Hrubá tělesná práce byla a jest považována vždy za něco nepříjemného a ponižujícího. Při řemeslech v starověku a na počátku středověku ji prováděli otroci, později pak nevolníci a poddaní; panstva a boháči si ponechali jen vedení a řízení.

I. Koncem středověku a počátkem nového věku osvobodilo se množství lidí z poddanství; usadivše se v hrazených městech, počali provozovati řemesla na svou pěst.

Podle nynějších názorů zaměstnávaly se při tom následující osoby:

  1. Podnikatelé, kteří vkládali peníze do řemesla a hlavní užitek z něho brali.
  2. Mistři, ovládající celé řemeslo tak, že byli s to, provésti každou příslušnou věc.
  3. Tovaryši, již se vyučili celému řemeslu, aby každý předmět mohli zhotoviti.
  4. Učedníci, snažící se celé řemeslo pochopiti, aby se stali nejen tovaryši, ale i mistry.
  5. Pomocníci při hrubých pracích.

Je zajímavo, že podnes v řemesle uplatňuje se pouze těchto pět činitelů; jenom v případech, kde se řemeslo mění v tovární výrobu, vyskytuje se ještě jiný pojem pracovníka.

Mistr přijal objednávku, provedl ji s tovaryši a učedníky, obstarav si suroviny a polotovary, nástroje, přístroje, ba i stroje.

Dílny byly jednoduché, neupravené místnosti, v nichž se jen za denního světla pracovalo.

Výjimku tvořily závody, pracující s ohněm, jako byly hutě, železárny, slevárny, kovárny atd., které pro svůj provoz potřebovaly zvláštních zařízení.

Strojů se užívalo jen na výpomoc; jich pohon obstarávali lidé, zvířata, větrná a vodní kola; jelikož efekt byl malý, mohly býti i výrobní stroje jen malé a slabé.

Zvětšení provozu stalo se snadno rozšířením provozovny a povoláním dalších vždy laciných sil.

Pracovní doba byla neurčitou; v 15. a 16. století se dělalo od východu do západu slunce. V zimě byla večerní práce zahajována jídlem; zvyky se posud zachovaly.

Výroba se dělila v mnohá odvětví, nebyla to však dělba práce, nýbrž dělba výrobků.

Vizme řemeslníka při zpracování dřeva; byli to: stoličník, lavičník, truhlář, pokladník, postelník, kolebečník, soustružník, kolář, loďkař, kotečník, budař, bečvář, neckář, okřinár, korytník, pouzderník, kostkář, šachovník, vrchcábník a tesař. Ještě větší rozmanitost byla při práci v železe; zpracovali jej: kovář, zámečník, pilař, lopatník, kosatník, sedlař, plotnař, pluhař, vochlář, dratník, nožikář, břitvář, mečíř, hrotník, ratištník, helméř, platnéř, brníř, štítař, lukař, střelec, šípař, toulař, puškař.

Je s podivením, že mnohý živnostník se uživil; patrně vedle řemesla provozoval zemědělství.

Zvláštní výroby byly drženy v tajnosti; rozšířily se přechodem dělníků. Tak Benátčené z Byzancie si přivezli výrobku skla; r. 1289 vystěhovali všech 8000 sklářů na ostrov Murano, kde je přísně hlídali, nedovolivše jim odchodu. Teprve r. 1665 odvedl Colbert několik sklářů do Francie, kde r. 1701 v St. Gobain založili továrnu zrcadel.

II. Blahobyt řemeslnictva těch dob nestal se však rozmachem řemesel dělbou, usnadněním a zvětšením práce, nýbrž povstal vývojem obchodu. Světská i duchovní panstva a svobodná města vymohli svým řemeslníkům, totiž vlastně sobě, hojně privilegií, z nichž některá uvádíme:

  1. Právo nákupu surovin z panského nebo obecního majetku, předkup odjinud přivezených hmot, takzvaný ungelt apod.
  2. Právo výroby příslušných předmětů. Z toho vyplynulo omezení řemesel, zákaz jiné výroby, zákaz práce s jinými než vyučenými tovaryši atd.
  3. Právo a povinnost práci dávati a přijmouti; platilo to nejen pro mistry, ale i pro tovaryše. Mistr musel přijmout do práce, míti jen určitý počet úředníků atd. Dělníci museli práci přijmout, obráceně museli ustoupiti, jití na vandr apod.
  4. Právo přednosti domácích a měšťanských synků před cizími. Vyvrcholilo to až v omezení počtu mistrů, tovaryšů a učedníků.
  5. Právo prodeje a rozvozu, zákaz přívozu; právo mílové, dovolující výhradní prodej na míli cesty; provezení městem, poplatky tržní, cla, akcie, tácy, atd.

III. Je zajímavo, že všechny výsady týkaly se obmezení konkurence, (třebas pod jménem nekalé soutěže), a nikoliv provozu. Novinky toho byly odmítány a s rozhořčením odsuzovány. Tak se stalo např. v mlynářství, které svým úkolem, čištění a drcení zrna a třídění výrobku, bylo zvláště schopno, aby se stalo továrnou a nezůstalo řemeslem. Nikoliv vodní a větrná kola, známá již z dob Kristových, udělala převrat, nýbrž vynález moučné truhly a vysévače, učiněný roku 1550. Vyvolal vzbouření dělnictva, ale pokrok nezarazil.

Podobně tomu bylo v pilnikářství, jehlářství, špendlikářství, mosaznictví, tažení drátu, pocínování a válcování plechů atd., kde v 15., 16., a 17. století byly vynalezeny potřebné pracovní stroje, ale valně se nerozmohly, nemajíce dostatek pohonu. Vodní kola, která jedině mohla v úvahu přijíti, byla vázána na potoky a řeky; výkon byl malý, max. 40 k.s. a přenos síly transmisí nedokonalý. Veliké a velkou sílu vyžadující pracovní stroje nedaly se postaviti. Muselo se užíti mnoho malých výrobních i pohonných strojů. To vyžadovalo velký počet lidí.

Zvětšování výroby naráželo na velikou překážku; bylo třeba veliké peněžní investice a množství dělníků; při nedostatku práce nastalo houfné propouštění. Podnikatelé v 17. a 18. století si pomohli prodloužením pracovní doby až i na 16 hodin denně. V továrnách na Ryně se to udrželo až do polovice 19. století.

IV. Náprava děla se dvojím směrem: obchodním, uvolniti výrobu, a manipulačním, zvětšiti ji zavedením strojního pohonu.

  1. Svoboda živností kázala, ať každý si vyrábí co chce a jak chce, kde a z čeho se mu líbí. To prospělo pouze peněžně silným a rozumově čiperným podnikatelům, nikoliv maloživnostníkům, mistrům a dělníkům. V první polovici 19. století se dostavily neblahé následky a v druhé polovici jeho jsme svědky, že se to odstraňuje zaváděním nucených společenstev, průkazem způsobilosti, ochranou mistrů a dělníků, obranou před nekalou soutěží atd.
  2. Potřeba pohonu přivodila vynález parního stroje. Týž mohl se postaviti kdekoliv a o jakékoli síle, bylo možno použíti libovolné rychlosti při absolutně stejnoměrném pohybu. Výrobu možno zvýšiti zvětšením rychlostí a postavením nových mohutných výrobních strojů; rozmnožení dělníků bylo nutno teprve v druhé řadě provésti. Při nedostatku práce zastavil se pouze výrobní stroj a nemuselo se všechno dělnictvo propustiti.

Takové závody však vyžadovaly mnoho peněz. To zmohli jen kapitalisté, kteří však výrobu neznali a proto vedení svěřili najmutým lidem; v oboru manipulačním strojníkovi, mistrovi, dílovedoucímu, inženýrovi atd., v oboru obchodním pak knihvedoucím, korespondentům, účetním apod. Povstal tu nový činitel: úředníci.

V. Zprvu byly továrny vedeny po řemeslnicku. Kancelář odevzdala příkaz objednávky se všemi ustanovujícími detaily mistrovi a ten svěřil provedení dělníkům, kteří si pomocné stroje sami zvolili.

Brzo se shledalo, že není třeba, aby dělníci do všech prací továrny byli zasvěcení; že stačí, znají-li jen jednu práci, kterou na stroji konají. Povstali tak zaučení neb kvalifikovaní dělníci, kteří měli k ruce nezaučené čili nekvalifikované a mladé dělníky. Pro všeobecné práce v dílně, jako je doprava hmot, výpomoc při práci, úklid atd. byli ustanoveni nádeníci a pomocní dělníci.

Řemeslo tudíž znali jen předáci a někteří dělníci, pro něž a jim k ruce ostatní pracovali; sami sestavovali objednávku v celek dle návodu mistra, pod dohledem dílovedoucího a kanceláře.

Pro učedníky není v továrnách místa; tam se nehodí.

V řemeslech je obvyklým zjevem, že učedník stane se tovaryšem a má-li štěstí, i mistrem. V továrnách není tomu tak. Mladík se na dvoře stane nádeníkem, popřípadě dozorcem; mladík v dílnách přivede to až na kvalifikovaného dělníka. Teprve učedník u řemesla dosáhne postavení řemeslníka, předáka, mistra, ano i dílovedoucího; vždy je v odvislém postavení. Je řídkým případem, že projde kancelářemi, až se stane vedoucím úředníkem a podnikatelem.

 

VI. V továrnách podnikatelé rozumějí řemeslu, ale neznají ho tak, aby provedli každé dílo. Ponejvíce zaměstnávají se obchodem, podružně výrobou.

Zprvu se vyráběly jen nové věci; konstruktér výroby a udavatel vzorů byli hlavními osobami. Výroba stala se dokonalou, ale byla drahá.

Koncem předešlého století se shledalo, že větší umění je předmět prodat než vyrobit. Otěží se chopili obchodníci, kteří zavedli různé úsporné soustavy, zakládající se ve snižování mezd a zvyšování práce. To vedlo k úplné nespokojenosti dělnictva.

Teprve nyní se obrátil zřetel ke snížení všech výrobních nákladů studiem práce.

Hledí se dosíci maximum výroby, aby dělník nebyl zdržován v práci vedlejším zaměstnáváním sebe i jiných. Děje se to dle hesla: v minimum čase maximum práce za maximum platu.

VII. Rozvoj továren děl se hlavně ve Spojených státech severoamerických, kde nebylo žádného vzrůstu řemeslnictva, ale přece se požadovala spousta výrobků.

Továrny otevřely se dokořán každému, kdo přišel a chtěl pracovat, aniž by se vyšetřovaly jeho poměry, vědomosti a znalosti. Dělník byl postaven k dílu; osvědčil-li se, bylo dobře, ne-li, pak šel dále. Záleželo na jeho osobní čipernosti, jak se stavil k práci.

Dokonalé strojní zařízení činilo divy; dělník to snadno zastal a mnohdy v tom vynikl. Stal se kvalifikovaným dělníkem, obsluhovačem strojů; stroje konaly práci a dělník řídil jich běh a výkon.

Při snadném mezinárodním spojení přenesl se tento úkaz do Evropy, a to spíše do Německa než do Anglie, ač tato byla pravlastí průmyslu. Lid v Německu byl vychován k takovému vedení závodů, byl vycepován k práci „podle rozkazu“, nestaraje se proč, nač a komu to dělá.

Anglie, Belgie a Francie následovaly rychle za sebou, nikoliv však ostatní země. V nich jevil se spor mezi řemeslnou a ryze tovární výrobou.

  1. V Evropě bylo zprvu použito universálních strojů. Tyto konaly jistou práci určitými svými pohyby. Měla-li se práce změnit, změnil se stroj zvolením jiné rychlosti, přidáním neb ubráním součástí, krátce řečeno přestavěním jeho. To prováděl obsluhovač, ale to nesvedl každý dělník, nýbrž řemeslník, který věděl, proč a nač stroj zařídí. Strojů nebylo mnoho, bylo to pohodlné, ale zdlouhavé a drahé.
  2. Proto zavedeny byly stroje speciální, které určitou práci konaly, určité polotovary hotovily. Počet strojů se rozmnožil, ale nebyly tak složitými. Universální stroj se rozpadl ve více jednodušších druhů, které obsluhují kvalifikovaní dělníci.
  3. Pokračujíce touže cestou z toho povstaly stroje detailní, kterými se vyrábějí pouze jednotlivé součástky díla. Jsou velmi jednoduché, konají jedinou práci, k obsluze postačí i nekvalifikovaný dělník. Jejich výrobky jsou polotovary pro následující výkon, který ovšem musí konati kvalifikovaný dělník neb řemeslník. Takových součástí v každé továrně je třeba velice mnoho; jsou zhotovovány předem, aby byly k výrobku použity. Ve velkých továrnách strojů a strojků jde do tisíců a přece hledí se, aby jimi konaná práce byla soustavnou a rozmyslnou, by celku odpovídala. Je to připravovaná dělba práce, kterou dohromady skládají odborníci, zvlášť k tomu vycvičení.
  4. V Americe sestavili detailní stroje v celek, rozumem řízený. Prvním strojům dodávají se suroviny, ostatní postupně je zpracují v polotovary, až konečně vyjde celý, hotový výrobek. Jeden stroj pracuje pro druhý, jeden dělník podává druhému své výrobky. Je to řada za sebou pracujících a mezi sebou vázaných strojů. Tvoří poloautomatický řetěz, který je však ovládán dobrou vůlí dělníků.
  5. Jestliže spojíme tyto detailní stroje v jediný celek, vázaný spolu pohybem, přísně odpovídající jeden druhému, obdržíme plně automatický stroj. Jest to ideál strojů; na druhé vychází hotový výrobek. Jsou velice drahé a choulostivé, obsluha je jednoduchá, ale udržování a opravy jsou nákladné. Zhotovují jen jediný výrobek, proto se málo rozšiřují.

Ovensův automatický stroj na výrobu láhví zhotovuje 25 000 kusů denně. Western Electric Company v Chicagu, vyrábějíc telefonické centrály, má v činnosti celou řadu automatů, které jednotlivé součástky tak přesně provádějí, že nepotřebují žádné úpravy, aby mohly v celek býti složeny. Dříve jednotlivé stroje byly obsluhovány 2-3 dělníky, postup všude vázl, přechod od stroje k stroji nebyl zabezpečen. Nyní, po postavení automatů, obsluhuje jedno děvče 2 až 3 stroje. Ovšem zhotovení vyžadovalo mnoho usilovné práce konstruktéra a inženýra, ale bylo vykonáváno jednou pro vždy; pak se vyplatilo.

VIII. Další krok byl učiněn v rozsahu výroby.

Je pravdou, že nikdy nebylo továrny, která by všechno vyráběla. Dělení práce bylo zavedeno již od počátku, vždyť leží v podstatě věcí. Pivovary vždy vařily 2 až 3 druhy piva, lihovary dělaly surový a rektifikovaný líh, mlynářství obíralo se jen mletím obilí atd. Ale mnohé továrny sdružovaly všecky práce svého oboru v celek, nedbavše valných rozdílů v provozu.

  1. Nejprve počalo specialisování, neb jinak řečeno standardizování továren. Cukrovary nevyráběly přímo cukr, nýbrž se dělily v surovárny a rafinérie; knihtiskárny obstarávaly tisk novin, akcidenční práci a tisk modlitebních knih, olejářství zabývalo se frakcí olejů některého druhu anebo dle surovin amerických, ruských, rumunských, haličských atd.

Nejvíce se toho chopily strojírny, které se dělily dle toho, pro jaký obor stroje vyráběly. Svoje „standard výrobky“ zaváděly po celém světě, neomezujíce se na hranice státu.

  1. Další dělení práce povstalo typizováním výrobků. Továrna se rozhodla pro zhotovení jen určitých typů, vzorů, výrobků a nedbala více přání objednatele. Týž chtě, nechtě, musel se přizpůsobiti a uvedený typ odebrati. Za to obdržel výrobek dokonalý, přesný, nalézající se na vrcholu své doby.
  2. Normalizace předmětů, jak právě u nás se provádí, napomáhá jednotné výrobě určením tvarů jednotlivých součástí. Jsou to řetězy a lana, šrouby a nýty, armatury vodní a parní ve strojírenství, okna, dveře, schodnice a stropnice ve stavitelství, formáty papíru a obálek atd., které jsou celé řadě výrobků společné a jimž nevadí, mají-li určitou danou velikost.

Sem se řadí i normalie pro výrobu kotlů, parních turbín, automobilů, letadel atd., ačkoliv tyto spíše se hotoví jako typy.

Společná výroba stává se pohodlnou a výrobky jsou lacinými polotovary k dalšímu upotřebení.

  1. Sériová výroba usnadňuje zhotovení jednotlivých předmětů. Nevezme se jeden předmět do práce, nýbrž tři, pět, deset i více. Duševní práce s údaji o výrobě, s výkresy a plány je společná, provede se jen jednou pro všechny výrobky, které se tím a hromadnou výrobou zlevní. Konkuruje se nyní cenou, nejen jakostí, jak tomu bylo dříve během války a těsně po válce. Konsument teď napálí se jen jednou, podruhé hledí na ostatní výhody, které jsou; přesné provedení, výborný materiál a snadná výměna poškozených věcí. Nepotřebuje reservních částí, továrna mu je ihned dodá ve správném provedení tak, že beze všeho přizpůsobení dají se vložiti do výrobku.

Vzpomenutá již Western Electric Company má své závody na západě Chicaga, na rozhraní obcí Cicero a Berwyn. Zhotovuje telefonické centrály na jedno brdo, podle svého osvědčeného vzoru. Dostane-li objednávku, vyšle úředníka, aby vše prohlédl a sepsal. Ten udá všechny předměty, nestaraje se, kde je továrna vezme, ale továrna má a musí je míti připraveny. Automaty zhotovují jednotlivé součásti, sta rukou je sestavují, skládají a třídí. Vyřizujíc objednávku, posílá továrna ze skladu všecky drobnosti, které montéři či spíše úředníci na místě upevňují. Nedivme se, že na 10 000 dělníků čítá se 7000 úředníků. Rozmyslnou je tato práce výkonná. Dělnická práce je výhradně tělesnou.

IX. Takové provádění vyžaduje práci „podle rozkazu“, na předpis.

Nezáleží jenom, aby byla provedena dobře, nýbrž minuciésně správně, dle určených měr a vah. Je to práce dle kalibrů, přesných měřidel, určujících rozměry na setiny milimetrů. Ve strojnictví jsou ty tam časy, kde se upravovalo ložisko dle hřídele, pístový kroužek dle vrtání válce atd. Nyní pracuje se s kalibry a dle nich se seřídí i ložisko i hřídel, pístový kroužek tak jako válec.

Lícování ploch rozeznáváme nejméně dvojí, ale i čtvrté, pro každé se udává tolerance, která smí obnášeti jen pár setin milimetru.

Dělník obdrží s materiálem předpis, na němž je uveden stroj vyráběcí, rychlost obráběcí a čas ku provedení. Dozor konají 4 mistři; zařizovací, upozorňující kde se bude vyrábět, rychlostní, stanovící čas, zkušební, který výrobek měří a udržovací, jenž se stará o stroje. Samo sebou se rozumí, že obráběcí přístroje dostane dělník hotové, aby se nezdržoval. Tak např. Canadian Car and Toundry Co. zadala milionovou objednávku nábojů ve Spojených státech v subkontraktu tak, že každý z těch podnikatelů dodával jen určité částky šrapnelů. Ocelové nábojnice pro granáty vyráběly se v Pensylvánii a Ohiu, mosazné zápalnice v Indianě a Novém Yorku, výbušné látky obstarali podnikatelé sami. Přirozeně byly všechny dodávky skoro neupotřebitelné, když se při měření vyskytly diference i jen 3 tisíciny anglického palce.

X. Všechno konání je marné, nejsou-li dělníci ku své práci vycvičeni a není-li jim práce usnadněna a dobře zaplacena.

Zprvu byli dělníci ponecháni sami sobě, jak se chtěli přičiniti a jakým způsobem svou práci vykonati.

Teprve Američan Frederic Winslov Taylor, narozený r. 1856 v Germantownu v Pensylvanii (zemřel r. 1915), sledoval postup pracovníka. S hodinkami v ruce stanovil čas, potřebný ku vykonání podstatné práce, čas ku přípravám a čas promarněný. Nechtěl však, aby se dělníku čas ztracený neplatil, nýbrž učil, že dělník se namáhá stejně, ať koná zbytečnou práci pro sebe nebo podstatnou pro závod. Časovými rozbory zjistil výkon, podle něho vybral si vhodné lidi pro určité práce a hodnotil je přiměřeně vzhledem na technické možnosti u dosažení nejvyšší výkonnosti při nejmenší únavě.

Nazval to vědeckou správou, pojednávající a ekonomii lidské práce.

Nalezením podstatného času, s přičleněním přídavného a odstraněním zbytečného našel dobu, v které určitá práce má býti hotova. Zkrácení té doby zaplatil více než mzdou, prodloužení její neplatil. Nezavedl totiž obyčejný akord za práci, nýbrž stoupající při zkrácení, klesající při prodloužení doby. Nazval jej diferenciálním systémem mzdovým.

Chvatná práce však vyžadovala více duševní námahy, byť by i tělesná zůstala stejnou. Tomu čelil Taylor zkrácením pracovní doby. Heslo jeho bylo; maximum výroby v minimum času za maximum platu.

Jeho učení nepochopili jak zaměstnavatelé, tak dělníci.

Podnikatelé vidouce, že přísný dohled na práci mnoho zmůže, zaváděli ho, nepodnikajíce nic pro jeho možnost. Dělníci pozorovali, že pilná práce více vynáší kapitalismu než jim, proto požadovali zkrácení pracovní doby, nechtěli však přičinlivost zvýšiti. Nastal prudký boj, který v Americe teprve v poslední době polevil.

V Německu nebyl systém Taylorův zhola odmítnut, naopak bylo poukazováno k jeho dobrým stránkám.

U nás je stálý spor, dělníci chtějí zkrácenou dobu pracovní, ale nepřejí si zvýšiti svou výkonnost, zaměstnavatelé nechtějí pak závody zříditi tak, aby větší výkonnost sama sebou vyplynula. Neochota je na obou stranách, a to proto, že není věci dobře porozuměno.

Ing. Frank Bunker Gilbreth, narozený r. 1868 ve Fairfieldu ve Spojených státech (zemřel r. 1924), konal podobná studia, ale obráceně. Pozoroval hlavně zedníky a přišel k náhledu, že dělají při práci zbytečně mnoho pohybů. Připravil jim zvláštní lešení, vymítil neodůvodněné pohyby a docílil výkon až 350 malých cihel za hodinu.

Později obrátil zřetel k jiným zaměstnáním a všude docílil úspor při námaze, všude shledal, že při dobré vůli v kratším čase lze více vyrobiti.

Výsledky zkoušek nejsou u nás však použity, není příležitosti, aby se o větším výkonu, třebas i při větším platu, mohlo jednati.

Dělníci se bojí nezaměstnanosti; zapomínají, že zrychlením výroby zlaciní výrobky a tím nastane možnost více vyráběti; že výrobek se rozšíří, bude všeobecně používán a požadován. Příkladem je šicí stroj, kterým nebyla ubrána práce švadlenám, nýbrž rozmohla se jejím zpohodlněním.

Třetím průkopníkem amerického průmyslu jest Henry Ford, narozen r. 1863 v Detroit. Omezil se jedině na výrobu automobilů, ale nikoliv dle přání objednavatelů, nýbrž dle svého uznání. Roku 1901 pustil svůj první automobil z továrny a kolem roku 1906 začal vyráběti jej v jediné velikosti, v jediném provedení, za jednotnou cenu; všem všechno stejně.

Všech 2000 součástek vyrábí se v jeho závodech. Každý dělník hotoví jen malou částku a polotovar dodá druhému, by týž svoji práci k ní přičinil; po projití mnoha set a tisíc rukou dojde výrobek, zde automobil, ku své zkoušce. Dělník stojí na svém místě a výrobek se volně podle něho pohybuje. Dělník musí býti prací hotov, neboť výrobek nečeká a uteče, ač práce není dokončena. Vadí to ostatním dělníkům, kteří si pak musí dohlédnouti, aby jediným nedbalcem nebyli zdrženi.

Před zavedením organizace hotovilo 1100 lidí denně 1000 motorů, po organizaci udělalo 1400 lidí 3000 kusů denně. V červenci 1921 vyrábělo se 4063 kusů denně. Pak nedivme se, že dělník nabyl báječnou zručnost v hotovení své, velmi jednoduché a všemi pomůckami vystrojené práce.

XI. Však ustavičně stejná práce omrzovala. Zprvu se u Forda ročně vyměnilo 41 000 dělníků, tak že se při 10 000 zaměstnancích vystřídal stav každým čtvrtrokem.

Proto zavedeny později různé výhody a podíl na zisku. Nyní, při 41 000 zaměstnaných lidí, ročně opouští závody 7500 osob, nečítajíc v to 10 000 invalidů, neschopných k původní práci.

Americký dělník nemá zabezpečený život; tam neexistuje ani úrazová, ani nemocenská pokladna, není pomoci v nezaměstnanosti, nadtož starobní pense.

Vše musí si dělník vydělati; proto žádá vysoký plat. Podíl na zisku, cirka 10 % výtěžku, je sem tam zaveden. Více je rozšířena prémie za přičinlivost, která dle Halsey, Rowana, Ganta a jiných se počítá a vyplácí hned při mzdě.

Akordy všeho druhu jsou stoupavé, tj. při větším zkrácení výrobní doby se vyplácí větší akord, než je normální.

Vše směřuje k rychlému vydělání peněz. Toho u nás není. Dělník touží, aby měl malé namáhání a přiměřeně velký plat. Spokojuje se mzdou podle času a nechce, aby mu výkon a výrobní čas byl předpisován. Ještě spokojuje se s čistým akordem, či vlastně platem od kusu, a nedůvěřivě pohlíží na úkol, pensum, zvrácený a nastavený akord. Pro rychlou práci a velký výkon musí býti vychován. K tomu cíli je nutno, aby továrna si zavedla normalizaci a zařídila se na typisaci předmětů; postavila detailní a poloautomatické stroje. Jimi a jich pomocí bude cvičiti dělníky v rychlé práci, zaučovati je jako kvalifikované osoby a pak teprve může mluviti o zavedení Taylorismu, Fordismu a o podobných soustavách výroby. Stanovení nejlepší mzdové soustavy vyplyne pak samo sebou ze zařízení továrny a přičinění dělníka.

XII. Továrny stejného druhu spojovaly se za účelem prodeje svých výrobků v jediný celek.

Zřizovaly ústřední prodejní kanceláře, v Americe trusty, v Evropě kartely, svazy, spojené továrny, comptoir de vent apod. Vymýťovaly tím nekalou soutěž a chránily své ceny. Bylo to horizontální slučování stejných objektů.

Docílilo se tak opanování celého světového trhu. Standard Oil Co. z Ameriky prodávala petrolej a oleje po celém světě; německé továrny Chronos a Libra monopolizovaly výrobu automatických vah atd.

Za války povstaly kolektivní organizace pod dozorem státu, který kupoval suroviny, prodával všechny výrobky, staral se o dopravu, rozhodoval spory mezi dělníky a zaměstnavateli. Německá a bývalá rakouská vláda snažily se spojiti stejnorodé továrny v celek tak, že by část se jich zavřela a ostatní, zbylé, účinně, rychle a lacino pracovaly; systém Gröner. Však neosvědčilo se to, stát na to nestačil.

Nyní provádí se vertikální koncentrace všeho průmyslu, od prvovýroby až ke konečnému výrobku. Snaží se o to Stinnes a Thyssen v Německu, Schneider ve Francii atd.

Např. v těžkém průmyslu pojí se k sobě zpracování rud: doly, hutě, železárny, ocelárny, kovárny, strojírny a zámečnické dílny tak, že ze železné rudy vyrábějí se složité jemné stroje pod jedním vedením na společný náklad.

I u nás továrník obuvi Baťa ve Zlíně na Moravě má svou koželužnu, dřevařské oddělení, papírnu, továrnu na lepenku, tiskárnu, železnici, elektrárnu, cihelnu, lomy a zemědělské hospodářství, pracující k tomu, aby hlavní jeho závod, továrna na obuv, byla opatřena vším ku výrobě potřebným.

XIII. Pozorujíce rozvoj továren, maně nám na mysl vstupují otázky: jakou budoucnost má řemeslo? Bude skomírati vedle továren? Má se něco pro něj učiniti?

Po vyšetření všech poměrů odpovídáme takto:

Málo je továren, v nichž možno použíti všech výsledků techniky ku správné a levné výrobě. V každé továrně lze po řemeslnicku, tedy pomalu, dobře, ale draze pracovati, avšak ne každé řemeslo lze měniti v továrnu.

Existující spousty výrobků, při nichž nelze továrnickou výrobu zavésti, protože každý výrobek je individuelní a individuelně musí býti zpracován. Jsou to stavební řemesla, grafické závody, oděvnictví atd., která nesnesou uniformity. K tomu přistupují opravy všeho druhu, hlavně, nutno-li je na místě konati. Je to rozsáhlý obor, který vyžaduje rozmyslnou práci, kterou jen všestranně vyučený řemeslník může vykonati. Mistr musí naříditi dělníkovi, co a jak má provésti, připraví mu všechen materiál, promyslí práci, sestaví postup její a pak dělník vykoná, co mu poručeno.

Dělník vykoná podstatnou, mistr však přípravnou práci, oba se musí starati, aby zbytečně nic nekonali a tím nezdražili výrobek ani sobě, ani svým zaměstnavatelům. Při tom použijí surovin a polovýrobků, jež jim továrny ve velkém, tedy lacino zhotovily. Oni provedou jen zušlechťovací výrobu.

Přitom stanou se více obchodníky než řemeslníky, protože od továren polohotové nebo skoro hotové výrobky koupí a dále je prodají, ale zůstávají řemeslníky a nestanou se ryzími obchodníky, jelikož své výrobky zušlechťují a zdokonalují.

Řemeslo má a bude míti budoucnost, nikoli však po starodávnu, kde přímo ze surovin, ručně a pouhou tělesnou prací výrobky hotovilo, nýbrž po novém způsobu, dle něhož bude vyráběti z polotovarů, za použití strojů a kvalifikovanými dělníky.

Řemeslo nezmizí, přizpůsobí-li se moderním požadavkům, vyráběti rychle, dobře a lacino.

Doc. Ing. František Krátký, Triumf techniky 1925