Do 50. let 20. století se lidé k plastům chovali s podobnou úctou jako ke sklu či hedvábí. Pak firmy vyrábějící spotřební zboží objevily výhody polymerů. Tak vznikl životní styl, který produkuje stále rostoucí objem odpadu.
Bylo nebylo, kdysi dávno se věci vyráběly tak, aby vydržely, a máloco se kdy vyhodilo. Jídlo a pití se prodávalo nebalené, na váhu či objem. Obaly a lahve se daly znovu použít nebo vrátit. Zelinář prodával zeleninu volně a řezník maso balil do voskovaného papíru. Mléko se doručovalo ke dveřím ve vratných skleněných lahvích. I jiné lahve se myly a opakovaně používaly – nebo se roztavily a vyrobily se z nich nové. Lékárník odpočítával tabletky do skleněné nádobky se šroubovacím víčkem. Všechny tyto položky jsou dnes zakuklené v celofánu nebo zapouzdřené v PET. Těsně po druhé světové válce, kdy plasty začínaly být běžně dostupné, je spotřebitelé používali opakovaně a zacházeli s nimi stejně opatrně jako s jinými materiály a druhy obalů.
Koncem 50. let 20. století ale ekonomiku začala pohánět touha spotřebovávat větší a větší množství zdrojů. Výrobci uvítali možnost ušetřit peníze a zjednodušit dodavatelské řetězce a semínko kultury vyhazování bylo zasazeno. Už začátkem 60. let se smetiště, skládky a spalovny západního světa plnily miliardami plastových výrobků. Postupný přechod k obalům na jedno použití trval až do konce 70. let, kdy už ovládly celý svět. V roce 1978 firma Coca-Cola představila plastovou PET lahev na jedno použití, která měla nahradit ikonickou skleněnou lahev. Tento posun je symbolickým začátkem nové éry spotřebních nápojů.
V polovině 80. let 20. století v západním světě převládalo přesvědčení, že rostoucí problém plastů na jedno použití vyřeší jejich recyklace, a koncem dekády už vymizely téměř všechny opakovaně plnitelné lahve na limonády i mléko, jež nahradily plastové lahve na jedno použití. Tento jednosměrný dodavatelský řetězec pomohl výrobcům jídla a nápojů obsáhnout i geograficky vzdálené nové trhy, přesně ve chvíli, kdy rozvojové země začínaly přebírat rozvojový model, který se prosadil v západním světě. Životní styl spojený s výrobky na jedno použití byl symbolem modernity.
Jak se 20. století chýlilo ke konci, život se stával čím dál hektičtějším. Rostla míra zaměstnanosti, protože ženy ve velkém vstoupily do pracovního procesu. Města se zvětšovala a rostl i počet dojíždějících. Stoupaly i požadavky na volný čas. Rodiny (především ženy) měly ještě méně času na vaření, zahradničení a domácí práce. Mrazáky a mikrovlnky umožnily nahradit doma vařené jídlo z čerstvých surovin prefabrikovanými „televizními večeřemi“ ze supermarketu.
Tento „pohodlný život“ mohl existovat jedině díky plastům na jedno použití. Plastová brčka, plastové sáčky, polystyrenové talíře a polypropylenové příbory na jídlo s sebou tvoří materiální základnu běžného života. Všechno je možné rychle dostat a snadno zkonzumovat – a co zbyde, jednoduše vyhodit do koše. Výrobky na jedno použití se staly symbolem životního stylu v kapitalistické ekonomice. Tento životní styl je zároveň příčinou i důsledkem zhuštěnosti a rychlosti moderního života.
Stejný postoj je vidět i v samém srdci popkultury, například na sportovních či hudebních událostech nebo v Hollywoodu. Plastových výrobků na jedno použití jsou plné obrazovky všech velikostí, vysokoškolské večírky přetékají plastovými příbory a seriáloví hrdinové spěchají do práce s kelímkem kávy v ruce. Tyto obrazy se šíří do celého světa. V chudších regionech jsou plastové produkty na jedno použití vnímány jako prestižní a používají se ve velkém. A korporace tyto trendy aktivně povzbuzují a podporují. Festivaly a další velké události také produkují kamiony odpadu, který je možné jedině spálit nebo zavézt na skládku.
V roce 2019 Coca-Cola spolu s 31 dalšími firmami poprvé zveřejnila údaje o produkci plastů. Z čísel je vidět, jaké množství odpadu je produkováno poměrně malým počtem firem.
Část organizátorů to ale přimělo začít přemýšlet jinak. Někteří teď používají zálohované kelímky, které musí zákazník vrátit, aby zálohu dostal zpátky. Jídlo se stále častěji podává na kompostovatelných talířích. Čím dál víc prodejců jídla s sebou nabízí slevy, když si zákazník přinese vlastní, opakovaně použitelné nádobí. Mentalita přející výrobkům na jedno použití ale stále převládá – dělá totiž některé věci prostě o kousek jednodušší. Náklady, které odpad způsobuje, nejsou započítávány do prodejní ceny výrobku.
Mechanismy se v jednotlivých zemích liší. V řadě rozvojových zemí bylo rozhodující, že velkovýrobci spotřebních výrobků jako Procter & Gamble své produkty dodávají v sáčcích: aby pronikli na místní trh, prodávají šampony, prací prostředky nebo kečup v malých, neprodyšných plastových pytlících. Dodavatelé argumentují tím, že díky nim si nízkopříjmoví zákazníci vůbec mohou tyto produkty dovolit. Výsledkem je ale další a další odpad.
Katastrofální je, že tyto miniaturní dávky znamenají dramatický nepoměr mezi množstvím obalového materiálu, který je potřeba na jednu jednotku produktu, a zároveň podporují spotřebu. To je zvlášť tragické v oblastech, kde je nedostatečný přístup k pitné vodě a místní obyvatelé jsou nuceni kupovat vodu v plastových lahvích. Bez funkčního systému nakládání s odpady se pak topí v záplavě plastů. Výrobci žádné cesty, jak odvoz a recyklaci obalů řešit, nenabízejí. Odpadky ze spotřebního zboží znamenají pro řadu měst v rozvojovém světě obrovský problém. Neexistuje totiž motivace je sbírat ani způsob, jak s nimi nakládat šetrně k životnímu prostředí.
Zdroj: Atlas plastů
