Odstraní navrhovaná opatření rozpory v energetice?
Současné výsledky energetiky u nás lze charakterizovat rozporně. Na jedné straně se vcelku podařilo zajistit plynulé zásobování podniků i obyvatel palivy a energií, na straně druhé je naše národní hospodářství vysoce energeticky náročné. Československo se rovněž řadí k nejvíce zatíženým státům v Evropě, pokud jde o koncentraci škodlivin pocházejících z energetických zdrojů. K rozporu přispěl především dosavadní administrativní model řízení. Následující článek přichází s novými ekonomickými nástroji a opatřeními, které by měly odstranit dosavadní rozpor.
V současné době se dokončují práce na uplatnění zásad přestavby od 1. ledna příštího roku, v jejich rámci považujeme za nezbytné řešit specifické postavení energetiky. Jde o to, v energetice navrhnout řešení dlouhodobého rozporu mezi národohospodářskými a podnikovými zájmy. Dosud byl tento rozpor řešen především dílčími administrativními a direktivními opatřeními. Při přechodu na nové ekonomické podmínky hospodaření je však komplexní řešení tohoto dilematu nevyhnutelné.
Co ukazuje analýza
Účinnost dosavadních nástrojů řízení energeticky úsporného, ekologicky vyváženého a ekonomicky optimálního rozvoje národního hospodářství lze hodnotit podle dosažených výsledků. Nezbývá než konstatovat, že výsledky neodpovídají vytyčeným cílům. Nepodařilo se významně snížit energetickou náročnost národního hospodářství, zkvalitnit životní prostředí ani účinně koordinovat optimalizaci zásobování územních celků palivy a energií.
Státní cílový program 02 Racionalizace spotřeby paliv a energií byl prosazován administrativními metodami řízení, navíc byl založen na tzv. relativních úsporách, bez provázanosti s energetickou bilancí státu. Ta byla rovněž prosazována administrativními nástroji – limity dodávek – , které byly soustavně upravovány, převážně zvyšovány. Odběratelé nebyli motivováni ekonomickým tlakem na snižování energetické náročnosti, neboť se nepodařilo prosadit zvýšení cen paliv a energie na úroveň společensky nutných nákladů, což vedlo k prodlužování politiky „levné energie“, která měla své opodstatnění v padesátých letech. Nepoučili jsme se ze zkušeností zemí s tržní ekonomikou, kde eskalace cen paliv a energie po ropném šoku vedla k účinným opatřením, jež zajistila významné snížení energetické náročnosti a snížení závislosti těchto ekonomik na dovozu ušlechtilých paliv.
Pro naše současné řízení je charakteristické také to, že se nepodařilo dosáhnout rozhodnutí, zda při hodnocení racionalizace spotřeby paliv a energie má prioritu naturální úspora nebo její odraz v ekonomických výsledcích podniků. Lze to demonstrovat na příkladu elektroenergetiky, která je nejvýznamnějším spotřebitelem tuzemských primárních zdrojů energie. Na jedné straně řídíme provoz elektrizační soustavy podle nákladového kritéria, na druhé straně se stále prosazuje naturální pojetí úspor (státní cílový program 02 Racionalizace spotřeby paliv a energie, izolované posuzování měrné spotřeby tepla v palivu na výrobu elektřiny, limity spotřeby paliv).
Rozpornost těchto dvou hledisek hodnocení účinku úspor byla zesílena tím, že ceny paliv a energie neodpovídají jejich hodnotě. Administrativní používání tzv. koeficientů omezenosti při hodnocení národohospodářské efektivnosti investic (bez reálného promítnutí do podnikové ekonomiky) je důkaz absurdnosti našeho ekonomického řízení, kdy sice víme, že ceny paliv a energie neodpovídají jejich skutečné hodnotě, ale nejsme ochotni tuto nesrovnalost řešit.
Přestože Československo patří v Evropě k zemím s relativně největšími emisemi oxidu siřičitého, zaostali jsme za průmyslově vyspělými státy při řešení ochrany životního prostředí. Výstavba jaderných elektráren byla motivována především potřebou uspokojit přírůstek spotřeby z těchto zdrojů, přestože by její rychlejší postup mohl významněji přispět k útlumu výroby elektrické energie v klasických výrobnách a k omezení emisí. Nedokázali jsme také lépe využít výhody spočívající v přijatelné vzdálenosti elektráren k odběru tepla a tak účelně propojit řešení problematiky emisí s problematikou imisí. I to je důsledek extenzívního rozvoje ekonomiky.
Zvýšení cen elektřiny a tepla (doprovázené rychlejším růstem cen tuhých, kapalných a plynných paliv) se sice projevilo zvýšením tvorby vlastních finančních zdrojů energetických koncernů, avšak bez vlivu na úroveň jejich úvěrové zadluženosti (soustavně se zvyšuje jak v investiční, tak v provozní sféře). Vyšší tvorba vlastních finančních zdrojů se projevila především snížením dotací ze státního rozpočtu na investiční výstavbu a zvýšením dodatečných odvodů vlastních zdrojů k redistribuci mimo energetiku – za období 1981 až 1989 o 14 mld. Kčs.
V kombinaci s direktivním rozpisem objemů prací a dodávek se tento vývoj projevil mj. dlouhodobým nezajišťováním ani prosté reprodukce v distribučním rozvodu elektřiny, zpomalením rozvoje a obnovy zásobování teplem, kvalitou poskytovaných dodávek a služeb. Tento stav kontrastuje s přístupem k financování rozvoje ve státech s tržní ekonomikou, v nichž jsou přijímána opatření k posílení tvorby vlastních zdrojů (kombinace cenové a odpisové politiky), s různou přímou i nepřímou účastí státu.
Dosavadní nástroje jsou neprovázané, nekomplexní a málo účinné. Kromě toho je energetická politika řízena globálně na celostátní úrovni, bez důsledného promítnutí do řízení energetické politiky v konkrétních lokalitách. Jedině v těchto podmínkách lze posuzovat efektivnost reálných variant rozvoje energetiky, optimalizaci nositelů energie a výhodnost variant z hlediska působení energetiky na životní prostředí, tj. na imisní zatížení lokalit škodlivinami (v rámci územního plánu).
Nedořešen zůstává základní rozpor v řízení naší ekonomiky, pokud jde o hodnocení národohospodářské a podnikové efektivnosti. Tento rozpor se prohluboval orientací podnikových kolektivů na splnění vybraných a direktivně stanovených úkolů plánu bez ohledu na jejich ekonomické a ekologické důsledky.
Z provedené analýzy vyplývá, že přístupy a nástroje, které neobstály v direktivním systému řízení ekonomiky, nelze znovu vnášet do připravovaného systému řízení. Zajištění ekologicky vyváženého a národohospodářsky optimálního rozvoje energetiky lze dosáhnout pouze systémovým přístupem k řízení rozvoje energetiky jako celku.
Jaká jsou východiska
Jedním z cílů přestavby hospodářského mechanismu je postupně dospět k tržní rovnováze s mírnou převahou nabídky nad poptávkou, která je předpokladem racionálního chování výrobců a která by směřovala intenzifikaci rozvoje národního hospodářství. Na rozdíl od ostatních oborů vždy bylo, je a bude povinnosti elektroenergetiky zajištění jak technické, tak tržní rovnováhy.
Elektrizační soustavu lze spolehlivě provozovat jedině nepřetržitým obnovováním rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou, přičemž odběratel má kdykoliv možnost elektrickou energii odebrat či neodebrat a dodavatel se musí okamžitě přizpůsobit jeho požadavkům. Dále je spolehlivé a kvalitní zásobování elektrickou energií nezastupitelnou podmínkou uskutečnění rozhodující části technologických procesů, podmínkou technického rozvoje a zkvalitňování životní úrovně.
Elektrická energie je nejen u nás považována za zboží zvláštního druhu (sui generis). Proto ani dodavatel elektrické energie není průmyslovým podnikem v obvyklém pojetí, ale podnikem sui generis. Tuto skutečnost uznávají všechny energeticky rozvinuté země již od třicátých let a legislativně upravily postavení energetických podniků.
V nových ekonomických podmínkách je proto nezbytné respektovat zvláštní postavení a poslání energetických podniků a přizpůsobit tomu model jejich ekonomického řízení. Selektivními nástroji je nezbytné řešit i ekonomické důsledky prosazování priority celospolečenského zájmu na energeticky úsporném a ekologicky vyváženém rozvoji národního hospodářství před zájmem energetického podniku na jeho vlastním hospodářském rozvoji.
Nesoulad mezi celospolečenskými a podnikovými zájmy je možno v podmínkách samofinancování odstranit jedině ekonomickými nástroji a legislativními opatřeními. Pokud tak neučiníme, lze očekávat, že energetické podniky se sice budou chovat racionálně z hlediska svých podnikatelských zájmů, avšak ne vždy v souladu s celospolečenskými prioritami.
Které nástroje uplatnit
Přístup k rozhodování v energetice bude účinný a efektivní, pokud v souladu s ním budou uplatněny nástroje řízení energetického hospodářství, tj. nástroje prosazování palivo-energetické politiky státu. Ekonomické nástroje musejí racionalizovat ceny paliv a energie jejich plynulou aktualizací, podporující optimální využití paliv a energie a obnovení tržních ekonomických vztahů v dodávkách paliv a energie. Dále musejí zajišťovat státní podporu rozvojových záměrů v případech, kdy národohospodářská efektivnost realizovaných opatření významně převyšuje jejich efektivnost podnikovou.
Direktivní nástroje musejí spočívat v závaznosti schválených energetických generelů pro dodavatele, odběratele, územní orgány i ústřední orgány státní správy. Dále je nezbytné stanovit významná rozvojová opatření jako jmenovité úkoly státního plánu, respektive jako státní zakázky, včetně stanovení a odebírání palivových základen v souladu se schválenými generely. Direktivní nástroje musejí zajistit rovněž informační bázi o stavu a vývoji energetického hospodářství prostřednictvím státních statistických výkazů apod.
Nezbytná budou legislativní opatření, zejména k podrobnému stanovení kompetencí a odpovědnosti všech článků řídících energetické hospodářství státu. Opatření by se dále měla týkat podrobného stanovení povinností odběratelů paliv a energie ve vztahu k orgánům řídícím (usměrňujícím) energetické hospodářství, statistické službě apod.
Považuji za potřebné v brzké budoucnosti vypracovat návrh zákona o energetickém hospodářství, tím sjednotit a sladit dosavadní právní úpravy a zaplnit tak „bílá místa“ v legislativě. Takové zákonné úpravy povinností jednotlivých článků řízení energetického hospodářství jsou běžné např. v NDR, NSR a Švédsku.
Kde se inspirovat
Při tvorbě modelu řízení energetického hospodářství jsme v našem podniku analyzovali ekonomické postavení a finanční hospodaření energetických společností ve státech s tržní ekonomikou a v zemích RVHP. Například v NSR zajišťují výrobu elektrické energie, její přenos, nákup a prodej akciové společnosti od sousedních společností (tuzemských i zahraničních). Současně jsou hlavním akcionářem (v řadě případů i 100%) samostatných velkých elektráren a těch společností, které na jimi zásobovaném území zajišťují rozvod elektrické energie a výrobu v menších výrobnách. S těmito dceřinými společnostmi tvoří koncern sestavující účetní bilance jak za vlastní akciovou společnost, tak i za koncern.
Vliv státu se projevuje zejména v regulaci tvorby zisku (tj. čistého zisku po splnění daňových povinností a uložení zákonem stanovených či povolených prostředků do rezervního fondu) a v regulaci tvorby vlastních finančních zdrojů na rozvoj energetiky. Sleduje se tím jednak vytvoření bariéry neúměrné tvorbě čistého zisku a tím i neúměrné výši vyplacených dividend (s ohledem na monopolní postavení veřejné energetiky), jednak rovnovážný rozvoj energetiky v souladu s politickými (v současné době zejména ekologickými) a hospodářskými cíli vlády.
Regulační funkce státu se projevuje ve fiskální politice a v usměrňování vývoje cen. Tvorbu zisku a finančních zdrojů na investiční výstavbu ovlivňuje podnikatel svou odpisovou politikou. Stát sice stanoví „účetní“ životnost základních prostředků tak jako u nás, umožňuje však, aby se prostředek odepisovat lineárně či degresívně. Degresívní odpis smí činit maximálně trojnásobek lineárního odpisu; rozhodnutí se v průběhu odepisování nesmí měnit. Podnikatel tím ovlivňuje tvorbu čistého zisku a tvorbu zdrojů na investiční výstavbu s ohledem na očekávaný rozvoj svého podnikání a s cílem zajistit akcionářům přijatelné dividendy.
Dále existuje kategorie tzv. zvláštních odpisů, kterou stát podporuje vybrané programy. Tak např. zařízení pro odsíření spalin se v prvním roce odepisuje ze 70 %, v dalších třech letech po 10 %. V podstatě jde o daňovou úlevu, která vytváří zdroje na další odsiřovací jednotky jednoduchým, administrativně nenáročným způsobem zajišťujícím přitom zájem podnikatele na co nejefektivnější realizaci investic.
K přímým dotacím ze státního (zemského) rozpočtu se přistupuje jen výjimečně. Bylo tomu např. při rozvoji soustav centralizovaného zásobování teplem, které byly pro podnikatele z hlediska návratnosti vložených prostředků nezajímavé. Dotace ze státního rozpočtu činily až 40 % pořizovací hodnoty.
Proč nový model
Náš nový model řízení se musí opírat o zásady, které jsou postupně rozpracovány do konkrétních opatření. Jde zejména o propojení dosud protichůdných hledisek na dosahování energetických úspor (priority naturální úspory před úsporou nákladů na pořízení energie a naopak) a o propojení racionalizace spotřeby energie s tvorbou a ochranou životního prostředí. Dále bude nezbytná kombinace ekonomických nástrojů řízení s přímým státním řízením na bázi teritoriální racionalizace. Podstatně je nutno zvýšit úlohu reálné cenové a tarifní politiky. Změněn musí být systém hodnocení úspor energie a provedena legislativní opatření, která dosud brzdí proces snižování energetické náročnosti.
Posláním energetického podniku bude podnikatelskou činností účelně a s maximální efektivností spolehlivě zásobovat elektrickou energií a (ve vymezeném rozsahu) teplem. Prostor pro podnikatelskou činnost energetického podniku (jako podsystému energetického hospodářství) bude vymezen principy, opatřeními a nástroji řízení jednotné státní palivoenergetické politiky ČSSR a jejího vztahu k životnímu prostředí. Cílem je optimální využití disponibilních prvotních energetických zdrojů pro zajištění sociálních a ekonomických potřeb společnosti všemi formami energie při současné ochraně životního prostředí.
Součástí státní palivoenergetické politiky je usměrňování spotřeby energie a snižování energetické náročnosti. Na tvorbě zásad, opatření a nástrojů řízení a zejména na jejich konkrétní realizaci se musejí ve významném rozsahu podílet energetické státní podniky. Z toho vyplývá i jejich postavení jako subjektů chozrasčotního hospodářství, jejichž činnost a rozhodování je cílově orientováno na dosažení maximálního efektu na národohospodářské (společenské) úrovni.
Uvedené okolnosti výrazně ovlivňují strukturu a výstupy rozhodovacího procesu, jehož složkou je sice posouzení efektivnosti na úrovni energetického státního podniku, avšak příkladem pro rozhodování je hodnocení efektivnosti z národohospodářského (společenského) hlediska. Dále ovlivňují způsob financování rozvoje, tj. strukturu a výši finančních zdrojů, na kterých se musejí podílet kromě energetického podniku i ostatní organizace a orgány jako příjemci (uživatelé) efektů vyplývajících z optimálního rozvoje palivoenergetického komplexu (resp. jeho podsystémů) v konkrétních místních, oblastních a územních podmínkách. Přijatá rozhodnutí proto musejí dlouhodobě zajistit optimální součinnost mezi záměry a cíli státního plánu hospodářského do plánu energetického státního podniku, oblastního plánu a územního plánu.
V souladu s chozrasčotním postavením energetického podniku musí být jako základní provedeno hodnocení z hlediska vlivu řešení (podnikatelského záměru) na jeho důchodovou situaci, a to v platných velkoobchodních cenách (s případnou korekcí na plánovaný vývoj cen) a s respektováním povinných odvodů a přídělů do jednotlivých fondů. Nultý okruh hodnocení, v jehož rámci je prováděn výběr řešení, je však nejvýhodnější jen z hlediska lokálních ekonomických zájmů státního podniku.
Z porovnání výstupů hodnocení provedeného z podnikového a národohospodářského hlediska pak vyplývají důsledky pro energetický podnik (tj. jeho důchodovou situaci), jež jsou ekonomickým výrazem preference národohospodářských zájmů před zájmy podnikovými. Mezi tyto důsledky patří i nezbytnost uskutečnění akcí vyplývajících ze záměrů státní palivoenergetické politiky (např. substituce), které by energetický státní podnik (jako chozrasčotní subjekt) mezi své podnikatelské záměry nezařadil buď pro nízkou (případně zápornou) rentabilitu, nebo pro nedostatek finančních zdrojů. Zvláštním případem jsou akce s přímým nebo zprostředkovaným vlivem na ochranu životního prostředí.
Nač změny cen
Zkušenosti z minulých let prokázaly, že administrativně direktivní přístup ke snižování energetické náročnosti národního hospodářství nesplnil požadované cíle. Rozhodující úloha připadá cenám paliv a energie. Jedině ty mohou – v podmínkách samofinancování – přimět odběratele k reálným úsporným opatřením a k uskutečnění žádoucích změn.
Při současných cenách je z hlediska podnikové ekonomiky ve většině případů stále ještě efektivnější vyšší spotřeba paliv a energie než uskutečnění technických opatření k jejímu snížení. Proto také při hodnocení efektivnosti opatření ke snížení energetické náročnosti byly používány tzv. koeficienty omezenosti paliv a energie, kterými se simulují náklady národní práce na jejich pořízení. Odstranění tohoto rozporu sledovalo již usnesení vlády ČSSR č. 99 z roku 1983; skutečný vývoj cen paliv a energie však tomuto usnesení neodpovídal.
Podle mého názoru je jednou z bariér obava ústředních orgánů (zejména Federálního cenového úřadu) z vyvolání nežádoucí cenové spirály výraznějším zvýšením cen paliv a energie. K ověření oprávněnosti těchto obav jsme v roce 1985 provedli rozbor struktury nákladů v 54 nejvýznamnějších výrobních hospodářských jednotkách. Z rozborů vyplynulo, že zvýšení cen elektřiny nemůže výrazně ovlivnit výši jejich úplných vlastních nákladů (natož být příčinou cenové spirály). V roce 1984 náklady na spotřebu elektřiny ve 45 VHJ nepřesáhly 5 % úplných vlastních nákladů, v dalších 6 VHJ 7 % a pouze ve 3 VHJ byly vyšší než 10 %.
Počátkem letošního roku jsme ve spolupráci se Státní energetickou inspekcí provedli další šetření s cílem ověřit uvedené závěry. Pozornost byla zaměřena na vybrané výrobky, jejichž energetická náročnost je sledována ve statistických výkazech a jejichž významným odběratelem je energetika. Šetření obsahovalo delší časovou řadu (1980-1988). Širší časový a věcný záběr umožnil posoudit nejen vliv postupného zvyšování cen paliv a energie na růst nákladů a cen výrobků, ale také simulovat očekávaný vliv zvýšením cen energie až o 50 % proti úrovni 1988 na změnu podílů nákladů na energii na celkových nákladech.
Z rozboru vyplynuly tyto závěry:
– u poloviny šetřených výrobků nebyl v časové řadě zaznamenán pokles měrné naturální spotřeby energie, takže vývoj cenové hladiny nevedl ke stimulaci úspor;
– u naprosté většiny výrobků náklady na energii nepřesáhly 10 % úplných vlastních nákladů, a proto nehrají výraznou roli v jejich struktuře;
– energie nepatří k hlavním faktorům narušujícím dynamiku vnitřních vztahů nákladů a cen výrobků, a tudíž faktorem vyvolávacím tlak na růst cen;
– lze očekávat, že i výrazné zvýšení cen energie (v rozboru simulováno až 50% zvýšení cen) bude mít u většiny odběratelů menší vliv než zvýšení ostatních složek nákladů.
Z obou analýz vyplývá, že obavy z vyvolání inflační cenové spirály zvýšením cen paliv a energie jsou neopodstatněné a bariéry vládního usnesení č. 99 z roku 1983 jsou uměle vyvolávány. Naopak jedině splněním tohoto usnesení vlády lze systémově zajistit jak energeticky úsporný a ekologicky vyvážený rozvoj národního hospodářství, tak i samofinancování energetických podniků. Uplatnění cenových nástrojů, prosazovaných v rámci aktualizace velkoobchodních cen elektřiny a tepla, je proto pro dosažení uvedených cílů nezbytné.
Období laciné energie (zejména pro výrobní sféru) je nezbytné ukončit s ohledem na nové ekonomické podmínky a požadavky. Tyto závěry podporují další analýzy vývoje hospodářských výsledků energetiky. Charakteristickým rysem období mezi rokem 1978 a 1988 je rychlejší tempo růstu nákladů (o 99 %) než výkonů (o 77 %), doprovázené nevýrazným zvýšením tvorby zisku (o 9 %).
V průběhu desetiletého období se zvýšily náklady na palivo o 106 %, z nichž na zvýšení průměrné úrovně cen paliva připadá 90 %. Náklady na opravy a udržování se zvýšily o 232 %; při průměrném růstu cen 5-6 % se však věcný rozsah oprav zvýšil o 150 až 160 %. Náklady na odpisy základních prostředků se zvýšily o 147 %, kterým při růstu investičních nákladů o 5-6 % ročně odpovídá reálné zvýšení hodnoty základních prostředků o 70 až 80 %. Ostatní náklady se zvýšily pouze o 24 %, tj. ročně v průměru o 2 %; jejich podíl na celkových nákladech se snížil z 21 % na 13 %.
Ekonomická náročnost na pořízení základních vstupů reprodukčního procesu se tudíž zvyšovala podstatně rychleji než výsledná reprodukční schopnost energetiky. Z toho mj. vyplývá, že efektivnost rozvoje rozhodujících dodavatelských odvětví byla v nezanedbatelném rozsahu zabezpečována na úkor efektivnosti rozvoje energetiky.
Jakými variantami
Byl zpracován rozbor různých kombinací cenových, finančních a úvěrových nástrojů. Jedním z obecných závěrů je nezbytnost jejich prosazení jako integrální části jednotného a vyváženého systému řízení energetiky. Návrh variantně řeší jednak jednorázové cenové opatření bez uplatnění selektivních nástrojů finanční politiky (dotací a odvodů), jednak kombinací nástrojů cenové politiky s uplatněním selektivních nástrojů finanční politiky.
Cílem je kvantifikovat přístupy k vyrovnání finančních potřeb a zdrojů za oba energetické podniky (České energetické závody a Slovenské energeticky podniky) v letech 1990 až 1995. Je provedeno hodnocení cenových, finančních a úvěrových nástrojů, které jsou za sebou řazeny v tomto preferenčním pořadí:
- Zvýšení velkoobchodních cen elektřiny a tepla ve třech variantách, a to:
– zachování velkoobchodních cen elektřiny a tepla na úrovni roku 1989;
– postupná aktualizace velkoobchodních cen elektřiny zajišťující ve všech letech 4,5% rentabilitu výrobních fondů;
– jednorázová aktualizace velkoobchodních cen elektřiny a tepla uskutečněná ve dvou etapách, zajišťující v roce 1990 rentabilitu výrobních fondů na úrovni zahrnuté do přestavby cen k 1. 1. 1989 a v 9. pětiletce dosažení 4,5% rentability výrobních fondů pro podmínky roku 1993.
- Základní selektivní nástroje – dotace ze státního rozpočtu na výstavbu odsiřovacích zařízení 100 %, u jaderných elektráren minimálně 20 %, na rozvoj soustav centralizovaného zásobování teplem 40 %. Základní selektivní nástroje jsou shodně použity ve všech posuzovaných variantách vývoje velkoobchodních cen elektřiny a tepla.
- Doplňující selektivní nástroje – výjimka z jednotné sazby poskytovaných dotací na výstavbu pro překlenutí přechodného nedostatku finančních zdrojů. Použití těchto nástrojů je vyvoláno kumulací finančních potřeb na léta 1990 až 1992, které nelze řešit pouze uplatněním postupů uvedených v bodě 1. a 2.
Výhodou podstatnějšího zvýšení velkoobchodních cen elektřiny a tepla je zvýraznění stimulační funkce ceny energie pro odběratele a příznivější řešení nevyrovnané důchodové situace energetických podniků. V podmínkách přestavby hospodářského mechanismu nelze (tak jak to dosud bylo zvykem) opírat návrhy na změnu cen elektřiny a tepla o rozpis plánu tržeb, plánu nákladů a implicitně plánu tvorby zisku. Považujeme proto za nezbytné závazně dohodnout na úrovni federálního ministerstva paliv a energetiky a federálního cenového úřadu způsob předkládání návrhů na aktualizaci cen elektřiny a tepla včetně metodiky rozboru meziroční dynamiky vývoje nákladů na dodávky elektřiny a tepla tak, aby byl zajištěn seriózní, objektivní a nepředpojatý přístup k řešení této problematiky.
Ing. Miroslav Kubín, DrSc., generální ředitel, České energetické závody
Zdroj: Hospodářské noviny 49/1989
Obr. Spolehlivost dodávek elektrické energie v okolí Liberce a Jablonce nad Nisou, ale i v části Východočeského a Středočeského kraje zlepší nový transformátor s výkonem 200 MVA a převodem 220/112 kV v rozvodně Bezděčín u Liberce
