Uplynulých 50 let samostatné existence československého státu je nesporně významnou historickou epochou v životě českého i slovenského národa. Jedním z výrazných jevů této historické epochy je prudký rozvoj intelektuálních sil obou národů, zejména v období po druhé světové válce. Tento rozvoj intelektuálních sil je zárukou existenčních schopností našeho státu za předpokladu, že jej dokážeme správně zaměřovat a využívat. Vždyť hloubka, rychlost a rozsah výrobních převratů, technických novinek a vědeckých objevů ve světě nasvědčuje tomu, že se v uplynulých letech čím dále tím rychleji dostávají do pohybu procesy, které od základu mění tradiční strukturu výrobních sil společnosti a materiální základnu lidského života. Před našimi zraky se mění povaha práce i obrysy lidského života, zkracují se vzdálenosti, zintenzivňuje se čas, přírodní prostředí je všude nahrazováno uměle vytvořeným. Věda je tím mocným činitelem, který vstupuje do všech oblastí společenského života a zrychluje frekvenci převzatých vědeckých a technických objevů a zvyšuje jejich vliv na přírůstky produktivity práce.  Jestliže dosud každá generace přejímala od svých předchůdců podmínky své činnosti a svého života jako hotovou veličinu, která určovala v podstatě celý její život, musíme nyní zřejmě počítat s tím, že každá generace bude během svého života několikrát procházet přestavbou civilizačních podmínek a struktury lidského života.

Z těchto hledisek musíme hodnotit i rozvoj energetiky, především elektrárenství a teplárenství v uplynulém období a zejména rozvoj energetického výzkumu jako organické součásti celého odvětví.

Elektrárenství

Pokud jde o vývoj elektrárenství je možno jeho dosavadní historii v zásadě rozdělit do pěti etap charakterizovaných v jistém slova smyslu úrovní výroby, přenosu a způsobu spotřeby elektrické energie. Samozřejmě, že členění zejména časové má spíše orientační charakter a jednotlivé etapy se vzájemně prolínají.

První etapou bylo období počátků výroby a používání elektrické energie (časově asi 1880 – 1919). Je to období, v němž výroba byla charakterizována prvními malými nehospodárnými elektrárnami a naprosto roztříštěnou elektrizací. Šlo většinou o malé elektrárničky pro účely různých výrobních podniků (tkalcoven, mlýnů). V pozdějších letech tohoto období byly zřizovány i městské elektrárny pro veřejné účely, zejména osvětlování měst. Celkový výsledek elektrizace nebyl v tomto období tedy příliš rozsáhlý.

Druhá etapa byla obdobím vzniku prvních územních elektrizačních soustav a výstavby větších moderních elektráren (1919 – 1939). Je to fáze, jíž plně vtiskuje ráz zákonodárství samostatného československého státu, vyjádřené především elektrizačním zákonem č. 438/1919 Sb. Přijetí elektrizačního zákona představovalo krok vpřed nejen v oblasti způsobů a forem podnikání v elektroenergetice tím, že legalizovalo všeužitečný charakter podnikatelských společností a zajišťovalo rozhodující kapitálový podíl státu, ale také v oblasti technické tím, že vytvořilo podmínky pro normalizaci jednotných parametrů soustav o frekvenci 50 Hz, napětí v obcích 380/220 V a u dálkových přenosů 22 kV, později 100 kV.

Bohužel v dalším vývoji nebyly výhody a progresívnost elektrizačního zákona plně dodržovány ze strany podnikatelů a státní správa sama rovněž nevyužívala plně zákonů ve prospěch jednotné elektrizace. S rozvojem průmyslu vznikaly také další závodní elektrárny, jichž byl velký počet s různým instalovaným výkonem na jednu elektrárnu. To mělo samozřejmě velký vliv na různorodost používaných zařízení, na určitou nejednotnost napěťové soustavy a na zvyšování výrobních nákladů. Přes všechny tyto nedostatky je nutno toto období rozvoje elektrizace považovat za rozhodující období pro vytváření pozdějšího jednotného a koncentrovaného elektroenergetického průmyslu a jednotné elektrizační soustavy. Další vývoj elektrárenství byl narušen silně okupací v letech 1939 – 1945 téměř úplným zastavením investiční činnosti, vyřazováním kvalifikovaných kádrů a celou řadou dalších negativních zásahů.

Třetí etapa vývoje (1945 – 1954) je úzce spjata se znárodněním československého průmyslu, které otevřelo široké možnosti pro sjednocování elektráren a rozvodných soustav do velkých výrobních a rozvodných celků. Bylo znárodněno 1350 podniků zabývajících se výrobou a rozvodem elektrické energie. Celá tato etapa vývoje československé elektroenergetiky je charakterizována soustavným úsilím o vytvoření jednotné československé elektrizační soustavy, která také v posledních letech této vývojové etapy se stává skutečností.

Čtvrtá etapa vývoje (1955 – 1963) navazuje na předcházející etapu a znamená další upevnění a rozvoj jednotné československé elektrizační soustavy. Dochází k uplatnění prvků technického rozvoje a modernizace soustavy. Současně však v témže období se projevují první problémy a nedostatky soudobého rozvoje elektrárenství, spočívající v nedostatečném tempu snižování vlastních nákladů na dodávanou elektřinu. Počínaje r. 1958 se soustřeďují síly na snižování nákladů v provozu i výstavbě, nikoliv však cestou zvyšování technické úrovně, kvality a spolehlivosti zařízení pro výrobu a rozvod elektrické energie, nýbrž převážně hledáním úspor v rámci dosavadních technických řešení. Tato skutečnost byla výrazem slábnoucí odběratelské pozice energetiky tváří v tvář sílícím dodavatelským monopolům. Snižuje se význam všeužitečností odvětví a za zcela normální se považuje přežívání poválečného prohibitivního způsobu hospodaření elektrickou energií, což vede ke zpětným odrazům jak do sféry národního hospodářství, tak i do životní úrovně obyvatel.

Pátá a současná etapa rozvoje elektrárenství je charakterizována začleněním naší elektrizační soustavy do úzké spolupráce s ostatními elektrizačními soustavami zemí socialistického tábora a zřízením ústředního mezinárodního dispečinku těchto propojených soustav.

Teplárenství

Vývoj teplárenství byl úzce spjat s rozvojem elektrizace. První veřejná teplárna byla zřízena v r. 1922 v Ústí nad Labem. Za počátek rozvoje veřejného teplárenství je však možno považovat teprve vybudování brněnské teplárny v r. 1929. V těsném sledu na to byla přebudována holešovická elektrárna v Praze na teplárnu, což znamená další výrazný krok vpřed při rozvoji teplárenství. Obdobě se v dalších letech rekonstruují zařízení v jiných městech a vznikají tak postupně další veřejné teplárny. Paralelně samozřejmě vzniká řada nových závodních tepláren. Vývoj teplárenství je přerušen léty okupace, ale záhy v poválečných letech opět zaznamenává další vzestup. V r. 1952 je v Československu 21 veřejných teplárenských soustav, z toho 15 soustav s kombinovaným odběrem průmyslovým a bytově komunálním, 2 soustavy výlučně pro vytápění bytů a 2 soustavy čistě s průmyslovým odběrem tepla. K soustavnějšímu rozvoji teplárenství dochází u nás po r. 1953, i když výstavba teplárenství i jeho provoz trpí obdobnými potížemi v této fázi rozvoje jako elektrizační soustava.

Každému stupni vývoje elektrizace a teplofikace musí odpovídat i určitá technickoekonomická úroveň, značně závislá též na úrovni poznání daného objektu nebo jednotlivých jeho článků. Stručný přehled vývoje československého elektrárenství a teplárenství není historickou analýzou, ale určitou rekapitulací ke správnému ocenění vývoje energetického výzkumu v uplynulých letech, pokud jde o jeho objem i strukturu tematiky. Sledujme nyní, jak se jednotlivé vývojové etapy elektrárenství a teplárenství odrážely ve výzkumu.

První etapa, tak jak byla výše charakterizována, byla v oblasti výzkumu zaměřena především na zvládnutí nejjednodušších principů technologie výroby, rozvodu a spotřeby elektrické energie, i když v tomto období se již objevují některé snahy zkoumat tyto problémy v širších souvislostech celého systému. Vědeckotechnické řešení těchto otázek se v tomto období soustřeďovalo především na vysokých školách a ve vývojových a konstrukčních kancelářích podniků, vyrábějících energetický zařízení. Je třeba též připomenout, že značnou účast v technickém rozvoji měly v této etapě i zahraniční firmy.

Druhá etapa vedla v letech 1924 – 1925 k prvním snahám vytvořit v rámci energetických podniků zvláštní oddělení, která se zabývala zkoumáním jednotlivých otázek nebo zkušebnictvím energetických zařízení, a to v souladu s potřebami jednotlivých podniků. Práce těchto oddělení byly zaměřeny především na zvýšení a zlepšení bezpečnosti provozu, na studium hospodářských a tarifních otázek, na zvyšování účinnosti při využívání elektřiny u odběratelů a na studium různých specifických otázek, které vycházely z potřeb jednotlivých podniků, nebo které bylo třeba řešit jako službu odběratelům. Tato oddělení se postupně rozrůstala a kromě oddělení v Elektrických podnicích hl. m. Prahy vznikla taková oddělení v Západomoravských elektrárnách, ve Východočeských elektrárnách a dalších podnicích. Lze dnes říci, že v těchto odděleních byl položen základ budoucího energetického výzkumu v Československu. Např. ve výzkumném oddělení Západomoravských elektráren v Brně byl již v r. 1935 zbudován první menší stejnosměrný model sítě. Druhý rozšířený model byl postaven tamtéž v letech 1938 – 1939.

Roztříštěnost tehdejších vývojových a studijních pracovišť je jen logickou paralelou existence lokálních vzájemně nezávislých elektroenergetických soustav, oddělených i růzností svých ekonomických zájmů. Na druhé straně nelze však přehlížet obrovský význam vzniku a existence těchto pracovišť pro výchovu vlastních československých energetických odborníků, z nichž mnozí dodnes se s úspěchem podílejí na práci v odvětví. Válečná léta samozřejmě znamenala stagnaci výzkumu a studijních prací v energetice a řada represálií, namířených ze strany okupantů proti české i slovenské pokrokové inteligenci, postihla i řady energetiků.

Znárodnění a třetí etapa rozvoje elektrárenství a další rozmach teplárenství vytváří i ve výzkumu předpoklady pro soustředění výzkumných vývojových a zkušebenských pracovišť v energetice, což se stalo pevným základem pro postupné budování jednotně organizovaného výzkumu jako účinného nástroje pokrokového rozvoje odvětví energetiky.

Základ k soustavnému budování výzkumu v energetice položilo bývalé generální ředitelství Československých energetických závodů n.p. ustavením výzkumného odboru v září 1946. Do tohoto odboru byla nejprve začleněna „Ústředně oprávněná zkušebna Elektrických podniků hl. m. Prahy“, která v sobě zahrnovala provozní zkušebnu a laboratoř velmi vysokého napětí, laboratoř nízkého napětí s typovou zkušebnou elektrických spotřebičů, laboratoř pro úřední cejchování měřicích přístrojů, světelně technickou laboratoř a poradnu, mechanickou a technologickou laboratoř a laboratoř pro elektrárenskou chemii. O něco později bylo do tohoto výzkumného odboru převzato i teplárenské oddělení a pracoviště bývalého „Výzkumného ústavu pro elektrárenské teplo“ v Tanvaldě, který před válkou vznikl přičiněním Východočeských elektráren v Hradci Králové.

Počínaje rokem 1948 byla výzkumná činnost rozšířena i na jiná pracoviště, která nebyla ještě do výzkumného odboru organizačně začleněna, ale řešila již úkoly podle plánu Československých energetických závodů a byla jimi finančně zajišťována. Jde zejména o skupinu pracovníků Západomoravských elektráren a o pracovníky z ústavu teoretické a experimentální elektrotechniky při Vysokém učení technickém v Brně.

V r. 1949 došlo k nové organizační struktuře Československých energetických závodů a byly vytvořeny čtyři nové výzkumné ústavy. Byl to Výzkumný ústav elektrárenský, Výzkumný ústav plynárenský, Výzkumný ústav energeticko-chemický a Výzkumný ústav pro elektrické teplo v Tanvaldu.

Na počátku r. 1950 vznikla v Brně ze studijního a výzkumného oddělení Západomoravských elektráren n.p. a z výzkumné skupiny při Ústavu teoretické a experimentální elektrotechniky ne elektrotechnické fakultě ČVUT v Brně pobočka Výzkumného ústavu elektrárenského.

V téže době vybudovaly energetické závody na Slovenský společný „Ústav pro využití elektřiny v zemědělství“ v Ivance při Dunaji, který byl pak jako samostatná pobočka včleněn do „Výzkumného ústavu elektrárenského“.

Na sklonku r. 1951 bylo vytvořeno ministerstvo paliv a energetiky, které zřizovací listinou ze dne 10. 1. 1952 sloučilo všechna výzkumná pracoviště v jednotný „Energetický ústav“ (EGÚ). Nový ústav se řídil zásadami obsaženými v „Energetickém dokumentu“ z prosince 1951, který obsahoval řadu opatření jednak krátkodobých,  jimiž se měl urychleně zlepšit tehdejší stav v energetice, jednak dlouhodobějších, jejichž cílem bylo zajistit výstavbu nových elektráren a rozvodných zařízení, včetně vybudování nadřazené sítě 400 kV. Při řešení všech těchto úkolů šlo vždy o úzkou spolupráci s praxí, a proto všechna pracoviště nové vytvořeného ústavu od samého počátku trvale spolupracovala jak s elektrárnami a teplárnami, tak i s rozvodnými podniky.

Na sklonku r. 1952 byl k Energetickému ústavu též připojen Výzkumný ústav elektroenergetický ministerstva strojírenství, založený v r. 1951, jehož pracovníci začali v EGÚ rozvíjet otázky obecné energetiky.

Spolupráce s praxí v jednotném ústavu se výrazně projevila v Jihočeských energetických závodech, kde se zabývala skupina odborníků výzkumnými a vývojovými pracemi v provozu. Tato skupina přešla na sklonku r. 1957 do EGÚ.

Těsné sepjetí ústavu s provozem a vlastní, stále se rozšiřující nároky na provoz laboratoří ústavu, si vyžadovaly vytvoření samostatné dílenské základny. K tomu přispělo převzetí elektrotechnických dílen v Třebíči v r. 1954 a jejich postupné přebudování na vývojové dílny EGÚ. Dílny se z počátku zabývaly hlavně výrobou zařízení a pomůcek pro měření a zkoušky v provozu a později výrobou rozsáhlejších komplexů zařízení jako jsou např. stejnosměrné a střídavé modely sítí, kvadratický model tepelných sítí, zkušební stendy.

Změny ve struktuře a tematickém zaměření nastaly odloučením plynárenského ústavu v r. 1954. Další změny nastaly v r. 1957 vyčleněním některých útvarů EGÚ s zřízením n.p. ORGREZ. Těmito zásahy byl EGÚ orientován především na řešení rozsáhlejších problémů z provozu a řízení elektrizační soustavy a soustav centralizovaného zásobování teplem a též na řešení komplexnějších úkolů teoretické povahy.

Složitý a dlouhý byl organizační vývoj a formování energetického výzkumného pracoviště a jeho postupné sjednocování a očišťování od nenáležitých činností. Neméně zajímavý a těsně spjatý s rozvojem elektrárenství a teplárenství však je vývoj tematického zaměření energetického výzkumu.

Strukturu tematické náplně Výzkumného ústavu energetického lze charakterizovat souborem hlavních tematických okruhů a podílem dané tematiky na celkové činnosti EGÚ.

Zpočátku v časovém období, odpovídajícím druhé a třetí etapě rozvoje elektrizační soustavy, byla tematika energetického výzkumu zaměřena hlavně na potřeby provozu a řešení tísnivých problémů výroby a rozvodu elektřiny, často velmi různorodého charakteru s cílem urychleně zlepšit tehdejší stav elektrárenství a sítí a současně sledovat hospodárné využívání elektřiny, zejména s ohledem na silné omezování odběru v poválečných letech.

V Praze se těmto úkolům věnovalo zejména oddělení teplárenské, jehož tematika byla od r. 1950 rozšířena na celou tepelně strojní problematiku, oddělení elektrárenské chemie, oddělení pro typové zkoušky elektrických spotřebičů a světelně technická laboratoř se světelnou poradnou. V Brně byly řešeny provozní otázky přenosu elektřiny velmi vysokým napětím, problémy odběratelských sítí a hospodářské využívání elektřiny v průmyslu kotlů. Bratislavská pobočka se obírala otázkami využívání elektřiny v zemědělství.

S nástupem čtvrté etapy v rozvoji elektrizační soustavy se projevuje ve výzkumné tematice výrazný odklon od úkolů bezprostřední pomoci a racionalizace provozu a dochází k postupnému ubývání drobných i krátkodobých úkolů v oblasti technologického výzkumu zařízení elektrizační soustavy a přechází se k menšímu počtu závažných úkolů s rozsáhlejší problematikou a k úkolům koncepčním. Současně stoupá podíl úkolů v oblasti energetického hospodářství a celkového rozvoje elektrizační soustavy. Vzniká nová výzkumná tematika spojená s koncepčními otázkami z oboru velkých elektrárenských bloků a z oblasti přenosů napětím 400 kV. Rovněž koncepční otázky v oblasti ústředního zásobování teplem vystupují v tomto období do popředí. Jako další tematický okruh energetického výzkumu, vznikající v této etapě, přistupuje řešení úkolů z oboru jaderné energetiky.

Pátá etapa se projevuje v energetickém výzkumu postupným přechodem k řešení stále rozsáhlejších systémových otázek, a to v oblasti elektrizační soustavy, v oblasti energetického hospodářství a v oblasti soustav centralizovaného zásobování teplem. Současné se v této etapě poměrně rychle rozvíjejí některé nové tematické oblasti, jako např. ekonomický výzkum v energetice, výzkum vztahů mezi elektrizační soustavou a okolním prostředím a v poslední době i výzkum vztahů mezi elektrizační soustavou a člověkem. Kromě toho v této etapě dochází k vytvoření základních podmínek pro rozvoj výpočetní techniky, jak pokud jde o přípravu kádrů, tak i pokud jde o získání základních zařízení výpočetní techniky.

Tematický vývoj ústavu si vynucoval a vynucuje změny ve struktuře a v celkovém objemu kádrů.

Z hlediska struktury a úrovně personálního vybavení je Výzkumný ústav energetický velmi konsolidované a dobře vybavené pracoviště aplikovaného výzkumu ve srovnání s některými jinými pracovišti tohoto typu.

Tomuto kvalitnímu personálnímu vybavení i tematické konsolidaci odpovídá i řada úspěšně dokončených výzkumných prací EGÚ. I když není možné a ani účelně vyvádět jmenovitě všechny úspěšně dokončené práce EGÚ je třeba připomenout alespoň, že od r. 1949 do r. 1966 EGÚ úspěšně vyřešil asi 750 vědeckovýzkumných úkolů, což představuje mnohem více jednotlivých vědeckých prací v tom tematickém zaměření, které bylo uvedeno.

Tento rozsah tematiky a dobrá úroveň prací EGÚ byla základem rozsáhlých tuzemských i zahraničních vztahů, které EGÚ má. Pokud jde o tuzemské vztahy, lze je charakterizovat těmito souhrnnými čísly. V odvětví energetiky je EGÚ kromě ÚSE a ČEZu v těsnějším styku s dalšími 10 organizacemi a podniky, v oblasti státní správy má EGÚ přímý pracovní styk s 19 centrálními orgány, v oblasti vědy a výzkumu spolupracuje těsně a trvale EGÚ s 22 vědeckými ústavy, jak v oblasti průmyslového výzkumu, tak v oblasti ČSAV. Pokud jde o mezinárodní vztahy, účastní se EGÚ přímo prací v RVHP, CIGRE, IEC, má přímou spolupráci se s pěti vědeckými pracovišti v SSSR (VNIIE, NIPT, NIC, VTI, ENÍN Křižanovského), s IFE Lipsko, VEIKU Budapešť, IEN Varšava a má těsné styky s mnoha západními pracovišti a institucemi, jako např. CERL-Anglie, výzkumná pracoviště EdF, laboratoří stejnosměrného proudu Boneville Power  Administration ve státě Kreton USA atd.

Další záměry v rozvoji Výzkumného ústavu energetického budou úzce spjaty s dalšími etapami rozvoje elektrárenství a centralizovaného zásobování teplem a jeho potřebami, neboť celá minulá historie vědeckého pracoviště energetiky polně prokázala tento úzký vztah. Tento vývoj lze charakterizovat jednak všeobecnými ukazateli uvedenými v odhadech plynoucích z prací EGÚ do r. 1990, jednak též očekávanými kvalitativními změnami v koncepci. Tematicky se právě tyto kvalitativní změny mohou odrážet ve výzkumných programech. Budoucí tematické zaměření výzkumu v energetice lze v hrubých rysech shrnout do těchto hlavních směrů.

Na úseku spotřeby energie půjde v další výzkumné činnosti jak o předvídání spotřeby na období 5 až 7 let, tak o hypotézy spotřeby v dlouhodobém výhledu. Přitom ve skladbě prvotních zdrojů a v podmínkách tržních vztahů. Současně s tím bude nutno trvale sledovat probíhající možné kvalitativní změny ve spotřebě energie pro technologické a jiné účely, zejména u energeticky náročných odvětví, přičemž zvláštní zřetel bude nutno věnovat spotřebě elektrické energie a tepla.

V oblasti získávání a úpravy prvotních zdrojů energie bude účelné zaměřit výzkumnou činnost na výzkum způsobů předvídání vývoje kvality a nákladů na opatřování tuhých, kapalných, plynných i jaderných paliv tuzemského původu i dovážených, zejména s ohledem na rozvoj výroby elektřiny a tepla. V této souvislosti věnovat též pozornost technickoekonomickým podmínkám využívání hydroenergetického potenciálu a dovozu elektrického energie.

Na úseku zdrojů elektrické energie bude nutno zaměřit výzkumnou činnost na zvládnutí problematiky velkých bloků 500 MW a 1000 MW.

Především půjde o otázky vlivu velkých koncentrací výkonů na čistotu ovzduší, otázky provozních vlastností velkých bloků, otázky jejich dynamických charakteristik a experimentálního ověřování a konečně též problémy spojené s automatizací a měřením na těchto velkých blocích v podmínkách použití moderní řídicí techniky. Současně s tím bude neobyčejně závažné dále rozvíjet výzkum jaderných zdrojů, zejména pomoc při osvojení provozu elektrárny A1 a řešení problémů spojených s výstavbou dalších jaderných elektráren. Nemenší pozornost bude nutno věnovat otázkám spojeným s výzkumem speciálních elektráren různých druhů.

V oblasti přenosových a distribučních soustav jako celku bude hlavní směr výzkumu zaměřen na studium rozvoje a dislokace zdrojů a spotřeby v elektrizační soustavě jak v ČSSR, tak v zemích RVHP a přilehlých kapitalistických státech, a na sledování vývoje technicko-ekonomických ukazatelů v jednotlivých soustavách, na řešení otázek rozvoje třífázových sítí a jejich stability a způsobů kompenzace, na rozvinutí výzkumných prací na úseku stejnosměrných přenosů, na výzkum problematiky kabelových úseků, nebo linek v sítích zvláště vysokého napětí, na problémy aplikace tranzistorovaných ochran a jejich ovládání z centrálního zařízení. Vážným problémem současně je výzkum přenosu informací. Pokud jde o distribuční sítě bude třeba se zaměřit na výzkum napájení velkých aglomerací a rozptýleného odběru třífázovým proudem a sledovat možnosti aplikace stejnosměrného proudu v distribučním rozvodu.

Výzkum v oblasti centralizovaného zásobování teplem, bude nutno změřit na stálé zlepšování účinnosti výroby tepla, na snižování nákladů na dopravu tepla ke spotřebiteli, na otázky čistoty ovzduší v podmínkách provozu zdrojů v oblastech s vysokou hustotou obyvatelstva, na koncepční otázky celých teplárenských soustav v nových podmínkách energetického hospodářství a jejich automatizaci a řízení. Současně bude nutno věnovat pozornost otázkám vytápění z hlediska zvyšování životní úrovně obyvatel a komfortu bydlení.

V oblasti ekonomiky a organizace odvětví půjde o to, soustředit výzkum na otázky ekonomiky řízení, financování a plánování rozvoje elektrizační soustavy jako celku i jednotlivých výrobních činností, na výzkum vztahů k národnímu hospodářství, na problémy tvorby cen a tarifů, na ekonomiku investiční výstavby, zejména na ekonomické hodnocení technického pokroku v energetice. Bude nutno se zaměřovat na otázky výzkumu organizační struktury elektrizační soustavy a soustav centralizovaného zásobování teple a na výzkum úlohy lidského činitele v provoz i rozvoji těchto soustav.

Na úseku automatizace elektrizační soustavy jako celku i jednotlivých jejích článků bude nutno zaměřit výzkum na otázky optimálního rozsahu automatizace, na zkoumání otázek aplikace hybridních analogočíslicových systémů, na problémy budování složitého integrovaného a uzavřeného systému samočinného řízení chodu elektrizační soustavy a na systémy pro sběr přenosů a zpracování potřebných informací. Pokud jde o problémy řízení jednotlivé elektrárny, bude výzkum soustředěn na dokončení výzkumu aplikace měřicí a bilanční ústředny v elektrárně Ledvice. V další etapě bude řešena komplexní automatizace řízení elektrárenského bloku pomocí samočinného číslicového počítače i souboru sekvenčních automatik. Pozdější výzkum zahrne též přímé číslicové řízení a aplikaci získaných zkušeností v jaderných elektrárnách.

Z velice stručné charakteristiky možných budoucích směrů, na něž se bude soustřeďovat výzkum v energetice, lze ovšem usuzovat na rozsáhlost a naléhavost uskutečnění takového výzkumného programu pro pokrok v energetice. Velkým předpokladem splnění takového programu, který má neobyčejný význam pro energetiku právě v nových podmínkách hospodářského řízení, je existence jednotného pracoviště energetického výzkumu dobře kádrově vybaveného s téměř dvacetiletou tradicí a značným odborným renomé v tuzemsku i v zahraničí.

Z dosavadního vývoje energetického výzkumu a z úvah o jeho dalším zaměření plyne, že v souladu s celkovým rozvojem elektrizační soustavy a soustav centralizovaného zásobování teplem se tematika a obsah energetického výzkumu přesouvá a bude se i v budoucnu posunovat od jednotlivých tematicky uzavřených úloh ke komplexním systémovým úlohám. V této souvislosti vystupují již dnes a v nejbližší budoucnosti ještě více vystoupí problémy správného řízení vědecké práce. Tato otázka sama o sobě se musí stát předmětem vysoce kvalifikované činnosti, která se dosud ve výzkumu aplikuje jen v malé míře. Řízení vědecké práce má celou řadu hledisek, z nichž velice důležité hledisko je správná odborná a tematická koordinace prací tak, aby jednotlivých výzkumných prací bylo možno použít k vytvoření vyšších syntetických celků a správné využívání a příprava lidí a vytvoření takových podmínek pro činnost lidí, aby bylo optimálně využito u každého pracovníka jeho potenciálních schopností při dosažení celkových společných cílů.

Vycházejte z těchto úvah, musí Výzkumný ústav energetický postupně v souladu s možnostmi rozvinout nový systém řízení vědecké činnosti a rozpracovat a uskutečnit projekt „Talent“, který se již připravuje a ověřuje a je zaměřen na maximální využití lidského faktoru a zajištění souladu mezi rozvojem osobnosti a společnými cíli energetického výzkumu. Tyto činnosti a jejich rozvíjení musí se v budoucnu stát nedílnou součástí odborného řízení výzkumného pracoviště v energetice.

K vzájemnému skloubení všech otázek vypracovává Výzkumný ústav energetický v současné době jako jeden ze svých výzkumných úkolů „Hypotézu rozvoje EGÚ do r. 1980“, která bude otevřeným programovým dokumentem, směřujícím k dalšímu kvalitativnímu skoku v rozvoji energetického výzkumu v příštích letech.

Je-li přítomnost spojovacím můstkem mezi minulostí a přítomností, vyniká právě naše dnešní odpovědnost za budoucí vývoj, zejména potud, abychom zachovali a rozmnožili pokrokové tendence, které se v celém dosavadním vývoji energetického výzkumu projevovaly, abychom neprohospodařili výhody a pokrokovost jednotného energetického výzkumu, abychom vždy měli na zřeteli na jedné straně sepjetí s praxí a provozem naší elektrizační soustavy a teplárenství, ale na druhé straně nepřipustili snižování jeho úrovně na pouhou službu provozu, abychom dokázali ve správných proporcích rozvíjet teoretickou činnost, abychom dokázali správně řídit tematické, odborné proporce a usilovat o rozvoj osobnosti a správnou práci s lidmi jako rozhodujícím činitelem úspěchu. Dokážeme-li to, jistě neprohospodaříme výsledky práce všech našich předchůdců v energetickém výzkumu za uplynulých 50 let, jimž patří dík za dílo, které vložili s důvěrou do našich rukou.

Ing. Ladislav BOHAL, CSc.