Podle povahy energie, ve kterou záření zdroje přechází, dělí se z. na z. světelné, tepelné atd. Dělení toto není přesné, poněvadž se často u téhož zdroje mění původní v několik energií tvarů různých. Tak např. hořící svíce nejenom svítí, ale také hřeje, je to jak zdroj světelný, tak i tepelný. Jiné dělení z-jů z-vých vztahuje se k okolnosti, zdali zařízení zářivé jest účelné sestavení různých podmínek provedené rukou člověka či zda povstal zdroj bez lidského přičinění. Podle toho jsou z. umělé a přirozené.

Zdroje světelné jsou podle předešlého taková zařízení, z nichž vychází do okolního prostoru energie zářivá, jevící se vedle jiných projevů hlavně úkazy světelnými. Měřiti absolutně zářivou energii těchto z-jů znamená rozložiti veškeré záření z. na záření jednotlivá (spektrálně), proměniti jejich energii na teplo a určiti závislost této energie na délce vlny. Měřiti pouze světelnou energii z. značí pak omeziti se při hořejším určení pouze na vlny viditelného záření, asi od 7700 do 3900 Å. Často stačí znáti celkovou světelnou energii z., bez ohledu na to, kterak jest rozdělena. Fotometricky srovnávají se světelné z. buďto v této celkové intensitě světelné nebo se srovnávají intensity jednotlivých druhů světelných (fotometry spektrální). Jako základ těmto měřením slouží z. normální, z nichž ten neb onen se prohlašuje za jednotku světelnou. Tak se užívalo dříve jako normální svíčky v Anglii svíčky z tuku velrybího, 2 cm silné, při níž plamen byl 4,5 cm vysoký a při níž shořelo 7,77 g tuku za hodinu. V Německu používáno vedle mnichovské svíčky stearinové skoro všeobecně paraffinové svíčky určitých rozměrů, výšky plamene atd. Ve Francii byly dva takové normály, stará svíčka francouzská a nová svíčka francouzská, které ustoupily lampě Carcelově, jejíž rozměry přesně udali Dumas a Regnault. Také Harcourtovy lampy pentanové se podnes ve Francii používá.

V novější době rozšířila se jako normální zdroj lampa Hefnerova. Lampa tato plní se čistým octanem amylnatým, který hoří na plném knotu, jejž lze jemným šroubením přesně regulovati, tak aby plamen měl výšku 4 cm. U lampy jest k justování výšky plamene malá válcová komůrka, v níž se hrot plamene zobrazuje čočkou na protější stěně broušeného skla se značkou. Knot se reguluje tak dlouho, až se obraz hrotu plamene (ovšem obrácený) dotýká zmíněné značky. Regulaci nutno s počátku, než se lampa rozhoří, několikrát opakovati. Knot jest 0,8 cm silný a veden jest trubičkou argentanovou 0,15 mm silnou. Poněvadž plameny vysílají různými směry různé množství energie do prostoru okolního, jest potřebí u normálního z. určiti též směr, v němž intensita z. platí za normální. U lampy Hefnerovy (a podobných zdrojů) je to směr horizontání.

Intensita záleží též na složení atmosféry, v níž zdroj hoří. Ukázalo se, že intensita světelná mění se při různé vlhkosti a při různém obsahu kysličníku uhličitého v atmosféře.

Jiný základ než uvedené normály má jednotka Violleova, která je definována jako intensita světelná, kterou vydává normálně 1 cm2 povrchu právě tuhnoucí platiny. Dvacetina této jednotky sluje desetinná svíčka. Velikosti uvedených normálních z-jů, vyjádřené lampou Hefnerovou, jsou:

anglická svíčka……………1,06 Hefner. lampa

německá svíčka………….1,30 Hefner. lampa

Carcellova lampa……….0,0930 Hefner. lampa

Harcourtova lampa……0,0931 Hefner. lampa

Violleova jednotka……22,8 Hefner. lampa

decimální svíčka……….1,14 Hefner. lampa

Z jiných z-jů světelných hodí se za normální zdroj světlo acetylenové (Scharp 1902 a Féry 1904) a žárové světlo elektrické, zvláště lampiček osminových. U světla elektrického jest při tom udržovati stálou intensitu, měřiti teprve, když již lampička chvíli svítila a míti zřetel k tomu, že intensita horizontální není ve všech horizontálních směrech stálou veličinou, jakož i že intensita záření záleží též na teplotě okolní atmosféry.

Nestejné rozdělení intensity světelných z-jů v různých směrech vedlo k stanovení určitých pojmů, které charakterizují zdroj jako celek. Zdroj, který šíří energii světelnou ve všech směrech, ale v různých směrech různě, může býti jako celek nahrazen ideálným  z-m, který vysílá totéž množství energie v témž čase jako zdroj daný, jehož intensita jest však ve všech směrech stejná. Tato intensita sluje pak střední sférickou intensitou z. Některé z. vysílají své paprsky velikou většinou jen do jedné polovice prostoru; u takových z-jů zavádí se obdobně střední hemisférická intensita z. Měření těchto veličin provádí se přímo tzv. integračními fotometry (Matthews, Russel-Leonard, kulový fotometr Ulbrichtův), anebo nepřímo obyčejným fotometrováním v různých směrech, jehož výsledkem jsou intensity směrové, z nichž se hledaná střední intensita určí počtem.

K posouzení vědecké ceny z. předešlá měření nestačí. Světelný zdroj má jako umělé zařízení, kterým se určitá energie mění na energii světelnou, určitou výkonnost a tato veličina rozhoduje o dokonalosti z. světelného. Výkonnost z-jů světelných definuje se dvojím způsobem, buďto jako poměr veškerého viditelného záření k energii, kterou za týž čas zdroj spotřeboval, nebo jako poměr střední sférické intensity viditelného záření k střední sférické intensitě veškerého záření, které zdroj vydává. Onen poměr nazývá se jako u všech strojů prostě výkonnost, druhý pak světelnou výkonností nebo též světelným effektem z.

Praktická cena z. záleží ovšem vedle výkonnosti z. též na ceně energie, která se ve z-ji mění na energii světelnou a při plamenových z-jích též na větší neb menší jich otravnost. K různým těmto okolnostem přihlíží přidaná tabulka, která udává pro jednotlivé z. světelné jejich střední intensitu sférickou, spotřebu energie na 1 svíčku v jedné sec (ve wattech), cenu za hodinu za celý zdroj i za 1 svíčku, vývoj kysličníku uhličitého za hodinu a obě výkonnosti,  jak byly dříve definovány.

Z tabulky plyne velmi nepatrná výkonnost užívaných z-jů světelných. Při světle Auerově např. spotřebuje se z daných tisíci jednotek pouze asi 2 jednotky energie na skutečné osvětlování. Světlo elektrické, zvláště u nových lampiček žárových, jest úspornější, u toho se spotřebuje z 1000 jednotek daných skoro 9 jednotek na skutečné osvětlení. Ve srovnání s jinými stroji jsou tedy tyto světelné stroje velmi nedokonalými. Příčina hlavní je v tom, že všechny tyto z. zakládají se na svícení hmot silně zahřátých. Toto zahřátí na 1600 až 3000o vyžaduje veliké množství energie a záření, které tím vzniká, není ještě všechno zářením světelným, ale z veliké části zářením infračerveným a ultrafialovým a jen z nepatrné části zářením viditelným. Z těchto fakt plyne, že nutno dokonalejší z. světelné hledati v jiných přeměnách energie, nežli v tepelné, tedy např. v luminiscenci látek, tj. ve světelkování, které se děje i při obyčejných teplotách. Po této stránce jest velmi zajímavým světlo, které vydává světlonoš americký. Langley ukázal, že záření světlonoše jest nejintensivnější v té části viditelného spektra, která na oko lidské nejmohutněji působí a že v infračervené a ultrafialové části toto záření má hodnotu pranepatrnou. Podobná úsporná záření ukazují zředěné plyny, vedeme-li jimi střídavý proud o vysokém napětí a veliké frekvenci (Teslovo světlo budoucnosti). Jest ovšem u těchto z jů světelných na závadu jich nepraktičnost a veliká cena energie elektrické v té formě, které je potřebí k přechodu v energii světelnou.

Nejlacinějším a nejmohutnějším z-m světelným jest viditelné záření sluneční. Záření sluneční není ovšem stálou veličinou; nehledě k proměnám na slunci, závisí množství energie zářivé, jež určité místo povrchu zemského přijímá, na výšce slunce, na atmosféře zemské (tedy na výšce nad mořem a na vzdálenosti země od slunce). Novější měření ukazují, že slunce v zenitu vysílá mimo atmosféru zemskou tolik energie v sec jako 150 000 Hefnerových lamp do vzdálenosti 1 m v téže době a na tutéž plochu. Absorpci v atmosféře zmenší se uvedené číslo na 100 000, je-li slunce jen 30o nad obzorem, nastane další zmenšení na 65 000. Na uvedených okolnostech záleží též tepelné záření sluneční, které se v celku vyjadřuje solární konstantou (v. t.), již třeba definovati jako průměrné množství tepelné, které by přijímal 1 cm2 povrchu zemského za 1 minutu, kdyby nebylo atmosféry zemské. Slovem „průměrné“ hledí se z definice vyloučiti proměnná vzdálenost země od slunce a proměny povrchu slunečního, což jsou obě veličiny periodicky se měnící.

Umělé z. tepelné jsou všecky z. zářivé, při nichž lze původní energii snadno změniti na energii tepelnou. Velikou většinou jsou tyto z. chemickými, tj. užívá se při nich energie chemické, obsažené v látkách exotermických . Příkladem jest spalování rozmanitých druhů paliva. Hoření dřeva, petroleje, uhlí atd. chemicky řečeno, slučování se vodíku a uhlíku v těchto látkách obsaženého s kyslíkem atmosféry, jest provázeno přeměnou energie chemické na teplo. Goldsmidt použil podobného chemického tepla k praktickým účelům spájení, tavení apod., smíchal totiž prášek aluminiový s kysličníkem chrómu, směs zapálil a teplem při redukci kysličníku vyvinutým tavil kovy, při teplotě, která snadno vystoupila na 2000o. V praxi užívá se mimo tyto umělé z. tepelné též elektrického proudu, jehož energie se mění velmi snadno na energii tepelnou. Vodiče, zvláště o velikém odporu galvanickém, zahřívají se, jakmile jimi prochází proud elektrický, a lze takových vodičů užíti jako zdrojů tepelných (elektrické topení, spájení, svařování atd.).

Zdroj: Ottův slovník naučný, 1908