Voda je další nezbytnou ekologickou podmínkou pro růst zeleniny. Optimalizace v zásobování vodou je důležitou součástí intenzifikačních opatření a s ohledem na vysoké požadavky zelenin je vysoce rentabilním opatřením. Voda působí prostřednictvím fyziologických funkcí na biologický a hospodářský výnos. Řízení vláhového režimu je bezprostředně spjato s řízenou agrotechnikou a musí být v přímé korelaci i s ostatními ekologickými faktory. Výkyvy vláhových poměrů, jak je můžeme pozorovat v přírodě, zanechávají podle své intenzity nepříznivé následky na rostlinách. Negativní vliv vláhových výkyvů se více uplatňuje u rostlin se slabým kořenovým systémem, dále u rostlin z předpěstované sadby a u rostlin, které byly v počátečních růstových fázích pěstovány při vyšší půdní vlhkosti.

Příjem, rozvod a výdej vody jsou závislé na obsahu vody v půdě, teplotě, relativní vzdušné vlhkosti, obsahu CO2 v prostoru kořenové soustavy i na aktivním povrchu kořenů a jejich sací síle. Zeleniny obecně mají nehospodárný vodní provoz, což dokazuje i jejich relativně vysoký transpirační koeficient. Například u kukuřice, která patří k rostlinám poměrně náročným na vodu, se transpirační koeficient pohybuje od 233 do 369, kdežto u zelenin je 300 až 800.

Pro různé zeleniny byly určeny tyto transpirační koeficienty: zelí 250 až 600, meloun vodní 577-600 , tykev 686-834, okurka 813 a rajče 500 až 650.

Různé zeleniny vyžadují různě velkou zásobu vody v půdě k nerušenému růstu a vývinu. Jestliže však zásoba vláhy v půdě klesne pod 50 % využitelné vodní kapacity (VVK), trpí již všechny zeleniny nedostatkem vody. Nároky na vodu jsou rovněž různé podle období vegetace. Některé zeleniny, jako např. okurky, rajčata, papriku, je vhodnější na počátku vegetace udržovat při nižší vlhkosti a zvýšit vlhkost v době nasazování plodů. Cibule v době tvorby natě vyžaduje až 80 % polní vodní kapacity, ale při zrání je pro ni vhodnější podstatně nižší procento vlhkosti. Nejvyrovnanější požadavky po celou dobu vegetace, pokud máme na mysli dobu sklizně konzumních částí, mají košťáloviny a listové zeleniny (salát), tedy zeleniny, u nichž konzumujeme vegetativní orgány.

Pro optimální vodní bilanci rostlinných pletiv je třeba také posuzovat habitus rostlin, a to jak nadzemní část, tak i kořeny. Rostliny s velkými listy mají obvykle větší spotřebu vody než rostliny s malými a kožovitými listy, popř. s listy pokrytými voskovým povlakem. Rostliny s mohutnějším kořenovým systémem si obvykle dovedou lépe obstarat vodu než rostliny s méně vyvinutým kořenovým systémem. Například červená řepa má sice vysokou spotřebu vody, ale také svými mohutnými a hlubokými kořeny si ji dovede obstarat, kdežto ředkvička, salát a špenát mají menší spotřebu vody, ale jejich kořeny nejsou dost mohutné, aby stačily při nižším obsahu vláhy v půdě dostatečně zásobit nadzemní orgány vodou. Vztah mezi množstvím kořenů a spotřebou vody je třeba také zdůraznit při posuzování nároků na závlahu zelenin pěstovaných ze sadby.

Optimalizace vodního režimu

K určení termínu závlah a množství závlahové vody se také v zelinářství používají pedologické a klimatologické metody s přihlédnutím k biologickým požadavkům rostlin.

Ke stanovení potřeby závlahy podle půdních hydrolimitů je třeba zjistit zásobu vody v půdě. Kdybychom měli přesné měřicí přístroje, byla by tato metoda vhodná a snadno dostupná. Stačilo by sledovat pouze vývoj zásoby vody a při jejím poklesu pod stanovenou mez zeleninu zavlažit. Avšak přístroje, které jsou nyní zelinářské praxi dostupné, nejsou plně spolehlivé. Jediným méně náročným přístrojem, se kterým jsou zatím dobré zkušenosti, je tenzometr, který v korelaci s úbytkem vody v půdě ukazuje záporné hodnoty tlaku. Podle podtlaku, který je pro zavlažovanou plodinu určen jako kritický, se začíná se závlahou. New a Roberts (1974) doporučují pro skleníková rajčata v závislosti na použitém substrátu použít tyto ukazatele:

písčitá půda 10-15 kPa

hlinitopísčitá 15-20 kPa

hlinitá až jílovitá 20-25 kPa.

Z klimatických metod stanovení závlahové dávky můžeme použít Klattovu metodu, která stanoví pro jednotlivé plodiny měsíční úhrny ideálních srážek, které jsou platné pro určitý teplotní normál a středně těžké půdy. Pro zjištěné teplotní poměry se ideální srážky upravují tak, že odchylka teploty o ± 1 °C je přímo úměrná změně ideální srážky o ± 5 mm v měsíčním úhrnu. Na lehkých půdách je nutno ideální srážky zvýšit o 15 %, na těžkých půdách je třeba je o 15 % snížit. Závlahový režim se pro většinu zelenin vyhodnocuje v dekádách, pouze pro zeleniny z předpěstované sadby, zvláště košťáloviny, je vhodnější určovat závlahový režim po 5 dnech.

Z dalších metod lze použít bilanční metodu, která umožňuje vypočítat závlahovou dávku pomocí koeficientů biologických křivek vláhové potřeby plodin a jiných údajů. Předností této metody je, že maximálně respektuje vztahy mezi potřebou vody a ostatními ekologickými faktory. Při použití této metody jsou nutné tyto podklady:

  1. koeficienty biologické křivky vláhové potřeby,
  2. výchozí půdní hydrolimity (Vo, Vmom) a hloubka zavlažování,
  3. údaje o srážkách, teplotě a sytostním doplňku (Sd).

Pro některé zeleniny byly vyhodnoceny charakteristické křivky změn vnitřní energie podle Kudrny (1979). Z křivky pro nakladačky vyplývá, že kritickou termodynamickou fází, a tedy rozhodujícím obdobím pro efektivnost závlahy je období mezi 4. – 8. týdnem vegetace, kdy okurky nakladačky vyžadují dostatek vody pro maximální vegetativní růst.

Závlaha je v zelinářství rozhodujícím intenzifikačním činitelem, protože dává možnost ovládat biologické procesy a umožňuje lépe programovat výnosy a kvalitu úrody. Optimální závlaha podmiňuje lepší využití živin, umožňuje dávkování kapalných hnojiv podle aktuální potřeby plodiny, zvyšuje účinnost herbicidů, a tím dává možnost lépe řídit kultivační zásahy. Zároveň je však třeba zdůraznit, že každá odchylka od optimálního vodního režimu zanechává v prostorech zelenin významné následky. Nadměrné množství vody v půdě působí na vytlačení vzduchu z půdy, zhoršení metabolismu kořenů a projeví se v další fázi chlorózou listů. Větší výkyvy obsahu vody v půdě působí radikální praskání konzumních kořenů, bulev a hlíz, strukturální změny fotosyntetického aparátu a časti i nežádoucí ve vývoji zelenin (květák salát).

Zdroje vody pro závlahu

Pro závlahu se nejčastěji využívá povrchová voda, tj. říční, potoční, rybniční. Kvalita vody závisí na stupni znečištění jak různými odpady ze sídlišť, tak i odpady z průmyslových závodů, popř. ze zemědělství. Proto je zapotřebí před využitím vody z povrchových zdrojů k závlaze zeleniny zjistit její složení důkladnými chemickými rozbory, popř. založit vegetační zkoušky. Jako testovací rostlina je nejvhodnější salát, který velmi citlivě reaguje na různé škodlivé látky.

Podobně je tomu i s odpadními vodami, u nichž kromě chemických rozborů jsou nutné i důkladné biologické rozbory, neboť zvláště odpadní vody z městských sídlišť mohou obsahovat různé zdravotně závadné částice, popř. zárodky nemocí.

Voda podzemní, pramenitá nebo z artéských studní je pro závlahu méně vhodná, protože je velmi studená a tvrdá, nasycená převážně uhličitany. Je-li nevyhnutelné tuto vodu použít k závlaze, je vhodné ji nejdříve načerpat do povrchových nádrží, aby se oteplila, a závlahu aplikovat postřikem s co nejmenšími kapkami (voda se provzdušní).

Způsoby závlahy

Způsob závlahy má co nejvíce odpovídat požadavkům rostlin.

Závlaha postřikem je nejjednodušší, a pokud ji zeleniny snášejí, je také nejvhodnější. Důležitou podmínkou u tohoto způsobu závlahy je, aby dávky vody byly rovnoměrně rozděleny po celém pozemku (nesmějí se ucpávat trysky). Závlaha postřikem nejlépe vyhovuje košťálovinám, listovým zeleninám a kořenovým zeleninám. Některé plodové zeleniny při jejím používání trpí houbovými chorobami listů; smáčení listů podporuje šíření těchto chorob.

Povrchová závlaha je pro plodové zeleniny vhodnější, její použití je však omezeno značnými ekonomicko-organizačními potížemi.

Z dalších způsobů závlahy je možno použít, zvláště ve sklenících, závlahu drenáží a závlahu děrovanými polyetylénovými rukávci.

V posledních letech se intenzívně rozšiřuje kapková závlaha, která se nejvíce uplatňuje ve sklenících a fóliovnících, je však použitelná i u polních zelenin se širším sponem. Podstatou kapkové závlahy je to, že se závlahová voda dostává k rostlinám pozvolna v malých množstvích – po kapkách. To předpokládá, aby byl rozvod vody zajištěn po celé zavlažované ploše a aby ke každé rostlině vyúsťoval kapkovač, který zajišťuje dávkování vody.

Pro kapkovou závlahu se používá rozvodné potrubí průměru 6-25,4 mm a délky až 100 m. Nejvhodnější materiál pro rozvodné potrubí jsou polyetylénové hadice, na něž se snadno napojují kapkovače.

Kapkovače mají různou konstrukci, podmínkou však je, aby množství vody odkapávající z kapkovačů, bylo stejné a zajišťovalo potřebu vody v prostředí. Kapkovače pracují spolehlivě pouze tehdy, je-li voda zbavena nečistot. Proto jedním z nejdůležitějších prvků technického systému při kapkové závlaze musí být dokonalé filtrační zařízení (Drdová, Novotný, 1976).

Provoz kapkové závlahy může být řízen automaticky s využitím tenzometru nebo časového spínače, popř. se může počátek a konec závlahy ovládat ručním zapínáním. Kapkovou závlahu lze instalovat jako povrchovou nebo podpovrchovou.

Zdroj: Zahradníctvo, zelinárstvo, ovocinárstvo, vinohradníctvo, Príroda Bratislava 1984