Povrch země prodělal od pradávných dob mnoho změn a převratů, které budí údiv svou ohromností, zejména neuvědomíme-li si, že jsou dílem obrovských period časových. Tyto změny povrchu děly se pravděpodobně většinou ponenáhle – nehledíme-li k velikým převratům vulkanickým, obrovským sesuvům horských svahů, spoustám způsobeným velikými vodními přívaly apod. – a dějí se tak ještě podnes, takže naší pozornosti nezřídka unikají. Celá mohutná horstva byla postupem času až na nepatrné zbytky snížena, jako např. Šumava a Českomoravská vysočina, které jsou dnes již jen malým zbytkem mohutného kdysi horstva, s něhož byly nesmírné hmoty již v nejstarších geologických dobách odplaveny.
Na takovýchto změnách povrchu zemského mají veliký podíl vlivy atmosférické, které ponenáhlu porušují horniny, z nichž jsou hory vybudovány, a usnadňují tak nivelisující činnost povrchových vod. Prudké vodní přívaly a vody sněhové, které rychle sběhnou s horských vrcholů a svahů do úžlabin, soustřeďují se zde v mohutné proudy a vyvinují při značném spádu velikou živou sílu, kterou vybíjí vymíláním a unášením horninných hmot.
Takovouto činnost rozvinují hlavně bystřiny, tj. prameny a horní přítoky horských řek, protékající úžlabinami velkého, často nepravidelného spádu, které se vyznamenávají velmi značným kolísáním vodního stavu, nezřídka téměř úplným vysýcháním za dob normálních a náhlým obrovským rozvodněním za tání sněhu neb za prudkých dešťových přívalů, při kterých spousty horninných drolin unášejí a v dolním toku neb při ústí obyčejně s velikou škodou ukládají.
Uvážíme-li, že jde tu o toky horské s velikým spádem dna, údolních svahů i celé srážkové oblasti a značnými náhlými přívaly, pochopíme snadno mocný vymílací a unášecí účinek těchto toků.
Veliké náhlé přívaly vodní vyskytují se u bystřin nejen proto, že jde tu o značné nadmořské výšky, v nichž jsou srážky vydatnější, ale i proto, že poměrně malá úvodí bystřin mohou býti v celé své rozloze velmi intensivní srážkou zasažena, a že značný spád způsobuje rychlý odtok, takže se vody i z nejvzdálenějších míst mohou dostati ještě za trvání deště do níže položených tratí a zastihnou tam vody dolní, což vyvolává vysokou kulminaci odtokové vlny. Krátká doba odtoku po případě i nasycení půdy předchozími srážkami zabraňuje vydatné vsáknutí vody do půdy a vypaření její do vzduchu, takže koeficient odtokový, jímž vyjadřujeme poměr vody odtékající k vodě spadlé, je velmi značný.
Není-li půda srážkové oblasti chráněna vegetační pokrývkou, odplavuje se při přívalech, čímž se stále zmenšuje mocnost propustné vrstvy schopné vodu pojati a zadržovati a tím k napojení spodních vod a pramenů přispívati. Tato retenční schopnost téměř úplně ustane, když odkryje se úplně skalní spodina, pro vodu téměř nepropustná. Tím se také zjedná přímý přístup vlivům vzdušným k horninám, z nichž jsou svahy a hřebeny horské vybudovány, a nastává podle petrografické povahy horniny více či méně rapidní porušování jich.
Tytéž zjevy, jimiž bylo vysvětleno mohutné a náhlé rozvodňování bystřin, tj. rychlý odtek vod a nepatrná retenční schopnost úvodí, objasňují i další vlastnost bystřin, tj. náhlé klesnutí stavu vodního a dlouhé trvání nejnižší vody, ano i úplné vysýchání potočiště bystřin.
Spád bystřin kolísá ve velmi širokých mezích, tj. asi od 2 do 50 %. Surell označuje za bystřiny toky, jejichž spád přestupuje 6 % a neklesá pod 4 %.
Jak veliký účinek má spád na vymílání a unášení horninných hmot vysvítá z pozorování unášecí síly velikých vodních toků s unášecí silou bystřin. Sílu, kterou působí tekoucí voda na dno a břehy potočiště a způsobuje vymílání a unášení horninných částic, nazýváme silou unášecí. Du Boys sestavil pro sílu tu vzorec U = ƴ . h . J, čili 1000 . h. J kg/m2, kde ƴ značí měrnou váhu vody, h hloubku vody a J relativní spád její hladiny. Pro dolní tok velikých řek např. o hloubce 8 m, ale pouze 0,2 ‰ spádu vyplývá z uvedeného vzorce unášecí síla pouhých 1,6 kg/m2; pro Rýn u Basileje, kde má 1,75 m hloubky a 4 % spádu, 70 kg/m2, pro horské bystřiny hloubky pouze 1,0 m, avšak 25 % spádu 250 kg/m2.
Tyto veliké rozdíly unášecí síly velikých řek a horských bystřin, která může býti u těchto až 25 i vícenásobná oněch, jsou vysvětlitelny velikým intervalem, v němž kolísají spády řek a bystřin, tj. asi od 0,1 ‰ do 500 ‰, takže se více uplatňují nežli hloubky, které se tou měrou od sebe neliší. Veliké řeky v dolních tocích unášejí proto již jen jemný kal, kdežto mohutné bystřiny velikých spádů, valívají i veliké balvany mnoho metrických centů vážící. Zjev tento je zvláště nápadný u horských bystřin, u nichž vyskytují se suťové proudy (mury), tj. jakési zemní a štěrkové laviny povstávající tím, že do bystřinného úžlabí dostanou se náhle veliké spousty hlíny, kamení i jiných hmot, takže zatarasí vodní proud, a byvše jím prosyceny dostávají se do pohybu jako kašovitá hmota veliké měrné váhy (asi 1800 kg/m3), ve které obrovské balvany takřka plovou. Známy jsou příklady z Tyrolska, kde takovéto proudy unášely porfyrové balvany až 20 m3 obsahu, tj. váhy asi 50 tun.
Ukládací činnost bystřin jeví se hlavně při ústí bystřinného úžlabí do hlavního údolí, kde vytvářejí se často obrovské nánosy kuželovitého tvaru ohrožující úrodné údolní pozemky, upravené nebo splavené toky, vodní díla a nádrže apod.
Nános zemní lavinou náhle utvořený není vrstvený, nýbrž záleží z různých hmot nepravidelně promísených, kdežto nánosy ukládané vodními přívaly bystřinnými při ústí vykazují vrstvení a roztřídění materiálu. Podle toho rozeznáváme u bystřin dopravu hromadnou a dopravu tříděnou. Při stoupající vodě počne se totiž pohybovati zprvu malé množství drobnějších plavenin, unášení přibývá se stoupající vodou, resp. s rychlostí její co do množství i rozměrů pevných hmot (písku, štěrku, valounů, balvanů) a ubývá při poklesu stavu vodního. Postup tento se při příštích vodách opakuje, což bývá v nánosech patrno vrstvením. Z právě řečeného vysvítá též, že doprava pevných hmot (písku, štěrku, valounů) tekoucí vodou není neomezená, nýbrž jak co do množství, tak co do rozměru hmot závislá od množství vody a spádu hladiny, pokud se týče potočiště, čili od unášecí síly, neb (podle jiné teorie) od rychlosti tekoucí vody. Je též známo a teoreticky lze dokázati, že přibíráním dopravovaných pevných hmot ubývá na střední rychlosti vody, takže klesne až na hodnotu, při níž voda nemůže dalších hmot přibírati. V teorii o pohybu plavením štěrku a valounů mluvíme proto o nasycení vody plaveninami (valouny etc.), o krajní unášecí síle vody neb o krajní rychlosti valounů, tj. o unášecí síle, pokud se týče rychlosti vody, při které valouny právě v klidu neb se počínají ukládati, o únosu valounů, tj. o množství valounů určité velikosti, které vodní proud je s to za 1 sek. unášeti, o vyrovnávacím čili kompesačním spádu, tj. spádu odpovídajícím stavu nasycené vody, při němž je právě ještě s to přinášený materiál dále nésti, aniž by ho ukládala neb dalšího přibírala. Spád tento je závislý od stavu vodního a nabývá nejmenší hodnoty při maximální výšce a minimální dopravě materiálu. Abychom zabezpečili stálost dna úžlabí bystřinného, resp. abychom zamezili podstatné jeho prohlubování, musili bychom mu tudíž dáti sestpňovám spád, jenž jest roven spádu vyrovnávacímu, odpovídajícímu nejvyššímu stavu vody. Spád ten se při klesající vodě ukládáním materiálu poněkud zvyšuje, ale při následujících velkých vodách znovu snižuje.
Kromě spádu vyrovnávacího uvádí Breton ještě dva extrémy spádu, tj. spád záplavný, maximální to spád odpovídající nejmenší výšce vody, jenž vytváří se při úplném rozlití se vody (u bystřin na kuželu nánosu), a spád klidu, minimální to spád, který si voda vytvoří při největší hloubce a minimální zatížení, tj. při vodě čisté. O spádu tom lze ovšem mluviti jen za předpokladu rovnoběžnosti hladiny vodní se dnem, ježto při značném spádu hladiny není ani dno horizontální, ba ani dno s protispádem proti vymílání zabezpečeno.
Máme-li posouditi, jakých opatření jest třeba, abychom čelili zhoubné činnosti bystřin, třeba si blíže všimnouti, jaké přirozené zjevy při uvolňování horninných hmot spolupůsobí. Jsou to hlavně zvětrávání, vymílání (erose) a sesuvy půdy.
Účinkem zvětrávání se i pevné skály v drobnou drť rozpadávají a skýtají vodám bystřinným uvolněné hmoty přímo.
Zvětrávání je způsobeno hlavně vlivy atmosférickými zejména změnami teploty a mechanickým i chemickým účinkem vody a ovzduší. Podléhají mu více méně veškeré horniny, nejvíce horniny břidličnaté, méně krystalické horniny vrstevnaté, a nejméně horniny balvanité. Z toho je patrno, jak veliký vliv na rozpoutání bystřin má geologický útvar území. Mimo to však je zvětrávání velkou měrou závislé od poměru klimatických a podléhají mu nejvíce horniny ve vlhkých polohách s častým střídáním teploty nad bodem mrazu a pod ním, tedy zejména na hranici věčného sněhu, dále pak v exposicích, kde sněhy záhy tají a pozdní mrazy často se dostavují. Známo je, že i vegetace (ba i různé mikroorganismy) podporuje zvětrávání hornin, leptajíc je svými kořeny a mechanicky je rozrušujíc; avšak tento účinek působí u souvislých lesních porostů příznivě tím, že produkty tohoto zvětrávání vytváří plodnou prsť systémem kořenů dobře upoutanou, která chrání spodinu před rozpadáváním v pohyblivou drť a má nemálo příznivý účinek na svahy po stránce hydrologické.
Kde jsou svahy horské již až na skalní spodinu obnaženy, tam má ovšem zvětrávání úplně volné pole. Droliny takto uvolněné hromadí se na svazích údolních i v úžlabinách a za přívalu bývají sebou strženy a unášeny.
Zvětráváním stávají se horniny snáze přístupnými erosi. Erose, tj. vymílání hornin, působené mechanickým účinkem (unášecí silou neb rázem) vody, je samozřejmě tím značnější a nebezpečnější, čím sypčí a jemnější jsou součástky půdy neb čím je tmel jejich snáze rozpustný a proud vody soustředěnější. Z tohoto důvodu je důležito, aby na takovýchto půdách byla voda vegetační pokrývkou nucena odtékati stejnoměrně po povrchu v nízké vrstvě rozložena.
Účinky erose jeví se nejen prohloubením údolního dna, nýbrž i podemletím paty svahů, které se následkem toho strhávají. Děje se tak hlavně za přívalů dešťových, kdy půda svahů nasáknuvši vodou ztrácí na své soudružnosti a snaží se zaujati mírnější sklon. Postupným prohlubováním dna nebo i podemíláním paty svahů v záhybech potočních vznikají tak v horských úbočích nezřídka rozsáhlé svahové strhliny, které se stále zvětšují a jsou zdrojem velikého množství pohyblivých horninných drolin. Erosi, jevící se prohlubováním dna, zoveme erosi podélnou. Erose příčná souvisí obyčejně s erosí podélnou, ale není jí podmíněna, naopak bývá často vyvolána nikoliv prohloubením, nýbrž zvyšováním dna. Nánosy ve dně ukládají se totiž ve tvaru konvexním – vlivem největší rychlosti vody a tudíž největší dopravy hrubých plavenin v proudnici – takže stlačují následkem toho proud vodní pod svahy. Podobně bývá proud vody stlačován pod svahy i nánosy z postranních přítoků nebo i skalnatých dnem k jedné straně skloněným a způsobuje tím erosi příčinou a v zápětí této i strhliny svahové.
U bystřin našich středohor a pahorkatin nejsou strhliny svahové tak častým a mohutným zjevem jako u bystřin alpských, což lze vysvětliti jednak příznivějším útvarem terénu, jednak i geologickým složením našich hor. Mohutné vrstvy sypkých horninných hmot, zejména glaciálních štěrků a svahových sutí, kryjících svahy Alp, skýtají možnost vzniku rozsáhlých strží svahových. Naše hory, Šumava, Českomoravská vysočina a Sudety jsou však vybudovány většinou z pevných krystalických neb hlubinných hornin a jsou kryty poměrně málo mocnými vrstvami půd, vzniklých zvětráváním neb pozdějšími nánosy. Následkem toho naráží proud vody často v nevelké hloubce na pevnou spodinu, čímž erose podélná bývá téměř zastavena a může dále působiti hlavně jen erose příčná.
Mladší, snadno odplavitelné uloženiny vyskytují se u nás většinou jen v polohách nižších, kde terénní útvar i značná kulturní úroveň dotčených krajů brání rozpoutání pravých bystřin.
Značnější erosivní činnost vyvinuly u nás srážkové vody hlavně v permském útvaru v oblasti rakovnického a Zlatého potoka, místy též v křídovém a třetihorním útvaru na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku, kde se ve velké míře vyskýtá též erose v mocných diluviálních a aluviálních naplaveninách.
Pro činnost bystřin jsou zvláštního významu sesuvy půdy, jimiž se často veliké spousty pevných hmot dostávají do vod bystřinných. Sesuvy půdy vyskytují se v našich zemích dosti často a v nemalých rozměrech a zvyšují velmi nebezpečí bystřin. Kdežto svahové strhliny povstávají hlavně podemletím paty svahů, bývají sesuvy půdy zaviněny prosáknutím půdy vodou. V podstatě jde tu buď o posuv horních vrstev na skloněném, nepropustném (hlavně jílovitém) podloží, které stává se kluzkým tím, že vody vnikající až k němu, je rozmáčí a svrchní vrstva sesuje se následkem zmenšení tření, nebo voda vniká propustnou (písčitou) vrstvou neb trhlinami mezi vrstvy jiné (jílovité) a nemá-li správného odtoku, rozmáčí je, čímž zmenší soudružnost půdy, takže se neudrží v původním sklonu, nýbrž sjíždí.
Sesuvy příkrých svahů vyskytují se často v oblasti našich bystřin za velikých přívalů, kdy povrchní vrstvy udržující se za sucha právě ještě v klidu, ztrácejí však svou rovnováhu, jakmile jsou vodou promočeny. Sesuvy takové udály se např. v roce 1897 v oblasti Velké a Malé Úpy v celkové rozloze asi 15 ha, při čemž sjelo asi 150 000 m3 země a 4000 m3 lesních porostů, a v roce 1921 v horách Jesenických do údolí Moravské Děsné a slezské Bělé aj. Sesuvy v údolí Děsné měly celkovou rozlohu asi 40 ha.
Svahové sesuvy zvyšují zhoubnou činnost bystřin velkou měrou nejen tím, že zvětší objem proudu rozvodněné bystřiny množstvím hlíny, štěrku a balvanů, ano i dříví, zanesou úplné pozemky, ale mohou i dočasným zatarasením proudu vodního zvýšiti kulminaci odtokové vlny, jak se to stalo např. při zmíněné katastrofě v oblasti Moravské Děsné.
Sesuvy lze uklidniti hlavně jen odvodňováním svahů a nebezpečí lze předejíti včasnou péčí o správný odtok srážkových i pramenitých vod a pěstěním lesních porostů, které při poměrně malé nadzemní hmotě poutají půdy do značné hloubky mohutnými kořeny.
Erosivní a dopravní činností vyznamenávají se však též sněhové laviny a ve velehorách obrovskou měrou též ledovce. Laviny sněhové jsou u nás zjevem celkem podřadným, ač např. na jaře roku 1923 sřítila se dosti mohutná sněhová lavina s úbočí Kozího Hřbetu do údolí Klausenwasser (přítoku Labského u Špindlerova Mlýna) v Krkonoších a smetla do údolí asi 70-80leté smrkové lesní porosty pokrývající dolní část svahu. Letošního jara sřítila se veliká sněhová lavina v oblasti Velké Fatry Rybovskou dolinou do údolí Starohorského potoka a smetla nejen rozsáhlé staré lesní porosty v cestě jí stojící, ale i mnoho domků v osadě Jelenici, kde přišlo několik lidí o život.
Bystřiny, v nichž se droliny vyvinují výhradně nebo převahou zvětráváním, mají zvláštní ráz a vyžadují jiného způsobu zahrazovacího nežli bystřiny, kde působí hlavně vymílání a sesuvy. Těmto říkáme vymílavé (erosivní), oněm zvětralinné. Bystřiny vymílavé jsou zpravidla nebezpečnější, poněvadž erosí a sesuvy se dostávají často veliké spousty materiálu najednou do proudu vodního. Mohutnost jejich závisí však zase podstatně na geologickém útvaru a poměrech vegetačních i na lesním hospodářství v oblasti bystřinné, jakož i na rozloze a tvaru povodí i na konfiguraci terénu. Proto setkáváme se mnohdy i ve středohorách neb i v pahorkatinách, kde uvedené poměry jsou nepříznivé, s nebezpečnými aneb pro vyšší kulturní rozvoj dotčených krajů zvláště významnými bystřinami.
Jako zvlášť zajímavý příklad uvádím obrovské vodní katastrofy z minulého století způsobené bystřinami v jihofrancouzském departmentu Basess Alpes v povodí řeky Burance u Barcelonette. Horské svahy záležejí v krajích těch z mohutných vrstev černých liasových slínů a břidlic útvaru černé Jury (teras noires) podléhajících nadmíru snadno erosi. Byvše před časem ve velikých rozlohách lesního krytu zbaveny a nerozumnou vykořisťující pastvou ovcí a koz zpustošeny, podlehly úplně splavující a erosivní činnosti srážkových vod, takže daleko široko se rozprostírající, veškeré osvěžující zelené zbavené, četnými výmoly a struhami rozbrázděné plochy staly se obrovskými zdroji horninového materiálu, jímž byly horské toky úplně zanášeny. Vodní katastrofy, které po té následovaly, způsobily nesmírné škody na cenných údolních pozemcích, komunikacích a jiných statcích a vyžadovaly rozsáhlých prací zahrazovacích a rekultivačních v oblasti bystřin.
Obyvatelstvo hor bývalo již odedávna bystřinami sužováno a bylo nuceno proti nim se brániti. Zajímavo je, že mělo často svá sídla v údolí na vyvýšeném místě, jaké tvoří kuželovitý nános při ústí bystřiny do hlavního údolí. Usadilo se tam patrně v dobách, kdy bystřina ve své činnosti na delší dobu ustala, ale nezřídka se později znovu rozpoutala a to patrně nevhodným zasahováním do lesních poměrů obyvatelstvem, vnikajícím postranními údolími dále do hor. Nové přívaly bystřin úplně zanášely potočiště, které osadou probíhalo, takže koryto muselo býti stále vyklízeno a materiál byl hrázovitě podél toku ukládán. Ježto pak vyklizení nebylo nikdy provedeno až do původní hloubky dna, vznikaly velice často potočiště hrázovitě nad okolní terén vyvýšená, která nebezpečí přívalů bystřinných nemálo stupňovala. Taková hrázovitá koryta nad okolní terén vysunutá máme i u nás v Čechách např. na některých přítocích labských pod Ústím n. L. (Steinbach u Police) a namnoze i na Slovensku (Gbelanský potok u Žiliny) aj. Nebezpečí, které z tohoto stavu hrozilo, vedlo obyvatelstvo k poznání, že udržování sebe rozměrnějšího potočiště nechrání bezpečně před přívaly bystřinnými ba naopak, že v širokém korytě voda přinesený materiál tím spíše ukládá a přívaly štěrkové k rozšíření nutí. Bylo seznáno, že třeba zadržeti příval bystřiny hned v údolí jejím, což vedlo ku zřizování uzávěr údolních, často velikých rozměrů. Leč na skutečných bystřinách ani toto opatření na dlouhou dobu nestačilo, neboť veliké přívaly bystřinné zaplnily často v krátké době sebe větší prostor nádržný, takže následující příval šel již přes přehrážku, která nebezpečí zvyšovala i tím, že byla nezřídka sama porušena a voda strhla pak s sebou i velkou část materiálu za ní uloženého. Účinek takovýchto přehrážek tudíž časem pomíjel a zůstal pak téměř bezúčinný stupeň, jehož pečlivé udržování vyžadovalo často nemalého nákladu.
Je z toho patrno, že na pravých mohutných bystřinách některých krajů je zřizování přehrážek zdržných pouhým paliativním opatřením dočasné ceny a lze jich s výhodou použíti jen na bystřinách poměrně malé štěrkonosnosti, zejména jde-li o rychlou přechodnou ochranu důležitých objektů (osad, komunikací, říčních úprav, vodních nádrží apod.) nežli lze bystřinu definitivně systematicky zahraditi, nebo jde-li o bystřinu s četnými, nepatrnými a rozptýlenými zdroji materiálu, jichž zahražování by vyžadovalo velmi četných, roztroušených, malých objektů. Mimo to osvědčují se přehrážky zdržné po dlouhou dobu tam, kde není vznik pohyblivých horninných drolin celkem značný a kde lze zříditi dosti velký nádržný prostor, jejž lze po případě i vyklízením udržovati. To bývá možno zejména tam, kde jsou přehrážky snadno přístupné a vyklizeného materiálu lze použíti jako štěrku neb písku apod. Případy takové vyskytují se dosti často u bystřin v našich pahorkatinách a lze se u nich mnohdy na tento jednoduchý způsob zahrazení omeziti.
Z předchozích výkladů lze odvoditi zásady, na nichž má spočívati systematické hrazení bystřin. Po stránce technické jest to jednak zmenšení vodní síly, která způsobuje vymílání a dopravu horninných drolin, jednak zvýšení odporu půdy proti mechanické síle vody a hlavně proti jejím účinkům erosivním. Po stránce lesnické jest třeba ochrany půdy proti vlivům způsobujícím poruchy jejího povrchu.
Ježto unášecí síla vody je závislá – jak dříve uvedeno – na výšce sloupce vodního a spádu hladiny, neb (dle jiných teorií) množství a rozměry unášeného materiálu závisí na rychlosti vody při dně, která je rovněž v podstatě funkcí hloubky a spádu, dlužno úsilí soustřediti v první řadě na snížení těchto veličin. Zmenšiti hloubku odtékající vody bylo by možno snížením odtokového množství vodních přívalů, neb rozšířením koryta. Zmírniti relativní spád není zpravidla možno prodloužením toku, ježto tok bystřiny bývá většinou horskými svahy ohraničen, lze jenom spád na určitá místa soustřediti a dobře zajištěnými přepady (přehrážkami a stupni) v jednotlivých tratích vyrovnati.
Odtok přívalových vod hledíme v oblasti bystřin zmírniti zvýšením retenční schopnosti horských svahů, hlavně sesílením propustné vrstvy půdy a jejího humosního povrchu. O lesnických opatřeních, která tomuto účelu slouží, dlužno ještě podotknouti, že nejde tu pouze o to, aby svahy horské byly řádně zalesněny, nýbrž i o to, aby lesní hospodářství bylo prováděno i se zřením na vodní režim co nejvýhodnějším způsobem. Hospodářstvím holosečným, zejména dobývají-li se též pařezy, nejen že se vydává půda nebezpečí splavování a vymílání, ale zakládáním stejnověkých jehličnatých (smrkových) porostu, které s hospodářstvím tím souvisí, ztrácí půda na své hodnotě i na své retenční schopnosti. Naproti tomu tzv. hospodářství tmavosečné neb průběrové, spojené s přirozeným zmlazováním porostů, chrání lépe půdu, udržuje její bonitu a jest i s to vodní retenční schopnost horských svahů značně zvýšiti.
Z technických opatření ku snížení odtoku srážkových vod uvádím zřizování horizontálních příkopů k zachycení vody na svazích, které bylo kdysi v Německu doporučováno. Opatření tohoto nelze však v krajích intensivně vzdělávaných zpravidla ve větší míře použití, v malém rozsahu pak, v jakém je proveditelno, je účinek jeho málo vydatný. Na svazích náchylných k sesuvům bylo by opatření takové dokonce i velmi na pováženou. Ve Švýcarsku se poslední dobou dosáhlo podle Martiho dobrých výsledků horizontálními kamennými tarásky hlavně v oblasti na hranicí lesní vegetace, jimiž se brání soustředění vod a zmenšuje se rychlost jejich odtoku. O tomto opatření lze podotknouti asi totéž, co řečeno o horizontálních příkopech.
Omeziti vydatně náhlý odtok vod za katastrofálních přívalů bylo by možno jen velikými vodními nádržemi, pro něž však nebývá na bystřinách vhodných míst hlavně pro veliký spád a malou šířku údolí, takže účinek by nebyl ve správném poměru k nákladu takových objektů.
Na bystřinách zvětralinných je hlavně třeba zameziti vznik horninné drtě, jenž bývá často rozšířen na rozsáhlé plochy úvodí, takže nelze užití téměř jiného prostředku, nežli lesní vegetace, jejíž založení na sterilních skalních svazích je však velmi obtížno. K předchozímu ustálení labilních skalních útesů a pohyblivých sutí používá se různých drobných staveb, jako tarasů, podezdívek apod. Skalní droliny na mnoha místech v údolí se hromadící neb suťové haldy na svazích vodou podemílané a s sebou strhávané nutno zadržeti. K účelu tomu staví se jednotlivé přehrážky zdržné (lapače štěrku), které nebývají mezi sebou ve zvláštní souvislosti, avšak jejich nádržný prostor musí býti vydatný. Při volbě místa přihlíží se proto též k tomu, aby se údolí nad takovouto přehrážkou co možná rozšiřovalo a mělo mírný spád.
Podstatně jinak mají se věci u bystřin vymílavých. I zde bývá třeba zajistiti povrch půdy lesní vegetací, pro niž je zde sice půda příznivější co do své bonity, ale její úplná pohyblivost jest velikou překážkou zalesnění. Pohyblivost tato jest podmíněna prohlubováním rýh a výmolů ve svazcích i vymíláním údolního dna, v zápětí i strhávání svahů zejména tam, kde vsáklé vody sesouvání podporují. Erose je tu rozšířena na dlouhé tratě potoční i různé postranní strouhy a svahové zmoly, a k jejímu zamezení nevystačí se proto několika přehrážkami bez zvláštní souvislosti zřízenými, nýbrž bývá nutno zřizovati jich celá soustavná pořadí.
Většinou se při tom používá poměrně nízkých přehrážek (2-4 m vysokých), jejichž hlavním účelem jest ustáliti údolní dno a podchytiti svahy. Soustavným sestupňováním dna těmito přehrážkami lomí se spád a zmenšuje se erosivní resp. unášecí síla vody, a koruny přehrážek i jejich spadiště jsou pevnými oporami dna, které prohloubení jeho zamezují. Samozřejmo je, že takovéto přehrážky zadržují též přinášený štěrk a valouny a vytváří záplně, které podemleté paty svahů podpírají.
O tom, v jakých systémech se tyto ustalovací (konsolidační) přehrážky zřizují, nelze se v tomto krátkém pojednání podrobně zmiňovati. Záplň, která se časem za přehrážkou z přinášeného materiálu vytváří, má obyčejně sahati od koruny předchozí až k patě následující přehrážky, aby bránila podemletí této. Výšku, po případě umístění přehrážek jest proto voliti dle vyrovnávacího spádu, v němž se pravděpodobně záplň vytvoří. Postupem zahrazování, resp. zmenšováním množství i rozměrů unášených hmot se však tento spád zmenšuje, čímž se údolní dno pod horní přehrážkou ohnažuje a je dalším vymíláním ohroženo. Bývá proto třeba dalšího opatření, tj. buď zvýšení přehrážky dolní neb vsunutí nižších, obyčejně jednodušeji stavěných objektů.
Způsoby soustavného zahrazování jsou však i jiné. Tak např. bývá výhodno místo menšího počtu vyšších přehrážek zřizovati více přehrážek nízkých a v tratích, kde je třeba podchytiti svahy stejnoměrné do určité výše, stavěti následující přehrážku již na záplň předchozí.
Tohoto systému používá se hlavně při hrazení zmol v písečité, neb hlinité neb z drobného štěrku sestávající půdě, kde lze použíti nízkých, pletených, vegetací oživených přehrážek.
Při značné hloubce takovýchto zmol dociluje se potřebného zvýšení dna zřizováním několika pořadí nízkých přehrážek nad sebou.
Systému toho, jejž lze kombinovati i s vyššími kamennými objekty (obr. 243.), užito bylo ve velkém rozsahu ve Francii a u nás byl systém ten napodoben při hrazení bystřin v oblasti Rakovnického a Zlatého potoka. Vegetační hrazení se při správném hospodaření nejenom samo sebou udržuje, nýbrž nese i čistý výtěžek.
Kde je spád bystřiny tak značný, že nelze ho dostatečně zmírniti sestupňováním, bývá nutno příčně přehrážky, po případě stupně, kombinovati se zpevněnými, hlavně dlážděnými žlaby.
Se zřením k tomu, že záplně nad přehrážkami vytvářejí se ve tvaru konvexním a stlačují mnohdy proud vody pod paty svahů, bývá třeba kombinovati příčné objekty s podélnými zdmi neb sruby apod. Opatření toho bývá třeba též v ostrých zatáčkách neb při malé hloubce profilu apod.
Zahrazování bystřin započíná se obyčejně v horních tratích, v těchto však od zdola, obyčejně od pevného skalnatého profilu. Nutná ochrana cenných pozemků neb i jiných objektů nutí však někdy i k jinému postupu. Ustálením dna bystřinných úžlabí a svahových výmolů a struh lze dosíci i uklidnění svahů, jejichž povrch se vhodnými pomůckami, jako zaplétáním, drnováním, horiz. zídkami apod. a konečně vegetací, hlavně zalesněním, upevňuje.
Objekty, které stavíme na bystřinách, bývají zděné na sucho neb na maltu, dřevěné nebo srubové s kamennou výplní z hatí nebo oživeného pletiva, v posledních dobách i betonové neb z drátěných sítí štěrkem plněných apod. Rozhodující při tom je, že jde často o stavby v odlehlých horách, kde je nesnadná doprava a jsme tudíž nuceni stavěti z materiálu, jenž je po ruce.
Další fásí zahrazování bystřin je zřizování pevných potočních koryt v rozlehlých štěrkovištích dolejších tratí bystřinných. Toho bývá třeba hlavně u bystřin v našich pahorkatinách, kde valná část horninných hmot byla již v dřívějších dobách s hor snesena a uložena v údolí ve štěrkovištích, jejichž stálá pohyblivost a značné rozšiřování na úkor sousedních pozemků bývá velikou závadou. Koryta taková bývají stupňována, mají důkladně opevněné břehy a zřizují se buď pro maximální vody, aby bylo zabráněno zaplavování a vymílání štěrkovišť, neb pouze pro střední veliké vody. Největší vody rozlévají se v tomto případě po štěrkovištích, což vyžaduje zpevnění těchto štěrkovišť traverzami, splanovaním a osázením přiměřenou dřevinou.
Koryta pro maximální vody vyžadují důkladných staveb kamenných, kdežto koryta pro střední vody lze stupňovati pouze dřevěnými prahy a břehy stačí opevniti vegetačními pracemi (záplety, hatěmi, prutinami apod.
Pečlivým ošetřováním koryt bystřinných, vyklízením jich, včasným odčiněním malých poruch a řádným lesním hospodářstvím v jejich horské oblasti lze zabrániti jejich přílišnému zdivočení. Bystřiny, jimž se této péče včas nedostane a v jejichž oblasti se provozuje nerozumné hospodářství, zejména neracionelní pastva apod., mohou se státi zvláště v některých útvarech geologických krutou metlou krajin, jimiž protékají, a zkrocení jich vyžaduje často veliké námahy a nemalých výloh.
Prof. Ing. Vojt. Kaisler, Triumf techniky 1925