Plánování v kovoprůmyslu

Ing. Vladimír Brůža

 

Československý kovodělný strojírenský průmysl zaměstnává se v přítomné době velmi vážnými otázkami. Tyto otázky vznikly, jakmile vítězné armády Spojenců skončily válku, která od roku 1939 určovala veškeré dění nejen v Československu a v Evropě, nýbrž v celém světě. Nás se především dotýká fakt, že válkou byly mnohé vztahy v našem hospodářském životě změněny a že ukončením války jsme byli postaveni před úkol, abychom zjistili skutečný stav věcí, určili, co potřebujeme, a hledali methody, kterými dosáhneme mírových poměrů v našem hospodaření. O těchto problémech bylo již mnoho hovořeno, diskutováno i psáno. Přesto jsou stále časové, neboť většina je dosud nerozřešena. Je nutno se k nim stále vraceti, pozorovati je s nových hledisek, podrobiti kritice, neboť se jedná o záležitosti velmi vážné, jejichž řešení se musí díti s vědomím velké odpovědnosti, která je před námi a s vědomím, že jejich realisace bude vyžadovati velké odhodlanosti a rozhodnosti, má-li se dílo podařiti.

Převzali jsme jako dědictví veliké války kovodělný průmysl záměrně přebudovaný pro účely ryze vojenské, dimenzovaný tak, aby především mohl sloužiti požadavkům německé branné moci pro vedení německé války. Vznikla nám tak řada průmyslových odvětví, která jsou předimenzována. Je-li jejich zvětšení za války proti předválečným poměrům udržitelné i v nynějších dobách, je otázkou velmi závažnou a bude třeba dalšího vývoje, abychom v tomto směru si mohli dáti jasnou odpověď. Osobně se domnívám, že v mnohých úsecích našeho průmyslu bude nám možno udržeti naše nové posice, jestliže dovedeme dostatečně rychle zracionalisovati svoji výrobu. Jsou jiné úseky našeho průmyslu, kde je již nyní jisté, že výrobu v bývalém rozsahu nemůžeme udržeti a tam se musíme snažiti, abychom takové podniky opatřili novými výrobními programy, nebo je musíme zastaviti.

Máme také průmyslové podniky, kde byla za války výroba omezována, někde i zastavena. Tím leckde utrpěla výrobní kapacita podniků, jejichž výrobky potřebujeme pro mírovou potřebu. Je třeba, abychom takovéto podniky uvedli do chodu nebo abychom rozšířili jejich výrobní kapacitu tak, aby byla uvedena v soulad s potřebami našeho hospodářství.

Z řečeného lze pokládati za jeden z našich důležitých úkolů při výstavbě našeho mírového průmyslu toto: Nalézti správný poměr mezi jednotlivými úseky našeho průmyslového podnikání a dáti tomu výraz vhodným určením výrobní kapacity příslušných průmyslových odvětví.

Podle statistik, které mám po ruce, náš kovodělný a strojírenský průmysl zaměstnával v r. 1939 asi 200 000 zaměstnanců,

zaměstnanců                       v elektrotechnice

v r. 1941                              253 998                                29 000

v r. 1942                              302 897                                33 000

v r. 1943                              373 634                                39 000

v r. 1944                              451 703                                47 500

v r. 1945 (březen)               469 059

v r. 1945 (červenec)                                                         30 600

 

To jsou čísla bez pohraničního území. Je z nich patrno, že stav zaměstnanců v kovoprůmyslu za války velmi vzrostl. Celkem o 138 %. V elektrotechnice podle dat, která mám po ruce, však pouze o 64 %. Zvětšení zaměstnanců v elektrotechnice bylo podstatně nižší, než v celém kovoprůmyslu. Podle statistiky z července 1945 poklesl stav zaměstnanců v elektrotechnice na 30 600, tj. téměř na stav z r. 1941. Jak vyhlíží po revoluci zaměstnanost v jiných výrobních odvětvích, nemohu dnes ještě říci, neboť potřebné statistiky nejsou ještě po ruce. Jisto však je, že všude se bude jeviti značný pokles. V souvislosti s tím musíme si však také uvědomiti, odkud kovoprůmysl svůj přírůstek čerpal. Byli to z valné části lidé nasazení, studenti, profesoři, zaměstnanci z řemesel, z jiných průmyslových odvětví, z venkova, kteří již odešli za svým povoláním. Naše továrny nyní trpí nedostatkem pracovních sil. Důležité, klíčové výroby se zpožďují ve svých dodávkách, poněvadž nedostatek zaměstnanců nám brání zrychliti výrobu a dodávky. V našem průmyslu však byli zaměstnáni také Němci, které tlačíme za hranice republiky. Jejich pracovní místa musíme obsaditi a obsazujeme svými českými lidmi, kteří opouštějí svá dosavadní zaměstnání a odcházejí, aby nahradili Němce. Tito čeští lidé nám však chybějí v našich podnicích, neboť jimi se znásobuje kritický nedostatek pracovní výkonnosti na místech, kde to nejvíce cítíme.

Je třeba, abychom se se skutečností otevřeně vyrovnali a abychom si bezpečně ujasnili svoji situaci, neboť jen tak můžeme tvořiti správné závěry. Je faktem, že v našem kovoprůmyslu nyní nemůžeme počítati s tím, že v něm v dohledné době zaměstnáme zase tolik zaměstnanců jako v době před revolucí, prostě proto, že je nemáme. Z toho vyplývá, že musíme velmi pečlivě volit ona výrobní odvětví, která bude třeba přednostně zajišťovat pro udržení a zvýšení výrobní kapacity, neboť je v zájmu státu a lidu, aby vynaložená energie byla co nejhospodárněji spotřebována. Stojíme zde před obtížným a odpovědným úkolem, abychom stanovili výrobní programy, určili výrobní kapacity a zajistili účelné přebudování závodů na mírovou výrobu v rozsahu, který by odpovídal hospodářskému potenciálu státu. Máme-li se s nesnázemi, které se před nás staví, vyrovnati, je třeba, abychom se snažili ujasniti si požadavky, kterým musíme dostáti, abychom věděli, kterých prostředků musíme užíti, máme-li dosáhnouti svého cíle.

Mezi prvními požadavky, které klademe na svůj průmysl, stojí postulát, abychom jím zajistili maximální reálný národní důchod pro svůj národ.

Tomuto postulátu je nutno subordinovat veškeré naše plánování a z tohoto postulátu musíme vyvoditi potřebná opatření pro řízení naší výroby. Budeme-li takto uvažovati, zjednoduší se nám řada problémů, neboť tvoříme zde hledisko, které umožňuje jednotné pozorování celostátních průmyslových problémů.

Zvýšení reálného důchodu vyžaduje, abychom snižovali svoje výrobní náklady a zvyšovali kvalitu svých výrobků. Neboť jen tak bude nám možno, abychom si obstarali na mezinárodních trzích potřebné suroviny o tovary, které jsou nezbytné pro náš určitý životní standard, který chceme nadto dále ještě zvyšovati. Není třeba doplňovati, že lácí a jakostí své produkce využíváme též s daleko větší účinností svého pracovního potenciálu, čímž přispíváme k dalšímu zintensivnění své výroby.

Moderní technika má své zákony k dosažení levných výrobních nákladů. Je to specialisace a velkovýroba. Naše předválečná výroba se velmi málo řídila těmito známými pravidly. Theoreticky uznávané výhody specialisované výroby se velmi ochotně odhazovaly z nejrůznějších, mnohdy nejmalichernějších i prestižních důvodů na úkor celého našeho národního hospodářství. Jestliže jsme vykazovali úspěch na mezinárodním trhu, bylo to z velké části díky našemu velmi nízkému národnímu důchodu a díky tomu, že většina evropských podniků to dělala také. Jestliže se naše vláda rozhodla pro řízené hospodářství, pak jedním z prvních úkolů tohoto řízení musí býti, aby ztráty způsobené vadnou organizací systému byly odstraněny. Naším cílem bude, abychom v praxi realisovali to, co nás naši profesoři již před lety učili. Totiž, že jedině specialisovanou výrobu si můžeme vytvořiti předpoklady pro levnou výrobu a kvalitní výrobek. Tuto cestu musíme všichni nekompromisně sledovati a uplatňovati zásadu specialisované výroby všude, kde se pro to ukazují vhodné podmínky. Není možno, abychom v nynější době, kdy se jedná o vytvoření nových forem hospodářského myšlení, nenašli odvahu k realisaci známých poznatků o racionálním řízení výroby. Musíme být k tomu odhodlání, poněvadž víme, že je to jediná cesta, která vede ke zvýšení blahobytu národa.

Specialisovaná výroba v podnicích však není všechno, co můžeme vykonati ke zvýšení intensity naší průmyslové výroby. Je podstatným rozdílem, zda továrna je zařízena na výrobu malého nebo velkého množství výrobků, neboť teprve při určité velikosti výrobních serií se stávají určité výrobní methody rentabilními. Máme-li ve svých továrnách soutěžiti se světovými podniky, které vyrábějí pro velké odbytové trhy ve velkých množstvích, která jim umožňují, aby užívaly nejmodernějších a nejlevnějších výrobních způsobů, pak si musíme vytvořiti předpoklady pro to, abychom podobné výrobní methody mohli zavésti také. Měl jsem k disposici statistiku o výrobních časech ve Fordových závodech. Není právě vhodná pro naše poměry, přesto však je velmi poučná. Podle ní bylo vyrobeno v roce 1911 45 000 vozů za 216 hodin/vůz; v roce 1914 270 000 vozů za 128 hodin/vůz; v roce 1920 1 250 000 vozů za 96 hodin/vůz. Je jasně patrno, jak s množstvím vyráběných vozů se snižují výrobní časy a samozřejmě tím i ceny vozů. Jisto je, že dovedeme-li včas se rozhodnouti pro vytvoření předpokladů k realisaci dokonalé velkovýroby u nás, že to bude jedním z činitelů našeho národního blahobytu, neboť pak skutečně dřinu svěříme strojům a dohled jen lidem. Není také náhodou, že nejmoderněji zařízené továrny platí nejvyšší mzdy svým zaměstnancům a že vysoké výdělky byly docilovány u nás právě v Baťových závodech.

Musíme ovšem hledat cesty, kterými bychom se nejsnadněji dostali k vyznačenému cíli. První z nich je, abychom zkoumali, jaké máme možnosti, abychom si určité předpoklady vytvořili již doma v republice. Musím se zde vrátiti ke starému tématu paralelních výrob. My máme u nás řadu nejrůznějších výrobků, které jsou typickými příklady pro zavedení skutečné velkovýroby. V elektrotechnice jsou na prvém místě elektromotory, elektroměry, vyssavače, ledničky a řada jiných výrobků, kde by bylo možno skutečně přejít na téměř americká výrobní čísla, kdyby nebylo určitých nesnází, které nemám v úmyslu rozebírat. Doufám však, že každý inženýr bude se mnou souhlasit, že nemůže výrobní cena v podniku s kapacitou na 10 000 výrobních jednotek býti stejně levná jako v podniku na 100 000 výrobních jednotek. Nebo se snad někdo domnívá, že ceny se budou řídit podle nejdražšího výrobce? Otázka je příliš vážná a já chci tvrdit, že bude nutno, ba povinností státu, aby ceny statků byly určovány podle nejlevnějšího výrobce a aby ti, kteří se snaží, aby udrželi z jakýchkoliv důvodů nerentabilní výrobu, byli voláni k odpovědnosti. Rentabilita podniku není určována počtem různých výrobků. Ta se určuje hospodárností jeho organisace, dokonalostí výrobních zařízení a jakostí jeho výrobků. Jestliže výrobní kapacity podniku je využito výrobnou menšího počtu různých typů, tím lépe. Při řešení těchto problémů je však třeba, abychom jim věnovali co největší péči, neboť vytvořením levné výrobní základny na domácím trhu tvoříme si pevnou základnu pro zajištění svých zahraničních posic, neboť jedině levná a současně kvalitní výroba může nám natrvalo získati zájem ciziny o naše výrobky. Proto bude nutno, abychom si všímali velmi bedlivě všech možností, které nám dávají vhodnou příležitost k vytvoření dokonalých podniků s výrobní kapacitou dimenzovanou pro celou československou spotřebu, neboť tak můžeme již na domácím trhu zjednati všechny podmínky nutné pro využití moderních výrobních method.

Snížením výrobních nákladů – odstraněním organizačních ztrát doma – získáváme další předpoklady pro rozšíření odbytových možností a tím i pro zlevnění své výroby snadnějším umisťováním svých výrobků v cizině. Obzvláště nyní je k tomu vhodná doba, abychom se dovedli rychle a správně orientovat a začlenit na mezinárodních trzích, kdy hlad po výrobcích nám usnadní naše rozhodování a vyřadění vedoucích evropských koncernů ukazuje, např. v elektrotechnice, mezeru, kde je pro nás dosti místa. Musíme však stále míti na paměti, že nynější mimořádné poměry jsou pouze přechodným zjevem, který spěje k rovnovážnému stavu a že již nyní musíme odhadovati průběh křivky a její konečnou hodnotu tak, aby byla v rovnováze, respektive ve správném poměru k našim hospodářským možnostem. Musíme již nyní odlučovati přechodnou poptávku poválečné potřeby a hleděti si zajišťovati trhy výrobky, které i v budoucnosti nám dávají pravděpodobnost úspěchu. Jisto je, že čím kvalitnější bude náš výrobek a čím obtížnější pro cizinu bude jeho výroba, tím větší bude pravděpodobnost, že jeho vývoz nám zajistí dovoz surovin a zboží potřebného pro zvyšování naší životní úrovně.

Z toho důvodu musíme také věnovati největší pozornost kvalitně naší produkce. Ministerstvo průmyslu dalo tomu výraz vyhláškou ministra průmyslu o povinném značkování elektrotechnických výrobků. Tuto svoji snahu o nejlepší úroveň naší výroby projevuje svým zájmem o normalizaci a typisaci i svou iniciativou při zkoumání otázek výzkumných ústavů, neboť pokládá otázku kvality za jednu ze zásadních otázek, poněvadž je to jedna z cest, která může zvýšiti rentabilitu našeho podnikání tím, že zajistí československému výrobku větší odbytové trhy a tím i podmínky pro hospodárnou výrobu.

Cesty, které jsem shora naznačil jako významné směrnice pro racionalisaci naší výroby, lze shrnout v tyto podstatné body:

1. specialisace výroby,

2. vytvoření předpokladů pro velkovýrobu odstraněním paralelní výroby,

3. stupňované úsilí o zvýšení jakosti výrobku.

 

Doufám, že nebude nutno, abych dokazoval, že moje závěry jsou správné. Mohl bych se dovolávati literatury, která by mi dala za pravdu. Jsem však přesvědčen, že tyto zásady jsou tak prosté, že nepotřebují důkazů. Tyto zásady platí pro každý jednotlivý podnik, každý koncern, budou platiti pro naše znárodněné podniky a musí platiti pro celé naše řízené hospodářství. Tyto zásady nemohou ohroziti žádnou podnikatelskou formu, neboť jejich cílem je pouze a jedině snaha ekonomicky hospodařit. Myslím, že je to linie, na které se mohou sejíti všichni technikové, kteří chtějí světu něco dát a kteří chtějí nějakou technickou ideu uskutečnit. My v kovoprůmyslu, v realisaci našich racionalisačních snah jsme ještě daleko od cíle, který se nám již dnes rýsuje. Uvažme, že časové studie jsou dnes zavedeny jen sporadicky v několika podnicích a není mi známo, že by se některý z našich závodů pokusil o systematické provádění studia pohybů. Normalisace ve většině podniků je velmi primitivní, typisace součástek pro výrobu nepatrná, použití tiskopisů pro opakující se práce velmi omezené. Nahraditelnost zaměstnanců je proveditelná v omezeném rozsahu. Použití účelových strojů v dílnách je velmi vzácné. Výrobní přípravky ve většině případů vyžadují zdokonalení, aby se mohlo mluvit o zmechanizované práci. Použití tvrdých kovů je dosud výjimkou a ve většině podniků soustružníci si brousí sami nože. Máme podniky, které neužívají lícování ani mezních měřidel, ani měrek. Je před námi velmi mnoho práce, jestliže chceme zvednouti československý standard, neboť jedině dokonalá výroba, moderní stroje a zařízení, vědecká organisace práce může zvýšiti náš reálný důchod a současně snížiti cenu našich výrobků.

Je mi milou povinností, mohu-li zde prohlásiti, že přípravné práce pro reorganizaci naší elektrotechnické výroby vykonaly veliké pokroky. Mnoho otázek již bylo ujasněno, avšak o mnoha jiných zbývá dále jednat. Jsme si vědomi, že každý velký úkol vyžaduje určitou míru obětí. Je však třeba uvažovati, zda tak zvané oběti nejsou pouze relativními se zřetelem k tomu, o co se jedná a čeho se dosáhne. Jsem přesvědčen, že dekret o znárodnění průmyslových podniků vyjasní mnoho pochybností a postaví skutečné poslání našeho průmyslu do pravého světla. To znamená, že ozřejmí každému, že úkol průmyslového podniku spočívá ve službě blahobytu svobodné republiky.

Elektrotechnika je jednou z nejmladších technických věd. Přesto však je její zásluhou, že zavedla do technických věd methody přesného matematického myšlení a podala praktické důkazy, že teorie a praxe v elektrotechnice se navzájem potřebují. Elektrotechnik nám tak vždy představuje teoretika, který po celý svůj praktický život se musí vyrovnávat s teoretickými problémy, bez čehož by nebyl celým elektrotechnikem. Je samozřejmé, že k tomu též patří nezbytná matematika, integrály a diferenciály, neboť elektrotechnika je věda mladá a stále něco nového objevuje a stále více k tomu užívá matematických method. Chce-li proto elektrotechnik býti na výši, nezbývá mu nic jiného, než aby stále doplňoval svoje vědomosti novým studiem moderních poznatků své vědy, takže chtě nechtě je z něho přece jen věčný student. Elektrotechnici, tito věční studenti naplnění láskou k novému poznání, tito průkopníci myšlenek o realisaci elektrického světa, tito propagátoři technického pokroku Československé republiky, vykonali již znamenitý kus práce. Jsem přesvědčen, že nová republika se svými novými ideami nachází právě mezi elektrotechniky své nejoddanější přívržence, neboť právě tvoření něčeho nového se ztotožňuje s elektrotechnikovým světovým názorem, jehož podstatou je realisace nových ideí, které vznikly v jeho studovnách, laboratořích a dílnách. Nová Československá republika má ve svém programu uskutečnění mnoha nových plánů, z nichž pro nás jedním z nejdůležitějších je racionalisace státem řízeného průmyslu. Splnění tohoto plánu vyžaduje, abychom se všichni srazili v jeden šik a vytvořili nerozbornou řadu spolupracovníků, jejichž jediným cílem bude prospěch našeho státu. Věřím, že českoslovenští elektrotechnikové při realisaci nových státních ideí v průmyslu svojí prací, svým idealismem a svým nadšením budou věrně sloužiti myšlenkám, které tvoří náplň jejich poslání, myšlenkám pokroku a vědy v Československé republice.

Elektrotechnika ve výstavbě Československa, ESČ 1945