Podíl zaměstnanců s výdělkem nižším než dvě třetiny mediánu byl v roce 2010 již v České republice vyšší než ve většině zemí západní Evropy. Houževnatě opakované mýty o tom, jak je česká společnost rovnostářská, jsou tak definitivně statisticky vyvráceny. Neplatí také, že pouze lidé bez práce mohou být chudí.

Velká pozornost se věnuje sociálnímu fenoménu nezaměstnanosti, neboť zejména skupina lidí dlouhodobě hledajících zaměstnání je citlivým místem moderní společnosti. Nelze však opomíjet i další skupiny marginalizované na trhu práce. Problém pracující chudoby ukazuje, že mít zaměstnání v současnosti již není zárukou jistoty kvalitního života, natož blahobytu.

Eurostat se věnoval problematice velmi nízkých mezd ve speciálním čísle 48/2012 svého časopisu „Statistics in focus“. Využívá tu celoevropské strukturální šetření výdělků za rok 2010. To pokrývalo podniky s více než 10 zaměstnanci ve všech odvětvích vyjma zemědělství, lesnictví, rybolovu a veřejné správy. Pro určení výdělkové chudoby nepoužívá jednu hranici pro celou Evropskou unii, ale relativní pohled obdobně jako pro příjmy domácností. Prahová hodnota pro nízké mzdy je stanovena jako mzda menší než dvě třetiny mzdového mediánu v dané zemi. Mzdové úrovně jsou v různých státech EU totiž velmi odlišné (pozn. red.: o tomto tématu se psalo v časopise Statistika & My č. 1/2013) a to je nezbytné vzít v úvahu.

V tabulce najdeme vedle podílu nízkovýdělkových zaměstnanců také mediány, tedy hodnoty mezd prostředního zaměstnance ve vzestupně seřazené řadě. Mediány jsou lepším ukazatelem úrovně běžného výdělku v zemi, neboť nejsou ovlivňovány extrémy, zatímco průměry jsou tažené vzhůru velmi vysokými platy (topmanažerů apod.). Medián je proto vždy na nižší úrovni než průměrná mzda a čím větší je tento odstup, tím bývá větší nerovnost ve výdělcích, zejména v těch nejvyšších pásmech. V Dánsku je průměrná mzda vyšší jen o 8 % než medián, ve Švédsku o 12 %. Naopak v Portugalsku o 52 %, v Rumunsku o 36 %, v Bulharsku o 34 % a v České republice je průměr nadhodnocen o 18 %.

Vraťme se k problému pracující chudoby, tedy proporci zaměstnanců s nízkým výdělkem. Na úrovni celé EU27 je jich 17 %. V zemích západní Evropy jsou podíly zpravidla nižší, výjimkou s 22 % jsou Spojené království a Německo, kde stále hraje velkou roli rozdíl mezi západní a východní částí, a Irsko s 21 %. Nejnižší podíl je 2,5 % ve Švédsku, následují Finsko, Francie a Belgie se 6 %.

Naopak nejvyšší podíly 27–28 % najdeme v bývalých sovětských republikách Litvě a Lotyšsku, potom v Rumunsku (26 %), v Polsku a Estonsku (24 %). Česká republika je s 18 % mírně nad průměrem EU. Na rozdíl od výše jmenovaných východoevropských zemí se u nás však situace zhoršuje.

Problém pracující chudoby ohrožuje mnohem více ženy než muže. V celé EU je podíl chudých výdělků u žen 21 %, zatímco u mužů jen 13 %. V Česku je disproporce ještě větší, třináctiprocentní je u mužů – stejně jako v EU, ale pracujících žen je s nízkou mzdou 24,5 %, tedy každá čtvrtá!

Kvalita pracovního místa

Pracující chudoba často neznamená jen nedostatečnou mzdu, jde také o problém nekvalitních zaměstnání. Sociolog Ondřej Lánský k tomu píše: „Mezi charakteristiky prekarizace je možné zařadit špatné standardy bezpečnosti práce, omezování systému sociální ochrany, obtížně dostupnou zdravotní péči apod.“ Další vrstvy společnosti jsou podle jeho názoru vlastně postupně ukrajovány z těla prosperující společnosti.

Statistický přehled Eurostatu jistým způsobem dokládá i toto. Podíl pracující chudoby je dvojnásobný u zaměstnanců na dobu určitou (31 %) než u těch s dobou neurčitou (16 %). Nejistota zaměstnání a nízké výdělky jdou ruku v ruce.

Na datech českého Informačního systému o průměrném výdělku (ISPV) se můžeme podívat na skupiny, kterých se pracující chudoba u nás dotýká nejvíce, a to dokonce na čerstvějších údajích roku 2011.

Medián hrubé měsíční mzdy zaměstnance na plný úvazek byl 21 826 Kč, takže prahová hodnota pro nízký výdělek byla 14 550 Kč. Vysoká pravděpodobnost nižších mezd byla u zaměstnanců do 19 let věku, kde byl medián mezd 14 153 Kč, u žen dokonce jen 12 822 Kč. Z hlediska odvětví jde – kromě pohostinství, kde však zaměstnanci často dostávají spropitné – o administrativní a podpůrné činnosti, kde byla mediánová mzda 13 945 Kč. Z profesních kategorií jsou nejchudší obecně pomocní a nekvalifikovaní pracovníci, kde byl medián 13 577 Kč. Konkrétně jde např. o pracovníky ostrahy a bezpečnostních agentur, kde byl medián 11 353 Kč, uklízeče a pomocníky v kancelářích, hotelech, průmyslových a jiných objektech (11 705 Kč) nebo uklízeče veřejných prostranství a čističe kanalizací (12 905 Kč). Chudoba se však nevyhýbá ani některým kvalifikovaným řemeslnickým profesím, např. šičky a vyšívači měli mzdový medián jen 13 478 Kč.

V Česku málo vysokoškoláků

Mimo podílu pracující chudoby jsou v mezinárodním srovnání ještě pozoruhodné rozdíly v třídění podle dosaženého vzdělání. Je zřejmé, že vysokoškolsky vzdělaní zaměstnanci se do oblasti nízkých mezd dostávají spíše zřídka, v EU jde o 6 %, v České republice je podíl takových chudých zaměstnanců dokonce jen dvouprocentní. Naopak zaměstnanci s nízkým, základním vzděláním jsou ohroženi chudobou dramaticky: v EU jde o podíl 29 %, v ČR dokonce 41 %. Na českém trhu práce je vysoká poptávka po kvalifikovaných pracovnících nejspíše proto, že jejich podíl je u nás proti západním zemím stále malý.

To se promítá i do odlišných úrovní výdělků. V rámci celé EU je mediánová hodinová mzda vysokoškoláka 16,3 eur, středoškoláka 11,3 eur a prostřední zaměstnanec jen se základním vzděláním dostal 9,6 eur. Rozdíl mezi nízko a vysokokvalifikovaným je tak 70 %. V České republice má zaměstnanec se ZŠ po přepočtu 3,2 eur a vysokoškolák 6,6 eur, takže rozdíl je 106 %. Do rozdílu mezd podle stupně vzdělání se pochopitelně promítá celkový rozptyl ve výdělcích. Ještě výraznější rozdíly tak najdeme u Portugalska (190 %), Německa (154 %) nebo Slovinska (139 %), naopak ve skandinávských zemích jsou obecně mzdy nivelizované, takže např. ve Švédsku je rozdíl jen 16 %.

Pokud bychom porovnávaly místo mediánů průměrné mzdy, ve kterých se odráží i extrémně vysoké výdělky, rozdíly by se ještě prohloubily. Proto je zjevné, že právě nedostatek vysoce kvalifikovaných pracovníků na trhu pracovních sil se v některých státech projevuje vyšší cenou jejich práce. Česká republika patří nepochybně mezi takové státy. Důkazem nám mohou být také odlišné míry nezaměstnanosti: podle výsledků Výběrového šetření pracovních sil ve 4. čtvrtletí 2012 byla u vysokoškolsky vzdělaných osob jen 2,9 %, u osob s maturitou 5 % a ve skupině osob se ZŠ si zaměstnání hledalo dokonce 29 % pracovní síly. Právě nedostatečné vzdělání je dnes tedy jednoznačně vstupenkou na cestu do nejistoty a chudoby.

Statistika&My, 3/2013