Integrální elektrisace ČSR
Ing. Alois Sajda, SČE
Skončivší se právě Druhá Světová Válka jest mezníkem z nejvýznačnějších v dějinách evropského lidstva, ne méně důležitým než rozpad Římské říše a tzv. „stěhování národů“ ve 4. a 5. století. Zřícením fašistických imperií německého, jež prakticky sahalo od Tangeru a El Alameinu k Petsamu, od Atlantiku k Volze, a japonského, které se prostíralo od ostrovů Šalamounských k Aleutám, od Burmy a Sumatry až k Hawaii, padl úhelný sloup dosavadního starého společenského řádu. I když všechny síly minula nejsou ještě zlikvidovány a potrvá ještě desítky těžkých let než nový společenský řád ovládne svět, přece tato dnešní chvíle vždycky bude považována za epochu, za konec dosavadní a počátek nové éry dějin lidstva. Skončil se novověk a počala se moderní doba.
Přirozeně i pro český národ a pro Československo, stát národů českého a slovenského, nastalo nové dějinné období. Skončilo se téměř půldruhého tisíce let bojů, porážek a ústupů Slovanů – především západních – před německými útočníky, a nastala pro nás nová éra, počínající se nyní budováním opravdu slovanského soustátí, slovanského nejen jazykem, nýbrž i celým společenským řádem, kulturou, hospodářstvím, politikou. Neboť Slované jsou nyní nositeli nového řádu, nové kultury. Slované kráčejí v čele všeho lidstva, jsou jeho nejpokročilejší a nejpokrokovější částí, jeho údernou brigádou.
Z toho plynou pak i pro nás nové úkoly kulturní, politické, hospodářské i – technické. Naše republika stává se nyní státem opravdu demokratickým – čili, jak nyní říkáme: lidově-demokratickým, veškeren československý lid sám béře stát do svých rukou, lid vládne a hospodaří na svém. Tím se od základu mění mravní poměr každého jedince, poměr pracujících davů k státu, vládě, hospodářství, práci. Buduje se i nový právní řád, jehož prvé počátky tvoří dekrety presidenta republiky, upravující a měnící dosavadní zákony a jiné právní předpisy v oblasti zemědělství, průmyslu, státní správy atd., a ovšem i v oblasti nerostného bohatství naší vlasti, v oblasti energetických zdrojů a zařízení.
Energie a prostor, resp. zemský povrch, jest přírodní základnou veškerého lidského hospodaření. Vývoj techniky a hospodářství dospěl tak daleko, že člověčí práce (tj. mechanická energie vlastního těla člověka) má ve výrobě statků a služeb čím dále tím menší a mizivější význam. I při ustavičně vzrůstajícím počtu obyvatelstva jest podíl člověčí práce v úhrnném hospodářském produktu společnosti stále menší a menší v poměru k ostatním přírodním energiím. Stále rozsáhlejší využívání neživých přírodních energetických zdrojů vede k ustavičnému vzrůstu užitné hodnoty hospodářsko-společenského produktu, čímž normálně stoupá průměrná životní úroveň obyvatelstva, avšak tím zároveň vzrůstá i specifická váha energetiky v národním hospodářství, a její význam i důležitost pro společenský celek. Energetika již není a nemůže zůstati věcí soukromou, nýbrž stala se věcí obecnou (res. publica), a disposiční právo k ní přechází do rukou lidového státu, představitele a nástroje suverénního lidu.
Kvantitativní a kvalitativní rozvoj energetiky vyžaduje a vynucuje si plánovitého hospodaření energií v čase i prostoru, s ohledem na integrální souvislost hospodářského těla celého státu. S novým hospodářsko-společenským řádem, se vzrůstající životní úrovní obyvatelstva, s rozvojem celé naší ekonomiky vyvstávají před námi i nové úkoly technické, nové nejen svými rozměry, nýbrž i kvalitou. Máme-li se úspěšně včleniti do fronty nejpokročilejších a nejpokrokovějších zemí, musíme technicko-hospodářsky nejdříve dohnat a pak i předehnat ostatní pokročilé a velmi pokročilé země, především USA. V tomto směru očekává nás celá řada úkolů, z nichž zvláštními úkoly u nás jsou např.: industrialisace Slovenska, jakožto zaostalé součásti ČSR; přenesení některých hospodářských činností (a tím i zařízení) z pohraničí do vnitrozemí, a jiných zase naopak z vnitra do pohraničí; hospodářská spolupráce se slovanským Východem a Jihem, jež bude potřebovati sjednocení sítí dopravních a energovodných. Jsou i docela speciální problémy: např. s rozvojem výroby železa v ostravské pánvi vzrůstají tam nevyužité přebytky energie, jež dnes odhadují se již na 1 ½ miliardy kWh/rok, v blízké budoucnosti dosáhnou 2 miliard až 3 miliard kWh/rok. Při tom na ostravských haldách ničí se ročně miliardy kilokalorií, jež jenom zamořují ovzduší. Naproti tomu ve středních Čechách a v Praze je chronický hlad po energii, jenž vzroste ještě, jakmile budou překonány nynější bezprostředně poválečné obtíže a budou uskutečněny plánované hospodářské změny.
Je zřejmo, že pro tyto a další ještě úkoly nevystačíme již s dosavadní strukturou své energetiky ani technicky, ani organisačně.
Nové hospodářské problémy žádají si zásadního řešení v obou těchto směrech (organisačním i ryze technickém). Vycházejíce z dané skutečnosti zjišťujeme, že základnou naší energetiky jest a nadlouho ještě zůstane uhlí. Energetická hodnota uhlí, těženého z našich dolů (energetický výkon uhelných dolů) činí asi 170 bilionů kcal/r (= 170 bilionů kilokalorií za rok). K tomu přistupuje pak energetická hodnota dováženého benzinu, resp. nafty, pro pohon spalovacích motorů všeho druhu a určení, částkou asi 2 bilionů kcal/r. Všechny využité vodní síly dodávají asi 300 miliard kcal/r čili méně než 0,2 % uhelného výkonu; při úplně výstavbě a dokonalém využití dodají nanejvýše asi 5 bilionů kcal/r čili asi 3 % uhelného výkonu. I tato 3 % jest ovšem nutno získati, avšak – jak již řečeno – základnou naší energetiky prakticky zůstává prozatím uhlí. Jeho spotřeba se zhruba rozděluje asi takto: plynárny 4 biliony kcal/r, elektrárny 16 bilionů kcal/r, železárny 25 bilionů kcal/r, ostatní průmysl 45 bilionů kcal/r, železnice 30 bilionů kcal/r, topení a vaření 50 bilionů kcal/r. Průměrná energetická účinnost novodobých parních motorů jest asi 20 % (u lokomotiv značně méně), spalovacích motorů asi 30 %, energetická účinnost nejlepších parních elektráren u nás dosahuje sotva 23 %. Tepelná účinnost topenišť (hlavně kuchyňských kamen) v domácnostech jest ovšem katastrofálně nízká, zde se uhlí doslovně vyhazuje komínem. Avšak i doprava energie ve formě uhlí jest v našich poměrech už velmi nehospodárná; rozvážení a roznášení uhlí k milionům spotřebišť, jejich obsluha a údržba, pak ještě vybírání, snášení a svážení popela – to vše vyžaduje dalších zařízení, zatěžuje dopravní cesty, a především (nehledě k zdravotní závadnosti) pohlcuje příliš mnoho lidské práce čili hospodářské hodnoty, znamená značný ztrátový ekonomický tok. Při nynějším nedostatku pracovních sil (a tudíž lidské práce), jenž potrvá i v příští budoucnosti, nemůžeme si dovoliti takovéto plýtvání hospodářskými hodnotami – tím spíše, že musíme odstraňovati škody, způsobené válkou, a dále rozvíjeti, rozšiřovati své hospodářství, budovati nový stát, zvyšovati všeobecnou životní úroveň.
V této situaci přichází nám na pomoc elektrická technika, ona výrobní technika, jež jest adekvátní, přiměřena nové éře v dějinách lidstva, moderní době. Ona nám umožní především hospodárnou transformaci všech přírodních energií, nepoužívaných přímo v surové formě, na energie fysikální a jejich nejhospodárnější rozvod na místa spotřeby. Elektrická energie jest universální dopravní formou energie, a ji lze také nejpohodlněji a nejhospodárněji transformovati na kteroukoli energii užitnou (mechanickou, tepelnou, chemickou, ba i světelnou); např. energetická účinnost elektrických topidel a vařidel je téměř 100 %, motorů 80 až 95 %. Ostatní výhody elektroenergie (čistota, pohotovost, snadnost ovládání, rychlost, účinkování, přehlednost řízení, bezpečnost atd.) jsou příliš dobře známy, než aby bylo zapotřebí dále se o nich ještě šířiti. Avšak elektroenergie kromě toho všeho dalekosáhle šetří lidskou prací a člověkem vůbec (hygieničnost), což se stoupající hodnotou člověka, nyní prakticky se projevující, jest věc velké důležitosti.
Bude tedy zapotřebí – bude nutno a zajisté i možno – aby pokud lze na všechna místa, kde se spotřebovává fysikální energie, byla přiváděna ve formě elektroenergie. Takovouto všeobsáhlou transformaci všech přírodních energií (mimo ony, jichž jest používáno přímo v surové formě) na elektrickou, a zavedení této elektrické energie do všech míst celé země, kde lidé potřebují energie, jakož i její důsledné používání ke všem energetickým úkonům, nazýváme integrální elektrizací. Pro nás to prakticky znamená především úplnou a důslednou elektrizací všeho průmyslu, železnic a domácností (otopu bytů a domů; kuchyní, prádelen – zároveň s organizací ústředních kuchyní, prádelen atd.), kdežto tři položky zároveň s dosavadními elektrárnami dohromady vydají asi 141 bilionů kcal/r z celkových 170 bilionů kcal/r čili asi 83 %, a vůči nynějším 16 bilionům kcal/r dosavadních elektráren asi 9krát čili o téměř 800 % více.
Uskutečnění integrální elektrisace v celém rozsahu předpokládá ovšem úspěšné rozřešení problému přímé transformace chemické energie uhlí v energii elektrickou. Hladina technického veřejného mínění je sice dnes poněkud zneklidněna, ba rozvířena, zprávami o atomové pumě – přes to však se domníváme, že úplné a praktické technické a hospodářské vyřešení problému atomické energie není ještě tak blízko, aby bylo již zbytečno zabývati se problémy energie molekulární. Rovněž radioelektrický převod a rozvod energie, již mnohokráte sensačně (rovněž z Ameriky) slibovaný, stále ještě nemůže – a patrně dlouho ještě nebude moci – nahraditi v technických rozměrech s tímže hospodářským efektem dopravu energie metalickými elektrovody. Přímou elektrochemickou transformací uhelné energie docílí se ovšem mnohem lepšího využití uhlí než oklikou přes teplo (degradaci chemické energie na tepelnou), účinnost této transformace bude snad alespoň 4krát větší. Tím se zas umožní velká relativní úspora uhlí, resp. dalekosáhlé absolutní rozšíření energetické výroby při téže spotřebě suroviny (při nezvětšené těžbě uhlí). Vždyť z oněch 16 bilionů kcal/r, jež elektrárny spotřebují, vyrobí pouze asi 4 miliardy kWh/r čili 3,6 bilionů kcal/r; ostatní průmysl (mimo železárny) ze 45 bilionů kcal/r využije nanejvýše asi 17 bilionů kcal/r; topení a vaření maximálně 20 bilionů kcal/r, spíše méně; železnice asi 4 biliony kcal/r; plynárny 2,8 bilionu kcal/r, čili celkem ze 170 bilionů kcal/r; úhrnná účinnost našeho energetického hospodářství jest (i s výrobou železa) asi 39 %, bez železáren asi 30 %. Před elektrochemickou transformací bude ovšem uhlí nejdříve zpracováno jako cenná chemická surovina, uhelné elektrárny budou chemickými závody, podobně jako jimi jsou plynárny a závody na výrobu syntetického benzinu. Ostatně energetický dekret už od nynějška slučuje elektrárny, plynárny a teplárny v jeden energetický celek, v „Národní Energetické Podniky“ (NEPy).
Vskutku racionální výroba elektroenergie z uhlí sice vydatně zvýší výkonnost našeho energetického aparátu, avšak natrvalo – tj. pro poněkud delší dobu – ani ona nestačí stále vzrůstající spotřebě (elektrisace rostoucí dopravy kolejové i silniční, po případě i poříční a průplavové; elektrisace zemědělství, např. orby; další výstavba průmyslu, též elektrochemického, dusíku, hliníku, slitin železa atd.). Je známo, že výroba např. hliníku 30 tisíc t/r spotřebuje asi 700 mil. kWh/r; měrná spotřeba elektroenergie při výrobě umělého hnojiva činí asi 11 kWh na kg dusíku atd. Perspektivy nepřetržitě vzrůstají spotřeby elektroenergie jsou tudíž dány, nehledíc ani k stoupající životní úrovni širokých vrstev národa (bytová kultura; osvobození ženy a její zapojení do společenského výrobního procesu – tudíž důsledná elektrisace domácnosti a ovšem její technická reorganisace). Že to nejsou technické fantasie nebo utopie, dokazuje srovnání se zeměmi pokročilejšími: specifická spotřeba (přesněji: poměrná výroba) elektroenergie v USA před druhou světovou válkou (roku 1937) byla 1235 kWh/rok. obyv., což by odpovídalo u nás celkové výrobě asi 18 miliard kWh/rok: ve Švédsku 1269 kWh/rok. obyv., ve Švýcarech 1643 kWh/rok. obyv., v Kanadě 2464 kWh/rok. obyv., v Norsku 2760 kWh/rok. obyv., čemuž by u nás odpovídala úhrnná výroba přes 40 miliard kWh/r. To jsou ovšem země bohaté hydroenergetickými zdroji; avšak i v předválečném (1937) Německu, nikoli bohatém vodními silami, činila elektroenergetická hutnost 747 kWh/rok. obyv. (čili pro ČSR přes 11 miliard kWh/rok), ba i ve Velké Británii, tak chudé vodní energií, 509 kWh/rok. obyv., ve Francii 436 kWh/rok. obyv. atd. Stanovíme-li si tedy v perspektivním plánu zvýšení výroby elektroenergie v nejbližších letech (nejpozději do 1950) na 7 až 9 miliard kWh/rok, do 1955 na 18 miliard až 20 miliard kWh/r, do 1960 na 35 miliard kWh/r, nejsou to úkoly nijak přemrštěné, ba spíše bude nutno ještě je převýšiti. Ostatně i jiná odvětví průmyslová také budou musit zvětšit výrobu; tak např. výroba železa v ČSR činila 1,7 Mt/r37, oceli 2,3 Mt/r37; v téže době ve Velké Británii 8,6 Mt/r a 13,5 Mt/r; v Německu 16,0 a 19,5 Mt/r (4 ½ krát více obyvatelstva než ČSR a skoro 9krát větší výroba); SSSR železa 14,6 Mt/r, oceli 17,7 Mt/r (nyní značně více); USA 37,7 a 51,7 Mt/r37, 9krát více obyvatel a 22krát větší výroba. Výsledky této války: vojenské a hospodářské resp. průmyslové odzbrojení Německa a Japonska, naše těsné přimknutí k Sovětskému svazu (smlouva z 12. prosince 1943) a k demokratické federativní Jugoslávii a Bulharsku, možnost živých hospodářských styků s půlmiliardovou veleříší čínskou, rovněž spojencem SSSR – to vše umožňuje nám i vyžaduje od nás, abychom své průmyslové úsilí alespoň zdvojnásobili, a podle toho přiměřeně i rozšířili a zesílili energetickou základnu svého hospodářství, abychom přešli k integrální elektrizaci.
Cesty k tomu jsou několikeré, a bude patrně nutno, abychom se dali všemi, ne-li zároveň, tož postupně:
1. zmíněná již racionalisace energetické přeměny (resp. energochemického využití) uhlí,
2. nejúplnější využití vodních sil jejich důslednou elektrizací a zapojením do elektrovodných sítí, což dá výkonnost asi 1 milion kW a roční výkon 5 miliard až 6 miliard kWh,
3. zvětšení uhelné těžby již v nejbližší budoucnosti asi na 24 Mt/r uhlí hnědého a 20 Mt/r uhlí černého, čili úhrnem asi na 250 bilionů kcal/r, tj. asi o 50 % vůči nynějšímu energetickému výkonu uhelných dolů; to však vyžaduje pronikavé mechanisace a elektrisace těžby uhlí,
4. dovoz elektrické energie z Alp a Balkánu (využití Dunaje v Železných vratech), též dovoz energie z hornoslezsko-dombrovské pánve nebo dovoz uhlí do Ostravy; nejspíše však dovoz energie z Lužice (hnědé uhlí),
5. velkorysá výstavba větrných elektráren, jejichž úhrnná střední výkonnost může býti řádově 15 milionů až 20 milionů kW a roční výkon minimálně asi 30 miliard až 40 miliard kWh, čili mnohonásobně větší než úhrnný výkon všech vodních elektráren po jejich úplném vybudování.
Výstavba vodních – a tím spíše větrných – elektráren na zmíněnou výkonnost bude potřebovati dosti dlouhé doby. Proto nejschůdnějšími cestami budou 3. a 1., po případě 4. z Lužice, a to tím spíše, že naše zásoba uhlí je zatím zcela dostatečná: v hodnotě černého uhlí činí asi 15 miliard t čili přes 1 desetinu trilionu kcal (kilokalorií). Při dnešní těžbě 170 bilionů kcal/r vydržela by asi 600 let, při těžbě zvětšené o 50 % (jak výše navrženo) asi 400 až 500 let.
Mnohé z těchto nastíněných cest k integrální elektrisaci vyžadují – jak už naznačeno – předchozí výzkumné práce. Jak elektrochemická transformace, tak převod velkých výkonů na velké vzdálenosti, tak i využití větrné energie v rozměrech integrální elektrisace, staví na pořad „otázku proudové soustavy“, tj. použití neměnného proudu, ostatně v souvislosti s elektrochemickým průmyslem a s elektrizací veškeré dopravy a s akumulací energie. Tento soubor otázek bude nutno řešiti soustavně a organisovaně, bude zapotřebí organisovati vynalézání, výzkumnictví, pokusnictví v rozměrech, odpovídajících účelu, a s přiměřenými prostředky. Sem se rovněž včlení badání o technickém využití atomické energie.
Avšak předpokladem všech těchto počinů vědecko-výzkumných, technických i hospodářských jest zásadní právně-hospodářská reorganizace veškeré československé energetiky. První kroky k tomu se právě konají, resp. byly již učiněny. Je to především dekret presidenta republiky ze dne 24. října 1945, jenž v rámci všeobecného znárodnění zestátněním dolů a podniků energetického, zbrojního a klíčového průmyslu praví speciálně o energetice (§ 1, odst. 1. b): „Dnem vyhlášení tohoto dekretu se znárodňují zestátněním:…energetické podniky a zařízení, sloužící výrobě, opatřování, rozvodu a dodávce energie všeho druhu, kterou lze rozváděti širšímu okruhu spotřebitelů, zejména elektřiny, plynů a páry…“ Tento dekret opírá se o program, jejž vyhlásila československá vláda 5. dubna 1945 v Košicích a v němž se praví (čl. 12, odst. 10): „… bude se vláda zejména snažiti: … Postavit celý peněžní a úvěrový systém, klíčové podniky průmyslové, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje pod všeobecné státní vedení a do služeb znovuvýstavby národního hospodářství…“ Tento první krok vlády jest v plném souhlasu s rozhodným přáním převážné většiny národa a všeho lidu československého, jak o tom svědčí projevy na celostátním sjezdu národních správců (17. srpna 1945) na manifestaci závodních rad Velké Prahy, manifestační schůze Ústředního svazu čs. průmyslu (25. srpna 1945), zemský sjezd národních výborů slovenských, sjezd závodních rad energetických podniků v zemích české a moravskoslezské (17. září 1945) a nesčetné resoluce osazenstev závodů a schůzí občanů v celé republice, jakož i projevy odpovědných činitelů národního hospodářství, kteří všichni se postavili za vládu a presidenta republiky. Také největší část inženýrů a techniků se postavila za tento dekret již ve stadiu jeho přípravy, a speciálně z elektrotechniků velká řada se jich zúčastnila přípravných prací, někteří dokonce před květnovou revolucí a hned po ní.
Nová organisace energetického hospodářství vychází z dosavadního stavu, buduje na něm a organicky jej dále rozvíjí. Navazuje na dosavadní organisaci, zvláště elektrohospodářskou, a činí ji jádrem nového uspořádání. Podle organizačního řádu energetického hospodářství bude z majetkové podstaty znárodněných energetických podniků na celém území republiky zřízeno 7 Národních energetických podniků (NEPů), a to: Středočeská energie (SČE), Západočeská energie (ZČE), Jihočeská energie (JČE), Východočeská energie (VČE), Západomoravská energie (ZME), Východomoravská energie (VME) a Slovenská energie (SE); dále po případě ještě sektor závodních energetických podniků, jež by zůstaly v majetkové pospolitosti se svými mateřskými závody (doly, hutěmi atd.); avšak byly by řízeny energetickou správou. Oblasti, přidělené jednotlivým NEPům, jsou v podstatě totožny s oblastmi dosavadních všeužitečných elektrárenských společností. Území severních Čech od Chebu k Liberci, jež doposud bylo mimo oblasti všeužitečných elektrárenských společností, přiděluje se ZČE, SČE a VČE. K jednotnému vedení a obstarávání společných záležitostí NEPů zřizuje se Ústřední správa energetika (ÚSE) se sídlem v Praze. V čele ÚSE jest ústřední ředitel, jenž odpovídá za správné řízení a vedení celého energetického hospodářství. Dále zřídí se u ÚSE poradní sbor, složený z odborníků, z nichž navrhují: po 1 členu Ústřední NV hlavního města Prahy a ZNVy český, moravský a slezský; po 2 členech SNR, Ústředí odborových svazů Slovenska a Ústřední sdružení slovenského průmyslu; po 4 členech ÚRO a ÚSP. Pro plnění úkolů ÚSE budou při ní zřízeny ústřední kanceláře pro plánování, stavbu, provoz hospodářství a správu (administrativu), v jejichž čele stojí ředitelé, jmenovaní ústředním ředitelem ÚSE z řad vynikajících odborníků. Ústřední správě energetiky jest vyhrazeno hlavně; rámcové technické a hospodářské plánování energetiky v celém státě na podkladě návrhů vlastních nebo z jednotlivých NEPů a sektoru závodních energetických podniků, vědecko-technický výzkum, publikační činnost; výstavba a řízení provozu hlavních energetických zdrojů a sítí; mezistátní pohyb energie; opatřování peněžních prostředků na výdaje energetického hospodářství a odvádění příslušných částek z jeho výtěžků do celostátního hospodářství; bilancování celostátního energetického hospodářství a určování sazeb energie; úprava mezd a platů pro zaměstnance NEPů.
Výroba energie, provoz a údržba energetických zařízení, jakož i služba spotřebitelům svěřuje se NEPům jednotlivých oblastí. NEPy hospodaří ve svých oblastech samostatně v rámci celostátního plánu a rozpočtu, schváleného ÚSE. Budují menší energetické zdroje jenom oblastního významu. V rámci generálního plánu ÚSE a úkolů, stanovených pro jednotlivé NEPy, ony samostatně podrobně plánují (vypracovávají také vstřícné plány), řídí stavby, vedou technicky hospodárně provoz, konečně rozvádějí a dodávají energii všem spotřebitelům ve své oblasti. O výsledcích své činnosti podávají NEPy technické a hospodářské zprávy Ústřední správě energetiky. NEPům se dostane právních výhod podle zákona ze dne 22. července 1919, č. 438 Sb. z. a n., jakož i ostatních elektrizačních právních norem; rovněž budou osvobozeny od kolků, daní a dávek i poštovného za účty. Energetické hospodářství bude ovšem odváděti státní pokladně přiměřený příspěvek na celostátní potřeby, a to ve formě jednotné a jediné dávky za dodávku energie.
ÚSE a jednotlivé NEPy budou samostatnými právnickými osobami, jež mohou svým jménem nabývati práv a se zavazovati a samostatně státi na soudě. Pracovní a platové poměry zaměstnanců budou se říditi právními předpisy pro zaměstnance v soukromoprávním poměru. Ředitelé i ostatní zaměstnanci budou osobně zodpovědni za svou práci a v odůvodněných případech budou moci býti kdykoliv propuštěni. Ve správě budou zaměstnanci účastni třetinou členů v poradním sboru ÚSE, jmenovaných podle návrhu ÚRO, součinností při sestavení ředitelské kandidátky jednotlivých NEPů, jakož i působností závodních rad podle zákona ze dne 24. října 1945. Dohled na energetiku s hlediska zájmů celostátního hospodářství a s hlediska veřejné bezpečnosti náleží ministru průmyslu a jemu podřízeným úřadům. Normalisace, vydávání bezpečnostních předpisů a značkování kvalitních výrobků zůstává v pracovní oblasti Československé normalizační společnosti (ČSN), Elektrotechnického svazu československého (ESČ) a Plynárenského, vodárenského a zdravotně-technického sdružení (PVS), které pracují pro energetické podniky a průmysl příbuzný. ÚSE přispívá jim na tuto činnost částkou, o které se s nimi dohodne podle rozsahu práce a vydání, spojených s úkoly energetického hospodářství.
Energetické hospodářství bude vedeno samostatně podle jednotlivých směrnic a na společný účet. Z výtěžku za dodávku energie bude hraditi veškeré své výdaje (úmor investic a případných půjček, provoz, údržbu, správu, sociální péči, příspěvek státní pokladně, menší stavby a – podle možnosti – i velké stavby). Všem spotřebitelům stejného druhu bude energie na celém území republiky dodávána za jednotných podmínek, jež stanoví ÚSE.
Takto zhruba nastíněná organisace má zaručiti dokonalé využití všech přírodních energetických zdrojů ČSR, účelnou a hospodárnou transformaci přírodních energií na energie fysikální – především elektrickou – a rozvod co nejvíce zlevněné energie po celém území republiky do všech míst, kde jest energie zapotřebí, jakož i veškery práce přípravné (výzkum) a budující – to vše ve smyslu dříve definované integrální elektrisace.
Energetika, jakožto součást a základna ekonomiky, po stránce technické i organizační sleduje všeobecný hospodářský vývoj, a stejně s ním mění své formy, vyvíjí se. Ve starověku energetika spočívala především na člověčí práci otroků. I ve středověku a na počátku novověku měla člověčí práce (ať už nevolná či víceméně svobodná) rozhodující význam v energetice. Neživých přírodních energií bylo používáno především v (námořní) dopravě (plachetní lodi), jinak (vodní mlýn, hamry, pily) jen v zárodečných rozměrech. Ostatek energetické potřeby hradila práce zvířecí (orba, doprava po souši) a spalování dříví (topení, příprava pokrmů, výroba kovů, po případě i svícení). Nástup kapitalismu znamená počátek nové éry v energetice (uhelný věk) a tím počátek osvobození člověka; vrcholná fáze kapitalismu – období liberalismu (1815 až 1901), tj. prakticky XIX. století, nazývá se „století páry“. Parní stroj změnil tvářnost hospodářství, tvářnost světa. Pozdní, poslední fáze kapitalismu – období monopolismu – je sice charakterizována vývojem spalovacího motoru, avšak počíná se tu, v klíně starého řádu, již také vyvíjeti nová technika, připravující nástup nové éry nejen v energetice, nýbrž i v hospodářství, ba v celém životě lidstva – elektrotechnika. Postupné zavádění elektrotechniky do energetiky a do celé ekonomiky jest – elektrisace.
Ve vývoji elektrisace vidíme tři období. První jest období elektrisace singulární, vytvářející ojedinělé elektrizované ostrůvky neb oasy v neelektrické poušti. V tomto období byla elektrická energie vyráběna na místě spotřeby nebo v jeho blízkosti, takže zeměpisně to byla elektrisace místní. Elektrisována byla především města, a to největší, velká, menší, postupně i malá, a – spíše výjimečně – jednotlivé osady neměstské (v blízkosti mlýnů, pil, cukrovarů). Elektrické energie používalo se především k osvětlování a (ve velkých městech) již velmi záhy pro pohon (zelektrizovaných) městských drah. V tomto prvním období – zahrnujícím konec 19. a počátek 20. století až do konce první světové války – vzniklo také mnoho závodních elektráren, nejčastěji jenom jako součást závodů (mlýnů, pil, železáren, dolů atd.). Elektrická energie byla vyráběna a rozváděna především ve formě neměnného proudu od 110 V do 750 V; energetická účinnost přeměny uhlí v elektřinu byla jen asi 2 % až 3 %, později až 5 %. Toto období singulární elektrisace je charakterizováno jmény Edison a (u nás) Křižík.
Druhé období zaujímá asi čtvrt století, jež právě uplynulo a jest vyplněno elektrizací parciální. Elektrická energie vyrábí se na jednom či několika místech pro celou oblast, a rozvádí se trojfázovým proudem o napětí 3, 6, 10, 22, 35, 60 až i 110 kV na vzdálenosti mnoha desítek (a leckdy i několika mála set) kilometrů. V tomto smyslu je to elektrisace oblastní. Parciální je také svým charakterem používání elektroenergie: k světlu přistupuje především pohon a v nejposlednějších dobách dály se náznakové pokusy i o leckteré použití v domácnosti. Ostatní druhy použití, např. elektrisace železnic (ostatně zase hlavně neměnným proudem), tepelného hospodářství atd., nemluvíc o elektrochemii, zůstaly přirozeně v počátcích.
Nyní nastává třetí období elektrisace. Integrální elektrisace má obsáhnouti celý stát, ba celý svět – v tomto smyslu extensivnosti je to elektrisace celostátní a v konečném cíli celosvětová. Ve smyslu intensivnosti jest integrální elektrisace vyznačena tím, že elektrická energie proniká do všech pórů a buněk hospodářského těla státu, prolíná je naveskrz. Integrální elektrisace podstatně změní výrobní techniku, změní ekonomiku, změní společenský řád. Teprve na základně integrální elektrisace bude se moci plně rozvinouti automatisace a chemisace a dále pak industrialisace zemědělství.
Různá období elektrisace, resp. její různé druhy (singulární-místní, parciální-oblastní, integrální-celostátní a celosvětová) vyznačují se a od sebe navzájem se liší různými charakteristikami hospodářskými (hutnost spotřeby, absolutní velikost jednotlivých výkonů, druh použití) i technickými (soustava proudová, výše napětí, výkonnosti a rychlosti jednotlivých strojů atd. – prostě různou „technikou“) a také nakonec organizačními. V prvním období elektrárny a elektrovodné sítě byly ovládány a řízeny organizacemi místního významu a dosahu, ať už to byly podniky jednotlivců či obchodních společností nebo jednotlivých obcí, hlavně městských. V druhém období byly elektrárny a sítě budovány a provozovány organizacemi oblastními, ať už úplně soukromými nebo povahy částečně veřejné, jakými jsou např. u nás smíšené elektrárenské společnosti, jímž bylo (zákonem ze dne 22. července 1919, č. 428 Sb. z. a n.) uděleno právo všeužitečnosti a v nichž – kromě soukromého kapitálu – jsou kapitálově zúčastněny též obce, okresy až popřípadě i stát.
V třetím období, nyní nastávajícím období integrální elektrisace, bude řízení celé energetiky v rukou organisace zatím nejvyšší, zaujímající a ovládající celé území republiky organisace čistě veřejné, vykonávající vůli lidu a podléhající kontrole lidu, v rukou lidově demokratického státu. Tato organisace také bude s to, aby uzavírala mezistátní dohody o energii a bude vybavena nepoměrně většími a mohutnějšími prostředky hospodářskými a mocenskými než kterákoli dřívější elektrárenská organisace, takže bude moci úspěšně řešiti úkoly mnohem rozsáhlejší, závažnější a také obtížnější než organizace dosavadní.
Tento organizační vývoj energetiky je v úplném souhlase s celkovou vývojovou tendencí hospodářství a společnosti. Jde tu o vzájemnou příčinnou souvislost a podmíněnost výrobní techniky v nejširším smyslu, hospodářského řádu a společenské organisace, jež – zároveň s podmínkami přírodními – podstatně ovlivňují život a myšlení člověka. Vývojová tendence směřuje ke konečné integraci všeho lidstva, k odstranění společenských tříd, k odstranění roztříštěnosti a chaotičnosti parciálně-organisační a k jejímu nahrazení plánovitou organizací integrální, pronikající do šíře i do hloubi. Výrazem této vývojové tendence jest postupná demokratisace společnosti, nejdříve politická a nyní i hospodářská. Jejím výrazem je však též postupné uvědomování širokými vrstvami významu a podstatného vlivu techniky na poměry výrobní a sociální a odtud pak plynoucí demokratisace techniky. Techniky napříště nesmí již býti zneužíváno proti lidu a lidstvu, nýbrž ona od nynějška bude sloužiti lidu, pročež musí být ovládána lidem – což vede k společenskému disponování celým technohospodářským aparátem a k jeho veřejné kontrole a ovšem i k jeho dalšímu velkorysému budování.
Tyto skutečnosti a vývojové tendence technické i hospodářské nesetkávají se všude a u všech s náležitým porozuměním. Poslední příčinou toho jest ovšem podmíněnost myšlení společenským bytím a prostředím, v němž jsme prožili celý svůj život, – pročež právě spíše příslušníci starší generace stavívají se na odpor vývoji, brzdí jej a snaží se, aby jej zastavili, po případě i zvrátili. Kromě toho pak účinkují tu někdy ještě partikulární zájmy, spíše domnělé než skutečné, z neporozumění opravdovým zájmům vlastním a z nedostatku myšlení a cítění „integrálního“, v rozměrech celonárodních a celostátních, ne-li ještě větších. Toto psychologické příčiny nebývají však dosti jasně uvědomovány, a místo nich stavívají se do popředí důvody povahy jaksi technické nebo vůbec věcné.
Proti znárodnění energetiky zestátněním slyšeli jsme že „všechno se bude řídit z Prahy“, že „Morava bude poslouchat a duševně krnět“ (neboť Slovensko prý si elektrizaci nezařídí „podle Prahy“, – což ovšem je nepravda!), že moravské elektrárenské podniky prý mají padnout za oběť „touze státní správy po moci a usměrnění“ (!). Toto nejsou důvody ani vnějškově technické a věcné, nýbrž ozývá se tu dávno již překonaný „moravský separatismus“, a pak ovšem hluboká nedůvěra k nové republice, k lidově-demokratickému státu. Také se tu neobratně směšuje dřívější (buržoazně-demokratický = kapitalistický) stát předmnichovské republiky, právem neoblíbený v lidových vrstvách, s nynějším státem lidově-demokratickým, a uplatňuje se snaha o „obratné“ přenesení oné tehdejší neoblíbenosti právě na dnešní náš stát lidový. Odtud odpor proti „postátnění elektráren“ a proti tomu, že nyní „ke státním drahám, poštám, dolům a tabáku mají přibýti i státní elektrárny“. Dekretem presidenta republiky jsou zestátněny dokonce i ještě mnohé jiné podniky než jenom elektrárny a doly. Podobná opatření se nyní chystají také v Anglii a ve Francii, – a pak ovšem velká a slavná zkušenost ze Sovětského svazu nás také přesvědčuje o správnosti této cesty, nehledíc ani k úvahám teoretickým.
Jiná skupina důvodů vyplývá ze statického, nedialektického myšlení. Nikdo rozumný zajisté nepopírá zásluh iniciátorů parciální elektrisace na Moravě i jinde, resp. dobrých výsledků, onou elektrizací tehdy dosažených. Nikdo rozumný nepopírá epochálního významu singulární elektrisace v prvním období, ani technických vymožeností, jež ona uskutečnila v hrdinském věku, ozářeném slavnými jmény Edison a Křižík, pionýrů, průkopníků elektrisace vůbec. Nikdo rozumný nepopírá předností parních železnic proti dostavníkům, ani jejich technické výkonnosti ještě dnes. Nikdo rozumný nepopírá – ba my zdůrazňujeme, – jakým velkým pokrokem v dějinách lidstva byl kdysi kapitalismus. Avšak nikdo rozumný zajisté neustrne na úrovni, dosažené před desetiletími: nikdo rozumný proto přece nebude hájiti setrvání při kapitalismu jakožto posledním a definitivním slově navždy se zastavivšího vývoje společnosti; nikdo rozumný nebude zásadně proti elektrizaci parních železnic přes jejich dobré, ba výtečné služby až do dneška; nikdo rozumný nebude proti vybudování podzemní dráhy (metra) v Praze přes výborné služby, jež po více než 50, ba 70 let prokazovala a dodnes prokazuje v Praze pouliční dráha (tramvaj); nikdo rozumný nebyl proti nahrazení místních elektráren oblastními, ač jsme uznávali jejich historické zásluhy a nemluvili o nich opovržlivě jako o „krcálcích“, stejně však nikdo vskutku rozumný nemůže chtít setrvat ani na elektrizaci parciální a ustrnout na ní jakožto na posledním slově technického, hospodářského i organizačního vývoje, dále již nepokračujícího, a nemůže být proti další vývojové fázi elektrisace, proti elektrizaci integrální. Jde právě o další a nové úkoly, jež vyžadují nových method. Co z dřívějšího je dobré a v nových poměrech použitelné, bude zajisté zachováno, jako vůbec historické vymoženosti ani v jiných oblastech kultury – nejen v technice – nejsou ničeny, nýbrž organicky budujeme a stavíme na nich. Zjišťuje-li odpůrce integrální elektrisace, kolik z jejích předností, nyní vyjmenovávaných, bylo již dávno a před 23 lety uskutečněno, mluví to jen pro ni a nikterak proti ní. Ostatně konec konců musí i odpůrce přiznati, že „se ovšem leccos změnilo a naše všeužitečné elektrárny se musí i dále vyvíjet“, že „dospívá se k další etapě elektrisace – ke slučování sousedících podniků ve větší organické celky“ – a právě doslovně toto uskutečňuje integrální elektrisace, resp. její právně-organisační forma: znárodnění energetiky zestátněním. Také Ústřední elektrárny vskutku splynou s ostatními podniky středočeské oblasti v NEP Středočeská Energie (SČE); zájmy jednotlivých oblastí budou vskutku koordinovány v Ústřední správě energetiky, atd. – jak logicky a rozumně ani jinak nemůže být a jak také dochází k tomu konečně i sám odpůrce.
Pokud jde o další námitku, totiž o poměr k daním přímým a nepřímým (jež prý teoretikové, zejména socialističtí, potírají) a k „fiskalismu“, je zas vidět neporozuměni věci a nové době vůbec, již zastánce dřívějšího režimu prostě nebéře na vědomí. Je zajisté pravda, že socialisté byli proti nepřímým daním v kapitalistických státech, protože celkové daňové břemeno nebylo rozděleno v poměru důchodů a majetků různých tříd, nýbrž podle jejich početnosti, podle počtů hlav, takže se tímto způsobem přenášelo z největší části na pracující lid jakožto nepočetnější třídu společnosti, jenž si takto dokonce ještě vydržoval proti sobě mocenský aparát vládnoucích tříd. Proto pak socialisté hledali a nacházeli proti tomuto nespravedlivému rozdělení daňového břemena lék v přímých daních progresivních, jichž oprávněnost konec konců musili uznat i stoupenci kapitalismu. Zásadně jiná je však situace ve státě lidovém, nebo dokonce socialistickém; a kdo tuto zásadní různost ignoruje (a existenci lidově-demokratického státu nebéře na vědomí), ten zas už – byť i snad nevědomky – „obratně“ směšuje různé druhy státu, aby pak z jednoho logickým skokem argumentoval proti druhému, ovšem že pochybeně a nesprávně. Jinak také zastáncům dřívějška chybí onen nový mravní vztah k novému státu, vládě, hospodářství, o němž jsme se zmínili hned v úvodní části, a chybí jim také věcné porozumění pro jednotu veškerého hospodářství v lidovém státě (kde tudíž nemá nijakého významu přelévání z kapsy do kapsy téhož hospodářského subjektu). Že národní energetický podnik „stane se neplaceným výběrčím daní nepřímých“ jest jenom jeho předností, která právě doporučuje znárodnění. V lidovém státě totiž vybírání daní není již otázkou mocensko-politickou v boji různých tříd o rozdělení společenského produktu (jak tomu bylo ve státě kapitalistickém), nýbrž otázkou ryze technickou, otázkou minima (režijních) nákladů na toto vybírání. (A pokud snad lidový stát prozatím není ještě hned zplna uskutečněn, najdou a snadno se vykonají dočasná korektivní opatření). Jinak je v lidovém státě úplně lhostejno, jakým způsobem je část společenského produktu, určená pro plnění společenských funkcí, oddělena od části, určené k individuálnímu konsumu.
Tato poslední věta rovněž vyvrací námitky proti zestátnění energetiky, jež vzešly z kruhů obecních správ. Memorandum obecní správy města Prahy – jež zejména bylo velmi nevěcné, resp. věcně pochybené – bylo pádně vyvráceno jednomyslně usnesenou resolucí schůze podnikových a závodních rad energetických podniků, jež správně ukázala, že argumenty memoranda proti zestátnění elektráren mluví právě naopak pro zestátnění, takže memorandum samo sebe potírá.
Jiným – ovšem ani technickým, ani věcným – „důvodem“ proti zestátnění podniků lidovým, národním státem je refrén, jejž jsme slyšeli v různých obměnách: prý všeužitečné elektrárny jsou „podniky skutečně znárodněné, a to o čtvrt století před ostatním světem!“ Rovněž obecní elektrárny jsou prý eo ipso znárodněné, patrně už půl století před ostatním světem. A jelikož i všechny ostatní průmyslové, důlní, peněžní atd. podniky jsou takovýmto způsobem „znárodněny“ (buď totiž mají národní správu anebo jsou v rukách příslušníků českého národa), pak už podle této podařené argumentace – vůbec není zapotřebí nic znárodňovat, což také je nedoznaným zbožným přáním autorů takovýchto námitek a skutečným cílem jejich „odůvodňování“.
Poslední námitka – rovněž netechnická – jest: „… jako jsem zmařil v r. 1938 … radím dnes nekopírovati žádnou cizinu … Jen hrdostí na vlastní tradici … ne napodobením ciziny!“ Motiv „cizího“ se – z naprostého nedostatku věcných argumentů – ozývá ostatně také v pražském memorandu. Proč tedy jsme už před rokem 1914 jezdili do Německa, do Belgie, do Holandska, do Švýcarska, proč jsme tam studovali elektrizaci spolkových států německých a smíšené společnosti belgických místních drah? Proč jsme jezdili až do Ameriky, abychom pak doma napodobili, co jsme tam nalezli dobrého? Proč jsme přijali „cizí“ parní železnice z Anglie? A ostatní průmyslovou techniku? A elektrotechniku? A proč vůbec čteme cizí knihy a časopisy? Abychom nic nepřijali? Všechno, co přijímáme z ostatního světa, od ostatního lidstva – a je toho tak mnoho ve všech oborech života od počátku dějin – je pro nás cizí, a vše co přijímá ostatní svět od nás, je proň cizí. Jak by vůbec byl možný jakýkoli pokrok, kdyby všichni všechno ode všech odmítali jakožto „cizí“? Je zřejmo, že důvod „cizosti“ (jenž pro inženýra jest naprosto lhostejný, nerozhodný a bezvýznamný) jest primitivní, nejreakčnější ideologií, s níž na tomto místě nelze se vážně zabývati. Číňané – národ kdysi na (relativně) dokonce velmi vysoké úrovni – setrvávali až do počátku 20. století na vlastní tradici (a měli vskutku nač býti hrdi)! A uzavírali se cizím vlivům, nechtěli napodobiti („kopírovati“) cizinu, jež zatím už dávno je předstihla, a výsledky jsou známy, Číňané je cítí na vlastní kůži, ač již 34 roky krvavě bojují o jejich odstranění.
Ostatně je převelmi průhledno, jakou to „cizinu“ nemáme „kopírovati“: je to přece země největších a nám rodných, bratrských slovanských národů, především ruského, nesoucích prapor pokroku sociálního i technického v čele všeho lidstva; je to země, k níž jsme vzhlíželi s neochvějnou nadějí v nejtěžších chvílích své smrtelně ohrožené národní existence; je to země skutečné svobody, jež největšími oběťmi svých synů a dcer také nás osvobodila, jež největšími oběťmi svých synů a dcer také nás osvobodila a zachránila před jistou záhubou. Tato země již dříve v úporném pracovním zápase dobyla drahocenných zkušeností ve výstavbě nového světa, nového řádu společenského a hospodářského, jichž nyní sami můžeme použíti bez jakýchkoli nových obětí. Tato, nám tak blízká, bratská země již před více než čtvrt stoletím byla „cizí“, a také až do dneška zůstala „cizí“, některým našim zastáncům dřívějšího řádu a odpůrcům sociálního pokroku. A není ani tak příliš podivuhodnou náhodou, že politický odpor proti této „cizí“ zemi na slovanském Východě, nyní přímo sousedící s naší republikou, vyskytoval se u těchž lidí, u nichž se nyní projevuje odpor proti pokroku hospodářskému a technickému u nás, proti znárodnění energetiky zestátněním, proti integrální elektrizaci.
Avšak vývoj, evoluce, spěje nezadržitelně dál a kupředu. Nerozumní lidé – a alespoň nerozumnými jsou vždycky – mohou vývoji překážet, mohou jej brzdit, mohou jej na chvíli i zastavit a tím donutit společenské síly k nahromadění, vzdutí, a dohnat je nakonec k revolučnímu výbuchu, ke krisi hospodářské i politické, k válce; tito lidé mohou způsobit malé, nebo i velké a těžké škody, – avšak historické dění tím přece natrvalo nezastaví. To platí stejně v oblasti všeobecně-společenské jako v oblasti speciálně-technické. Nyní na pořadu jest integrální elektrisace. Voláme k spolupráci všechny lidi dobré vůle, především všechny elektrotechniky, aby budováním integrální elektrisace svorně se zúčastnili práce o výstavbě lepší, nové republiky, pro blaho národa českého a slovenského, pro zabezpečení jeho šťastného života ve velké rodině národů slovanských, a pro uplatnění Slovanstva v čele a k dobru všeho lidstva.
V době mezi napsáním (kol 20. září) tohoto článku a jeho vyjitím (v lednu) nastalo v energetice několik událostí. Především byl dne 24. října 1945 v 15 hod. 15 min. prezidentem Republiky podepsán dekret o „znárodnění dolů a některých průmyslových podniků“, jenž vyšel jako č. 100 Sb. z. a n., a jest otištěn v tomto slavnostním čísle EO. Téhož dne byl podepsán i dekret o závodních radách. Vláda jmenovala ředitele ústředních orgánů znárodněného průmyslu; ústředním ředitelem energetiky jmenovala Ing. Jaroslava Iblera, dosavadního vrchního ředitele Východočeských elektráren. Dále pak na návrh ministra průmyslu jmenovala vláda náměstky ústředního ředitele Ing. Jana Bártu, Ing. Dr. Jana Půlkrábka a Ing. Ladislava Reisse. Pracuje se o všeobecném statutu znárodněných podniků, jakož i o organizačním řádu energetiky. Podle dekretu (§ 20) správa národního podniku přísluší představenstvu v čele s ředitelem, který mu předsedá. Ředitel vykonává usnesení představenstva; má-li však za to, že usnesení představenstva je na újmu zájmů národního podniku, zastaví je a podá o tom zprávu představenstvu a příslušným nadřízeným orgánům. Členy (a náhradníky členů) představenstva ústředního orgánu (např. Ústřední správy energetiky) jmenuje na návrh ministra průmyslu, učiněný v dohodě se zúčastněnými ministry po slyšení ústřední odborové organisace, příslušných zájmových organisací atd. Dekret dal se, jak vidno, střední cestou mezi „jedinonačalstvem“ (sovětskou soustavou osobní odpovědnosti jednotlivce) a mezi správou kolegiální. Bude mnoho záležeti na osobnosti (ústředního, oblastního, podnikového) ředitele, jak se v praxi vytvoří poměr mezi kolegiem představenstva a jednotlivým ředitelem, a tudíž jaká bude struktura správy.
Pokud jde o počet oblastí je pravděpodobno, že v historických zemích zůstanou čtyři v Čechách a dvě na Moravě se Slezskem; není však vyloučeno, že na Slovensku budou vytvořeny dva až tři NEPy (např. ZSE, VSE a snad i SSE), jež dohromady budou tvořiti oblastní SE – což by bylo dobře odůvodněno rozsáhlostí území a jeho konfigurací, dopravním spojením i nesouvislostí sítí jednotlivých krajů Slovenska. V případě, že by Lužice byla připojena k ČSR, byla by tam zajisté vytvořena zvláštní oblast, jež by měla stejné postavení jako Slovensko nebo dříve Zakarpatská Ukrajina.
Elektrotechnika ve výstavbě Československa, ESČ 1945
