Denně je polykáme ve vodě, pivu i čaji, „koření“ nám jídlo i každý nádech. „Mikroskopickým částečkám plastu se dnes už nedá vyhnout. Na Zemi neexistuje místo, kam by se nedostaly,“ říká toxikolog a environmentální chemik Tomáš Cajthaml z Mikrobiologického ústavu AV ČR, čerstvý držitel titulu doktor věd. Rozhovor s ním vyšel v časopise Akademie věd ČR A / Věda a výzkum.

Jsou tři hodiny odpoledne. Kolik jste dnes už odhadem pozřel plastu?

Těžko říct. Předpokládá se, že za týden ho člověk sní a vypije zhruba pět gramů, což odpovídá hmotnosti platební karty. To by ovšem pro náš organismus neměl být až takový problém – částečky, které něco váží, tedy mikroplasty, z nás totiž zase vyjdou. Horší je to ale zřejmě s těmi ještě menšími, o jejichž existenci se před pár lety vůbec nevědělo: s nanoplasty.

S těmi se naše tělo tak snadno nevypořádá?

Jde o částečky menší než jeden mikrometr, které mohou vniknout do tkání a náš organismus je neumí vyloučit. Velmi pravděpodobně se v nás kumulují. Podle mnoha studií mají navíc tendenci nachytávat na sebe další nepolární látky, mezi které patří hodně škodlivin. Kousky plastu tak slouží jako jakási vozítka, díky nimž se tyto toxické látky, například staré typy pesticidů, dopraví do našeho těla.

Fungují tedy podobně jako bájný trojský kůň…

Dá se to tak říct. Tyto škodliviny pak v člověku zůstávají skutečně dlouho. Jen pro představu: polychlorované bifenyly, které se u nás již od roku 1984 nevyrábí, dosud detekujeme v mateřském mléce českých rodiček.

Takže spolu s plastem se v nás vesele hromadí i nejrůznější chemikálie. Co to s lidským organismem dělá?

Přesně nevíme. Bál bych se hlavně toho, co s námi budou dělat v budoucnu. Světová spotřeba plastu totiž neustále roste a s ní i množství nanoplastů v prostředí. Vždyť plast, který dnes svačíme v jídle, pochází ze zhruba třicet let starého odpadku. A od té doby se globální produkce tohoto materiálu zčtyřnásobila. Zatím tedy nanoplasty nemají zásadní dopady na naše zdraví, ale za pár let to může být jinak. Stačí se podívat na výsledky studií u vodních organismů, které vědci vystavili vysokým koncentracím těchto částic.

Co ukázaly?

Během krátké doby se u zkoumaných živočichů objevily různé formy neurotoxicity. Šneci přestali reagovat na predátory, perloočky se začaly chovat divně… Rybám se plast usazuje v játrech, což jim v těle vyvolává záněty. Mikro- i nanoplasty navíc způsobují oxidativní stres, což je forma buněčné toxicity, která může vést až k rakovině. To všechno by mohlo dohnat i nás. (Mikroplast měří 5 mm až 1 µm (0,00001 cm), nanoplast je menší než 1 µm).

Světová zdravotnická organizace se přitom loni vyjádřila, že mikroplasty v pitné vodě lidské zdraví zásadně neohrožují.

Oznámila jen, že v tuto chvíli nemáme dostatek důkazů, abychom tvrdili, že jsou plasty ve vodě pro člověka nebezpečné. A to je pravda. Věda se tímto tématem zabývá jen několik let. Musíme počkat na výsledky dalších studií. V ústavu například vystavujeme mikroplastům lidské tkáňové buňky. Je patrné, že tyto částice ovlivňují buněčné mechanismy. Ještě to však musíme dalším výzkumem potvrdit.

Kolik je dnes odhadem v přírodě nanoplastů?

Podle výpočtů OSN bylo v roce 2018 v životním prostředí jednapadesát bilionů kusů těchto částic. Jde ale o absolutně nesmyslné číslo. Loni například kanadští vědci analyzovali, kolik plastu se uvolní z „lepších“ pytlíků s čajem po zalití horkou vodou. V jediném hrnku naměřili miliony mikročástic, zatímco nanoplastů nádoba obsahovala celé miliardy! Spočítat, jak moc je jimi svět zamořen, je proto naprosto nemožné.

Částečky plastu tedy nepocházejí jen z rozkládajícího se odpadu, ale i z nových výrobků…

Ano, odpad je ale vzhledem ke svému množství stále jejich primárním původcem. Pohozený plast v naší oxidativní atmosféře postupně degraduje, mechanickou abrazí se narušuje a dále se fragmentuje na menší a menší kousky, které se z něj desítky let uvolňují. Do prostředí se mikroplasty dostaly také s kosmetikou, do níž se hojně přidávaly ve formě kuliček.

Máte na mysli donedávna tak populární zubní pasty s mikrogranulemi?

Mimo jiné. Tyto částečky pak putovaly z past nebo třeba z peelingů rovnou do odpadních vod. Ty jsou plné plastu také kvůli oblibě textilií jako fleece, který se vyrábí z recyklovaných PET lahví. Když totiž vyperete jedinou mikinu z tohoto materiálu, do vody se uvolní desetitisíce mikrovláken plastu.

Dá se od něj svět ještě nějak vyčistit?

V tuto chvíli ne. Sice umíme odstranit z pitné vody většinu nanoplastů, ale takovou vodu nemůžeme vyrábět pro zvířata, plnit s ní rybníky, zalévat s ní. Plastem je zamořená celá hydrosféra, půda i vzduch a zbavit se ho už nelze.

To nezní moc optimisticky.

Jediná možnost, jak to celé zbrzdit, je přestat plast nadužívat a naučit se s ním jako s odpadem zacházet. Vždyť ročně se na světě vyrobí čtyři sta milionů tun plastu a čtyřicet procent z toho padne na jednorázové obaly! Vzhledem ke zmíněným poznatkům o potenciální škodlivosti nanoplastů bychom přitom k plastu měli přistupovat spíše jako k nebezpečnému odpadu.

A co když se nic nezmění? Může nás plast časem vyhubit?

Některé mořské druhy živočichů jsou již dnes plné mikroplastů a není nepředstavitelné, že by to mohlo vést až k jejich vymření. A jestli to potká i nás? Těžko říct, zda se o vyhynutí lidstva postará globální oteplování, válka o vodu nebo plast.

Prof. RNDr. Tomáš Cajthaml, Ph.D., DSc. je vedoucím laboratoře environmentální biotechnologie v Mikrobiologickém ústavu AV ČR a ředitelem Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty UK. Zabývá se zejména problematikou znečištění životního prostředí produkty lidské činnosti, ekotoxicitou organických polutantů a možnostmi jejich mikrobiálního rozkladu.

Obr na úvod. Fleece se vyrábí z PET lahví a praním se z něj uvolňuje velké množství plastových částeček