V roce 2009 hlásaly rozjásané titulky renomovaného časopisu SPIEGEL, že „Slunce nad Saharou vyřeší energetický problém.“ Avšak mezitím se růžové sny o zelené elektřině z Afriky srazily s realitou a nastává jedno velké rozčarování. Ukazalo se, že se jedná o utopii, která unijní energetiku jistě nezachrání v období velkých výzev ohledně nedostatku energií, které si EU do značné míry nadrobila sama.

Teoretické výpočty a tabulky o skvělé zelené budoucnosti se často hrdě vyjímají jen na powerpointových prezentacích manažerů, ale s normálním životem mají jen málo společného. Názorně se o tom přesvědčila nekomerční nadace DESERTEC Foundation, která měla velkolepý nástup, úctyhodné akcionáře, smělé cíle o úžasné podpoře evropské energetiky nadbytkem solární zelené elektřiny z Afriky a nakonec skončila v bezvýznamnosti. Ukažme si názorně, zda mohli vizionáři projektu Desertec včas odhadnout nereálnost své vize a neztrácet tak čas a peníze v předem prohraných projektech.

Nepatrná část Sahary by teoreticky zajistila Evropu elektřinou

V Německu pokrývá aktuálně fotovoltaika asi devět procent výroby elektřiny. Vzhledem ke svým geografickým podmínkám ale samozřejmě nemůže konkurovat přírodním podmínkám a slunečnímu svitu například v pouštních regiónech severní Afriky. Stejně výkonné fotovoltaické zařízení díky tomu vyrobí v Německu jen asi třetinu až polovinu elektřiny ve srovnání s Tuniskem, či Marokem.

Na rozloze dva tisíce kilometrů čtverečních – teoreticky beze zbytku pokrytém fotovoltaikou – což je necelá tisícina rozlohy území Alžírska – je možno vyrobit údajně pomocí fotovoltaiky zhruba 7 TWh elektřiny denně a pokrýt tak téměř celou evropskou spotřebu elektřiny. Podobný výpočet ukazuje, že k pokrytí aktuální spotřeby elektřiny celého světa by prý stačilo něco málo přes jedno procento území Alžírska.

Obr. Skica možné infrastruktury a energetické spolupráce EU-MENA dle projektu DESERTEC

Projekt DESERTEC mezinárodního významu

Možná i podobnými propočty se nechali okouzlit tvůrci projektu „pouštní elektřiny“ pro Evropu – Desertec Foundation, která byla zpočátku orientována hlavně na solárně-termální elektrárny – CSP. Během pouhých pěti let po založení iniciativy v roce 2009 však začaly mezi zakladateli vznikat propastné rozpory ohledně uskutečnění projektu. Takzvané „Arabské jaro“ pak navíc silně zatřáslo politickými poměry zúčastněných afrických zemí a naplno obnažilo bezpečnostní rizika celého projektu. Už v roce 2014 tak většina významných účastníků nadaci opustila – například společnosti Siemens, E.ON nebo Deutsche Bank. Z významnějších zůstali pouze RWE, State Grid Corporation of China und ACWA Power. Projekt výrazně zeštíhlel, ale rozpaky kolem něj zůstaly. Nadace Desertec se definitivně stále nevzdala vize dodávek elektřiny z MENA (pás zemí mezi Marokem a Íránem) do střední Evropy, ale v posledních studiích připouští, že by byl úspěch alespoň zajistit další podmořské kabelové spojení Maroko-Španělsko. Také podpora nadace výstavbě zařízení na výrobu elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů v těchto zemích je jistě záslužná. Mimo rozvoje jejich hospodářství, to může také přispět i ke snížení migrace do EU. Některé skutečnosti, které ke ztroskotání obřího projektu Desertec přispěly, zůstávají stále platné a nepřekonatelné a mohou posloužit jako varování pro příští pokusy tohoto druhu.

Přenos elektřiny ke spotřebiteli

Mezi Afrikou a Evropou existují zatím jen dva aktivně využívané podmořské kabely – oba propojují Maroko se Španělskem. Třetí spojení se nachází v plánovací fázi. První z funkčních kabelů o délce 28 km byl zprovozněn v roce 1998 a má kapacitu 700 MW. Druhý o délce 31 kilometrů s obdobným výkonem se připojil v roce 2016. Třetí podmořský kabel opět se 700 MW si vyžádá investici 150 mil. € a má být zprovozněn v roce 2026. Ani všechny tři tyto kabely dohromady kapacitně zdaleka nestačí pro přenos výkonů, se kterými počítal projekt Desertec.

Enormní náklady na infrastrukturu

Prostým výpočtem – bez zahrnutí přenosových ztrát a nevyjasněné potřebné akumulace energie – vychází, že by bylo zapotřebí dalších 500 až 800 takových 700 MW podmořských kabelů. To by si vyžádalo investice okolo deseti miliard eur – pouze k vytvoření základní infrastruktury pro přenos předpokládaného množství elektřiny jen mezi kontinenty, tedy jen na nejbližší vzdálenost v úžině u Gibraltaru. Tato částka ale nezahrnuje další nutné investice do optimalizace navazující infrastruktury na obou stranách Středozemního moře od výrobce v pouštních regionech až po vlastního příjemce elektřiny v Evropě. Celkové náklady jen u projektu Desertec se odhadovaly až na 480 miliard eur.

Pokud by však měla být zásobována ze severní Afriky celá Evropa, pak by podmořské kabely musely být položeny i v jiných osách než jen Maroko – Španělsko: například mezi Tuniskem a Sicílií, Alžírskem a Sardinií. Už jen samotná tato infrastruktura by si vyžadovala bilionové investice v eurech i bez započtení nákladů na potřebná podpůrná zařízení jako jsou rozvodny a úložiště energie.

Energetické ztráty při přenosu elektřiny na velké vzdálenosti

Dalším podstatným problémem je prostý fyzikální a všeobecně známý jev vysokých ztrát energie při přenosu elektřiny na velké vzdálenosti. Tyto ztráty se dají snížit využitím stejnosměrného přenosu elektrické energie HVDC. To si ovšem vyžaduje výstavbu drahých měníren na pobřežích mezi kontinenty. S tím spojené finanční náklady i zbývající ztráty – okolo 3,5 % elektrické energie na každých tisíc kilometrů – představují další enormní tlak na rentabilitu projektu.

Rostoucí výkony solárních panelů a nevyužitý potenciál v Evropě

Ekonomický pohled odhaluje další slabinu projektů výroby zelené elektřiny daleko od její spotřeby: solární panely se neustále zdokonalují a jejich masová výroba přináší zlevňování. Proto vyžadují pro zajištění stejného výkonu méně místa a spokojí se s nižším slunečním svitem, než tomu bývalo před pár lety. I z tohoto hlediska dává stále méně smysl za vysokých nákladů budovat fotovoltaické elektrárny a nutné infrastruktury v Africe a na obrovské vzdálenosti a podmořskými kabely tuto elektřinu přenášet do Evropy. Obzvláště když jsme ještě ani zdaleka nevyužili všech vlastních kapacitních možností v EU, které představují výrobu zelené elektřiny blízko její spotřeby.

Politicky neklidné regiony

Severoafrické země patří všeobecně k méně stabilním regionům světa, často ohrožovaným sociálními, náboženskými, politickými a dalšími nepokoji a také bohužel terorismem. Proto by idea přeložení části energetiky EU do těchto zemí byla z hlediska energetické bezpečnosti asi podobně moudrá a prozíravá, jako zvažovat přenos Evropské centrální banky tamtéž. Účinná ochrana rozsáhlých energetických zařízení a infrastruktury (tisíce kilometrů dlouhých přenosových vedení) i proti prostým krádežím, natož pak teroristickým útokům, je zcela nereálná. Navíc v zemích se zcela odlišným politickým režimem a právními předpisy. A že se takové útoky na energetickou infrstrukturu plánují a uskutečňují, o tom se nedávno přesvědčil i Mnichov nebo Berlín, kde byly cíleně zapáleny elektrické kabely, což vyvolalo několikadenní místní blackouty, postihující tisíce domácností a desítky podniků.

Je ztráta racionálního uvažování trendem?

Již z tohoto letmého a povrchního pohledu na problematiku je překvapující, že se tato očividná fakta nebrala při rozvíjení projektu Desertec v tak technicky vyspělé zemi jakou je Německo, v úvahu. Každá obyčejná „studie proveditelnosti“ by přece musela tato fakta odhalit a poukázat na nereálnost i praktickou nerealizovatelnost tohoto fantazírování v rozměrech a souvislostech jak byly plánovány.

Osamocené ztroskotání nebo trend?

Je smutné, že tento „výstřel do prázdna“, kterým projekt Desertec bezesporu byl, asi nezůstane osamocen. Tendence k idealizujícímu a bohužel i ideologizujícímu pohledu na energetiku pokračuje. Aktuální snaha Německa přesunout během pár let veškerou tíhu energetiky na „hliněné nohy“ fotovoltaiky a větrné energie a souběžná úporná snaha o co nejrychlejší likvidaci využívání fosilních a jaderných energií je bohužel jistou formou pokračování tohoto trendu.

Stane se zemní plyn přechodným pilířem energetiky EU?

A pokud se hovoří o přechodné toleranci k zemnímu plynu, než nastane „zelený ráj“, pak jde o jedno velké pokrytectví. Už mnohokrát bylo přece prokázáno, že celkové emise CO2 u zemního plynu od těžebního vrtu, přes dopravu na obrovské vzdálenosti až po jeho spálení se blíží emisím místní těžby a spalování uhlí. Jak může být drahá a z pohledu energetické bezpečnosti riskantní jednostranná závislost na dodávkách ropy a plynu z Ruska – o tom se EU přesvědčí již možná během této zimní sezóny. Moldavsko už takovou lekcí prošlo. V říjnu 2021 mu ruský Gazprom hrozil zastavením dodávek plynu, pokud neuhradí svůj dluh více než 700 milionů dolarů za dřívější dodávky. Zároveň tlačí na podpis nové smlouvy na dodávky plynu, která by měla nahradit původní z roku 2008, jejíž platnost v roce 2021 skončila. Z veřejně přístupných informací nicméně vyplývá, že dřívější Moskvě nakloněná moldavská vláda nakupovala ještě v roce 2020 za cenu 148 USD/1000 m³ plynu, po změně vlády na tzv. „západně-orientovanou“ došlo k nárůstu ceny na dnešních 790 USD/1000 m³. Lukašenkovu proruskému režimu mezitím zůstávají zachovány vstřícné ceny okolo 128 USD/1000 m³ i na rok 2022… Gazprom jakýkoliv politický podtext kategoricky odmítá a odvolává se pouze na ekonomickou realitu.

Zda nebo spíše do jaké míry Rusko využije svého enormně silného postavení v dodávkách energetických surovin do EU, zůstává velkým otazníkem. Je prozíravé tuto závislost unie v dnešní energeticky komplikované době – kdy je na stole vysoce citlivá otázka zprovoznění plynovodu Nord Stream 2 – ještě dobrovolně a záměrně dále posilovat?

Obr. na úvod: Marocká NOOR I s výkonem až 160 MW je pravděpodobně největší parabolickou solárně-termální elektrárnou na světě. Byla zprovozněna v roce 2016 a jejím cílem je snížit závislost Maroka na dovozu elektřiny a podnítit hospodářskou aktivitu okolního regionu. Celkový výkon spolu se sesterskými solárně-termálními projekty NOOR II, NOOR III z roku 2018 činí 510 MW zelené elektřiny. Původní plán projektu Desertec hovořil o celkovém instalovaném výkonu 2000 MW v roce 2020 Foto: Fadel Senna/AFP

Zdeněk Fajkus, Mnichov, prameny: Focus, Finanzen 100

Zdroj: časopis CzechIndustry 4/2022