V současné době nejen v České republice, ale také v jiných evropských zemích kulminuje kůrovcová kalamita. Jde o závažný lesnický, environmentální a ekonomický problém. Poškození lesů, dramatický nárůst neplánované těžby a zvyšování rozsahu holin vybízejí odborníky i veřejnost k otázkám: Jaké dřeviny vysazovat místo či vedle smrku ztepilého?

Chceme-li se vyvarovat opětovnému vysazování smrkových monokultur, musíme vybrat jiné vhodné dřeviny, které budou odolnější nejen vůči kůrovci, ale také dalším biotickým i abiotickým činitelům. Alternativní dřeviny mají být také odolnější proti klimatickým změnám a rizikům, které s tím souvisí, jako např. sucho či vyšší průměrná atmosférická teplota. Vybrané dřeviny by měly plnit nejen environmentální funkci, ale také funkci hospodářskou. Je nutné, aby jejich pěstování bylo ekonomicky udržitelné a mělo dlouhodobý hospodářský význam.

Vhodnou alternativou je douglaska tisolistá původem ze Severní Ameriky, s níž má české lesnictví dlouhodobé zkušenosti. Do Evropy byla přivezena v devatenáctém století a první výzkum, který se týkal možností hospodářského využití, míry přežití, kvality a intenzity růstu, byl proveden v Německu v roce 1910. Postupně získávané výsledky byly uspokojivé a douglaska začala být vhodnou alternativou či doplňkem ke smrku ztepilému. I zde však existují rizika, a jak se bude zvyšovat její zastoupení v lesích, budou se na ní adaptovat různí škůdci.

Vědečtí pracovníci z České zemědělské univerzity v Praze a Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti v této souvislosti publikovali významnou studii v prestižním časopise Forests (Švýcarsko), kde se zabývali výskytem skotské sypavky (původcem houba Rhabdocline pseudotsugae Sydow) a švýcarské sypavky (původcem houba Phaeocryptopus gaeumannii (Rohde) Petr.) na douglaskách z různých oblastí její domoviny v Severní Americe. Sypavky jsou infekční choroby s výraznými vizuálními projevy. Výzkumníci zkoumali vliv těchto houbových patogenů na vitalitu, jež je primárně hodnocena tzv. defoliací, která představuje intenzitu propadu jehličí a může se projevit i na růstu tloušťky kmene.

Na douglasce se obě sypavky projevují barevnými změnami jehlic a jejich následným opadáváním. Nejnáchylnější jsou 10 až 30leté porosty. V extrémních případech mohou odumírat celé skupiny stromů. První výskyt skotské sypavky byl zaznamenán v roce 1922, zatímco švýcarskou sypavku vědci poprvé zjistili v roce 1925. V České republice byla skotská sypavka poprvé objevena v roce 1930, švýcarská pak v roce 2002. Od té doby vědci zkoumají jejich rozšíření v lesích, kde je douglaska delší dobu pěstovaná.

Do evropských zemí se semena pro výsadbu douglasky dovážejí ze Severní Ameriky, především z Kanady a USA. Domácí semena totiž vykazují nižší klíčivost. V regionech Severní Ameriky rostou dvě variety douglasky. První je douglaska tisolistá „zelená“ (Pseudotsuga menziesii (Mirb.) Franco var. menziesii), druhá pak douglaska tisolistá „sivá“ (Pseudotsuga menziesii (Mirb.) Franco var. glauca).

„Zelená“ douglaska vyžaduje vlhčí klima a roste u pobřeží Pacifiku v nadmořských výškách do 1950 m n. m. „Sivá“ douglaska snáší sušší kontinentální podnebí a obývá horská a vnitrozemská stanoviště od 250 m n. m. na severu po 3350 m n. m. na jihu. Hlavní rozdíly mezi oběma varietami jsou ve zbarvení jehlic, maximálním dosahovaném věku, velikosti, rozdílné intenzitě růstu a odolnosti k působení škůdců, mrazu a sucha.

„Sivá“ douglaska roste pomaleji a jen vzácně dosahuje výšky 40 metrů, je více odolná proti mrazu, snese větší zastínění a sucho. Vzhledem k nižší hospodářské produktivitě je však ve středoevropském lesnictví méně využívána. Je také citlivější k infekci sypavkami.

Výzkumníci vycházejí z výsledků mezinárodního provenienčního pokusu s douglaskou, který započal v letech 1966–1970 pod patronací Mezinárodního svazu lesnických výzkumných organizací (IUFRO). Tehdy byla shromážděna semena douglasky ze 182 původních porostů v USA a Kanadě. Vzorky semen byly rozděleny do 45 institucí ve 30 zemích. Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti obdržel semena douglasky 25 proveniencí (= lokalit původu).

Na jedné z výzkumných ploch založených v roce 1971 u Písku sledovali vědci během let 2015–2016 výskyt spor obou houbových patogenů a současně hodnotili defoliaci neboli opadávání jehličí, jako indikátor vitality douglasek. Autoři studie zde potvrdili výskyt sypavek. Popsali také nejvyšší míru sporulace neboli uvolňování spor v měsících červnu a červenci. Spory jsou rozmnožovací tělíska plísní a hub. Po dopadu na vlhké jehličí začnou spory klíčit a následně se rozšíří a rostou. Způsobují žloutnutí či hnědnutí jehlic. Spory hub jsou velmi malé a lehké a na další stromy je roznáší vítr.

Průměrná hodnota defoliace dosahovala 37 %. Nejvyšší míra poškození byla vysledována u proveniencí Merritt (90 %), Barrièrre (61 %) a Skykomish (53 %). Naproti tomu byly nejlépe hodnoceny provenience douglasky z oblastí North Bend (defoliace pouze 23 %) a Cathlamet (24 %).

Celkový počet zkoumaných stromů douglasky byl 704. Průměrná výška dosahovala 30,1 m. Vědci také doložili, že výskyt původců sypavek může v kombinaci s abiotickými faktory (především suchem) způsobit výrazný opad jehličí, který má velký vliv na objem kmene, tedy na tvorbu dřevní hmoty.

Celkové výsledky ukázaly, že nejlepší růst a také odolnost k sypavkám mají v našich podmínkách douglasky vypěstované ze semen dovezených z washingtonské oblasti.

Autoři v závěru studie konstatují: „Vzhledem k tomu, že klimatické změny jsou v Evropě stále větším problémem, roste zájem o nahrazování smrku ztepilého douglaskou. S tím, jak roste zalesněná plocha douglaskou v Evropě a propojení mezi porosty, se také zvyšuje riziko napadení různými patogeny. Riziko, které skotská i švýcarská sypavka představují pro porosty s douglaskou, se pravděpodobně v budoucnu ještě zvýší.“ Více na: https://www.vulhm.cz/aktuality/