Jen pár měsíců po sametové revoluci se zakladatelé firmy CIUR pustili do vlastní malé revoluce. Koupili kanadskou technologii a ze sběrového papíru začali vyrábět ekologickou izolaci pro budovy. Zatímco v Kanadě měla tato foukaná izolace dlouhou tradici, cesta do českých staveb byla mnohem složitější. „Museli jsme se doslova probít k firmám, které by se ztotožnily s naší vizionářskou myšlenkou ekologického produktu,“ vzpomíná generální ředitel CIUR Michal Urbánek.

V následujících třiceti letech se firma naučila zpracovávat další druhy starého papíru, včetně toho určeného k likvidaci. Díky vlastnímu výzkumu a vývoji CIUR uplatnila celulózové vlákno i mimo stavebnictví. „Začali jsme recyklovat také plasty. Z bezpečnostních fólií děláme přísady do asfaltových směsí s unikátními vlastnostmi,“ popisuje Urbánek výrobek, za který firma dostala loni cenu Česká hlava. Čtyři pětiny svých výrobků vyváží firma z Brandýsa nad Labem do 26 zemí světa „Na tom je vidět, jak si stojí recyklovaný výrobek v Česku,“ dodává Urbánek.

Na potíže naráží na českém trhu také zpracovatel starých pneumatik RPG Recycling. Jeho pryžový granulát najde uplatnění v asfaltu, protihlukových stěnách, na površích dětských hřišť či v posilovnách. „Jako výrobce ale máme mnohdy problém udat náš výrobek ve veřejných zakázkách. Máme třeba pryžovolitinový kanálový komplet. Je o něco dražší než standardní celolitinový. Nikoho ale nezajímá, že v delším časovém horizontu je hospodárnější,“ říká Pavel Hartman, výkonný ředitel RPG Recycling.

Zákaz skládkování je jen první krok

Evropská unie si stanovila ambiciózní cíl do roku 2035 recyklovat 65 procent komunálních odpadů. Tyto opětovně použitelné materiály šetří energii už jednou vloženou do jejich výroby. Zároveň se neplýtvá primárními přírodními surovinami. Recyklační cíle bude muset plnit také Česko. To ovšem znamená nejen přesměrování odpadů ze skládek do recyklačních firem, ale také vytvoření trhu s výrobky z recyklovaných surovin.

Na opětovné využívání plastů nejsou v evropě kapacity

Už za pět let by měla Evropa využívat 10 milionů tun recyklovaných plastů za rok. Realita je od tohoto politického cíle ale hodně daleko. Neexistují dostatečné kapacity, které by staré plasty přetvořily do opětovně použitelné formy. Stačí se podívat na PET, z něhož se vyfukují nápojové lahve. V roce 2025 by každá PET lahev měla obsahovat čtvrtinu recyklátu. Při roční spotřebě 4 milionů tun panenského PET vyrobeného z ropy by musel evropský recyklační průmysl ročně dodat 1 milion tun recyklovaného plastu. Nyní však má kapacitu pouze na čtvrt milionu tun recyklátu v potravinářské kvalitě. Dosáhnout cíle 10 milionů tun recyklovaných plastů by podle evropské plastikářské asociace European Plastics Converters vyžadovalo, aby se výrazně zvýšila kvalita nabízených recyklátů, stejně jako jejich dostupnost. Větší recyklaci plastu zatím brání kromě relativně vysokých nákladů také technické překážky, uvádí studie OECD. Do plastů se přimíchává až 30 milionů chemikálií, které vylepšují jejich vlastnosti, ale komplikují recyklaci. Řešením by mohlo být větší rozšíření chemické recyklace, kdy se plasty vysokou teplotou rozloží a z takto získaných sloučenin lze opět vyrobit čistý plast. V Evropě se zatím tato metoda používá k recyklaci 0,2 procent odpadních plastů.

První krok už ministerstvo životního prostředí udělalo. Do poslanecké sněmovny loni na podzim poslalo odpadový balíček, který zakáže skládkování jinak využitelných odpadů od roku 2030. Zároveň zvedne poplatek za ukládání odpadu na skládky z nynějších 500 korun na 1850 korun za tunu. „Hodně jsme se při přípravě zákonů jako Svaz snažili, aby konec skládkování byl ještě rychlejší. Teď apelujeme na poslance, aby dojednané znění neměnili. Jakékoliv snížení poplatku nebo odsunutí zákazu skládkování by pouze demotivovalo investory od rozvoje alternativ pro skládkování. Nevznikly by zde dostatečné kapacity pro využívání odpadů,“ vysvětluje Milan Chromík, člen představenstva Svazu průmyslu a dopravy ČR.

V Česku funguje dobře recyklace oceli. Každý rok tuzemské ocelárny přemění na nové výrobky 1,8 milionu tun ocelového šrotu. Tuzemské kapacity bez problémů stačí také na zpracování použitého skla. „Prostor pro další navyšování kapacit existuje. Zatím třeba neexistuje systém sběru plochého odpadového skla z rekonstrukcí budov a demolic, které končí na skládkách místo ve sklárnách,“ uvádí Marek Novák, tajemník Asociace sklářského a keramického průmyslu.

Horší je situace u starého papíru. Před sedmi lety tvořil sběrový papír v České republice 30 procent vstupních surovin pro výrobu papíru, nyní se tento podíl pohybuje nad 20 procenty. Z milionu tun sesbíraného papíru ročně se proto 800 tisíc tun vyveze. V západní Evropě se sběrový papír průměrně podílí na vstupních surovinách z poloviny.

V minulosti se v Česku odstavovaly starší malé stroje na zpracování sběrového papíru bez náhrady novými velkokapacitními stroji. „Investoři zatím jdou raději do jiných zemí, kde je kratší stavební řízení, menší odpor ekologických aktivistů proti stavbě recyklačních kapacit a často výhodnější investiční podmínky,“ vysvětluje Jaroslav Tymich, prezident Asociace českého papírenského průmyslu.

Nejméně kapacit je v Česku stejně jako ve zbytku Evropy na recyklaci plastů. I tady investoři narážejí na zdlouhavé stavební řízení. „Nezmění-li se zásadně stavební zákon, nebude Česko schopno situaci v oblasti recyklace vyřešit,“ dodává Milan Chromík. Svaz průmyslu se podílí na přípravě nového stavebního zákona, do kterého se dlouhodobě snaží prosadit zásadu, že na jednu stavbu má stačit jedno povolení od jednoho úřadu v jasně stanovených lhůtách.

Česko potřebuje trh s recykláty

Navzdory politickým cílům jde ve funkčním oběhovém hospodářství především o ekonomickou výhodnost. Třeba granulát z použitých PET lahví musí být levnější než PET vyrobený z ropy. Tato rovnice už nějakou dobu neplatí kvůli levné ropě. Za vytříděné PET lahve recyklátoři navíc ve střední Evropě platí třídícím firmám cenu, která se každý měsíc mění. V Německu si recyklátoři nasmlouvají roční objem suroviny za předem dohodnutou cenu. Snadněji tak plánují výrobu i investice do jejího rozvoje.

Recyklace pomáhá v boji s klimatickými změnami

Recyklace odpadních materiálů je jednou z cest ke klimaticky neutrální ekonomice. Když české ocelárny vdechnou nový život 1,8 milionu staré oceli ročně, ušetří tím 3 miliony tun oxidu uhličitého, který nevznikne při výrobě surového železa. Tolik CO2 za rok vyprodukuje 1,3 milionu osobních aut. Obecně se u kovů úspora emisí pohybuje od 60 do 90 procent ve srovnání s výrobou kovů z rud. Recyklace plastů dokáže ušetřit přes 70 procent oxidu uhličitého, který vzniká při primární výrobě. Podobný přínos má recyklace starého papíru. Atmosféru chrání také opětovné používání skleněných střepů. Při výrobě obalového skla se běžně do skloviny přidává 35 procent starého skla. Díky tomu jsou skleníkové emise z výroby skla o 18 procent nižší.

Pro své výrobky musí mít recyklační firmy také dostatečný odbyt. Ministerstvo životního prostředí zatím ale nemá plán, jak tento trh nastartovat. V úvahu přichází například snížená sazba daně z přidané hodnoty podle obsahu recyklátu nebo preference recyklovaných materiálů ve veřejných zakázkách. Lze přemýšlet také o daňovém zvýhodnění firem, které používají recyklované materiály, nebo o povinném podílu recyklátu, tam kde to technologie umožňuje.

Možná by ale stačilo jednodušší opatření, soudí Michal Urbánek z firmy CIUR. Zavedení jednotného označení recyklovaných výrobků by jim dodalo punc cennosti a vážnosti. Minimálně mladší generace by na něco takového mohla slyšet.

Zdroj: Jan Stuchlík, Spektrun 2/2020