Nějak to s tím plánováním všechno neklape tak, jak by mělo. Už máme pomalu měsíc nového roku za sebou a letošní směrná čísla pro jednotlivé podniky jako by ještě pořád nebyla jasná. Ne, že by to takhle někdo hlásil, ale z různých publikovaných náznaků vyplývá, že byrokraté ve stranických a vládních sekretariátech nestihli promítnout sovětský tlak na jinou terminologii a jiný propagandistický pracovní styl do běžné plánovací a provozní praxe státního správního mechanismu.
Ten tlak se z moskevského hlediska projevuje samozřejmě hlavně v požadavku ještě užší spolupráce zemí RVHP, což ve skutečnosti znamená, v ještě intenzívnějším spojení jednotlivých národních ekonomik do sovětských politicko-ekonomických koncepcí. Z toho se žádná země moskevského bloku nemůže tak snadno vyzout. Představuje to pro každou z nich nutně zatížení národního hospodaření a už proto je právě povolena o něco otevřenější debata o nejrůznějších domácích ekonomických problémech, než tomu bylo v poslední době, značně kamenné.
Hlavně odborný ekonomický tisk začíná ožívat nezvyklými jinak podněty, které patrně existovaly vždycky, ale když, tak v podobě stroze interní. Hned na počátku roku napsal například do Hospodářských novin pozoruhodnou stať generální ředitel Českých energetických závodů. Podtitul této stati označil její konkrétní námět: Energie bude stále dražší. Ale titul článku nazval plným jménem problém, který se zdaleka netýká pouze probírané ekonomické oblasti. Titul zněl: Ceny proti hospodárnosti. Zájemci nechť si stať opatří, protože jde skutečně o text hutný, doložený a srozumitelně zformulovaný.
Inženýr Miroslav Kubín, který má také titul kandidáta věd, rozebírá její spotřeby. A zjišťuje hned úvodem, že dosavadní nástroje nepřinesly žádoucí výsledky. Měrná spotřeba energie na jednotku produkce je pořád daleko vyšší než ve většině průmyslově vyspělých zemí a dosavadní nástroje, to byly běžné způsoby centrálně přikázaného systému řízení, limity, normy, sankce, státní cílové programy, tedy vesměs úkony, se kterými si vedení podniků dovedou po těch dlouhých letech soustavných zkušeností celkem snadno poradit.
Ing. Kubín se snaží dokázat, že jediný nástroj, který může přispět ke skutečnému zájmu odběratelů o snížení nákladů na spotřebu elektřiny, je nástroj ekonomický a tím je zcela jednoduše cena elektřiny. Rozborem situace a jejího vývoje se v článku dokládá, že se velkoobchodní ceny sice v posledních deseti letech zvýšily několikrát, ale vždycky zase pouze příkazem shora, podle politické úvahy centra a nikoli na základě skutečného výpočtu nákladů na výrobu elektřiny.
Autor článku říká cenovému vývoji do roku 1976 stagnace, leč vysvětluje ho přesněji, když hovoří o politice levné energie, která se zdůvodňovala nutností rozvoje energeticky náročných provozů. Je dobře známo, co se pod tímto pojmem skrývalo – tzv. ocelová koncepce, vycházející ze Stalinových válečných plánů v 50. letech a obtížně pak přizpůsobována nárokům dalšího vývoje, přizpůsobovaná vlastně podnes.
Onu cenovou stagnaci narušil až prudký růst světových cen primárních zdrojů energie, především ropy a zemního plynu v 70. letech. Citovaný článek přináší k této příležitosti graf, znázorňující bohužel růst cen pouze západních dodavatelů, ačkoli československým partnerem je v tomto ohledu skoro výhradně Sovětský svaz, ale chytrému stačí napovědět.
Z této příčiny tedy samozřejmě stouply i náklady na výrobu elektřiny v Československu, ovšem největší problém vznikl radikální změnou orientace na domácí hnědé uhlí jako na hlavní energetický zdroj výroby elektřiny. Tím neúměrně vzrostly investiční náklady na výstavbu tepelných elektráren, na jejich provoz a opravy, komplikované stále se zhoršující kvalitou uhlí a dožíváním starých provozů, které jsou v činnosti už dávno za hranicí jejich původně zamýšlené životnosti. Mimořádné zatížení pak vzniklo výstavbou elektráren jaderných. Konkrétní čísla jsou samozřejmě utajena, ale občas proskočí informace, které hovoří o stovkách miliard potřebných navíc oproti falešné původní kalkulaci.
Tohle všechno se samozřejmě do ceny elektřiny promítnout nemůže, protože by stoupla tak horentně, že by se podniky finančně zhroutily. Odborník to také nežádá. Pokládá však za nezbytné cenové tarify v zásadě zdvojnásobit, čímž by se podnikům dostalo většího podnětu pro snižování energetické spotřeby a výrobcům elektřiny aspoň trochu prostředků na další zvyšující se provozní náklady, viz shora uvedená údržba, zatížená navíc postupným snižováním výroby starých elektráren, čímž se měrně náklady ovšem dále zvýší, a souběžným zvyšováním výroby v elektrárnách jaderných, což je hlavně v prvních letech také nákladná záležitost.
Zvýšit tarify ovšem znamená podstatně zasáhnout do podnikových rozpočtů, které by musely uhradit to, co se teď direktivně hradí z rozpočtu státního. Z podnikové sféry se dá očekávat bouře odporu, protože jde o zásah do celého principu řízení, a k tomu se nepohyblivé hradčanské centrum sotva rozhoupá. Takže vše zůstane při starém. Elektřina bude levná, čímž se propagandisté možná občas i pochlubí, ale všude se s ní také bude zacházet jako s něčím, co platí kdosi jiný, ne my. Jako třeba u zemědělských organizací, které platí za proud o třetinu míň třeba služby, školy, zdravotnictví. Politický nástroj se tomu říkalo v dobách kolektivizace. Kdo šel do družstva, platil o třetinu míň, komu vzali pole a krávu, platil o třetinu víc. A tenhle třídní pohled tu zůstal jaksi na památku. Zůstal jenom tady?
Svobodná Evropa 21. ledna 1986, Události a názory, česky
