Je nadmíru obtížné v jedné kapitole popsat, jakým způsobem je možné ekonomicky hodnotit „jediné správné alternativy“, tj. zajištění energie z hlediska principů udržitelného rozvoje. Pojem ekonomika, resp. adjektivum „ekonomický“ ztratilo mnoho ze svého původního významu „hospodárnost“, „hospodárný“ (také pojem ekonomie by měl být představován především jako „nauka o správném hospodaření“). Při pohledu na stav našeho světa a jeho skutečně zásadní problémy nelze ovšem opsat standardní příručky a zůstat u kategorií „návratnost investice“ nebo „čistá současná hodnota,“ uvádí Miroslav Šafařík ve studii, která je součástí práce kolektivu autorů Obnovitelné zdroje energie a možnosti jejich uplatnění v České republice (ČEZ, Praha 2003). Vybrali jsme z ní:
Problém ekonomického hodnocení je o to hlubší, že mnohdy nejsme schopni posoudit, co je skutečně ekonomické, tj. hospodárné. To, co se z pohledu jednotlivce může jevit jako vysoce ekonomické (ziskové), může být z pohledu celospolečenského čistě prodělečný projekt a také z hlediska dopadů na životní prostředí nemusí být právě výhodný. Při jakékoliv naší činnosti bychom tak měli začít prosazovat tzv. strategii trojí výhry, jejíž uplatnění zaručuje, že získává jak jednotlivec (např. investor), tak i společnost (např. zaměstnanost, místní daně), ale také životní prostředí (nedochází k záboru kvalitní půdy, znehodnocení ekosystémů, ale naopak dojde k lokálnímu zlepšení – kvality ovzduší, vody apod.).
Pokud jde o energii, tak hovořit v jejím případě o „tržním prostředí“ je poněkud hazardování s důvěrou, neboť více než polovina světového produktu (tj. hrubých národních nebo domácích produktů) je plně závislá na spotřebě vody. Ropa podléhá zákonům trhu pouze omezeně a teprve druhotně, neboť její cena je dána nejen náklady těžby, distribuce a ziskem (o externích nákladech vůbec nemluvě – viz dále), nýbrž je z velké části stanovována na základě politického vývoje a dohod nejvlivnějších skupin, zejména v rámci zemí OPEC. Obdobně je to i u ostatních neobnovitelných energetických surovin.
Příčiny selhávání ekonomického pojetí světa
Příčina první: hustota energie
Sluneční energie je jediný zdroj energie, který ke svému životu potřebujeme skutečně nezbytně. Z pohledu existence člověka i lidstva lze sluneční energii možno považovat za nevyčerpatelný zdroj, jehož využívání nemá žádné přímé negativní dopady na životní prostředí, zato je přímo nezbytné pro zachování života na Zemi. Tato tvrzení však byla na několik století překonána lidskou pohodlností a touhou dokazovat si vlastní převahu nad přírodními zákony.
Ačkoli je roční dopadající sluneční záření 10 000krát větší než celosvětová roční spotřeba energie, jejímu využití se stále nepřikládá větší význam. Na vině je – jak jinak – ekonomika.
Na výrobu jednotky energie z obnovitelných zdrojů energie, zejména sluneční, jsou kvůli její nízké hustotě (využitelná energie/plošná jednotka) potřebné podstatně větší plochy, než při výrobě energie s fosilních zdrojů. Pro srovnání: 1 GW elektrické energie představuje za současného stavu technologie cca 86 km2 v případě využití sluneční energie, v uhelné či jaderné elektrárně to představuje zhruba 0,3 km2. To je jeden ze zásadních důvodů, proč se až 90 % světové energie vyrábí stále ještě z fosilních a jaderných zdrojů. Sluneční energie je zároveň podstatná pro využívání ostatních obnovitelných zdrojů – větrné, vodní a energie biomasy, snad vyjma energie přílivu a geotermální energie.
Příčina druhá: Paradox rohu hojnosti
Ačkoli se ekonomické příručky hemží pojmem „omezené zdroje“, s většinou přírodních zdrojů nakládáme stále tak, jako by prýštily z rohu hojnosti. Přírodní zdroje jsou doposud chápány jako příjem plynoucí těm, kteří mají právo s nimi nakládat. Neudržitelné drancování přírodních zdrojů, které ve většině zemí světa nezměněným tempem pokračuje, by mohlo být převedeno na o několik řádů vyšší kvalitativní úroveň prostou překvalifikací přírodních zdrojů na aktiva.
V účetnictví by se tudíž přírodní zdroje (snad vyjma těch, které mají charakter čistých veřejných statků) projevily jako aktiva. Jakkoli je tato konstrukce hypotetická, jako jedna z mála by odpovídala neoklasické vizi tržního hospodářství. Současné velmi nedokonalé tržní systémy totiž v podstatě vznikají až na úrovni služeb a statků vyprodukovaných na základě neustále přitékajících „neúčtovaných“ přírodních zdrojů.
Příčina třetí: Přitažlivost kapitálu
Energetické firmy, stejně jako velké hutní, strojírenské, vodohospodářské a další firmy byly zakládány často s podporou státu, a to jak z důvodů strategických, tak i z důvodu „přirozeného“ provázání nesilnějších průmyslových odvětví s politikou. Po dobu více než sto let si tyto firmy, původně i veřejné podniky, budovaly vztahy se státem natolik silně, že jej dnes v mnoha směrech ovládají. Tato skutečnost je nanejvýše podpořena tím, že tok přírodních zdrojů generuje či pomáhá generovat prakticky veškerý další kapitál, včetně spekulativního. Spolu s nepřijatelným způsobem nakládání s přírodními zdroji jsou tak podstatně omezeny aktivity v oblasti nakládání s energií i materiálem v souladu s principy udržitelného rozvoje.
Příčina čtvrtá: Veřejná doprava
S předchozí příčinou souvisí bezprostředně i převážné směrování budoucího vývoje – vůdčí síly ve společnosti nejsou ochotny masivně podporovat něco, co by mohlo přímo ohrozit jejich zisky v krátkém či středním období. Vývoj k šetrnému zacházení se Zemí se tak dostává do stále většího skluzu za negativními projevy vyvolanými „dobýváním“ kapitálu na bázi neobnovitelných přírodních zdrojů. Tomuto trendu podléhá i naprostá většina vědeckého úsilí. Věda, třebaže mnohdy nikoli přímo, slouží (je manipulována…) převládajícím trendům a sama tyto trendy vytváří (… a následně sama manipuluje).
Jako ilustraci převažujícího mínění o vhodnosti směrování dalšího vývoje energetiky lze uvést přehled podpor, které byly z veřejných prostředků věnovány na vědu a výzkum. Následující tabulka ukazuje celkovou výši prostředků vydaných na programy výzkumu a vývoje v oblasti energetiky v rámci zemí sdružených v Mezinárodní energetické agentuře (IEA) v průběhu let 1983-1997.
Prostředky na VaV v zemích IEA (1983-1997)
Struktura vynaložení veřejných prostředků Výdaje v mil. USD
Konvenční jaderná energie vč. rychlých reaktorů 64 420
Fosilní energie 18 950
Jaderná fúze 16 670
Obnovitelné zdroje energie 10 490
Energetické úspory 11 030
Příčina pátá: Diskontování budoucnosti
Standardní ekonomické posuzování investic spočívá v porovnání jejich současné hodnoty a vychází z předpokladu, že budoucí hodnota příjmů (peněz) je v současnosti nižší a je vyjádřena diskontem této hodnoty. Lze dokázat, že v případě přírodních zdrojů (statků) se jedná o (vědomé) ekonomické „znevažování“ jejich budoucí hodnoty, neboť toto čistě finanční ocenění není podloženo skutečným snížením jejich hodnoty. Ta zůstává v případě trvání existence daného statku stejná, v případě těžených neobnovitelných zdrojů dokonce roste.
Tzv. společenská míra časové preference odráží společenské mínění o tom, že budoucí společnost bude bohatší než ta současná, a jednotkový přírůstek jejího bohatství tak bude mít menší hodnotu. Takovéto subjektivní vyjádření preferencí však neodpovídá ani předpokladu generační spravedlnosti – tím, že se zásadní rozhodnutí a řešení zásadních problémů neustále odkládají, vznikají velká generační pnutí a narůstají s tím spojené náklady – náklady na zavedení konkrétního programu nebo politiky, daňové reformy, náklady na odstranění škod, tj. v souhrnu rostou transakční náklady.
O záležitostech s dlouhodobým působením rozhoduje převážně generace, která jejich dopady již nepocítí vůbec, nebo jen velmi málo. Ekonomické dopady jsou vědomě přenášeny do budoucna a na ty části společnosti, které se nedokáží účinně bránit – daňové poplatníky středního stavu, malé a střední firmy.
Příčina šestá: Deformované po(d)vědomí
Z předcházejících příčin vyplývá skutečnost, že jsme v průběhu života neustále vystaveni informačnímu tlaku, na jehož základě přejímáme schémata chování. Spotřeba energie je jedním z nejsilnějších schémat chování, ať je to v podobě elektrické či tepelné energie, nebo pro pohon automobilu apod.
Výchova k obecně šetrnému přístupu k využívání přírodních zdrojů, stejně jako výchova ke skromnosti a pokoře (např. před přírodními zákony) je chápána jako něco nepatřičného, neboť v začarovaném kruhu současného pojetí ekonomického chování (založeného na začarovaném kruhu sobeckého zájmu, motivace okamžitým ziskem a nezbytnosti ekonomického růstu) dle předsevzetí mnohých brání prosperitě jednotlivce i společnosti. Nebezpečí lze však spatřovat i v nezájmu a pohodlnosti a konečně také v lehkosti, s jakou jsme ochotni podléhat iracionálnímu uvažování a přijímat jednoduchá, pohodlná a v pravdě řečeno líbivá řešení.
Příčina sedmá: Růst entropie – podcenění přírodních zákonů
Zatímco kritický růst entropie v uzavřeném systému (Země) je přímým důsledkem lidské činnosti, jeho podcenění je příčinou dalšího nárůstu entropie. V podstatě se tak jedná o kladnou zpětnou vazbu. Jestliže na jedné straně vzrůstá zájem o zlepšování bezprostředního životního prostředí (úměrně jeho předchozí devastaci), otázky spojené se stabilitou globálního ekosystému jsou diskutovány velmi rozpačitě, výjimkou snad může být „problém ozónové díry“, kdy byl v relativně krátké době shromážděn dostatek důkazů pro odhalení „viníka“, reálný a velmi zákeřný problém zde však zůstal na desítky let.
Růst entropie je (dle druhého termodynamického zákona) přirozeným doprovodným jevem všech termodynamických procesů a prakticky znamená neustálé vytváření termodynamické rovnováhy a zároveň postupnou degradaci energie a hmoty. Jakýkoli způsob výroby energie na Zemi způsobuje větší či menší nárůst entropie oproti stavu, kdybychom energii nevyráběli vůbec.
Tento fakt je nutno považovat za základ celého problému. Řídnutí ozónové vrstvy, zvýšený skleníkový efekt, půdní eroze, úbytek zásob pitné vody – tyto a další jevy je možné považovat pouze za konkrétní projevy nárůstu entropie v globálním ekosystému. Pokud bychom využívali pouze sluneční energii (v jejich mnoha podobách), pak bychom se většině (nejen) environmentálních problémů zcela jistě vyhnuli – ovšem s ohledem na setrvačnost již nastartovaných nepříznivých jevů. Vysvětlení je poměrně jednoduché; entropie spojená s výrobou sluneční energie narůstá na Slunci a tak tomu bude nejspíše ještě 4-7 miliard let.
Strategie udržitelného rozvoje energetiky
Teprve s uvážením všech výše uvedených skutečností je možné přistoupit k porovnání „klasických“ a obnovitelných zdrojů energie. Pokud vyjdeme z předpokladu neustálého nárůstu spotřeby a tudíž i výroby energie, nemá prakticky význam hovořit o udržitelném rozvoji a obnovitelné zdroje energie v tomto případě zůstanou kdesi na okraji zájmu jako doplňkový, případně záložní strategický zdroj.
Pokud ovšem přijmeme princip udržitelného rozvoje za jedinou možnou strategii existence, pak je nezbytné hledat způsoby a cesty k postupnému snižování energetické náročnosti a plynulému nárůstu využití obnovitelných zdrojů.
Pokud bychom docílili poklesu celkové energetické náročnosti o 1,5 % ročně a současně k nárůstu podílu OZE o 0,75 % ročně ve vztahu k vývoji spotřeby primárních energetických zdrojů, pak by při udržení trendu (této strategie) za 50 let činil podíl neobnovitelných zdrojů na celkové spotřebě primárních zdrojů energie méně než 40 % současné potřeby.
Strategie snižování energetické náročnosti (a absolutní spotřeby) a zvyšování podílu OZE jsou vzájemně se doplňující a neodlučitelné.
Veřejná podpora
V oficiálních dokumentech Evropské unie můžeme opakovaně nalézt tezi, že za lepší ekonomické řešení současných i budoucích environmentálních problémů je obecně považováno zahrnutí externích nákladů do cen energie – tzv. internalizace externalit. Tento problém by pak téměř bezezbytku měla řešit ekologická (energetická) daňová reforma. S ohledem na složitost vyjednávání a vlivů různých skupin je vždy zároveň konstatováno, že druhým nejlepším řešením jsou systémy přímé podpory – dotace, nízkoúročené půjčky a ostatní podpory, včetně garantovaných výkupních cen a dalších nástrojů.
Veřejná podpora je však vždy dvousečnou zbraní a může být zároveň jednou z příčin neudržitelného rozvoje. Při bližším pohledu je možné uvést pro ilustraci příklad neefektivního vynaložení veřejných prostředků v případě podpory náhrady lokálních topenišť v rámci boje proti znečišťování ovzduší. Tento neúspěšný projekt je však možné vyhodnotit teprve nyní ex post, neboť v době vzniku nebyla dána pravidla hry, tj. dlouhodobá koncepce či další jednoznačná kritéria, ale zadání bylo do značné míry politické.
V průběhu uplynulých let bylo pod záminkou ochrany ovzduší vynaloženo přes 12 miliard korun na náhradu kotlů na tuhá paliva za přímotopy a nepřímo za kotle na zemní plyn. Nikdo, bohužel, nebyl ochoten financovat studii, která by zhodnotila efektivnost těchto prostředků, ale z dílčích studií a statistik lze odvodit velmi tristní závěry – z velké části byly prostředky vynaloženy neefektivně. I v případě, že by skutečně všichni zůstali u vytápění přímotopy a všichni, kdo byli z veřejných prostředků připojeni k zemnímu plynu, jím také vytápěli, nejedná se v žádném případě o systémový přístup.
Zodpovědný stát, který se hlásí k principům udržitelného rozvoje, by se měl totiž zachovat zcela jinak, a to tak, jak vyplývá z objektivního hodnocení opatření. V prvé řadě by měly být vyčerpány veškeré možnosti na poskytnutí podpor do energeticky úsporných opatření – výměna oken, tepelná ochrana budov formou nevratné dotace, bezúročné půjčky apod. Teprve v druhé fázi a částečně souběžně má nastoupit podpora „provozně“ neškodným opatřením využívání sluneční energie, biomasy a dalších obnovitelných zdrojů.
Jako příklad jiného přístupu k formulaci veřejných podpor je možné uvést přípravu dlouhodobého programu na podporu využívání bioplynu, který byl v letech 2001-02 zpracováván pro ministerstvo životního prostředí a ministerstvo zemědělství.
Externality
Externí náklad, neboli externalita může být definována jako náklad v případě, když někdo nenese sám plné náklady své činnosti, nýbrž část těchto nákladů (často obtížně vyčíslitelných) vzniká jinému subjektu. Toto je nejčastěji případ, který charakterizuje tzv. negativní externality. Opačný případ je také možný, pokud subjekt nezískává úplné výnosy své činnosti a tyto výhody plynou jinému subjektu, aniž by za ně platil (pozitivní externalita). Podstatnou charakteristikou externalit bývá, že se jedná o náklady činnosti a jevů, které neprocházejí trhem. V současnosti je však stále intenzivněji vyvíjena snaha o tzv. internalizaci externalit, tj. jejich zahrnutí do standardních tržních operací. Dalším příkladem může být obchodování s emisemi, ekologická daňová reforma a další mechanismy, které jsou na vyčíslení externích nákladů do značné míry založeny.
Přístupů k vyčíslení externích nákladů, zejména pokud jde o energetiku a částečně i dopravu, kde jsou tyto negativní dopady zřejmě nejvyšší, je několik, od těch nejjednodušších až po složité modely zahrnující globální dopady.
Negativní externí náklady (dopady) spojené s výrobou a užitím energie, resp. dopravou, případně odpadovým hospodářství, je možné vymezit pomocí následujících kategorií.
- dopady na zdraví (nemocnost, úmrtnosti);
- dopady na budovy a materiály;
- dopady na zemědělskou produkci a lesní ekosystémy;
- negativní dopady spojené s hlukem, viditelností, rekreací;
- dopady na globální oteplování, acidifikace;
- zajištění dodávek.
Závěrná technologie
Závěrná technologie – termín se v současnosti stále používá spíše v souvislosti s využíváním zdrojů neobnovitelných, přece však nalezneme jeho velmi úzkou vazbu na využití zdrojů obnovitelných. Pro využívání neobnovitelných přírodních zdrojů je typické, že nejprve jsou ve většině případů těžena ložiska s nižšími náklady (Dvořák 1995, Pierce, Turner 1990). V okamžiku, kdy je toto ložisko vyčerpáno, je zahájena těžba ložiska s vyššími náklady. Je zřejmé, že jak cena omezeného zdroje roste, objevují se také substituty tohoto zdroje. Závěrná technologie je právě případem „zdroje“ s vysokými produkčními náklady, který se ekonomicky neprosadí dříve, než v okamžiku, kdy jej dostihnou náklady na těžbu konvenčního zdroje.
Závěrná technologie zároveň předpokládá, že zásoba zdroje, který využívá, je prakticky neomezená – sama technologie se tak stává zdrojem. Existuje tudíž důvod považovat technologie pro využívání obnovitelných zdrojů za „závěrné“ technologie. Lze vyvodit, že přechod na závěrnou technologii je možný prakticky v jakémkoli okamžiku, záleží pouze na ekonomickém porovnání dostupných alternativ. Nejprve si musíme uvědomit jaká je cena skutečná, cena konkurenčních technologií a cena „transakce“ přechodu z konvenčních zdrojů na uvažovanou (žádoucí) závěrnou technologii.
Vzhledem k životnosti investic do využívání konvenčních neobnovitelných zdrojů je prakticky nemožné konkurovat těmto zdrojům technologií využívající obnovitelné zdroje v okamžiku, kdy pracují na „zlatém konci“ svého životního cyklu. Možností, jak urychlit postup k efektivnějšímu využití přírodních zdrojů bez větších negativních externalit, je několik a měly by být využity synergicky. Předně je to důsledné uplatnění ekologické daňové reformy (EDR), které by mělo omezit čerpání neobnovitelných zdrojů s vysokými negativními externalitami. Dále je možné hovořit o cílevědomé podpoře vývoje nových šetrných technologií.
Ekonomický prostor pro využívání obnovitelných zdrojů energie
Bez jakékoli podpory je ekonomický prostor pro obnovitelné zdroje energie (OZE) dán čistě jejich schopnosti konkurovat běžným konvenčním technologiím. Jedná se zejména o:
- ostrovní provoz – v místech vzdálených od síťové energie
- výrobu pro vlastní potřebu
- komerční využití tam, kde jsou splněna ekonomická kritéria
S vyšší mírou decentralizace, se vzrůstající cenou energie z klasických zdrojů a se stagnujícími či jen pozvolna rostoucími náklady na pořízení technologií využívajících obnovitelné zdroje energie lze očekávat v určitém čase (u různých druhů energie různě vzdáleném) postupné vyrovnávání nákladů.
Celý proces vyrovnávání nákladů na výrobu energie závisí na mnoha dalších faktorech. Jedním z klíčových faktorů obecně potenciál daného druhu obnovitelné energie. S nárůstem běžné ceny energie je více využíván potenciál OZE. Avšak s postupným vyčerpáváním tohoto využitelného potenciálu – nejen přírodního potenciálu, ale především potenciálu technologického – se snižuje rychlost využívání tohoto potenciálu, neboť narůstají celkové výrobní náklady technologií OZE. Exaktně se pro tento účel konstruují tzv. nákladové křivky, které charakterizují závislost nákladů na technologie v závislosti na míře využití zdrojů a jejich obdoba, nabídkové křivky, které charakterizují tutéž skutečnost pro zdrojovou část – zde zejména v případě biomasy.
V případě integrace decentralizovaných zdrojů OZE do centralizovaných klasických systémů může být využití jejich potenciálu rovněž limitováno možností této integrace, a to jak z technického, tak i ekonomického hlediska. Týká se to především těch zdrojů elektrické energie, u nichž je provoz výrazně závislý na vnějších podmínkách, které nelze ovlivnit (větrná energie, sluneční energie, zčásti vodní energie). U těchto zdrojů OZE je proto třeba uvažovat o způsobu jejich nasazení v souladu s potřebami systému zásobování energií a z toho vyplývajícími požadavky na záložní výkony, případně na akumulaci energie. Vzhledem k tomu, že jde o velmi složitou problematiku, není možno se jí zde hlouběji zabývat. Z ekonomického pohledu je však již zohledněna například v Cenovém rozhodnutí Energetického regulačního úřadu.
Problematika záměrů výstavy zdrojů OZE dle druhu energie
Stále žijeme ve světě, který nás téměř veškeré aktivity nutí přepočítávat na peníze. Ekonomické hodnocení je tudíž nezbytnou součástí rozhodování o věcech našeho každodenního života. Přesto si můžeme pro lepší orientaci rozlišit činnosti podle toho, za jakým účelem je provádíme:
- především záliba, volný čas,
- především dlouhodobá investice, ale i životní cíl, smysl života,
- především podnikání, zaměstnání.
Pokud děláme něco jako svou zálibu, vlastní realizaci ve svém volném čase, pak obvykle danou činnosti hodnotíme dle kritéria celkové výše finančních prostředků, které jsme na tuto činnost ochotni věnovat. Pokud se majitel vhodného pozemku rozhodne postavit malou větrnou elektrárnu především z tohoto důvodu, nebude uvažovat o době návratnosti, míře zisku a dalších ekonomických parametrech. Vyrobenou energii pravděpodobně použije pouze pro vlastní potřebu a ekonomicky bude hodnotit pouze, zda velikost provozních, resp. celkových nákladů příliš nepřesahuje jeho možnost.
Druhá možnost je zřejmě v případě obnovitelných zdrojů klíčovou v období, kdy jejich trhy nejsou ještě rozvinuté a stabilizované. Tento bod je velmi dobře vysvětlitelný v případě malé vodní elektrárny, která svému majiteli nese určitý zisk po velmi dlouhou dobu – s opravami a kvalitní údržbou je možné provozovat MVE i 100 let. Ten, kdo se rozhodne na dobré lokalitě postavit větrnou elektrárnu menšího výkonu, zase může za několik let investovat do výměny stroje za podstatně výkonnější a výrazně tak zhodnotit svou původní úvahu. Ve skutečnosti by však využívání obnovitelných zdrojů mělo být chápáno jako přechod k udržitelnému způsobu života, kde otázka diskontování, velikosti vnitřního výnosového procenta atd. hrají pouze méně podstatnou roli.
Přístup k využívání obnovitelných zdrojů jako k čistě komerční záležitosti je přirozený a nakonec je i jedním z hlavních motorů rozvoje tohoto odvětví. Řešení se chápou nejen lidé nějakým způsobem spjatí s problematikou, ale především obchodníci a odvětví tak budují na tradičních ziskových principech. V tomto případě hrají podstatnou roli zejména ekonomické parametry, za nimiž teprve na pozadí můžeme číst technický a lidský rozměr problému:
- Kapitálové/investiční náklady
- Provozní náklady
- Fixní, variabilní a celkové náklady
- Mezní náklady – náklady na dodatečnou jednotku produkce
- Čistá současná hodnota
- Vnitřní výnosové procento
- Míra zisku, rentabilita
- Diskontní míra
- Doba návratnosti
- Tok hotovosti – Cash flow
- Diskontovaný tok hotovosti – diskontované CF a další
Rozbor rizik určujících prvků rozvoje dle druhu zdroje
Jakkoli účelem každého zařízení využívajícího obnovitelný (primární) zdroj energie je jeho přeměna na energii elektrickou, případně tepelnou, způsoby využití jednotlivých zdrojů jsou velmi rozdílné. Z toho také vyplývají rozdílné podmínky a překážky pro rozvoj toho kterého zdroje.
Rozhodující prvky přípravy projektu lze rozdělit například následovně
Z hlediska technického pohledu na:
Technické – volba technologie, způsob provedení, údržba, použité materiály…
Netechnické – administrativní zajištění, povolení, zajištění pozemku…
Z hlediska prostorového vymezení:
Prvky charakterizující makro prostředí – veřejná správa, fiskální rok daně, veřejná podpora, legislativa,
Prvky charakterizující makro prostředí – velikost firmy, zaměstnanci, obrat, technické normy,
Z hlediska časového:
Krátkodobé – obvykle do 2 let
Střednědobé – obvykle 2-10 let
Dlouhodobé – obvykle více než 10 let
Z hlediska působení:
Příznivé (žádoucí)
Nepříznivé (nežádoucí)
Rozhodující prvky při rozhodování a realizaci se také mohou prolínat, pokud použijeme jejich členění z obecného – věcného hlediska:
Ekonomické a podnikatelsko-obchodní – analýza ekonomického prostředí a parametrů projektu, vliv konkurence, dodavatelské podmínky, logistika projektu, zajištění smluv…
Provozu a údržby – plánování provozních nákladů, minimalizace provozních nákladů a zásahů údržby již ve fázi projektu, systém údržby, zajištění servisu 24 hodin denně…
Sociální – výběr spolupracovníků/zaměstnanců/partnerů, vztahy s okolím…
Institucionální – proces povolování schvalování, EIA, podpora
Environmentální – vliv na životní prostředí v průběh celého procesu, podstoupení (i dobrovolné) procesu EIA, ekologický audit, minimalizace dopadů a pozitivní ovlivnění ŽP po dobu provozování.
Pro každý jednotlivý druh zdroje existují specifické předpoklady a tudíž i specifické překážky a rizika rozvoje. Obecně jsou tato specifika popsána v následující části. Každý projekt je však obvykle natolik individuální, že jeho realizace závisí na podrobně zpracované studii proveditelnosti a na zvážení všech myslitelných aspektů budoucího provozu, včetně tzv. kritické varianty. Většina v úvahu připadajících rizik a předpokladů pro realizaci konkrétního projektu může mít, v případě, že se daný předpoklad uplatní, resp. dané riziko aktivuje, významný dopad na ekonomiku provozu.
Obecně pro obnovitelné zdroje energie dodávající elektrickou energii do rozvodných soustav platí nutnost existence záložního výkonu. Pořadí rizikovosti dodávky energie z obnovitelných zdrojů, tj. nutnosti záložního zdroje v elektrizační soustavě je zhruba následující:
- Větrné elektrárny
- Sluneční elektrárny
- Bioplynové stanice
- Elektrárny na biomasu
- Malé vodní elektrárny průtočné
- Geotermální elektrárny
Toto pořadí je orientační, přičemž je možné uvažovat o snižování významu tohoto rizika s vývojem do budoucnosti s ohledem na:
- technologický pokrok (technologie akumulace energie),
- decentralizace výroby elektrické energie,
- vzájemné zálohování různých technologií obnovitelných zdrojů.
Rizika můžeme dělit například na:
Přírodní vlivy
Zde se uplatní zejména proměnlivost přírodních podmínek – jak je vodný či větrný daný rok, extrémní výkyvy počasí apod.;
Technická rizika
Volba nevhodné technologie, poruchovost, nedodržení technologických postupů apod. Pro zjednodušení lze do této kategorie zařadit též lidská selhání a poškození (nevodným zacházením i vandalismem);
Ekonomická rizika
Nevhodně (optimisticky) nastavené parametry projektu, podcenění provozních nákladů;
Politická rizika
Do této kategorie lze zařadit veškerá rozhodnutí na vyšší úrovni, která mohou mít negativní dopad na provoz technologií OZE – změna pravidel v poskytování podpory, změna daňových zákonů apod.
Ekonomické hodnocení
Stejně tak, jak je rozdílná většina ostatních parametrů, také investiční náklady jednotlivých technologií se významně liší. Pro vzájemné objektivní porovnání tak nemůže být použito pouze kritérium investičních nákladů, ale vícekriteriálně posouzené vlastnosti a okolnosti využití daného zdroje – potřeba energie na výrobu technologie a zátěž životního prostředí po dobu životnosti technologie (šedá energie, svázané emise), zátěž životního prostředí způsobená provozem, provozní náklady, potřeba a náročnost údržby a výměny součástí apod.
Jak již bylo uvedeno, při prosazování technologií využívajících obnovitelné zdroje energie je nutno čelit technickým parametrům – nízká hustota energie, potřeba inovací a průběžného zdokonalování, ekonomickým parametrům – vysoká investiční náročnost, nižší úspory z rozsahu než u klasických zdrojů, nevýhodný poměr veřejné podpory ve prospěch obnovitelných zdrojů a také sociálním parametrům, jakými jsou např. předsudky a nedůvěra. Zůstaneme-li u ekonomických parametrů, je nutné zdůraznit, že klasická energetika za sebou má více než století rozvoje, jaderná o něco méně. Finanční prostředky věnované během této doby tomuto odvětví nikdo nespočítá. Ten, kdo se nyní rozhoduje o investici do zdroje vyrábějícího elektrickou energii na bázi obnovitelného zdroje tak čelí celému odvětví, jehož většina částí (zdrojů – elektráren) vyrábí na konci svého životního cyklu, těží z prostředků vygenerovaných v odvětví za celá desetiletí a mající velký prostor v oblasti úspor z rozsahu. (Úspory z rozsahu – jeden z největších paradoxů ekonomiky, který v podstatě říká, čím více spotřebuji, tím konán hospodárněji. Vždyť do této kategorie lze započítat i příklad, kdy malý odběratel zaplatí za tunu hnědého uhlí 1300 Kč, zatímco elektrárna může docílit ceny třeba jen 400 Kč za tunu. Tento jev je však běžný v mnoha odvětvích, nejen v energetice.)
Prostým porovnáním investičních nákladů jednotlivých technologií tak stále zůstáváme v zajetí „starého“ pojetí ekonomiky. Důležité však je, že cesty, jak z této pasti ven, jsou intenzivně hledány. Zelená kniha EU o bezpečnosti zásobování energií například zcela jasně říká, že energetika příštích desetiletí musí být založena na principu, kdy staré zdroje a postupy jsou zdrojem podpory nových přístupů, nových technologií a nové struktury energetiky.
Energetické plánování s nejnižšími náklady (least cost planning)
Následující odstavec je věnován metodě, kterou lze považovat za velmi účinnou a relativně snadno uplatnitelnou v praxi. Na rozdíl od jiných, spíše teoretických metod environmentální ekonomie a praktických metod „centralistického“ plánování energetiky, je metoda „plánování nejnižších nákladů“ více vázána na konkrétní marketingovou strategii konkrétní firmy, kterou jí pomáhá vytvářet. Podstatou metody je formulace skutečných potřeb a požadavků zákazníků a jejich následné co možná nejrychlejší, nejspolehlivější uspokojení. Až potud se metoda neliší od běžné marketingové strategie. Rozdíl je v přístupu, kdy je zapotřebí pro nižší spotřebitelské ceny snížit náklady a toho již není možno dosáhnout výrobou dodatečné jednotky (energie). Celý tento proces je založen na tom, že jakmile je přírůstek efektivnosti (úspory) levnější než přírůstek nabídky (energie), trh by se měl zcela zákonitě přiklonit na stranu efektivnosti.
Určité potíže může činit, spíše než ekonomická stránka věci, jistá setrvačnost trhu a nedůvěra k obchodovatelnému produktu, který zůstává vlastně „nevyroben“. Otázka, která následuje bezprostředně po uvedení „megawattů“ na trh, je, kdo tuto efektivnost šetřící náklady zákazníkům prodá.
Největší zkušenosti se zaváděním efektivnosti do praxe mají ve Spojených státech amerických, a to zejména z důvodu obrovského potenciálu úspor energie vyplývajícího z neméně obrovského plýtvání přírodními zdroji. Teoreticky mohli být i zde inovacím nakloněni malí podnikatelé, ale ti zpočátku příliš neporozuměli zákazníkům. Energetické podniky sice naopak rozuměly svým zákazníkům, ale zpočátku neměly (jako ostatně nikde na světě) žádný zájem na zlepšování efektivnosti. Stály však před volbou, zda se mají samy aktivně zabývat prodejem „megawattů“, nebo zda mají tento trh přenechat jiným subjektům, které by podle zákona měly oprávnění s „megawatty“ obchodovat. Jelikož tento nástup plánování omezujícího náklady vychází ze snižování nákladů moderního podnikání, zcela zákonitě energetické podniky objevily a rozvinuly – z hlediska nákladů – příznivější způsoby výroby a prodeje služeb spojených s elektrickou energií.
V USA od roku 1992 existuje federální zákon, který požaduje integrované plánování zdrojů ve všech federálních státech. Oficiálně byl tento způsob pojmenován Integrated Resource Planning (integrované plánování zdrojů – IRP). Metoda IRP je založena na komplexním posouzení efektivnosti investování, přitom investice do zdrojů energie i do úspor energie se posuzují najednou a o investici rozhoduje výsledek ekonomické efektivnosti. Bohužel, s otevřením trhu elektrickou energií je prosazování metody IRP v USA velmi obtížné, neboť konkurence tlačí náklady dolů, což vedlo k omezení zájmu energetických společností dobrovolně investovat do oblasti úspor spotřeby energie.
V Evropě nebyl dosud návrh odpovídající směru IRP předložen, zejména kvůli častým výhradám uvnitř Evropské komise. Přednost dostala pravidla liberalizace a otevírání evropského trhu s elektrickou energií. Obavy, že by IRP omezilo působení trhu, jsou tragickým nedorozuměním, protože právě IRP se ve skutečnosti stará o to, aby v dosud velké míře vyloučený účastník, jímž je právě efektivní využívání zdrojů, byl připuštěn k spravedlivým podmínkám trhu. Dodavatelům levného proudu by tím nicméně bylo bráněno, aby nastoupili s nízkými cenami, které deformují trh.
Jak tedy lze přestoupit na nový způsob hospodaření? Obvyklý postup cenového dozoru a regulace téměř nevyhnutelně vždy motivoval k nepřetržitému vzrůstu produkce. Jestliže se energetickému podniku podařilo svým skutečným odbytem překročit odbyt předpovězený (plánovaný), vysloužil si zvýšený zisk. Naopak za program úspory energie byl potrestán ztrátou zisku. Některé americké komise prolomily tento mechanismus – po vzoru komise kalifornské – již na počátku osmdesátých let. Nenechaly energetické podniky vydělat více za překročení předběžného odbytu a vykázat ztrátu za odbyt nižší.
Mimoto daly těmto podnikům mimořádný zisk za úspěchy v úsporách – 15 % finančních úspor, dosažených pro zákazníky, si mohly energetické podniky nechat jako dodatečný zisk. Po určité době se ukázalo, že kapitálové náklady, které jinak stlačovaly výsledek, začaly klesat, jakmile skončila výstavba nových elektráren. Mnoho původně plánovaných zdrojů nemuselo být nikdy postaveno.
Avšak přesto, především díky politické snaze o udržení co nejnižších cen energie a tomu přizpůsobené regulaci trhu došlo v roce 2000 k tzv. kalifornské energetické krizi, která znamenala obrovské ekonomické ztráty a otřásla důvěrou ve fungování trhu s energií a především ve schopnost regulačních úřadů předcházet krizím. Až do té doby byla cena 1 kWh elektřiny v přepočtu za cca 1 Kč. V průběhu krize cena vzrostla o stovky procent.
Aby se prosadila pozitivní část kalifornských zkušeností s efektivností, musely se od začátku ještě systematičtěji pro funkční soutěž mezi nabídkou energie a inteligentním využitím zapojit existující tržní síly. Zkušenost ukázala, že s pouhými informačními a propagačními opatřeními nelze mnoho získat. To je částečně dáno tím, že do efektivního využití energie musí obyčejně investovat aktéři, kteří již dávno finančně nestačí energetickým koncernům. Majitelé domů chtějí, aby se jejich finanční náklady zaplatily po několika letech, jinak úsporná opatření nepodstoupí.
Velké energetické koncerny mohou oproti tomu žít s trváním amortizace od patnácti do padesáti let. Tato situace v minulosti neustále vedla k tomu, že efektivnost zůstávala na trhu poražena, i když by byla podstatně rentabilnější než výstavba nových kapacit. Dobře připravené regulační schéma může učinit z kapitálově silných koncernů investory do efektivnosti. Ty pak mohou za příznivých úvěrových podmínek nebo zcela bezúročně financovat svým zákazníkům nové vybavení a další služby a opatření, což si mohou následně promítnout do cen svých služeb.
Jednou z metod, kterou se daří stále více uplatňovat v praxi, je tzv. financování třetí stanou, resp. metoda EPC. Jakkoli je tato metoda využívána zejména v oblasti úspor tepelné energie, není vyloučeno ani použití nějaké její modifikace v případě elektrické energie. Obdobným nástrojem financování dlouhodobých investic může být též standardní leasing.
Stanovení nákladů Národního programu v oblasti využívání obnovitelných zdrojů energie
Národní program hospodárného nakládání s energií a využívání jejich obnovitelných a druhotných zdrojů (dále jen „Národní program“) zpracovává Ministerstvo průmyslu a obchodu s Ministerstvem životního prostředí ve smyslu Hlavy III zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií. Národní program je zpracováván vždy na čtyřleté období, přičemž první období je rozmezí let 2002-2005. Národní program pro toto období definuje určité cíle pro oblast úspor energie i pro oblast využití obnovitelných zdrojů energie.
Z analýzy provedené v rámci Národního programu například vyplynulo:
- Bez veřejné podpory lze vyrobit zhruba 5,2 PJ energie s investičními náklady 5 mld. Kč;
- S veřejnou podporou do 30 % (ekvivalent půjčky 50-70 %) je možné vyrobit zhruba dalších 5,75 PJ energie s investičními náklady 10,9 mld. Kč, čemuž odpovídá přímá podpora ve výši maximálně 3,3 mld. Kč.
- S veřejnou podporou do 50 % (ekvivalent půjčky 80-100 %) je možné vyrobit zhruba 10,8 PJ energie s investičními náklady 12,8 mld. Kč, čemuž odpovídá přímá podpora ve výši maximálně 6,4 mld. Kč.
- Naplnění cílů Národního programu v oblasti využití obnovitelných zdrojů energie je možné dosáhnout s veřejnou podporou v celkové (maximální) výši 9,7 mld. Kč, tj. 2,4 mld. Kč ročně.
Údaje jsou uvedeny se započtením vlivu nepřímých podpor např. zvýhodněním výkupních cen energie z obnovitelných zdrojů, formou daňových zvýhodnění apod. Zvýhodněná půjčka – dotace úroku z úvěru, nebo zvýhodněná výkupní cena energie jsou formou veřejné podpory. Taktéž náklady na správu systému výkupu elektrické energie z OZE jsou započteny v takto pojaté veřejné podpoře.
Systémy podpory výroby elektřiny z OZE
K otázce podpory výroby elektřiny z OZE jsou často zaujímány dva odlišné názory, resp. jsou prosazovány dva odlišné přístupy. Jedná se o pevné výkupní ceny energie nebo o kvótní systém, resp. o garantované obchodovatelné certifikáty. O možnostech uplatnění a o výhodách či nevýhodách obou přístupů se vedou dlouhodobé diskuse i spory. Důležitější než to, který nástroj je pro podporu obnovitelných energií nakonec zvolen, je však skutečnost, jak je pečlivá příprava a návrh celkové strategie a jaká je politická ochota obnovitelné zdroje podporovat. Špatně navržený systém může být horší, než žádný systém. Směrnice 2001/77/EC nestanovuje jednotný mechanismus podpory, ale je na zvážení každého členského státu, jakým způsobem podíl obnovitelných zdrojů energie na výrobě elektrické energie zajistí. V současné době je situace spíše nakloněna použití systému pevných výkupních cen, které jsou-li zákonem dlouhodobě garantovány, jsou více stabilní spíše nakloněna použití systému pevných výkupních cen, které, jsou-li zákonem dlouhodobě garantovány, jsou více stabilní a pro podnikatelský sektor jednoznačně uchopitelné. Ustanovení tohoto systému se z velké části opírá o zkušenost SRN, kde má dlouhou tradici. Následuje přehled některých hlavních zásad pro systémy podpory OZE:
- U každého systému musí být garantována jeho životnost po dobu, po kterou je plánován. Podpůrný mechanismus tak musí být omezen nějakým jasným časovým rámcem – např. 10, 15 nebo 20 lety.
- Všechny výlučné překážky kladené obnovitelným zdrojům musí být odstraněny – např. poplatky za připojení k síti, mimořádné poplatky za přenos apod.
- Systém obchodovatelných certifikátů je možno upřednostnit zejména v případě, že je zaváděn jako přeshraniční systém v celoevropském měřítku.
- V současné době se jeví jako nepravděpodobné, že by takovýto harmonizovaný systém byl v brzké době zaveden.
- Podpora založená na odstupňovaných výkupních cenách je prozatím nejlepší strategií, dokud nebude zaveden mezinárodní systém obchodování s certifikáty.
- Výkupní ceny jsou upřednostněny ze tří důvodů: jsou velmi snadno zaveditelné a mohou být snadno revidovány pro nové kapacity ve velmi krátkém čase.
- Administrativní náklady systému s výkupními cenami jsou zpravidla nižší, než při zavádění národního obchodování. Tato skutečnost je významná zejména pro malé země, kde je obtížné zavést konkurenční obchodování.
- Nutno zajistit jasné rozlišení mezi neharmonizovanou strategií pro stávající zdroje (odstupňované výkupní ceny) a mezi harmonizovanou strategií (mezinárodní obchod s certifikáty) pro nové zdroje v budoucnu.
- Pokud si každá země začne zavádět vlastní systém obchodování s certifikáty, vznikne směs různých systémů a velmi narostou transakční náklady na pozdější ustanovení harmonizovaného systému.
- Není zde žádná potřeba ani důvod pro změnu strategií pro stávající obnovitelné zdroje (pozn.: pokud tedy nějaké rozumné strategie existují) ani na národních ani na evropské úrovni.
Tato fakta vedou k základnímu závěru pro společnou harmonizovanou evropskou strategii, pokud se členské země rozhodnou pro společnou kvótní strategii. Pro tento systém bude muset být jasně stanoveno datum zahájení (např. 1. 1. 2007). Od tohoto data získají všechny nové zdroje (ale žádné stávající zdroje) oprávnění pro vstup do kvótního systému.
V době tvorby této publikace není ještě zcela zřejmé, jaký bude systém podpory v ČR. Návrh zpracovávaný společnou pracovní skupinou ministerstva průmyslu a obchodu a ministerstva životního prostředí navrhuje určitou kombinaci obou systémů, která by odpovídala zejména podmínkám českého otvírání trhu s elektrickou energií. Mnoho studií, které se touto problematikou zabývají (viz např. ELGREEN) zcela jasně ukazuje, jak by se mělo přistupovat k řešení sporných otázek s dlouhodobým a masivním dopadem – velmi pečlivě a nezávisle je posoudit a navrhnout možnosti dalšího postupu. Důležitým prvkem je ovšem uvědomění politiků, které cíle jsou podstatné (užitečné pro celou společnost) a které pouze zástupné (užitek pouze pro část společnosti či úzkou zájmovou skupinu).
Závěr kapitoly
Pro ekonomické vyhodnocování obnovitelných zdrojů energie je nezbytné postupovat stejným způsobem, jako při vyhodnocování jakéhokoli jiného záměru. To platí obecně pro malé i velké akce, neboť základní parametry určující hospodárnost projektu jsou společné. Na počátku by měla být vždy studie proveditelnosti, která odhalí případná slabá místa projektu a navrhne varianty řešení.
Kromě standardních parametrů projektu vyžadovaných investorem, kterými jsou čistá současná hodnota, výnosové procento či doba návratnosti, je úspěšnost projektu velmi závislá na mnoha dalších, z nichž některé lze ovlivnit pouze velmi málo či vůbec. Jedná se zejména o roční dobu využití, ceny energie z klasických, neobnovitelných zdrojů, volbu lokality, dostupnost primárního zdroje, vliv povětrnostních podmínek atd. Mezi základní okrajové podmínky patří zejména odhad vývoje cen energií, podpory v oblasti rozvoje OZE, vývoje environmentálních daní, resp. míry zahrnutí externalit do cen energie z neobnovitelných zdrojů, nákladů konkurenčních technologií, vývoj legislativy apod., nejlépe pro období nejméně poloviny doby životnosti dané technologie, resp. projektu.
Pokud by z této kapitoly mělo vzejít nějaké doporučení, jaká kritéria jsou při hodnocení obnovitelných zdrojů energie podstatná, pak je to v případě soukromého investora samozřejmě výsledná realizovaná cena energie. Tato cena v sobě postihne jak investiční, fixní a proměnné náklady, tak i kvalitu energie, její rozložení a dostupnost v průběhu roku apod. Současně s tímto tvrzením je ovšem nutno dodat, že pro vzájemné porovnání cen musí existovat srovnatelné „globální“ východisko. Ceny by tudíž měly být porovnány zásadně vč. započtení externích nákladů.
Pro zřejmou složitost tohoto procesu je náhradním řešením tuto disproporci vynahrazovat vyšší výkupní cenou energie z OZE a postupným zaváděním environmentálních daní. To vše ovšem musí být podpořeno všeobecným pochopením a přijetím tohoto principu. Tomu mohou napomoci transparentní realizace veřejných (státních, obecních) projektů, kde bude názorně ukázáno na jejich efekty. V tomto případě nebude hrát realizovaná cena zásadní roli, ale pouze významnou, v rámci multikriteriálního hodnocení přibudou zejména kritéria environmentálního a regionálního přínosu, včetně zaměstnanosti. Tento postup je možné uplatnit i v případě projektů soukromých investorů v případě, že je od veřejného sektoru požadována nějaká, byť minimální spoluúčast.
