V domácnostech se topí celý rok pro vaření, pečení, ohřívání, praní, koupání apod. a po šest až sedm měsíců pro vytápění obytných místností. S rostoucí životní úrovní obyvatelstva se v domácnostech neustále zvyšuje spotřeba tepla, a tím i požadavky kladené na výkonnost a hospodárnost domácích topenišť. Kromě spotřeby tuhých paliv stoupá v našich domácnostech neustále také spotřeba městského, dálkového i zemního a tekutého plynu (propan-butanu) i elektrického proudu. Městský, dálkový i tekutý plyn a 90 % elektrického proudu se u nás vyrábí z uhlí, jehož spotřeba stejně jako spotřeba všech druhů topných plynů i elektrického proudu roste velmi rychle také v neustále se rozvíjejícím průmyslu. Kromě toho jsou nejkvalitnější druhy paliv čím dál tím cennější surovinou pro chemický a koksárenský průmysl. Pro účely topné je proto nutno používat jen oněch druhů, které jsou pro důležitější účely nevhodné.

Rychlý vývoj topné techniky vede nesporně k vytápění plynem a elektrickým proudem i k vytápění místností dálkovým topením celých městských čtvrtí. Zavádění těchto pro spotřebitele velmi pohodlných způsobů topení může však postupovat jen v souladu s výstavbou nových plynáren, elektráren, tepláren a rozsáhlých rozvodů. Proto zůstane v domácnostech ještě dlouhá léta tuhé palivo nejrozšířenějším zdrojem tepla. Proto se věnuje i nadále vývoji domácích topenišť značná, přesto však nedostatečná péče tím, že se postupně zavádí výroba jen důkladně vyzkoušených typů a soustavná kontrola jakosti topenišť uváděných na tuzemský trh.

Zásobování domácností tuhými palivy, kterých není nadbytek, podléhá dosud některým omezením, co se týče množství i jakosti a volnosti výběru. Některé druhy paliv, jako hutnický koks a pro výrobu koksu vhodná paliva, se pro domácnosti nepřidělují vůbec. V průměru jsou paliva dodávaná do domácnosti méně hodnotná pro vyšší obsah popela a vody a někdy i pro méně vhodné nebo dokonce i vadné třídění. Horší jakost paliv je způsobena především tím, že se rubají i méně hodnotné sloje, které by jinak podlehly neodvratné zkáze, a v neposlední řadě i nezbytnou mechanizací těžby.

Podobně jako v průmyslu ani v domácnostech se palivem dobře nehospodaří. Nezřídka uniká valná část tepla obsaženého ve spalovaném palivu ve formě různých, v převážné většině zcela zbytečných ztrát. Tím vznikají našemu hospodářství každoročně nenahraditelné ztráty. Podle mírných odhadů je možno v domácnostech odstraněním tepelných ztrát, a tedy bez jakéhokoli omezování skutečné spotřeby tepla, snížit spotřebu paliva aspoň o 700 000 tun nebo bez vyšší spotřeby paliv přiměřeně zlepšit otop v domácnostech.

Hlavní zásady úsporného topení v kuchyni

V kuchyních zavádíme všude, kde je to možné, vaření a pečení na plynu (v místech, kde není rozvod plynu, požívá se již hodně plynu tekutého, propan-butanu, dodávaného spotřebiteli v ocelových lahvích) nebo elektrického proudu. Podstatně vyšší hospodárnost, velká pohotovost, přesná regulovatelnost a snadná možnost přesné kontroly spotřeby, hlavně však čistota a úspora práce jsou neocenitelnými výhodami těchto druhů tepelných zdrojů. V letním období a v malých neobytných kuchyních nebo v kuchyních vytápěných ústředně je to vždy velmi výhodné, zvláště oceňujeme-li úsporu práce. Také v letním období je v obytných kuchyních (a při malém rozsahu vaření i v době zimní) topení uhlím nevýhodné. Proto by měly mít i tyto kuchyně vždy aspoň dvoumístný vařič plynový nebo elektrický. V zimním období je však topení v uhelném sporáku aspoň v obytných kuchyních – je-li třeba kuchyň vytápět – výhodné, neboť zároveň uvaříme a upečeme, aniž se dále zvýší spotřeba paliva. Přesto se v domácnostech často v zimě vaří na plynu nebo na elektrickém proudu a při tom se současně vytápí kuchyně kamny postavenými vedle uhelného sporáku. Je to obvykle zaviněno nedostatečnou údržbou uhelného sporáku, který je pak samozřejmě neúsporný a nemůže vyhovět požadavkům hospodyně.

Neúspornost uhelných sporáků je zaviněna hlavně také jejich přílišnou velikostí a četnými, a velkými netěsnostmi. Je-li k disposici nějaký vařič, stačí i pro největší domácnosti sporáky nejvýše čtyřplátové s jednou troubou na pečení. Pro malé kuchyně jsou nejoblíbenější sporáky stolové, a to kovové i kachlové, pro větší kuchyně a zejména tam, kde je k disposici jen slabě táhnoucí (na příklad nízký nebo tzv. široký či průlezný) komín, je výhodnější sporák s troubou v nástavku nad úrovní plátů. Tyto sporáky jsou většinou kachlové, na venkově dosti často na vysokých nohách, takže velmi dobře vytápějí i velké obytné kuchyně. Proto se také vyrábí jeden typ těchto sporáků v provedení kovovém.

Druhá, hlavní příčina nehospodárnosti – netěsnosti – je u sporáků všech druhů zvlášť častá, neboť netěsnosti mezi pláty, u přikládacích, čisticích i popelníkových dvířek a netěsnosti vzniklé uvolněním nebo netěsným osazením či propálením pečicích trub a kamnovců jsou často tak velké, že zaviňují naprosto nedostatečnou výkonnost a značnou nehospodárnost téměř všech sporáků používaných v domácnostech.

Netěsnosti jsou také hlavní příčinou toho, že v těchto sporácích hoří uspokojivě nejvýše nejlepší druhy uhlí a hlavně dříví, vždy ovšem naprosto nehospodárně. Můžeme se o tom snadno přesvědčit tím, když netěsnosti důkladnou opravou odstraníme. Spotřeba paliva pak klesne i na pouhou polovinu, sporák dobře vaří, peče i hřeje, a to i topí-li se mnohem podřadnějším palivem. Kromě toho zůstane sporák ještě dlouho po topení teplý. Protože se zmenší i odvádění teplého vzduchu z kuchyně, udrží se v kuchyni teplo po ukončení topení mnohem déle.

Utěsnění sporáku je tudíž nejdůležitějším předpokladem pro to, aby sporák rychle a úsporně vařil i vytápěl kuchyň a aby v něm dobře hořelo i méně hodnotné palivo.

Velmi důležitou podmínkou úsporného vaření je i vhodné nádobí. Aspoň pro každodenní vaření je třeba požívat jen co možno širokých hrnců (rendlíků) s naprosto rovnými na pláty celou plochu dosedajícími dny a s těsně přiléhajícími pokličkami.

Spotřeba paliva ve sporáku se značně sníží, probíhá-li všechno vaření, ohřívání a pečení současně, nebo se tím podstatně zkrátí doba topení. Proto je také třeba obsahy nádob uvést prudkým topením co nejrychleji do varu a pak mírným topením při hodně přivařeném popelníku jen udržovat var.

Typy nyní vyráběných sporáků

Kachlové sporáky s troubami v nástavku se dnes téměř nevyrábějí. Pro dnešní kuchyně a pro dnešní způsob vaření jsou příliš velké, a proto nehospodárné. Jejich stavba v bytě je také příliš nákladná a přímo v rozporu se snahami používat v stavebnictví prefabrikátů. Proto se dnes všude dává přednost topeništím, která se dodávají do bytu již hotová; zde se pak jen připojí na komín. Tomuto požadavku nejlépe vyhovují sporáky a kamna kovová. Také výrobci kachlových topenišť se snaží tomuto důležitému požadavku vyhovět a zavádějí výrobu přenosných kachlových kamen a sporáků, které se rovněž do bytu dodají již zcela hotové. Pro malou váhu a malé rozměry jsou dnes nejvyhledávanější sporáky stolové. Vyžadují však vždy dobře táhnoucí komín. Strojírenské závody vyrábějí nyní v dvojím provedení lidový typ stolového sporáku (typ N 624 F) s plotnou asi 40 x 60 cm, s pečicí troubou 32 x 23,5 x 50 cm. Levnější druh stojí na nohách, dražší druh je soklový a má dva zasouvatelné uhláky. Ohniště těchto sporáků má pevný rošt.

O málo větší plotnu má stolový sporák Caloria. Má rovněž jednu troubu na pečení a zasouvatelný uhlák. Jeho ohniště má sklopný rošt, což velmi usnadňuje bezprašné odstraňování popela s roštu a topení popelnatějšími palivy.

Větší je sporák Luxor s plotnou 46 x 85 cm, s jednou troubou na pečení a s vaničkou na ohřívání vody. Je rovněž postaven na nohách. Novou, podstatně dokonalejší konstrukci má sporák NEOLUX typ 44 a typ 45, který má stáložárné topeniště a násypná dvířka ve vařicí plotně. Dvířka se otvírají tahélkem v přední stěně. Trouba na pečení je uvnitř smaltována. Sporák 44 je postaven na nohách, sporák 45 je soklový a má dva zasouvatelné uhláky.

Další je sporák Favorit, který má kromě trouby na pečení i ohřívárnu a zasouvatelný uhlák. Sporák má ohniště se dvěma rošty, z nichž horní je určen pro vaření a pečení a dolní, určený původně pro topení koksem, umožňuje násypné topení uhlím a zlepšuje otop místnosti.

Z nově připravovaných konstrukcí je třeba uvést ještě kovový stolový sporák pro typisované kuchyně. Má troubu na pečení uloženou až pod popelníkem, tj. až u podlahy. Tímto uspořádáním se dosáhlo podstatně menších půdorysných rozměrů sporáku, takže je sporák jen 60 cm dlouhý a 60 cm široký. Plotna na vaření je ve výšce 86 cm nad podlahou. K dobré funkci tohoto sporáku bude zapotřebí velmi dobrého tahu komína.

Kachlové přenosné stolové sporáky se dodávají do bytu rovněž hotové. Mají kromě plotny na vaření vždy jednu troubu na pečení. Od stolových sporáků kovových se liší nejen tím, že přední a jedna nebo obě boční stěny jsou z kachlů nebo z obkládaček, ale také tím, že jsou na vnitřní straně vyšamotované. Rovněž jejich vnitřní uspořádání je odlišné, zpravidla u nich nelze vyřadit troubu, když se nepeče.

Kromě stolových sporáků vyrábí náš průmysl také kovový sporák nástavkový, oblíbený hlavně na venkově. Jeho velkou výhodou je, že k dobré funkci stačí mnohem slabší tah komína, než jaký vyžaduje sporák stolový.

Kromě strojírenských závodů vyrábí kovové i přenosné kachlové sporáky též mnoho podniků místního hospodářství. Má-li se tato výroba uplatnit, je třeba, aby byla provedena normalizace a zavedeno povinné zkoušení a schvalování vyrobených typů, jako tomu je u výrobků velkých strojírenských podniků.

V našich domácnostech se však používá ještě velmi mnoha sporáků starší konstrukce, zejména kachlových. Stavba těchto sporáků v bytech téměř zaniká a na místě stavěné sporáky se namnoze z domácnosti odstraňují. Je to zaviněno tím, že tyto sporáky jsou obvykle příliš velké a vlivem nedostatečného udržování velmi netěsné, a tudíž také velmi často nevýkonné a nehospodárné.

Vytápění místností

Obytné místnosti se u nás musí vytápět asi šest až sedm měsíců ročně, tj. asi od začátku října do konce dubna. Vytápí se v době, kdy venkovní teplota klesá trvale pod průměrnou hodnotu 12 oC. Potřeba vytápění ovšem závisí na poloze místnosti v budově, na poloze budovy v krajině, na provedení stavby (na isolaci stěn, velikosti a poloze oken), na povětrnostních podmínkách atd.

Teplota, na kterou obytné místnosti vytápíme, závisí hlavně na odolnosti nebo choulostivosti osob obývajících vytápěné místnosti, na době pobytu, na účelu těchto místností apod.

Jako postačující teplota v obytných místnostech se uvádí:

v ložnicích „zdravých lidí“                          15-18 oC

v ložnicích „chorých lidí“                            18-22 oC

v obytných místnostech                              18-20 oC

v předsíních, v halách                                  10-16 oC

v místnostech, kde se tělesně pracuje   10-15 oC

Aby se dosáhlo příjemného prostředí, nesmí být v místnosti průvan a nesmí „čišet“ ze zdí. Čišení je zaviněno příliš nízkou povrchovou teplotou silně ochlazovaných stěn. Pobyt v místnosti, jejíž venkovní stěny jsou zakryty nábytkem, závěsy nebo dokonce obloženy dřevěnými deskami, je příjemnější i při mnohem nižší teplotě.

V každé vytápěné místnosti má být teploměr umístěný na některé vnitřní stěně, ale tak, aby na něj topné těleso přímo nesálalo. Přetápění je zaviněno nejčastěji tím, že si neuvědomujeme, na jakou teplotu místnost vytápíme.

Přetápění místností

Místnost se přetápí nejen udržováním vyšší než skutečně potřebné teploty, ale také tím, topí-li se déle, než je skutečně zapotřebí. Zvýšíme-li přetápěním průměrnou denní teplotu místnosti o 1 oC, zvýší se spotřeba paliva asi o 7 %. Při mírné venkovní teplotě se místnosti přetápějí nezřídka až o 5 oC a spotřeba paliva se zvyšuje až o 30 % i více. Za mrazivého počasí je přetápění méně časté.

Důležité je vybrat pro zimní pobyt vždy nejteplejší, tj. nejméně ochlazovanou místnost, kam hodně svítí slunce, která je co nejvíce chráněna před náporem větru, jejíž sousední místnosti a místnosti ležící pod ní i nad ní jsou vytápěny. Během topného období také dbáme, aby nebyly zbytečně ochlazovány ani sousední místnosti, ani prostory ležící nad vytápěnou místností a pod ní tím, že uzavíráme všechna okna, světlíky, domovní a schodišťové dveře a také v nevytápěných místnostech těsně uzavřeme všechna kamna, aby se ani zbytečným provětráváním místnosti neochlazovaly.

Správné větrání je důležité. Nejlépe je vyvětrat místnost při zatápění (palivo se lépe rozhořívá), vždy však větráme tím kratší dobu, čím chladněji je venku. Větrejme raději častěji, avšak vždy krátce, jen aby se vyměnil vzduch, ale zbytečně neochladil nábytek a vnitřní stěny.

Příjemný pocit dostatečného vytápění se dostaví při nižší teplotě, jestliže teplota v místnosti stoupá. Při klesající teplotě v místnosti dostavuje se pocit chladu při teplotě o 2-4 oC vyšší než při teplotě stoupající.

Nejvhodnější způsoby vytápění

Ústřední vytápění je vhodné tam, kde se současně vytápí větší počet místností. Je příjemné hlavně proto, že je vytopen celý byt, že odpadá manipulace s palivem v bytě a v činžovním domě starosti o topení vůbec, nemáme však možnost vytápět byt jen podle svého přání. Protože se vytápí obvykle celý byt i s vedlejšími místnostmi a se schodištěm, je spotřeba paliva značně vyšší, než vytápí-li se kamny jen část bytu. Velkým nedostatkem ústředního vytápění je, že se nedá přesně určit spotřeba tepla v jednotlivých bytech, a proto se všeobecně raději otevírají okna, než aby se snížila spotřeba tepla jednoduchým přivřením regulačních kohoutků u topných těles.

Vytápění elektrickými akumulačními kamny je velmi výhodné pro jednotlivé místnosti, nevýhodou však je, že je místnost nejlépe vytopena v ranních a nejméně v podvečerních hodinách. Nyní je zapojování dalších elektrických kamen silně omezováno pro nedostatek proudu. Poněvadž u nás vyrábíme 90 % proudu v tepelných elektrárnách, při čemž se využije jen asi 20 % tepelného obsahu paliva, je nyní vytápění obytných místností akumulačními kamny s hlediska energetického nežádoucí.

Mnohem příznivější vyhlídky na vytápění místnosti má topení plynem; jeho zavedení ve větším rozsahu vyžaduje však podstatně zvýšit výrobu plynu v topném období, po případě vyřešit uskladnění velkých množství plynu na zimní období a také zdokonalit plynová topná tělesa.

Lokální vytápění tuhými palivy má největší nevýhody v tom, že vyžaduje poměrně hodně práce s dopravou paliva a popela, což se neobejde bez znečištění bytu. Má však značné výhody, a to především naprostou nezávislost, možnost použít náhradních i nouzových paliv a hořlavých odpadů, velmi nízké pořizovací a provozní náklady atd.

Otop kamny je nejvhodnější tam, kde se vytápí jen jedna, po případě dvě až tři místnosti, zvláště je-li jejich vzájemná poloha taková, že je lze vytápět jedinými kamny. Otop kamny je proto zcela na místě při vytápění v rodinných domcích a menších vilkách a dokonce i v menších činžovních domech. Vždy je na místě tam, kde se více cení nižší náklady na otop než větší pohodlí.

Typy nyní vyráběných kamen

Konstrukce kamen pro otop místností se postupně přizpůsobuje nyní dodávaným palivům. Domácnosti jsou nyní zásobovány převážně hnědým uhlí, daleko méně nespékavými druhy černých uhlí a lignity. Koks se pro topení v kamnech ani v dohledné době nebude přidělovat. Všechna tato paliva jsou v průměru mnohem méně hodnotná než paliva, která se dodávala před poslední válkou. Obsahují obvykle více popela a namnoze i více vody, a mají tudíž také nižší výhřevnost. Vysoký obsah vody (kolem 30 %) mají uhlí mostecká, sokolovská (kolem 40 %), lignity (přes 45 %). Uskladněním v suchém místě se jakost těchto paliv vysycháním zlepšuje. Větší potíže působí vyšší obsah popela. Před válkou se v domácnostech topilo palivy, která většinou obsahovala 5-8 % a jen některé druhy až 15 % popela. Dnes spalujeme paliva s obsahem popela pod 10 % jen výjimečně, zpravidla obsahují 10-20 %, nezřídka i více. Proplástky a kaly a některá uhlí z malodolů obsahují někdy až 40 % popela. Spalování takových paliv vyžaduje, aby kamna byla především dokonale těsná a měla rošt, který umožňuje a usnadňuje odstraňování popela, aniž se musí přerušit topení.

V ČSSR se vyrábí přes 400 000 kamen ročně. Z nich nejrozšířenější jsou tyto typy:

Šachtová kamna bez tahu, značky Petr. Vyrábějí se ve dvou velikostech lišících se od sebe pouze výškou, a tím i velikostí výhřevné plochy. Menší, označované jako Petr 8, mají výhřevnou plochu 0,8 m2, větší, Petr 10, mají výhřevnou plochu 1,2 m2. Rošt o velikosti asi 250 cm2 je vytahovací a lze ho mírně protřásat. Na dobře táhnoucí komín mají být menší kamna připojena kouřovou trubkou asi 2 m dlouhou, větší typ aspoň 1,2 m dlouhou. Kamna Petr mají šachtové ohniště a jsou vhodná především pro topení tříděným hnědým nebo černým uhlím a briketami.

Robustnější provedení šachtových kamen irského typu jsou kamna Musgraves Original 8 o výhřevné ploše asi 1,2 m2, pro velké místnosti kamna DVB 20 o výhřevné ploše 1,8 m2 a kamna Musgraves Original o výhřevné ploše 2 m2. Tato kamna mají protřásací rošty a jsou vhodná pro topení tříděnými druhy paliv a briketami.

Lidový stáložárný typ kamen se spodním odhoříváním zastupují kamna Thermos č. 8. Mají rovněž výhřevnou plochu 0,8 m2 a protřásací rošt. Šachta na uhlí je v přední části, odhořívací prostor v zadní části kamen. Jsou vhodná pro méně popelnaté druhy uhlí a zejména pro paliva zanechávající sypký, roštem dobře propadávající popel. Lze v nich zčásti přitápět i dobře navlhčeným prachem nebo prosívkami, zvláště promísí-li se prach s hoblovačkami.

Značně se rozšířila stáložárná kamna Club I/122. Palivo odhořívá na spodku šachty, spaliny stoupají postranními průduchy, spojují se na zadní straně v litinovém nástavci a odcházejí pak kouřovým hrdlem 1 m2. Odstraňování popela usnadňuje protřásací rošt. Lze v nich spalovat všechny druhy uhlí, zejména druhy zanechávající sypký popel. Přitápět lze navlhčeným prachem nebo prosívkami.

Poněkud odchylnou konstrukci mají stáložárná kamna CLUB 400-2 s šachtou po straně kamen. Jejich rošt je nejen protřásací, ale jeho střední vytahovací část usnadňuje odstraňování i hrubších kousků popela a menších škvár. Jsou rovněž vhodná pro všechny druhy paliv stejně jako kamna Club I.

Ve vývoji je několik dalších železošamotových kamen stáložárného typu.

Podobně jako v bytech stavěné sporáky nahrazují se na místě stavěná kachlová kamna čím dál tím více kachlovými kamny přenosovými, která se dodávají do bytu již zcela hotová. Vyrábí je velmi mnoho podniků místního hospodářství, a to jako šachtová kamna jednak irského typu, jednak typu stáložárného. Aby se zvýšila jejich výkonnost, jsou zadní strany těchto kamen často kovové, chráněné šamotovou vyzdívkou. Aby se snáze přenášela, zmenšují se jejich rozměry natolik, že nezřídka ztrácejí již charakter kachlových kamen. Aby byla tato kamna hospodárná, musí být připojena 1-2 m dlouhými kouřovými troubami.

Charakter kachlových kamen si plně zachovala kachlová kamna hronobřízská vyráběná původně s horním odhoříváním paliva a potom také v provedení stáložárném.

Při výběru kamen se musí přihlížet také k účelu vytápěné místnosti.

Pro místnosti vytápěné jen zřídka kdy postačí kamna jednodušší, levnější, naproti tomu pro místnosti vytápěné denně je třeba volit kamna dostatečně výkonná a co nejúspornější. Pro nepravidelně nebo byť i denně, avšak na krátkou dobu vytápěné místnosti volíme kamna, v nichž se zatápí každý den (Petr, Musgrave, R+A), pro každodenně a dlouhodobě vytápěné místnosti (více než šest nebo osm hodin) také kamna stáložárná (Club, Thermo apod.). Pro velmi krátkodobé vytápění se nehodí kamna kachlová.

Velikost kamen má značný vliv na otop. Velikost kachlových kamen nejlépe určí kamnář na základě podrobného popisu velikosti a polohy vytápěné místnosti. Kovová a železošamotová kamna se mají vždy volit raději o něco větší, neboť se tím zajistí dokonalý a úsporný otop bez dlouhých kouřových trub a bez nehospodárného přetápění kamen. Nedostatečně velká kovová nebo přenosná kachlová kamna jsou při nezbytném přetěžování vždy nehospodárná, nejsou-li na komín připojena dlouhými kouřovými troubami nebo přes vhodné kamnové nástavce.

Údržba kamen. Nákupem nových kamen není zjištěn dobrý a úsporný otop natrvalo, neboť zejména přetápěním kamna značně trpí, stávají se netěsnými, a tím i nevýkonnými a neúspornými. Proto je třeba každoročně (nejlépe hned po skončení topného období) kamna důkladně vyčistit a co nejlépe vyspravit. Jen tak vydrží kamna dlouhá léta a jsou stále výkonná a úsporná. Dobrá údržba kamen vyžaduje:

a) pravidelné odstraňování nánosu sazí a popílku a připečených škvár,

b) včasné odstraňování tvořících se netěsností,

c) opravu nebo výměnu zborcených a propálených částí, poškozené vyzdívky, zničených roštů atd.

Nejvíce trpí kamna hodně přetápěná. Stáložárná kamna i násypná kamna se nejvíce přetápějí, hlavně zapomene-li se včas přivřít přívod spalovacího vzduchu pod rošt (u stáložárných kamen též dvířka přikládací), takže zásoba určená na pět až osm hodin vyhoří za pouhou hodinu i dříve. Takovému náporu nemohou ovšem odolat ani nejlepší kamna.

Instalace domácích topenišť

Instalace nových kamen a sporáků svěříme odborníku kamnáři nebo se aspoň o správném zapojení do komína poradíme s kominíkem. Při instalaci je třeba dbát, aby kamna stála pevně, a to co možno blízko komína, do něhož mají být zaústěny jejich kouřové trouby. Trouby musí být vzájemně pevně sesazeny a musí náležitě pevně sedět jak na kouřovém hrdle kamen, tak i v otvoru do komína. Jsou-li kamna pro danou místnost nedostatečně velká, je nutno použít dlouhých kouřových trub nebo přiměřeně velkého kamnového nástavce, je-li ovšem tah komína dostatečný.

S hlediska požární bezpečnosti je třeba některých opatření:

a) před vznícením chránit podlahu pod kamny a před nimi buď dlažbou, nebo deskou litinovou či plechovou, podloženou ještě asi 3 mm tlustým asbestem. Zvlášť důkladně se musí chránit podlaha u těch kamen, kde jsou žhavé spaliny vedeny až pod popelník (jako je tomu u kamen RA, Tropical, Spora apod.);

b) kamna musí být postavena v dostatečné vzdálenosti od všech hořlavých součástí stavby (na příklad od dřevěných zárubní) i od hořlavých částí vnitřního zařízení; kachlová kamna mají být vzdálena od hořlavých předmětů asi 50 cm, železná kamna aspoň 1 m. Není-li možno dostatečnou vzdálenost dodržet, je třeba mezi kamna a hořlavé předměty vložit ochranné zástěny chlazené z obou stran vzduchem nebo obložit co možno tlustým asbestem přímo hořlavé předměty;

c) podle týchž zásad se musí chránit i hořlavé předměty v blízkosti kouřových trub nebo kamnových nástavců, které se při vznícení usazených sazí snadno rozžhavují;

d) delší kouřové trouby a kamnové nástavce musí být důkladně upevněny, aby při náhodných otřesech nebo nárazech nevypadly.

Aby z kamen, v nichž se topí, nevypadávaly žhavé uhlíky nebo jiskry na podlahu, musíme položit dostatečně velkou plechovou misku před popelník a uzavřít popelníková a ohňová dvířka vždy, když kamna zůstanou bez dozoru. Zabráníme tím také vznícení okolních předmětů a zničení kamen.

Kamna a kouřové trouby je třeba včas zbavovat sazí, neboť vznícením sazí se rozžhavují kouřové trouby a vzněcují usazené saze v komíně, čímž vzniká tzv. komínový požár, který může ohrozit nejen vlastní budovu, ale i budovy a hořlavé předměty v celém okolí. Proto je také přísně zakázáno, aby komíny propalovaly jiné osoby než zaměstnanci příslušného kominického podniku, neboť při propalování komínu se musí zachovávat zvláštní bezpečnostní opatření a kromě toho musí být propalování provoleno MNV.

Topení v prádelnách a v koupelnách

Mezi nejzanedbanější, a proto i nejnehospodárnější topeniště v domácnosti patří zděné prádelnové kotle. Obyčejně mívají velmi poškozené ohniště, jejich rošt je často propálen, přikládací dvířka nezřídka tak uvolněná, že vypadávají, nebo jsou prorezavělá a popelníková dvířka často úplně chybějí. Velmi často je netěsně osazen v zazdívce i vlastní kotel. Náležitou opravou tohoto zděného kotle a jeho pravidelným udržováním lze i zde dosáhnout podstatného zlepšení.

Nyní se vyrábí též přenosný prádelnový kotel soustavy „Brutar“, který se dodává již zcela hotový. Je vhodný též pro ohřívání vody pro koupelny. Kromě toho je mnohem úspornější než obyčejné zazděné prádelnové kotle.

V koupelnách se hodně rozšířilo ohřívání vody přebytkovým nočním elektrickým proudem a v místech, kde je plyn, se osvědčily průtokové ohříváky vody. Jsou velmi vhodné pro teplé koupelny, naproti tomu pro koupelny studené je aspoň v zimním období výhodnější ohřívání vody buď v koupelnových kamnech na uhlí, nebo ve zmíněném přenosném kotli Brutar, i když obyčejná koupelnová kamna nejsou nijak zvlášť úsporná. Jejich hlavním nedostatkem je, že obvykle nemají popelníkové dno, takže se v nich ohřátá voda musí ihned vypustit, jinak tahem komína rychle vychladne. Tah příslušného komína špatně působí i v době, kdy se v koupelnových kamnech netopí. Lze ho upravit buď upravením popelníkového dna z vhodně přistřiženého plechu, nebo vyzděním litinového spodku kamen až do úrovně popelníkové zásuvky.

Komíny pro domácí topeniště

Základní podmínkou dobrého a úsporného topení tuhými palivy je dobře táhnoucí komín. Čím úspornější je topeniště a čím méně hodnotným palivem se topí, tím silnější musí být tah komína.

V obytných domech je několik druhů komínů a to:

a) V nejstarších domech jsou ještě tak zvané široké neboli průlezné komíny (při jejich čištění jimi kominík prolézá). Táhnou velmi slabě. Postačily, dokud se topilo dřívím, pro nynější paliva a úsporné topeniště jejich tah nestačí. Je nejlépe přeměnit je na komíny úzké vestavěním asbestocementových trub (které mají dole zátku k vypuštění spadlých sazí), do nichž se pak zaústí veškerá topeniště.

b) Úzké neboli ruské nebo tak zvané cylindrové komíny, které mají průtočný průřez 15×15 cm nebo průměr 15 cm. Mají-li být na jeden komínový průduch připojena více než dvě topeniště, musí být jejich průtočný průřez aspoň 17,5×17,5 nebo průměr asi 20 cm. Podle způsobu provedení rozeznáváme:

úzké komíny patrové používané v přízemních domcích; v několikapatrových budovách jsou tyto komíny ukončeny u podlahy téhož patra, z něhož jsou do nich naústěna topeniště. Mají nejlepší předpoklady pro vývin dobrého tahu, jsou-li aspoň 7 m vysoké;

úzké komíny průběžné běžně používané v několikapatrových domech. Každý jejich průduch je samostatně sveden až do sklepa, kde má samostatná vybírací dvířka. Často bývají několikrát uhýbané. Pro vývin tahu má význam jen účinná část průduchu od zaústění topeniště, kdežto spodní, sběrací část je určena jen ke svádění sražených sazí do sklepa k vybíracím dvířkům. Je-li sběrací část dlouhá (např. u komína pro nejhorší patra), snižují netěsnosti ve sběrací části tah. V tom případě se vyplatí buď přeměnit průběžný komín na patrový tím, že se přezdí asi 1 m pod zaústěním nejspodnější kouřové trubky a osadí se u vybíracích dvířek nad přepážkou, nebo tím, že se upraví vytahovatelná přepážka. Když se přepážka vytáhne, mohou saze propadnout sběrací částí k vybíracím dvířkům ve sklepě;

stromkové komíny jsou stavěny tak, že je do sklepa sveden toliko jeden průduch a z něho odbočují pro jednotlivá podlaží průduchy ostatní. Tyto komíny táhnou velmi nepravidelně, zaviňují četné kouřové poruchy, a proto se nyní již stavět nesmějí. Jsou však ještě v domech stavěných až do roku 1935. Mnoho stromkových komínů bylo již přepažením jednotlivých větví přeměněno na dobře táhnoucí komíny přepažené.

Aby měly komíny dobrý tah, je třeba:

  1. znemožnit vnikání falešného vzduchu nejen do vlastního komína, ale také do všech připojených topenišť. Odstraněním všech netěsností se zvýší teplota spalin v komíně a zmenší se množství spalin, které komín musí odvádět, a tím i tahové odpory. Velmi obtížně se zjišťují netěsnosti vzniklé proražením dělicích přepážek mezi dvěma sousedními komíny;
  2. dbát, aby všechna topeniště, v kterých se netopí, byla těsná a těsně uzavřená, neboť jimi se nassává zvlášť mnoho škodlivého vzduchu do komína;
  3. dbát pravidelného vymetání komínů. Vymetací lhůty určuje pro danou obec ONV. Zanášejí-li se komíny a topeniště nápadně rychle, je třeba zjistit příčinu a odstranit ji;
  4. zapojovat do úzkých komínů jen topeniště z téhož podlaží a pokud možno jen z téhož bytu. Je-li do téhož průduchu zaústěno několik topenišť, mají být zaústěna v různé výši, nikdy přímo proti sobě. Dříve se do komínů pro kamna na tuhá paliva zapojovala i topeniště plynová, jimiž se nassává zvlášť mnoho studeného vzduchu. Je-li to možné, je vždy velmi výhodné vyhledat pro plynová topeniště zvláštní komínové průduchy. Další společné zaúsťování uhelných a plynových topenišť je zakázáno.

Zásobování domácnosti palivem

Prudce stoupající spotřeba paliv je jen s největšími obtížemi kryta neustále zvyšovanou těžbou i dovozem ze zahraničí. Proto nebylo dosud možno ani pro domácnosti zcela uvolnit zásobování palivy.

Výši přídělů paliv pro domácnosti určují pro jednotlivé obce okresní národní výbory, a to podle možnosti samozásobování palivy při vytápění kamny ve výši 7-20 q v hodnotě severočeského hnědého uhlí. Paliva jiné jakosti se přepočítávají v předepsaném poměru.

Příděly paliva se snižují:

  1. pro domácnosti, které používají elektrického nebo plynového sporáku nebo dvoumístného vařiče a trouby na pečení,
  2. pro osoby v podnájmu, pokud vaří na uhelném sporáku,
  3. pro byty s ústředním topením, s elektrickou nebo plynovou kuchyní, kterým se vydává uhlí jen pro prádelnu, mají-li tyto byty uhelné sporáky, obdrží též uhlí na vaření,
  4. ONV mohou ze zásobování uhlím vyřadit místa i jednotlivé domácnosti nebo osoby, které mají dostatek příležitosti získat palivo samovýrobou, nebo mají-li deputátní palivo, nebo jim mohou příděl podstatně snížit.

O zvýšení přídělu možno žádat ONV: pro novorozeně do jednoho roku, pro těžce nemocné na lékařské doporučení, pro těžké invalidy, pro vědecké pracovníky na zvláštní potvrzení, pro vysušení zatopených bytů a pro byty sklepní, vlhké a mimořádně studené.

Příděl musí být vybrán v běžném kalendářním roce.

Obtíže a nedostatky distribuce

V době podzimních kampaní silně stoupá odběr paliv v průmyslu i nároky na dopravu po dráze. Proto je výhodné, aby drobní spotřebitelé odebrali uhlí v letních měsících (od dubna do konce srpna). Dostanou uhlí včas a zpravidla mnohem sušší, a tudíž i jakostnější.

Nákupem paliv bez dokladů podporují spotřebitelé zcizování paliv jiným odběratelům a vystavují se sami nebezpečí trestního stíhání; je mnohem správnější úsporně topit, aby se vystačilo s vlastním přídělem, po případě nakoupit některé volné palivo, jako např. sokolovské briketové třísky, černý uhelný prach, uhlodehty, kladenské a ostravské kaly a proplástek. Uhelný obchod je povinen vést přesné záznamy o dodaném palivu a dodat palivo jakostnější tomu spotřebiteli, který před tím dostal palivo méně hodnotné.

Každá dodávka paliva se musí ve skladě vážit. Každé vozidlo dopravující současně uhlí několika spotřebitelům nebo méně uhlí než 15 q musí být opatřeno cejchovanou váhou, aby dodávka mohla být na žádost spotřebitele převážena. Podle všeobecných ustanovení „Ceníku státních maloobchodních cen čís. 66“ z roku 1958 je posádka povinna (nejde-li o celopovozovou dodávku pro jednoho spotřebitele) bez vyzvání spotřebitele vážit nejméně 30 % dodávky, na požádání spotřebitele je povinna převážit dodávku celou. Pouhé odměřování na putny nebo na jiné objemové míry není přípustné.

Druhy dodávaných paliv

Pro domácnosti se dodávají s výjimkou koksu všechny u nás těžené druhy paliv, tj. černá uhlí: kladenské, rakovnické, svatoňovické, plzeňsko-radnické, rosické; hnědá uhlí: mostecké, sokolovské, havlovské, potorské, lignity jihomoravské, české a slovenské. Pokud výroba stačí, dodávají se také brikety hnědouhelné, a to mostecké, sokolovské a z NDR a bulety rosické (z černého uhlí).

Palivové dříví se dodává měkké i tvrdé, a to štěpiny, kulače, špalíky, odřezky volné i vázané, palivová kola z odřezků a kulačů, piliny, hoblovačky a dřevěné odpadky. Kromě toho se dodává i uhlí dřevěné.

Co se třídění týče, dodává se pro domácnosti převážně palivo tříděné, a to kusy (nad 80, resp. nad 120 mm), kostka 1 (80-120 mm), kostka 2 (40-80 mm), ořech 1 (20-40 mm), ořech 2 (10-20 mm), prach a prosívky (pod 10 až 15 mm) apod. Jen zřídka se dodává uhlí těžné, obsahující prach až kusy. Pro domácí topeniště se nejlépe hodí ořech 1, u lepších druhů i kostka 2, u popelnatějších také ořech 2. Kusové palivo se musí vždy roztlouci, prachové se přikládá zvláštními způsoby, neboť jde o zrnění pro domácí topeniště velmi nevhodné.

Tříděná paliva obsahují vždy něco prachu. Je to způsobeno nedokonalým tříděním a rozpadem během dopravy, překládáním a eventuálním skladováním. Proto musí spotřebitelé počítat s tím, že dodávka někdy obsahuje menší podíl prachu a využít ho vhodným způsobem k přikládání (jak je v dalším uvedeno).

Maloobchodní ceny jsou pro jednotlivé jakostní a druhové třídy stejné v jednotlivých krajích a rozumějí se loko uhelný sklad nebo železniční stanice. Započítává se do nich i naložení na rozvážející vozidlo. Rozvoz vozidly uhelných skladů bez zřetele na vzdálenost se účtuje 1,60 Kčs za 100 kg, u dřevěného uhlí 4,00 Kčs za 100 kg, v čemž je zahrnut i poplatek za složení na zem nebo přímo otvorem do sklepa a poplatek za kontrolní vážení.

Za odnášení paliv od vozu do sklepa apod. se účtuje 0,60 Kčs za 100 kg, u dřevěného uhlí 1,20 Kčs za 100 kg, a to bez zřetele na vzdálenost přemisťování.

Pro výpočet ceny za rozvoz, nebo za skládku se váha zaokrouhluje vždy na nejblíže vyšších 100 kg (Viz ceník státních maloobchodních cen č. 66/1958).

Uskladnění paliv v domácnostech

Poněvadž většina paliv silně podléhá vlivům povětrnosti, je třeba, aby byla uskladněna vždy na suchých a před povětrnostními vlivy chráněných místech.

Domácnosti dostávají paliva různé jakosti, a proto je výhodné, aby každá dodávka byla uskladněna pokud možno odděleně. Má být dobře přístupná tak, aby se palivo horší jakosti mohlo odebírat v době, kdy není třeba silně topit, a aby lepší druhy zůstaly pro období největších mrazů a pro zatápění.

Donášku uhlí do bytu usnadňují uhláky, jimiž lze přímo nabírat uhlí a z nichž lze eventuálně přímo plnit násypná nebo stáložárná kamna nebo z nichž je možno palivo přesypat mírným sesuvem bez zviřování prachu. Uhlí se má nosit ve dvou uhlácích; v jednom se nosí kvalitnější uhlí na zátop a ve druhém méně hodnotné, po případě i prachové palivo pro mírné topení a pro pouhé udržování žáru.

Obsluha domácích topenišť

Před zatápěním je třeba nejprve odstranit z topeniště zbylý popel a škváry nejen z roštu, ale i z popelníku. U nových konstrukcí kamen to umožňují protřásací, vytahovací, po případě i sklopné rošty. Je-li rošt vytahovací, je třeba při jeho opětném ukládání do kamen dbát, aby byl užší průřez spáry nahoře, širší dole, jinak by se roštové spáry ucpaly popelem a palivo by tak pro nedostatek vzduchu nehořelo.

K zatápění je třeba použít na drobno rozštípaného dříví (loučky) o délce asi 12 až 15 cm a tloušťce 2-5 mm. Čím sušší a drobnější je zátopové dříví, tím méně ho postačí na zátop; při správném zatápění ho postačí také jen 50 g. Dobrou náhražkou zátopového dříví je na krátko nasekaný klest nebo i na drobno nalámaná vláknitá a dobře vysušená rašelina.

Je vždy nebezpečné zatápět lihem nebo petrolejem. Zvlášť nebezpečné je nalévat líh, petrolej nebo dokonce benzin do kamen, jestliže se první zátop nezdařil, neboť v kamnech se pak vytvoří silně výbušná směs. Velmi často tak dochází k těžkému úrazu nebo se vznítí bytové zařízení.

Zatápíme-li přímo na roštu, pokryjeme nejprve jeho zadní část asi 8-10 cm tlustou vrstvou dobrého uhlí o velikosti 10 až 20 mm a na přední volné části srovnáme hraničku zátopového dříví. Tím dosáhneme toho, že téměř všechen vzduch proudí přes zátopové dříví a hranička se rychle rozhoří, vyvine rychle hodně horkých spalin, které vyhřejí komín tak, že se jeho tah rychle zvětší. Jakmile se hranička rozhoří, pokryjeme ji nejprve tenkou vrstvou vybraného dobrého uhlí. Zatápíme vždy při zcela otevřeném popelníku. Zátop ještě urychlíme, zatápíme-li také při otevřeném okně. Postupujeme-li tímto způsobem, zatopíme za dvě až čtyři minuty. Jakmile se palivo rozhoří, zregulujeme přístup vzduchu do popelníku, po případě i přídavný vzduch v přikládacích dvířkách. Jde-li o kamna nebo o sporák se zatápěcí klapkou, otevřeme ji před zapálením podpalu a uzavřeme ji, teprve když se palivo dostatečně rozhořelo.

Někdy se vyskytnou při zatápění obtíže. V létě nejčastěji tím, že komín netáhne a kouř se valí zpět do místnosti. Příčinou je chladný komín. Obvykle tato závada sama zmizí, jakmile komín „chytne“ tah. Překontrolujeme však vždy, zda byla zatápěcí klapka otevřena, a otevřeme okno. Často také postačí zapálit nad roštem smačkaný papír, a to co nejblíže u komína. Podíváme se také, zda nejsou otevřena některá kamna, v nichž se netopí a která jsou zaústěna do stejného komínového průduchu. Rozhořívá-li se palivo příliš pomalu, přesvědčíme se, zda je správně pokryt celý rošt. Často bývá i dříví nedostatečně suché nebo ne dosti na drobno naštípané.

Zatápíme-li v násypných kamnech horem, srovnáme hraničku dříví nahoře na násypu, otevřeme zatápěcí nebo škrticí klapku a po zapálení ponecháme přikládací dvířka poněkud otevřena, neboť při slabém tahu by se přes celý násyp nassávalo jen málo vzduchu a zátop by trval příliš dlouho. Zpravidla je zde také třeba na zátop trochu více dříví, aby se komín dobře vyhřál. Po rozhoření dříví přiložíme navrch ještě jednu až dvě lopatky oříškového uhlí dobré jakosti a vyčkáme při uzavřených přikládacích dvířkách, až se uhlí dobře rozhoří. Pak uzavřením popelníkových dvířek a pootevřením šoupěte nebo šroubu v nich i ve dvířkách přikládacích zregulujeme rychlost hoření násypu i přívod přídavného vzduchu. Násyp pak odhořívá svrchu dolů.

Ve stáložárných kamnech typu Club apod. je nejlépe na rošt naložit nejprve asi dvě až tři lopatky uhlí a navrch narovnat hraničku dříví. Zapálit ji můžeme také vrchem, při čemž ovšem musí být popelníková dvířka zcela uzavřena; spalovací vzduch připouštíme nepatrným pootevřením přikládacích dvířek. Po rozhoření dříví se přiloží navrch ještě asi dvě až tři lopatky uhlí (jen tolik, aby plameny neuhasly), pootevře se přístup vzduchu do popelníku a teprve po rozhoření se může šachta kamen postupně naplnit až nahoru.

Aby bylo topení úsporné, je třeba co nejlépe zregulovat přívod vzduchu do topeniště. Rychlost hoření se reguluje přivíráním přístupu vzduchu do popelníku, u kamen typu Club (stáložárných se spodním ohříváním paliva) také změnou v přístupu vzduchu přikládacími dvířky. Aby se zajistilo dokonalé spalování hořlavých plynů, přivádí se vzduch přídavný. Včasnou a účinnou regulací lze zabránit nežádoucímu přetápění.

Prachové palivo přikládáme vždy silně navlhčené (zabráníme tím jeho výbuchu a vrstva prachu je prostupnější), a to vždy jen když postačí topit zcela mírně. Přikládáme ho jen na část roštu, aby palivo na ostatní části hořelo silně a podporovalo spalování prachu.

Je-li místnost dostatečně vytopena, zeslabíme přívod vzduchu do topeniště tak, aby teplota v místnosti již nestoupala, po případě uzavřeme přívod vzduchu do paliva úplně. Neponecháme-li kamna příliš silně rozhořet, dosáhneme snadno velmi přesné regulace, a tím i značně úsporného topení.

Je-li další vytápění již nežádoucí, uzavřeme veškerý přívod vzduchu co nejtěsněji; při přerušovaném topení tak učiníme vždy, když poslední palivo již dohořívá.

Při nepřerušovaném stáložárném topení dochází k velkým ztrátám tím, že během stáložáru hoří palivo v kamnech příliš rychle. Zaviňují to netěsnosti popelníku a přikládacích dvířek, přílišné odtažení popela před stáložárem nebo příliš prudké hoření před počátkem stáložáru, po případě i příliš silný tah komína. Při příliš slabém topení hnědým uhlím se ochlazují v kouřové trubce nebo v komíně spaliny tak silně, že se vodní pára ve spalinách obsažená sráží a z kouřové trouby vytéká páchnoucí dehtová voda. Závadu odstraníme použitím suššího paliva nebo dřívějším puštěním kamen na silnější chod.

Poruchy a vady při topení

Nedostatečný výkon topenišť, příliš velká spotřeba paliva, rychlé zanášení sazemi, obtížné zatápění, kouřové poruchy během topení a jiné poruchy vyskytující se při topení v domácích topeništích jsou způsobovány buď chybnou obsluhou, nebo vadami topeniště (špatné zapojení na komín), či vadami komína samého. Jen zřídka kdy jsou tyto poruchy zaviněny špatnou jakostí paliva (nejde-li o palivo naprosto nevhodné), i když je nesporné, že při topení méně hodnotnými palivy jsou závady a nedostatky.

Chybná obsluha záleží obvykle v tom, že se při zatápění a při přikládání nepokrývá celý rošt nebo že se zatápí palivem buď příliš kusovým, nebo příliš prachovým, po případě příliš obtížně zápalným (např. mokrým). Chybujeme také, zapomeneme-li otevřít zatápěcí klapku, náležitě vyčistit rošt nebo vůbec odstranit z topeniště přílišný nános sazí a popílku. Musí být uzavřena všechna topeniště zaústěná do téhož komína, pokud se v nich netopí.

Nejčastěji je špatná funkce topenišť zaviněna nedostatečným přívodem spalovacího vzduchu do topeniště, to znamená nedostatečným tahem komína. Příčiny nedostatečného tahu mohou být v komíně, v zaústění topeniště i v topeništi samém a někdy i v nedostatečném přívodu vzduchu do místnosti. Poruchy způsobují i vlivy povětrnostní.

Vady v komíně může spolehlivě vyšetřit jen kominík, neboť nezřídka jde o vady na nepřístupných místech, které může zjistit a odstranit jen odborník. Nejčastěji jde o příliš zanesený komín, o hrubé netěsnosti komína, o přílišné ochlazování komína, o chybné zaústění topenišť, o nedostatečnou výšku komína nad střechou nebo nejbližším okolím.

S vadami komín úzce souvisí poruchy vyvolané povětrnostními vlivy, a to:

Slunečním svitem – vnější vzduch je teplejší než studený vzduch v komíně, proudění v komíně je obrácené – kamna při zatápění silně kouří. Odpomůže náležité, ale opatrné vyhřátí komína při otevřené zatápěcí klapce nebo zapálení papíru co nejblíže u komína.

Větrem a) kamna za větru hoří příliš silně; přivřeme přístup vzduchu do popelníku, po případě škrticí klapku v kouřovém hrdle kamen;

b) kouř vyráží z kamen; buď je srážen kouř větrem zpět do komína – pak pomůže buď úprava komínové hlavice, nebo zvýšení komína vhodným nástavcem. Zvětšuje-li se tato porucha při otevření oken, je porucha působena vyssáváním vzduchu větrem z vytápěné místnosti. Odstranění závady řešíme podle místních poměrů;

c) vlhnutí komínů obvykle nezaviňuje déšť, nýbrž přílišné ochlazování komína. Odpomůže topení suchým palivem, hlavně koksem a polokoksem.

Nedostatečný tah zaviňuje i špatné připojení topeniště na komín. Tyto vady se zjišťují a odstraňují mnohem snadněji, a proto je odstraňujeme nejdříve. Nejškodlivější a nejčastější vadou jsou všechny netěsnosti topeniště i kouřových trub, vznikající poškozením, zejména vlivem přílišného přetápění kamen. Jejich odstranění je proto vždy nejvýš nutné. Další vadou je poškození vnitřní vyzdívky, a zejména nánosy sazí a popílku v topeništi.

Pohoda prostředí

Ze zkušenosti víme, že prostředí, v kterém prodléváme, ať je to v místnosti, nebo venku, působí na nás dobře, neruší nás, neobtěžuje nás, nebo naopak. V prvém případě hovoříme o pohodě prostředí. Podle toho, kterým smyslem ji vnímáme, rozeznáváme pohodu zrakovou, akustickou a tepelnou.

Zraková pohoda předpokládá, aby bylo dobře vidět na práci, kterou právě konáme, a aby se zamezily nepříznivé světelné vlivy.

Ke zrakové pohodě přispívají všecky estetické vjemy zrakové. Tedy soulad barev, estetické tvary a předměty v prostoru, v němž se nacházíme, estetické poměry a velikosti tohoto prostoru, zajímavé osvětlení, oslunění, pěkné pohledy z oken apod.

Akustická pohoda předpokládá, že nejsme rušeni žádným nepříjemným zvukem ani hlukem. Hluky i zvuky, vznikající v našem bytě, obvykle můžeme sami odstranit nebo zmenšit. Obtížnější jsou hluky, jimiž nás ruší okolí. V tom případě máme zpravidla málo možnosti jim zabránit. Jsou pouze dva způsoby, jimiž můžeme snížit hluk. Předně co nejlépe utěsníme otvory, jimiž zvuk vniká, a za druhé dáme do místnosti co nejvíce tlustých koberců, závěsů, čalouněného nábytku apod. Takto zařízená místnost je vždy o něco „tišší“ než místnost s hladkými i tvrdými povrchy, protože pórovité povrchy dobře pohlcují zvuk na ně dopadající. Jsou ještě další možnosti, ale ty vesměs znamenají buď stavební úpravy, nebo speciální zařízení.

Tepelná pohoda je pro nás nejdůležitější, neboť prakticky znamená odstranění dvou pocitů, které by velmi zhoršovaly bydlení, a to pocit zimy nebo vedra.

Tepelná pohoda vzniká tehdy, máme-li pocit teploty určité výše, ani příliš vysoké, ani příliš nízké. Pocit tepla závisí na velmi mnoha činitelích, na příklad na teplotě vzduchu, na teplotě okolních povrchů, na vlhkosti vzduchu, na pohybu vzduchu, na činnosti, kterou vykonáváme, na oblečení. Může tedy pocit tepla být při téže teplotě vzduchu, naměřené na teploměru, různý podle ostatních okolností. Nejčastěji upravujeme teplotu vzduchu a povrchů tím, že místnost vytápíme. Při obvyklých teplotách místnosti (nad 5 oC) vlhkost vzduchu ovlivňuje pocit tepla tak, že čím je vzduch vlhčí, tím vyšší se zdá teplota při stejné teplotě vzduchu. Úprava vlhkosti vzduchu v místnosti nepřichází v úvahu z důvodů ekonomických. Za to můžeme snadno způsobit pohyb vzduchem v místnosti malým přenosným ventilátorem. Vzduch v místnosti je vždy chladnější než povrch našeho těla. Proto snížíme pocit tepla, uvedeme-li vzduch do pohybu.

Nejobvykleji měníme pocit tepla vytápěním. Při obvyklé vlhkosti vzduchu se příjemného pocitu tepla dosáhne přibližně při těchto teplotách (podle prof. Půlkrábka)

teplota vzduchu              10           16           20           22           25 oC

teplota stěn                      35           24           18           15           12 oC

Teplotu vzduchu ovlivňujeme především poměrně malými, ale horkými povrchy topidel, kolem nichž proudí vzduch a ohřívá se. Kromě toho ještě vyzařuje s povrchu topidla značné množství sálavého tepla, které neohřívá vzduch, ale dopadá na povrchy stěn a předmětů a zahřívá je. Stejně zahřívá i povrch osoby.

Zde je třeba si uvědomit, že povrchy všech předmětů a těles kolem nás sálají (vyzařují) teplo, a to tím více, čím jsou větší a teplejší.

A tak jsme-li v jakémkoli prostoru, přichází k nám ze všech stran sálavé teplo, např. v místnosti ze stěn, ze stropu, z oken, z podlahy atd. I s povrchu našeho těla nebo z obleku vychází sálavé teplo. Dva povrchy k sobě obrácené se navzájem zahřívají sálavým teplem. Studený povrch vysílá méně tepla, a je tedy ohříván, kdežto teplý povrch, který vysílá více tepla a méně ho přijímá, je ochlazován.

Proto např. obrátíme-li se v zimě ke studené ploše okenního skla, cítíme tím větší chlad, čím blíže jsme (protože se teplo šíří s povrchu všemi směry do prostoru před oknem). Nesprávně se říká, že „od okna táhne“. Táhnout může pouze o okenní sklo ochlazený vzduch kleslý na podlahu a ochlazující nohy.

Naproti tomu, otočíme-li se ke kamnům, cítíme sálavé teplo. Na těchto zjevech je založeno tak zvané sálavé čili zářivé topení (zářivé proto, že teplé těleso povrchem vyzařuje teplo, podobně jako rozžhavené těleso vyzařuje světlo). Zpravidla se do stopu kladou trubkoví hadi, jimiž protéká poměrně málo teplá voda (kolem 50 oC) zahřívající svým teplem spodní vrstvu stropu, z níž sálá teplo na osoby v místnosti i na ostatní povrchy. Teplo tedy přichází především přímo, v menší míře i nepřímo od okolního ohřátého vzduchu, který proto může být chladnější, což je hygieničtější.

Místo topnými hady lze vytápět strop nebo kteroukoli stěnu či podlahu i kovovou sítí zahřívanou elektrickým proudem o malém napětí (kolem 20 V).

Takovéto vytápění místností celými plochami se v budoucnosti jistě hodně uplatní. Bude možno libovolně regulovat teplotu povrchů bez zřetele na teplotu vzduchu.

Je zřejmé, že na pocit tepelné pohody v místnosti má v zimě velký vliv studená okenní plocha. Ztrátu tepla pohlceného studenou okenní plochou neodstraníme vytápěním vzduchu na vyšší teplotu, protože osoba v místnosti vždy bude mít pocit chladu s jedné strany, obzvláště blíže okna. Tento pocit rušící tepelnou pohodu v místnosti odstraníme pouze tím, zakryjeme-li studenou plochu (záclonou apod.) nebo umístíme-li topné těleso pod ni. Toto těleso „přisálá“ teplo, které studená plocha pohlcuje; tepelná pohoda je opět vyrovnána.

Pokud jde o vliv činnosti a oblečení na tepelnou pohodu, víme všichni, že čím těžší je vykonávaná práce a čím teplejší oblečení, tím vyšší je pocit tepla za jinak stejných okolností.

Ing. J. Roller, Naše domácnost, Nakladatelství Práce 1959