„Chemie vládne světem“ – s jistou nadsázkou přijme člověk, střízlivě uvažující, tato křídlená slova. Leč přece v každém okamžiku svého žití potkáváme se chemických dějem, a děj ten není diktován námi, nýbrž samotnou přírodou.
Ač kořeny tohoto oboru lidského snažení sahají do dávnověku, přece nejčilejšího rozvoje a největšího pokroku dosáhla tato věda teprve ve století devatenáctém. Od nejprimitivnějších názorů na hmotu, kdy Empedokles (r. 440 před Kr.) a slavný řecký Aristoteles mluvili o čtyřech, případně pěti živlech prahmoty (vzduch, voda, země, oheň a „pátý živel“ Aristotelem přidaný), z kteréžto prahmoty prý jsou všechna tělesa složena, přicházíme přes dobu alchymistickou – černé či tajné umění, omezující se na badání o přeměně kovů obyčejných v ušlechtilé, jmenovitě zlato, a na hledání kamene mudrců – do století sedmnáctého, kdy Angličan Boyle již buduje chemii na základ nový, a prohlašuje za pravý cíl badání chemického: seznání pravdy, beze zřetele na užitek praktický. Leč i ta alchymie, která též u nás v Čechách vzkvétala nehlučně, ale čile za dob zasmušeného Rudolfa II., přinesla s sebou řadu poznatků pro nás důležitých.
Základatelem moderní chemie stal se Francouz Lavoisier (* 1734 zemřel pod guillotinou r. 1794). S vahami v ruce potíral staré názory nevědecké a dal moderní chemii pevné základy svými zákony. Velmi plodnou prací jeho nástupců dosahuje znenáhla lučba oné dokonalosti, kterou se dnes chlubí, a zároveň s vyspívající kulturou, pokrokem v oborech jiných, vzestupem v životě hospodářském, politickém i sociálním, stává se lučba s celou řadou teoretických poznatků základem průmyslu chemickému, který není vlastně nic jiného, než přizpůsobení method, propracovaných v chemické laboratoři v podrobnostech, výrobě ve velkém měřítku při současném uvážení hospodářských a obchodních momentů, té doby platných (potřeba výrobku, poptávka po něm, cena suroviny, výdaje výrobní, možnosti dopravní, vývozové atd.).
Každý praktický vynález má vždy teoretický podklad a proto, než se chemie vyšvihla tou měrou, aby se mohla státi skutečnou služebnicí života, musila projíti jistým obdobím, které bylo plno badatelského ruchu a trvalo téměř až k počátkům minulého století. Tedy právem lze říci, že chemický průmysl jest dílem století devatenáctého a ještě přiléhavěji a pravdivěji: spíše dílem druhé polovice tohoto století. U nás v prvé polovici devatenáctého století jsme neměli vlastních českých chemiků, ač na ústavě polytechnickém v Praze samotná chemie tvořila důležitý odbor. Přes tyto nevlídné poměry vydává Jan Sv. Presl r. 1828 knihu o chemii neústrojné (minerálné), r. 1835 o chemii ústrojné (organické) a seznamuje nás tak s pokroky ciziny. Jmenovaný vědec vytvořil dokonce české názvosloví chemické, které bylo teprve v nejnovější době poněkud pozměněno. Z českých chemiků pozdějších lze jmenovati: J. Lercha, B. Quadráta a V. Šafaříka – nestora českých lučebníků. Z učenců nedávno zemřelých jmenujme: Štolbu, Preise, Kruise vedle jiných, o nichž se zmíníme při speciálních odvětvích průmyslu chemického.
Jako všude tak i u nás setkávaly se počátky chemického průmyslu se značnými obtížemi, které spočívaly jednak v neznalosti materiálu, jednak v neumělosti, jak vyrobiti příslušné nádoby, které by odolávaly chemickým sloučeninám, výrobě nutným (kyselinám, žíravinám apod.). Také ovšem různá zařízení moderní (patentový zákon, ochrana vzorků, poradní ústavy výzkumné) značně přispěly k rozvoji chemického průmyslu.
Na prvém místě všimněme si oněch výrobků, které byly vyráběny nejprve, jsouce zároveň jakýmsi základem pro další produkty. Zvláštní zřetel upoutáme k poměrům českým.
Chemický průmysl zabýval se v počátcích výrobou neústrojných přípravků (anorganických preparátů), tj. kyseliny solné, sírové, dusičné, výrobou sody, potaše, kamence, skalice. Výchozími látkami pro tuto výrobu byla sůl kamenná (kuchyňská) a soli jí příbuzné, pak síra, pyrity a ledek. Jak známo, nevyskytuje se z těchto surovin žádná u nás, alespoň ne v takové míře, aby se mohlo mluviti o průmyslovém zpracování. Ale přes to slyšíme již r. 1841 zmínku o firmě F. X. Brosche v Čechách, která té doby zpracovávala potaš; rovněž i výroba sody se ujala (Ústí nad Labem). Továrna F. X. Brosche vznikla r. 1815 (15 let po založení první větší chemické továrny u Vídně) vedle Lanovy pily; později přesídlil závod do Libně. R. 1778 založena první továrna na kamenec a dýmavou kyselinu sírovou v Lukavicích, později ještě tatáž výroba rozšířena na jiná místa (Radnice i j.) takže r. 1845 počítalo se již v Čechách na 13 závodů tohoto druhu. Když pak výroba sírové kyseliny značně zlevnila, protože síra byla nahražena kyzy a zároveň učinilo pokrok i strojní zařízení, odpařování i způsob výrobní, razila si cestu i do jiných odvětví průmyslových. Tak velkou část její pohltí výroba superfosfátů, umělých hnojiv, jichž země, tak čistě zemědělská, jako jsou Čechy, spotřebuje značné množství. Známy jsou v Čechách továrny na umělá hnojiva, po případě na kyselinu sírovou v Kolíně, Pečkách, Budějovicích, Slaném, Opatovicích, Ústí, na Moravě v Prostějově i jiné. V některých zpracují se i kosti, rohy, krev, odpadky kůže apod. na dusíkatá hnojiva. V nejnovější době byly propracovány i návrhy na strojní výrobu dusíkatých hnojiv za účelného využití našeho bohatství uhelného i vodních sil.
Soda a žíraviny došly upotřebení v mydlářství, jež se rozšířilo neobyčejně zároveň s výrobou svíček, teprve během devatenáctého století, pamětno jsouc fakta, že podle spotřeby mýdla pozná se i vyspělost národa. Největší závod mydlářský u nás jest továrna Schichtova v Ústí nad Labem, která jest ovšem v rukou německých, ač zaměstnanců jest celá řada národnosti české! Z českých závodů jmenujme: mydlárnu Holoubkovu, Pilnáčkovu, Hubínkovu; menších závodů je hojnost. Mluvíme-li o sodě, čili chemicky o uhličitanu sodném (NA2CO3), maně připadá nám na mysl výroba kysličníku uhličitého a tekuté kyseliny uhličité, kterou se zaměstnává česká továrna v Hlubočepích. Tatáž továrna produkuje i tekutý kyslík, potřebný hojně v laboratořích a továrnách.
Jméno kyseliny dusičné jest spjato nerozlučně se jménem střelné bavlny, která vzniká tím, že směs kyseliny sírové a dusičné působí na bavlnu tuku zbavenou, dále s nitroglycerinem, jenž povstává z glycerinu účinkem kyseliny dusičné, a s dynamitem, jenž je směsí nitroglycerinu i s infuzoriovou hlinkou. Dynamit vyrábí se i u nás v Zámkách u Roztok.
Z industrie anorganických barev stojí za zmínku barvy uranové, vyráběné v Jáchymově, pověstném nalezišti zázračného radia – chlouby moderní chemie. Čech Adolf Patera nalezl tam svého času žluť uranovou a jiné barvy uranové. R. 1520 razili v Jáchymově hrab. Šlikové první mince, které zkratkou svého jména (Joachimstal) daly původ všesvětovému názvu – tolaru. Ponenáhlu však těžba upadla, až před úplnou záhubou ji zachránil zmíněný hutní lučebník A. Patera, jenž r. 1853 vyrobil prvé uranové barvy z jáchymovského smolince a dvě léta po té zřídil továrnu na výrobu těchto barev. Též je třeba připomenouti značný počet českých ložisek různých barevných hlinek a okrů. Uranové rudy se těží a preparáty z nich se vyrábějí pouze v Čechách. R. 1914 kutáno bylo ve 4 podnicích a ze zbytků uranových vyrobili tři pracovníci téhož roku kolem 10 q preparátů radiových, obsahujících 2,126 g radia v ceně přes 1 milion korun.
S velkoprůmyslem chemickým spojujeme též industrii sklářskou, poněvadž výroba skla spotřebuje hojnost sloučenin dříve uvedených, jako sody, potaše a síranu sodnatého a zase naopak, skleněné nádoby a přístroje jsou podstatnou součástí každé laboratoře a chemické dílny. Světoznámé české sklo, kterému se podařilo zatlačiti z trhu v 18. století i znamenité benátské výrobky, nepozbývá dodnes svého významu. Skleněné výrobky známé firmy J. Kavaliera v Sázavě závodí s cizími na světovém trhu. Nejen skleněné nádoby se u nás vyrábějí, nýbrž velmi dobře se daří i výrobě skla tabulového, jež úspěšně soutěží se sklem belgickým, rovněž velmi oblíbeným; taktéž lití a broušení zrcadel se ujalo. V okolí Hajdy, Kamenného Šenova a Jablonce vyrábějí se hojně umělé drahokamy, perly i jiné drobnosti, a získaly si světovou pověst. Vývoz podobného zboží z Rakouska se páčil r. 1805 na 10 mil. korun, r. 1890 již na 30 mil. K a r. 1900 na 40 mil. K, na čemž ovšem lví podíl měly země české. Jsou přirozeně ještě jiné obory v této industrii, kterých se musí v náš prospěch dokonale využíti, a tj. jen otázkou času.
Barvířství, tiskařství kartonů a tisk látek v minulém století rozvily se neobyčejně v 18. století. Již r. 1763 byla založena v Čechách první tiskárna v Kosmonosích (u Ml. Boleslavě), nyní jedna z největších v Rakousku. Z našich krajanů vynikli v oboru barvířství a tiskařství: Havránek, Kallab, Spirk, Pokorný aj.
Nyní si všimněme velmi důležitých odvětví hospodářského našeho průmyslu, které jsou nejen chloubou zemí české koruny, nýbrž i zdrojem velikých příjmů. Příjmy ty putovaly ovšem dosud mnohdy do kapes cizích, ač se výroby zúčastní početné šiky našinců, kteří svými vynálezy a svým důvtipem udali směr celé této výrobě; musí býti proto naší snahou, vymaniti tyto industrie z cizího kapitálu! Na prvém místě jmenujme pivovarství. Čechové, jakožto Slované, národ rolnictví oddaný, znali přípravu piva od pradávna a přidávali k nápoji tomu chmel dříve než Němci. U nás se vařilo pivo původně v jednotlivých domácnostech; ještě ve 12., 13. a 14. století hojně se tak dálo. Ale vaření to ustupovalo znenáhla do místností, zvlášť k tomu určených – do pivovarů, jež byly zřizovány vedením sládků. R. 1407 byl zřízen již první „pořádek“ (dnes společenstvo) sladovníků a sládků v městech pražských. Rozkvětu pivovarství napomáhaly vydatně výtečné suroviny české. Již tehdy byla proslulá jakost chmele českého příčinou, že vývoz jeho do Německa došel takových rozměrů, až v 15. a 16. století bavorské chmelařství jen bídně živořilo. Ve 14., 15. a 16. století daleko široko bylo známo výtečné pivo staropražské, olomoucké, rakovnické, žitavské, jihlavské, klatovské, domažlické aj.
Leč velesmutné poměry 17. století s vřavami válečnými nezůstaly bez vlivu na vývoj českého pivovarství. Úpadek nezbytně nastal. Křisitelem průmyslu toho stal se pak geniální muž ryzího charakteru, syn prostého kováře, Frant. Ondřej Poupě (1753 – 1805). To co Lavoisier znamenal pro teoretickou chemii, to znamená náš krajan Poupě pro pivovarství. Od způsobů empirických (na zkušenosti získaných), jež se dědily z otce na syna, přešel Poupě ve výrobě na podklad čistě vědecký. Zavedení teploměru, místo pouhého zkoušení teploty prstem, zavedení pivní váhy – toť první krok. Bylo mu ovšem bojovati s předsudky, podobně jako Lavoisierovi, leč věc dobrá a spravedlivá našla průchod a již r. 1796 byl teploměr zaveden ve 200 pivovarech. Význam tohoto Čecha vrcholí v tom, že v době, kdy se v pivovarství poměry zhoršily zdražením surovin a práce, dovedl upraviti výrobu hospodárně a celý svět pivovarský těžil a těží z jeho píle. Druhým průkopníkem tohoto oboru byl rovněž Čech Karel Nap. Balling (1805 – 1868), professor na pražské polytechnice. Jako Poupě vítězil s teploměrem v ruce, vidíme Ballinga, jak zavádí do průmyslu pivovarského tzv. sacharometr (cukroměr) pro kontrolu výroby, a vykládá vědecky chemické děje v pivovarství. Jako skladatel geniální nauky attenuační a spisovatel díla o kvasné lučbě, dobyl si Balling vynikajícího jména po širém světě. Dalším vynálezem bylo tzv. vaření piva na kvasnice spodní (místo vaření tzv. nekvasného), pak vaření parou, dále vynález bratří Ječmenů (mechanické hvozdy se žlábkovým sladovadlem) aj. zdokonalení strojní, a poslední výzkumy se týkaly kvašení a čistých kultur kvasnicových a jsou spojeny se jmény českých pivovarníků: Chodounského, Kukly, Bělohoubka a Farského.
Lihovarství dosáhlo u nás ve století devatenáctém a let pozdějších značného rozkvětu, zvláště tehdy, když se přešlo od zpracování pouhých odpadků piva a vína při výrobě lihu k žitu, sladu, bramborám a konečně melase (návrh Ballingův), jako surovinám. První lihovar na zpracování zemáků byl založen r. 1838 v Praze. Výroba lihu z bramborů došla uznání hlavně v chudších krajích naší vlasti, kde se jiné plodiny nedaří. V lihovarnictví vynikli zvláště Čechové: prof. Bělohoubek, prof. Kruis (nedávno zemřelý) a ředitel lihovarnické školy Niederle. Též ve strojním zařízení nutno uvésti zdařilé výsledky českých firem: Novák a Jahn, Hitz, Breitfeld a Daněk aj. V kampani 1916 – 1917 pracovalo v Čechách 298, na Moravě 161, ve Slezsku 101 lihovarů zemědělských, vedle značného počtu velkolihovarů a drožďáren. Ač nelze překotně a rázem vyhověti oprávněným zásadám protialkoholismu, přece snaží se domácí průmysl lihovarský přesunouti spotřebu pitnou v technickou (líh denaturovaný). Předpokládáme-li v zemích koruny české roční spotřebu pitného alkoholu pouze 200 000 hl, na nějž by byla po našem osamostatnění uvalena konsumní dávka toliko po 1000 K (místo nyní očekávané rakouské 1650 K), vynesla by tato jediná nepřímá daň ročně 200 mil. K, což by zajisté stačilo hraditi mnohé výlohy na účely kulturní a zastínila by výnos z cukru, piva, tabáku aj.
Třetí průmysl, neobyčejně pro nás významný a se zemědělstvím úzce souvisící, jest cukrovarství. První cukrovat založen byl r. 1801 na půdě zemí české koruny v Kunneru ve Slezsku. R. 1812 zřízeny cukrovary ve Žlebích a v Dobříši a jeden na Moravě. Dodati sluší, že tyto tři jmenované cukrovary konaly pokusy s javorem cukrovým a javorem mléčným, kdežto výše udaný ve Slezsku byl již zařízen na výrobu cukru z řepy cukrovky. A právě u těch „javorových“ cukrovarů zůstalo jen při pokusech, kdežto cukrovka opanovávala ponenáhlu pole, podporována jsouc v tom blokádou Napoleonovou, která zakázala dovoz cizího cukru do Evropy. R. 1814 však blokáda zanikla. Roku 1812 zakoupil náš krajan Richter bývalý klášter cisterciácký na Zbraslavi a vymohl si výhradní právo k zpracování cizozemského surového cukru. Richter vykonal značnou práci na tomto poli, za pomoci a rady svého rodáka prof. chemie v Praze, Mikana.
Druhá rafinerie česká byla založena v Novém Městě nad Metují.
V roce 1812 bylo u nás již devět cukrovarů, podporovaných pečlivou hlavou tehdy zřízené vlastenecko-hospodářské společnosti, hrabětem Josefem Malabaily z Canalu, který založil též v místech staré Kanálky na Vinohradech cukrovarnickou školu a malý cukrovar. Přes toto úsilí nepodařilo se však cukrovarství zachrániti před zhoubou „dětské nemoci“, kterou stůně každý průmysl v plenkách. R. 1821 vařilo se již pouze v Liběchově, a také podnik již v následujícím roce patřil pouze minulosti. Byla to konkurence koloniálního cukru třtinového po zrušené blokádě (viz výše) na jedné straně, jistá předpojetí a předsudky hospodářů na druhé straně, které cukrovarství v počátcích udusily. Ne však na dlouho. Již r. 1831 přes tuhý absolutismus Metternichův nastává obrat povoláním odborníka Karla Weinricha, jehož talent, spojený s ochotou a příležitostí, v Čechách opět probuzenou, staví cukrovarství za vynikající spolupráce četných našich krajanů na základy čistě české výroby, odchylné od manipulací cizozemských.
S oprávněnou proto hrdostí zdůrazňujeme, že cukrovarství české povzneslo se úsilím českých chemiků a techniků a stalo se vzorem cizině, jak o tom svědčí četné návštěvy odborníků z Francie, Belgie, Ruska aj., aby v našich poměrech hledali poučení. Vynikající inženýři čeští: Daněk, Bromovský, Rejthárek, Urban a Holý mají zásluhu o zlepšení zařízení strojního, Horský, Prokop aj. o stroje hospodářské při pěstování řepy, Pflegr, Hodek, Urbánek, chemik Matějček, Jičínský, Goller, Herbst, Preis a celá řada mnohých jiných praktiků a theoretiků, zdárně dosud působících, jest dokladem vysokého rozmachu české industrie cukrovarské, datující se zvlášť od té chvíle, kdy byl vnesen do ní vědecký duch chemický.
Podle statistických dat pracovalo v r. 1914 pouze v Čechách 108 cukrovarů ze 196 v celém Rakousku a jen Čechy vyrobily r. 1908 50 % cukru z veškeré rakouské výroby.
Pro budoucí vývoj našeho průmyslu nezůstane bez významu škrobařství, jehož vznik datuje se u nás od použití bramborů jako suroviny. Počátkem minulého století bylo v Čechách 23 velkozávodů škrobařských, malých škrobáren asi 55; počet ten však do dneška značně vzrostl.
Vedle bohatství zemědělských plodin nezapomínáme na hojnost a bohatost našich lesů a tím i průmyslu dřevařského. Třeba že chemický průmysl dřevařský nedospěl k znatelnému rozvoji, přece pro příští poměry je nutné zdůrazniti jeho význam. Sem k znatelnému rozvoji, přece pro příští poměry je nutné zdůrazniti jeho význam. Sem náleží výroba třísla z kůry, výroba dřevěného uhlí, octové kyseliny, šťavelové kyseliny, výroba různých extraktů aj.
S průmyslem posléze jmenovaným souvisí výroba papíru, dřevěné celulosy, hraček, zboží galanterního z celuloidu apod., kterážto industrie nevyšinula se sice do vyšších mezí (v severních Čechách našla výhodné podmínky výroba tzv. sulfinové celulosy), leč i zde chemikovi budoucí generace naskýtá se vhodné a vděčné pole k badání pro blaho českého průmyslu.
Jestliže jsme svrchu uvedli, že chemie konala očistné dílo v pivovarství a cukrovarství, trhajíc pouta předsudků a zastaralých method, v plné míře platí to i o koželužství, kde za součinnosti strojníků uváděla stroje do výroby. U nás v Čechách zavedl první parní stroje do koželužství J. Sýkora v Kostelci. Pracuje se sice hlavně pro domácí spotřebu, leč i vývoz (rukavičkářské kůže) zdá se dosti slibným. Dobré jméno mají české skopovice na výrobu rukavic, též skopovice pro knihaře a sedláře. Důležitou a ne nevděčnou otázkou bude, postarati se o takové české továrny, jež by vyráběly ony druhy koží, které se k nám až dosud dovážejí z ciziny.
Vynález zápalek jest taktéž spiat s pokrokem chemické industrie vzhledem k nutnému použití různých chemických preparátů na přípravu hlaviček a třecích ploch. Roční výroba sirek v Čechách, ač od r. 1887 tento náš průmysl poněkud poklesl, vynáší přes 10 mil. korun. Mluvíme-li o království „boha ohně“, nesmíme zapomenouti industrie, založené na těžení kapalného bohatství kůry zemské – nafty petrolejové. Ač již dávno byly známy prameny nafty, přece zase teprve XIX. století dalo základ průmyslové výrobě. Opět jméno rodilého Pražana – Josefa Heckera táhne se k pokusům o použití nafty k osvětlování. Dokonalé čištění, rafinace, propracovaná celou kolonií chemiků, zdokonalené systémy lamp a láce přispěly k značnému rozšíření této industrie a jejího výrobku, čehož důkazem jsou vzkvétající závody v Kralupech, Pardubicích, Kolíně aj. Také řada jiných produktů, získaných při čištění a destilaci nafty, jest základem četných snah podnikatelských; jsou to oleje k mazání, vaselina, benzin, ether, ligroin aj. Doufejme, že i v oblastech zemí české koruny podaří se v dohledné době šťastnému vrtání objeviti nám ložiska nafty, jejíž přítomnost v okrsku jihomoravském byla dokázána (je to v území bzenecko-uherskohradišťském nebo hodonínském nebo břeclavském).
Z jiných důležitějších prostředků k svícení jmenujme svítiplyn. Pokusy s tímto výtěžkem destilace kamenného uhlí, jejž prvně získal 1792 Angličan W. Murdoch, dlouho neuspokojovaly. Byl to náš krajan Winsor, rodilý ze Znojma na Moravě, který se činně zúčastnil práce v tomto oboru, demonstrovav v Londýně r. 1804 výrobu plynu z uhlí; uvedl také v život první plynárenskou společnost na světě. Leč právě doba poslední, doba hospodárného využívání všech přírodních statků, dokázala jasně, že průmysl, založený na destilaci kamenného uhlí má dobré podmínky, aby se stal důležitým hospodářským činitelem našeho českého podnikání. Topíce uhlím kamenným, plýtváme národním jměním a tvoříme si zdravotní závady. Kouřem uniká nespočetná řada drahocenných látek. Jsou to zbytky skvělé barevné nádhery, vůně a hojivých sil zaniklé říše rostlinné, která dala vznik ložiskám kamenného uhlí. Ale nehledíme-li ani k této škodě, uvažme, že unikající kouř a saze natropí se stránky hygienické velikých škod, vnikajíce do plic, způsobuje plicní choroby a podporujíce šíření tuberkulosy. Rovněž pozemky, položené v okolí takových topenišť, trpí unikající kyselinou uhličitou a kyselinou siřičitou, neboť těmito látkami se podrývá všechen život. Z látek, získaných při destilaci uhlí kamenného, jmenujeme koks, svítiplyn, dehet a vodu amoniakovou; zpracováním černého, odporně zapáchajícího dehtu, s nímž si plynárny nevěděly dlouho rady, získáváme benzol, toluol, scylol a z benzolu řadu dehtových barviv, nehledě ani k užití jeho při pohonu motorů apod. Z dehtu se také vyrábějí různé dehtové oleje, lehké i těžké, smola na tzv. makadamizování silničních staveb (pro automobily zvlášť výhodné), a konečně dehtu je potřebí při výrobě briket z uhlí. Z oněch utajených aromatických a hojivých látek těžíme z dehtu: antipyrin, antifebrin, anthracen, kreosot, karbolovou kyselinou lysol, lysoform, fenacetin, pyramidon, salycilovou kyselinou, salol, sacharin aj., což se ovšem děje v odborných továrnách. Alizarinová a anthracenová barviva vyrábějí se v severních Čechách. Z vody čpavkové získáváme síran ammonatý, známý jako výtečné dusíkaté hnojivo. Z toho je patrné, jak nehospodárně jednáme k svému rostlinstvu, když je okrádáme o drahocenný dusík, který prchá nezužitkován z komínů domácností a továren.
Řešení těchto otázek souvisí úzce s řešením elektrisace našich zemí, tj. účelného využití spádu vodstva k výrobě elektrického proudu (přespolní elektrárny, hydroelektrárny). Připomenouti sluší, že Švýcary, bohaté vodními silami, ač musí uhlí dovážeti, kladou neobyčejný důraz na plynárenství. Proč by se nemohlo tedy tak státi u nás, v zemi se značným bohatstvím uhlí kamenného. Uvážíme-li dále, že v domácnostech ztrácíme nehospodárným topením podle výpočtů třetinu uhlí, poznáváme okamžitě, jak důležitou otázkou se musí zabývati český technik, zvláště chemik, v budoucnosti.
S připomenutým plánem elektrizačním úzce souvisí vývoj průmyslu elektrochemického. Tím se myslí výroba chemických předmětů, která používá k nutným chemickým reakcím proudu elektrického. Sem patří galvanostegie, galvanoplastika a zvláště elektrické pece, v nichž lze docíliti obrovského žáru elektrickým obloukem, takže se podařilo v novější době i dobytí vzduchu a zajetí jeho netečného dusíku ve formu sloučenin, důležitých v zemědělství i v ostatním průmyslu (dusíkaté vápno, kyselina dusičná, karbid vápenatý, amoniak). Proto rakouské banky se účastnily při zřizování elektrotechnických závodů v Čechách u Falknova. Také se ohlašuje výroba lihu a octa z uhličitanu vápenatého (vápence) přes vápno, karbid a acetylen – velmi překvapující synthese (sklad) látky ústrojné z neústrojné elektrickým proudem. Dále lze zužitkovati ložiska bauxitová k výrobě hliníku elektrickým proudem (Jevíčko na Moravě) a také jiného nerostného bohatství lze podobně užíti, jak na to v novější době odborníci upozornili.
Z hutnictví, pokud se stýká s chemií, budiž uvedeno jméno vlčích či selských pecí v Čechách. Užívalo se jich v dávných dobách k výrobě kujného železa a stoupající potřebou a vzrůstem technických vymožeností dospěli jsme až k známým vysokým pecím v Kladně a Králově Dvoře u Berouna, kdež prý byla pec již za Karla IV. a její založení spadá do doby vzniku Karlštejna. Tzv. besemerování či způsob Bessemerem vynalezený pro oduhličování železa byl zaveden prvně v Čechách v Teplicích (1872) a pak na Kladně (1875). Nesmírný převrat, důležitý zejména pro český železářský průmysl, vyvolalo tzv. thomasování či process Thomasův. Způsob ten byl vynalezen vlastně profesorem české techniky K. V. Zengerem, leč nešťastnou náhodou přešel do rukou cizích. Důležitý jest tento způsob proto, poněvadž umožnil odstraniti z litiny nevhodný fosfor a struska (odpadek), takto získaná jmenovaná struskou Thomasovou, slouží v našem zemědělství jako fosforečné hnojivo. Jak značně se účastní Čechy výroby železa, o tom svědčí tato čísla: r. 1900 bylo v Rakousku vyrobeno přes 3 mil. q železa, a z toho na Čechy připadly skoro 2 mil. Pro omezenost místa věnujme zmínku jen ještě několika údajům hutnickým. Důležité jest dobývání stříbra. V tomto oboru též našinci byli zastoupeni (Čermák, Patera i j.), a ještě dnes nepozbývá pro nás významu, neboť veškerá těžba stříbrné rudy v Rakousku připadá na Čechy. Rovněž dobývání zlata (staré české rýžování na Otavě, amalgamování, nejnověji elektrotechnickou cestou z roztoku kyanidového, z kterého dříve se zlato zinkem sráželo, má pro nás ovšem jen potud význam, že se děje v naší vlasti, leč kapitálem cizím (Libčice, Kasejovice, Roudný)! Jinak lze jmenovati ještě cín, který se těží i vyrábí jen v Čechách, taktéž wolfram; z jiných důležitějších uvádím v Rakousku nerosty: tuhu, uhlí, uranové rudy aj. v. Krátce, shrneme-li vše z celkové předlitavské výroby důlní a hutní, počítá se na země koruny české 75·90 % (důlní) a 50·93 % (hutní) podle statistiky z r. 1914!
Ohromné nerostné bohatství naší vlasti i zemí ke koruně patřících stalo se základem též průmyslu keramickému, který úmyslně zařazujeme až ke konci, abychom všecky podněty zanechali čtenáři v živé paměti. Spadá sem výroba cihel, hrnčířství, kamnářství, též výroba porcelánu a terakoty. Potřebné k tomu suroviny země české skutečně v míře dostatečné mají. Bohatá ložiska kaolinu (u Plzně, Teplic a Karlových Varů) s příbuznými uloženinami živce, křemene i potřebné lučebniny jsou po ruce. Porculánové výrobky české se vyvážejí do celého světa. Pro budoucnost čekají na zužitkování četné vápencové skály, hliniště a pískovny a navádějí k vývoji cementářství, zakládání vápenic, výroby umělých omítek, cihel a keramických výrobků všech druhů.
Poněvadž zemědělství stalo se důležitou kapitálovou složkou našeho hospodářství, musí v něm hledati své podpory průmysl potravní (i jiný); potravinářství proto, poněvadž tam nachází plnou soběstačnost a může se rozhodně státi průmyslem čistě českým, když se jen pochopí, že správné spojení technika, schopného podnětů, moderně vypraveného, vědecky i prakticky, hospodářsky i obchodně s důvěřivým a odvážným českým kapitalistou, může vésti ke zdravému samostatnému českému podnikání, a to může býti zdrojem zdravějších poměrů a blahobytu všem vrstvám samostatného českého národa. Vždyť český dělník vždy slul svou pracovitostí a český chemik i technik jest dnes vědecky dobře vyzbrojen. A zvláště při průmyslu potravním zdůrazňujeme potřebu podnikatelskou, poněvadž vklad není příliš velký a výrobu lze zříditi opravdu velmi hospodárně. Totéž můžeme říci i o výrobě farmaceutických přípravků a léčiv, antiseptik a podobných, zejména organických sloučenin, jež nám chyběly a přece výroba jejich by se mohla snadno zříditi. Je to zvláště výroba guajakolu, alkaloidů, zpracování odpadků čajových a kávových, výroba opia, morfia a jiných alkaloidů, v máku obsažených, využití pryskyřice našich lesů apod. Sluší uvážiti, že základem našeho průmyslu musí býti domácí surovina, a že jest třeba hraditi co největší díl domácí spotřeby domácí výrobou! „Naším ideálem musí býti“, jak pravil náš nezapomenutelný Bráf, „aby se co nejvíce českých lidí uživilo na české půdě“.
Posléze pozoruhodné problémy naskýtají se nám při řešení otázky odpadních vod (kteráž bude důležitá i při technicko-hospodářských problémech Velké Prahy), jich zužitkování (získávání fosfátů z moče, výroba amoniaku z moče), zužitkování výkalů (fekalií), získávaných tuků z odpadních vod), při čemž chemie musí plně spolupůsobiti. Zrovna tak tomu je při kontrole potravinářské (hustší zřizování důležitých všeobecných ústavů potravních, okresních i městských) i konečně při výrobě látek bílkovitých, přípravě umělých koží, zužitkování semen a jader různých rostlin, přípravě umělého kafru, při moderním řešení umělého kaučuku (vlastně náhražky kaučuku). Posléze bude důležita chemie při zkoušení oněch náhražek, jež bude nutno pro jejich snadnou výrobu a hojné použití přenésti i do mírových dob.
Důležité snahy ty dojdou zajisté porozumění u českých kapitalistů a průmyslníků, aby chránili a podporovali průmysl český, tak významný pro naši budoucnost, a aby jej do svých českých rukou převedli a učinili tak naše národní hospodářství pokud možná nejméně závislým na cizině. K tomu ovšem nutno připojiti jako samozřejmé, že bude povinností povolaných činitelův budoucnosti starati se o vybudování silotvorných a dopravních prostředků, o správné dráhy hospodářské a obchodní politiky, aby byla stupňována výroba a zjednána nová odbytiště. Musí nastati dokonalé a hospodárné i účelné využití sil lidských i přírodních, kterých jest dostatek, musí se posíliti samostatné české podnikání a přirozeně též správná výchova k oněmu.
Jest patrné, že chemie zúčastnila se, seč této mladé vědě technické síly stačily, pokroku českého průmyslu měrou úctyhodnou, a že čekají na ni i nadále, v budoucnosti, úkoly dalekosáhlé. Chemii nelze podceňovati, zvláště ne českou chemii technickou. Naopak: je viděti, že si toto odvětví české práce zaslouží hojně vážnosti. Úcta k chemické industrii, zároveň pak budování spojitosti s celkovými snahami o osamostatnění českého národa buď heslem budoucnosti.
Dr. techn. Václav Verunáč, Národní čítanka 1918
