Praha až do r. 1913 byla zásobována vodou vltavskou jako vodou užitkovou. Vltavská voda svou povahou i svým složením náleží mezi nejčistší říční vody středoevropské; tvrdost její činí 2-3o. Má charakteristickou nahnědlou barvu, způsobenou látkami humusovými. Při napájení kotlů vltavskou vodou naleptávaly se jejich stěny kyselinami huminovými. Jinak byla dobrou vodou napájecí.

Ježto studniční vody pražské jsou velmi špatné, rozhodla se Praha pro zavedení jednotné vody pitné i užitkové z Káraného u Toušeně n. L. Jsou to spodní vody protékající vrstvami aluvia, diluvia a křídového útvaru podél Jizery a Labe, v kraji mezi St. Boleslaví, Káraným a Benátkami. Vody ty sbírají se ze dvou od sebe oddělených horizontů, z nichž první je v hloubce 5-10 m, druhý v hloubce 30-60 i více metrů. Voda prvního horizontu má tvrdost asi 13o něm., po stránce zdravotní jest zcela nezávadná. Činí asi 90 % veškeré vody káranské. Voda druhého horizontu je tzv. artéská voda; jest železitá a nutno ji před upotřebením odželezovat. Tvrdost má 3-4o něm.

Káranská vodárna zásobovala Prahu 65 000 – 70 000 m3 vody za den; v roce 1925, rozšířena jímadly na infiltrovanou vodu jizerskou, dodávala již 80 000-85 000 m3 vody denně. S překotným růstem města vzrůstala i spotřeba vody. Ježto blízké okolí Prahy nemá podzemních vod, bylo nutno z naléhavé potřeby sáhnout k vodě vltavské. V Podolí u Prahy byla vybudována v r. 1929 vodárna soustavy Puechovy-Chabalovy, jež záhy byla přizpůsobena na chemickou koagulaci s maximální výkonností 60 000 až 65 000 m3 vody denně. Nově rekonstruovaná vodárna v Bráníku může dodat denně 10 000-12 000 m3 vody, všechny tři vodárny dohromady 160-165 000 m3. Toto množství vody v přítomné době Praze dostačuje, nedostačí však v budoucnosti. Pro r. 1960 počítá se v Praze s 1 250 000 obyvateli a s denní potřebou 330 000 m3 vody, tedy se spotřebou o 170 000 m3 vody větší než dnes. Opatření této vody má se stát získáním podzemní vody z oblasti pojizerské od Dražic až po Bakov.

Zásobování vodou v době války

Ve válce nutno pečovat o zásobování vodou právě tak jako o zásobování potravinami a zbraněmi. Ve městech, namnoze i na venkově, děje se zásobování vodou prostřednictvím vodovodů. To je okolnost pro případ války velmi nepříznivá. Proto vodárny zákonem ze dne 13. 5. 1936 jsou zařazeny mezi podniky důležité pro obranu státu a jako takové jsou podrobeny určitým předpisům.

Budovy vodárenské mají být důkladné a nenápadné stavby tak zřízené, aby jedním zásahem bomby nebyla činnost vodárny přerušena. Proto jest velikou výhodou, zásobuje-li se město zvlášť vodou pitnou a zvlášť vodou užitkovou.

Při desinfekci chlorem má být v záloze zařízení na elektrolytickou výrobu chlornanu z kuchyňské soli pro případ, že by selhala doprava chloru. Síran hlinitý, chlor, sůl a p., mají být stále v zásobě na půl roku. Zaměstnanci vodáren mají být připraveni pro případ války, zvláště nejmladší a nejstarší. Mají být dobře vybaveni maskami, dýchacími aparáty, šatstvem, aby mohli setrvat na svém místě. Má být postaráno o kryty.

Avšak nelze spoléhati na vodovod, jenž jistě by se stal prvním cílem leteckých útoků, aby byla vyvolána panika v zásobování vodou. Proto má vodárna mít přehled o všech možných zdrojích vody a hlavně má zjistit vydatnost, čistotu a povahu jejich vod, aby těchto bylo možno co nejrychleji upotřebit. Veliký význam bude mít spojení obecních vodovodů s vodovody závodními.

Hlavní pozornost se dnes obrací k vyřazeným studnám; obnovují se, prohlubují i nové se zakládají, aby jich bylo co nejvíce. Jejich úplné zničení není tak snadno možné, zvláště jsou-li dostatečně rozptýleny. U studničné vody přichází v úvahu jedině nebezpečí infekce tyfovými bakteriemi, provedené špionážní službou. V tomto případě se uplatní rychlá desinfekce vody tuhými chlorovými preparáty, chlornany a zvláště chloraminy, které k tomu účelu přicházejí do obchodu ve vhodné úpravě.

I studny mohou být zničeny, nebo aspoň nepostačí. Potom nejjistější zárukou bude voda říční a potoční, kterou nutno dobře a rychle vyčistit filtrací a desinfekcí. Znamenitou službu každému jednotlivci prokáže malý bezpečný filtr (z pórovitého porculánu, křemeliny, aktivního uhlí), zadržující nečistoty i bakterie, pomocí kterého se dá říční voda ihned upravit na nezávadnou vodu pitnou.

Dále jest počítat s tím, že bude zapotřebí opatřit z říční vody v kterémkoliv místě také větší množství pitné vody pro vojsko, nemocnice a jiné ústavy, pro obce zamořené epidemií apod. Pro tyto případy jsou konstruovány pojezdné automobilové filtrační stanice, k čištění používají nejradikálnějších prostředků, hlavně přechlorování a dechlorování. Pojízdná stanice je opatřena čerpadlem, bombou na chlor, chlorátorem, kterým se přidává do vody větší množství chloru. Chlorem se zahubí všechny bakterie a voda se zároveň čistí, zbavuje zápachu a dobře potom filtruje na jednoduchém filtru. Přebytečný chlor se odstraní aktivním uhlím nebo katarsitem. Celé toto zařízení lze umístit na nevelkém nákladním automobilu.

Voda může být otrávena také bojovými látkami, zvláště plyny. Většina jich se ve vodě rozpouští, lze je však odstranit aktivním uhlím. Mnohé z útočných plynů se vodou rozkládají na látky neškodné. Tato okolnost je důležitá pro asanaci, to je očišťování od bojových látek. Pro sanaci je nejdůležitější všude hojnost vody; vodu nutno za tím účelem zavést i do krytů a upraviti v nich skrápěcí zařízení.

Všechna opatření vyžadují mnoho zkušeností, kterých se nabývá v laboratořích i ve vodárenském provozu. Zásobování vodou bylo v poslední době postaveno na vědecký základ; bylo v něm dosaženo velkých úspěchů. Mnohý z učiněných objevů lze aplikovat na dobu válečnou, třebaže v době míru se zdá nedůležitým. U nás po této stránce můžeme být spokojeni. Naše chemické továrny vyrábějí speciální přípravky k čištění a desinfekci vody k vodárenským účelům zvlášť upravené (síran hlinitý, chlor, aktivní uhlí, katarsity); máme mnoho dobře konstruovaných filtrů. Ustavilo se „Plynárenské, vodárenské a zdravotně technické sdružení“, jehož členové svědomitě pracují v dobře vybavených laboratořích na mechanické, chemické i bakteriologické úpravě vody, zkoušejí nové prostředky, v odborných časopisech a na častých schůzích sdílejí své názory a zkušenosti a spolupracují s podobnými spolky zahraničními.

Projekt kanalizační čistírny hl. m. Prahy

Postup čištění. Splašky přitékají přívodním kanálem a. Hrubé tuhé hmoty se zadržují na Dorrově strojním mřížoví A, z něhož se odstraňují automaticky mechanickým hřeblem, upevněným na konci ramene b. Hřeblo se pohybuje po mřížoví a dopravuje nečistoty k jeho hornímu konci, kde se stírají jednoduchým škrabákem do transportéru a odpadu 1. Očištěné hřeblo se vrací zpět na dno kanálu podle čáry 2. Shrabky, obsahující 60-90 % organických hmot, se shromažďují v rozmělňovači B, odkud po rozmělnění se vracejí do splašků potrubím 3. Těžké minerální nečistoty, kamení, písek, popel apod., usazují se v Dorrově lapáku písku C, z něhož se vyhrnují do třídidla c. Vypraný písek se dopravuje transportérem d a trubkou 4 k uskladnění. Za lapákem písku následuje lapák tuku D, do něhož se zespodu vhání rozptýlený vzduch od filtru e, dmychadlem f a potrubím 5,5´. Mastnoty a pěna se vypuzují na povrch hladiny, odkud se odvádějí trubkou 6 do jímky E.

Z lapáku tuku odtékají splašky potrubím 7 k nepřetržité primární sedimentaci jemného kalu do čtyřbokých usazovacích nádrží F. Usazenina se posunuje škrabáky g ke středu nádrže a odpadá trubkou 6 do jímky E. Splašky, zbavené suspendovaných hmot, přetékají nahoře do aktivačních nádrží G, ve kterých se důkladně provzdušňují jednak vháněním vzduchu zespodu potrubím 5, jednak neustálým mícháním lopatkovým michadlem h. Potrubím 8 přivádí se do aktivační nádrže něco aktivovaného kalu od předešlého čištění. V aktivační nádrži G převádí se rozpuštěné látky organické v nerozpustné vločky a provzdušněná kapalina odchází potrubím 9 ke konečné sedimentaci v dosazovacích nádržích H, stejně zařízených jako nádrže F. Během 30-90 min. se zde usadí aktivovaný kal a vyčiřená voda přepadem 10 se vypouští do řeky.

Aktivovaný kal se shromažďuje v nádrži Ch; část kalu se čerpá potrubím 8 zpět do aktivační nádrže G, zbytek se přidává potrubím 12 do lapáku tuku D. Kal od primární sedimentace se shromažďuje v jímce E. Všechen kal se zpracuje v hermeticky uzavřených vyhnívacích nádržích K, zařízených na thermofilní vyhnívání při 45o C za neustálého míchání. Kal z nádrže E se čerpá potrubím 13 nejdříve do předehřívací studny L a dále trubkou 14 do vyhnívací nádrže K. Zde se ohřívá na potřebnou teplotu horkou vodou, cirkulující z kotlů M potrubím 15 do topného otáčivého hadu ch, který je zároveň michadlem, a dále do topného hadu k v předehřívací studni L. Ochlazená voda odtéká odtud potrubím 16 do strojovny N, kde se předehřívá při ochlazování plynového motoru a teplem výfukových plynů, odcházejících trubkou 17. Potom se čerpá trubkou 18 do kotelny M k novému ohřátí.

Kalový plyn se odvádí potrubím 19 z vyhnívací nádrže K i z předehřívací studny L k čističi m; po vyčištění použije se ho k pohánění kalového čerpadla O, ve strojovně N a k ohřívání vody v kotelně M. Vyhnilý kal, zbavený fekálního zápachu se odebírá z K potrubím 20; nejdříve prochází prostorem n v předehřívací studni L, aby předal své teplo kalu přicházejícímu k vyhnívání prostorem i, načež se shromažďuje v nádrži P. Odtud se čerpá čerpadlem O do kalojenů R, kde vyschne a použije se v zemědělství. V letní době lze jej odvážet po Vltavě kalovou lodí T.

Potrubím 21 odpouští se z vyhnívací nádrže K voda, která se oddělí z kalu, zpět do čisticího zařízení. Ve strojovně N zužitkuje se plyn k pohonu dynamoelektrického stroje; elektrický proud se rozvádí přes rozvodnu desku p k pohánění celého zařízení čistírny.

Zdroj: Technologie vody, vydal Ústav pro učebné pomůcky průmyslových a odborných škol, Praha 1944