Když praobyvatelé země poznali čtvrtý živel, oheň, a jeho účinky, přijali jej do svých služeb také při pohřbívání mrtvých a tak vytvořili ve svých kmenech a národech kult pohřbívání pomocí ohně. Tento kult (uctívání mrtvých ohněm) došel během věků nejen rozšíření, ale se stoupající kulturou ve svém způsobu od primitivního spalování na hranici dříví, méně dokonalého, k dokonalejšímu a lepšímu se měnil. Co předkům našim na mysl nepřipadlo, ale co považovali by nemožným nebo zázračným, co prohlašovali by čarodějstvím, kacířstvím a ďábelstvím, to důmysl lidský ve svém rozvoji, např. theorie a praxe technická, hravě řeší; mnohá utajená síla přírodní uvedena do služeb člověka.

Tak došlo i na zdokonalení pravěkého způsobu pohřbívání ohněm či spalování mrtvých.

K čilejšímu hoření a vznícení hranice oheň rozdmychován přívodem vzduchu, ku zvýšení žáru veliká hranice pod širým nebem (způsob římský, indický, siamský) soustředěna a aby žár nemohl stranou unikati, zapuštěna do malé prohlubně žároviště (způsob japonský a latinské „ustrinum“), do níž propadal popel paliva (dříví) i popel tělesných ostatků navzájem promísený.

S objevem jiných druhů paliva než dříví, zejména uhlí a jeho produktů: koksu, dehtu a svítiplynu, s objevem tekutých paliv: nafty, petroleje aj. nastal pokrok i v technice žárové tj. v umění docíliti mnohem vyšších teplot než spalováním dříví.

Pak uplatnila se snaha odděliti palivo a popel z něho od tělesných ostatků před spálením i po něm. Tím došlo ku zvláštní úpravě a sestavení přístrojů na spalování nebo zpopelňování mrtvol.

Tyto přístroje jakožto novodobá žároviště na základě technických vymožeností nové doby sestrojené, umožňují proměniti mrtvolu v popel v době kratší a mnohem dokonaleji než na žárovišti starověkém. Jsou to tzv. spalovače či zpopelňovače zhotovené z ohnivzdorných hmot na způsob uzavřených pecí a výhradně pro spalování (zpopelňování) lidských mrtvol určené. Tyto přístroje byly sestrojeny hlavně na základě požadavků a pokynů stanovených mezinárodním sjezdem v Drážďanech r. 1876, totiž, aby spalování bylo dokonalé a nezůstavilo žádných uhelnatých zbytků, aby při něm do vzduchu nevystupovaly žádné plyny a výpary zapáchající, popel z tělesných ostatků aby byl čistý, bělavý a sám o sobě zůstaven, by snadno a rychle se dal sebrati a uložiti.

Přístroje na spalování mrtvol co do způsobu či soustavy jich technického uspořádání a spalovacího účinku lze rozděliti na tři skupiny:

  1. A) Spalovače retortové,
  2. B) Spalovače plamenné,
  3. C) Spalovače (zpopelňovače) žárovzdušné,
  4. a) s palivem pevným (kusovým),
  5. b) s palivem tekutým,
  6. c) s plynovým topením,
  7. d) s elektrickým vytápěním.

Konstruktéři původně Italové a po nich Angličané, Francouzi, Němci, Švédové a Švýcaři i Amerikáni během uplynulých 50 let sestrojili tyto přístroje: Spalovače retortové: Cadet, Brunetti, Terruzzi-Betti, Kopp, Le Moyne a Lagenardière; spalovače plamenné: Giovani Polli-Clericetti, Gorini, Poma-Venini, Buscaglione, Essai, Spasciani-Mesmer, Toisoul-Fradet; spalovače (zpopelňovače) žárovzdušné: s palivem kusovým (koksem i uhlím): Siemens, Müller-Fischet, Toisoul-Frader, Bourry, Klingenstierna, Dorovius, Beck, Schneider, Simon-Bourry, Ruppmann, Heizman a Knös; s palivem tekutým: v Americe Turner a Eassie, s topením plynovým: Guichard a Toisoul-Fradet. Elektrické spalovače jsou dosud ve stadiu pokusů, ačkoliv elektrická žároviště zřízena již poprvé v Americe-Kalifornii, kde město Pasadena má 2 a v Oakladu jsou 3.

Pořad, v jakém soustavy a jména vynálezců-konstruktérů právě uvedena, jest chronologický a je z něho patrno, že první přístroje tvaru retort a pecí jsou původu vlašského. První snahou (asi v letech sedmdesátých min. stol.) bylo odděliti mrtvolu od paliva. K tomu stačilo vložiti ji místo do rakve do retorty z ohnivzdorné hlíny (šamotové), tvaru podobného retortám v plynárnách k výrobě svítiplynu, ale s tím rozdílem, že použito retorty děravé, aby vzduch měl přístup dovnitř. Za vysokého žáru z paliva, kolem retorty hořícího, proměněna mrtvola v beztvárnou hmotu dusíkatou, za suché destilace zuhelnatělou, jež v žáru a proudu směsi žhavých plynů (uhelnatých se vzduchem) spálena na popel zbylý na dně uvnitř retorty odloučený od popele z paliva vně retorty se nalézajícího.

Značného zdokonalení docíleno, když retorty jako překážka průběhu spalovacího odstraněna, čímž vynalezeny spalovače (pece) plamenné, při nichž mrtvola jest úplně oddělena od paliva a v doteku pouze s plameny hořících plynů z něho vyvinovaných za hojného přístupu vzduchu do kopiště přiváděného. Zůstavený popel z ostatků tělesných jest čistý, pouze z rozpadlých kostí, prostý organických součástek a bělavý, drobivý, takže se dá snadno sebrati a do popelnice uložiti.

Odloučení paliva do zvláštního topeniště také umožnilo použíti uhlí místo dříví k účelu spalování mrtvol. V tomto odděleném topeništi u uhlí vyvinované plyny uhelnaté smíšené s horkým vzduchem, roštem přiváděným do spalovací komory, naplňují tuto plameny, takže rakev s tělesnými ostatky nalézá se jako v plamenném loži, v němž veškeré organické látky rozkládají se rychle, okysličují a za dokonalého spalování ve stavu horkých plynů odvádějí se ven komínem bez kouře a bez zápachu. Silným tahem komínovým strhované součásti nedokonale spálené a neúplně okysličené jsou před vstupem do komína vedeny skrze zvláštní ohniště, v němž na rozžhaveném palivu za hojného přístupu vzduchu se úplně spalují a nadbytkem vzduchu zřeďují.

Uvědomění o významu hojného přívodu vzduchu do topeniště i do komory spalovací, nabyté zkušenosti s technikou topení vůbec a při žárové technice topení průmyslových zvlášť, vedly k poznání, že přílišné přivádění atmosférického vzduchu přímo do topeniště anebo do komory spalovací ochlazuje žár, snižuje stupeň teploty a tím čilé nejvyšší okysličování porušuje a snižuje tak, že např. uhlík nespaluje se na CO2 nebo CO, nýbrž odchází nespálen, pouze rozptýlen ve žhavé částečky, jež ochlazeny při výstupu z komínu anebo už v topeništi a ve spalovací komoře jeví se jako šedý dým anebo docela černý kouř. Tato neklamná známka nedokonalého spalování (okysličování) objevuje se jak známo i při nedostatečném přívodu vzduchu.

Z toho následuje poznatek, že k dokonalému spalování je třeba hojného množství vzduchu na vysoký stupeň teploty předehřátého. Čím blíže tento stupeň je stupni teploty dokonalého spalování, tím dokonalejší bude i okysličování organických látek, o jichž spálení právě jde. To bylo podnětem již konstruktérům plamenných pecí, že mezi topeniště a spalovací komoru vložili zvláštní ohřívač vzduchu, který nazvali regenerátor nebo rekuperátor, kdežto topeniště, v němž palivo hoří, a plyny pro žár se vyvinují, generátorem pojmenovali. Tak sestrojena nová soustava spalovačů či zpopelňovačů, vytvořená ze tří hlavních součástí:

  1. topeniště (generátoru) s popelníkem
  2. předehřívače vzduchu (regenerátorem) a
  3. komory spalovací na rakev s mrtvolou.

Tyto součásti novodobého žároviště v krematoriu (budově pro pohřbívání ohněm) položeny původně vedle sebe nebo ve stejné výši za sebou, později nad sebe seřaděny tak, že nejníže je topeniště, nejvýše komora spalovací (vlastní spalovač) a uprostřed mezi nimi předehřívač. Zdivo ohnivzdorné uvnitř přístroje zhotoveno ze šamotových cihel, hlavně v topeništi a ve spalovací komoře, kdežto pro předehřívače vzduchu volena u některých soustav částečně železná litina, aby jako dobrý vodič tepla vydatněji i rychleji účinkovala na zvýšení žáru vzduchu jak v generátoru, tak i v komoře spalovací.

Poznatek, že na rozklad co nejúplnější všech organických látek mrtvoly při vysokém stupni teploty, za jakého se spalování děje, má největší vliv kyslík ve vzduchu obsažený, vedl k dalšímu zdokonalení spalovacích přístrojů zařízením, jež umožňuje za účelem zpopelnění mrtvoly přiváděti do spalovací komory pouze horký, žhoucí vzduch, jenž vrstvu po vrstvě sžíhá a proměňuje dílem v plyny, dílem v čistý minerální popel ostatkový, sestávající hlavně z fosforečňanu vápenatého a hořečnatého. Tak došlo k sestrojení zpopelňovačů žárovzdušných, v nichž mrtvola v rakvi uložená a vsunutá do komory spalovací za žáru 800-1000o C proměňuje se během 1 až 2 hod. v popel způsobem, jenž v každém směru technické dokonalosti vyhovuje. Tyto dosud nejlepší systémy představují zpopelňovače, jež sestrojili podle myšlenky inž. Bedřicha Siemense (uskutečněné r. 1878 v krematoriu Gothajském) pozdější konstruktéři již vyjmenovaní, z nichž inž. Richard Schneider první docílil poměrně nejlepších výsledků, neboť podle jeho systému zhotoveno a používáno jest přes padesát těchto přístrojů na pevnině evropské (hlavně v Německu a ve Švýcarsku) i v Americe.

Podstata zdokonalení jeho spočívá hlavně v soustředění všech tří součástí přístroje: generátoru, regenerátoru a spalovací komory do jednoho tělesa vyzděného uvnitř z nejlepší ohnivzdorné hmoty (cihel šamotových a zevně obloženého zdivem obyčejným s náležitou isolací proti ztrátám tepla). Účelné uspořádání tahů pro plyny topící a průduchů pro vzduch podporuje udržení vysoké teploty a žáru uvnitř spalovací komory i předehřívače vzduchu po celou dobu spalování tím, že valnou část žáru odváděných plynů přejímá vzduchu, ohřívačem do spalovací komory přiváděný ve směru protiproudovém.

Důmyslným vedením horkých uhelnatých plynů z generátoru (vytápěného koksem) s předehřátým vzduchem skrze komoru spalovací šamotovým roštem do popelníka ostatkového a z tohoto klikatě založenými kanálky ohřívače vzduchu na cestě co nejdelší do sopouchu komínového, ohřívají se vnitřní stěny a zdivo šamotové, a to v komoře spalovací, těsně přiléhající ke generátoru a ohřívači vzduchu, nejvíce, tj. do červena až do oranžova, kterýžto žhavý stav jest známkou přiměřeného žáru asi 1000o C a vhodného okamžiku pro vsunutí rakve s mrtvolou do zpopelňovače.

Takto nahromaděná vysoká teplota stačí, aby mrtvola byla zpopelněna pouze horkým vzduchem, jenž do spalovací komory jest přiváděn náležitě, totiž na 800 až 1000o C předehřátý v regenerátoru, jehož vnitřní žár se pak během zpopelňování udržuje na stejné výši plyny ze spalování organických součástí odcházejícími. Obal mrtvoly, totiž rakev, ať dřevěná nebo zinková a roucho (rubáš), zůstaví úplným spálením v několika málo minutách popílek tak lehounký, že silným tahem komínovým je stržen a s odcházejícími plyny a parami vodními odnešen do širé prostory vzduchové, kdežto na dně popelníku ostatkového pod roštem spalovací komory nalézají se rozdrobené, do běla vyžehnuté minerální ostatky – jediné to hmotné části z tělesné schránky, skutečný „prach a popel“ – písmem biblickým již člověku připomínaný – jenž se do popelnice, na nejnižším místě popelníku podstavené, nikým nedotknut, čistý a úplný, sešine.

Tento závěrečný akt vlastního zpopelnění mrtvoly dokonalostí systému v zařízení krematoria dosahuje ideálu, k němuž hmotná část člověka, jeho tělo, i po smrti na zemi připoutaná může dospěti, aby pravdou se mohlo státi tak často obrazné rčení nebo nápis: „Pokoj popeli jeho!“

… Neznáme po této stránce vyšší dokonalosti rozkladu mrtvoly, a proto také různé modifikace v zařízení a úpravě zpopelňovacích přístrojů v krematoriích nevztahují se na další zlepšení nebo zdokonalení tohoto konečného výsledku, nýbrž spíše směřují ku zjednodušení obsluhy těchto přístrojů.

A to v prvé řadě týká se paliva, jež zůstává po dlouho dobu již do značné míry integrujícím a zároveň obtížným článkem každého systému, pokud jest palivo ve stavu pevném či kusovém, neboť vyžaduje dopravy, uložení, místa, zásoby a všech s tím spojených manipulací.

Spotřeba pliva jest při jednotlivém zpopelnění mrtvoly v krematoriu při soustavě Siemensově (Gotha) 150 kg hnědého uhlí, Schneidrově (Hamburk) 450 až 500 kg koksu, Mannheim 350-400 kg koksu, Klingenstiernově (Heidelberg 350 kg koksu), Ruppmannově (Štuttgart 400 kg koksu), Knösově (Štokholm 300 až 400 kg koksu), Klingenstierna-Beckově (v Praze 250 kg koksu) atd.

Pevné palivo zůstavuje v topeništi (generátoru) a jeho popelníku popel, čímž nastává opět nutnost jeho odstranění z krematoria.

Této přítěži moderní krematorium zbaviti snažili se konstruktéři zpopelňovacích přístrojů použitím jiných zdrojů tepla, než je palivo pevné, totiž paliv tekutých nebo plynných, posléze pak elektřiny.

Tak dospělo se především k odstranění zvláštního topeniště či generátoru a jeho popelníku, což znamená zmenšení přístroje o ¼  – ⅓ celého jeho objemu, neboť už upotřebení paliva tekutého (přirozeného minerálního oleje či nafty) umožňuje vstřik jeho a rozprašování i vznícení v prostoře mnohem menší. Plynné palivo pak (např. svítiplyn kameno-uhelný) smíseno se vzduchem k dokonalému spálení a využitkování plynu lze přímo do spalovací komory zavésti a potřebný žár v ní i v regenerátoru vyvinouti.

Podle zkušeností získaných při svítiplynovém zpopelňovači soustavy Toisoul-Fradetovy v krematorium dessavském, je spotřeba plynu na zpopelnění mrtvoly dospělé osoby celkem 215 m3, z čehož připadá na vytopení spalovací komory 163,5 m3 a na vlastní zpopelnění 51,5 m3 plynu.

Ohřívač vzduchu (rekuperátor) záleží z kovových desek a ohřívá se tudíž rychleji než jiný ohnivzdorný materiál, ovšem, že zásoba žáru je tu menší, než při šamotovém regenerátoru, což bývá příčinou, že se někdy objeví z komínu kouř jako následek nedokonalého spalování odváděných splodin plynných, jehož zamezení by vyžadovalo vedení jich zvláštním topením plynovým, kde by se dokonale spálily.

Pokroky používání elektrické energie v technice topení vedly posléze k myšlence zpopelňovati mrtvoly pomocí topení elektrického, neboť bez zvláštních obtíží bylo docíleno vysokého žáru působením elektrického proudu. Pokusy společnosti „Prometheus“ ve Frankfurtě s malým elektrickým žárovištěm ukázaly, že lze žáru 1400o C rychle docíliti. Ovšem v malém přístroji (modelu) jsou ztráty tepelné sáláním nepoměrně velké a lze za to míti, že ve velkém, potřebě odpovídajícím přístroji, by se relativní spotřeba proudu značně zmenšila a tím i výlohy. Elektrické žároviště bylo by lze sestrojiti např. podle vzoru elektrické peci na výrobu karborunda, umělé to hmoty na broušení. Taková pec, jak známo, záleží z vyzděné prohlubně či koryta, na jehož stranách jsou připojeny dvě elektrody, mezi nimiž je narovnáno stejnoměrně velkých kousků koksu, které tvoří pak elektrickému proudu vysoký odpor, čímž se zahřívají až do žáru 2000o C.

Závod „Prometheus“ upotřebí pro elektrickou pec odporového materiálu t. zv. silundum, které sestává z křemíku a uhlíku, a podrží na dlouho teplotu až do 1500o C. Kdežto u přístrojů, vytápěných palivem – koksem nebo plynem – rozžhavují se stěny zpopelňovače především spalováním uhlíku, jest možno při elektrickém žárovišti s upotřebením silundových odporů přímo ve spalovací komoře rozžhaviti vnitřní stěny, a rovněž tak i stěny průduchů předehřívače vzduchu.

Kdyby se podařilo problém elektrického zpopelňování přístroje v krematoriu rozřešiti tak, aby průběh a konečný výsledek aktu zpopelňovacího byl aspoň takovým, jak tomu jest u přístrojů žárovzdušných, pak bychom měli žároviště vskutku moderní, jehož obsluha by se rovnala zapnutí a vypnutí elektrického proudu. Jinak zařízení krematorií i po stránce stavební a umělecké vyvinuje a zdokonaluje se paralelně s rozvojem myšlenky pohřbívání ohněm v nejnovější době. Počátky tohoto rozvoje lze sledovati teprve od druhé polovice min. století v Italii, ale skutečný rozmach jeho nastal počátkem XX. století, hlavně v Německu, kde od roku 1878 za 40 roků zbudováno přes 50 krematorií! Jako jinde, tak i u nás, propagace zpopelňování zemřelých byla a jest úkolem společenským či spolkovým, sbory zákonodárné udělují pouze sankci zákonitou. Na území československé republiky dovoleno pohřbívání ohněm podle zákona, na němž se usneslo Národní shromáždění dne 7. prosince 1921.

Účinnou propagaci u nás před tím vykonala „Společnost pro spalování mrtvol“ (založena r. 1899) a druhý český spolek „Kremtatorium (založen r. 1909). Mimo ně též odbočky vídeňského spolku „Flamme“, jehož péčí zbudováno první krematorium v Liberci r. 1916, ale teprve po převratu v r. 1918 mohlo býti používáno. Přinášíme vyobrazení tohoto prvního krematoria na území Československé republiky, připojujíce další obrázky krematoria v Praze, jakožto druhého, které zřízeno v bývalé obecní pohřební budově na Olšanech a svému účelu odevzdáno 23. listopadu 1921.

Bližší zprávy a podrobný popis tohoto krematoria, jakož i jiné informace o pohřbívání ohněm, nalezne čtenář v brožuře „Pohřeb ohněm“, kterou uspořádal Ing. F. X. Mencl, zasloužilý předseda „Krematoria“, spolku pro spalování mrtvých (v Praze – II., Spálená 43), jemuž jsme povděčni za laskavé zapůjčení štočků a svolení k jich otisknutí.

Ing. Ludvík Čížek, Triumf techniky 1924