O problematice efektivního využití paliv a energie a plnění Státního cílového programu 02

Schůze Sněmovny národů 19. května 1987

Z vystoupení jednotlivých poslanců jsou vypuštěny části nemající vztah k problematice.

 

Předseda SN J. Janík:

Predsedníctvo, výbory a poslanci Snemovne národov sa dlhodobo pripravovali na toto rokovanie. Zamerali sa predovšetkým na otázky spojené so znižovaním energetickej náročnosti a s ňou súvisiace postupnén zabezpečovanie progresívnych štrukturálnych zmien v palivo energetickej bilancii, na racionalizáciu spotreby, využitie palív, vrátane pohonných hmôt a energie vo výrobe, v nevýrobnej sfére i v domácnostiach.

Kontrolná činnosť poslancov smerovala do sféry hospodárenia s materiálmi, predovšetkým s kovmi a skvalitňovania noriem ich spotreby; posudzovali sa možnosti využívania tuzemskej surovinovej a materiálovej základne, druhotných surovín, vplyv na kvalitu výroby a životné prostredie.

Osobitná pozornosť sa venovala presadzovaniu vedeckotechnického rozvoja – ako veda, výskum a vývoj pôsobia na znižovanie palivo energetickej, materiálovej a surovinovej náročnosti.

 

Místopředseda vlády ČSSR a předseda Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj J. Obzina:

Úkoly 8. pětiletky a výhledu do roku 2000. V 70. a 80. letech prochází světové hospodářství dramatickými zvraty: dvěma ropnými šoky, palivoenergetickou krizí… A dále z více než sta rozvojových zemí aspiruje jejich nejpokrokovější část nejen na národní a státní, ale i na ekonomickou nezávislost a samostatnost. Československá ekonomika byla bezprostředně ovlivněna oběma určujícími faktory, zvláště pak důsledky palivoenergetické krize. A i když se již v roce 1971 v ČSSR začala uplatňovat racionalizace užití energie a paliv, surovin a materiálů, objektivně nedosáhla realizovaná opatření úrovně srovnatelné s nejvyspělejšími zeměmi světa.

Řečeno stručně, přes chyby a nedostatky, hlavní příčinou současné situace byla objektivní omezenost zdrojů a nezbytnost vývoje takové struktury výroby, která z hlediska socialistických zájmů více přihlížela k nutnosti zabezpečit produkci za každou cenu, (jestliže měly být uhájeny všechny revoluční výdobytky národně demokratické a socialistické revoluce) než k národohospodářsky určujícímu hledisku efektivnosti. Ani státní cílový plán – 02 a státní cílový plán – 03, přijaté v roce 1981 spolu s dalšími opatřeními, nepřivodily až dosud zásadní zvrat, i když jejich cíle byly v 7. pětiletce splněny a v prvém roce 8. pětiletého plánu jsou úspěšně plněny. Vzniká proto zákonitě otázka: proč až dosud máme jen dílčí úspěchy?

Výsledků špičkové světové úrovně nebylo dosaženo – vedle subjektivních chyb, omylů a příčin – především protože:

1. jen racionalizačními opatřeními a úsporami bez strukturálních změn skladby všech odvětví národního hospodářství nelze dosáhnout nejvyšší světové úrovně v nejefektivnějším zhodnocování energie a paliv, surovin a materiálů;
2. tempo snižování energetické a surovinové náročnosti národního důchodu a jeho intenzifikace je v dané struktuře národního hospodářství objektivně menší než tempo zvýšení hodnoty užité energie, paliv, surovin a materiálů. Vyjádřeno zcela jednoduše: zatímco energetická náročnost tvorby národního důchodu vyjádřena v tmp/mil. Kčs produkce se za posledních deset let snížila o 15 procent, došlo ve stejném období k jejímu zvýšení v hodnotovém vyjádření téměř o 58 procent. Proto dosažené úspory a efekty racionalizace nemohly uhradit vzrůst cen a z toho plynoucí důsledky v mezinárodní směně;
3. rozvoj palivoenergetických zdrojů v budoucnosti, tj. v 9. pětiletce, nelze řešit dalším zvyšováním investic do energetické a palivové oblasti, neboť již dnes dosáhly tyto investice úrovně, která výrazně omezuje kvantitativní, ale především kvalitativní rozvoj té části zpracovatelského průmyslu, zvláště strojírenství
   a elektroniky, která rozhoduje o urychleném uplatňování výsledků vědy a techniky ve výrobní praxi.

Všechny tyto skutečnosti nutno vzít v úvahu jak při dlouhodobé politické strategii vyjádřené v „Hlavních směrech hospodářského a sociálního rozvoje ČSSR na léta 1986-1990 s výhledem do roku 2000“, přijaté XVII. sjezdem KSČ, tak při plnění úkolů 8. pětiletého plánu.

V úkolech 8. pětiletého plánu do roku 1990 je stanoveno:

– snižovat energetickou náročnost národního hospodářství na jednotku vytvořeného národního důchodu ročně o 2,9 % a

– dosáhnout celkové relativní úspory cca 2,5 mil. tun železných kovů a 70 tis. tun neželezných kovů.

Přestože realizace takto stanovených úkolů do roku 1990 a výhledově do roku 2000 představuje svým obsahem zásadní zvrat proti dlouhodobému dosavadnímu čtyřicetiletému rozvoji československé ekonomiky a úkol, kterého jsme nikdy v minulosti nedosáhli, nezabezpečí nám ani jeho úspěšné splnění zařazení v tomto směru mezi nejvyspělejší země světa – ale jen podstatné přiblížení se k tomuto cíli – protože úkol je mimořádně náročný a svým charakterem dlouhodobý. O jak náročný a zásadní úkol se jedná, to nejnázorněji charakterizuje vztah vyjadřující podíl úspor, racionalizace a inovace (intenzifikačních faktorů) na krytí budoucích potřeb:

– u energie a paliv vůbec musí tvořit 90 % a u výrobní sféry přes 100 %

– u neželezných kovů minimálně 100 %.

Z toho vyplývá, že v případech více než stoprocentního podílu to znamená zabezpečení plánovaného růstu výroby při absolutním snižování spotřeby energie a paliv i kovů.

Z těchto základních hledisek přistupujeme s požadavkem vyšší náročnosti i na překračování přijatých úkolů v 8. pětiletce, zvláště pak u státního cílového programu 02 a státního cílového programu 03. To znamená relativní úsporu energie a paliv v 8. pětiletce stanovenou v objemu 15,4 mil. tmp považovat za minimální a vzít si poučení z roku 1986, kdy úspora dosažená v rámci SCP 02 sice dosáhla 3,3 mil. tmp, avšak celkové snížení palivoenergetické náročnosti činí pouze 2,6 mil. tmp v důsledku nepříznivého vývoje mimo oblast SCP 02, což znamená, že proti celkovému plánovanému snížení o 2,9 % bylo dosaženo v roce 1986 snížení jen o 2,4 %.

Rovněž úsporu železných kovů ve výši 2,5 mil. tun a neželezných kovů ve výši 70 tis. tun v letech 1986-1990 považujeme za minimální. Dosažené výsledky z roku 1986 nás k tomu opravňují, neboť plánované úkoly byly překročeny.

Požadavek zvýšené náročnosti nad úroveň 8. pětiletého plánu a překračování úkolů státního cílového programu 02, ale stejně tak i státního cílového programu 03, je nezbytný, aby úspěšným splněním 8. pětiletky byly vytvořeny reálné předpoklady pro plnění úkolů 9. a 10. pětiletky, tzn. zabezpečit v období budoucích 10 let, do roku 2000, snížení energetické a palivové náročnosti nejméně o 42 mil. tmp.

Z uvedených skutečností jednoznačně vyplývá, že postavený strategický úkol podstatného snižování energetické a palivové, surovinové a materiálové náročnosti tvorby národního důchodu nelze dosáhnout jen opatřeními v energetice, hutní výrobě a dobývání surovin a materiálů, ale v celém komplexu národního hospodářství. Proto státní plán technického rozvoje na 8. pětiletku zabezpečuje efektivnější tvorbu národního důchodu ve vztahu k energii a palivům, surovinám a materiálům rovněž v komplexu, ve výrobní sféře cestou technických a technologických inovací, uplatněním mikroelektroniky v technologických procesech a finálních výrobcích, lepším zhodnocováním energetických a surovinových vstupů. Výrazně se tak technický rozvoj podílí na snižování energetické náročnosti o 2,9 % a kovů o 3,5 %, a to jak řešením výzkumných úkolů, tak realizací výsledků státního plánu technického rozvoje.

Jako příklady výzkumných řešení chci uvést tyto úkoly:

– „Snižování energetické náročnosti národního hospodářství progresívními technickými prostředky a opatřeními“, jejichž úspěšné řešení a realizace v národním hospodářství zabezpečuje v československé ekonomice roční úspory energie a paliva do 7 mil. tmp;

– „Vývoj standardních technologií integrovaných obvodů s vyšší ekonomií a spolehlivostí“, jehož úspěšné vyřešení a realizace zajišťuje dosažení výrazného snížení nákladů na výrobu integrovaných obvodů a na podstatné snížení nároků na dovozy z nesocialistických zemí pro čs. ekonomiku při značném zvýšení spolehlivosti integrovaných obvodů. To znamená dosáhnout špičkové úrovně efektivnosti a spolehlivosti v rámci států RVHP při roční úspoře surovin a materiálů u výrobce v hodnotě 73 mil. Kčs a roční přírůstek zisku 288 mil. Kčs.

Realizační výstupy výrobkového a technologického charakteru z vyřešených úkolů státního plánu technického rozvoje zaváděním nových výrobků a technologií v 8. pětiletce zajišťují úsporu paliv a energie ve výši cca 3,5 mil. tmp a úspory surovin a materiálů ve výši 6,5 mld. Kčs. Přitom trvalým přínosem je realizace jaderného programu, jehož plněním se Československá socialistická republika zařadí mezi nejvyspělejší země světa jak výrobou jaderných zařízení, tak výrobou elektřiny z jaderných elektráren; její podíl činil v roce 1986 více než 21 % vyráběné elektřiny v ČSSR. Realizace rozpracovaného programu zařadí ČSSR k roku 2000 na jedno z předních míst ve světě.

Rozhodující přínosy k úsporám a efektivnímu využití energie a paliv, surovin a materiálů zabezpečujeme cestou technického rozvoje rozpracováním československé účasti na Komplexním programu vědeckotechnického pokroku členských států RVHP do roku 2000. Československá socialistická republika si zabezpečuje účast na řešení:

– všech 5 prioritních směrů Komplexního programu,

– všech 21 tematických oblastí,

– 89 hlavních úkolů z celkového počtu 94,

– u 73 z 1391 jmenovitých úkolů přebírá funkci hlavní organizace a koordinátora pro všechny země RVHP a u 600 dílčích úkolů se v té či oné míře podílí na jejich řešení.

Z hlediska námi projednávané problematiky energie a paliv, surovin a materiálů usilujeme, abychom československou účastí na Komplexním programu vědeckotechnického pokroku členských států RVHP do roku 2000 dosáhli těchto cílů:

1. prioritní směr – elektronizace

Masovým zaváděním mikroprocesorů a další regulační techniky dojde k zefektivnění většiny regulačních zařízení ve výrobě. Ačkoliv rozšíření výpočetní techniky v provozu bude vyžadovat zvýšenou spotřebu, úspory vzniklé nasazením elektroniky do regulace výrobních procesů nebo přímo do výroby daleko převýší tuto spotřebu. Úspory v ČSSR u paliv a energie v cílovém roce dosáhnou řádu několika miliard Kčs a v úspoře materiálů více než 4,0 mld. Kčs.

2. prioritní směr – komplexní automatizace

Fakt, že plánovaná opatření v rámci automatizace zvyšují produktivitu práce a výrobnost 2,5 krát, přináší relativní úsporu energie o 10 až 15 %.

Automatizované systémy projektování a konstruování optimalizují konstrukci součástí, čímž se předpokládá úspora materiálu až do výše 10 %.

Proces automatizace rovněž zajišťuje kvalitu produkce, a tím se prakticky odstraňuje zmetkovitost a vznikají úspory materiálu a energie.

3. prioritní směr – rozvoj jaderné energetiky

Dnes se klade stále větší důraz na urychlený rozvoj jaderné energetiky v podmínkách, kdy je nezbytné snižování energetické náročnosti celého národního hospodářství. Jde v prvé řadě o velmi podstatné zpomalení růstu spotřeby prvotních zdrojů energie, a to z průměrného ročního tempa přibližně 3 % dosahovaného v období 1961-1980 na přibližně 0,5 % v této pětiletce se záměrem udržovat tak nízké tempo i v období až do konce tohoto století.

V Československé socialistické republice jde o jeden z nejpokrokovějších a nejrozvinutějších programů technického rozvoje, kde dosahujeme takřka světové úrovně. K otázce jaderné energetiky se proto ještě vrátím.

4. prioritní směr – nové materiály, technologie jejich výroby a užití

V oblasti nových materiálů očekáváme výrazný ekonomický přínos, jak o tom svědčí např. skutečnost, že jedna tuna polymerních kompozitů nahradí 4 tuny klasických kovových materiálů. Obdobné úspory lze očekávat v práškové metalurgii, v uplatnění umělých diamantů nebo uplatněním neodymových magnetů.

5. prioritní směr – urychlený rozvoj biotechnologií

Řešením a realizací v rámci tohoto programu usilujeme o omezení či úplné vyloučení nepříznivých vlivů odpadů na životní prostředí a jejich využití jako druhotných surovin a energie.

Výhody, kterými se vyznačují biotechnologické procesy, lze charakterizovat:

– menší složitostí výrobních zařízení,

– využíváním snadno obnovitelných zdrojů surovin, popř. jen malými nároky na prvotní suroviny,

– nižší spotřebou energie na provoz zařízení a výrazným snížením potřeby tradičních surovin.

Zavádění bezodpadových technologií rovněž přispěje k rozšíření surovinové základny.

Nejvýraznější ekonomický přínos se projeví v celkovém ozdravění životního prostředí a v souvislosti s tím se budou moci snížit prostředky vkládané v současné době do ekologických investic.

Ekonomický efekt komplexu biotechnologických opatření v ČSSR nelze ještě v současné etapě (tj. v etapě výzkumu a vývoje biotechnologických procesů) číselnými údaji průkazně doložit. Předpokládá se, že svým objemem však bude jeden z největších.

Z uvedeného vyplývá a znovu se potvrzuje, že problematika energie a paliv, surovin a materiálů, je komplexním národohospodářským problémem, jehož úspěšné řešení spočívá v celkovém vědeckotechnickém rozvoji národních ekonomik i světového hospodářství. Je to problém, který nemohou vyřešit samy jednotlivé resorty.

Proto hlavní přínosy v úsporách energie a paliv, surovin a materiálů, očekáváme od řešení komplexních národohospodářských a vědeckotechnických problémů, a to především:

1. Od strukturálních změn a zhodnocovacích procesů.
2. Od pozitivních kvalitativních změn a snížení podílu výrobní spotřeby na vytvořeném společenském produktu, neboť právě tento ukazatel je prakticky syntetickým, makroekonomickým národohospodářským vyjádřením efektivnosti vývoje energetické a palivové, surovinové a materiálové náročnosti výroby.

Tento podíl v uplynulých 15 letech stagnoval a činil v ČSSR 61 až 62 % (ve stálých cenách). Proto jedině cesta úspor, racionalizace spotřeb a vyšší zhodnocování energie a paliv, surovin a materiálů může reálně vést až ke snížení podílu výrobní spotřeby cca o 4 až 5 %, jak to bylo předneseno na XVII. sjezdu KSČ, tj. cca 58 %. Jedině takový úspěch uvolní potřebný zdroj růstu národního důchodu.

3. Od pozitivních změn ve vnějších ekonomických vztazích, jimiž se realizuje zhruba třetina našeho národního důchodu.

Je nutné zastavit a zvrátit negativní tendenci směnných relací cen zahraničního obchodu, které se výrazně zhoršily a přinášejí v ekonomice nemalé ztráty.

To podstatně ovlivnilo a ovlivňuje i efektivnost čs. ekonomiky, neboť ceny čs. vývozu se zvyšovaly mnohem pomaleji než dovozní ceny. Jestliže srovnáme vztah dovozních a vývozních cen v letech 1970 a 1985, vychází nám v poměru 100:67, to znamená, že v roce 1985 jsme museli vynaložit na jednu jednotku dovozu téměř jednu a půl jednotky vývozu ve srovnání s rokem 1970, což znamená v souhrnu ztrátu několika desítek miliard Kčs. Tím se odčerpaly zdroje na dovoz nové techniky, technologie a spotřebního zboží.

Tyto skutečnosti spolu s úkoly technického rozvoje považujeme v řešení celé problematiky za rozhodující.

Na závěr může vzniknout otázka, jakou úlohu sehrávají a mohou sehrát v 8. pětiletce a nejbližším období do roku 2000 takzvané netradiční a obnovitelné energetické a palivové, surovinové a materiálové zdroje.

K netradičním a obnovitelným zdrojům v této oblasti počítáme:

1. malé vodní elektrárny,
2. geotermální energii,
3. sluneční energii,
4. větrnou energií,
5. biomasu ve formě palivového dříví, zemědělských a městských odpadů,
6. tepelná čerpadla.

Uváděné nové a obnovitelné zdroje energie, paliv, surovin a materiálů, kromě hydroenergetiky, nedosáhnou
v bilanci většího podílu než 1-2 % z celkové spotřeby prvotních zdrojů energie do roku 2000 a maximálně 10 % do roku 2030 až 2050. Současnou situaci v ČSSR charakterizují ve vztahu k těmto zdrojům tyto údaje:

– malé vodní elektrárny šetří ročně 380 tis. tun měrného paliva,

– geotermální energie 7 tis. tun měrného paliva,

– solární energie 6 tis. tun měrného paliva,

– větrná energie: úspory nejsou vyčísleny, protože prakticky je zasaženo pouze 100 malých instalovaných výkonů.

Využití biomasy: u dříví – 1,2 mil. tun měrného paliva

u biomasy 21 tis. tun měrného paliva

u tepelných čerpadel 3 tis. tun měrného paliva.

Úhrnně tedy všechny tyto netradiční a obnovitelné zdroje (bez malých vodních elektráren) nám dávají cca 1,25 mil. tun měrného paliva, což činí asi 1,2 % spotřeby prvotních energetických zdrojů v Československu ročně. Kromě toho užití těchto zdrojů má povětšinou příznivý ekologický vliv. Jsou tu potenciální možnosti určitého rozvoje dané symbiózou přírodních, technicko-technologických a ekonomických faktorů. V ČSSR jsou a budou však vždy jen doplňkovým zdrojem; ani v jednom z uvedených druhů nelze spatřovat stabilní energetický nebo palivový zdroj, a to v nejbližších několika desetiletích.

Z uvedeného vyplývá, že rozvoj těchto energetických a surovinových zdrojů budeme i nadále podporovat. Nikoliv však jako zdrojů na hlavním strategickém směru, nýbrž jako zajímavých a cenných doplňkových zdrojů.

Z hlediska efektů a relativní stability obnovitelnosti se jeví významně lepší využití československého hydroenergetického potenciálu včetně malých vodních elektráren a přečerpávacích elektráren.

V současné době je v ČSSR primární hydroenergetický potenciál využíván asi z 36 %. K dalšímu zvýšení až na 65-70 % jejich využití jsou připravována a zabezpečována opatření v 8. pětiletce a ve výhledu do roku 2000, a to především takovým dílem, jako je Gabčíkovo na Dunaji, na dolním Labi výstavbou elektráren Dolní Žleb a Malé Březno, na Slovensku dostavbou vážské kaskády v lokalitách Žilina, Sereď, Strečno.

V přečerpávacích vodních elektrárnách se dokončí elektrárna Dlouhé Stráně, a snad na Slovensku v lokalitě Ipeľ, v období let 2003 až 2005.

Závažné problémy se projevují ve výběru lokality Křivoklát, neboť lokalita zasahuje do významné chráněné oblasti. Přitom s výkonem v přečerpávacích vodních elektrárnách o 1000 MW je nutno počítat zejména pro ekonomické vytěžování jaderných elektráren.

Pokud jde o malé vodní elektrárny, soustřeďuje se významnější výstavba do lokalit od 2 do 5 MW v resortu federálního ministerstva paliv a energetiky. Řada z těchto lokalit je zařazena do státního cílového programu 02, celkem 16 lokalit do konce roku 1990 s celkovým výkonem instalovaných 44 MW. Další výstavba bude pokračovat zejména v 9. pětiletce. Program výstavby malých vodních elektráren se zpřesňuje; výstavba nepokračuje žádoucím tempem, neboť náklady na instalovanou jednotku výkonu jsou vysoké a podle lokality se pohybují v rozmezí 20 až 60 tis. Kčs na kilowatt.

Analýza současnosti, uplynulého vývoje, komparační studie i dlouhodobé výhledy a prognózy v ČSSR nás vedou z hlediska dalšího rozvoje energie a paliv, surovin a materiálů k těmto závěrům:

1. Strategickým směrem rozvoje československého energetického a palivového potenciálu na nejbližších několik desetiletí zůstává jaderná energie.

Jestliže především usilujeme o snižování energetické a palivové náročnosti tvorby národního důchodu, vyžaduje to podstatné zpomalení růstu spotřeby prvotních zdrojů energie, a to z průměrného dosavadního tempa přibližně 3 % na přibližně 0,5 %, protože v Československu je až dosud kryto celkem 58 % tuzemské spotřeby prvotních energetických zdrojů uhlím, zatímco v nejvyspělejších zemích tvoří podíl uhlí cca 15 až 20 %.

Nahrazením dosavadní výroby elektrické energie v uhelných elektrárnách jadernými elektrárnami se uvolní značné množství fosilních paliv na krytí technologických potřeb průmyslu a na chemické zpracování a výrazně se zmenší znečišťování životního prostředí spalováním nekvalitního uhlí. Využíváním jaderných elektráren pro zásobování teplem a budoucí výstavbou jaderných výtopen poroste podíl jaderné energie i na teplofikaci. Všechny nově budované jaderné bloky budou vybaveny odběrovými turbínami pro vytápění.

Očekává se, že výroba elektrické energie z jaderných elektráren vzroste z 21,7 % v roce 1986 na přibližně 30 % v roce 1990 a přibližně 53 % v roce 2000. Podíl jaderné energetiky na krytí československých potřeb dodatkového tepla má dosáhnout v roce 1990 0,3 %, a v roce 2000 již 4 %.

Můžeme oprávněně prohlásit, že jaderný program je v ČSSR založen na solidní světové úrovni, a proto budeme i nadále jeho rozvoji a zvláště jaderné bezpečnosti těchto zařízení věnovat mimořádnou péči a nebudeme v tomto směru litovat žádných prostředků.

Usilujeme i o další perspektivní vývoj jaderných elektráren s rychlými neutrony. Podle svých možností, v dohodě se Sovětským svazem, se budeme také svou mírou podílet i na dalším vývoji a využití termojaderné reakce k výrobě elektřiny. Jsme připraveni účastnit se svým dílem i na výstavbě mezinárodního reaktoru míru v Evropě.

2. Druhým základním směrem našeho úsilí bude zpracování Komplexního programu rozvoje nových materiálů, technologie jejich výroby a zpracování, protože v této oblasti vedle státního cílového programu 03, programů v oblasti kontinuálního lití oceli a několika dalších – celkem 16 dílčích úkolů – nemáme až dosud zpracovánu ucelenou československou koncepci. Proto ji hodláme vytvořit na základě našich dosavadních zkušeností a 4. prioritního směru Komplexního programu vědeckotechnického pokroku členských států RVHP do roku 2000, a to ve třech tematických oblastech:

Nové kompozitní materiály a keramika, polymerní materiály, kovové slitiny a technologie jejich výroby a zpracování.

Cílem tohoto programu a československé účasti na řešení 4. prioritního směru Komplexního programu je plné využití našich dosavadních výsledků v oblasti práškové metalurgie, vývoje a výroby umělých diamantů, využití plazmové technologie pro zvyšování mechanických a antikorozních vlastností povrchů součástek, vývoje elektrokeramiky, některých typů konstrukčních plastů, progresívních technologií v metalurgii oceli.

Uvědomujeme si rozhodující význam tohoto programu na řešení úspor a efektivního využívání surovin, zvláště ve vztahu ke skladbě čs. průmyslové a stavební výroby. Vždyť např. tyto nové materiály mohou v masovém měřítku nahradit dosud užívané kovové a nekovové konstrukční a stavební materiály.

Finanční a zdrojové náklady celkového přezbrojení čs. národního hospodářství novými materiály, které opět jedině v uceleném komplexním řešení umožní národohospodářský růst efektivnosti užití surovin a materiálů, jsou a budou i nadále mimořádně náročné. Časové období 15 let – přibližně do roku 2000 – je velmi krátké k tomu, aby se i v této oblasti – jako v jaderné energetice mohla Československá socialistická republika zařadit mezi nejvyspělejší státy světa.

Třetím rozhodujícím faktorem, který rovněž v budoucnosti ovlivní úsporné, racionální a efektivní využívání energie a paliv, surovin a materiálů, bude jejich cenotvorba, jejich hodnotové ocenění a přístup k této rozhodující otázce jak z hlediska ekonomického, tak sociálně politického. Nicméně některá fakta jsou mimořádně závažná jak z hlediska výroby samé, tak i z hlediska výrobní spotřeby a spotřeby obyvatelstva již dnes. Uvedu tyto tři příklady, pokud jde o výrobní spotřebu: ceny uhlí a koksu podle federálního ministerstva paliv a energetiky v roce 1937 a v roce 1986: jedna tuna černého uhlí v roce 1937 – 135 Kčs, nyní 209 Kčs, hnědého uhlí 59:137, koksu 242:962, koksovatelného uhlí 147:704.

Pokud jde o ceny paliv a energie prodávané malospotřebiteli v roce 1937 a v roce 1986: uhlí hnědé, dovoz do sklepa, 100 kg v roce 1937 v Praze 20,80 Kčs, v roce 1986 22,50 Kčs, uhlí černé, dovoz do sklepa v Praze v roce 1937, 100 kg 29,10 Kčs, dnes 30 Kčs. Plyn, má se na mysli především svítiplyn, 1 m3 v roce 1937 do domácnosti 1,50 Kčs, nyní 0,54 Kčs, pohonná směs jeden litr tehdy 3,10 Kčs, nyní 8-9 Kčs a elektrická energie 1 kWh v průměru v roce 1937 1,85 Kčs, dnes 0,52 Kčs. Pokud jde o cenu elektřiny, je třeba uvést, že se lišila podle jednotlivých společností. Nejlacinější byla v Praze, kde za 1 kWh se platilo pro svícení 2,70 Kčs, pro pohon strojů 1,70 Kčs a na topení 0,90 Kčs.

Tyto skutečnosti vedou k politice dotací a záporné dani. U černého uhlí, hnědého uhlí, lignitu, briket, plynu a tepelné energie představuje nyní tato záporná daň 4294 mil. Kčs a dotace k cenám federálního ministerstva paliv a energetiky, vztahující se ke spotřebitelům, 3400 mil. Kčs.

I z těchto hledisek je tedy problém energie a paliv, surovin a materiálů závažným národohospodářským problémem, v němž i otázky cenové a sociálně politické ovlivňují úspory a racionální spotřebu jak výrobní, tak i v domácnostech. Řešení nemůže být jenom komplexní, jeho podstatou mohou být především opatření výrobní, a to zdůrazňuji – výrobní opatření – avšak nelze se abstrahovat ani od cenotvorby, od celospolečenských kontextů této otázky.

Jestliže provedeme analýzu situace a shrneme zkušenosti z provedených opatření ke zvýšení efektivnějšího využívání energie a paliv, surovin a materiálů, můžeme pro nejbližší a perspektivně vzdálenější budoucnost učinit z provedené analýzy tyto závěry:

1. Otázka energie a paliv, surovin a materiálů je světovým globálním problémem všeho lidstva, komplexním národohospodářským úkolem každého státu a společnosti, v jehož řešení musí u nás převládat nad úzce ekonomickým a technickým faktorem odpovědný cílevědomý sociálně politický přístup.
2. Stranické a státní orgány Československé socialistické republiky věnovaly problematice energie a paliv, surovin a materiálů mimořádnou pozornost; 15 let preferují investiční zdroje ve pro spěch federálního ministerstva paliv a energetiky, a jak ukazuje i 8. pětiletý plán a jeho realizace v prvém klimaticky nepříznivém roce, byla tato politika účelná a nezbytná. Na tom nic nemění skutečnost, že ve srovnání
   s nejvyspělejšími státy světa až dosud zaostáváme ve struktuře užití energie a paliv, surovin a materiálů, stejně jako ve spotřebě na jednotku výroby nebo národního důchodu, jinými slovy, že jsme povinni podstatně racionálněji a hospodárněji tyto zdroje vynakládat.
3. V současném období realizace závěrů XVII. sjezdu strany, kdy v celém sociálně ekonomickém a politickém vývoji tvoří strategie urychlení jádro naší současné politiky a má zabezpečit zrychlení tempa hospodářského růstu a novou kvalitu hospodářského růstu, vztahujeme tyto požadavky v plné šíři i na oblast energie, paliv, surovin a materiálů. Koncentrovaným vyjádřením tohoto požadavku je závazný úkol vyplývající z Hlavních směrů hospodářského a sociálního rozvoje Československa na léta 1986-1990 s výhledem do roku 2000 snížit energetickou náročnost tvorby národního důchodu o 33 % a náročnost na železné kovy o 40-50 procent. V letech 8. pětiletky dosáhnout ročního poklesu spotřeby palivoenergetických zdrojů na jednotku vytvořeného hrubého národního důchodu o 2,9 % a v roce 1990 zabezpečit v rámci státního cílového programu 02 úsporu spotřeby a využití paliv a energie ve výši nejméně 15,4 mil. tun měrného paliva ve srovnání s rokem 1985; spotřebu železných kovů o 2,5 mil. tun a neželezných kovů o 70 tis. tun. Ani těmito opatřeními se však nezařadíme mezi prvních 10 nejvyspělejších zemí světa.

Zahajujeme však období přechodu od poměrně nenákladných forem úspor k inovacím vyššího řádu a strukturální přestavbě národního hospodářství charakterizované novou kvalitou hospodářského růstu.

To vyžaduje strukturální přestavbu československé ekonomiky vcelku, podstatné snížení podílu výrobní spotřeby na společenském produktu a toho nelze dosáhnout bez dlouhodobého vědeckotechnického programu a podstatného přerozdělení investic ve prospěch výrobních odvětví, která jsou dnes přímými nositeli vědeckotechnického pokroku.

4. Státní plán rozvoje vědy a techniky, technického rozvoje v 8. pětiletce sleduje urychlené uplatňování výsledků vědy a techniky ve společenské praxi zabezpečující podstatně menší zdrojovou náročnost výroby vůbec; v oblasti energeticky a surovinově méně náročného typu vývoje čs. národního hospodářství se řeší konkrétně tyto programy a úkoly:

Racionalizace jaderné energetiky do roku 2000,

Racionalizace spotřeby a využití paliv a energie,

Racionalizace spotřeby kovů,

Těžba a zušlechťování vybraných druhů paliv a energie,

Zvyšování technickoekonomické úrovně hutní výroby,

Nové kovové a nekovové materiály,

Vyšší zhodnocování vybraných druhotných surovin,

Rozhodující průmyslové technologie,

Nové pohonné jednotky pro motorová vozidla i průmyslové užití a jejich technologie,

Výkonové polovodičové měniče a součástky.

Splnění těchto programů a úkolů 8. pětiletého plánu a úspěšná realizace jaderného programu v ČSSR je nezbytným předpokladem k vytvoření objektivních možností dosáhnout v příštím desetiletí podstatného kvalitativního zlepšení jak v oblasti energie a paliv, tak v oblasti surovin a materiálů.

5. Nezbytným předpokladem dosažení stanovených strategických cílů do roku 2000 a dalšího vývoje je zpracování Komplexního československého programu nových materiálů, technologie jejich výroby a užití a odpovědné národohospodářské a sociálně politické posouzení cenotvorby energie a paliv, surovin a materiálů ve vztahu k zabezpečení, ale i zainteresovanosti výrobní spotřeby i občanů na úsporném, racionálním a efektivním využívání energie a paliv.

 

Předseda výboru pro průmysl, dopravu a obchod Drahoslav Křenek

Než vás budu informovat o výsledcích přípravy, chci se zmínit, jak byla využita doporučení, která přijala Sněmovna lidu 20. října 1982 na své 2. schůzi k „Programu racionalizace spotřeby paliv a energie“.

Sněmovna doporučila: „Cílevědomě soustřeďovat nezbytné investiční prostředky a potřebné kapacity na výstavbu a modernizaci těch zařízení, technologií, měřicí a regulační techniky u rozhodujících spotřebitelů, které prokáží efektivnost a úspory paliv a energie“. To je podle našeho názoru prováděno jen zčásti – sestavováním
a realizací SCP 02 a SCP 03.

Nejmenší výsledky – a možno říci, že v podstatě nic se neudělalo – u doporučení „podstatně urychlit a zjednodušit dosavadní způsob schvalování investičních akcí souvisejících s realizací racionalizačních programů“.

Obdobný výsledek je u doporučení „Zabezpečit výrobky pro racionální využívání paliv a energie – výrobu malých a středních kotlů, zejména na méně hodnotná paliva“. Těchto výrobků je stále nedostatek. Konstrukce i výroba úsporných malých a středních kotlů nebyla včas zvládnuta a kapacitně zajištěna.

Nyní k vlastním výsledkům roku 1986 – prvního roku 8. pětiletky. U státního cílového programu 02 – úspory paliv a energie – bylo vykázáno překročení o 8,2 %. Úkoly ve spotřebě paliv a energie splnily všechny federální orgány, orgány řízené vládou ČSR a vládou SSR – výjimkou jsou družstevní svazy, které splnily jen na 55,8 %.

Také všechny KNV splnily a překročily plánované úkoly v úsporách paliv a energie. U KNV však nebyly úspory dosahovány jen zhospodárněním způsobu vytápění a přípravy teplé vody, izolacemi, rekonstrukcemi osvětlení a využíváním různých spalitelných odpadů, ale v některých případech i na úkor uspokojování oprávněných potřeb občanů – ať už špatným vytápěním nebo nepřiměřeným omezováním dodávek teplé vody. To je ovšem cesta, kterou nelze schvalovat.

Jakkoliv plnění a překračování rozepsaných úkolů ve spotřebě paliv a energie v roce 1986 je optimistické, skutečný vývoj energetické náročnosti není ještě příznivý. Bylo plánováno snížit energetickou náročnost tvorby národního důchodu o 2,9 %, ale skutečnost je 2,36 %, což ve svém důsledku znamená další spálené tuny uhlí i další kWh spotřebované elektřiny.

Hospodaření s kovovými materiály tvoří – vedle spotřeby paliv a energie – druhou rozhodující oblast pro zabezpečení dalšího růstu čs. ekonomiky.

V 7. pětiletce se měrná spotřeba železných kovů snížila o 27 %. Na těchto úsporách se podílely z 60 % inovované výrobky, z 20 % inovace technologií, z 15 % mezioborové strukturální změny, z 5 % ostatní racionalizační opatření.

Jaký je výsledek prvého roku 8. pětiletky? Plánem byl stanoven úkol 470 tis. tun železných kovů – z toho 77 % pro strojírenská ministerstva. Vykázané úspory jsou o 18,4 % vyšší. U neželezných kovů byl plán 13 330 tun a byl překročen o 15 %.

Protože na 1 tunu ocelových materiálů je potřeba 1,2-1,5 tuny měrného paliva, znamenají úspory kovů současně významné úspory paliv a energie.

Zkušenosti se zajišťováním tohoto státního cílového programu potvrdily, že rozhodující nejsou jen opatření technická, ale také opatření ekonomická, organizační a normotvorná. Zvláštní úlohu musí sehrát projektanti, konstruktéři a technologové. Často hovoříme, že to dobře známe, ale při našich průzkumech jsme se ani v jednom podniku nesetkali s technologickými útvary dobře vybavenými kvalifikovanými technology. Je to velmi vážný problém a hlavně překážka pro rychlou inovaci technologií výroby, která se všude ve světě stává rozhodující hnací silou technického rozvoje.

Významným zdrojem surovin a materiálů, ale i energie jsou druhotné suroviny. U nás se podle odhadů vyprodukuje ročně 103 mil. tun tuhých odpadů, bez skrývek v dolech, 1 mld. m³ kapalných, 46 mld. m³ plynných odpadů. Zpětně se využívá 46 % tuhých, 6,5 % kapalných a 19,4 % plynných odpadů. Ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi je to podprůměrné.

Poměrně nejlépe je zabezpečováno hospodaření s kovovým odpadem. Železného odpadu se ročně vyprodukuje více než 8 mil. tun, z toho ve výrobě 5 mil. tun. Organizace sběru kovového šrotu je už dobře zaběhnutá. Přesto i zde jsme se setkali s nedostatky. Například v Elektrárně Socialistického svazu mládeže Tušimice měli v době našeho průzkumu na skladě 800 tun manganové oceli, kterou nikdo nechtěl. Předpokládám, že Kovošrot pohotově vyřeší nejen tento, ale i další případy.

Je správné, že využití druhotných surovin je zahrnuto do základní programové koncepce „Směry surovinového zabezpečení rozvoje národního hospodářství v podmínkách intenzifikace ekonomiky.“ Snad to přispěje k rychlejšímu využití.

Důsledné a nezávadné zpracování, anebo zneškodňování odpadů je nezbytné nejen z hlediska ekonomického, ale je také diktováno nezbytností nezhoršovat životní prostředí.

Nyní vám přednesu souhrnné závěry a poznatky vyplývající z práce jednotlivých výborů a poslaneckých průzkumů.

Průzkumy výborů pro sociální politiku ukázaly, že nejlepší výsledky v rozvoji iniciativy pracujících za účelem zejména úspory paliv, energie, surovin a materiálů jsou dosaženy tam, kde se stranickým orgánům a organizacím ve spolupráci s hospodářským vedením podniků podařilo rozvinout účinnou masově politickou práci, ekonomickou propagandu a osobní agitaci za splnění a překročení ekonomických úkolů, například v n. p. NHKG Ostrava, v n. p. Technometra Praha, v n. p. Slovnaft Bratislava apod.

Potvrdilo se také, že „Pražská výzva“ byla pojata jako výrazný činitel k urychlenému zavádění vědeckotechnického rozvoje do praxe, a to jak na úrovni podniků, tak i závodů a jejich kolektivů.

Také výsledky práce vynálezců a zlepšovatelů stoupají rok od roku. Tak např. v k. p. Škoda Plzeň stoupl počet podaných přihlášek zlepšovacích návrhů z 15,9 tis. v období 5. pětiletky na 26,1 tis. v období 7. pětiletky, počet podaných přihlášek vynálezů ze 464 na 871 a společenský prospěch z 1. roku využití vynálezů a zlepšovacích námětů z 233 mil. Kčs na 595 mil. Kčs.

Ve výborech pro kulturu a výchovu se při poslaneckých průzkumech ukázalo, že je široká spolupráce hospodářských organizací zejména s vysokými školami, které plní i funkci vědeckovýzkumných pracovišť, do jejichž činnosti jsou zapojeni učitelé i studenti.

Stojí za to uvést alespoň jeden příklad ze strojnické fakulty ČVUT v Praze, kde z celkového počtu 3701 diplomových prací schválených během 7. pětiletky bylo 63 % zadáno přímo organizacemi a řeší problémy výroby.

Další rozvoj vědeckovýzkumné činnosti na vysokých školách brzdí nedostatečné a často zastaralé vybavení přístrojovou a výpočetní technikou.

Poslanci byli upozorněni, že se neplní vládní usnesení č. 233 o pomoci podniků vysokým školám poskytováním vzorků, prototypů apod.

Poslanci výboru ústavně právního se zaměřili na účinnost současných platných právních předpisů, upravujících dodávky elektřiny, topných plynů a jiných energetických medií. Průzkum byl proveden i u Státní energetické inspekce k získání poznatků z uplatňování kontrolní funkce tohoto orgánu.

Při zobecnění poznatků získaných průzkumem lze konstatovat, že organizace vesměs dodržují smluvní vztahy. Nedochází k překračování odběrových diagramů a tudíž ani k postihům. Právní úprava dodávek energetických medií většině organizací vyhovuje, pokud nedochází k větší regulaci odběru. Při vyhlášení vyšších regulačních stupňů (8. a vyššího u elektřiny a 6. a vyššího u plynu) dochází již ke ztrátám ve výrobě. Většině organizací však již nevyhovuje současná právní úprava při mimořádných situacích, např. při zvýšeném plánu nebo při stanovení mimořádných neplánovaných úkolů. Administrativní náročnost a složitost přesunů limitů, jakož i předpis, že o přesun je možno požádat nejpozději do začátku 3. dekády předcházejícího čtvrtletí, neumožňují přesně reagovat na změny výrobního programu. Jen menší úpravy a přesuny je možno provádět cestou tzv. socialistických dohod s energetickými závody. Průzkum ukázal, že metodické působení federálního ministerstva paliv a energetiky na řídící a odpovědné pracovníky velkoodběratelů je i přesto příznivé. Stížnosti organizací byly jen na pozdní doručování čtvrtletních prováděcích pokynů, vydávaných energetickými závody. Všechny organizace uvedly, že účinnost sankčních prostředků je dostatečně vysoká. Průzkumem se potvrdila velmi účinná působnost orgánů Státní energetické inspekce…

Největší rezervy jsou však u netradičních zdrojů energie. Např. 1 m³ bioplynu odpovídá zhruba 0,65 m³ zemního plynu. V současné době je v ČSSR jen několik desítek větších zařízení pro získávání bioplynu. Jde téměř výhradně o komunální čistírny odpadních vod, kde jsou zpracovávány zachycené kaly.

Jediné větší zařízení pro zpracování exkrementů prasat je v oborovém podniku Velkovýkrmny v Třeboni. Jde o společnou čistírnu pro město a velkovýkrmnu prasat vybudovanou nákladem cca 40 mil. Kčs. Toto zařízení pracuje dokonale již 12 let. V průběhu provozu byla provedena řada zlepšení, čímž se provoz i zefektivnil. Nyní je teoreticky vyřešena výroba průmyslových hnojiv z kalové vody včetně humusu a získání čisté vody, tedy v podstatě bezodpadová výroba. Zlepší se tím životní prostředí a čistota podzemních vod.

Průzkumy uskutečněné výbory pro plán a rozpočet prokázaly, že v podnicích je realizaci státních cílových programů 02 a 03 věnována dostatečná pozornost. Úkoly jsou v jednotlivých letech obvykle plněny. Úspory jsou však vykazovány převážně jako relativní a je velmi obtížné zjišťovat skutečný národohospodářský efekt. Jedině ve výjimečných případech jsou tyto úspory promítány do technicko-hospodářských norem. Jak ukázala následná kontrola ze strany Státní energetické inspekce, jsou tyto úspory často vykazovány chybně i opakovaně, takže celkové výsledky státních cílových programů jsou tím zkreslovány.

Realizace jednotlivých jmenovitých úkolů státních cílových programů 02 a 03 je v řadě případů obtížná zejména proto, že nemají v rámci investiční výstavby potřebnou prioritu. Dodavatelé stavebních i technologických částí odmítají kontrahovat příslušné dodávky s poukazem na významnější priority v jiných oblastech. Jedině v těch případech, kdy úkol ze státního cílového programu 02 nebo 03 je současně zahrnut do plánu investic na příslušnou pětiletku s potřebnou prioritou, jsou úkoly zabezpečovány průběžně.

Kromě jednotlivých úkolů jsou podnikům dávány také celkové úkoly úspor, které jsou ze strany nadřízených orgánů rozepisovány prakticky indexovou metodou bez znalosti konkrétních podmínek příslušného podniku. Tím se stává, že v jednom podniku je třeba vynaložit enormní množství prostředků na docílení plánovaných úspor, kdežto v druhém se nedostávají prostředky na realizaci daleko efektivnějších úsporných opatření.

Bude nutno prosadit daleko účinnější způsob řízení obou programů a přispět tak k docílení vyšších a hlavně skutečně reálných úspor paliv, energií, surovin a materiálů.

Poslanci výborů pro průmysl, dopravu a obchod při průzkumu v Ústavu pro výzkum a využití paliv v Běchovicích došli k závěru, že bude nutno prohloubit výzkum technologií spalování a využití tuhých, plynných a kapalných paliv a účinnějším propojením s výrobními organizacemi dovádět výsledky do výrobní praxe tak, aby byly získány skutečně spolehlivé technologie a zařízení.

Ve spojení poznatků z průzkumů v dalších organizacích se ukázalo, že bude třeba věnovat pozornost zejména fluidním technologiím pro použití méněhodnotného paliva s vysokou popelnatostí.

Není ani uspokojivě zajištěno hospodárné využívání takového zdroje, jako je zemní plyn. Bude třeba důsledněji využít dosavadní výsledky výzkumu a vývoje i výrobní praxe k výrobě účinnějších průmyslových spotřebičů s využitím automatické regulace a řízení jejich provozu.

Průzkumy také potvrdily, že dosavadní výsledky čs. výzkumu a vývoje způsobů likvidace průmyslových exhalací nejsou uspokojivé. Výbory proto doporučují zaměřit se na úspěšnou realizaci zakoupených zahraničních licencí a neplýtvat zbytečně prostředky i kapacitami.

Naopak, zejména průzkum ve VHJ Chepos ukázal, že v ochraně vody a čištění odpadních vod jsou výsledky povzbudivé, jsou vybudovány významné kapacity zejména v Královopolské strojírně a v závodě v Moravských Budějovicích na čistírny odpadních vod a úpraven pitné vody. Zejména kapacita malých čistíren a úpraven vody je vyšší, než jsou současné požadavky. Výbor doporučuje využít těchto kapacit k urychlení výstavby těchto zařízení v ČSSR i pro jejich pohotový export.

Při průzkumu v SHD Most došly výbory k závěru, že nepříznivý vliv na hospodárnost při těžbě uhlí má rychlý růst cen dodávaných strojů a zařízení bez odpovídajícího nárůstu výkonnosti. Největší rezerva je v nízké kvalitě a spolehlivosti techniky a tím i v nízkém využití zejména velkostrojů a dopravní techniky. Je až překvapivě velké množství nekvalitní práce na dodávané technice, která prodražuje těžbu a narušuje pracovní režim. Klesající kvalita elektromotorů z MEZ Brno, gumových a ocelokordových pasů z Gumáren Púchov
i převodovek ze Škodovky Plzeň výrazně zhoršuje spolehlivost dopravníků a ztěžuje přepravu vytěženého uhlí. Jsou to příklady, myslím, draze placené nekvalitní práce. Tento stav vyžaduje stále narůstání už tak velké armády pracovníků údržby.

Výraznému zvýšení účinnosti při spotřebě paliv a energie brání trvalý nedostatek měřicí a regulační techniky – zejména automatická regulace. Tady se přes různá politická usnesení i opatření vlády nedaří dosáhnout výraznějších výsledků.

Průzkum ve Východoslovenských železárnách Košice potvrdil, že největší známé konkrétní zdroje úspor paliv, energie, materiálu i pracovních sil jsou v metalurgii. Jsou známy i způsoby, jak je využít. Vyžaduje to však investičně velmi náročný přechod na úsporné technologie. Bude třeba, aby vláda podle možností v investičních zdrojích tento proces urychlovala.

Výsledky průzkumu ve Státním výzkumném ústavu ochrany materiálu G. V. Akimova ukázaly, že bude třeba prohloubit kvalifikovanou, systematickou péči o ochranu materiálu jako cestu ke snížení několikamiliardových ztrát ročně. Ve výzkumu a vývoji je nutno věnovat zvláštní péči ochraně zařízení elektroniky a robotizovaných technologických komplexů.

Také náhrada kovů termoplasty představuje nevyužitý zdroj úspor kovů. Vyžaduje však kvalifikovanější propracování nových technologií při používání termoplastů a také zvýšení jejich kvality.

Lze tedy říci, že celkové poznatky a zkušenosti poslanců ukázaly, že i nadále je možno reálně počítat s úsporami paliv, energie, kovů i s lepším využíváním druhotných surovin.

 

Poslankyně Frýbortová

Za významnou přitom považuji skutečnost, že přibližně 80 % úspor všech kovů je přímo napojeno na úkoly vědeckotechnického rozvoje. Praktické poznatky získané ve Výzkumném ústavu strojírenské technologie a ekonomiky Praha však ukazují na další rezervy v celé řadě organizací. Například už sestavování výzkumných úkolů je často prováděno administrativně. Pro jejich zařazení do plánu jsou stanovena určitá kritéria, a pokud jim daný úkol třeba v jednom bodě nevyhoví, není zařazen. Tím nastane situace, že řada dobrých úkolů není do plánu zařazena a naopak mohou být zařazeny i ty, které v podstatě národnímu hospodářství příslušné efekty nepřinášejí.

Ve většině podniků působí negativně i další metodické opatření, podle něhož není plán úspor rozepisován výhradně jen na pětiletku, ale je stanovován současně závazný roční úkol, který nerespektuje možnosti realizace akcí komplexní socialistické racionalizace v jednotlivých letech. Požadovaná rovnoměrnost meziročních úspor vede k tomu, že podniky z obavy nezajištění závazných ročních úspor se zaměřují na realizaci drobnějších úsporných opatření a méně se věnují zásadním řešením.

Další negativní poznatek z provedených průzkumů: úspory kovů jsou rozepisovány za příslušnou organizaci jako celek. Tyto úkoly jsou ze strany některých nadřízených orgánů rozepisovány indexovou metodou, jakoby bez znalostí konkrétních podmínek příslušného podniku, i když v pokynech gestora státního cílového programu 03 pro plánování a vykazování jejich plnění je zakotven pravý opak. Tím se stává, že v jednom podniku vynakládají velké množství prostředků na docílení plánovaných úspor a v druhém podniku se tyto prostředky na realizaci daleko efektivnějších úsporných opatření nedostávají.

Z těchto poznatků vyplývá, že v celém procesu přípravy a realizace racionalizačních akcí je nedostatečná koordinátorská a kontrolní činnost. K této problematice se v řadě případů přistupuje administrativně a k evidenci výsledků též. Věcnou kontrolu dosažených výsledků na místě gestor státního cílového programu 03 prakticky neprovádí, ačkoliv mu to bylo vládou před časem uloženo.

Protože s úspěšnou realizací a výrobou souvisí i měřicí a regulační technika, ozývají se z většiny výrobních organizací připomínky k jejím nedostatkům. Považuji za správné se o nich alespoň okrajově zmínit.

V současné době narůstá diference mezi úrovní technologických procesů a měřicích procesů. Obnova měřicí a kontrolní techniky stále zaostává za potřebami podniků a nelze někdy zabezpečit řádnou kontrolu materiálů a výrobků. Většina odběratelů, zejména zahraničních, je vybavena měřicí technikou, která je na poměrně vyšší úrovni než má výrobce, což způsobuje oprávněné reklamace ze strany odběratelů.

V průběhu osmé pětiletky se počítá s poklesem materiálové náročnosti o 25 % v porovnání s rokem 1987. Hlavní směry pro zabezpečení poklesu materiálové náročnosti jsou ve výrobkových inovacích, ve využití jednoúčelových strojů, automatických linek, racionalizace metalurgie, ve zvýšeném používání ekonomických materiálů, materiálů se zaručenou svařitelností a v zavádění nových technologií.

Jak je to potřebné, jsme se přesvědčili při průzkumech např. v Elitexu Liberec. Vždyť na jedné straně se provádí pracné snižování materiálové náročnosti strojů a zařízení a na druhé straně stále přetrvává stav, kdy je často tento materiál nahrazován materiálem rozměrově nebo váhově odlišným od požadované normy. Tím vzniká při zpracovávání větší odpad, který ovlivňuje zvýšení spotřeby materiálu, což vážně ohrožuje plnění úspor kovů.

Některé dodávky hutního materiálu se vyskytují na spodní hranici kvality, československé normě ještě vyhovují, pro výrobu však ne. A při této příležitosti bych velice ráda uvedla poznatek, který jsem získala při zpracovávání a vyhledávání podkladů pro toto vystoupení a který jsem si nedovedla dost dobře vysvětlit. V Československu je v současné době vyráběno přibližně 300 značek ocelí. Hromadně vyráběno a používáno je však jen asi 36 značek ocelí. U některých z těchto ocelí nejsou normou stanoveny a tudíž se ani nezaručují mechanické vlastnosti, řada dalších ocelí se svými hodnotami překrývá a je si svými mechanickými vlastnostmi velice podobná. Je tedy pro naše hospodářství únosné a rentabilní vyrábět tyto oceli, které nezaručují některé mechanickometalurgické hodnoty? A vůbec vyrábět tak velký počet značek ocelí? Nebyla by i zde obrovská úspora materiálů?

Problém hospodaření s kovovým odpadem je však i problémem zrychlování obrátky kovového fondu. Např. snaha Agrozetu Prostějov vyřazovat strojní zařízení starší 25 let naráží na nedostatek strojů, které by odpovídající obnovu zajistily z tuzemských zdrojů. Často přitom zjišťujeme, že převažují potřeby exportu a v tuzemsku se konzervuje zastaralá technika. Proto se domnívám, že není správné, když např. u některých typů obráběcích strojů TOS Kuřim jsou kryty potřeby exportu bez zajištění dodávek do tuzemska.

Na závěr bych chtěla shrnout poznatky, které jsme v souvislosti s plněním státního cílového programu 03 při průzkumech získali. Především v podnicích je věnována programu dostatečná pozornost, protože jeho plnění je součástí hodnocení podniku. Rozpisy úkolů z nadřízených organizací jsou však často prováděny administrativně, bez znalosti konkrétní situace. Přitom gestorská úloha federálního ministerstva hutnictví a těžkého strojírenství není dostatečně propracována a omezuje se více méně na registraci. Myslím, že státní cílový program 03 a jeho zabezpečení bude proto nutno lépe přizpůsobovat nejen současným potřebám a úkolům intenzifikace ekonomiky, ale zejména novým podmínkám v souvislosti s přebudováním ekonomického mechanismu.

 

Poslankyně H. Ivaničová

Za veľmi dôležitý považujem aj údaj, ktorý tu uviedol s. Obzina, že aj pri znížení energetickej náročnosti tvorby národného dôchodku o 15 % vyjadrenej v tonách za posledných 10 rokov došlo k jej zvýšeniu o 58 % vyjadrenej v korunách. Je teda jasné, že sme sa nedokázali vyrovnať s dôsledkami dvoch ropných šokov.

Súhlasím so stanoviskom s. Obzinu aj v tom, že k zásadným úsporám palív a energie musí dôjsť predovšetkým dôsledkom štrukturálnych zmien výroby a zefektívnením zhodnocovacieho procesu. V tomto zmysle bolo aj uznesenie Snemovne ľudu prijaté v októbri 1982. Výsledky však ukazujú, že sme túto rozhodujúcu možnosť nevyužili. Neviem vsak, kto mal potrebné štrukturálne zmeny zabezpečiť, Štátna plánovacia komisia, rezortné ministerstvá alebo Štátna komisia pre vedeckotechnický a investičný rozvoj?

Druhý smer, ktorý prakticky doposiaľ zabezpečoval dosahované úspory palív a energie, boli racionalizačné programy. Poznatky z poslaneckých prieskumov však ukázali popri pozitivnych prístupoch rad závažných nedostatkov.

Uznesenie vlády ČSSR čís. 112 z roku 1986 o komplexnom zabezpečení štátneho cieľového programu 02 predstavuje štátnu politiku v oblasti racionalizácie spotreby a využitia palív a energie na 8. päťročnicu. Stanovení sú aj gestori aj jednotlivé podprogramy. Prax v národnom hospodárstve však ukazuje, a to by som chcela zdôrazniť, že nebol dostatočne docenený prvok kontroly.

Pri poslaneckých prieskumoch v rade podnikov sme sa presvedčili, že už vlastné zostavovanie úloh štátneho cieľového programu vykonáva sa prevažne administratívne. Zaraďované sú úlohy, ktoré vyhovujú stanoveným kritériám, ale bez podrobnejšej analýzy a istoty konečného efektu. Tam, kde sa výsledky úspor priamo premietajú do hospodárenia vlastného podniku, vykazované úspory sú skutočne reálne. V tých prípadoch – a ako príklad môžem uviesť naše poznatky z prieskumu v Severoslovenských celulózkach a papierňach Ružomberok – premietajú dosiahnuté úspory priamo do technicko-hospodárskych noriem. Ide teda o priamu väzbu štátnej úlohy na hmotnú zainteresovanosť pracujúcich. Domnievam sa, že tento typ je v úplnom súlade so zásadami prestavby ekonomického mechanizmu u nás.

Ako máme však posudzovať opačné poznatky získané v prípadoch, keď ide o úlohu realizovanú v jednom rezorte, s úsporami v druhom rezorte? Stačí uviesť fakty napríklad o úlohe č. 24-601 s názvom Minerálne vlákna II – Nová Baňa. Investičná výstavba s nákladmi vyše 300 mil. Kčs má zabezpečiť výrobu 30 tis. ton izolačných materiálov. Úspory palív a energie z tejto jedinej akcie majú dosiahnuť 8 % z úspor celého štátneho cieľového programu. Ide teda o najvýznamnejšiu akciu celého programu.

Celú situáciu som si overila najskôr v podniku a Výskumnom ústave pozemného staviteľstva v Bratislave a potom som sa obrátila listom na ministra priemyslu SSR, ktorý zabezpečuje výrobu izolačných materiálov, ako aj na ministrov stavebníctva Českej a Slovenskej socialistickej republiky. Okrem toho som konzultovala aj názor Štátnej komisie pre vedeckotechnický a investičný rozvoj. Zo všetkých strán som bola ubezpečená, že vec je v poriadku. Ja však tento pocit nemám. Prečo?

Výroba bude začatá, ako sa zdá, aj cez určité ťažkosti v termíne. Odbyt je formálne zaistený prísľubom odberu od n. p. Stavivá. Nie sú však splnené základné predpoklady cieľového programu, pretože tento typ izolačného materiálu nie je zahrnutý do stavebných projektov, čo vyžaduje najmenej dva roky pre projekciu a schvaľovacie pokračovanie. Tiež cena je v porovnaní s doposiaľ používanými, ale nedostaťkovými doskami z pevného polystyrénu takmer dvojnásobná. Pritom však ide podľa stanoviska stavebníctva v podstate o náhradu penového polystyrénu a v tom prípade nezodpovedá rast výrobných nákladov a tým aj ceny – zlepšeniu úžitkových vlastností výrobku. Navyše má výskumný ústav pozemného staviteľstva určité technické a hygienické výhrady a vyžaduje praktické overenie aspoň na tridsiatich bytových jednotkách.

Aký záver z toho plynie pre štátny cieľový program 02?

Ministerstvo priemyslu SSR vykáže množstvo vyrobeného izolačného materiálu. Potrebné bude donútiť stavebníctvo aplikovať drahší materiál pri neprekročiteľnom limite nákladov na bytovú jednotku. Nakoniec národné výbory majú inkasovať úspory energie. V skutočnosti, a to len v najlepšom prípade, bude väčšina izolačného materiálu rozpredaná obyvateľstvu. Nezabezpečenie hlavného smeru odbytu cez veľké stavebníctvo, nezabezpečuje teda ani efektívne úspory v zmysle štátneho cieľového programu. To znamená len fiktívne vykazovanie splnenej úlohy v jednom rezorte bez skutočne dosiahnutých úspor v druhom rezorte.

Domnievam sa, že v celom procese tak prípravy, ako aj realizácie i v následnej kontrole chýba skutočne konkrétna koordinátorská činnosť Štátnej komisie pre vedeckotechnický a investičný rozvoj. Vo všetkých podnikoch, ktoré sme navštívili, sa poukazovalo práve na nedostatok vecných koordinačných prístupov práve zo strany komisie.

Rovnaké námietky je potrebné vzniesť aj voči vykazovaným úsporám. Vecná kontrola skutočne dosiahnutých výsledkov na mieste sa totiž prakticky nevykonáva.

Zaujímala som sa preto zvlášť o jediný objektívny kontrolný orgán – Štátnu energetickú inšpekciu ČSR a SSR, ktorý by logicky prichádzal do úvahy. Zistila som, že vo vzťahu k štátnemu cieľovému programu 02 nemá Štátna energetická inšpekcia priamu väzbu. Kontrolu plnenia úloh štátneho cieľového programu 02 uskutočňuje len náhodne, na žiadosť Energetickej komisie vlády ČSSR. Výsledky týchto kontrol odhalili u Ministerstva obchodu ČSR nedostatky u 68 % kontrolovaných úloh, u Ministerstva výživy ČSR u 78 %, u Federálneho ministerstva elektrotechnického priemyslu u 54 %; dobrá situácia nie je ani v podnikoch rezortu Federálneho ministerstva palív a energetiky. Zistené bolo pritom, že plánovanie a vyhodnocovanie úspor sa robí prevažne na základe odhadu. Často dochádza k nesprávnym prepočtom plánovaných a vykazovaných úspor a tým k ich skresľovaniu. Do plánu a vykazovaného plnenia sú zaraďované racionalizačné opatrenia, ktoré nemajú racionalizačný charakter, nie sú založené na vedeckotechnickom rozvoji. Viac sú drobnými opatreniami tzv. údržbárskeho charakteru, ktoré vyplývajú z povínností organizácie, alebo už boli vykazované v predchádzajúcich rokoch. Z toho je možné konštatovať, že aj konečné výsledky za 7. päťročnicu sú v skutočnosti nižšie ako uvádza štatistika. Rovnakú kvalitu majú aj úspory, o ktoré sa opierajú konečné ciele 8. päťročnice.

Ak zhrnieme poznatky získané v priebehu prípravy 3. schôdze Snemovne národov, potom musíme konštatovať, že je pri zostavovaní, zabezpečovaní a kontrole SCP 02 dosť byrokracie. Zložito sa pritom schvaľujú aj drobné investičné akcie potrebné k zabezpečeniu jeho úloh. Zdá sa, že technické riadenie v týchto otázkach, spojené s výkonom gestorskej funkcie celého programu nie je na takej úrovni, ako treba. Chcela by som preto položiť s. Obzinovi otázku: „Aké opatrenie môže urobiť Štátna komisia pre vedeckotechnický a investičný rozvoj na zlepšenie tohoto stavu?

K celej problematike by som chcela dodať, že pri prieskumoch sa vyskytli aj názory, že by sa nič nestalo, keby sa celý SCP 02 zrušil a potrebné investičné akcie sa zaradili do plánu investícií. Stačilo by len kvalifikovane určiť zníženie energetickej náročnosti pre jednotlivé VHJ a podniky. Doterajší spôsob plánovania nenúti podniky, aby čo najrýchlejšie využívali všetky známe rezervy po splnení stanovených úloh si ďalšie rezervy nechávajú ako tzv. „strýčka“ pre budúce obdobie.

 

Poslanec O. Haičman

Státní cílové programy se již staly nedílnou součástí pětiletých a ročních prováděcích plánů. V ČSSR je ve srovnání s průmyslově vyspělejšími státy příliš vysoká spotřeba energie i materiálu na výrobek, což je jednou z příčin nižší efektivnosti naší ekonomiky. Proto se těmito otázkami zabývaly politické orgány. Vláda ČSSR již v roce 1971 přijala opatření k soustavnému a plán ovitému snižování nároků na spotřebu paliv a energie v cílových racionalizačních programech. Později – v roce 1981 – byla jejich působnost rozšířena formou státních cílových programů 02 SCP a SCP 03.

Po celou tuto dobu se postupně formovaly jak metody plánování, tak i formy praktického zajišťování úspor paliv a energie i materiálů. Úspory byly čerpány převážně využíváním dostupných rezerv, které nevyžadovaly investiční prostředky anebo nákladná opatření. Snad proto se výsledky výzkumných a vývojových prací, zaměřených konkrétně jen na úspory paliv a energie, podílely jak už zde bylo řečeno – jenom asi 6 % na dosažených výsledcích. Chtěl bych se proto ve svém vystoupení zabývat otázkou, jak plní svoje poslání výzkum a vývoj a jak se připravuje, aby vytvářel předpoklady ke snížení energetické náročnosti včetně toho, jak bude zajišťováno efektivní hospodaření s odpadním teplem a ostatními druhotnými zdroji energie.

Ve výboru pro průmysl, dopravu a obchod jsme k tomu zaměřili některé poslanecké průzkumy ve výrobních organizacích a průzkum v Ústavu pro výzkum a využití paliv.

Než budu hovořit o poznatcích z těchto průzkumů, mám ještě dvě poznámky.

Za prvé: problémy racionalizace spotřeby paliv a energie řeší všechny členské státy RVHP – to už je velká věc – vždyť pouhé jedno procento ušetřených materiálových nákladů představuje v rámci socialistického společenství zhruba 12 mld. rublů. Možnosti spolupráce a společného řešení v podstatě stejných úkolů se přímo nabízejí. Pokud bude využito, přinese všem účastníkům vyšší efekt vyplývající z dělby práce. Jak v Ústavu pro výzkum a využití paliv, tak i ve VHJ Chepos i První brněnské strojírně jsme se přesvědčili, že jsou i z naší strany dobré předpoklady pro tuto spolupráci.

Druhá poznámka se týká opatření k zabezpečení cílů SCP 02. Je správné, že v plánu rozvoje vědy a techniky je zahrnuto pro 8. pětiletku mnohem více úkolů výzkumu a vývoje, které mají zabezpečovat tento program. Tento výzkum a vývoj má i vazby na investice, materiální a finanční zabezpečení. V tom se zabezpečení SCP proti minulosti zlepšuje.

V plánu rozvoje vědy a techniky jsou zahrnuty práce na vytvoření řídících a automatizačních systémů pro řízení a regulaci tepelných procesů, pro automatizované ovládání přenosových a distribučních sítí s výběrem nejvhodnějších variant, zpracování parametrů a podkladů pro projektování.

Jsou zadány úkoly pro realizaci vyšších inovačních stupňů automatických systémů řízení při využívání odpadního tepla, dálkové dopravy tepla a hromadném dálkovém ovládání spotřebičů tepla. Dále je zde řada racionalizačních technických úkolů. Je třeba po pravdě říci, že úkoly, které se zde mají řešit, jsou převážně aplikací věcí, které jsou v zahraničí vyřešené.

Za vážný problém považují ve všech navštívených podnicích to, že investice pro úkoly SCP 02 nemají žádnou prioritu, a proto je dodavatelé odsunují.

Ústav pro výzkum a využití paliv v Běchovicích se už 30 let zabývá zplyňováním uhlí, čištěním plynu a zpracováním odpadních vod a odpadních a vedlejších surovin. Podílel se na modernizaci tlakových generátorů pro plynárnu Ústí (Užín) a tlakovou plynárnu Chemických závodů v Záluží u Mostu. Protože v roce 2000 bude ukončen provoz svítiplynové sítě, ústav se nyní podílí na hledání možnosti dalšího využití těchto zařízení v ČSSR. Snad by stálo za pokus hledat možnost exportu tlakových generátorů, které se dobře v ČSSR vyrábějí.

Pro využití příslušných kapacit výzkumného ústavu by bylo dobré, aby mu federální ministerstvo paliv a energetiky zadalo nový koncepční výzkumný úkol. Práce na čištění kouřových plynů nevykázaly žádné nové účinné metody. Bude zřejmě vhodné, aby ústav se podílel na realizaci licenčních odsiřovacích zařízení, která se budují v elektrárně v Tušimicích. Řada dílčích prací na čištění odpadních vod, racionalizaci spotřeby plynných a kapalných paliv doplňují program ústavu.

V 8. pětiletém plánu se počítá i s využitím řady dílčích výsledků výzkumu a vývoje, které umožňují k plnění plánovaných úspor využít více druhotných zdrojů paliv a energie.

Dovolte mi, abych se o některých z nich zmínil na příkladech z mého volebního obvodu z okresu Gottwaldov a z Jihomoravského kraje:

V Brně ve výtopně Brno-sever a v sousední cementárně Brno-Maloměřice, bylo uvedeno do provozu koncem ledna zařízení na využívání odpadního tepla z cementářské rotační pece. Tímto teplem spalin se ohřívá voda pro vytápění sídliště v Líšni. Při použití zařízení po dobu 7 měsíců dojde k úspoře cca 132 TJ, což reprezentuje úsporu 4 mil. m³ zemního plynu. Náklady na zařízení se uhradí za necelé čtyři měsíce provozu. Obdobnou akci připravuje kolektiv pracovníků Jihomoravských elektráren v cementárně Mokrá, kde bude získáno 3x více tepla než v Maloměřické cementárně.

Zajímavým příkladem je i racionalizační opatření v teplárně v Otrokovicích, kde při zapalování a stabilizaci hoření ve vysokotlakých kotlích se místo 5600 kg lehkého topného oleje spotřebuje jen 60-150 kg a najíždění kotle se zkrátí ze 3 hodin na 50 minut. Je to výsledek společné práce kolektivu Teplárny Otrokovice s výrobcem kotlů První brněnská strojírna Brno.

Ovšem největší přínos v úspoře paliv, zvláště zemního plynu a vlivu na ovzduší přinese připravovaná realizace využívání jaderné elektrárny Dukovany pro zásobování Brna teplem. Je to stavba velmi perspektivní a dovoluji si tvrdit, že v rámci 8. a 9. pětiletky není v energetice efektivnější. Jedná se o teplo, které při kondenzačním provozu elektrárny Dukovany uniká z chladicích věží bez užitku do ovzduší a spolu s teplem z kondenzačních turbín ve formě horké vody se pak povede horkovodním potrubím na vzdálenost 43 km do Brna. Bude teplem zásobovat brněnská sídliště a realizací tohoto horkovodu se ročně uspoří 260 mil. m³ plynu a sníží se výrobní náklady. Ročně se ušetří 870 mil. Kčs, takže vynaložené investiční náklady na realizaci této stavby se zaplatí cca za 3 roky. Stavba má být zahájena v roce 1989 a uvedena do provozu v roce 1995. A to nehovořím o ekologickém efektu v celé brněnské aglomeraci a o úspoře několika stovek pracovníků na obsluhu tepelných zdrojů.

Obdobně jako u jiných státních cílových programů se ukázalo, že naprostou nezbytností je mnohem hlubší zapojení vědeckovýzkumné základny do procesu na snížení energetické náročnosti s cílem maximální rychlé realizace výsledků technického rozvoje. Zůstává však i nadále skutečností, že musíme s palivy a energií hospodařit ekonomicky, a to jak na pracovištích, v podnicích i na závodech, tak i v samotných domácnostech.

 

Poslanec J. Dobrovolný

Pracujem v koncernovom podniku Uhoľné a lignitové bane, Baňa Nováky, ako elektromontér. Skúsenosti, a to i z iných banských podnikov ukazujú, že tak pri ťažbe palív, ako i pri spracovaní prvotných zdrojov je stále vysoká spotreba energie a sú aj veľké straty – predstavujú hádam až jednu tretinu.

Mám preto otázku na federálneho ministra palív a energetiky, či sa počíta s vytváraním náročných noriem spotreby, ako záväzného kritéria pre plánovité znižovanie energetickej náročnosti.

 

Poslanec F. Habáň

V 7. pětiletce vzrostla spotřeba prvotních energetických zdrojů o 3,2 %. Náklady na prvotní zdroje však vzrostly o 56,8 %. Z toho tuzemské o 30,9 % a dovezené o 60,3 %.

Energetická náročnost čs. národního hospodářství, vyjádřená spotřebou prvotních energetických zdrojů na dosažený národní důchod, klesla v 7. pětiletce o 7,3 %, ale vzhledem k růstu cen těchto zdrojů v nákladech vzrostla.

Prvotní zdroje, tj. uhlí, ropa, zemní plyn a elektřina z vodních a jaderných elektráren, jsou ve značném rozsahu zpracovávány v organizacích federálního ministerstva paliv a energetiky. Při našich průzkumech jsme proto navštívili elektrárny, ale i doly, které jsou také značným spotřebitelem paliv a energie.

V koncernovém podniku Doly Julia Fučíka v Bílině jsme se přesvědčili, že proti stavu v roce 1979, kdy zde byl poslanecký průzkum, došlo k pozitivní změně v přístupu k normování spotřeby paliv a energie. Tehdy tvrdili, že pro jejich podmínky normovat nelze. Nyní už mají pro převážnou část spotřeby elektřiny zpracovány technologicky zdůvodněné normy, nejsou zatím normy pro technologický celek TC 1, ale i ty se už připravují. Tím má být dosaženo 90 % normované spotřeby elektřiny a na ní podle výsledků i vazba na hmotnou zainteresovanost. U spotřeby uhlí a svítiplynu zatím nepokročili. Vážným problémem u spotřeby paliv – jako všude – je nedostatek měřicí a regulační techniky.

Ještě vážnějším problémem je skutečnost, že nově dodávaná technologická zařízení jsou energeticky mnohem náročnější, a to jak celkovým instalovaným výkonem, tak spotřebou na jednotku výkonu.

Například: pohony u pásové dopravy byly 4x 600 kWh, nyní 6x 1000 kWh, přičemž jsou tyto nové pohony využívány na 30-40 %. Takových příkladů energeticky zbytečně předimenzovaných zařízení je více. To jsou vážné nešvary výrobců, kteří na dlouhá léta dopředu tak vytvářejí podmínky pro zbytečný nárůst spotřeby energie. Při diskusi o tomto nedostatku jsme došli k závěru, že nová technologická zařízení by měla být povinně posuzována a hodnocena i z hlediska energetické náročnosti. Doporučuji tento návrh realizovat.

V podniku Elektrárny SSM Tušimice, kde je ve 4 elektrárnách instalován výkon 3170 MW a kde se ročně spálí 16 mil. tun uhlí a vyrobí 15,5 mld. kWh elektřiny a půl miliónu gigakalorií tepla, jsme se zaměřili jak na měrnou spotřebu paliv na výrobu elektřiny, tak na vlastní provozní spotřebu energie.

V parních elektrárnách v ČSSR byla v roce 1985 průměrná spotřeba paliv 11,04 gigajaulů (GJ) na megawatthodinu (MWh). V elektrárnách SSM Tušimice je vyšší vzhledem k horšímu uhlí. Zajímavé však jsou i rozdíly mezi jednotlivými elektrárnami tohoto podniku. Například elektrárna Prunéřov I má měrnou spotřebu 12,9 zatímco elektrárna Prunéřov II jenom 11,3. Přitom elektrárnu Prunéřov II stavěla na klíč polská organizace. Vnitřní, provozní spotřeba podniku se zhruba blíží 10 % vyrobené elektřiny. To je ve srovnání s jinými elektrárnami dost a jsou zde zřejmě rezervy pro úspory energie. Provozní spotřeba bude však v dalším období výrazně ovlivněna spotřebou odsiřovacího zařízení. Budují se zde zatím dva odsiřovací systémy. Je to jednotka západoněmecké firmy a naše jednotka v licenci SSSR – obě se zkoušejí a ověřují. Na obě metody bude dosti velká spotřeba energie, asi 10 % z vyrobené elektřiny, to je dost velká, i když zřejmě nezbytná daň životnímu prostředí.

Základní racionalizační akce k úspoře paliv a energie jsou v elektrárně převážně investičního charakteru. Přesto se nám mohli odboroví funkcionáři pochlubit konkrétními výsledky iniciativy pracujících v úsporách paliv a energie. Například: kolektiv střediska údržby kotelny v elektrárně Prunéřov II provedl rekonstrukce, které přinesly úsporu více než 600 tis. gigajaulů. Mistr údržby s. Bedřich Šesták uspořil svým opatřením energii v hodnotě 126 tis. Kčs.

Nyní bych chtěl vaši pozornost obrátit do jiné oblasti, na výrobu tepla v jednotlivých krajích, okresech a městech. I tady spotřebováváme prvotní zdroje energie – převážně uhlí. Proto i zde musíme šetřit energií. Zatím však bojujeme jednak s nedostatkem kotlů vhodných pro stále klesající kvalitu uhlí a jednak s tím, že i kotle a nové systémy, které dodáváme, jsou nedomyšlené a v provozu nespolehlivé. Jde o několik problémů. Nižší kvalita paliva a vyšší obsah popela vyžaduje nejen úpravy u vlastních kotlů, ale i v přípravě vsázky, dopravních cestách, odsunu popelovin a další. Tyto otázky nikdo komplexně neřeší, a přitom je potřeba spolupráce vědeckovýzkumných ústavů, útvarů vědeckotechnického rozvoje na podnicích i výroby.

Je mnoho práce i na kotlích. Zejména nově dodávané kotle Ingfluid a Duklafluid a jim podobné, budou zřejmě po odstranění závad progresívně úsporné. Nejsou však konstrukčně a projekčně domyšlené. Mohl bych jmenovat řadu příkladů, kde se vyskytuje řada nedostatků a problémů, které se dlouhodobě odstraňují teplárna Trmice, ČSD Bohumín, ale i u nás, v Tatře Kopřivnice. Zejména kotle o výkonu 115 tun za hodinu. Špatně se v nich udržuje pracovní režim a palivo se napéká, což vyžaduje časté odstavení kotle a těžkou, namáhavou fyzickou práci při odstraňování nápeků. A to nehovořím o řadě konstrukčních i výrobních nedostatků na mechanických částech.

Mám proto otázku na ministra Saula – vlastně dvě otázky: Za prvé: zda se počítá s komplexním řešením při výstavbě a zejména u rekonstrukcí kotelen na méně hodnotná paliva a do kdy lze očekávat spolehlivé dořešení technických nedostatků u nově vyráběných kotlů, zejména pro střední a malé výkony.

Za druhé: při průzkumech v Severočeském hnědouhelném revíru jsme si ověřili, že jsou značně poruchové převodové skříně pro dopravní pasy z k. p. Škoda a jejich spolehlivost a kvalita klesá. Přitom Škodovka liknavě a zdlouhavě provádí opravy svých zmetků. Jak dlouho to bude ještě trvat?

Na závěr ještě krátce k měřicí a regulační technice. Dodávky, kvalita a spolehlivost zatím nejsou uspokojivé ani pro potřeby racionalizace v palivech a energii. Je pravda, že u nás v Severomoravském kraji jsou už nově budované kotelny a předávací stanice vybavovány měřením a regulací, ale dovybavování stávajících kotelen a výměníkových stanic má podle současného tempa naději tak do roku 2000.

 

Ministr paliv a energetiky ČSSR V. Ehrenberger

Jestliže jsme v 6. pětiletce vynaložili na 1 % přírůstku národního důchodu v průmyslu přírůstek 0,54 % v prvotních energetických zdrojích, pak v 7. pětiletce jsme vystačili s 0,3 % a v 8. pětiletce počítáme s 0,16 %.

Tato globální čísla ukazují, jak náročný cíl a složité úkoly si staví naše společnost při realizaci základní strategie na posílení efektivity a výkonnosti našeho národního hospodářství. Ještě vyšší úkoly nás čekají, podíváme-li se na výhled do roku 2000, kdy hodnota energetické náročnosti tvorby národního důchodu musí poklesnout na 64 % vzhledem k roku 1985.

Resort paliv a energetiky zabezpečení cílů v oblasti racionalizace spotřeby paliv a energie věnuje mimořádnou a soustavnou pozornost. V cílovém roce 8. pětiletky musíme zajistit tyto hlavní výrobní úkoly: vytěžit 94 mil. tun hnědého a 25 mil. tun černého uhlí, zabezpečit těžbu, dovoz, přenos a rozvod zemního plynu v objemu 15,4 mld. m³, vyrobit 76,8 mld. kWh elektrické energie, z toho 25 mld. kWh v jaderných elektrárnách, vyrobit 146 tis. TJ dodávkového tepla pro CZT, 2,268 mld. m³ svítiplynu, 2,79 mil. tun koksu a 850 tis. tun briket. Při splnění těchto úkolů předpokládá SCP 02 dosáhnout v resortu paliv a energetiky v 8. pětiletce relativní úspory
89 400 TJ (3,05 mil. tmp).

Dosavadní vývoj přitom spíše naznačuje, že náš resort musí zvládnout zvýšené úkoly. Rok 1986 i letošní zima  z hlediska krytí potřeb odběratelů v palivech a energii byla velmi náročná. Ke krytí zvýšené spotřeby, vývozu a k eliminaci dalších vlivů jsme byli nuceni v roce 1986 nad plán vyrobit více než 4,5 mld. kWh elektřiny a překročit těžbu tuhých paliv o 3,7 mil. tun. V roce 1986 a v 1. čtvrtletí t. r. jsme spotřebovali proti plánovaným záměrům po přepočtu na měrné palivo navíc 2,8 mil. tmp, což představuje téměř celý uvažovaný přírůstek na celou pětiletku. I když zde svou roli sehrály nepříznivé klimatické podmínky, trvalá tendence k neplánovanému růstu spotřeby a její struktury v podstatě ve všech kategoriích odběru dokumentuje, že zatím racionalizační opatření i odběrová kázeň nedosáhly potřebnou úroveň. Vysoká spotřeba paliv a energie, neúměrná k tempu národního důchodu, která se projevila poklesem energetické náročnosti pouze o 2,3 %, tj. o 0,9 bodu za plánovanými záměry, trvá. Trvalý vývoj tímto směrem by znamenal značné přeplnění úkolů 8. pětiletky se všemi negativními dopady, které sebou nese zvýšení těžeb uhlí, vyšší výroba v parních elektrárnách a které se odráží přímo v dopravě, v ekologii a v dalších oblastech.

Resort vystupuje při zabezpečování úkolů vyplývajících ze SCP 02 ve dvou úrovních: jako výrobce a jako spotřebitel. Při výrobě vstupy do procesů tvoří podstatnou položku nákladů, na rozdíl od většiny podniků v jiných resortech, a minimalizace nebo lépe řečeno optimalizace vsázek a provozovacích potřeb v hodnotovém vyjádření je základní úlohou organizací našeho resortu.

Pokud jde o spotřebu, význam resortu v programu SCP 02 dokládají podíly na celkových relativních úsporách v národním hospodářství, které činily v 6. pětiletce asi 30 % a v 7. pětiletce 20,6 %. V 8. pětiletce mají dosáhnout 19,8 %. Dosavadní plnění SCP 02 bylo příznivé, v 7. pětiletce jsme úkoly stanovené resortu překročili o 18 %.

V porovnání se 7. pětiletkou se ukazuje, že postupně vyčerpáváme možnosti málo nákladných opatření. Musíme je nahrazovat technicky a ekonomicky náročnějšími akcemi s dopadem do růstu potřebných investičních a provozních prostředků s vazbou na potřeby další přípravy, projekce, výzkumu a stavebních kapacit.

Typickým příkladem je oblast uhelného průmyslu. Proces těžby černého uhlí je charakterizován trvalým zhoršováním důlně geologických podmínek a přechodem do větších hloubek, kdy stoupají nároky na větrání a na odvoz vytěžených hmot. Účinek těchto vlivů je značný a projevuje se negativně ve spotřebě energie. Přes snahu o jejich kompenzaci racionalizačními opatřeními předpokládáme, že dojde ke zvýšení energetické náročnosti k roku 1990 ve srovnání s rokem 1981 o 17 %. V absolutním vyjádření to znamená, že z 1,48 TJ/tis. tun odbytové těžby v roce 1961 vzroste energetická náročnost v roce 1990 na 1,73 TJ/tis. tun odbytové těžby. Racionalizační opatření v této oblasti orientuje na konkrétní akce využití plynu z důlní degazace, na modernizace úpraven, náhradu vzduchových spotřebičů elektrickými, využití zbytků uhelné substance metodou oddělování uhlí od hlušiny – dokonce k tomu byl zřízen mezinárodní podnik v Ostravě, HALDEX.

Rozhodující část těžby hnědého uhlí je zajišťována povrchovým způsobem. Na vývoj energetické náročnosti zde negativně působí především růst hloubky většiny lomových provozů a v důsledku toho narůstání přikryvného poměru, což vyvolává vyšší objem odklizu zemin. Dále je to důsledek růstu podílu uhelných zásob s nižší výhřevností a tím vyššími nároky na předúpravu, úpravu a homogenizaci a prodlužování pasové dopravy. Trvalé tendence zhoršování důlně geologických podmínek se podstatně podílejí na růstu absolutní i měrné spotřeby elektrické energie. K tomu přistupuje i vliv uplatněné techniky, která sice vede ke zvýšení produktivity práce, ale na druhé straně také k negativnímu růstu měrné spotřeby energie.

V odvětví plynárenství a těžby živic je rozhodující činností z hlediska celkové spotřeby paliv a energie doprava plynu tranzitními plynovody a jeho uskladňování v podzemních zásobnících. Význam tranzitu neustále roste, což je dáno jak plánovaným zvýšením objemů přepravy do západní Evropy, Německé demokratické republiky na 60,9 mld. m³ v roce 1990, tak objemů pro tuzemskou spotřebu ve výši přibližně 14 mld. m³.

Energetická náročnost přepravy zemního plynu je zásadně dána koncepčním řešením. Zejména typem použitých agregátů na kompresních stanicích, zvoleným kompresním poměrem, průměrem a drsností potrubí, v provozních podmínkách je pak ovlivňována využitím přepravní kapacity a volbou provozních režimů kompresních stanic. S cílem ušetřit zemní plyn bylo rozhodnuto o změně plynových pohonů 4. větvě tranzitního plynovodu na elektrické, s jednotkami 25 MW s regulovatelnými otáčkami. Racionalizační opatření na tranzitním plynovodu jsou zaměřena zejména na utilizaci odpadního tepla kompresních stanic. Např. v roce 1985 bylo z celkového počtu 136 agregátů 96 vybaveno horkovodními výměníky tepla.

Odvětví energetiky je charakterizováno trvalým zvyšováním výrobních úkolů s výrazně strukturálními změnami ve zdrojích, založenými na rozvoji jaderné energetiky a postupném mírném útlumu výroby na parních elektrárnách, který umožní vyřadit bloky s nízkou účinností a rekonstruovat vybrané 55 a 110 MW bloky pro teplárenské využití. Na vývoj energetické náročnosti zde působí vlivy systémové, dané rozvojem nových kapacit, spoluprací jednotlivých druhů zdrojů v systému, efekty z mezinárodní spolupráce atd.

Negativně působí také některé objektivně dané podmínky, jako pokles kvality paliva a rostoucí opotřebení a stáří výrobního zařízení. Např. podíl méně kvalitních druhů tuhých paliv vzrostl v 7. pětiletce na 28 %, průměrné stáří elektrárenských bloků 110 MW činilo v roce 1985 17 roků a bloky o výkonu 55 MW přesáhnou v 8. pětiletce ekonomickou životnost.

Jednotlivá opatření programu SCP 02 v energetice pro 8. pětiletku lze rozdělit do dvou skupin. Týkají se klasických výroben, kde půjde o inovace, teplárenské rekonstrukce, intenzifikaci chladícího procesu, úpravy pro spalování horších druhů uhlí, zavádění fluidního spalování a dále jaderných výroben, v nichž se zaměřujeme na stabilizaci provozu a řízení procesu kondenzace. U teplofikačních akcí má zásadní racionalizační přínos výstavba oblastních soustav centralizovaného zásobování teplem, automatizace předávacích stanic. Pokud jde o elektrické sítě, jde především o modernizaci distribučních sítí, inovaci transformátorů a zavedení hromadného dálkového ovládání.

Uvedená opatření přispějí k tomu, že lze přes působení negativních vlivů očekávat v roce 1990 snížení měrné spotřeby na výrobu elektřiny v parních výrobnách o 1,7 %.

Mezi nejdůležitější směry vedoucí ke snížení energetické náročnosti v energetice patří teplárenský program, založený na převodu kondenzačních elektráren na dodávku tepla a postupné využití jaderných zdrojů pro účely teplofikace, jak zde už bylo také diskutováno. Vedle již realizovaných rekonstrukcí kondenzačních elektráren, kdy úspory vzniklé kombinovanou výrobou tepla a elektřiny dosáhly přibližně 1465 TJ za rok, je zahajován rozsáhlý program převodu dalších 12 elektráren, jejichž rekonstrukce budou pokračovat hlavně v 9. pětiletce a přinesou koncem tohoto období roční úsporu paliva ve výši asi 14 tis. TJ.

Značně problémovou oblastí, která souvisí s úkoly racionálního využití paliv a energie v elektrotechnice, je zajištění plynulého, spolehlivého a bezporuchového zásobování elektrickou energií ze sítí. Dosud provedené studie prokázaly, že perspektivním záměrům a nárokům na přenosy elektrické energie u nás vyhovuje soustava o napětí 400 kV. Rozšíření sítě velmi vysokých napětí se nyní zaměřuje na vyvedení velkých výkonů z jaderných elektráren.

Zvláštní pozornost věnujeme distribučnímu rozvodu. V současné době jsou v provozu jednoduchá a dvojitá venkovní vedení o celkové délce více než 75 tis. km. Podíl sítí starších 40 let představuje čtvrtinu jejich délky. Tato skutečnost má řadu negativních dopadů, pokud jde o spolehlivost a ztráty, čehož jsme bohužel svědky i zde v Praze. Proto modernizace a obnova distribučního rozvodu a s ním souvisejících silnoproudých zařízení patří mezi prvořadé úkoly československé elektrotechniky. Rozbory ukazují, že tato obnova, modernizace a nová výstavba by si v 8. až 10. pětiletce vyžádala částku přibližně 16 mld. Kčs. S výstavbou sítí souvisí také jejich odpovídající řízení – dispečerské, automatizované systémy přepojování při havarijních situacích, hromadné dálkové ovládání odběru atd., které podstatně zvýší spolehlivost sítí a sníží ztráty a energetickou náročnost.

Urychleně řešit a vynakládat značné prostředky musíme na problémy související s životním prostředím. Úspěšně pokračují práce na stavbě „Odsíření 200 MW bloku v elektrárně Tušimice II“. Rozhodující úkoly nás teprve čekají při plnění dohod o snížení emisí kysličníku siřičitého o 30 % do roku 1993 proti stavu v roce 1980. Pro využití nízkokalorického sirnatého uhlí bude nezbytné využít metody odsiřování a ve větší míře zavádět metody fluidního spalování. Musím však bohužel konstatovat, že dosavadní tempo výzkumu, vývoje a ověření prvních zařízení těchto typů je příliš pomalé. Zde mají velký dluh nejen výzkumné základny dodavatelských resortů, ale i strojírenské podniky, ať je to ČKD Dukla nebo Tľmače.

Většinu vyjmenovaných problémů, které souvisejí se snižováním energetické náročnosti v procesech těžby, zušlechťování a přeměny paliv a energií, jsme schopni řešit jen ve spolupráci s ostatními resorty a orgány státní správy. Zejména resorty strojírenství, elektrotechnického průmyslu a stavebnictví se musí podstatně více podílet na zvyšování účinnosti celého palivoenergetického komplexu dodávkami takových zařízení, která budou hospodárná a spolehlivá.

V resortu využíváme řadu základních prostředků, které pro nás vyrábějí partnerské resorty. Úroveň této techniky je závislá na úrovni jejich výzkumné a vývojové základny a přímo ovlivňuje měrnou spotřebu energie. Potřebujeme zejména funkčně a provozně spolehlivou efektivní dobývací techniku, pásovou dopravu a doprovodnou mechanizaci k technologickým komplexům. Potřebujeme bezporuchová a účinná tepelná a elektrotechnická zařízení, jako jsou kotle, výměníky, transformátory atd. Pro zlepšení plnění racionalizačních akcí potřebujeme odstranit i problémy, které v současné době představují např. dlouhé termíny a odsouvání rekonstrukcí a generálních oprav bloků kondenzačních elektráren.

Jsme si v našem resortu plně vědomi odpovědnosti, kterou máme za kvalitní, hospodárné a bezporuchové zásobování národního hospodářství palivy a energií.

Chtěl bych reagovat na otázku poslance Dobrovolného. Plně souhlasím s tím, že bez technicky zdůvodněných norem se nedá pracovat jak v národním hospodářství, tak především v našem resortu, kde jak už jsem řekl – jsme nejen velcí výrobci, ale i velcí spotřebitelé. Z těžby uhlí, o které jsem hovořil, polovinu spotřebujeme sami ve vlastním resortu, např. na výrobu elektrické energie, stejné je to i s velkým podílem elektrické energie. Proto je tedy pro nás nezbytností a nutností, abychom daleko více používali technicky zdůvodněných norem, jak to bylo uloženo vládním usnesením č. 155 z roku 1932, kdy bylo uloženo, aby 75 % spotřeby bylo normováno.

V našem resortu. v některých našich výrobních hospodářských jednotkách a podnicích máme vyšší podíl, a musím zcela otevřeně říci, že máme také podniky a výrobní hospodářské jednotky, které mají tento podíl nižší. V průměru za resort to znamená něco přes 70 %.

 

Poslanec V. Kožík

Pre Československo, ktoré je do značnej miery odkázané – ako tu bolo povedané – na dovoz palív, je cesta výroby jadrovej energie nevyhnutnou a jedine správnou a ako to potvrdili doterajšie skúsenosti, efektívnou. Dovedna 7 jadrových blokov v prevádzke v Jaslovských Bohuniciach a Dukovanoch sa podieľalo v roku 1986 vyše 21 % na výrobe elektrickej energie a do konca tohto roku to bude 25 %. Náš socialistický štát sa tak zaradil medzi popredné štáty sveta v jej využívaní. Pritom nejde o elektrickú energiu za každú cenu, ale o energiu, ktorá má aj veľký význam pre ďalší rozvoj výrobných síl, pre efektívnosť, hospodárnosť a životné prostredie. Základným činiteľom rozvoja jadrovej energetiky je naša úzka spolupráca so Sovietskym zväzom a RVHP.

S rozvojom jadrovej energetiky je však spojených – ako ukázal aj náš poslanecký prieskum – nemálo problémov. A samozrejmá vec, nie je mojou úlohou, aby som v krátkom diskusnom príspevku reagoval na všetky, ale aspoň na niektoré podstatné. Poslanecký prieskum v českých a slovenských energetických podnikoch ukázal, že v záujme zlepšenia ďalšej výstavby jadrových elektrární si pozornosť riadiacich orgánov zaslúži skutočnosť, že zatiaľ nemáme jednotný systém typizácie stavieb jadrových elektrární a veci by tiež veľmi pomohlo, keby výstavbu uskutočňovali tie isté stavebné podniky, špecializované na výstavbu jadrových elektrární. Súčasne s tým sme napríklad v Energoprojekte Praha zistili, že je taktiež potrebné zlepšiť aj technické vybavenie
a prevádzkové podmienky projektantov jadrových zariadení.

Ďalej pretrvávajú závažné problémy v koordinácii tvorby cien, dodávok a prác na investičnú výstavbu. Súčasne s tým je potrebné zlepšiť situáciu v oblasti stabilizácie a znižovania merných investičných nákladov na veľkých stavbách 8. a 9. päťročnice, kam patrí výstavba jadrových elektrární. To by vytvorilo podmienky k výraznejšej realizácii uznesenia predsedníctva vlády v otázke úprav legislatívnych opatrení, ktoré podmieňujú koordináciu ústredných orgánov k znižovaniu rozpočtových nákladov stavieb jadrových elektrární.

Súčasne s tým sa ukazuje, že pri plánování a rozmiestňovaní jadrových elektrární sa nesmie zabudnúť ani na ich plné teplárenské využitie. V tejto súvislosti nemôžem sa nezmieniť o takej skutočnosti, o ktorej som sa presvedčil pri svojej poslednej návšteve v Jaslovských Bohuniciach, že z Jaslovských Bohuníc do Trnavy, kde sa s veľkým oneskorením pred 2 rokmi začalo stavať teplovodné potrubie, pomocou ktorého sa má vykurovať celá Trnava. Treba však konštatovať, že pre liknavosť príslušných orgánov – alespoň sa to takto posudzuje v celom okrese – doteraz nebolo dokončené. Pritom každý si môže ľahko spočítať, koľko uhlia a energie by sa tým ušetrilo.

Otázky bezpečnosti a spoľahlivosti jadrových elektrární sú nielen technickým, či prevádzkovým problémom, ale aj významnou politickou otázkou. Spomeňme si na minuloročnú tragédiu v Černobyle… Z tragédie v Černobyle sa pochopiteľne vyvodili aj ponaučenia, predovšetkým smerom k zdokonaľovaniu a venovaniu maximálnej pozornosti kontrole a zvyšovaniu úrovne jadrovej bezpečnosti, čo v našich podmienkach dôsledne uplatňujeme. Za bezpečnú prevádzku, okrem zodpovednosti prevádzateľa, je potrebné zvýrazniť aj zodpovednosť dodávateľov jednotlivých zariadení za ich vysokú kvalitatívnu úroveň. Nie náhodou tieto otázky sa oprávnene dostávajú do centra pozornosti a sú v popredí celosvetového záujmu. Československá účasť na riešení tejto závažnej medzinárodnej problematiky vyznieva plne na podporu sovietskych návrhov komplexného pojatia a vytvorenia medzinárodného režimu bezpečnosti jadrových elektrární v rámci členských štátov Medzinárodnej agentúry pre atómovú energiu.

Je v záujme našej socialistickej spoločnosti, aby sme i naďalej venovali zvýšenú pozornosť riešeniu súhrnu sociálnych otázok, ktoré sa vynárajú v súvislosti s ďalším rozvojom jadrovej energetiky. To znamená vytvárať pre pracovníkov jadrových elektrární čo najpriaznivejšie pracovné, zdravotné, bezpečnostné, hygienické a životné podmienky. A to aj z toho dôvodu, že špecifickým rysom jadrovej energetiky je vysoká vybavenosť základnými prostriedkami, ktoré sa v jadrových elektrárňach pohybujú približne okolo 10 miliónov korún na jedného prevádzkového pracovníka. Miera zodpovednosti je tu za výkonnosť, spoľahlivosť a bezpečnosť prevádzky u celého radu pracovníkov v porovnaní s ostatnými odvetviami národného hospodárstva neporovnateľne vyššia. A je zrejmé, že riešenie sociálnych problémov prispieva v súvislosti s konkrétnou zodpovednosťou aj k vyššej spoľahlivosti rozhodovania a konania týchto pracovníkov.

Považujem teda za správne a vítame, že v súčasnej dobe prebieha medzirezortné pripomienkové konanie k návrhu zásad, smerujúcich k prehĺbeniu sociálnej a zdravotnej starostlivosti a hmotnej stimulácie s cieľom vytvoriť komplex sociálnych a motivačných podmienok pre zvýšenie úrovne spôsobilosti a spoľahlivosti vybraného okruhu pracovníkov jadrových elektrární.

V tejto súvislosti chcem upozorniť, a naše skúsenosti z poslaneckých prieskumov to potvrdzujú, že napríklad potreba zníženia neuropsychickej záťaže a ďalších nepriaznivých vplyvov u najexponovanejších profesií na jadrových elektrárňach vyžadujú vhodnú úpravu či revíziu predpisov Federálneho ministerstva palív a energetiky. Ide o prevádzkový režim a stanovenie maximálnej prípustnej doby práce a spolu s tým aj doriešenie hmotných a sociálnych dôsledkov, ktoré zvlášť dopadajú na pracovníkov, ktorí sú prevedení na inú prácu po odpracovaní určitého počtu rokov v týchto podmienkach. Jadrová energetika jestvuje u nás viac ako 30 rokov. Za toto obdobie sme dosiahli celý rad pozitívnych výsledkov, ale aj v tejto oblasti si doba žiada nové tvorivé myslenie a prístup. Týka sa to v neposlednom rade i preventívnej lekárskej starostlivosti a – povedal by som – pracovného lekárstva vôbec. Zvyšujúce sa nároky na kvalitu zariadení a bezpečnosť práce vyžadujú taktiež doriešiť mzdové a sociálne zabezpečenie. Napríklad u pracovníkov, u ktorých dôjde k prekročeniu dávkového zaťaženia ionizujúcim žiarením, a presadzovať nové prístupy v zabezpečení komplexnej zdravotnej a rehabilitačnej starostlivosti o pracovníkov jadrových elektrární.

Taktiež odporúčame kompetentným orgánom zamyslieť sa, či vysokým nárokom, kladeným na pracovníkov jadrových elektrární zodpovedá súčasný stav ich odmeňovania a zaraďovania do preferovaných pracovných kategórií pre účely dôchodkového zabezpečenia.

Zdokonaľovanie prevádzky jadrovej elektrárne, zvyšovanie úrovne bezpečnosti práce má veľký význam aj z ekologického hľadiska, aby sa riziko úniku rádioaktívnych látok znížilo na minimum. Za ďalší rozvoj jadrovej energetiky hovorí skutočnosť, že ich prevádzka významne prispieva k zlepšeniu životného prostredia a udržiavaniu ekologickej rovnováhy. Klesajúcim podielom klasických tepelných elektrární klesá aj znečisteníe ovzdušia z týchto elektrární. Súčasne ušetríme milióny ton uhlia, nafty a iné organické palivá.

Tak ako som už hovoril v inej súvislosti o bezpečnosti práce v jadrových elektrárňach, je potrebné zabezpečiť hlbšiu spoluprácu dozorných orgánov s organizáciami ROH od výroby zariadení, cez výstavbu jadrových elektrární až po ich prevádzku k uplatneniu nových prístupov spoločenskej kontroly, uskutočňovanej za širokej účasti pracujúcich pre vytváranie jadrovej bezpečnosti. Som toho názoru, že tieto úpravy spoločne s posilnením postavenia Československej komisie pre atómovú energiu ako ústredného orgánu štátnej správy, podriadenej predsedovi Štátnej komisie pre vedeckotechnický a investičný rozvoj, by prispeli k vyššej úrovni bezpečnej prevádzky našich jadrových elektrární.

Zároveň se domnievame, že tiež je nevyhnutne potrebné zvýšiť úroveň osvety medzi obyvateľstvom, rozšíriť všeobecnú informovanosť a vzdelávanie o jadrovej technike a energetike na všetkých stupňoch škôl. Podporujeme zámery zriadiť pri jadrových elektrárňach informačné strediská, vybavené potrebnou audiovizuálnou technikou, s poslaním systematického pôsobenia na obyvateľstvo.

Podľa informácií, ktoré máme k dispozícii, susedné socialistické krajiny neúplné zákonné a právne úpravy týkajúce sa mierového využívania jadrovej energie zastrešili Atómovým zákonom. Týka sa to Nemeckej demokratickej republiky, Maďarska, Bulharska, Poľska a v Sovietskom zväze takýto zákon má byť schválený do konca roka 1987. Na vytvorenie kvalitatívne nových legislatívnych predpokladov komplexného rozvoja mierového využívania jadrovej energie podľa nášho názoru už nebude stačiť pripravovaná novelizácia zákona č. 28/1984 Zb. o štátnom dozore nad bezpečnosťou jadrových zariadení. Myslíme si, že je nevyhnutná komplexná úprava, ktorá by vo forme Atómového zákona Československej socialistickej republiky rešpektovala medzinárodnopolitickú situáciu a spoločenské dôsledky mierového využitia tejto energie nielen v energetike, ale i ďalších spoločensko-ekonomických odvetviach, vrátane zdravotníctva, poľnohospodárs tva, vo vedecko-výskumnej činnosti atď. Stanovila by tiež povinnosti, zodpovednosť i postihy orgánov a organizácií za eventuálne vzniklé škody.

Podľa nášho názoru do budúcnosti bude potrebné koncentrovat pozornosť do týchto troch oblastí:

Po prvé – chcel by som zdôrazniť, že spolu s rozvojom jadrovej energetiky treba venovať naďalej veľkú pozornosť otázkam úspor materiálu, palív a energie, aby efektívnosť výroby elektrickej energie v jadrových elektrárňach bola ďalej umocňovaná šetrením vo všetkých odvetviach národného hospodárstva a spoločnosti vôbec.

Po druhé – pokiaľ ide o bezpečnosť mierového využívania jadrovej energie, aj keď sme dosiahli významné úspechy, skúsenosti ukazujú, že je treba bezpečnosť a spoľahlivosť v jadrových elektrárňach ďalej prehlbovať a zvyšovať úlohu spoločenskej kontroly.

Po tretie – je potreba venovať komplexnú pozornosť sociálnym otázkam súčasne s rastúcimi nárokmi na bezpečnosť prevádzky v jadrovej energetike. Tieto otázky treba riešiť s väčším predstihom a dôslednejšie.

 

Poslankyně Jiřina Veselá

Dlouholetým a stále nedořešeným problémem zůstává však nezbytné vybavení přístroji a materiály nejen v průmyslových školách a odborných učilištích, ale i v kabinetech základních škol.

Podstatného zkvalitnění však musí doznat zejména rozvíjení tvůrčího technického a ekonomického myšlení na vysokých školách. Nastupující generace technické inteligence by se skutečně měla stát po příchodu do praxe nejen nositelem, ale zejména průkopníkem nového myšlení. Místo toho však jsme mnohdy svědky, že naši mladí inženýři, na jejichž vzdělání vynakládá stát nemalé finance, po prvním klopýtnutí, nezdaru či konfliktu
s vedoucími či staršími spolupracovníky zapadnou do průměru, přizpůsobí se zaběhnutým návykům, ve snaze proplouvat životem bez potíží a vyhýbat se odpovědnosti.

Např. první poznatky ze zapojení vysokých škol do Pražské výzvy a na jejím základě rozvíjející se spolupráce se závody jsou jednoznačně pozitivní. Nemám však na mysli jenom ekonomický efekt, ale především výchovný vliv na vědomí společenské užitečnosti u studentů, když se mohou bezprostředně přesvědčit o účinku praktického využití svých vědomostí, ale také i o vlastních schopnostech zvládat náročné úkoly, což nepochybně ovlivní jejich postoje na budoucím pracovišti. Na druhé straně však vedoucí pedagogičtí pracovníci nemohou dopustit, aby výrobní podniky chápaly účast vysokých škol v Pražské výzvě jako „servis“ pro plnění výzkumných úkolů, byť by přinášel ekonomický efekt. Spolupráce vysokých škol s výrobou by měla pružně probíhat i opačným směrem, to znamená, aby se podniky větší měrou než dosud podílely na modernizaci a údržbě technických zařízení sloužících školní výuce, což by zakrátko přineslo efekt ve vyšší kvalifikaci absolventů přicházejících do praxe.

 

Poslanec Z. Kováč

Poľnohospodárske podniky využívajú i netradičné zdroje energie, ako je napríklad odpadové teplo z kompresorových staníc plynovodu, a to na vykurovanie skleníkov, na dosušovanie krmovín, na klimatizáciu skladov ovocia a zeleniny a ďalšie. K tomuto účelu budú slúžiť i geotermálne vody v oblasti Žitného ostrova. Okrem toho značná časť poľnohospodárskych podnikov využíva solárnu energiu, ale hlavne odpadové teplo pri chladení mlieka, na ohrievanie úžitkovej vody cez výmenníky tepla, ktoré napríklad v mojom volebnom obvode Bratislava-vidiek sú na všetkých chladičoch typu Pako. Ako príklad z tohto okresu možno uviesť i recirkulačné zariadenie pri sušičkách typu BS, ktoré šetrí až 5 % spotreby energie a majú ho tu poľnohospodári v 5 JRD. Značné množstvo pohonných hmôt usporí i aplikátor herbicidov, ako prídavné zariadenie na sejačky, ktoré vyrába JRD Vysoká pri Morave a ktoré ušetrí prakticky jednu pracovnú operáciu.

Pozitívnym príkladom úspory energie v mojom volebnom obvode je i solárny senník, v ktorom sa atmosférický vzduch, určený na sušenie sena, prehrieva slnečnou energiou. Netradičné využívanie energie v tomto okrese umožnilo napríklad znížiť oproti roku 1980 spotrebu ľahkého vykurovacieho oleja o 1650 ton.

Jednou z veľkých rezerv, ktoré naša spoločnosť má, je využívanie energie z organických odpadov a exkrementov v živočíšnej výrobe pomocou bioplynu. I keď je potrebné doriešiť vo výskume niektoré veci, domníevam sa, že realizácia by mohla postupovať rýchlejšie Jediné väčšie zariadenie – ako sa tu hovorilo – na výrobu bioplynu bolo zriadené pri veľkovýkrmni v Třeboni, pričom tu v priebehu 12 rokov, počas ktorých toto zariadenie pracuje, došlo k celému radu vylepšení, čím sa prevádzka zefektívnila.

Skupinové, ale i individuálne prieskumy nám ukázali, že na efektívne využívanie palív, energie a materiálov v poľnohospodárstve je potrebné myslieť už pri projektovaní a schvaľovaní investičnej výstavby, pri vývoji a výrobe poľnohospodárskej techniky, ako aj pri schvaľovaní rôznych vyhlášok, aby tieto podporovali možností úspory palív, energie a materiálov.

Ukázali tiež, že sa nám doteraz nepodarilo uspokojivo vyriešiť princípy hmotnej zainteresovanosti rôznych kategórií pracovníkov na úsporách pohonných hmôt a energie. Toto je podľa môjho názoru jedna z hlavných príčin pomalého postupu v racionalizácii spotreby palív a energie.

 

Poslankyně B. Hyková

Všichni víme z vlastního poznání, že spotřeba elektrické energie, topných plynů a dalších zdrojů energie je jednou ze základních podmínek normálního chodu hospodářského a společenského života, a to po celých 24 hodin denně.

Tato nepřetržitá potřeba paliv a energie na jedné straně a stále se prohlubující nedostatek potřebných zdrojů energie, např. ropných produktů na straně druhé vyžaduje, aby stát věnoval náležitou pozornost jak výrobě, skladování a plynulosti dodávek, tak i podmínkám při rozdělování a hledal cesty k úspoře nedostatkových materiálů. To v praxi znamená jednak návrat ke klasickým zdrojům energie, širší využívání energie jaderné, ale i hledání nových zdrojů a současně i snižování energetické náročnosti.

Protože jsem sama zaměstnancem DP – Investora dopravních staveb, který zabezpečuje investorsky jak výstavbu metra, tak řadu staveb komunikačního systému v Praze, chtěla bych se nejprve zaměřit na cesty, které v oblasti úspor energie nastoupilo silniční stavitelství, především pak výstavba živičných vozovek.

Komplexní posouzení zahrnuje především energetickou náročnost jako celek. Tato náročnost se člení na 2 základní oblasti:

– prvotní, která zahrnuje energii pro těžbu a zpracování surovin, výrobu polotovarů u výrobce (např. panely), mimostaveništní dopravu a další. Lze ji regulovat snížením dovozních vzdáleností výchozích surovin, především vhodným rozdělením bilančních přídělů a přesunem těžiště dopravy na železnici nebo lodní dopravu;

– druhotnou, která zahrnuje veškerou energii, přímo u zpracovatelského podniku, nutnou k výrobě polotovaru, staveništní dopravu a uložení materiálu do konstrukce. Tato náročnost je do značné míry závislá na konkrétních podmínkách staveniště, organizace i vybavení podniku.

Mezi opatření, která nevyžadují náročné investiční náklady, je cesta využívání úsporných živičných konstrukcí. Zavádění těchto opatření je jen otázkou včasného uplatnění v úvodních fázích zpracování projektové dokumentace, v předvýrobní a výrobní přípravě staveb.

Dalším významným zdrojem úspor je znovuvyužívání materiálů, získaných ze starých živičných konstrukcí vybouráním nebo vyfrézováním, které se po úpravě přidávají do živičných směsí na obalovně v množství 20 až 70 % hmotnosti, tzv. recykláž, což výrazně ovlivní jak materiálovou, tak energetickou bilanci nově budované konstrukce. Vzhledem k tomu, že se speciální frézy ve státech RVHP nevyrábějí a je nutný jejich dovoz z kapitalistických států, jedná se o cestu investičně náročnější.

Samostatnou oblastí v úspoře energie je výroba živičných směsí. Potřebných úspor lze dosáhnout buď radikálním přechodem na jiná paliva, např. plynofikace, popř. kombinace s elektroohřevem, nebo optimalizací dílčích procesů výroby směsí právě z hlediska spotřeby paliva. Sem patří předběžné snižování vlhkosti zpracovávaného kameniva, např. zastřešení skládek drobného drceného a těženého kameniva, dokonalá regulace spalovacího procesu, např. výměna hořáků a jejich dokonalé seřízení a pravidelná kontrola, uzpůsobení režimu vysoušení kameniva k maximálnímu využití vyprodukovaného tepla, např. přelopatkování sušicího bubnu, druhotné využití sálavého tepla apod. Kombinací obou předchozích se podařilo snížit měrnou spotřebu paliva
z průměru 0,310 na 0,290 GJ/t vyrobené směsi v porovnání let 1985 a 1986. Přitom lze konstatovat, že i 13 let stará obalovna po úpravách a dílčí výměně zařízení dosahuje nižší měrné spotřeby paliva než obalovny nově vyrobené. V této oblasti lze kladně hodnotit spolupráci se Státní energetickou inspekcí, která na základě sjednaných měření pro daný typ obalovny provádí vyhodnocení spotřeby paliv a energií a energetické náročnosti výroby živičných směsí a schvaluje normy spotřeby paliva a elektrické energie v přesně stanovených podmínkách platnosti.

Plynofikace obalovny kromě úspor ropných produktů znamená i výrazné snížení úletu SO₂ a tím i snížení znečišťování ovzduší. Plynofikace však znamená investiční náklady kolem 5 miliónů Kčs a přitom může dojít k tomu, že nadřízený orgán, který plynofikaci schválil, není po roce provozu schopen pro další léta provozu zajistit bilančně příděl plynu.

Výroba, rozvod a spotřeba elektrické energie je upravena zákonem č. 79 z roku 1957 a plynárenství zákonem č. 67 z roku 1960. Na oba zákony navazují prováděcí předpisy o základních podmínkách dodávek elektrické energie, topných plynů, ropy a gazolinu, jejichž poslední novela byla provedena v roce 1982.

To, že hospodaření s elektrickou energií a topnými plyny je upraveno formou nejvyšší, t. j. zákony, svědčí nejen o tom, jak vysoce byl hodnocen již téměř před 30 lety jejich význam pro národní hospodářství, ale současně i o zájmu státu od samého počátku vytvořením speciálních orgánů kontrolovat jejich spotřebu. Proto zákony upravují nejen zřizování a provozování energetických děl a plynárenských zařízení, ale ukládají i povinnosti samotným odběratelům, zejména přispívat vlastními opatřeními k účelnému využívání těchto zdrojů.

Čísla z posledních let však ukazují, jak v důsledku nárůstu výroby jednotlivých odvětví obrovsky vzrostla i spotřeba paliv a energie, a že tato spotřeba je ve srovnání s objemy výroby vyspělých států nadprůměrná. Přitom zdroje energie i surovin jsou v ČSSR omezené.

Na růst spotřeby paliv a energie reagovalo vedení státu změnou právních předpisů, které vytvořily regulační systém pomáhající zabezpečit dostatek energie pro obyvatelstvo a přiměřený a modifikovaný stav dodávek pro průmyslová odvětví a ostatní socialistické odběratele. Kromě zmíněných novel vyhlášek o dodávkách paliv a energie jsou vypracována pravidla pro řízení odběrů, která podrobně upravila a do praxe zavedla formy spolupráce, které by měly umožnit překlenout obtížná období, kdy rozpor mezi potřebou a technickými možnostmi naší energetiky je kritický.

Pravidla byla zpracována se spotřebitelskými resorty tak, aby postihla specifické podmínky na straně odběratelů, ve snaze snížit negativní dopady omezování dodávek plynů a energie na co nejmenší možnou míru. Dokladem toho, že lze při oboustranné snaze řešit i nepříznivé situace v dodávkách paliv a energie, jsou tzv. socialistické dohody, které se jako nový prvek ve vztazích mezi odběrateli a dodavateli objevily. Ukazuje se vhodnější umožnit organizacím, aby si vypracovaly takový režim dodávek, který při zachování limitu současně zabezpečuje i potřeby výroby, než striktně uplatňovat majetkové sankce. Ty samy o sobě kritické situace neřeší a pro svůj omezený dosah nemohou být východiskem.

Je jistě nepopulární zabezpečovat regulaci hospodaření s plynem a energií denními pokyny, ale v současné době jiná cesta není. Nejde o žádná administrativní opatření diktovaná nějakými limity, ale regulování spotřeby na možné technické hranice zdrojů a rozvodných zařízení. Dále je nutné mít na zřeteli, že naše elektrizační a plynárenská soustava neexistuje sama o sobě, ale že je napojena na mezinárodní systémy. Proto musí plnit i režimy pro ně stanovené. Z tohoto pohledu je usměrňování spotřeby velkoodběratelů jedinou možnou cestou regulace.

Jak z hlediska potřeb národního hospodářství hodnotit stávající právní úpravu?

Mohu říci, že výbor ústavně právní, jehož jsem členkou, se právě touto problematikou zabýval a na ověření účinnosti právních předpisů, upravujících dodávky elektřiny, topných plynů a dalších energetických médií, zaměřil svůj poslanecký průzkum. Průzkum byl proveden ve vybraných průmyslových závodech (ve všech případech šlo o velkoodběratele elektrické energie a kromě jediného případu i o velkoodběratele topného plynu), dále pak za účasti poslanců z jiných výborů i na Státní energetické inspekci.

Průzkumy v závodech ukázaly, že stávající právní úprava, obsažená v citovaných vyhláškách a směrnicích federálního ministerstva paliv a energetiky, nečiní organizacím při aplikaci v praxi velké obtíže a lze ji na základě takto získaných zkušeností považovat v podstatě za vyhovující. Rovněž se potvrdilo, že řadu kritických situací pomáhají řešit již zmíněné socialistické dohody, které organizace s příslušnými energetickými závody uzavírají.

Bylo by mylné se domnívat, že žádné problémy neexistují. Chci na tomto místě uvést ty, které byly zjištěny u všech organizací a které lze bez větších úprav předpisů řešit.

1. Za současně platné úpravy je velmi obtížné, jak již bylo uvedeno ve zpravodajské zprávě, provádět při vyhlašování vyšších regulačních stupňů či při vzniku mimořádné situace v organizaci operativní úpravy či přesuny v odběrech. U elektrické energie složitá administrativa (tj. stanovená lhůta pro podání žádosti, postup přes podnik. generální ředitelství, výrobní hospodářské jed. notky, Generální ředitelství energetických závodů) znemožňuje prakticky provádět tyto přesuny v průběhu čtvrtletí. U topného plynu lze operativně řešit mimořádnou situaci formou přesunů jen mezi odběrateli společného fondodržitele.
2. Vyhláška federálního ministerstva paliv a energetiky č. 172 z roku 1982 ukládá velkoodběratelům topných plynů denně vyhodnocovat čerpání sjednaných odběrových diagramů. Delší časový úsek by organizacím lépe vyhovoval a umožňoval by i lepší využívání přidělených bilancí.
3. K zajištění dodávek elektřiny vydávají energetické závody čtvrtletní prováděcí pokyny. Ty však často docházejí do organizací pozdě, tj. až v průběhu čtvrtletí, ač odběrové diagramy se sjednávají v poslední dekádě čtvrtletí předcházejícího.

Na základě těchto poznatků a dalších námětů, které organizace uplatnily, bylo by vhodné:

– přehodnotit administrativní postup potřebný pro přesuny fondů elektrické energie a topných plynů;

– urychlit rozpisy fondů topných plynů ze strany fondodržitelů až na jednotlivá odběrová místa s dostatečným předstihem před začátkem čtvrtletí;

– zlepšit a urychlit distribuci čtvrtletních prováděcích pokynů k zajištění dodávek elektřiny velkoodběratelům tak, aby je dostávali před začátkem příslušného čtvrtletí;

– vytvářet vyšší bilanční rezervy pro řešení neplánovaných zvýšených požadavků odběratelů;

– podporovat a nadále využívat socialistických dohod.

Průzkum na Státní energetické inspekci ukázal, že zkušenosti z aplikace zákona č. 64/1982 Sb. jsou dobré. Státní energetická inspekce svou kontrolní a poradenskou činností plní poslání dané tímto zákonem.

V současné době se však připravuje novela tohoto zákona, která má výrazně změnit její působnost. Zatímco platná právní úprava zdůrazňuje její organizátorskou a výchovnou funkci, podle připravované novely bude Státní energetická inspekce plnit funkci náročné, specializované a objektivní kontroly hospodárného využívání všech druhů paliv a energie ve všech oblastech její spotřeby. Její orgány budou moci hodnotit i efektivnost zařízení v organizacích z hlediska energetické náročnosti.

Ze získaných poznatků vyplynulo, že nová právní úprava působnosti Státní energetické inspekce by měla ve větší míře orgánům umožnit:

1. využívat poradenské služby
2. vytvářet větší prostor pro upozorňování příslušných nadřízených orgánů na energeticky náročné provozy
3. provádět pravidelné kontroly dodržování technologické kázně.

S ohledem na náročnější úkoly, které bude Státní energetická inspekce plnit, bylo by účelné znovu zvážit otázku její nezávislosti.

Z výše uvedeného vyplývá, že zákony o výrobě, rozvodu a spotřebě elektrické energie a topných plynů zůstanou zachovány. Možné úpravy se budou týkat základních dodávek a dalších prováděcích předpisů.

 

Ministr hutnictví a těžkého strojírenství ČSSR E. Saul

Úvodem bych chtěl říci, že naše hospodářská síla závisí na průmyslové výrobě a tím vlastně i na její technické úrovni. Československo je průmyslový stát, jehož nosným odvětvím je strojírenství a elektrotechnika. V nedávné minulosti byl růst tohoto odvětví určen poměrně snadným přístupem ke zdrojům energie a surovin a jejich extenzívním využíváním. Avšak tyto doby extenzívního využívání jsou dávno pryč a před námi vyvstala velmi aktuální a náročná etapa, jak zabezpečit růst další průmyslové produkce při omezených zdrojích. V této etapě existuje jediná cesta a tou je intenzifikace všech faktorů výrobního procesu.

Důvody, které nás nutí snižovat spotřebu kovů, jsou zřejmé z tohoto:

Nemáme vlastní surovinovou základnu jak pro výrobu oceli, tak i pro výrobu neželezných kovů, proto převážnou část kovonosné substance musíme zajišťovat poměrně nákladným dovozem, neboť tuzemská těžba je poměrně zanedbatelná, činí asi 4 %. Proto rozhodující základnou pro československé hutnictví bude i nadále dovoz železné rudy ze Sovětského svazu. Výroba neželezných kovů bude rovněž zajišťována ze 3/4 dovozem ze socialistických zemí i z kapitalistických zemí.

Výroba kovů je mimořádně energeticky náročná a naše energetické zdroje jsou značně omezené. Odhaduje se, že komplexní energetická náročnost finálního hutního materiálu představuje v našich podmínkách 1,2 až 1,5 t měrného paliva, kterého by bylo možno využít k jiným a efektivnějším účelům.

Jakýkoliv nárůst výroby kovů, tedy i energie, ovlivňuje ekologické problémy, zvyšuje dopravní náročnost a ve svém souhrnu ekonomicky zatěžuje národní hospodářství.

Závěry XVII. sjezdu KSČ vytyčují pro nejbližší léta, ale i pro výhled do roku 2000, mimořádně těžké úkoly pro všechna odvětví národního hospodářství. Vysoká náročnost národního hospodářství na kovové materiály nás nutí hledat cesty ke snižování spotřeby kovů. Není to pouze náš československý problém. Podle odhadů je v zemích RVHP spotřeba oceli na jednotku národního důchodu 1,5 až 1,7 krát vyšší než v zemích EHS. Tomu odpovídá i situace u nás. Naše výrobky vykazují se srovnatelnými zahraničními výrobky vyšší hmotnost, celkově máme tak vyšší spotřebu na jednotku národního důchodu i na jednoho obyvatele. Příčiny vysoké spotřeby kovových materiálů byly podrobně analyzovány ve zprávě, která zde byla přednesena a ukazuje se, že vysokou spotřebu kovů i vysokou materiálovou náročnost způsobují tyto základní skutečnosti:

1. Rozsah a struktura čs. strojírenství, které se podílí asi dvěma třetinami na celkové spotřebě oceli.
2. Dosavadní úroveň strojírenské výroby a konstrukční zaostávání výrobků je dalším důležitým momentem, který zvyšuje tuto materiálovou náročnost. Uvádí se, že tato skutečnost vede k tomu, že hmotnost našich strojírenských výrobků je asi o 1/4 vyšší než hmotnost porovnatelných zahraničních výrobků.
3. Jsou to nedostatky v kvalitě některých hutních výrobků, tedy i kvalitě výchozích materiálů, tj. oceli.
4. Jde o nedocenění ekonomických přístupů k systematickému snižování spotřeby kovů, jak v hutnictví železa, tak i v jednotlivých zpracovatelských odvětvích.

Dominantní postavení v rozvoji národního hospodářství bude i nadále zaujímat strojírenství a investiční elektrotechnika, které ovlivní a budou nadále ovlivňovat jeho dlouhodobý rozvoj. Strojírenství musí splnit náročné exportní úkoly, jak do socialistických, tak i do nesocialistických zemí při stále složitějších konkurenčních podmínkách a naše snaha i cíl je vyvážet strojírenské výrobky a zařízení s vysokým stupněm efektivnosti. To znamená vysoce zhodnotit vložený materiál a energii. Vedle exportních úkolů musí strojírenství zabezpečit vlastní výrobní základnu – palivoenergetický komplex, potřebu našeho zemědělství, výživy, stavebnictví, dopravy a celé řady dalších klíčových odvětví, přičemž všechny tyto úkoly musíme realizovat při postupném snižování materiálové náročnosti.

Ve snižování materiálové náročnosti máme značné rezervy, které můžeme využít jen při realizaci a uplatnění intenzifikačních opatření, z nichž některá bych chtěl uvést:

1. Uskutečnit v podstatně širším měřítku inovaci výrobků cestou hmotně úsporného konstruování a projektování našich výrobků, využívajícího progresívní materiály, progresívní výpočetní metody a soustavně zvyšovat užitné vlastnosti finálních výrobků.
2. Musíme odstranit technologické a organizační zaostávání ve výrobních i nevýrobních procesech, ve větší míře musíme využívat progresívní technologie, umožňující snižování ztrát materiálů a jejich odpadu. Mám především na mysli beztřískové technologie, technologie ztvárnění kovů, svařování, práškové metalurgie apod. a potlačovat podíl třískového obrábění.
3. Zajistit realizaci takových technicko-ekonomických a organizačních opatření, která budou cílevědomě usměrňovat hospodaření s kovovými materiály a jejich racionální využívání. Je třeba řešit i dlouhodobé problémy v odběratelsko-dodavatelských vztazích, zvýšit disciplínu ve vnitropodnikovém řízení a zlepšit motivaci odpovědných pracovníků. Mnoho z vás si třeba myslí, že je to jen část organizační, ale v materiálových zásobách máme umořen největší podíl hutního materiálu. A tragédie je, že právě ten materiál, který potřebuje jeden podnik a nemá ho, je v druhém podniku zbytečně v nadnormativních zásobách apod. Proto musíme v technickoorganizačních opatřeních vidět i aktivní úlohu některých našich odbytových organizací, jako je Ferona. Je ovšem také třeba daleko závazněji a s větším pocitem odpovědnosti zajišťovat plnění uzavřených hospodářských smluv v dodávkách jednotlivých materiálů, a to nejen co do množství, ale i co do termínů a kvality.
4. Zajistit požadované strukturální změny na úrovni odborů i ve vnitřní struktuře jednotlivých oborů. Tam je pole neorané a tam máme velké možnosti. Jen ze zkušeností těžkého strojírenství: těžké strojírenství vyrábí ocelové konstrukce a prodává v kilogramové ceně za 12 Kčs, lokomotivy 60 Kčs za jeden kilogram, válcovací zařízení 70-90 Kčs za jeden kilogram. Jsou obory, které jdou vysoce přes 100 Kčs, ale nemají váhu. Samy si nejlépe uděláte obraz, jaký je náš další úkol ve strukturálních změnách směrem k zajištění snížení spotřeby materiálu.

Velmi často se mluví o problému konstrukčních zaostávání některých našich finálních strojírenských výrobků. Významnou roli v této problematice hrají progresívní hutní materiály. Byla tu o tom řeč. Ale nejen progresívní materiály, nýbrž zejména jejich kvalita, šíře sortimentu a koneckonců nelze podceňovat ani jejich konečnou úpravu, nemyslím co do geometrických tvarů, ale v povrchové úpravě zabránit ztrátám, které vznikají korozí. Nosné obory našeho strojírenství vyžadují a budou vyžadovat nové typy konstrukčních materiálů s novými zlepšenými fyzikálními, mechanickými a v neposlední řadě i chemickými vlastnostmi.

Obdobná situace je však i v oblasti neželezných kovů, v oblasti plastů. Zatím bohužel není k dispozici dostatečný sortiment konstrukčních plastů a kapacity na jejich technologické zpracování. Je obecně známo, že technicky správně využité plasty prokazatelně přinášejí ekonomické efekty. Místopředseda vlády zde uváděl, že jedna tuna plastů umožní nahradit 4 tuny železných kovů a já k tomu ještě přidám 5 tun neželezných kovů. Snižuje pracnost o 64 % a výrobní náklady o 43 %. Takové jsou zkušenosti z uplatňování ve světě.

Využití plastů ve strojírenství přináší úspory legovaných ocelí, zvyšuje životnost a spolehlivost jednotlivých strojních částí i celých agregátů, optimalizuje konstrukční i technologické provedení a v neposlední řadě zlepšuje i životní prostředí.

V této souvislosti bych se chtěl zmínit o našem zapojení do mezinárodní dělby práce v rámci komplexního programu vědeckotechnického pokroku členských zemí RVHP. Mám na mysli především čtvrtý prioritní směr, jehož hlavní zaměření je zaměření na nové materiály, výrobní technologie a obnovitelnost těchto materiálů. Nejde jen o kovy. Naši účast na komplexním programu pokládáme v této etapě za rozhodující, neboť cílem celého programu je dosáhnout do roku 2000 zejména v materiálech, ale i ve výrobních technologiích, i ve výrobě zařízení takových parametrů, které by odstranily závislost členských zemí RVHP na vyspělých kapitalistických státech.

Pro vaši informaci, proč zdůrazňuji právě technologie. Jedním z největších zdrojů v našem hutnictví bude právě zavedení moderních výrobních technologií při výrobě oceli. Mám na mysli například kontilití, dále mimopecní rafinace, elektroocel a řadu dalších opatření, která patří do oblasti výrobních technologií v hutnictví.

V tomto směru byl přijat předsednictvem ÚV KSČ a vládou v lednu m. r. program na desetiletí do roku 1995, to je úkol intenzifikace výroby v hutnictví, jehož cílem je dosáhnout uplatnění progresívních technologií, zejména kontilití s podílem při výrobě oceli asi 50 %. Při tomto padesátiprocentním podílu kontilití – zatímco průmyslové země Evropy dosahují dnes už kolem 60 % a Japonsko 80-90 %, jsme v našich podmínkách schopni ušetřit 800 tis. až milión tun oceli při zachování stávající úrovně válcovaného materiálu. V tom je velký význam propracování a zapojení se do tohoto prioritního směru, protože ne všechna výrobní zařízení, která bychom potřebovali u nás uplatnit, jsme schopni sami vyrobit. Chce to ještě i základní výzkumy, vývoj, do jisté míry
i ověřování atd. Jen ve spojení s ostatními zeměmi socialistického společenství ve 4. prioritním směru – a tak vyznělo poslední zasedání – se rozdělily úkoly, aby se nezabezpečoval jen vývoj a výzkum nových materiálů, ale také výrobní technologie, které se masově uplatňují v celém socialistickém táboře, to znamená i v ČSSR.

Budeme se tedy podílet na řešení úkolů ve všech základních skupinách tohoto 4. prioritního směru. Chtěl bych některé vzpomenout. Především na vývoj v oblasti kompozitních a keramických materiálů, na vývoji v oblasti polymerních materiálů a technologických procesů, jejich výroby a zpracování, vývoji v oblasti kovových materiálů, slitin a technologií, jejich výroby a zpracování, obnovitelnosti nových materiálů, které budou zavedeny. V oblasti vývoje nových plastických hmot a technologických procesů, jejich výroby a zpracování, je československá účast koordinována a budeme se podílet na úkolech, které zajistí výrobu plastů a kompozitů, zejména pro naši elektroniku, ale i pro strojírenství, chemii a další. Chtěl bych ještě říci, že v oblasti vývoje nových kovových materiálů, slitin a technologií, jejich výroby a zpracování, se bude Československo podílet na řešení řady významných úkolů. Uvedu proto pouze některé z nich.

Především přebíráme na sebe vývoj nových materiálů s unikátními fyzikálními, chemickými i elektrotechnickými koroze vzdornými vlastnostmi, vývoj polovodičových materiálů, kde bude aktivní účast Československa, zejména polovodičů s novými vlastnostmi. Dále půjde o vývoj kovů a slitin vysoké čistoty, o vývoj technologií pro zpracování materiálů s použitím laseru, vývoj technologií a automatizovaných systémů řízení výroby kovů. Domnívám se, že Československo má dostatečnou výzkumnou a výrobní základnu v oblasti hutnictví jak barevných kovů, tak i železa a že to bude náš základní přínos pro realizaci 4. prioritního směru.

Z tohoto výčtu je zřejmé, že jde o vysoce moderní technologie, jejichž realizace zajistí špičkovou technickou a i ekonomickou úroveň strojírenství a elektrotechnických výrobků na srovnatelných světových parametrech. Takový je cíl. Racionálnímu využívání kovů věnují i stranické orgány dlouhodobou pozornost. Významným nástrojem této celé problematiky se do jisté míry stal státní cílový program 03 – racionalizace spotřeby kovů. Systémovým přístupem, i když zazněla určitá kritika k řízení, ke kontrole, oprávněnosti vykazování úspor atd. Ano, i my se setkáváme s těmito problémy, ale nemůžeme se před nimi zastavit, je třeba jít dál. Prosazujeme systémové přístupy při zajišťování úkolů STP 03, o které se státní cílový program opírá. Bylo umožněno podchytit nejdůležitější oblasti racionalizačních aktivit v naší republice a do jisté míry i odhalování a rozpracování rezerv, které v této etapě v národním hospodářství máme a které je především potřeba zabezpečit k celkovým úsporám, které byly vytyčeny na období 8. pětiletky.

V 7. pětiletce jsme měli úkol ve snížení spotřeby materiálu, který jsme splnili a překročili. Na základě zkušeností, které jsme získali v 7. pětiletce, si myslíme, že bylo dosaženo pozitiva, že se podařilo zastavit růst spotřeby kovů při zabezpečování dalšího dynamického rozvoje národního hospodářství. Dokonce můžeme říci, že došlo k mírnému poklesu v absolutní hodnotě. Úkol, uspořit v letech 7. pětiletky 2 milióny tun železných kovů, byl překročen o 15 %. U neželezných kovů jsme dokonce překročili o více než 34 %. Když jsme stanovovali úkoly pro 8. pětiletku, velmi jsme zkoumali co se podařilo v 7. pětiletce. Nedá se říci, že vždycky to byly základní směry, že vždy jsme šli cestou hlavního článku. A proto úkoly ve snižování spotřeby kovů pro 8. pětiletku jsou dále zvýšeny oproti 7. pětiletce.

Státní cílový program pro toto období tudíž navazuje na určitou analýzu a zkušenosti, které jsme získali v minulé pětiletce. Zahrnuje zejména realizaci základních dlouhodobých a trvale působících technologických záměrů. Hlavní směry hospodářského a sociálního rozvoje na léta 1986-1990 a výhled do roku 2000, schválené XVII. sjezdem naší strany, stanovily pro tu to oblast:

1. dosáhnout v národním hospodářství v průběhu 8. pětiletky celkové relativní úspory železných kovů ve výši 2,5 mil. tun a v oblasti neželezných kovů 70 tis. tun;
2. do roku 2000 dosáhnout snížení náročnosti tvorby národního důchodu na železné kovy maximálně o 40-50 % ve srovnání s rokem 1985, tj. v průměru kolem 4 % ročně by se měl snižovat podíl materiálové náročnosti.

K tomu, jak vypadá zajištění tohoto státního cílového programu 03 v prvním roce 8. pětiletky, tj. v roce 1986, můžeme říci, že plánovaná úspora ve výši 470 tis. tun byla překročena o plných 86 tis. tun a bylo dosaženo celkem 556 353 tuny úspor, čímž byl stanovený rozpis splněn na 118 %. Ve finančním vyjádření tyto úspory představovaly hodnotu více než 2 mld. Kčs. To se muselo projevit v hospodaření a efektivnosti našich podniků.

Na naplnění stanovených limitů se podílely všechny zainteresované resorty i ústřední orgány. Nemohu však na tomto našem jednání říci, že výsledky byly všude uspokojivé. K výraznému poklesu meziroční měrné spotřeby železných kovů došlo pouze u některých resortů. V oblasti úspor neželezných kovů byl rovněž zachován vysoký trend. V roce 1986 se mělo v celém národním hospodářství ušetřit 13 330 tun, dosaženo bylo 15 362 tun, což ve finančním vyjádření představovalo úsporu 600 mil. Kčs.

Je třeba konstatovat, že úspory neželezných kovů byly překročeny jak v resortu hutnictví, těžkého strojírenství, tak i ve všeobecném strojírenství.

Složitější situace se v loňském roce vytvořila v elektrotechnickém průmyslu, kde úsilí o maximální snížení spotřeby neželezných kovů bylo ovlivněno poměrně značnými strukturálními vlivy, které byly vyvolány především zvýšeným společenským tlakem na materiálně náročnou výrobu kabelů a vodičů. V tomto resortu však bylo dosaženo pozoruhodných úspor ve spotřebě drahých kovů, což vysoce oceňujeme. Znamenalo to, že jen ve zlatě se podařilo ušetřit 6,1 kg a pokud se týká stříbra, potom více než 488 kg proti plánu.

Lze říci, že při zachování těchto žádoucích trendů pro celou 8. pětiletku se podaří splnit úkoly státního cílového programu 03 – racionalizace spotřeby kovů, a to jak v oblasti železných, tak i neželezných kovů.

Přes tyto dosavadní nesporné přínosy státního cílového programu 03 se však stále vyskytují některé problémy, které brání jeho účinnějšímu působení.

Nyní k otázkám, které zde byly uvedeny. Poslanec Habáň se ptal, zda se počítá s rekonstrukcí kotlů na méně hodnotná paliva. S naším uhlím, jehož kalorická hodnota neustále klesá, máme velké problémy, ke kterým se přidává ještě vysoký podíl síry, který se v tomto uhlí objevuje. Této otázce se velmi aktivně věnujeme  s ministrem Ehrenbergerem a se všemi našimi spolupracovníky na ministerstvech. Tato problematika se řeší, naše hlavní úsilí je zaměřeno na zvládnutí a plnění úkolů výstavby jaderných elektráren, protože to je skutečně cesta ekologického opatření, tam nám tyto problémy nevznikají.

Pokud jde o kotle z ČKD Dukla, kde systémem fluidního spalování máme dosáhnout určitého zlepšení odsíření a do jisté míry i spalování méně hodnotných paliv, chtěl bych říci, že jsou kotle, u kterých se nám to daří, ale jsou kotle, u kterých se nám to nedaří. Skutečností je, že režim spalování velmi citlivě reaguje na složení uhlí, přístup vzduchu a je velmi náročný na údržbu. Uváděli jste zde Tatrovku, kde jsme měli velké problémy. Mohl bych připojit Paskov, kde už problémy byly zčásti vyřešeny, v Bohumíně nastupujeme do celého automatizovaného řízení kotle a myslím, že v této etapě se práce dokončují, nebo se už spouštějí. Tímto způsobem řešíme uvedené problémy.

Pokud jde o zabezpečení kotlů, již při přípravě 8. pětiletky byly do našich dlouhodobých dohod o spolupráci s ostatními zeměmi v rámci socialistického společenství zahrnuty dodávky z Maďarska, Polska, Rumunska atd.

Pokud se týká převodových skříní z Plzně, byly s nimi problémy. Olej tekl kolem hřídelí v dělících rovinách. Tyto problémy byly vyřešeny konstrukční úpravou. Převodovek je tam hodně a postupně se vyměňují.

Nebyly to jediné problémy, byly to i problémy v prvním převodovém stupni, kde praskala kola, ale i tam došlo ke změně výrobní technologie. Dnes, podle mého názoru, je mezi investorem a dodavatelem, v tomto případě Škodovkou nebo Vítkovicemi, uzavřena dohoda, vypracován harmonogram, jak se převodovky budou postupně opravovat a vyměňovat.

 

Ministr paliv a energetiky ČSSR V. Ehrenberger

Vzpomínaný článek, o kterém hovořil poslanec Riško, byl skutečně zveřejněn 8. 5. t. r. v Pravdě. Chci k tomu říci toto: v článku se píše o práci sovětských specialistů, kteří pracují na našich atomových elektrárnách a jsou tam také vzpomínáni. Chyba je ta, že ti, kteří jsou tam vzpomínáni, jako např. vedoucí sovětských specialistů Malkov, se ke třem částem tohoto článku nehlásí a distancuje od něho, a jednou z těch částí jsou právě údaje o odchylkách, které v článku jsou. Já jsem se soudruhem Malkovem i s radou Monachovem hovořil. Sovětským soudruhům to samozřejmě není příjemné, protože se to dává do „jakoby nedobrého vztahu mezi československými a sovětskými odborníky“. Můj názor je, že to není dobrý příklad „glásnosti“ že věci, které jsou odborné, se mají řešit mezi odbornou veřejností a na odborné půdě a nedávat je takto do novin.

Co je ovšem nejhorší, a o to také poslanci Riškovi šlo, je to, že toho zneužily rakouské sdělovací prostředky, k nimž se již přidružily některé jiné, které velice urážlivým způsobem hovoří o našich atomových elektrárnách. Např. jsou tam obrázky, kde je namalována rozpadající se elektrárna, ze které vytéká radioaktivní odpad. Je to vulgární, není to nic exaktního nebo technického, ale samozřejmě Rakušan, který nemá patřičné znalosti, je touto situací desinformován. Mimo jiné nejsou to články na třetí straně, ale pravidelně vždy na prvních stránkách.

Chtěl bych také ještě říci něco ke změnám a dodatkům. Zcela přirozeně – jestliže stavíme atomovou elektrárnu jedenáct let, bylo by velkou chybou, kdybychom nedělali změny a dodatky. Změny a dodatky se dělají na celém světě, jsou zcela přirozené a dodatky, které my děláme, nemají principiální charakter ani pokud se týče bezpečnosti, ani celé funkční činnosti atomové elektrárny. Např. jestliže tam jsou třeba dlaždičky a dohodne se, že tam bude litý beton, je to změna. Takové změny skutečně jsou a jsou projednávány s generálním projektantem – což jsme my – s generálním dodavatelem technologie – to jsou organizace ministra Saula – se stavebnictvím a samozřejmě také se sovětskými odborníky. Chci zcela otevřeně říci, že v žádném případě se nestalo, že bychom se se sovětskými odborníky nedohodli. Tyto práce považuji za velice prospěšné a potřebné a nadále v nich budeme postupovat. Jestliže se dnes něco zjistí, bylo by chybou nedávat to do atomové elektrárny, která má existovat minimálně třicet let. Dělá se to – znovu to opakuji – na celém světě.

Při této příležitosti bych chtěl ještě říci, že Rakušanům jsou někdy naše elektrárny proti mysli. Jednak často hovoří o bezpečnosti našich jaderných elektráren, ale ve velice obecné poloze, a potom také samozřejmě o rozmístění atomových elektráren kolem hranic.

Minulý rok jsem byl na pozvání vlády v Rakousku a jednal jsem s vicekancléřem, je o tom písemný záznam, kde rakouská strana akceptovala můj výklad, že pro nás jiná cesta než výstavbou jaderných elektráren řešit palivoenergetický komplex uplatněním jádra není. Dělají to mnohé země a v daleko větší míře, jako Bavorsko, Francie atd. Dále je tam také konstatováno, že Československo dělá maximum pro zvyšování bezpečnosti. Takže já jsem dost udiven, že na jedné straně se takovýto dokument přijme, a aniž by se kolem toho oficiálně diskutovalo, spustí se takováto kampaň.

Zdůrazňuji, že naše ministerstvo a jeho organizace věnují a budou věnovat maximální pozornost bezpečnosti. Je to naše velká odpovědnost. Také si samozřejmě necháme říci kritická slova. Naši atomovou elektrárnu navštívil hlavní inspektor USA, inspektoři z Mezinárodní atomové agentury jsou takříkajíc denními hosty atomové elektrárny. Vždy jim říkám – jestli máte něco konkrétního, laskavě to řekněte, my určitě provedeme opatření nebo vám vysvětlíme, proč takovýmto způsobem problematiku řešíme. Nic takového se nestalo. O tom, že nebylo cílem vysvětlit záležitost, svědčí i to, že hlavní inspektor jaderných elektráren u soudruha Obziny ing. Beránek, zkušený pracovník, v té době byl ve Vídni. Velvyslanec okamžitě uspořádal tiskovou konferenci, kde tento odborník velice exaktně věci vysvětlil, ovšem to už tato odpověď byla uvedena na druhé stránce jako snaha o výmluvy československé strany. Myslím, že to je z rakouské strany nesprávné. My jsme se také dohodli, jaká opatření z naší strany přes sdělovací prostředky uděláme, aby se věci daly na správnou míru.

 

Místopředseda vlády ČSSR a předseda SKVTRI J. Obzina

K otázce poslankyně Ivaničové bych chtěl říci, pokud jde o zkvalitnění řízení a kontroly toto: Doporučujeme, aby počínaje osmou pětiletkou byly konstruovány státní plány technického rozvoje na základě prognóz a dlouhodobých výhledů, které jsou schvalovány ústředním výborem KSČ a sjezdem strany.

Pokud jde o státní plán technického rozvoje, doporučujeme, aby byly sjednoceny všechny druhy dosavadních státních programů, pokud to půjde – v jedinou kategorii státního programu tak, aby nevznikaly ony rozdílné přístupy k řešení úkolů ve státních programech nebo mimo státní program.

Počínaje rokem 1988 chceme ověřit – a od deváté pětiletky chceme zavést, nebo lépe řečeno zrušit roční prováděcí plány technického rozvoje a místo nich vést pouze bilanční přehledy ve čtyřech až pěti ukazatelích.

Jsem toho názoru, že tato skutečnost podstatně zkrátí veškerou administrativu, že nám umožní a zvýrazní větší kontrolu. Základem této veškeré činnosti, pokud jde o hospodářské plány, které jsou v pravomoci resortů a ministerstev, ať již národních či federálních, je otázka stanovení jasných technicko-ekonomických parametrů.

Dnes mohu prohlásit, že po jednání 7. května ve vládě, vláda tuto zásadu přijala. Nebude provedena žádná úprava platová, ani jiné otázky spojené se sociálními problémy jednotlivých výzkumných pracovišť do té doby, pokud ústavy a výzkumná pracoviště nebudou pracovat podle přesně stanovených technicko-ekonomických parametrů. Jejich mzdové a sociální úpravy jsou vázány na tyto skutečnosti.

K práci se státními cílovými programy. Proč je nelze řešit z jednoho centra. Prostě z toho důvodu, že část vědeckovýzkumná přísluší naší Státní komisi a část investiční přísluší Státní plánovací komisi s tím, že my odpovídáme za výzkumné řešení a oni odpovídají za realizaci.