah, máme koňské síly a atmosféry. A v elektrotechnice známé volty, ampéry, waty a ohmy mají vesměs tentýž významný úkol, aby jednotnými, základními prvky učinily výsledek práce vědeckých a technických badatelů kteréhokoliv národa světa přístupný příslušníkům všech kulturních národů, účastnících se kulturního závodění ve vědách a technice.

Veškeré vědecké bádání, stejně jako činnost četných vynálezců, nejsou totiž nikterak omezeny zeměpisnými hranicemi; nositelé geniálních myšlenek a šťastných nápadů vědeckých a technických jsou rozeseti Prozřetelností do všech krajin světa a v nich zase do všech vrstev národů, ano zdá se spíše, jako by v nižších vrstvách národa a v malých národech byli četněji zastoupeni než ve vyšších vrstvách a v národech mocných. Tak dostal i národ český četné malé i větší vynálezce ve všech oborech řemesel a průmyslu, jichž jména tvořila by celý seznam a kteří všichni přispěli svojí hřivnou podstatně k rozvoji svého národa, a v poznání, že ovládnutí přírody je zájmem všeho lidstva, i k celkovému světovému pokroku. Mezi nimi vysoko vynikají svým významem i naši velikáni, kterých nám největší národové světa právem závidí: Prokop Diviš, vynálezce hromosvodu, Josef Ressel, vynálezce lodního šroubu, a František Křižík, vynálezce obloukové elektrické lampy.

*

Práce lidská jest odvěkým zápasem člověka se silami přírodními o vládu nad světem. Původní člověk s hrůzou viděl, jak se hrnou černá mračna a zakrývají mu Slunce; zalézal hluboko do jeskyní, když z mračen počaly blesky sršeti, a viděl-li po bouři rozštěpené, spálené stromy a zkázu mezi tvory, způsobenou nebeským ohněm, jaký div, že nejmocnějšího boha svého obdařil vládou nad blesky a hromem! Poznání zákonů přírodních zbavilo ho hrůzy. Poznav povahu blesků, shodnou s elektrickým ohněm, jako výsledek svých zábavných a zajímavých pokusů, pojal úmysl zbudovati na svém poznání a podle četných pokusů stroj pro odvrácení bouřky, aby zbavil mračna nebezpečí pro životy a majetek lidský. Muž, který první se zdarem vybojoval tento zápas lidstva s hromovládným božstvem, byl rodák žamberecký, český mnich premonstrátský a dobromyslný venkovský farář přímětický – Prokop Diviš.

Narozen v chudobě (dne 1. srpna 1696), stal se Diviš mnichem, ale studiem dopracoval se hodností i slávy. Byl doktorem bohosloví a filosofie, ano nejslavnějším své doby přírodozpytcem; byl jmenován i převorem kláštera v Louce pod Znojmem. Přátelství spojovalo ho se slavnými učenci světa, zvláště s matematikem Eulerem. Povolán před císařské manžely do Vídně, odměněn tu za své elektrické pokusy těžkými zlatými medailemi. Diviš obdržel r. 1750 přes Prahu a Vídeň zprávu o pokusech Američana Franklina, jenž navrhoval, aby se stavěly proti bleskům na věže vysoké, špičaté tyče železné. Zapadlý moravský mnich zaslal Eulerovi, jako řediteli berlínské akademie, pojednání, v němž dovozoval škodlivost Franklinova návrhu, nebude-li zřízeno zároveň vedení od tyče do země. Sám navrhl stroj na odvrácení bouřky, který také postavil dne 15. června 1754 nedaleko svého příbytku. Tento stroj, zvaný meteorologickým, byl prvním skutečným hromosvodem na povrchu zemském a byl tedy původním vynálezem žambereckého rodáka Prokopa Diviše, českého faráře přímětického.

Obraz tohoto stroje nalezneme v každém naučném slovníku. Dnešní hromosvod na domech a věžích liší se od prvního Divišova stroje dosti málo přes to, že má za sebou vývoj více než dvou set let; jest pouze zjednodušením jeho meteorologického stroje. Jak daleko za osvíceným mnichem Divišem stojí kněží, kteří nechtějí chrániti kostelních věží z náboženských důvodů protí „božímu poslu“?

Je téměř samozřejmé v životě slavného vynálezce, že berlínská učená společnost podceňovala osobu a následkem toho i návrh faráře moravského. Diviš dal ve svém pojednání návod, jak stavěti hromosvody na věže, a doporučoval je i na stěžně lodí.

Obrátil se s nejpokornější prosbou na císaře Františka, aby dal na prospěch svých poddaných stavěti meteorologické stroje. Císař dal posouditi návrh vídeňským matematikům, kteří jej ovšem zmařili, zatracujíce čeho ve své veliké učenosti neznali. Závistiví odpůrci poštvali dokonce prostý venkovský lid proti Divišovi, takže ho venkované žádali o odstranění stroje a konečně sami násilně stroj mnichův rozbili jako domnělý původ velkého sucha, které toho léta bylo. Když pak bouřky na polích a vinicích způsobily mnoho škod, prosil pobloudilý lid marně Diviše, aby stroj znovu postavil mimo zdi kláštera louckého.

Benjamin Franklin, pokládaný omylem za vynálezce hromosvodu, postavil teprve šest let po Divišovi svůj první stroj na chránění majetků a životů lidských proti účinkům blesků; ale závist a nevědomost lidská uvedla jméno českého vynálezce téměř úplně v zapomenutí, ač byl i na jiných polích vědy průkopníkem, zejména v léčení elektřinou a v urychlování růstu rostlin elektrickým proudem, a kromě toho byl slavným hudebníkem.

Život jeho je názorovým příkladem vynálezce, jehož slavné dílo překoná neporozumění a předsudky, ba přetrvá i jeho jméno, neboť to bylo jenom náhodou uchráněno od plného zapomenutí vděčnými syny národa českého, zvláště zásluhou kněze-buditele Pelcla.

*

Nejzvučnější jména z dějin fysiky a chemie, a techniky na nich založené, jejich nositeli jsou geniální vynálezci, náležejí téměř výhradně zcela nepatrným a neučeným lidem, prostým mužům z lidu, kteří nepožívali nijakého neobyčejného vzdělání školního, neměli úřadů či hodností, nebyli obdařeni statky pozemskými, a které přes to vše Osud sobě vyvolil, aby svým vynálezem posunuli vývoj lidstva o desetiletí.

Američan Franklin i Angličan Faraday byli oba v mládí knihařskými učni, mladý Edison roznášel jako hoch noviny v Amerických ulicích, Němec Wagner, slavný v elektrotechnice, byl chudým účetním, Stöhrer, Ruhmkorff, Geissler, Halske patří mezi nejslavnější elektrotechniky a jsou to vesměs prostí dělníci, mechanikové; venkovský učitel Reis zdokonalil podstatně telefon, anglický učitel Rowland Hill založil organisaci světového poštovnictví na jednotné poštovní známce, sklářský učeň Frauenhofer zahájil vědecký rozbor látek ze vzdálených hvězd sledováním jejich spektra a mnoho jiných malých, prostých lidiček dalo světu nejcennější prostředky jeho kulturního rozvoje a jeho bohatství. To je v životopise všech vynálezců jejich nejvýznamnější vlastností.

Nejmohutnější průmysly a nesčetné užitkové předměty boháčů celého světa byly vytvořeny lidmi, kteří po celý život žili jako žebráci, miliony proletářů vytvořily kulturu dnešní Evropy a mezi proletáři rukou i ducha tvořili vynálezci pravidelně nejchudší, nejnešťastnější vrstvu. Kolik bohatství ducha leží v nejnižších vrstvách lidových a kolik by z něho vydalo plody, kdyby nebylo předsudků, že rozum je dán člověku s bohatstvím a s úřadem, kdyby geniální vynálezci našli ve svém národě podpory při obtížných a drahých prvních pokusech, předcházejících uplatnění každého vynálezu, a kdyby nenacházeli odpor závistivých a lstivých sobců a zištných kramářů mezi svými silnými bližními a rodáky, kteří je oberou i o poslední jejich majetek!

Celý cech glasgowských kovářů stál proti snahám nejslavnějšího vynálezce všech dob, Jamesa Watta, nechtěje mu ani dovoliti, aby se usadil v místě jako řemeslník. A přece jemu děkuje lidstvo za vynález parního stroje, on má daleko větší význam pro kulturu než všechny cechy celého světa.

Když Stephenson stavěl první železnou dráhu z Manchestru do Liverpoolu, měl proti sobě všechny anglické inženýry z povolání. Kolik hříchů proti prostým vynálezcům a jejich pevné víře v geniální vlastní nápad mají na svědomí povolaní úřední učenci s nejvyššími tituly vědeckými, slavné učené akademie věd a umění! Největší vědecký výkon devatenáctého století, zákon o zachování energie, na němž spočívají veškeré inženýrské vědy, byl odkryt chudým lodním lékařem Robertem Mayerem a byl odbyt největším současným učencem, nejpovolanějším z povolaných, Justem Liebigem, redaktorem časopisu pro chemii a fyziku, jako šílenství. Autor zákona zemřel dříve v blázinci, než jeho pravda byla uznána přes odpor celého učeného světa, aby založila největší rozvoj všech přírodních, technických i lékařských věd v devatenáctém století.

Život chrudimského rodáka Josefa Ressla (narozen dne 29. června 1793) jest názorným příkladem podobných osudů geniálního vynálezce. I tento původce světoznámého přístroje, lodního šroubu, byl zneuznán. Z otce původem Čecha, z matky, jež mluvila toliko česky, v rodině, pocházející z friedlandského kraje Čech, narodil se Josef Ressel, v malém domku chrudimském a za podpory svého českého kmotra, malešického nájemce Čížka, vychodil chrudimské české školy. Studium nadaného, ale chudého českého hocha bylo pak plno změn a přechodů. Gymnasium v Linci, dělostřelecká škola v Budějovicích, vídeňská universita ho vzdělávaly, a konečně lesnická akademie, kde jako stipendista císaře Františka dostudoval. Stal se lesním v dolní Krajině, kde spolu se svým přítelem a krajanem Františkem Školou, asistentem silničních staveb, pěstoval vědy technické, jejichž základů nabyl na důstojnické škole budějovické. Již na univerzitě sestrojil devatenáctiletý Ressl plán, jak použíti šroubu k pohonu lodí a balonů. Originál chová se ve Vídni v „museu práce“. Pro své mládí a pro nedostatek peněz musil od provedení plánu upustiti a odložiti jej. Roku 1820 přeložením do Terstu jako c. k. lesmistr získává novou příležitost k pokusům s lodním šroubem.

Jeho „dějiny šroubu v otčině“ jest krví psaná historie útrap a nesnází, jichž se dožil ve své vlasti geniální vynálezce. Podvodní italští obchodníci, podvodné firmy pařížské využívají střídavě důvěřivého vynálezce, aby se mu po seznání a osvědčení jeho plánů vysmáli. Roku 1826 dal Ressel zříditi první člun se šroubem ručně poháněným, který se i za větru a bouřlivého moře osvědčil lépe než dvojveslice. Roku 1827 dostal privilej na dobu dvou let na užívání šroubu k pohonu lodnímu. Nikým nepodporován, marně se pokoušel založiti společnost pro plavbu na rakouských vodách. První objednávku na čtyři čluny pro egyptského místokrále nemohl pro nedostatek peněz vyříditi. Roku 1829 postavil za pomoci velkokupce Ottavia Fontany v Terstu první parní člun. Stroj člunu, objednaný z Anglie, selhal a policie pak zakázala další pokusy. Ressel se musil po leta souditi s Fontanou, a tím zabředl do dluhů, z kterých se nevybavil ani výhrou procesu. Konečně dostal se vrchní lesmistr Ressel do benátského a později do terstského lodního arsenálu a pověřen dva roky před smrtí r. 1855 při reorganizaci válečného loďstva stavbou šroubových lodí. Ještě na konci života se dožil největšího zklamání, když v anglické soutěži o přednost jeho vynálezu obdržel cenu anglický vynálezce, který mnohem později než Ressel navrhoval šroub k pohonu lodí. Ve své prosbě za příznivé vyřízení žádosti o cenu, podané arcivévodovi Ferdinandovi Maxmilianovi, připomíná Ressel ve svém zoufalství nad zničeným životním dílem, že ani hmotný prospěch ani ješitnost nevedou ho k tomuto nezvyklému kroku, nýbrž pouze ten důvod, aby bylo známo a pro všechny časy zjištěno ke cti Rakouska, že lodní šroub byl vynalezen Rakušanem. Ale ani protekce rakouského arcivévody nepomohla pravdě k vítězství! Leč pravda je, že český lesník je původcem šroubů a vrtuli v lodích a balonech.

Roku 1802 vyzbrojil hodinář Fulton loď parními stroji Wattovými a o pět let později pluly jeho parníky pravidelně po Hudsonu mezi New Yorkem a Alabany. Z Ameriky vyplula také r. 1819 první paroloď „Savannah“ na cestu do Evropy. Tyto lodi byly poháněny kolesy, lopatkovými koly, jaká vidíme podnes u velkých vltavských parníků v Praze. Teprve vynález českého lesníka Ressla umožnil mnohonásobné zrychlení parolodí a tím jejich rozšíření. „Savannah“ ujela cestu z Ameriky do Liverpoolu za 840 hodin, roku 1830 trvala tatáž cesta ještě 730 hodin, r. 1840 již jen 600 hodin; první šroubový parník německý „Hamnonia“ ujel r. 1858 cestu za 300 hodin a r. 1895 zavedením rychlejších strojů zkrácena tato doba na 130 hodin, takže za 80 let zmenšila se na šestinu původní přeplavní doby – hlavně zásluhou českého vynálezce. Resslova vynálezu bylo nejdříve využito v Americe a r. 1845 brázdil první šroubový parník „Great Britain“ oceán. Veškeré ty nesčetné paroplavební společnosti, které od té doby vznikaly s kapitálem, uloženým v obrovských parolodích, a sahajícím do miliard, všechny ty pyšné parníky, brázdící oceány, jezera a veletoky celého světa, nesoucí vlajky všech národů, pohybují se lodním šroubem českého „lesního námořního intendanta“ Josefa Ressla.

Dovážejíce nám bavlnu z Ameriky a z Indie, vlnu z jižní Afriky a Austrálie, kůže z Albanie a z Ruska, obilí z Ukrajiny a Rumunska, maso z Argentiny, rostlinné tuky z tropických jihomořských ostrovů, kávu z Brazílie, kaučuk z Konga, jutu z Ceylonu, měď z Ameriky, nikl z Kanady – konají nesčetné lodi světa svou cestu vlnami oceánu, rozrážejíce je lodními šrouby, které se téměř úplně shodují s českou myšlenkou chrudimského rodáka Josefa Ressla.

Ať nese loď jméno našeho Palackého nebo německého Bismarcka, ať křižuje Tichým oceánem nebo Atlantikem, ať pluje po severoamerických nebo švýcarských jezerech, po Dunaji nebo La Platě, ať veze bohatství nebo národy do nové vlasti, ať slouží míru nebo jako ponorky a dreadnoughty válce – vždy může Čech, sklánějící se přes zábradlí paluby a nořící zraky své do pěny roztříštěných zelených vln kolem lodních šroubů, vzpomenouti českého lesníka Ressla, jehož duch provází veškeré ty miliony mořských pocestných a čeká jako bludný Holanďan na vysvobození lepším společenským řádem, který nenechá duševního majetku geniálních jedinců bez ochrany a který práci rukou a hlavou svých členů postaví nade všechno ostatní, co hodno ochrany států.

Pyšný „Imperátor“ hambursko-americké paroplavební společnosti, největší paroloď německá, nese ve svém obřím těle, ocelí krytém, čtyři bronzové lodní šrouby, každý 5 m široký, a šrouby ty otáčí síla 62 000 koní čtyřmi parními turbinami 185kráte za minutu kolem osy, půl metru silné. V těle plovoucího paláce, divu německé techniky dvacátého věku, jest toho čtyřdílné obrovské poháněcí zařízení, zřízené podle myšlenky geniálního českého vynálezce, ještě šedesát let po jeho smrti triumfem českého vynalézavého ducha.

*

Vědecké a technické badání naší doby je úplně mezinárodní. Práce vykonaná kýmkoliv a kdekoliv prospěje všem národům, kteří se jí správně a včas chopí. Nalezne-li nadaný vynálezce chytrého obchodníka, může jeho myšlenka přinést mnohý zisk. Záleží na jeho povaze a štěstí, dostane-li se části toho zisku i jemu a jeho národu, nebo upadne-li v zapomenutí, jako vynálezce hromosvodů.

Tato mezinárodnost badání vysvětluje nám i to, že sebe menší předmět denní potřeby evropského i amerického moderního člověka na kterémkoliv místě povrchu zemského, např. elektrická žárovka, vyšel vlastně ze spolupráce všech národů, a je tedy zhmotněním vědeckého úsilí, důvtipu a zručnosti učenců a vynálezců z celého světa. Na žádný z těchto nesčetných strojů a přístrojů nemůže ukázati příslušník jednoho národa, aby jej mohl označiti za dílo ducha jen českého, francouzského, anglického, ruského či německého. Každý je vytvořen spoluprací všech národů a vyloučíme-li kterýchkoliv národ, ať sebe menší mezi nimi, z toho závodění, na mnohý předmět si ani nebudeme moci pomysliti.

Ze světla takové malé skleněné lampičky ozařují knihu čtoucího Čecha nebo Němce paprsky ducha anglického fysika Michala Faradaye, pruského důstojníka Wernera Siemense, českého telegrafního přednosty Františka Křižíka, amerického vynálezce Edisona a jiných belgických, ruských, italských, francouzských vynálezců, bez jichž vynálezů nebyla by dnešní dokonalá půlwatová lampička, plněná dusíkem, taková, jaká je: tak dokonalá, tak levná a tak rozšířená po celé zemi.

Kolik mezinárodního úsilí svědomitého a nezištného leží v těchto zdánlivě bezvýznamných skleněných hruškách, tolik, ba daleko více, jest ho ve veškerých ostatních vědeckých a technických úkolech minulosti, přítomnosti a budoucnosti, řešících tisíceré potřeby moderního člověka společným úsilím všech národů.

František Křižík, rodák z Plonice u Klatov (narozen dne 8. července 1847), jest také nositel českého národního podílu na poli technického badání a tvoření. Křižík, syn chudých rodičů, vystudoval s obtížemi reálku klatovskou a musil střídati studium techniky se zaměstnáním v továrně. Záhy se obrátil do služeb státních a byl zaměstnán u různých železničních společností rakouských a uherských, kdež dosáhl místa telegrafního přednosty. Sestrojil tu četná bezpečnostní dopravní opatření, ale jeho hlavní zásluhou byl vynález tzv. plzeňské obloukové lampy, která pak předčila všechny podobné jednoduchostí a spolehlivostí, takže se rozšířila po celém světě. Různé společnosti a továrny anglické, francouzské a německé odkoupily českému inženýrovi za sumy dosti značné jeho patenty a věnovaly se výrobě a prodeji obloukové lampy. Na světové výstavě pařížské obdržel Křižík jediný z rakouských vystavovatelů první cenu se zlatou medailí. Podobně odměněna Křižíkova oblouková lampa na výstavách mnichovské, vídeňské a jinde, a rozšířila jméno českého národa a jeho techniků do celého obydleného světa. Roku 1884 otevřel Křižík v Karlíně svůj vlastní závod, který vyrostl za několik let v nejpřednější firmu.

Křižík první dal zazářiti pražskému náměstí v elektrickém světle, on vykouzlil na jubilejní výstavě pohádkový elektrický světelný vodotrysk, instaloval první pražskou elektrickou dráhu, osvětlení Národního divadla a četných českých měst. Jeho jméno je spojeno v Čechách s představou elektrického století, jako v Americe Edisonovo a v Německu jméno Siemensovo.

Ing. Jindřich Fleischner, Národní čítanka, 1918