Existuje standardní způsob měření budoucích přínosů proti současným nákladům, a tím je aplikovat na budoucnost určitou diskontní sazbu. Sklenice marmelády, kterou budeme moci jíst až zítra, nemá takovou hodnotu jako sklenice marmelády použitelná dnes a ani možnost či pravděpodobnost zítřejší marmelády nemá takovou hodnotu jako její jistota. Sklenice marmelády má navíc větší hodnotu pro chudého než pro bohatého. U dlouhodobých projektů tak platí, že čím bohatší budoucí generace budeme očekávat, tím bude příslušná diskontní sazba vyšší.

Poměřování budoucnosti diskontní sazbou praktikují podnikatelé vždy, když rozhodují, zda uskuteční určitou investici, a dělají to vlády, když zkoumají možnosti investic ve veřejném sektoru. Investujeme peníze dnes, ať do fyzického nebo lidského kapitálu, jen proto, že z toho během doby očekáváme nějaký výnos. Průměrný výnos po odečtení inflace v ekonomice jako celku (včetně netržních výnosů) dává diskontní sazbu, kterou vláda potřebuje k rozhodování, jaké výdaje podniknout. Úplně přinejmenším by uplatňování této sazby mělo zajistit konzistentnost vládního přístupu k investicím. Případ globálního oteplování je možná mimořádně složitý, jelikož údajné přínosy současného omezování emisí leží v mnohem vzdálenější době, než je tomu u velké většiny (i když ne u všech) běžných projektů kapitálových investic. Principy zde však platí stejné.

IPCC sám uznává, že „srovnávat náklady zmírňování s přínosy vyplývajícími ze zabránění škodám ze změny klimatu a s dalšími (možnými) přínosy je velmi komplikované. Je to způsobeno (mezi jinými faktory) citlivostí kalkulace přínosů na učiněné předpoklady, jako například diskontní sazbu“. Je očividné, že čím stanovíme diskontní sazbu nižší, tím se nám budoucí vývoj bude zdát hrozivější. Volba diskontní sazby je tak vlastně klíčem ke zjištění, jaká opatření a jaké politiky by mohly mít smysl, a jaké rozhodně nikoli.

IPCC rozumně mlčí k tomu, jakou diskontní sazbu použít, musela by to však být opravdu velmi nízká sazba, aby i při jeho vlastních předpokladech ohledně pravděpodobných nákladů a přínosů byl důvod pro radikální a co nejrychlejší zásah ve prospěch stabilizace koncentrací oxidu uhličitého v atmosféře. Sternova zpráva sebejistě tvrdí, že náklady zmírňování budou pravděpodobně jen poloviční proti střední hodnotě odhadované rozpětí IPCC – namísto 2 % světového HDP jen 1 % – kdežto odhad škod z globálního oteplování nafukuje do rozměru podstatně většího než rozpětí 1-5 % HDP u IPCC; za tímto Sternovým odhadem, který slouží jako výzva k naléhavému a zásadnímu zásahu, je podle všeho předpoklad nízké diskontní sazby ve výši nanejvýš 2 %.

Je nutné říci, že nízkou diskontní sazbu Sternovy zprávy bez okolků kritizovali téměř všichni význační akademičtí ekonomové od sira Parthy Dasgupty z Cambridge po doyena výzkumu ekonomických aspektů globálního oteplování z Yaleovy univerzity Williama Nordhause. Profesor Dasgupta upozornil, že z předpokladů Sternovy zprávy vyplývá, že současná generace by ve prospěch budoucích generací měla spořit 97,5 % svých příjmů, což správně označuje za „očividně absurdní“; rovněž profesor Nordhaus charakterizoval doporučení Sternovy zprávy ohledně politických opatření jako „úplně absurdní“. Profesor Martin Weitzman z Harvardu konstatoval, že „radikální politická doporučení zprávy jsou opřena o kontroverzní a extrémní předpoklady a nezvyklé diskontní sazby, které by většina ekonomů hlavního proudu považovala za příliš nízké“. Prokázalo se také, že při vyšší a běžnější diskontní sazbě se argument ve prospěch radikálního a okamžitého zásahu proti globálnímu oteplování při běžné analýze nákladů a přínosů totálně zhroutí.

Prvním problémem je srovnávání nákladů zmírňování globálního oteplování s náklady jiných projektů. Britské ministerstvo financí po projektech ve veřejném sektoru vyžaduje, aby jejich realizace měla smysl při diskontní sazbě 3,5 % (za mne byla tato laťka na úrovni 6 %; důvody pro její pozdější snížení jsou vysoce pochybné). Samozřejmě, že soukromý sektor si stanoví výrazně vyšší sazbu, jakou musí očekávaná míra návratnosti projektů překonávat. Zde nám navíc nejde o britský, ale o celosvětový projekt. Laťka diskontní sazby v rozvojovém světě je jak kvůli vyššímu růstovému potenciálu, tak vzhledem k většímu riziku zřetelně vyšší. Jak ve výmluvné a zhuštěné kritice Sterna upozornil indický ekonom Deepak Lal, pro Indii se považuje za normální sazba 7 % a Světová banka v hodnocení zdejších projektů obvykle používá sazbu 8-10 % – dokonce i u dlouhodobých projektů s životností na sto a více let, jako jsou velké projekty v infrastruktuře nebo ve školství.

Je tedy na globálním oteplování něco tak zvláštního, že by se na něj měl uplatňovat takovýto specifický a privilegovaný přístup? Pokud to tak je, i když není vůbec jasné, proč by mělo, pakliže snad nezastáváme extrémní alarmistický postoj, který nemá podporu ani u IPCC, ani ve vědeckých poznatcích (navíc lze argumentovat, že pokud přijmeme postroj extrémního alarmismu, pak je na odvrácení katastrofy stejně již příliš pozdě), kde potom vytyčíme hranice? Nemělo by na dvouprocentní diskontní sazbě být založeno také hodnocení projektů jaderné energetiky, která dodává bezuhlíkovou elektřinu? A co adaptační projekty jako ochrana před záplavami; neměly by být rovněž poměřovány sazbou 2 %? A když ne, tak proč? A kdybychom uplatnili tento privilegovaný přístup na adaptační projekty, jak rozlišíme kupříkladu mezi opatřeními na ochranu lidí před nemocemi, které by mohlo globální oteplování zhoršit, a ochranou před nemocemi, které s oteplováním nesouvisí?

A kromě toho, ať vytyčíme hranici kdekoli, samo používání různých metrů na různé projekty především ruší sám smysl klíčového měřítka, jímž je diskontní sazba. Nutně to povede k tomu, že významná rozhodnutí o veřejných výdajích budou ještě více než nyní podnikána na základě krátkodobých politických úvah, což bude mít za následek špatné využití zdrojů a peněz daňových poplatníků.

Výsledkem je naprostý chaos a není nutné zdůrazňovat, že Sternova zpráva se s ním ani nepokouší vypořádat. Místo toho se staví na rádoby morální piedestal, když tvrdí, že v konečném důsledku je celý problém etický, a prohlašuje (tučnými písmeny) – „kdo se příliš nestará o budoucí generace, nebude se příliš starat ani o změnu klimatu. Jak jsme dokazovali, není to postoj, který by toho měl hodně společného s etikou a který by mnozí považovali za přijatelný.“

To ovšem nijak neřeší problémy, o nichž jsme právě hovořili; morální dimenze je patrná u většiny, ne-li u všech rozhodnutí, nejen u otázek spojených s globálním oteplováním. Etická dimenze globálního oteplování je jistě důležitá. Přístup Sternovy zprávy k ní je však hluboce nepřesvědčivý. V podstatě se zde trvá na tom, že jediným možným etickým přístupem je považovat prospěch všech budoucích generací, prakticky jakkoli daleko od nás do budoucna, za stejně důležitý jako užitek současné generace. Právě tento předpoklad vede z valné části (i když ne výlučně) k velmi nízké diskontní sazbě.

Je to určitě jedno z možných etických stanovisek a Stern není první, kdo je zastává (podobný postoj formulovali již britští utilitaristé na počátku 19. století). Určitě to však není jediný možný postoj, a dokonce to ani není princip, podle něhož se většina z nás chová v reálném životě. Staráme se o užitek svých dětí a vnuků, normálně nám však nekazí spánek starost o prospěch hypotetických vnuků našich vnuků a ani se své vzdálené budoucí potomky nesnažíme nějak finančně zajišťovat. Vůbec už pak nemáme důvod cítit se kvůli tomu vinni. Jak uvedl David Hume ve své klasické práci Pojednání o lidské přirozenosti, morálka je založena na lidském chování a náklonnosti:

Člověk od přirozenosti, pakliže na ničem jiném nezáleží, miluje své děti více než své synovce a neteře, své synovce a neteře více než bratrance a sestřenice a své bratrance a sestřenice více než cizí. Odsud, z toho, že jednoho máme raději než jiného, vychází, jak se obvykle cítíme povinováni k jiným. Náš smysl pro povinnost k druhým vždy plyne z obvyklého a přirozeného směřování našich citů.

Podobně a s přímým odkazem na Humea to vyjádřil Ian Little, největší žijící britská autorita v oboru ekonomie blahobytu:

Morální kodex se vyvíjí na základě zvyků a konvencí nutných k tomu, aby lidské bytosti mohly žít pospolu v mírumilovném a produktivním společenství. V rámci takového společenství jedinec hodnotí prospěch přátel a příbuzných výše než prospěch cizích, a pravděpodobně i prospěch spoluobčanů výše než cizinců. Za určující činitel rozdílů morálních vztahů se dá považovat „sociální vzdálenost“. Čas je určujícím činitelem sociální vzdálenosti.

Little dochází k závěru, že „diskontování budoucího prospěchu si nezaslouží takovou antipatii, jaké se mu dostalo v literatuře“.

Předveďme si extrémní případ – sice se může na první pohled zdát bezcitné tvrdit, že prospěch těch, kdo budou žít v příštím tisíciletí, pro nás nemá žádný význam; jenomže přijímat rozhodnutí založená na tom, že jejich užitek je úplně stejně důležitý jako prospěch dnešních lidí, by bylo zjevně absurdní. Zejména by to znamenalo, že s ohledem na velký počet budoucích generací bychom museli nyní obětovat velmi hodně, abychom každé z těch vzdálených (a mimochodem bohatších) generací zajistili nepatrný užitek navíc. Taková je etika Sternovy zprávy.

Na druhé straně by mnozí (podle mého soudu oprávněně) označili za hluboce nemorální – čili, slovy Sternovy zprávy, „nepřijatelné“, nestarat se více o často akutní problémy těch, kdo žijí dnes, než o možné problémy vzdálených budoucích generací. Jinak řečeno, nejde o to, že se nestaráme o vzdálené generace, jde o to, že se staráme o současnou generaci a o generaci našich dětí, která zaplatí vysokou cenu, pokud se svět pustí do omezování emisí oxidu uhličitého v rozsahu, který je údajně zapotřebí.

Obeznámenému čtenáři by to mohlo připomenout paní Jellybyovou, absurdní postavu Dickensova románu Ponurý dům. Jellybyová se vyžívá ve filantropii na dálku a je tak zaneprázdněna snahou prospět Africe, že úplně zanedbává své vlastní děti. Samozvaný etický základ diskontní sazby Sternovy zprávy je v podstatě takový intertemporální jellybismus.

Domnělý etický základ ultranízké diskontní sazby Sternovy zprávy jakožto výlučný podklad argumentace pro rychlý a zásadní zásah je sice nepřesvědčivý, je však možné, že, jak upozornil Weitzman, by zpráva mohla mít nakonec pravdu, i když ze špatného důvodu? V kostce, Weitzman i jiní se obávají, že, jakkoli to je nepravděpodobné, globální oteplování by mohlo mít tak katastrofální následky, že by stálo za to zaplatit za odvrácení takového rizika prakticky jakoukoli cenu.

V současnosti nepokládám tento argument za přesvědčivý. V kapitole 4 jsme uvedli, že nemáme k dispozici žádné seriózní vědecké poznatky, které by dovolovaly mluvit o rýsujících se katastrofách takového druhu, ani není pravděpodobné, že by se něco takového objevilo znenadání a bez varování. A navíc, pokud by se na obzoru skutečně zjevila hrozba katastrofy, budeme mít téměř určitě v záloze relativně snadno realizovatelné opatření (jak uvidíme v poslední kapitole).

Musíme se zamyslet nad přístupem k riziku a zjistit, jak velkou vůči němu máme averzi. To je také mimochodem další důvod, proč je globální dohoda typu Kjótského protokolu jen velkou pošetilostí. Nejenže je nemožné shodnout se na rozdělení břemene mezi jednotlivé skupiny zemí, jde však také o to, že averze k riziku není všude stejná. Různé kultury v sobě mají zabudovány velmi odlišné stupně postoje k riziku. Obecně je to tak, že za jinak stejných podmínek budou mít bohatší země tendenci k větší averzi vůči riziku než země chudší, ať už jen proto, že mají více co ztratit.

Není na nás, abychom říkali jiným, jaký postoj k riziku by měli zaujímat, ani jak by měli správně interpretovat onen obzvlášť mlhavý a vysoce subjektivní koncept takzvaného principu předběžné opatrnosti. Různé stupně averze k riziku najdeme i v rámci jednotlivých zemí. Jakmile je však zapotřebí podniknout opatření týkající se všech, je na vládě, aby našla takovou míru, která je obecně přijatelná. Ovšem světová vláda, to je závodní kůň, který nikdy neuslyší povel startéra, a je to dobře, protože její zápory by vysoce převážily nad jakýmikoli případnými výhodami.

Navíc je nutné podotknout, že naši míru averze k riziku musíme uplatňovat konzistentně. To znamená, že nedává smysl, pokud budeme k rizikům možných negativních následků globálního oteplování citlivější než k jiným rizikům, jež nás obklopují (včetně „rizika“, že globální oteplování, pokud bude opravdu pokračovat, nemá mnoho nebo nic společného s emisemi oxidu uhličitého a že přijatá opatření se ukážou jako to nejrozsáhlejší mrhání zdroji, jaké kdy svět poznal). Snad nejdůležitější je uplatňovat takzvaný princip předběžné opatrnosti na samo používání tohoto principu, protože jinak se nám může stát, že jeho jménem budeme dělat velmi pošetilé věci.

Bez riskování by lidský pokrok neexistoval, ať jde o rizika přijímaná podnikateli, nebo rizika spojená s vývojem vědy (připomeňme jen ságu geneticky modifikovaných potravin). Je bez debat, že rizika je nutné stále hodnotit a sledovat, avšak přijímat ve světě charakterizovaném nejistotou politická rozhodnutí na základě nejhorších možných scénářů není racionální opatrnost, ale iracionální panikářství. Naším vodítkem by měla být pravděpodobnost, nikoli pouhá možnost.

Na první pohled je návrh, podle něhož bychom měli být připraveni obětovat řekněme 5 % dnešního HDP za svého druhu pojistku proti velmi malému riziku katastrofy ve vzdálené budoucnosti, do určité míry přijatelný (ačkoli vzhledem k předpokládanému růstu životní úrovně to je, když zůstaneme u pojištění, jako navrhovat někomu, aby platil pojistku proti riziku, že jeho pravnukovi se potopí jachta).

Jenomže největší závadou tohoto přístupu je, že existuje velké množství nepravděpodobných, avšak možných katastrof, které by se někdy v budoucnu mohly odehrát; překotné globální oteplování je jen jednou z nich a rozhodně není racionální, abychom se soustředili právě na něj. To by byla zcela mimořádná ukázka klapek na očích. Dalšími možnými katastrofami jsou jaderný holocaust, gigantická chřipková pandemie, ničivá srážka Země s asteroidem a v neposlední řadě nástup nové doby ledové. Pokud bychom jménem své vysoké averze k riziku a principu předběžné opatrnosti měli obětovat řekněme 5 % dnešního HDP na ochranu proti všem těmto potenciálním rizikům, znamenalo by to vynaložit na odvrácení těchto katastrof až 25 % současného HDP (přitom ale existují ještě další hrozby), třebaže jejich pravděpodobnost je velmi nízká. To by bylo naprosto absurdní.

V knize Naše poslední hodina profesor Martin Rees, současný prezident britské Královské společnosti, předpovídá, že šance lidstva na přežití tohoto století je maximálně padesátiprocentní. Vůbec nevím, zda má pravdu, nebo ne, jedno však je jisté: Rees se sice jako Kasandra pro všechny neopomene zmínit o globálním oteplování, za závažnější a bezprostředně hrozivější však pokládá rizika plynoucí z biotechnologií, jako je například bioteror, dále z nekontrolovatelného vývoje nanotechnologií, a především z jaderného konfliktu v důsledku šíření jaderných zbraní a toho, že technologický vývoj zpřístupnil prostředky hromadného ničení i relativně chudým teroristickým skupinám. Poslední hrozba zde bude existovat v řádu celých staletí, tedy rámci, který tak poutá zájem Sternovy zprávy a všech panikám globálního oteplování.

Šíření jaderných zbraní v éře terorismu je pro planetu opravdu reálnou hrozbou, která by zřejmě měla být na seznamu našich zdrojů averze k riziku na prvním místě. Ve světě nevyhnutelně omezených zdrojů není možné, abychom vydávali ohromné sumy na ochranu proti veškerým a jakýmkoli možným budoucím eventualitám. Rozum nám říká, abychom se zaměřili na současné problémy, jako chudobu a nemoci, a na budoucí nebezpečí s podstatnou mírou pravděpobnosti, jako jaderný konflikt nebo terorismus – u nich již víme, že jejich hrozba je reálná a nevyvratitelná. To, že budoucí teoretická nebezpečí mohou být velmi ničivá, ještě nestačí k odůvodnění značných výdajů, zejména jestliže existují další hrozby podobně ničivého dosahu, které s globálním oteplováním nemají nic společného.

To, že v reálném světě máme konečné zdroje a musíme určovat priority, je pro některé těžko stravitelné, tomuto limitu se však uniknout nedá. Platí to zejména pro opravdovou demokracii, kde musí vláda vyvažovat různé zájmy a brát ohled na odlišné priority lidí, jimž slouží. Je kupříkladu nápadné, jak i Spojené státy při veškerém svém bohatství a veškeré důležitosti, jakou Bushova vláda připisovala válce v Iráku, pociťují, jak jsou zde co do zdrojů svázány. Bylo by to tak ale i v případě, kdyby se celý tento podnik těšil všeobecné veřejné podpoře.

Politici musí být k veřejnosti upřímní a říkat jí pravdu. Pokud se domnívají, že musíme co nejdříve drasticky omezit emise oxidu uhličitého a že to bude stát hodně peněz a naruší to celý náš způsob života, a to nikoli kvůli reálné pravděpodobnosti značných škod z globálního oteplování, nýbrž jen kvůli velmi malému riziku velké katastrofy někdy v daleké budoucnosti, pak by nám to měli jasně říci.

Nigel Lawson Vraťme se k rozumu, O globálním oteplování střízlivě a bez emocí. Dokořán 2009