Návštěvníci našich pralesů bývají většinou zklamáni. Očekávali něco zcela jiného. Naše pralesy neodpovídají představám, které mají z četby cestopisů nebo dobrodružných románů. V našich pralesích si nemusí návštěvník prosekávat v husté spleti kmenů a dlouhodobých popínavých rostlin úzkou stezku, která se za ním opět rychle uzavírá, jako v tropických pralesích – džunglích. V našich půdních a podnebných poměrech nemůže takový druh pralesa vzniknout. Jenom vzdáleně je připomínají naše lužní pralesy, zachované podél některých řek. O nich si povíme něco bližšího později.
Máme-li hovořit o pralese, musíme si nejdříve povědět, co vlastně tímto pojmem rozumíme. Obvykle se prales chápe jako les, který vznikl vlastní činností přírody. Je tedy výsledkem všech stanovištních podmínek (poměrů půdních, vodních, podnebných i ostatního rostlinstva a zvířeny), čili les člověkem vůbec nedotčený.
Takový druh přirozeného lesa se mohl v naší vlasti, která je člověkem využívána už po tisíciletí, zachovat jen na takových místech, na kterých se nemohl vyplatit jakýkoliv způsob hospodaření. Jsou to tedy místa odlehlá a nepřístupná, v horách nebo na prudce se svažujících stráních anebo konečně podél řek, na místech pravidelně zaplavovaných, zabahněných, a proto také nepřístupných.
Podle místa a nadmořské výšky můžeme tedy naše pralesy a jejich chráněné části (pralesové rezervace) rozdělit na dva druhy: horské a nížinné. Většina našich rezervací je ve vyšších polohách. Nížinné pralesy se zachovaly jen na dolním toku řeky Moravy na Břeclavsku a podél Dunaje na jižním Slovensku.
Naše horské pralesy, jak už jsem dříve napsal, neodpovídají obvyklým představám. Jsou zpravidla řídké a převládají v nich statné a vysoké stromy, které rostou poměrně daleko od sebe. Překážkou tu mohou být jedině padlé kmeny, které v těchto pralesových rezervacích zůstávají ležet tak, jak je stáří, vítr, sníh nebo jiná přírodní příčina vyvrátila nebo zlomila. Chůzi v nich ztěžuje i silná vrstva měkké půdy, tlející kořeny a někdy i bujné trsy kapradin a ostatního křovitého nebo bylinného porostu. Nedostatek dobrodružství však vyvažuje poezie mlžných lesních hloubek a pozoruhodné scenerie starých kmenů porostlých nesčetnými plodnicemi chorošů a jiných hub. Také majestátní klid, rušený jen zpěvem ptactva a šuměním větví zanechává v návštěvníkovi hluboký dojem, který náš přírodověděc Edvín Bayer vyjádřil r. 1888 ve Vesmíru těmito nadšenými slovy:
„Ejhle prales! Jen mrtvou zdá se býti hříčkou přírody svými tichými rozvalinami, jako rozpadlá kostra kdysi velebného pantheonu, a přece i ten prales žije – žije jako stařeček s vetchými šedinami – stává se děckem a rád obveselí se omladinou, vzpomínaje svého dávného mládí. Hle, tu i tam strmá jedle tyčí své témě vítězoslavně k nebesům, jakoby iluze v lidské lebce – na tisíce jich nasil, na sta jich vzešlo, a několik málo jen vyrostlo na výši pravou, a brzy ta, brzy ona, která k hrobu vrácena jsouc zlou života vichřicí, a přece hýčká ráda to mladé, bujně se zvedající pokolení na svém klínu, sníc o mohutné generaci příští a nad zetlelým trupem dávného mládí bují tím větší, vybranější porost nový, stejným způsobem a zas a zas jako před lety.“
Přírodou šumavského pralesa byl okouzlen i Jan Neruda, který r. 1871 ve své sbírce „Menší cesty“ napsal:
„Najednou se mi zdálo, že jsem o celá tisíciletí posunut zpět, ale jaře mlád, bujně vesel, nezávislý od času a od lidstva – volný – volný! Ovanul mne duch, který unikl času. Bylo ticho, totéž ticho, které tu panovalo při tvoření světa…
Jsme v chrámě. Nad námi je ve výši temný, a přece světlý strop, nebe jím jen místečkem modře problýská jako drobný kamínek v mozaice. Chrámové sloupy jsou štíhle vypnuty. Týl zabolí, chceme-li dohlédnout až k jejich konci. Větvoví se proplétá, že to vypadá ve výši jako krásné vyšívání. Po kmenech táhnou se až k zemi chumáče šedých vousů. Některá souš, přímo ještě stojící, ale již bez listu, bez kůry, vypadá jako kostra bílá. A po zemi tisíciletá generace na tisícileté. Kde noha může k zemi, jako by stoupala po nejměkčích kobercích. Musíš-li ale přes spadlé stromy, zachytneš se za krásnou grilandu, pnoucí se ze země k většímu nebo od kmenu ke kmenu. Dole vidíš práchnivící, zeleně omženou mrtvolu prastarého velikána, přes něj se převalil druhý, formy těla jsou ještě zachovány, ale prstem projdeš celým tím tělem prohnilým, a přes ten se položil zas třetí, také mu již opadly všechny větve, leží jen pouhý, dlouhý trup, a z toho vyrůstá padesát veselých stromků mladých, živících se trouchní svého otce. Křínky jejich objímají jej, běží kolem něho jako obruč k zemi nebo se probodají přímo jeho tělem. Budoucnost jich seznáte na vedlejším pětistiletém mladíku. Otec pod ním zmizel, kořeny tvoří celé loubí – kapličku v chrámě – teprv as sáh od země spojily se v mohutný kmen. A jen o krok dál bují celá generace z kmenu ještě přímého, v půli přelomeného. S ustrnutím hledíme na ten kulatý, obrovitý bouquet do výše, není lze sobě myslet něco krásnějšího – to se pánu bohu povedlo!“
Tam botanik, tady básník viděl věčný koloběh života, smrt starého a nad ní bující život nový, stálou změnu a střídání.
Nebyli to však jen znalci přírody a básníci, které nadchla krása a mohutnost pralesa k tomu, že se své dojmy snažili vtělit v popis či líčení obdivu. I někteří tehdejší majitelé a lesníci viděli v posledních zbytcích hvozdů něco, co může být pro budoucnost důležitých poučením. Jako doklad toho mohu citovat z rozhodnutí majitele o zřízení rezervace „Žofínský prales“ z 28. VIII. 1838.
„Při své dnešní pochůzce v polesí lužnickém našel jsem trať II. hlavního dílu mezi pasekami č. 10 a 20, mezi potokem Almbach a dělící čarou jako prales vzbuzující obdiv a úctu svým stavem.
Vzhledem k tomu, že lesy těchto vlastností budou známy brzy jen z historického líčení, rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památník dávno minulých dob názornému požitku pravých přátel přírody, vzdáti se v ní veškerého lesohospodářského těžení a přikazuji Vám (inspektoru F. Železnému – pozn. autora), abyste dalšími rozkazy uvedl tuto moji vůli ve skutek, aby v této části žádné dříví se nekácelo, stelivo nehrabalo a drobné dříví nesbíralo, zkrátka, aby vše bylo ponecháno v dnešním stavu.“
Zmínkou o Boubínském a Žofínském pralese jsme se dostali k vlastním pralesovým rezervacím. Podle data zřízení jsou „Žofínský prales“ a prales „Hojná Voda“ našimi nejstaršími pralesovými přírodními rezervacemi. Obě dvě byly zřízeny rozhodnutím majitele v roce 1838 a od té doby trvají až do dneška.
Pralesová rezervace „Žofínský prales“ v Novohradských horách se rozprostírala v r. 1838 na ploše 30 ha. V letech 1850 – 1860 byla její plocha rozšířena na 56 ha a v roce 1930 byl kolem úplné rezervace vyhlášen ochranný pás, s nímž měří celkem 97 ha. Pralesová rezervace „Žofínský prales“ se rozprostírá v katastrálním území obce Pivonice, okres Český Krumlov. Jde o smíšený les s převanou jedle a buku. Jsou v ní stromy více než 400 roků staré, které dosahují výše až 58 m.
Státní pralesová přírodní rezervace „Hojná Voda“ je poměrně malý zbytek pralesa, který je svým dřevinným složením podobný „Žofínskému pralesu“. Nachází se rovněž v Novohradských horách, a to v katastrálním území Staré Hutě, okres České Budějovice. Jeho výměra je 8,65 ha.
Asi o dvacet let mladší je naše nejznámější rezervace na šumavském Boubíně. Je chráněna jako rezervace od r. 1858. V dřevinném složení převládají buk, jedle a smrk. Nejvyšším stromem v pralese je smrk, kterému se říká „Král smrků“. Jeho výška je 55,5 m a obvod v prsní výši měří více než 5 m. Odhad hmoty jeho dřeva je asi 45 m3 (v umělém lese je strom o obsahu 4 m3 dřeva už značně veliký).
Původní rozloha rezervace „Boubínský prales“ byla asi 3200 jiter, tj. asi 1824 ha.
Pozdější údaje jsou značně nižší. Rozloha této rezervace se značně změnila po roce 1870, kdy byl prales, stejně jako celá Šumava, postižen vichřicí a po ní následující kůrovcovou kalamitou. Plocha rezervace se zmenšila na nejušetřenější část a měřila jen 46,6 ha. Až teprve v r. 1958 se podařilo zřídit kolem rezervace rozsáhlý ochranný pás, který má vlastní rezervaci chránit před bezprostředním vlivem okolí. Tento pás rozšířil rezervaci na plochu 666,41 ha.
Na Šumavě jsou ještě další pralesové rezervace, ale ty už nejsou tak známé. Jsou jednak mladší svým zřízením a nejsou tak proslulé jako Boubínský prales. Jedna z nich leží nedaleko Boubína, v Katastrálním území obce Milešice (okres Prachatice), a má stejnoznačný název „Prales“. Tato rezervace byla zřízena v r. 1948. Poměrně velkou rezervací je i prales nazývaný „Trojmezná hora“. Na ploše téměř 400 ha je v ní chráněn pralesový porost s jezerem, které má vzácnou květenu. Právě tak divokou přírodní scenerií a vzácnou květenou vyniká přírodní rezervace „Černé a Čertovo jezero“, která měří více než 150 ha. Byla zřízena r. 1933 a lesy na Jezerní stěně jsou staré kolem 300 let.
Jestliže téměř nikoho nepřekvapí zbytky pralesů na Šumavě, pak jistě vzbudí údiv, že jsou pralesy i na Pardubicku. A opravdu, i tady máme dvě pralesové rezervace. První z nich je už jen zbytek pralesa: Jmenuje se „Buky u Vysokého Chvojna“ a rozprostírá se na ploše asi 4,5 ha v katastrálním území Bělečko a Vysoké Chvojno v okrese Pardubice. Rezervace byla zřízena už v roce 1884. Byla však značně poškozena větrnou smrští v r. 1929. V západní části pralesa převládají buky. Smrků a jedlí přibývá směrem k východu. Prales je krásnou ukázkou bývalých lesů v Polabí.
Druhá pralesová rezervace Pardubicka se jmenuje „Polom“. Je v katastrálním území obce Velká Střítež, okres Chrudim. Na ploše téměř 19 ha tu je překrásný les, zbytek pralesa tvořeného buky, jedlemi, smrky borovicemi, habry, lípami a jasany. Mohutné pařezy jsou doklady stromových velikánů, kteří už padli. Ale i dnešní stromy mají stáří mezi 200-300 lety. „Mladá královna“ je jedle, která má obvod 4,7 m a výšku 52 m.
V severních Čechách se v okrese Česká Lípa na katastrálním území Líska zachoval malý zbytek (3,5 ha) smíšeného pralesa „Studený vrch“. Na čedičovém podkladu ve výši 733 m se tu na poměrně malé ploše zachovala bučina s příměsí klenů, jilmů a jasanů. V podrostu je význačnou rostlinou měsíčnice.
Také v Krkonoších se zachovalo několik pralesových porostů. Jsou to jednak pralesové porosty na svazích některých údolí (Labský důl) a jednak porosty kosodřeviny ve vyšších polohách horstva. Návštěvník, který prochází těmito porosty, bývá velmi udiven, když se doví, že větvička silná jako prst rostla několik desetiletí. Každý, kdo vystoupí do těchto míst, se tak může přesvědčit, že i porost kosodřeviny je prales (pokud nebyl ovšem vysázen uměle). Je těžko proniknutelný a promočené boty prozrazují, že kosodřevinné porosty mají i velký význam pro hospodaření vodou v těchto pramenných horských oblastech.
V Orlických horách byly vytvořeny tři pralesové rezervace: „Sedloňovský vrch“ (100 ha), „Bukačka“ (44,5 ha) a „Černý důl“ (26 ha) v okrese Rychnov n. Kněžnou. Jsou to zbytky původních a přirozených lesů této oblasti.
Rovněž v Jeseníkách je chráněno několik ukázek bývalých lesů jako pralesové rezervace. „Františkov“ je původním pralesovým lesem a jeho chráněná část měří 10,5 ha. Rezervace „Šerák“ a „Keprník“ mají pralesový porost na ploše 227 ha.
Poslední pralesovou rezervací v této oblasti je rezervace „Bučina“. Jak už jméno napovídá, jde o bukový prales, jehož výměra činí asi 14 ha. Všechny tyto rezervace jsou v okrese Bruntál.
Také na východní Moravě se zachovalo několik pralesů. Proto tam byly zřízeny tyto přírodní rezervace: 1. „Razula“ – ukázka jedlobukového pralesa karpatské oblasti na ploše 23,5 ha. 2. „Mionší“ – větší rezervace pralesového charakteru o rozloze 169,7 ha. Dřevinné složení tvoří buk, jedle, javor a smrk. Nejvyšší její strom jedle „Tonka“ má obvod kmene v prsní výši 527 cm a stáří 530 let. Většina stromů rezervace má stáří přes 300 let. 3. „Plenissko“ – pralesový porost, který tvoří jako hlavní dřeviny jedle, smrky a buky. Má výměru 16 ha. 4. „Mazák“ – prales s převahou buků a jedlí na ploše 61,5 ha. 5. „Salajka“ – obdobný prales na ploše 22 ha. 6. „Noříčí“ – pralesový porost s bohatým bylinným podrostem karpatské květeny na ploše 52,5 ha. 7. „Radhošť“ – prales s převahou jedlí a buků, mezi nimiž jsou krásně zachované lesní typy klenů, jasanů a smrků, které rostou zejména na severních svazích této hory. Jeho rozloha je téměř 75 ha.
V Bílých Karpatech byla zřízena jediná pralesová rezervace, která dostala název „Javořina“. Na ploše něco přes 72 ha je v ní chráněn bukový prales a louka s význačnou květenou.
Seznam pralesových rezervací v českých zemích uzavírají tři rezervace lužních pralesů. Jsou vesměs na soutoku řek Moravy a Dyje. Jmenují se „Cahnov“, který měří 11,6 ha, „Ranšpurk“, který má 19,2 ha, a „Soutok“ – 2 ha. Už na začátku jsme poznali, že tyto lužní pralesy mají docela jiný ráz. Jsou to nížinné pralesy, které bývají zejména na jaře zaplavovány a i v době mimo záplavy jsou protkány četnými rameny, slepými rameny a tůněmi. V nich stejně jako v močálech a na ostatních vlhkých místech, se líhnou v letní době miliardy krvežíznivých komárů, které činí tyto pralesy a jejich okolí téměř nepřístupnými. Ve vlhké půdě rostou vlhkomilné stromy, jako např. různé druhy topolů, osiky, lindy, jasany, olše atd. Vlhkost a mocná vrstva půdy umožňují vzrůst křovin a bylin, z nichž mnohé druhy jsou popínavé; proto tyto lesy alespoň trochu připomínají tropické pralesy. K tomuto dojmu přispívají dále už tady vzpomenutá hejna komárů a ostatních hmyzích sužovatelů, kolonie vodních a brodivých ptáků a ostatní zvěře (srnčí, jelení atd.).
Na Slovensku, kde jsou ještě dnes rozsáhlé lesní oblasti, se zachovalo mnoho pralesových porostů. Až dosud však bylo zřízeno jen několik pralesových rezervací. Nejstarší pralesovou rezervací je „Badínský prales“ u Banské Bystrice, kde od r. 1913 je chráněna lesní plocha o rozloze 20 ha. V porostu převažují jedle a buky. I když tu dnes některé staré stromy překvapují svojí mohutností, vyvrácené kmeny a jejich zbytky svědčí o tom, že tu bývaly ještě silnější a větší jedinci. V témže roce byl jako rezervace vyhlášen i „Dobročský prales“, který se rozprostírá na ploše 57 ha, ale obklopuje ho značně rozsáhlý ochranný pás. Prales tvoří 300 až 400 let staré jedle a smrky s příměsí buků, javorů a jasanů. Jedna jedle, jež nemá zvláštní jméno, se pokládá za naši největší jedli. Její stáří se odhaduje na více než 400 roků a je 56 m vysoká.
Na východním Slovensku je v okrese Bardějov pralesová reservace „Dranec“, která zabírá plochu 33 ha. Její složení tvoří zejména buky a jedle s příměsí jasanů, olší a bříz.
V severoslovenských horách jsou dvě pralesové rezervace, z nichž „Babi agora“ o výměře 111 ha je pěknou ukázkou horského pralesa.
Také Tatranský národní park je z větší části rezervací pralesového charakteru. Vzhled pralesa se tu mění se stoupající výškou. Vysoký prales, složený ze smrků, jedlí, buků, klenů atd., přechází do porostů, v nichž převažuje smrk. Ve vyšších polohách je typ tohoto pralesa vystřídán porosty kosodřeviny s modřínem a ještě výše je už jen kosodřevina s limbou. Nad nimi jsou pak jen bylinné hole nebo skály. V nejbližší době budou ve slovenských lesích zřízeny ještě další pralesové rezervace.
Mnohého čtenáře bezpochyby napadne otázka o účelnosti zřizování pralesových rezervací. Vedle pohnutky ukázat typ lesa, který kdysi porůstal většinu naší vlasti, mají tyto rezervace ještě další poslání. Pralesy jsou pro vědu „laboratoří pod širým nebem“ a výsledky bádání v nich mají a budou mít stále veliký význam hospodářský. Dobře to vystihl náš lesnický odborník prof. P. Svoboda v knize „Život lesa“: „Chceme-li sledovat zákony, kterými se řídí tvorba lesa, musíme si především všímat lesa přirozeného, neboť kulturní lesy jsou často zjevem nezdravým, v nichž porost neodpovídá mnohdy podmínkám prostředí, není s nimi v souladu, takže tu nelze studovat nerušený chod všech jeho životních projevů.“ Jestliže se tato slova týkají přirozených lesů, což je mladé nebo mladší stadium pralesa, pak platí tím spíše pro přírodní rezervace. Nejsou to muzeální ukázky přírody člověkem nedotčené nebo jen málo jeho činností pozměněné, nýbrž jsou to poslední zbytky přírody, ve kterých můžeme poznávat zákonité vzájemné vztahy mezi jednotlivými složkami přírody toho kterého krajinného typu. Poznatků získaných studiem v přírodních rezervacích bude možno kdykoliv použít k zlepšení přírodních poměrů bližšího i vzdálenějšího okolí.
Všechny československé pralesové rezervace jsou přístupné. Při vstupu a prohlídce rezervace se však musí návštěvník podrobit určité kázni. Smí chodit jen po cestách, které jsou zpravidla značeny obvyklými turistickými značkami. V rezervacích, ve kterých se právě provádějí nějaké výzkumy, bývají některé plochy označeny zvláštním způsobem, zpravidla tabulkami s vysvětlením. Na tyto plochy nemá návštěvník a turista vstupovat vůbec. Také přístroje, které na těchto místech zpravidla stále a automaticky zaznamenávají určité hodnoty, by měly být pro návštěvníka nedotknutelnou věcí. Je o to žádán zvláštní tabulí u vstupu do rezervace. Neukázněností by mohlo být zničeno nebo znehodnoceno měření nebo jiné údaje získané za kratší nebo delší dobu.
V našich pralesových rezervacích bývá také vzácná květena a mnohdy i zvířena. Proto se návštěvníci žádají i o šetrnost k těmto přírodním složkám rezervace.
Rozlehlé lesy a pralesy, a to zejména na Slovensku, poskytují ještě dnes vhodný útulek k druhům živočichů nebo zvěře, která už byla jinde v Evropě vyhubena. Ještě dnes žije v Československu asi 200 medvědů, asi 800 kamzíků, stejné množství svišťů, desítky divokých koček, rysů atd. Není bez zajímavosti, že např. rys po druhé světové válce se šíří směrem na západ a dnes už opět žije v Čechách. Poslední rys byl v třicátých letech minulého století zastřelen na Táborsku. V křivoklátských lesích byl uloven poslední rys v roce 1695.
Pralesové rezervace mají tedy velký význam i pro uchování mnoha rostlinných a živočišných druhů, které by jinak v civilizovaném prostředí nevyhnutelně vyhynuly. I když se náš socialistický stát připravuje uchováváním a zřizováním nových pralesových rezervací o značné výhody hospodářské, je to jednání moudré, neboť se tím zachraňují hodnoty, které jsou penězi neměřitelné.
Dr. Jaroslav Veselý, XX století, Orbis 1960
Obr. Jarní záběr z pralesové rezervace Mionší v Beskydech
