Mnohá staletí pozorovali národové pravěku s hrůzou požáry pralesů, způsobené předhistorickými bouřemi, nebo výbuchy pravěkých sopek.
Hrůza pojímala člověka před neúprosně šířícím živlem trávícím obrovité stromy a celý život pralesů. Vše živoucí utíkalo s hrůzou před ohněm, který té doby byl jediným vládcem a uchvatitelem světa. Pak přešla mnohá a mnohá staletí než nadešel onen nekonečně důležitý den pro kulturní dějiny lidstva, kdy člověk odhodlal se odnést si z hořícího lesa do svého příbytku hořící větev, a zmocniti se tak ohně, jakož i vlády nad celým světem. Ve svém příbytku na otevřeném ohništi choval pak opatrně oheň, který musel neustále živiti, aby neuhasl. Později ustanoven byl k tomu úkolu ve zvláštní chýši člověk, který životem ručil za svůj úřad. Do této chýše byl pak přístup jiným lidem zapovězen. Tak vznikl první oheň – první počátky kultury lidské – jakož i prvopočátky služby chrámové, s jejíž posledními stopami setkáváme se v dnešních kostelích v podobě věčných lamp.
Oheň byl člověku stále věcí posvátnou a ve starověku setkáváme se se svatým ohněm ve chrámu Vestálek, a sám vládce všeho božstva – Zeus – byl původcem světla všech zjevů nebeských: jako hromu, blesku a bouře. Místa kam blesk udeřil, byla Římanům posvátná a neměla býti nepovolanou lidskou nohou znesvěcena. Dále jsou známy z mythologie boje Zeva s Gyganty, kteří byli vládci ohně podzemního, strašně soptícího.
Pak přešla opět mnohá a mnohá staletí; člověk sice ohně dobyl, ale držení jeho bylo ohroženo tak dlouho, dokud si člověk nedovedl sám oheň vytvořiti. Naši předkové doby tertierní vyráběli si své zbraně tak, že opracovávali tvrdé kameny vždy kameny tvrdšími, a jednou použili k přitloukání ocelově tvrdého křemene nebo žuly a v pološeru chýše pozorovali, jak od kamenů srší živý oheň, ba i ovzduší bylo naplněno zápachem po spálené hmotě. Pozorování tato vedla pak k dalším pokrokům, k vytváření ohně pomocí křesacích kamenů a suché lesní houby, která doutnajíc zapálila suchý list. Nyní nebylo již třeba ohně udržovati, a mohl býti v každé době vytvořen. Pak přešla opět mnohá staletí. Člověk maje oheň v moci zapuzoval jeho pomocí zvířata škodlivá a užitečná převzal do svých služeb. Kůň pomáhal zprvu tahati člověku břemena na vozidlech saním podobných, a později na primitivním dvoukolovém voze. Třením nápravy a kotoučů dřevěných, které nahrazovaly kola, vzňal se během dopravy celý vůz, a tím byl člověk uveden na jiný způsob vytváření ohně, třením dvou suchých dřev. Na střepinách pravěkých nádob nacházíme vyobrazeny otáčející se kola, která nejsou pouhým symbolem dopravnictví, nýbrž ohně.
V době kamenné rozděláván byl oheň na otevřených ohništích, který mimoděk také chýši osvětloval a vytápěl. Na ohni připravoval člověk svoji potravu a jednoho dne přišel na to, že žár možno lépe soustřediti obložením ohniště kameny a později svislými kamennými stěnami, a oheň mohl býti také dle potřeby částečně i regulován. Oheň přestal však nyní příbytek osvětlovati a člověk seznal, že jest mu i světla zapotřebí. V chýši byla umístěna s počátku na vyšším místě ve zdi hořící větev, později pochodeň, první to počátky osvětlení umělého. Později bylo náhodou použito k výstavbě topeniště tvrdých lesknoucích se kamenů (cínovce) a spáry mezi nimi vymazány byly hlínou. Poznatek, že hlína v žáru ztvrdne, vedl k počátkům hrnčířství, a roztavení cínovce v žáru k počátkům metalurgie.
V dobách pozdějších počalo pak technologické využití ohně, které vedlo pak k technickému upotřebení jeho jako zdroje síly ve formě páry a plynu v plynových motorech.
Prvním počátkem osvětlení umělého byla, jak již uvedeno, hořící větev a později dřevená louč, která užívána byla již za časů Homérových a i daleko ve středověku a ještě i na počátku minulého století.
Pak byly to pryskyřičné pochodně a pryskyřice v pánvicích, ve kterých byly již velmi dávno spalovány různé mastnoty a oleje. Lampy olejové nacházíme již v nejstarších římských hrobech. Z historie jsou dále známa nákladná osvětlení chrámů a paláců, jakož i ulic a veřejných prostranství v městech různých národů, kteří obývali Asii a Afriku: Staří Peršané, Médové, Assyrové a Egypťané. V Memfidě, Thébách, Babyloně, Susách a Ninive byly při slavnostech osvětlovány ulice v malých vzdálenostech lampami, které se skládaly z bronzových váz naplněných mastnotou ve váze až 100 liber, které spalovány byly pomocí 3 palce silného knotu. Dle Plinia a Livia bylo při pohřebních slavnostech docilováno osvětlení olejem napojenou rákosovou dření, což možno pokládati za počátek osvětlování svíčkami.
Řekové neznali však tehdy ještě svíček, kdežto Římané rozlišovali již svíčky voskové a lojové s knoty. Svíčky vynalezeny byly ve Foinikii, a Foiničané, jakožto největší obchodní národ starověku, zásobovali jimi Byzanci. Ve čtvrtém století po Kristu osvětloval císař Konstantin Veliký o vánocích Byzanci lampami a voskovými svíčkami, ale za panství tureckého osvětlení svíčkové úplně zaniklo, a svíčky použity byly teprve ve XII. století při bohoslužbách římsko-katolických.
Po reformaci používáno bylo u knížecích dvorů osvětlení svíčkového a zejména při různých slavnostech.
Až do počátku minulého století vyráběly se svíčky týmž způsobem, jako v dobách nejstarších, a nutnost vynalezení tížeji tavitelné hmoty než byl lůj, stávala se stále více a více patrnější. Největší nevýhoda lojových svíček spočívala v tom, že knot musel býti neustále čištěn a ustřihován. Tomuto nedostatku odpomoženo bylo vynalezením svíčky stearinové. Francouzský chemik Chevreul poukázal v r. 1823 na to, že tuky jsou sloučeninami kyselin řady mastné a glycerinu a podařilo se mu vyrobiti stearin. Prakticky bylo možno upotřebiti stearinu k výrobě svíček teprve tehdy, když Angličan Milly všechny další obtíže při výrobě jeho se vyskytovavší v roce 1831 odstranil a použil preparovaných knotů, při kterých jakékoliv čištění odpadlo.
V druhé polovině min. století počalo se užívati na místě rostlinných olejů a zvířecích tuků, olejů minerálních, ale již před tím dávno Pliniovi byl znám zemní olej z Kavkazu, ba i již v XVI. století byla známa nafta Indiánům. Během druhé poloviny XIX. století došlo se k poznání, že z hnědého uhlí, jakož i bitumenních břidlic možno vyrobiti různé oleje, které mohou býti použity k osvětlování (olej parafinový, fotogen a olej solárový).
V r. 1815 jakýsi Josef Hecker, rodilý Pražan a ředitel naftových dolů v Truskawieci, konal pokusy s čištěním nafty, a osvětlovací pokusy s naftou provedl v r. 1816 ve Vídni, které měly průběh velice příznivý. Čištění zemního oleje, jak byla tehdy nafta všeobecně nazývána, upadlo však záhy v zapomenutí, a teprve v roce 1832 bylo v Haliči opět započato s těžením a čištěním nafty. V letech 1857-9 objeveny byly v Titusville v Pensylvanii bohaté prameny nafty, a tato pak již v roce 1862 vyvážena byla do Evropy.
Dalším důležitým faktorem ve vývoji osvětlovací techniky, který nelze zde přejíti, jsou sirky. Sirky – nevzhledné dřevíčko – které v době dnešní všeobecné nervosity jest naším vysvoboditelem z útrap a zkoušek trpělivosti, při rozdělávání ohně pomocí křesadla a troudu, které byly ještě v letech 50tých min. století namnoze po venkově užívány. První zápalky vynalezeny byly v r. 1805 Chancelem. Obsahovaly chlorečnan draselný a zapalovaly se máčením do kyseliny sírové. Kammerer, dle jiných Fringi, vynalezl r. 1833 zápalky, které záležely z fosforu a chlorečnanu draselného, ve kterých byl poslední posléze nahrazen kysličníkem olovičitým. Pak vyráběly se zápalky pouze z fosforu a síry, a hlavička z bílého fosforu chráněna byla před zanícením povlakem arabské gumy nebo dextrinu. Povlak tento se třením o drsnou plochu odstranil, fosfor se na vzduchu vzňal zapáliv síru a posléze dřívko. Profesor vídeňské university Moravan Schroeter, vynalezl v r. 1845 fosfor červený, neprávem amorfní zvaný, který pak použit byl k výrobě tzv. zápalek švédských. Tyto vyráběly se většinou od r. 1857 ve Švédsku, ale výroba jejich u nás se posléze tak rozmohla, že mohly býti vyváženy i do ciziny.
Nejstaršími lampami byly vlastně různě upravené, více méně uzavřené, kamenné nebo hliněné a posléze kovové misky nebo nádobky různých tvarů, se kterými setkáváme se již v nejstarších římských hrobech, a které v podobě čadících kahanců nalézáme ještě daleko ve středověku, ba i novověku.
Z těchto vyvinuly se během doby lampy tzv. benátské, již výhradně z kovu zhotovené, dále lampy římské, jichž misky zavěšeny byly na řetízcích, a pak lampa markská. Pokrokem v osvětlovací technice byla lampa Argandova, obyčejně argandskou zvaná, která měla olejovou nádržku nad hořákem umístěnou, jelikož olej, kapalina málo vzlínavá, byla hořákem těžko nasávána. Olej odebírán byl tedy z nádržky pod určitým tlakem, který u jiných konstrukcí lamp bez nádrže, docilován byl mechanicky pomocí kovové zpružiny. Tak konstruována byla moderátorová lampa Franchotova. Argand zdokonalil později svoji lampu tím způsobem, že vytvořil hořák, kterým procházel knot válcovitě tak, že vzduch přiváděn byl do plamene také zevnitř a plamen byl tak napájen kyslíkem s obou stran. Lampy tyto měly však ještě tu vadu, že plamen byl na úkor svítivosti čadivý a vyvinoval značné množství kouře. Vadu tuto podařilo se odstraniti uzavřením plamene skleněným cylindrem, kterým vytvořil určitý tah, sloužící k nassávání daleko většího množství vzduchu, takže spalování bylo dokonalejší a plamen přestal skoro vůbec čaditi. Podobné konstrukce jako lampa argandská, byly ve svých počátcích tzv. olejové hodiny, které mívaly jen ten tvar, že skleněná nádržka olejová byla spojena s uzavřenou miskou tvaru starých římských lamp opatřenou otvorem, kterou procházel plný knot. Dalším typem byla lampa Carcelova, zvaná carcelská, která byla však záhy vytlačena lampou Franchotovou.
Když opatřil Argand svoji lampu cylindrem, zkoušeny byly potom cylindry různých tvarů a hledán tvar nejvýhodnější a nejúčelnější. Klempíři Benklerovi ve Wiesbadenu podařilo se zjistiti, že účinek cylindru možno značně zvýšiti tím, když veškerý vzduch nassávaný cylindrem přijde v bezprostřední styk s plamenem. Toho docílil tím, že cylindr v místě, kde nacházel se plamen, zúžil. Tento tvar ponechán byl cylindrům některých lamp petrolejových až do dnešního dne.
Dalším pokrokem v osvětlování bylo vynalezení svítiplynu. Již v r. 1670 zabýval prý se Angličan Clayton zkouškami zemního plynu, který znám byl ode dávna v podobě posvátných ohňů v Baku, a r. 1681 udělen byl profesoru chemie a medicíny na universitě mnichovské Janu Joachymu Becherovi patent na výrobu plynu z rašeliny a uhlí kamenného, který používal vynálezce dle jedněch k tavení, dle druhých k výrobě tzv. světla filosofického.
Vlastní objevení svítiplynu stalo prý se náhodou na šachtě lorda Dundonalda ve Skotsku, kde zapálili dělníci plyn, unikající ze štěrbin kovové pece. Angličan Pickel osvětloval prý již svoji laboratoř koncem století XVIII. plynem z kostí vyrobeným, ačkoliv prý již před ním osvětloval plynem také Clayton. Ve Francii byl to Filip Lebon, který osvětloval již od r. 1801 svůj dům a zahradu v ulici sv. Dominika v Paříži a již dva roky před tím obdržel patent na svoji thermolampu. Svítil plynem vyrobeným ze dříví.
V Anglii provedl zajímavé zkoušky se svítiplynem inženýr na dolech Cornwallských William Murdoch v letech 1790-92. Pokud se týče průmyslového upotřebení svítiplynu, jakož i osvětlování ve větších rozměrech, předstihl Murdoch všechny své předchůdce a jest tudíž uznáván celým světem za vlastního vynálezce svítiplynu. V roce 1792 osvětloval Murdoch jeden dům v Redruth a 1797 svůj dům v Old Cumnocku. V roce 1798 byly jím po prvé osvětlovány závody Bolton a Watt v Soho u Birminghamu, a v Londýně zaveden byl plyn k osvětlování ulic na zkoušku v roce 1808. V roce 1813 osvětlován byl v Londýně již celý most Westminsterský a 1814 celá čtvrť Sv. Markéty. V Paříži objevil se plyn r. 1816, kdy Winsor, Němec v Anglii usazený, provedl osvětlování pasáží „Panoramat“. Pak použily plynu k veřejnému osvětlování města Hannover a Berlín v r. 1826, Vídeň r. 1832 až 1833 a konečně i Praha v roce 1847.
Mimo uhlí používáno bylo také rostlinných a zvířecích olejů k výrobě svítiplynu. Od r. 1815 bylo Johnem Taylorem ze Stratfordu postaveno v Anglii více podobných závodů pro továrny a města, které však brzo zanikly, rovněž jako Pettenkoferem v Mnichově a Riedingerem v Augsburku od r. 1850 zřízené závody na výrobu plynu ze dřeva.
Roku 1860 navrhoval v Lipsku Jindřich Hirzel stavěti plynárny na zpracování zbytků při destilaci nafty, tzv. plynárny olejové. V Německu nachází se asi 1000 olejoplynáren, které zpracují však převážnou většinou parafinové oleje, zbytky to destilace hnědého uhlí. U nás sluší jmenovati olejoplynárnu v Hulíně, v Praze na Hrabovce a v Plzni, patřící stát. drahám.
V Americe byl pak později k účelům osvětlovacím použit plyn vodní, kterážto myšlenka našla také hojně stoupenců i v Evropě, kde se však vodní plyn mísí po většině se svítiplynem.
Původní hořáky plynové záležely z obyčejných rourek, ze kterých plyn pod určitým tlakem proudil, po zapálení hořel a vydával světlo a teplo. Takový plamen nazývá se plamenem svítivým. Svícení plamene podmíněno jest tím, že v plameni při hoření vyloučivší se uhlík jest teplotou plamene rozžhavován a vysílá paprsky světelné. Přítomnost pevných částeček uhlíku plamenu podařilo se dokázati fysikálně Soretovi a později Meesovi, kteří nechali na plamen uhlovodíku dopadati sluneční paprsky. Tyto se pak od pevných částeček uhlíku odrážely a světlo sluneční, jako každé odražené světlo, bylo polarizované. Tímto způsobem podařilo se nejenom dokázati přítomnost částeček uhlíku v plamenu, nýbrž zjištěno, že při plamenu svíčky na spodní jeho části odráženy jsou jen paprsky lámavé (v této části sahá spektrum od fialové do zelené), výše v plamenu pak přichází světlo žluté a červené. Částečky uhlíku hromadí se ve větších partiích v jeho nejjasnější části, kde se nachází také největší množství vyloučeného uhlíku.
Z veškeré energie tepelné, která se spálením plynu vytvoří, určitá část přemění se ve vyzařování tepelné a světelné. Dle pokusů Helmholzových činí veškeré záření (tepelné i světelné) při obyčejném plamenu plynovém asi 8,5 % veškeré energie tepelné, při spálení plynu vyvinuté. Záření, které vnímáme jako světlo, jest u jasného plamene plynového podle Tyndala nejvýše 4% veškerého záření. Obyčejný hořák argandský dle Helmholze vytvoří cca 12 % paprsků tepelných při porovnání k teplu spalnému. Z toho plyne, že méně než polovina procenta veškeré energie tepelné při spálení plynu vytvořené proměňuje se ve světlo. Kromě temperaturou podmíněného jest také světelné záření celkovým povrchem plamenu, který byl proto hořáky různých systémů upravován na tvary o povrchu co možná největším. Tak vznikly hořáky motýlovité, jich seskupením do koruny hořáky korunové, a posléze argandské.
Jelikož záření světelné jest dle uvedeného závislé v prvé řadě na teplotě plemene, bylo použito způsobu předehřívání plynu a vzduchu ve zvláštních lampách, které byly do prakse uvedeny v Drážďanech r. 1879 Bedřichem Siemensem. Tento bral se po stopách jiných vynálezců, z nichž dlužno jmenovati v r. 1819 Faraday-e, Chaussenota a r. 1879 Muchala. Regenerativní lampy Siemensovy byly zpočátku konstruovány jako hořáky stojaté, ve kterých se předehříval plyn i vzduch odváděnými kouřovými plyny. Plyn veden byl hlavní rourkou dovnitř hořáku a předehřátý přiváděn byl pod porculánový cylindr rourkami r. Cylindr se vysokou teplotou plamene rozžhavoval a přispíval tím ku zvýšení světelného efektu. Vzduch přicházel do hořáku otvory a, do komor d, kde se předehříval. Potřebný tah docílen byl plechovým komínkem. Později sestrojeny byly lampy invertní, ze kterých uvedu lampu Wenhamovu, Grimstonovu a Bowerovu. Největšího upotřebení nalezla však opět invertní regenerativní lampa Siemensova. Zplodiny hoření byly odváděny plechovým nástavcem, a plyn předehříval se již částečně v přívodní trubkové lýře, pak ve vodorovné mezikruží komůrce v hořejší části svítilny. Spalování dělo se opět okolo porculánového cylindru.
Dříve však již bylo také známo, že některé nehořlavé látky v plameni rozžhavené svítí. Drummond objevil v r. 1826 tzv. světlo Drummondovo, které povstane rozžhavením vápenného tělíska v plameni třaskavého plynu. Později bylo místo třaskavého plynu použito svítiplynu a nyní vhání se do plamene místo vzduchu čistý kyslík. Světlo toto bylo používáno hojně v Anglii pro signály majákové. Žárová tělíska z vápna zhotovená musela se přechovávati v hermeticky uzavřených nádobách a na vlhkém vzduchu se rozpadala na prach. Světlo toto zdražovalo se tím, že v plameni muselo býti tělísko neustále otáčeno, a výroba kyslíku byla tehdejší dobou velmi nákladná. Dosti užívalo se tohoto světla k účelům projekčním, kde však později bylo vytlačeno lampou obloukovou a dnes nahrazeno jest intensivními žárovkami projekčními.
Talbotovi bylo již známo, že proužek papíru napojený solemi, po shoření zanechává popel, který v plameni září. Edison potáhl platinovou síťku kysličníky céru a zirkonu, kterou pak v plameni rozžhavoval.
V roce 1878 použito bylo v Paříži po prvé k osvětlení ulic elektřiny při příležitosti elektrotechnické výstavy a užity obloukové lampy systému Jabločkova, a k výrobě střídavého proudu Grahamova stroje. V roce 1881 vyznamenána byla v Paříži lampa našeho inženýra Fr. Křižíka, který k samočinnému regulování vzdálenosti uhlíků použil ve svých diferenciálních regulátorech elektrického proudu. Později se ukázalo, že barva světla elektrického i jeho svítivost závisly jsou v prvé řadě na chemickém složení uhlíkových roubíků, které vyráběly se z počátku z rozemletého dřevěného uhlí a dehtu. Později a i v nynější době používá se plynárenského uhlíku retortového, který se v retortách při suché destilaci uhlí usazuje. Trvanlivost dodává se uhlíkům napouštěním roztokem wolframanu sodného.
Těmito zdařilými pokusy a vynálezy v oboru osvětlování elektřinou byla vyvolána intensivní činnost techniků plynárenských, jichž snaha směřovala k vynalezení plynových zdrojů světelných takové intensity, aby mohly úspěšně konkurovati s elektrickými lampami obloukovými. To podařilo se, jak již uvedeno, částečně Siemensovi, ale rozhodujících úspěchů docílil v r. 1886 Dr. Karel Auer z Weisbachu, žák Bunsenův, který posavadní vynálezy zdokonalil a spojil, použiv zejména patentu Clamondova.
Světlo Auerovo jest zpoplatněná kostra síťového přízového pletiva, napojeného dříve dusičnanem thoritým a ceritým, které se spálením přemění v kysličníky. K rozžhavování tohoto žárového tělesa použito plamene nesvítivého, vytvořeného v hořáku Bunsenově, ve kterém se plynu před spálením přimísí určité potřebné množství vzduchu. Poměr množství obou chemikálií, sloužících k napájení žárových těles bývá nejčastěji volen 98% dusičnanu boritého a 2% dus. ceritého. Větší množství dusičnanu ceritého než 2% se nedoporučuje, protože světlo pak žloutne a ztrácí na intensitě.
Spotřeba plynu v hořáku Auerově klesla pak asi na polovinu spotřeby v plynových hořácích obyčejných, čímž stalo se toto světlo o mnoho levnějším než světlo elektrické.
Upotřebení lamp obloukových obmezilo se však pouze na osvětlování ulic, veřejných prostranství a jiných větších místností, ale pro použití v domácnostech se vůbec nehodily. Teprve vynalezením žárovek rozmohlo se používání světla elektrického ve větší míře.
Již r. 1801 poukazoval Thérard na možnost rozžhavení platinového drátku elektrickým proudem, a po něm teprve Edison a Swan rozřešili tento problém prakticky, rozžhavováním vlákna uhlíkového ve vzduchoprázdné prostoře. R. 1858 použil Changy místo uhlíku tenkého platinového drátku.
Vlákna uhlíková pro elektrické žárovky upravovala se v pozdější době tak, že se nejdříve vyrobila z celulosy lisováním, pak vložila do petroleje a veden byl jimi silný elektrický proud. Vlákna zuhelnatělá pokryla se vrstvou vyloučeného uhlíku a dosáhla tak dostatečně pružnosti a pevnosti.
Fysik Nernst sestrojil žárovku na základě principu vynálezu Auerova tak, že proužek žárovky napojil týmiž solemi, které užívány byly při žárových tělesech Auerových. Docílil tím větší jakosti světla, jakož i podařilo se mu částečně redukovati spotřebu elektrického proudu. Po žárovkách Nernstových vyskytly se pak dnešní úsporné žárovky osramové, osmiové, wolframové aj., které nemají již nevýhod žárovek Nernstových.
Po těchto úspěšných objevech na poli elektrotechniky se již zdálo, že světlo elektrické zvítězilo nade všemi posavadními způsoby osvětlovacími, a že nenajde v dohledné době vůbec schopnou konkurenci. Tato vyvstala však záhy v novém způsobu osvětlovacím, a sice v osvětlování stlačeným plynem. Podstata osvětlování stlačeným plynem spočívá v tom, že hledíme přivésti do plynového hořáku takové množství vzduchu, aby plyn shořel co možná úplně, přičemž dosáhneme vysoké teploty plamene. K úplnému shoření plynu jest však zapotřebí daleko více vzduchu, než jak jest možno přivésti plamenu obyčejným hořákem Auerovým, proto přivádíme do hořáku pod určitým tlakem stlačený vzduch (asi 1600 mm vodního sloupce), nebo na místě stlačeného vzduchu stlačený plyn. Lze však též přiváděti do hořáku již hotovou směs plynu a vzduchu, stlačenou asi na 90 až 800 mm vod. sloupce. Jest nutno ovšem dbáti toho, aby při jistém tlaku měla i směs náležité složení. Tak např. při světle „Selas“ mísí se 1 díl plynu s 2-mi díly vzduchu a směs potlačuje se na 90 mm v. s. Při tomto světle možno však také užíti vyššího tlaku, ale směs musí míti složení 1:1.
Při světle značky „Pharos“ můžeme stlačovati buď plyn nebo vzduch (asi na 1400 mm v.s.).
Konstrukcí lamp na stlačený plyn jest celá řada a zhotovují se pro různou intensitu: od 25 do 100 norm. svíček, od 200 do 300 n. sv. a dále pro 1000 až 4000 norm. svíček pro jedno těleso. Spotřeba plynu obnáší na 100 norm. hodinových svíček asi 65 až 70 l, ba i 50 l plynu. Kombinací několika těles v jedné lampě lze vytvořit světelné zdroje intensity 4000 až 12 000 norm. svíček, jakých při světle elektrickém dosáhnouti nemůžeme. Lampy obloukové měly svítivost 1000 až 1500 norm. sv., a nyní zhotovované intensivní žárovky projekční mají asi 4000 nor. sv. svítivosti.
Osvětlování stlačeným plynem bylo zavedeno hlavně v Německu (Berlín, Drážďany, Lipsko atd.), dále v Janově, Londýně, Paříži, Vevey, Montreux, Christianii, Bergenu, Manchestru, Buenos Aires, Bombayi, Cařihradě, Smirně atd. V Praze zavedeno bylo osvětlení stlačeným plynem na zkoušku asi v r. 1912 a sice v třídě Jungmannově, ulici Lazarské a Palackého na Novém Městě. V Plzni zavedeno bylo na podzim roku minulého osvětlení stlačeným plynem na náměstí a ve dvou ulicích přilehlých.
V Berlíně až do r. 1905 byly některé ulice osvětlovány elektřinou asi v celkové délce 26 km. V čase od 1906-1911 zvětšila se tato délka pouze o 2 km! Osvětlování stlačeným plynem provedeno bylo až do r. 1905 pouze v 5 km uliční délky. Tato délka zvětšila se do r. 1911 na 53 km a v roce 1911 bylo projektováno osvětlení stlačeným plynem na délku 70 km!
S osvětlením elektrickým učiněn byl v Praze první pokus 1883 na náměstí Staroměstském a později v r. 1894-95 na náměstí Václavském, vesměs lampami obloukovými. V poslední době nahrazuje se z důvodů úsporných osvětlení obloukovými lampami osvětlením žárovkovým, tzv. ½ Wattovými žárovkami úspornými, při kterých jest spotřeba elektr. proudu na 1 norm. svíčku asi poloviční. Na hlavních ulicích a náměstích používají se žárovky o svítivosti 1500 norm. sv., a v ulicích vedlejších žárovky svítivosti daleko menší. V červnu r. 1923 nalézalo se v Praze celkem 3 138 lamp žárovkových a žádná lampa oblouková. Svítilen plynových bylo naproti tomu 7 332 a lamp petrolejových 10.
Z ostatních způsobů osvětlovacích, kterých se ještě dosud, třeba že jen v míře nepatrné používá, uvedu ještě osvětlení lihové a petrolejové.
Líh byl před časem, dokud nebylo vynalezeno žárové těleso Auerovo, velmi málo používán k osvětlování, jelikož plamen jeho jest nesvítivý. Hoří však bez sazí a plamen jeho má dosti vysokou teplotu. Právě tyto vlastnosti lihového plamene mohly se plně uplatniti teprve vynálezem Aureovým, a tak v roce 1895 byly sestrojeny prvé lihové lampy, které vzbudily tehdy všeobecnou pozornost, a jejichž světlo bylo velmi podobné světlu plynovému. Líh přeměňuje se v lampě dříve, než dosáhne hořáku, v páry lihové různým způsobem. Dle toho, jakým způsobem se zplyňování lihu provádí, rozeznáváme tři skupiny lamp lihových. U prvé skupiny, udržuje se neustále pomocný plamének, zahřívající přívodné rourky s knoty, kterými jest líh z nádržky nassáván. Z rourek vnikají páry lihové do zvláštní komůrky sloužící za nádrž par a k vyrovnání jejich kolísajícího tlaku.
Při druhé skupině upouští se od neustále hořícího pomocného plaménku, a počáteční zahřívání provádí se krátký čas buď plaménkem lihovým, nebo pomocí záhřevné misky, na které se líh volně spaluje. Počátečním zahřátím přívodných knotů vyrobí se páry pro prvou dobu svícení. Zahřátím pak celé lampy udržuje se vlastním jejím teplem v přívodných rourkách k odpaření líhu nutná teplota. Nádržka s líhem umístěna jest opět pod hořákem, takže líh jest knotem nassáván jako v případě předešlém. Tyto formy lamp, patřící do prvých dvou skupin, použity jsou výhradně pro žárové světlo stojaté.
Ve třetí skupině jsou lampy závěsné, které zejména použity bývají pro osvětlení vnější, a uspořádány jsou tak, že nádrž nachází se nad hořákem, takže líh není již knoty nassáván, nehydrostatickým. Líh odpařuje se pak teplotou zplodin hoření a vlastní teplotou plamene. Tyto lampy mají svítivost 250 norm. svíček i více.
Petrolej použit byl také k osvětlování v žárových lampách petrolejových, ale použití jeho setkává se s daleko většími obtížemi než při použití líhu. Petrolej se mnohem hůře odpařuje než líh. Líh vyprchává již při 78o C a petrolej až při 150o C. Jest těžko také zameziti nepříjemný zápach při spalování petroleje, jakož i vylučování se sazí při nedostatečném přívodu vzduchu. Prvá žárová lampa petrolejová konstruována byla Lucasem, a po té sestrojena byla řada lamp jiných, z nichž se však velmi málo jich v praksi osvědčilo.
Podstata žárového světla petrolejového spočívá hlavně v tom, že petrolej přemění se nejprve v páry, které se pak mísí s odpovídajícím množstvím vzduchu. Směs tato spaluje se posléze nesvítivým plamenem pod žárovým tělesem. Lampy petrolejové možno rozděliti ve dvě skupiny: na lampy, do jichž hořáků nassáván jest petrolej knoty, nebo přiváděn pod tlakem z výše položené nádržky. U prvých, jest knot válcovitý a vzduch přivádí se do hořáku jednak vnitřkem knotové roury jednak otvory v hlavici hořákové. Na okraji hořáku povstává pak vysoce tepelný plamen nesvítivý. Po krátké době jasného svícení počíná však světlo blikati, a těleso pokrývá se vrstvou vyloučených sazí, které ve značné míře snižují jeho svítivost.
Závěsné lampy petrolejové hodí se pro osvětlení vnější a mají intensitu 200 až 700 norm. svíček.
Žárová tělesa jsou pravidelně stojatá a petrolej přivádí se obyčejně pod tlakem z nádrže umístěné nad hořákem. Často se však používá lamp bez nádržek, které se umísťují do soklu kandelábru, nebo vedle něho, a petrolej tlačí se i do značných výšek pomocí stlačeného kysl. uhličitého do hořáku, kde se přeměňuje v páry teplem, vyzařujícím ze žárového tělesa.
Z ostatních způsobů osvětlovacích dlužno ještě uvésti osvětlování acetylenem, gazolinem, ligroinem atd., které však nemají již v moderní technice osvětlovací tak význačného místa, abychom se zde o nich podrobněji šířili.
Z uvedeného vyplývá, že největších intensit možno docíliti použitím stlačeného plynu a že plyn v oboru techniky osvětlovací svoji úlohu nedokončil. I po stránce finanční řadí se osvětlení plynem na místo prvé, proti všem ostatním způsobům osvětlovacím. Naproti tomu nelze světlu elektrickému upříti pohodlnost manipulace. Myslím však, že pro oba tyto nejobvyklejší způsoby osvětlovací jest v našich domácnostech i průmyslu dosti místa a řekl bych, že volba některého z obou, neuvažuje-li se stránka finanční, jest věcí vkusu a ještě spíše mody.
Ing. Dr. V. Pondělíček, Triumf techniky 1925
