Ochrana památek v zátopové oblasti středního Povltaví

Velké stavby socialismu pronikavě mění režimy a tvářnost krajiny, v níž se budují. Zejména vodní díla vltavské kaskády hluboce zapůsobí na krajinný vzhled celého poříčí a změní povahu velkolepých kaňonů, zahrnovaných mezi nejkrásnější terénní útvary středoevropské. Musíme se však vyvarovat sklonu k zveličování oněch stínů a stínečků, které provázejí výstavbu těchto rozsáhlých moderních děl velkého národohospodářského účinku a významu; připomeňme si, jak už náš středověký klasik Tomáš ze Štítného trefně káral takovou ustrašenost před podnikavostí: „A proto-li mostóv nedělají, že by nemúdry mohl upadnúti s něho?“ Ukážeme ostatně na příkladu vodního díla Orlík, jednoho z největších na Vltavě, které se dostavuje, že projekty se s velkou rozvahou volí tak, aby újmy všeho druhu byly co nejmenší a aby ty, jichž se v zájmu maximálního prospěchu nelze vyvarovat, byly ve všech směrech odčiněny. Všimneme si především ochrany přírody a památek v zátopové oblasti.

Obr. Soutok Vltavy s Lužnicí, jejichž vody splynou v přehradním jezeře

Především je třeba vědět, že krása vltavských kaňonů je dána konfigurací terénu, který jinak neposkytuje příliš štědré podmínky lidského živobytí. Pro řídké osídlení zde vzniklo i poměrně velmi málo památek opravdu velkého významu. Ačkoliv se za vysokou betonovou hrází vzduje nesmírné množství vody až do vzdálenosti 70 km a vodní hladina se rozpne po ploše 27 km2, přičemž voda přehrady pronikne až 20 km do Otavy a 6 km do vtoku Lužnice, máme v celé zátopové oblasti pět památkových souborů mimořádné důležitosti. Přesto jejich ochrana přináší složitou problematiku, jejíž řešení klade i nové technice nesnadné úkoly. Jsou to Orlík, Zvíkov, Červená nad Vltavou, Podolsko a Koloděje.

V poměru k ochraně přírody a památek je ovšem důležitý rozdíl mezi podnikáním socialistickým a soukromým. Při socialistickém je ochrana samozřejmou součástí věci, a péče o ni začíná už při vrcholném rozhodování vlády. Jen na zabezpečení Orlíku a Zvíkova je preliminováno 9 miliónů Kčs. Je již samozřejmé, že stavbu předchází vědecký výzkum zdravotnický, archeologický, historický, geologický atd. Obstarává jej Čs. akademie věd, která pro pomoc vodním stavbám zřídila zvláštní komisi pod vedením rektora ČVUT akademika Theodora Ježdíka. Ta poskytuje vodnímu dílu Orlík neocenitelnou pomoc prostřednictvím nejlepších odborníků, jako je v oboru památkové péče akademik Zdeněk Wirth, v oboru geologie člen korespondent ČSAV Quido Záruba a ve stavebním oboru pak akademik inž. dr. Bedřich Hacar. Profesor Hacar má dokonce nad orlickým dílem vědecký patronát, který se týká jak stavebních prací, tak památkové ochrany. Zachovat budoucím generacím tyto mimořádně významné památky a rozřešit s tím spojené technické problémy je přímo úkolem Státní památkové péče a v hranicích Jihočeského kraje pak KNV a jeho odboru pro školství a kulturu, jehož výkonným orgánem je krajský vlastivědný ústav a krajská památková péče a ochrana přírody. Práce, které vyplynou z odborných posudků, projektuje Vodní projekt a provádí je sám investor vodního díla se svými zaměstnanci, případně s dalšími dodavateli. Stát sám nahradí všechny újmy, které vzniknou v zatopené oblasti. Úhrada se děje ve všech formách, ve formě peněžní, ve výměně pozemků, v nové výstavbě domků atd. Státní památková péče dokumentuje všechny objekty a památky zátopové oblasti, vykonává soupisy, měření, vypracovává půdorysy sídlišť, osad, samot i jednotlivých objektů, mlýnů, jezů a fotografuje pamětihodné podrobnosti, jimž je souzeno, aby zmizely pod vodou, a navrhuje způsoby jejich ochrany; pokud jde o movité věci památkové hodnoty, pečuje o jejich přesnost a další zužitkování.

Obr. Zajišťování skály a hradní zdi na Orlíku

Hrad Orlík, od něhož má vodní dílo své jméno, je v mnohočetné směsi těchto prací dílem nejnáročnějším. Zabezpečovací práce na Orlíku se konají v době, kdy jej navštěvuje několik desítek tisíc turistů měsíčně. Pro dobrý průběh těchto exkursí při zachování plánovaného tempa záchranných prací bylo nutno zřídit několik nových technických opatření. Proud návštěvníků se ještě zesiluje, lákán touhou spatřit Orlík v královské vznosnosti, v které ční nad Vltavou od 12. století. Až dosud totiž vévodí nad vltavskou hladinou ve výši 60 m. Po roce 1960 vystoupí voda až do základů jeho stavby. Ze tří stran obklopen vodním zrcadlem stane se skalní Orlík vodním hradem. Jen na jihu a na jihovýchodě bude spojen s pevninou. Vzduté vody zapůsobí pronikavě nejen na hradní stavbu, nýbrž i na skalní podloží, na němž spočívá. Skalní útes je prostoupen puklinami tektonického původu. Některé pukliny jsou milimetrové, některé však až decimetrové. Účinky vody na skálu jsou neuvěřitelně drtivé, ať už je působí nárazy vln nebo změny skupenství či chemické reakce rozrušují hmotu podloží. Nejútočněji se působení vody projeví v pásu mezi úrovněmi klesajících hladin. Hladina zdrže bude klesat od letních dvou metrů až k 17 i více metrům na podzim. Tady musí být skalní útes zvlášť důkladně zpevněn. Geologický průzkum, který předcházel projektu zabezpečovacích prací, ukázal nutnost zabezpečení i vlastního skalního jádra, k němuž od povrchu směřují lasy a pukliny. Tyto pukliny se injektují, to znamená, že se do nich pod tlakem vhání cementová kaše. Pro zabezpečení celé skalní stěny pod zámkem je třeba budovat trubkové lešení od úpatí skály až do výše 60 metrů. Z tohoto lešení bude skála zpevněna opět injektáží a kromě toho kotvením celých skalních bloků do hloubky okolo 6 metrů pomocí přepjatých ocelových kotev. Pro injektáž i kotvení se zde užívá nejnovějších způsobů a hmot, jako je např. aerocem. Průzkum ukázal, že se skála zabezpečovala už dříve, neboť byly objeveny staré plomby z cihelného zdiva krytého omítkou, které už zcela nabyly vzezření svého okolí. Tyto plomby, přerušované místy nánosem zeminy, jsou však nedokonalé, a proto budou nahrazeny betonovou výplní a zakotveny do skály. Na severozápadní a severovýchodní skalní stěně byly v úrovni maximální hladiny postaveny mocné návodní zdi, která chrání měkčí horniny před vlnobitím, námrazami, rozrušováním a odplavováním.

Ve vlastním zdivu zámku bylo třeba především vyspravit a doplnit základy až na pevnou skálu. V celém severním křídle mají zdi zjevné trhliny, a tak bude celé nároží zajištěno ukrytými železobetonovými pásy nad římsou I. patra a zakotveny do masívu zdravého zdiva. Trhliny budou ovšem předem ucpány betonem. Protože si tyto práce vyžádaly sejmutí dřevěného deštění a starých papírových a brokátových tapet se stěn, byly všechny součásti historického zařízení přesně zakresleny a ofotografovány, aby opětné osazení odpovídalo původnímu. Zdivo se zajišťuje jak z lešení venkovského líce, tak zevnitř, ze sklepů.

Obr. Hrad Zvíkov, pod jehož hradbami se rozlijí vody zadržené Orlickou přehradou

Královský hrad Zvíkov má podobnou problematiku jako Orlík. Rozkládá se na ostrohu při soutoku Vltavy s Otavou ve výši 40 metrů nad hladinou. Se souší je spojen úzkou skalnatou šíjí s kamenným mostem. Po naplnění přehrady dostoupí voda až k východnímu cípu hradeb. Proto je i zde třeba zabezpečit jak vlastní stavbu, tak i podloží. Provedený průzkum ukázal, že vzduté vody budou agresívně působit jak na východní straně od Vltavy, tak na jihozápadě od otavského přítoku. Až zmizí pod hladinou příkré skalní srázy, voda vltavská se bude prolínat s otavskou i ve skalní šíji, kde bude podhlodávat stabilitu mostních pilířů. Na severní a východní straně má zvíkovský ostroh mírnější sklony s nánosem, který se bude postupně erodovat a spalovat vodou. Geologicky je zvíkovské podloží z orlické žuly, utvářené v mohutných blocích, plných vodorovných i svislých puklin. Proto bude i tady nutno zpevňovat bloky injektáží a hloubkovým přikotvením do pevného jádra podloží. Samozřejmě i mostní pilíře na hradní šíji bude třeba posílit a vybavit na mnohem tvrdší živelní zápas v budoucnosti. A spolu s nimi i všechny svahy, které budou smáčeny vodami. Na hradě samém bude třeba uskutečnit řádné odvodnění všech nádvoří, podbetonovat základní zdivo až na skalnaté podloží a vlastní zdivo zpevnit důkladným spárováním. Pečlivé zabezpečení budou potřebovat zvláště hradby, které na velké rozloze obepínají ostroh. Opravují se i četné hradní objekty, v nichž se (jako například v hradní kapli) ukazují trhliny, jež se scelí injektováním základů i zdiva v místech poruch i ve skále, na níž jsou založeny. Jako na Orlíku všechny tyto práce provází pozorování a měření trhlin, deformací, úklonů zdí a věže i sedání základů. Zvláštní kapitolou na Zvíkově je archeologický výzkum, který přináší nová poučení, zvláště pokud jde o keltské období našich dějin. Na Zvíkově totiž stálo jedno z hrazených keltských městišť, zvaných oppida, která, počínajíc Závistí u Prahy, v poměrně husté řadě lemují vltavský tok až k jižní hranici země.

Obr. Románský kostel sv. Bartoloměje v Červené nad Vltavou, stavební památka z první poloviny 13. století, bude přesunut na výše položené místo na stráni nad řekou

Zcela odlišnou problematiku má památkový soubor v obci Červená nad Vltavou. Soubor se skládá z kostela sv. Bartoloměje se hřbitovem, volně stojící zvonice, fary a školy. Kostel je z počátku 13. století a je vystavěn v románském slohu. Některé články jeho architektury jsou však bez známé obdoby z románské doby a to tvoří nenahraditelnou jedinečnost tohoto kostelíka. Zcela unikátní je například klenba jeho apsidy, kterou nese žulové žebroví obdélníkového průřezu. Použití tohoto materiálu a tohoto tvaru není odjinud známo. Naprosto tu převládala opuka, nepochybně pro svou snadnou opracovatelnost při profilování žeber. Celý tento areál má být zatopen, a to tak, že by jenom věžní špička zvonice siře vyhlížela nad nadrženou vodní spoustou. Jako všude i tu se začalo historickým a archeologickým průzkumem. Odborníci pak naléhavě doporučili, aby kostel a zvonice jako vzácné doklady naší kulturní vyspělosti byly zachráněny před zánikem. To přináší velkolepý technický problém přenesení obou staveb mimo zátopovou oblast, ale ne na místo jakékoli. Je třeba vyhledat prostředí obdobné dosavadnímu, stejné poměry sklonu terénu v základech atp. Takové místo bylo vyhledáno naštěstí poměrně blízko, ve stráni nad nynější situací staveb ve vzdálenosti asi 150 m od ní, ale o 45 m výš, takže přenesené stavby budou 10 m nad maximální úrovní vody ve zdrži. Přenesení celých stavebních objektů není už pro naši techniku novým problémem. V tomto případě však nově vzniklé obtíže si vyžádaly jiné řešení, které i z technického hlediska vzbudí jistě mimořádný zájem. Vždyť obestavěný prostor kostela činí 2450 krychl. metrů a věže 550 metrů. Váha kostela obnáší 2000 tun, věže 700 tun. K tomu třeba připomenout obtíže transportní dráhy, zmáhající výškový rozdíl přes 40 m, konstrukci speciální a nákladné těžké transportní mechanizace a mn. j. nepříznivých činitelů. Technický projekt přenesení objektů přemáhá se zdarem tyto obtíže. Objekty nebudou na nová místa přenášeny v celcích, nýbrž v blocích. Bloky budou řezány tak, aby obsáhly vždy kompletní architektonický článek, jako třeba klenbu dveřní a okenní oblouky atd. Na novém místě budou články složeny zase v starý celek. Tento proces lze technicky zvládnout střední mechanizací, což je ekonomicky mnohem schůdnější a také méně riskantní, bude-li dokonale promyšlen plán dělení i opětného sestavení objektů. Nehistorické budovy v zátopové oblasti budou zásadně demolovány. Toliko v Červené budou na zkoušku svěřeny vodám budovy celé, bez demolice, jen s nich budou sňaty krovy s krytinou.

Obr. Řetězový most v Podolsku z roku 1848 v sousedství největšího betonového mostu ve střední Evropě z roku 1941 (projekt prof. Dr. Inž. G. Blažka). Řetězový most bude přemístěn

Přenesen bude také řetězový most z vltavského údolí v Podolsku. Je to poslední z čackých osmačtyřicátníků: vystavěl jej Lanna r. 1848 a dodnes je hrdým dokumentem inženýrské a technické vyspělosti v době před více než 100 lety. Lehká jeho mostovka o délce 100 m je zavěšena na dvou řetězových pásech, podepřených na obou březích o mostní brány a zakotvených do mohutných vyzděných bloků. Jediný mostní otvor, který překračuje řeku asi 5 m nad její hladinou, se rozpíná do délky 87 m. Most má kromě výtečných technických vlastností všechen vznosný půvab empirového stavitelství a je příkladně vkomponován do divukrásného vltavského údolí. Po stu letech bezvadné služby neztratil nic na své půvabnosti ani sousedstvím pětkrát delšího a desetkrát vyššího moderního železobetonového obloukového mostu, který, jak známo, byl v Podolsku sklenut v roce 1940. I tento nový obr přijde o hezkých pár metrů své elegantní výšky a i jemu se musí dostat vydatné technické podpory v budoucím zápolení s mokrým živlem, který vystoupí na jeho pilíře. Starý mostík by ovšem zmizel pod vodou docela. Netřeba jej však posílat do výslužby. Zastane ještě práce habaděj, byť už jen jako pěší lávka. K tomu musí dostat polohu a umístění obdobné tomu, v jakém byl vybudován. Nabízí se jich několik v naší zemi, je však nejpravděpodobnější, že zůstane sloužit v domovském kraji v jižních Čechách. Už loni v zimě zača la jeho demontáž, při níž bylo nutno každý článek konstrukce i stavební části přesně zakreslit a popsat, aby po převozu byl věrně obnoven původní stav. Demontáž i montáž poskytly pak ještě i vzácnou příležitost k vědeckému studiu empírového stavitelství, ke zkoumání účinků stoleté koroze, opotřebení kovových článků, únavy materiálu, techniky kotevních bloků a základů zděných pilířů.

Pokud jde o mostní stavby, je třeba připomenout významný projekt mostu z Žďákova. To je však už součást výstavby vodního díla Orlík.

Voda zdrže pronikne v posledním stadiu také asi 6 km do údolí Lužnice. Tím se dostane až do Koloděj a ohrozí další významný památkový soubor – kolodějský zámek s jeho parkem a okolím. Spodní vody zasáhnou sklepy a při každém dalším zvyšování hladiny pronikne voda trvale do okolí zámku. To nutí k zvláštním opatřením nikoli už jen proti tlaku, nýbrž oproti vztlaku vody na podlahy sklepů. Podlahy sklepů musí být zesílený železobetonovými podlažními deskami, pevně soudržnými s obvodovým zdivem. Podél venkovského líce se pak musí vyhloubit drenážní příkopy, jejichž dno bude aspoň 70 cm pod úrovní sklepních dlažeb. Jimi se má zmírnit síla vztlaku a voda odvést do jímky. Pro případ zvýšené hladiny ve zdrži bude zbudována ochranná hráz s obvodovými drenážemi, jimiž se vody svedou do jímky a odtud vrátí do přehrady.

Nemalého rozsahu jsou i zabezpečovací práce v Týně nad Vltavou, kde se řeší i problém starého vltavského přístaviště. Zajímavé jsou jednotlivé případy lidových architektur a jednotlivých památek v zátopové oblasti.

Z uvedených případů lze dobře vidět, že ochrana přírody a kulturních hodnot je u nás povinnou součástí budování vodních děl, a to součástí ne nevýznamnou. Nevyhnutelné oběti jsou vyvažovány ne z libovůle a z dobročinnosti, ale po zákonu a na nejvyšší úrovni vědeckého a technického odbornictví. Nadto vyvstane v krásném, avšak neúrodném kraji technické veledílo, jež bude mocným zdrojem nových hospodářských hodnot a podmínek, které po vůli lidí prospěšně zapůsobí na podnebí i celý vodní režim. A nakonec pak ještě přizdobí utěšený vltavský údol prvky nové krásy technického věku a vyláká větší lidskou účast do líbezného poříčí, obdivovaného povětšině jen zdálky.

Ladislav Khás, XX století, Orbis 1960, foto archiv Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze