Pjotr Kapica: Využití výsledků vědeckého a technického výzkumu

Základním ukazatelem pokroku národního hospodářství je produktivita práce. Produktivita práce se zvyšuje hlavně zaváděním nové techniky a vědeckých výsledků. Snižuje-li se tempo růstu produktivity práce, je třeba hledat příčiny v nedostatcích při zavádění výsledků vědeckého a technického výzkumu do průmyslové výroby.

Z našich oficiálních statistických údajů je vidět, že v minulosti jsme dosahovali ročně třináctiprocentního růstu produktivity, poté došlo ke zpomalení – v poslední době až na 4 až 5 %.

Ukazuje to na to, že v současnosti není proces zavádění výsledků výzkumu v souladu s požadavky našeho průmyslu.

Chtěl bych se zastavit u příčin, které využívání vědeckotechnického pokroku brzdí. Všichni víme, že zavádění nových výsledků do průmyslu u nás probíhá pracně a pomalu. To už je vidět ze slova, které v tomto případě používáme – „vnědrenije“ (prosazení). Slovo „vnědrenije“ v ruštině znamená, že pohyb vpřed probíhá při odporu okolního prostředí. Už jsme si zvykli, že každý vědecký pokrok naráží při zavádění do praxe na odpor, že už dlouho používáme slova „vnědrenije“, aniž si uvědomujeme, že tímto slovem vlastně charakterizujeme nenormálnost při zavádění nové techniky. Až začneme používat slovo „osvojenije“ (zvládnutí) nové techniky, budeme to moci považovat za docílení normálních podmínek pro její rozvoj.

Mé mnoholeté zkušenosti v této oblasti ukazují, že pro úspěšné zavádění vědeckého pokroku a nové techniky do průmyslu je třeba realizovat šest podmínek. Vyjmenuji je a podívejme se, čeho je třeba, aby se u nás uskutečnily.

Zavádění nové techniky znamená, že průmysl se musí naučit dělat to, co doposud nedělal. Znamená to, že je to třeba posuzovat jako učební proces a je třeba pracovat podle stejných pedagogických pravidel, kterých používáme, když někoho chceme něčemu novému naučit.

Při výuce studenta či žáka je hlavní podmínkou úspěchu jejich přání něčemu se naučit. Pokud takové přání chybí, násilně do člověka nové vědomosti nedostaneme. A chce se náš průmysl skutečně něčemu novému naučit? Vytváříme vždy takové podmínky, při kterých náš průmysl cítí, že je pro něj výhodné „naučit se“ nové technice?

Zřejmě je nutné vytvořit materiální a morální podmínky, aby podobné pocity vznikly, podmínky, ve kterých by byl náš průmysl a naše podniky zainteresovány učit se novému. Musí cítit, že je to pro ně výhodné, užitečné a že je to čest. To je podmínka číslo jedna.

Druhá podmínka: učíme-li člověka něčemu novému, musí mít vždy odpovídající přípravu. Vyšší matematice nelze naučit žáka, který nezná algebru a trigonometrii. Žák musí být při výuce něčemu novému dostatečně připraven. Při zavádění nové techniky se to u nás často přehlíží.

Znám řadu případů, kdy nadřízené orgány ukládaly závodu výrobu nové aparatury, i když závod nebyl na takový úkol připraven a při nejlepší vůli nemohl úkol úspěšně splnit. Například jeden velmi dobrý závod dostal za úkol výrobu speciálních kovových devarek, ačkoli neměl vůbec zkušenosti s vakuovou technikou. Splnil tento úkol s velkými potížemi, vyrobil značné množství velice nekvalitních devarek a zavedení výroby trvalo mnoho let. Závod, který by byl k takovému úkolu připraven, mohl úkol splnit lépe a rychleji. To znamená, že druhou podmínkou je žákova dostatečná připravenost.

Třetí podmínka je také velmi dobře známa z pedagogiky: spočívá v tom, že žáka nelze přetěžovat. Každý závod, každé průmyslové odvětví může přijmout jen omezené množství novinek, dokonce i tehdy, když je řádně připraven a má chuť se učit. U nás to bývá někdy tak, že jen se nějaký závod dobře projeví a začne úspěšně zavádět novou techniku, získá tím poukázku na neúměrné přetěžování. Je třeba si pamatovat, že jak člověk, tak i průmysl má omezené množnosti přijímat nové.

Čtvrtá podmínka: když někoho něčemu učíte, musí být vytvořeny přiměřené materiální podmínky. Není racionální učit člověka nebo podnik jen na účet jeho vnitřních materiálních rezerv. Pro učení je vždy třeba nabídnout dobrou materiální základnu, odpovídající zadané úloze. Stručně řečeno, je třeba uvolňovat dostatečné prostředky tomu, kdo se něčemu novému učí.

Nezbytnost čtyř uvedených podmínek se dá snadno pochopit a není těžké je realizovat.

Pátá podmínka je méně názorná a obtížněji uskutečnitelná. Z pedagogické praxe je dobře známo, že pro výuku něčemu novému si musíte vypracovat přesný učební plán, podle něhož budete při výuce postupovat. Analogický pro úspěšné a rychlé inovace v průmyslu je třeba mít dobře propracovaný optimální program postupu. Tomu se u nás zpravidla věnuje málo pozornosti, často je postup živelný a nepovažuje se za nutné vůbec předem nějaký program mít.

Takové programy musí splňovat základní podmínky. Předně musí vycházet z výrobních možností podniku, a za druhé ze specifiky toho nového, co se má zavádět. Zpravidla v podniku neexistuje člověk, který by mohl obsáhnout jedno i druhé. Je-li zadáno vypracování takového programu vědci, nebo dokonce celému vědeckému ústavu, chybí v něm specifika výroby. Vypracovává-li však tento program podnik, nebere obvykle v úvahu zvláštnosti nové potřebné výrobní techniky. V obou případech není program optimální.

Jak tento problém překonat? Z praxe víme, že existuje typ široce vzdělaných inženýrů, kteří jsou schopni zvládnout obě stránky takového plánu. Je jich však dosud málo a musíme si jich velmi vážit. Vysoce kvalifikovaní inženýři jsou stejně potřební jako konstruktéři. Proto je nutné je vychovávat a dávat jim možnost pracovat ve výrobě při uvádění nové techniky do provozu. V ministerstvech a na hlavních správách musí být organizována oddělení složená z takových specialistů. Jejich úkolem bude sestavování plánů zavádění nové techniky a organizace jejich praktické realizace.

Existence dobře propracovaného plánu se musí stát obecným pravidlem při zavádění nové techniky do výroby. Této důležité podmínce není při zavádění nové techniky věnována dostatečná pozornost.

Šestá, poslední podmínka se týká učitelů. Je-li někdo žákem, musí být někdo zase učitelem. Dobře víme, že podmínkou úspěšné výuky jsou dobré, přátelské vztahy mezi žákem a učitelem. Mimoto tvůrce nové techniky, ať je to kdokoli – vědec, vynálezce nebo kolektiv vědeckého ústavu – kdo předává svoji práci výrobě, musí být zainteresován v jejím úspěšném zvládnutí stejně jako výrobní podnik. Zdalipak jsou naši vědci, vynálezci a inženýři zainteresováni na zavádění svých výsledků do průmyslu? Jaké spojení mají se závody, s průmyslem?

Všimnu si jen případu, kdy je učitelem vědec.

Podle našich předpisů není vědec za zavádění nové techniky odměňován. U nás se považuje spolupráce vědců s průmyslem za společenskou angažovanost. To se diametrálně liší od toho, co platí v kapitalistických státech. Když jsem žil v Anglii a získal tam doktorský titul, vstoupil jsem jako vědecký pracovník do odborového svazu vědeckých pracovníků a musel jsem podepsat závazek, podle něhož jsem neměl právo poskytnout průmyslu nejen bezplatné konzultace, ale ani konzultace za menší odměnu, než odpovídala mé vědecké hodnosti. V kapitalistických zemích se to dělá proto, aby členové odborů neměli možnost jeden druhému snižovat honorář. Je přirozené, že u nás máme zcela odlišné podmínky a podobná opatření u nás existovat nemohou.

Nechci tvrdit, že hmotné odměňování má u nás rozhodující význam, ale nesporně musí být alespoň morální podmínky pro spolupráci vědců s průmyslem příznivé.

Je třeba, aby tato práce byla pro vědce přitažlivá. Musíme vytvořit takovou atmosféru, aby jeho práce byla společensky uznávána a aby byla spolupráce s průmyslem považována za důležitou státní činnost. Když se však člověk musí obrátit na nějaké ministerstvo, málokdy se dočká laskavého přijetí. Všechno to samozřejmě nepodporuje rozvoj vzájemné spolupráce učitele a žáka. U nás často panuje názor, že stačí vydat nařízení, které předpisuje zavést to a to, a proces „vnědrenija“ je považován za zajištěný. Ale z uvedené analýzy vyplývá, že inovační proces nelze považovat za jednoduchou administrativní akci. Spíše by se k němu mělo přistupovat s makarenkovskou trpělivostí. K organizaci průmyslových inovací je třeba přistupovat individuálně, bez šablony, brát v úvahu lidský činitel i charakter vnějších podmínek, jež se případ od případu liší. Příkazem se samozřejmě řeší finanční a kádrová otázka, ale úspěch inovace záleží na dobrém vztahu učitele a žáka a na společné snaze o úspěch, na splnění dobře promyšleného plánu. To však u nás ještě není pravidlem.

Nyní bych se chtěl dotknout jiných, neméně důležitých otázek. Dává naše věda dostatek podnětů pro inovaci výroby? Je produktivita práce našich vědců dost vysoká? Těmito otázkami se musíme vážně zabývat. Abychom je dobře pochopili, bude myslím nejlepším srovnat některá data o naší a americké vědecké činnosti.

Je zajímavé, že se nyní v USA se vší vážností zabývají otázkami rozvoje vědy a jejího spojení s průmyslem a publikují o tom řadu statistických údajů.

Uvedu některá čísla, která jsou pro nás zajímavá. Spojené státy věnovaly v r. 1965 na výzkum 21 miliard dolarů. Z toho dvě třetiny poskytla federální vláda a jednu třetinu mecenáši a průmysl. Na akademickou vědu připadá z této částky 11 %, tj. 2,5 miliardy dolarů. To znamená, že většina nákladů jde na tu vědu, která bezprostředně slouží zavádění vědy do průmyslu, neboli podle naší terminologie na vědeckou práci s aplikační tematikou.

Američané tvrdí, že jejich průmysl má sice vysokou úroveň a dostatek volného kapitálu, ale nedostává tolik podnětů, aby uspokojily jeho požadavky na novou techniku. Americký průmysl potřebuje rozvíjet hlavně principiálně nové technické směry, jako byla kdysi televize, filmová technika a nyní například počítače nebo umělá vlákna. Ukazuje se, že zrození nových technických oborů je nejen nejvýhodnější z hlediska kapitálových investic, ale má i sociální důsledky, neboť absorbuje nezaměstnané a zvyšuje životní úroveň.

Američané se domnívají, že nedostatky v rozvoji jejich vědy jsou v podstatě způsobeny nedostatkem vysoce kvalifikovaných vědců a inženýrů. Domnívají se, že by bylo možno získat pro vědu ještě více takových kádrů, kteří by ve vedoucích pozicích ve vědě určovali směry vývoje vědy a techniky pro ně výhodným směrem. Proto v posledních letech začali ve značném množství dovážet vědce hlavně z Anglie a západního Německa. Za posledních 10 let dovezli podle statistických údajů do Ameriky 53 tisíc převážně mladých vědců; inženýrů 30 tisíc, 14 tisíc fyziků a 9 tisíc vědců z ostatních oborů, tj. 5 tisíc lidí ročně.

Uvážíme-li, že jedna vysoká škola produkuje 500 lidí ročně, znamená to, že za posledních 10 let 10 evropských vysokých škol vychovávalo zcela bezplatně vědecké kádry pro USA. Protože si Američané vybírali jen ty nejlepší, znamená to, že sbírali smetanu přibližně na padesáti vysokých školách. Angličany to velice rozrušilo. Královská společnost vytvořila zvláštní komisi. Jejím úkolem bylo zjistit příčiny nemalého úniku vědců do USA a navrhnout opatření, která takové krvácení anglické vědy zastaví.

Bylo zjištěno toto: ačkoli Angličané i Němci platí svým vědcům dost. Američané platí dvakrát tolik. Ukázalo se však, že to není hlavní příčina emigrace vědců. Komise zjistila, že mládež nepřitahují jenom velké platy. Lákají je podmínky vědecké práce v USA.

Američané uvolňují prostředky na vědeckou práci poněkud jinak, než je tomu v ostatních zemích. Základní prostředky na vědu se nepřidělují anonymním vědeckým institucím. Američané raději uvolňují prostředky na určité téma, nebo přímo jednotlivým vynikajícím vědcům, jejichž práci je třeba podpořit a jimž se zpravidla nechává volnost při výběru témat. Vědeckým institucím se přiděluje pouze několik procent všech rozpočtových výdajů (zdá se, že jsou to asi 2 až 3 %). Být nezávislým správcem své materiální základny je samozřejmě pro vědce velmi přitažlivé. Cítí, že jeho práce může být zcela zajištěna při zachování velké samostatnosti a svobody jednání.

Nyní porovnáme naše a americké statistické údaje. Je to nejenom těžké, ale téměř nemožné, protože v organizaci vědy a jejím financování v kapitalistických a socialistických zemích existují podstatné rozdíly. A navíc bohužel ještě velice špatně shromažďujeme statistické údaje o organizaci vědy u nás.

Porovnáme nejdříve počty vědeckých pracovníků. Američané udávají, že ve vědě a výzkumu je nyní, včetně techniků a inženýrů, zaměstnáno asi 800 tisíc lidí. U nás je podle úředních dat asi 700 tisíc vědeckých pracovníků. Z těch cifer je vidět, že vzhledem k přesnosti statistických dat se počty pracovníků liší málo. Tento závěr potvrzují i údaje francouzského zdroje, podle kterého je na 10 000 lidí v USA 23 vědeckých pracovníků vysoké kvalifikace, v Sovětském svazu 18,5 vědeckých pracovníků téže kvalifikace, v Anglii pouze 9,7 a v ostatních zemích podstatně méně. Protože počet obyvatel je u nás větší než v USA, lze z těchto údajů vyvodit, že vysoce kvalifikovaných vědeckých pracovníků je u nás stejný počet jako v USA – asi 400 000.

Abychom mohli určit produktivitu práce vědců, je třeba nějak ocenit vědeckou „produkci“. Udělal to přesně je samozřejmě velmi těžké. Američané se o to pokusili tak, že spočetli vědecké práce v hlavních oblastech přírodních a technických věd, publikovaných vědci ve všech jazycích v různých zemích v hlavních vědeckých časopisech. Podle těchto amerických údajů vychází, že v současnosti Američané produkují 1/3 světové vědy, my 1/6, tj. polovinu americké produkce. Podíl ostatních států je menší než náš. Takže ve vědě jsme druhou zemí na světě. Ale uvážíme-li redukovaná čísla, zjistíme, že se stejným počtem pracovníků produkujeme polovinu americké vědecké práce. Proto si musíme přiznat, i když je to smutné, že produktivita práce našich vědců je přibližně poloviční v porovnání s vědci USA. A co více, jak bude zřejmé z dalšího, v poslední době se tempo růstu naší vědy začalo poněkud zpomalovat. Proto je načase položit si otázku: jak máme v těchto podmínkách rozvíjet naši vědu, abychom zvýšili naši vědeckou produkci?

Produktivita práce ve vědě se určuje předně materiálními možnostmi, které má vědec k dispozici, a za druhé kvalitou vzdělání a výběrem kádrů ve vědeckých ústavech.

Podívejme se na první podmínku: Růst vydání na vědu podle amerického rozpočtu je rychlý: za posledních 20 let průměrně o 14 % ročně s maximem 20 % v roce 1965. Jen vydání z federálního rozpočtu dosáhne letos (1965) výše 14 miliard dolarů.

V úvodníku Pravdy ze dne 17. prosince 1965 byla uvedena čísla o našich plánovaných vydáních na vědu. Pro nejbližší rok jsou stanoveny na 6,5 miliardy rublů. Ve srovnání s loňským rokem je to o 9,9 % více.

To znamená, že při stejném počtu vědeckých pracovníků je naše materiální základna mnohem slabší, což má samozřejmě velký vliv na produktivitu práce. Protože ji v současné době nemůžeme posílit, nezbývá nám než snížit počet vědeckých pracovníků přibližně dvakrát při současném zvýšení jejich kvality. To znamená, že je třeba zbavit se lidí, kteří nemohou plně odůvodnit svou prací ty výhody, které jim v naší zemi dává postavení vědce.

Bohužel nevidím jinou možnost než převést v nejbližší době celou řadu pracovníků, kteří nepracují dostatečně efektivně, do průmyslu, kde mohou zemi přinést velký užitek. Samozřejmě, že najednou se taková akce realizovat nedá. Ale právě taková by měla být vývojová tendence našich vědeckých ústavů. Bylo by možné například ročně převádět asi 15 až 20 % vědeckých pracovníků do průmyslu a přijímat 7 až 70 % dobře vybrané a připravené mládeže, abychom tak zvyšovali kvalitu vědeckých kádrů a přitom nebránili přítoku čerstvých sil. Je však třeba poznamenat, že i kdybychom se rozhodli jít touto cestou, nebudeme moci takovou akci stejně uskutečnit při těch předpisech a právech, které mají v Akademii ředitelé ústavů.

Nesmíme se bát přiznat, že se mezera mezi naší a americkou vědou v poslední době nezmenšuje, ale zvětšuje, a musíme proto urychleně hledat cestu, abychom naše zpoždění snížili. Jestliže v nejbližších letech nezvýšíme produktivitu práce našich vědců, nezlepšíme podmínky zavádění výsledků naší vědy a techniky do praxe, nebude úkol dohnat Ameriku samozřejmě splněn. Jestliže odvážně a vtipně využijeme těch předností, které naše socialistické zřízení pro organizaci vědy a techniky poskytuje, bude toto zaostávání pouze dočasně. Hluboce věřím, že nebudeme-li se bát mluvit pravdu o našich nedostatcích a chybách a budeme-li společně hledat cesty, jak je překonat, brzy bude znovu zase tempo rozvoje naší vědy rekordní.

Je třeba postupně a vytrvale zlepšovat organizační formy pro rozvoj naší vědy: zlepšovat materiální základnu, zkvalitňovat kádry a zvyšovat produktivitu vědecké práce.

Ke všem těmto otázkám se musíme v Akademii věd SSSR postavit se zvláštní odpovědností. Jsme vedoucí vědeckou institucí země, a proto více než kdokoli jiný odpovídáme za rozvoj vědy a využití jejího pokroku.

Vystoupení na plenárním zasedání Akademie věd SSSR 1965

Pozn. redakce. V Česku investujeme obrovské prostředky do základního výzkumu, přitom rozhodující je pro naší budoucnost aplikovaný výzkum. Neděláme něco špatně…