Fungování výzkumu v rakouské monarchii zajišťovaly v českých zemích laboratoře a ústavy vysokých škol nebo jej v rámci svých možností organizovaly, podporovaly a zajišťovaly vědecké společnosti, odborné spolky a nadace. Se vznikem Československé republiky bylo zřízeno 42 ústavů. V letech 1918 – 1920 jich přibylo 22 (8 při školách a 14 státních: geologický, hydrologický, chemická laboratoř Geologického ústavu a 11 zemědělských ústavů). V období 1920 – 1930 působilo 28 ústavů (11 při školách a 8 státních: poštovně-technický, vojensko-technický, hospodárného využití paliv, laboratoř firmy Explosie, hydrotechnický, lékařsko-potravinářský, rybářský a hydrologický, lesní biochemie a pedologie) a v období 1930 – 1935 vznikly tři výzkumné laboratoře.

V samostatném státě se však především budovala síť vysokých škol. Obnovila se a pokračovala činnost České akademie věd a umění, Národohospodářského ústavu, různých odborných spolků, České matice, České matice technické, Matice slovenské, soukromé „Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft Kunst und Literatur in Böhmen“, „Das k. k. technische Versuchsamt“ pro organizování výzkumu a zkušební činnosti v technické sféře apod.

Vznikly též nové organizace, z nichž je třeba uvést Masarykovu akademii práce (1920), Moravskou přírodovědeckou společnost (1923), koordinační Československou národní radu badatelskou (1924), Československou akademii zemědělskou (1924), Učenou společnost Šafaříkovu (1926) a státní ústavy. Síť státních ústavů řešila zejména otázky spojené s rozvojem obyvatelstva a funkčností či obranyschopností republiky. Výzkumná pracoviště zaměřená na jednotlivé technické obory byla soustředěna v Praze a v Brně. Tvořily je (ze 70 %) ústavy a laboratoře při vysokých a odborných školách v odvětví elektrotechniky a strojírenství. Strojní laboratoř Vysoké školy strojní a elektrotechnického inženýrství při ČVUT v Praze, Ústav teoretické a experimentální elektrotechniky na ČVUT v Praze, První ústav fyziky obecné a technické České vysoké školy technické v Brně, Fyzikální ústav při Německé vysoké škole technické v Praze. V roce 1926 byly zřízeny laboratoře Zkušebního ústavu elektrotechnického při Elektrotechnickém svazu československém v Praze. Po roce 1945 se z ústavu stalo samostatné pracoviště (nepodléhající Elektrotechnickému svazu československému) s názvem Elektrotechnický zkušební ústav. Vznikly i zárodky spojení vědeckého výzkumu s průmyslem, které se již objevily v 30. letech po hospodářské krizi a jejichž hlavním reprezentantem byly konstrukční laboratoře a fyzikální výzkum při Škodových závodech v Plzni.

Způsob, jakým byla organizována věda po roce 1918, neznamenal žádný kvalitativní skok oproti stavu za Rakousko-Uherska. Státní útvary vznikly jen z potřeby řešit důležité otázky pro existenci státu, rozvoje obyvatelstva a klimatického prostředí. Oblast průmyslového výzkumnictví se soustředila do středních a malých laboratoří při výrobě nebo při vysokých školách. Vznikla sice technická třída v České akademii pro vědy a umění (ČAVU), ale i na její půdě technici živořili. Proto vznikla Technicko-hospodářská jednota (1918 – 1920), která měla podporovat rozvoj technických oborů. Později její funkci převzala Masarykova akademie práce (1920) a Československá národní rada badatelská (1924). V roce 1923 technici vystoupili s návrhem vytvořit Státní výzkumný svaz, který by postupně řešil neutěšený stav technického výzkumu. Proti tomuto svazu se postavily vysoké školy, obávající se ztráty autority i určitých finančních příjmů. Další návrh na úpravu technického výzkumu byl podán v roce 1935, ale na pořad jednání Národního shromáždění se nikdy nedostal. V roce 1938 publikovala Komise pro zhospodárnění veřejné správy studii „Organizace vědeckých, výzkumných a zkušebních ústavů“, ve které navrhla soustředit veřejné výzkumnictví pod státní správu a zajistit koordinaci mezi vojenskými a civilními ústavy. Její návrhy však vzhledem k okupaci v roce 1939 nebyly realizovány.

Pod správu ministerstva školství patřily všechny vysokoškolské ústavy jako například I. a II. Fyzikální ústav ČVUT, Ústav a seminář teoretické fyziky Univerzity Karlovy, Fyzikální ústav Vysoké školy obchodní atd. Tyto ústavy však nebyly připraveny pro systematickou vědeckou práci a většinou plně sloužily výuce. Profesoři byli značně zatíženi pedagogickou činností a vlastnímu výzkumu se nemohli plně věnovat. Ústavy také nebyly dostatečně vybaveny potřebným technickým zařízením, laboratořemi, dílnami, knihovnami a čítárnami. Často se stávalo, že vybavení nebylo pořizováno pro výzkum, ale spíše pro fakultní činnost a pro laboratorní expertizní práce, které přinášely fakultám finanční zisky.

Ministerstvo průmyslu a obchodu zakládalo ústavy, které většinou ověřovaly a zkoušely elektrotechnické výrobky a materiál. Pro stejný účel byl v roce 1926 založen Zku-šební elektrotechnický ústav při ESČ, který později vedl značkování a cejchování elektrotechnických výrobků a materiálu.

Speciální elektrotechnický výzkum byl soustředěn zejména v oboru sdělovací a signalizační techniky do Vojenského ústavu (1925) a do Vojenských telegrafních dílen v Kbelích. Oba ústavy spadaly do působnosti ministerstva obrany.

Mimo uvedená pracoviště se věnovali vývoji a výzkumu v elektrotechnice také odborníci soukromě, a sdružovali se proto v jednotlivých elektrotechnických spolcích a organizacích.

Výzkumnou průmyslovou činnost na vysoké úrovni prováděl tzv. Fyzikální výzkum Škodových závodů a Zkušebny a laboratoře Elektrotechnické továrny v Doudlevcích, které byly vybudovány v letech 1921 – 1922.  V nich se prováděl zejména výzkum silnoproudých zařízení zaměřený na elektrické stroje točivé, transformátory a elektrické přístroje. Fyzikální výzkum Škodových závodů byl jediným badatelským pracovištěm, které vyvinulo činnost i za druhé světové války a v němž našli útočiště někteří profesoři a studenti uzavřených českých vysokých škol.

V ČKD, a. s., pracovalo několik ústavů. Byl to Ústředně oprávněný zkušební ústav ČKD v Praze – Vysočanech, Zkušebna materiálu Elektrotechnické továrny ČKD, a. s. v Praze – Vysočanech. Zkušebna strojů Elektrotechnické továrny ČKD v Praze – Vysočanech, Zkušebna elektrických přístrojů při továrně na elektrické stroje ČKD v Praze – Vysočanech.

Výzkumnou a průmyslovou činnost prováděl Fyzikální výzkum Škodových závodů, spojený s Dolejškovým Fyzikálním ústavem na Univerzitě Karlově, a Zkušebny a laboratoře Elektrotechnické továrny v Doudlevcích. Vojenský technický ústav byl založen v roce 1925 ministerstvem národní obrany. Roku 1934 se k němu připojil Letecký ústav. Úzce spolupracoval s Vojenskými telegrafickými dílnami ve Kbelích. Dále pracoval Ústav pro zvelebování živností obchodní a živnostenské komory (1898) a brněnský Zemský úřad pro zvelebování živností při zemské radě živnostenské. Soukromé kooperace, například Česká akademie věd a umění či Královská česká společnost nauk, na území Československé republiky vědeckotechnický výzkum samy neprováděly. V mezích možností však finančně přispívaly na realizaci určitých projektů, poskytovaly stipendia (například z Nadace Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových při ČAVU a podobných fondů a nadací či ceny pro konkurzy).

Podle Československé národní rady badatelské tvořilo vědecko-výzkumnou základnu státu celkem 1230 pracovišť. Při vysokých školách jich bylo 730, samostatných vědeckých ústavů 122, laboratoří a výzkumných stanic 12, při muzeích, archivech a knihovnách 211, při odborných společnostech 134 a při redakcích odborných časopisů jich pracovalo 21.

Snaha nastupující generace techniků získat možnost studijních a badatelských pobytů či přímo průmyslovou praxi v zahraničí nebyla ničím novým. Na přelomu 19. a 20. století měla v tomto směru iniciativu například Česká akademie pro vědy a umění, později Masarykova akademie práce, Československá národní rada badatelská či učitelé prostřednictvím vysokých škol. Ti pro své nadané studenty využívali osobních kontaktů a stáže jim nejen zprostředkovali, ale získali i pomoc prostřednictvím zahraničních nadací a studijních fondů, jež studentům platily základní výlohy, dále ministerstev, především školství a průmyslu, některých firem, například Škodových závodů, a v neposlední řadě i soukromníků, kteří cesty organizovali.

Vcelku lze říci, že v období 1. republiky měl výzkum poměrně širokou základnu na vysokých školách a v zájmových a spolkových organizacích. Jeho činnost však byla roztříštěna a málo hospodárná, soustřeďovala se spíše na zkušební, laboratorní, expertizní a zájmové práce než na vlastní důležité bádání, na které chyběly finance i technické vybavení. Potřeby rozvoje ČSR (provedení elektrizace území, zavedení telegrafní a telefonní sítě a rozhlasového vysílání, výroba elektrotechnických zařízení pro elektrárny a průmysl) pomáhal výzkum řešit jen z části, zbytek musel být zajišťován pomocí zahraničních licencí. Za okupace pak výzkum prakticky ustal nebo se soustředil pouze na problematiku spojenou s válkou.