Rustikál a dominikál

Pozemková reforma způsobila, že náš dorost už jen od starých pamětníků bude slýchati, jak v mnohých vesnicích i osaměle bývaly panské dvory – rozsáhlé hospodářské budovy, zpravidla větší než největší selské statky ve vsi, a kolem veliké lány panských polí, obyčejně scelených a ležících pohromadě. Takový dvůr byl částí velkostatku. Rozsáhlost tohoto pozemkového majetku dávala velkostatkáři rozličná práva a výsady proti okolnímu selskému lidu. Po staletí byla veškerá půda rozdělena v selskou půdu čili rustikál, na níž hospodařili sedláci, chalupníci a domkaři, majíce pozemků jen tolik, kolik stačili vzdělati ke svému živobytí, a půdu panskou čili dominikál, jíž bylo u těchto panských dvorů tolik, že majitel velkostatku musil míti mnoho úředníků, čeledi a robotníků, aby byla všecka půda vzdělána. Za tisíc let se mnoho měnilo, ale musíme říci, že téměř tisíc let byl velkostatek ve výhodě, ba v nadvládě nad půdou selskou. Proto je velmi potřebné, abychom poznali, jak se velkostatek vyvíjel.

Vznik velkostatku v západní Evropě. Feudální zřízení

V našich zemích vznikl velkostatek brzy po začátcích zemědělství. Vzorem mu byla západní Evropa, nynější Francie a západní Německo. Tam se vytvořil velkostatek již v dobách římských a po rozkladu říše římské zbyl tam jako jediné hospodářské dědictví tohoto velikého císařství, neboť města pozbyla významu a s nimi hynul i obchod, když islamští Arabové vtrhli na evropskou pevninu. Jenom velkostatek zůstal v říši merovejské i karlovarské a další jeho trvání bylo podporováno novým společenským zřízením. Byla to soustava feudální čili manská (lenní, vasalská): kníže nebo král měl své chráněnce, many či vasaly, kteří mu sloužili hlavně ve válce; aby se jim odměnil, dával jim pozemky. Jeho příkladu následovali mocnější mezi těmito many a podobně měli také nižší many a brzy též církev následovala tohoto vzoru.

Proto panovník i církev shromažďovali velkostatky, aby jimi udržovali své many; kromě rozsáhlého velkostatku královského či knížecího, k němuž patřila také všechna neosazená půda, a kromě velkostatku církevního vznikal tak velkostatek šlechtický, patrně v různé velikosti, tak jako lenní stupnice znaly many veliké a tříštila se až k manům malým. Takový byl základ velkostatků v říši merovejské a karlovské, ale v podstatě i u nás, třebaže později.

Český velkostatek feudální s naturálním hospodářstvím soběstačným v 10. – 12. století. Vznik velkostatkářské šlechty

Sjednocení země za vlády knížat Boleslavů v X. století vytvořilo silnou moc knížecí opřenou o pozemkový majetek, jenž byl rozdáván nejvíce za úřední a vojenské služby.

I po stránce hospodářské český velkostatek z X. – XII. století má podobnost s velkostatkem v západní Evropě v době karlovské. Nezbytně předcházela změna hospodářské soustavy, pastevectví bylo spojeno s polařením, neboť teprve pracným vzděláváním polí a stálým sídlem v jejich blízkosti stoupla cena půdy. Forma podniku pak nemohla býti tehdy jiná nežli soběstačné naturální (přírodní) hospodářství: velkostatek vyráběl jen pro sebe a své obyvatelstvo, ale vyráběl všecky potřeby. Nic téměř (až na náhodné výjimky) neprodával ani nekupoval, neboť pravidlem nebyl nikdo, komu by prodával, ani od koho by kupoval. Byl sice i zahraniční obchod v tehdejších Čechách, ale jeho předmětem kromě otroků byly hlavně kožišiny ze zvěře, jíž bylo mnoho v rozsáhlých lesích, také plátno z domácího lnu, snad i med od lesních včel a zvláště vosk, jehož sousední křesťanské země hodně spotřebovaly, ale nikoli zemědělské výrobky.

Pracovní síly měl velkostatek v otrocích, jimiž se až do 10. století ještě v Čechách obchodovalo, neboť byli získáváni z válečných zajatců, kteří však nyní byli dobře zužitkováni k práci na velkostatku. Vykonávali práce zemědělské i řemeslné a měli možnost i zahospodařiti si něco, vykoupiti se z otroctví a povznést se k samostatným zemědělcům. Přesuny takové byly možné tím spíše, že velkostatkář jenom na části půdy hospodařil ve vlastní režii, pokud bylo nutno pro vlastní spotřebu, ostatek dával do nájmu za plat i za práce polní a řemeslné: vskutku tak bylo provedeno rozdělení půdy v duchu feudálním až do posledních důsledků. Rozdíl byl však přece veliký: feudalismus povznášel ty, jimž uděloval velkostatky za prokázané služby úřední, neboť z nich dělal novou šlechtu úřednicko-velkostatkářskou.

Mezi velkostatkáři soukromými nebylo velikých rozdílů, což se jeví i v tom, že sluli jednotně zemané; nemohli vytvořiti ještě latifundií, neboť jejich vlastnictví nebylo dosti stálé a bylo příliš rozptýlené, zajisté vlivem dědického práva, které připouštělo dělení mezi dědice, kteří žili v rodinných nedílech (kromě dětí i bratři a strýcové); právo odúmrtní pak působilo, že statek často po několika generacích připadl opět králi.

Velkostatek sám sice dával také příležitost otrokům, aby se poněkud povznesli – koncem 12. století již otroctví v Čechách zmizelo úplně – ale zato svobodné obyvatelstvo, pokud se udrželo ještě ze zřízení rodového, svou rozpínavostí přiváděl do svého vlivu a závislosti; ani tam, kde vnitřní kolonizací již v této době jistou měrou rozmnožoval své obyvatelstvo, nedával mu více práva nad jeho statkem.

Jistá nivelizace čili srovnání venkovského obyvatelstva po stránce sociální a právní je tedy výsledkem velkostatku z doby knížecí. V ohledu hospodářském pak, pokud velkostatek neměl odbytu, jímž by směnil nebo zpeněžil své výrobky – obilí, víno a dobytek – nemohl se uplatniti vydatněji. Spíše tedy stagnace (ztrnulost) nežli rozvoj vyznačuje náš velkostatek z doby knížecí, dokud země byla výhradně agrární a neměla konsumentů nezemědělských, městských.

Rytířský velkostatek ve 13. – 14. století. Zvýšená spotřeba zemědělských produktů (odbyt ve městech). Úroční platy od kolonistů. Velkostatkář jako vrchnost soudní a správní, patrimonium

Teprve pronikavé změny hospodářské i kulturní v 13. století daly velkostatku zcela jiný ráz. V duchu doby, která milovala rytířství a stavby v gotickém slohu, lze mluviti o jeho rytířském nebo gotickém období. Byla zakládána města, v nichž přibylo konsumentů zemědělských výrobků. Přesto, že měšťané sami měli také pozemkový majetek, mohl se i velkostatek účastniti, aby uhradil takto zvýšený konsum a víc vytěžil ze svých pozemků. Zároveň však, chtěl-li soutěžiti s městy, musil z hospodářství více vytěžiti, a to z téže plochy půdy: dosavadní extensivní hospodářství musil změniti v intensivnější (vydatnější). Aby to však činil sám ve vlastní režii, tomu odporovaly nové kulturní zvyklosti: rytíř, jímž velkostatkář byl, nemohl sám hospodařit. Proto vítal možnosti, které mu poskytoval přiliv kolonistů ze západní Evropy, ochotných dávati dobré platy za přidělenou půdu. Mohl si tak ponechati ve vlastním hospodářství jenom nejnutnější počet dvorů, a když na svém hradním sídle vybral úroky sedláků, kteří nyní na jeho půdě hospodařili, mohl se zcela věnovati jen svým povinnostem rytířským i zejména také královským úřadům. Zato ochotně dal dobré „německé“ právo k půdě novým osadníkům a rozšířil je časem i na staré obyvatelstvo domácí. Jako vrchní vlastník přidělené půdy zůstal jim arci pozemkovou vrchností, ano jeho práva v tom směru byla zákonitě rozmnožena. Neboť v té době velkostatky dostávají ve svém obvodu také moc soudní a správní nad nesvobodným obyvatelstvem, včleněnou do správního ústrojí celé země. Je zajímavé, že se tak stalo v době silné absolutní vlády královské; nebyla tím sledována nadvláda panství nad poddanými, nýbrž bylo to opatření ve prospěch královské správy, nutné v nejnižší instanci, když se rozpadlo dosavadní krajské zřízení. Je to vskutku počátek patrimonijní moci velkostatku, jejíž obsah a účel byl změněn v neprospěch poddaných teprve za nadvlády stavovského státu.

Zničení velkostatku církevního a královského v husitských válkách

Nejvíce pozemkového majetku bylo tak soustředěno ve velkostatcích královských, církevních a šlechtických.

Šlechta již se dělila v té době v pány a rytíře (vladyky), mezi nimiž byl zpravidla také rozdíl majetkový: rytíři měli jen dvorce několikalánové, kdežto páni už měli skutečné velkostatky, několik jich vytvořilo i latifundia, jichž půda byla z největší části pronajata. Ještě více mohutněl velkostatek církevní; ve svých počátcích to byl především majetek klášterní, který se rozšiřoval od 11. století zejména tím, jak se upevňovaly mnišské řády, z nichž benediktini a cisterciáci měli k zemědělství zvláštní sklony. Některé kláštery byly pověstné svým bohatstvím pozemkovým, jako Vyšší Brod, Zlatá Koruna, Kladruby, Teplá, Hradisko na Moravě. Ve 14. století, za soustavy beneficií, však majetek nemovitý v církvi vedl k rozličným nepořádkům do té míry, že neřádný život kněží byl reformátory z konce XIV. a z XV. století přičítán právě rozsáhlému majetku. Proto jeho zhouba byla pojata do programu husitského a provedena velmi důsledně, aspoň v části negativní. Církevní velkostatek byl saekularisován (zabaven) zcela programově. Ale ani královský velkostatek v dobách bezvládí se neudržel, většinou byl také rozchvácen. Byli tedy vyměněni vlastníci četných dominií (panství), mnohé změny nastaly i mezi držiteli šlechtickými.

Hospodářské poměry v 15. století, vzrůst velkostatků, omezování poddaných. Renesanční velkostatek

Ale celkem tímto revolučním přesunem šlechtě přibylo nesmírně velkostatkářského majetku, zčásti i městům. Narostla latifundia (několik velkostatků v rukou jediného majitele), jimž neodolaly drobné statky vladycké. Stavovská vláda ve státě se také uplatnila ostřejším výkladem soudní a správní moci, která byla dominiím svěřena v době královské. Souviselo to zajisté se změnami v celém hospodářském životě. Patnácté století ve vývoji tomto tvoří přechod mezi velkostatkem doby gotické a velkostatkem renesančním, jak jej již úplně vytvořený shledáváme počátkem XVI. století.

Již úbytek obyvatelstva a z toho nedostatek pracovních sil na venkově po válkách husitských způsobil, že rozličná ustanovení o poddaných, zejména o právu stěhovacím, byla dodržována přísněji. Neboť zmenšení počtu poddaných způsobilo i pokles dosavadních důchodů pánových, tím těžší, že důchody peněžité byly znehodnoceny poklesem peněz. Ale mimo to již vyvětralo gotické rytířství a velkostatkář z rytířských sfér sestoupil více na svět, ve své vsi nebo městě si vystavěl pohodlný zámek s luxusním parkem a sám se dával do hospodářství, tím spíše, že nová kultura zvětšovala také jeho požadavky. Volil ovšem formy podniku extensivní, aby na ně vystačil s malým počtem pracovních sil, ale přece aby měl při tom čistý zisk, neboť kalkuloval již s kapitálem: pěstování obilí, pivovarství, ovčáctví a rybnikářství. Zakládal nové dvory ve vlastní režii, sceloval je a při tom nebyl zcela vybíravý v prostředcích, mohl-li zvětšiti svůj dvůr třebas i na úkor poddaných; při hospodářské převaze velkostatku nebylo ovšem takové jednání vždycky právně postižitelné.

Zhoršení nadvlády velkostatku po třicetileté válce. Fideikomisy. Snahy o zmenšení panských dvorů

Tím způsobem pokračoval velkostatek i po třicetileté válce, která ochudila a oslabila poddaného, takže byl ještě méně odolný proti vrchnosti. Mimo to nastaly veliké změny ve vlastnictví velkostatku, významné i po stránce národnostní: dosud byl velkostatek podle osoby držitelovy český, v některých dobách byl i hlavní oporou českého živlu proti německým městům, nyní však na místo staré domácí šlechty dostalo se mnoho cizinců, kteří nesrostli s půdou ani s poddanými. Současně vzrostly snahy, aby tento rozsáhlý velkostatek byl uchován ve svém rozsahu a netrpěl dědickým dělením. Proto posloupnost dědická byla už v 15. a 16. století upravována rodovými zřízeními v některých šlechtických rodech a v 17. století ještě pevněji fideikomisy po vzoru španělském a italském: to znamenalo, že panství, jež byla prohlášena za svěřenství čili fideikomis, nesměla býti dělena při dědictví, ani rozprodána, takže celý fideikomis přecházel na dědice v neztenčeném rozsahu. Největší část pozemkového majetku patřila jen několika rodinám. V Čechách v druhé polovině 17. století stav panský a duchovenský vlastnil 3/4, na Moravě 7/8 všeho pozemkového majetku. Těchto velkostatkářů bylo v Čechách po třicetileté válce 10 rodin knížecích, 110 hraběcích, 83 baronských. Co mohlo tedy zbývati na skutečné zemědělce? Proto se vyskytly už v 18. století návrhy, aby byly rozděleny panské dvory mezi poddané (za náhradu ovšem) a tím také zrušena robota. Zásluhou Marie Terezie a jejího úředníka Raaba byl tento plán proveden aspoň na statcích státních a v některých městech; po Raabovi toto dělení bylo nazýváno raabisací. Prospěla velice selskému lidu, povznesla lidnatost, zvelebila zemědělství. Soukromé vrchnosti sice jí odporovaly, ale přece raabisace byla začátkem dalších oprav ve zřízení poddanském, jež byly provedeny v r. 1848 a 1918.

Nedostatek pracovních sil vedl ke zvyšování robot, ale důsledkem toho byla jen malá pracovní intensita v zemědělství, neboť na robotě pracovali jen z nutnosti, neradi a špatně.

Velkostatek patrimonijní, jeho správa, úředníci. Poměr vrchnostensko-poddanský, jeho výhody a nevýhody pro poddané

Přehlédneme-li celý tento vývoj, můžeme v něm postihnouti několik období. Mezníky tvoří snaha o nové rozdělení pozemkového majetku, ať k němu dává podnět nová soustava politická a společenská, jako byl feudalismus, nebo revoluce a násilné zabavení jako v husitství, či nové podmínky hospodářského vývoje jako v renesanci, jež byly pak v řadě století zase pod vlivem následků válečných, zejména v třicetileté válce, i pod vlivem nových teorií (nauk) národohospodářských jako v 18. a 19. století. Bylo by ovšem nebezpečné vysvětlovati celou změnu jediným slovem, neboť vždycky zároveň působila spleť činitelů hospodářských i kulturních. Celkem lze při těchto přesunech pozorovati, že jde jednak o poměrnost pozemkového vlastnictví mezi velkým a malým podnikem zemědělským, jednak o stavovskou změnu v držitelích velkostatku. Když nové rozdělení pozemkové bylo takto provedeno, buď násilně nebo pokojně, nastává delší období hospodářského klidu, v němž velkostatek se uplatňuje jako podnik zemědělský. Tak můžeme mluviti o feudálním velkostatku s naturálním hospodářstvím spotřebním (u nás v X. – XII. století), o velkostatku rytířském čili gotickém od XIII. do XV. století, o renesančním velkostatku od XV. století do XVII., který však trvá v podstatě i později, jen s důsledky třicetileté války a zákonodárství agrárního v XVIII. století. Tento poslední typ v podstatě představuje velkostatek patrimonijní: „patrimonium“, jest správní a soudní moc nad poddanými, která byla vrchnosti dána v době gotické, plnou silou bylo jí použito teprve v této době, kdy velkostatek se projevil jako jednotka hospodářská, vzdělávající půdu v režii, ale pracovní silou poddaných.

Měl tedy velkostatek dvojí funkci, v hospodářství a ve státní správě. Majitel panství zpravidla nevedl správu sám, nýbrž měl k tomu své úředníky, sám jen žil z důchodů svých statků obyčejně v hlavním městě, kde mnozí zastávali také úřady při panovnickém dvoře. Bohatí šlechtici mívali nad všemi svými statky regenta čili vladaře, později (v 17. – 18. století) zvaného administrátor nebo inspektor a také (v 19. – 20. století) ústřední ředitel. Správu panství vedl v 16. století „úředník“, který pak dostal jméno hejtman, později vrchní úředník nebo krátce vrchní a v 19. století ředitel. Jemu k ruce byli ostatní úředníci, jichž počet se měnil podle velikosti panství. Byl to důchodní, purkrabí (pro správu dvorů, polí, dobytka), pozdější správce, obroční (pro správu sýpek a obilí), písař kontribuční pro vybírání daní, písař sirotčí pro správu sirotčího jmění, písař rybniční pro správu rybníků. Na velikých panstvích bylo ještě více písařů. Několik století tedy trval velkostatek patrimonijní čili zřízení vrchnostenské. Jestliže už dříve byly rozdíly mezi šlechticem a nesvobodným obyvatelstvem, byly nyní, v době od XV. do XVIII. století, ještě zostřeny. Soustava vrchnosti a poddaných rozdělila venkov na dvě vrstvy stojící vždycky proti sobě.

Oba stavy měly k sobě navzájem nejen povinnosti, nýbrž i určitá práva. Tak ani poddaní nemusili míti vždycky jen škodu z tohoto poměru; byli ovšem povinni vrchnosti určitými platy, robotou, bez jejího svolení se nemohli stěhovati ani si vybrati libovolně zaměstnání, ale zato mohli u ní hledati ochrany v rozličných sporech, mohli ji žádati o pomoc v neštěstí, při živelných pohromách, v neúrodě, vrchnost vedla poddaným pozemkové knihy za jejich dozoru, vyřizovala pozůstalosti, spravovala sirotčí peníze atd. Ale ve skutečnosti tento ochranný poměr vrchnostensko-poddanský časem se zhoršoval ke škodě poddaných. Neboť kdo měl je chrániti ve sporech s vlastní vrchností? A takových sporů bylo mnoho, protože vrchnost své požadavky často zvyšovala i neprávem, vymáhala vyšší roboty, vyšší platy. Je pravda, nad vrchností byly státní úřady, a to úřady krajské (Čechy byly rozděleny na 12 – 16 krajů, Morava a Slezsko na 6 krajů), nad nimi byl zemský úřad, zvaný gubernium, v hlavním městě země (v Praze, v Brně) a konečně dvorské úřady ve Vídni. Ale i tam měly vrchnosti veliký vliv a vždycky dosti prostředků, aby vylíčily při ve svůj prospěch.

Zrušení vrchnostenského zřízení, poddanství a roboty r. 1848. Přeměna úřad. Počet panství

Proto již v 18. století někteří jednotlivci bojovali proti svazku vrchnostensko-poddanskému, aby velkostatkář přestal býti vrchností obdařenou mocí státního úřadu. Jen z malé části byl tento požadavek splněn za Josefa II. v soudnictví, když bylo nařízeno, aby soudy nad poddanými vedl úředník, který vystudoval práva a měl soudcovské zkoušky, tak zvaný justiciár; ale i ten byl připojen k vrchnostenskému úřadu. Teprve r. 1848 však nastala změna zásadní, revoluční. Teprve tehdy, když pod vlivem revoluce v západní Evropě také v Rakousku došlo k politickému převratu, byl odstraněn z vlády všemocný kníže Metternich, nastoupilo nové ministerstvo a svolán říšský sněm, tehdy byla na tomto sněmu upravena také otázka vrchnostensko-poddanská. Patentem z 28. března bylo přislíbeno a po delším jednání patentem ze 7. září 1848 bylo zrušeno poddanství a jeho hlavní známka – robota.

A tak po mnoha staletích padla tíživá poroba a našemu lidu byla vrácena svoboda, jako vymoženost nového věku. Ovšem nestalo se tak zadarmo, nýbrž za vyvazovací náhradu, která byla vypočtena pro Čechy na 54 miliony zlatých. Od doby zrušení roboty počíná se pravý hospodářský pokrok. Svobodný rolník, samostatný vlastník půdy, ukázal, jaký jest rozdíl práce volné, nenucené, proti práci nucené, robotní. Výnos půdy byl povznesen nejen na velkostatcích, ale i na malostatku v nebývalé míře.

Velkostatek přestal býti vrchností, státním úřadem v nejnižší instanci. Tato jeho činnost přešla v nové státní úřady, na krajská, okresní hejtmanství a na řádné soudy; nestalo se tak najednou, nýbrž v několika letech, aby v úřadování nenastaly zmatky.

Tyto nové úřady později se ještě měnily; v podstatě ty věci, které dříve vyřizoval vrchnostenský úřad, vyřizuje dnes okresní úřad, berní správa, okresní soud i také notář jako komisař ve věcech pozůstalostních. Před r. 1848 bylo v Čechách 1193 vrchnostenských panství čili dominií, na Moravě a ve Slezsku 854; soudní moc, čili jurisdikci však měla jenom některá panství, v Čechách 868, na Moravě a ve Slezsku 447.

Vyvazení roboty. Vyvazení na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Koblina a rokovina, urbariální pozemky. Kompossessoráty

Poddanství přestalo! Všecky povinnosti, založené jen na osobním poddanství, byly zrušeny bez náhrady. Povinnosti, tkvící na gruntu, byly však zrušeny za náhradu. To byla zejména největší část roboty, peněžní dávky a desátky, pokud je musil poddaný vykonávati a platiti proto, že byl držitelem určitého statku.

O této náhradě byl dne 4. března roku 1849 vydán vyvazovací patent, který pojednává o provedení zrušení poddanství a vyvazení pozemků. Mezi motivy k vydání tohoto nařízení udává se kromě potřeby podrobnějšího provedení zásad zákonných také snaha „zprostiti bývalé poddané dosavadní nejistoty o způsobu a míře slušné náhrady“. Třetinu ceny stanovené za náhradu nesla vrchnost, třetinu zaplatili poddaní, třetinu platil stát. Trvalo několik let, nežli bylo všecko provedeno. Byly zřízeny vyvazovací komise zemské a okresní. V Čechách trvala zemská vyvazovací komise čtyři roky (1849 – 53), pro zprostředkování výplaty náhrady byl zřízen r. 1851 vyvazovací fond, později byla pro jeho úkoly zřízena Hypoteční a Zemská banka. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo vykoupeno přes 25 milionů robotních dnů; poddaných, kteří byli takto zbaveni roboty, bylo skoro milion; oprávněných, kteří dostali náhradu, 28 300. V Čechách činil vyvazovací kapitál celkem 53,93 mil. zl., na Moravě 33 105 mil., ve Slezsku 4,01 mil. zlatých, celkem 94 034 mil. zl., z toho připadlo vrchnostem 72,25 mil. zl., zbytek farám, kostelům, školám, nadacím apod.

Pozemkové vyvazení z roku 1848 neodstranilo však úplně právní vztahy mezi vrchnostmi a poddanými, nýbrž ponechalo bez úpravy služebnosti lesní a pastevní, které na prospěch sedláků lpěly na lesích a pastvinách vrchnostenských a zeměpanských. Toto vyvazení služebností čili servitutů, tj. povinností lesních, pastevních apod., bylo urychleno bouřemi roku 1848 a k jeho provedení došlo patentem z 5. července roku 1853 a dalšími nařízeními z let padesátých minulého století. Splácení vyvazovací náhrady bylo rozpočteno na 40 let a skutečně bylo v té době provedeno, aspoň v zemích českých.

Poněkud obtížnější bylo vyvazení na Slovensku a Podkarpatské Rusi; třebaže zrušení poddanství bylo vyhlášeno o několik měsíců dříve nežli v našich zemích; vyvazovací zákony však pro nepokoje vyšly teprve r. 1853 – 54. Pozemkový majetek byl tam jednak šlechtický (čili dvorský, zemanský, kuriální), jednak nešlechtický, zvaný urbariální (poddanský). I nad urbariálními pozemky vrchní vlastnictví měl šlechtic; dával je však v držení poddaným. Tyto pozemky byly po r. 1848 bez náhrady postoupeny poddaným do jejich vlastnictví. Se šlechtickým statkem byly spojeny rozličné výsady, tak řeč. menší práva královská; po r. 1848 zanikly nebo byly vykoupeny, některé však trvají dosud, jako právo mlynářské, právo převozu, mýta, trhu, tržné. Mimoto zůstaly i některé závazky farních osadníků církve řeckokatolické, kteří odváděli svým farářům, kantorům a účelům jistý díl sklizně, což se nazývalo koblina nebo rokovina, a pracovali jim jistý počet dní robotou na pozemcích farních i školských a přiváželi dříví k otopu. Teprve roku 1920 byly zrušeny tyto dávky i roboty, a to za určitou náhradu. Ještě obtížnější bylo převésti dosavadní urbání pozemky do vlastnictví bývalých poddaných a vyřešiti spletité poměry tam, kde na některých pozemcích, zvláště na pastvinách a lesích, bylo několik uživatelů (t. řeč. urbářská společenství a šlechtické kompossessoráty). Po převratu bylo vydáno několik zákonů k úpravě těchto poměrů, úplně však nejsou dosud vyřešeny.

Výtky velkostatkům

Zrušení poddanství a vyvazení povinností, lpících na selské půdě, byl veliký čin. Někdejší poddaní stáli se svobodnými lidmi: mohli se volně stěhovati, vybrati si zaměstnání podle své vůle, byli osvobozeni od roboty; zemědělci stali se úplnými vlastníky svého statku. Avšak i bývalé vrchnosti měly z vyvazení prospěch, neboť náhrada za robotu jim umožnila, aby zvelebovaly hospodářství na svých velkostatcích a v duchu doby zakládaly zemědělsko-průmyslové podniky. Před zákonem byl si nyní každý občan roven s velkostatkářem. Jistá výhoda velkostatkům přece zbyla: totiž vliv ve volbách do sněmů; než i tento rozdíl byl konečně odstraněn, již ve 20. století, zavedením všeobecného rovného hlasovacího práva.

Ovšem hospodářsky byl velkostatek stále ve výhodě proti ostatnímu obyvatelstvu vesnice a mohlo se lehce státi, že mnozí obyvatelé, kteří hledali výdělek v práci na velkostatku, snadno se zase dostali do závislosti na něm. Proto trval ještě stále odpor proti velkostatku. Velkostatkářům, mezi něž v 19. a 20. století se dostali také mnozí nešlechtici, hlavně bohatí průmyslníci a obchodníci, se vytýkalo, že sami sice zemědělské práce nekonají, ale přece mají tolik půdy zemědělské, že by se na ní mohlo uživiti velmi mnoho samostatných zemědělských rodin. Vskutku někde byly poměry velmi zlé: některý velkostatkář měl mnoho rozsáhlých velkostatků, jako knížata Schwarzenberg, Fürstenberg, Liechtenstein a jiní. Čtrnáct největších velkostatkářů v Čechách před světovou válkou mělo 11,3 % půdy, na Moravě jedenáct velkostatkářů vlastnilo 10,8 % půdy. Okolní lid zemědělský toužil po tom, aby zvětšil své malé hospodářství, které často nestačilo k obživě. Ale velkostatkáři se bránili těmto snahám, aby pozemky svých velikých a četných dvorů rozdělili, ovšem za peněžitou náhradu, zemědělskému obyvatelstvu a rakouská vláda podporovala spíše velkostatkáře.

Pozemková reforma, hlavní zákony, účel a výsledky

Změna nastala teprve v Československé republice velikou pozemkovou reformou.

Již r. 1919 Národní shromáždění vydalo zákon záborový, jímž veliký majetek pozemkový (tj. přes 150 ha půdy zemědělské nebo přes 250 ha půdy lesní) byl prohlášen za zabraný pro stát, který mohl na něm prováděti pak další reformu. Potom byly vydány další zákony pro pozemkovou reformu, vesměs v r. 1920: zákon přídělový stanovil způsob přidělování pozemků ze zabraného majetku, velikost přídělů, komu a jak může býti přidělován, řád o rolnických nedílech a dědické posloupnosti na nových statcích selských z pozemkové reformy, potom zákon o hospodaření na zabraném majetku pozemkovém, zákon úvěrový a zákon náhradový o náhradě za převzatý majetek a zabezpečení zaměstnanců na tomto majetku. Tyto základní zákony byly v následujících letech doplněny ještě prováděcími nařízeními a dalšími zákony. K provedení velikého tohoto díla byl na podzim r. 1919 zřízen Státní pozemkový úřad. V prvních letech zpracoval přehled všeho majetku zabraného, zřídil také obvodové úřadovny a přídělové komisariáty po celé republice, takže od r. 1922 začala již akce přídělová.

Zároveň bylo provedeno několik opatření, jimiž byla upokojena veliká touha po vlastní půdě aspoň poněkud, nežli se mohlo začíti s vlastní pozemkovou reformou. Byl totiž vydán, také již r. 1919, zákon o výkupu zemědělských pozemků drobnými zemědělskými pastýři: kdo měl pozemky v dlouholetém nájmu, aspoň od roku 1901, mohl si je nyní koupiti; tak se v l. 1919 – 1924 dostalo 101 000 ha půdy těmto drobným zemědělcům, jichž bylo na 128 000. Mimoto byla zákonem stanovena ochrana drobných zemědělských pastýřů, úprava v užívání pastvin na Slovensku a Podkarpatské Rusi i v užívání pozemků za část naturálního výnosu (v plodinách polních) v Podkarpatské Rusi, jímž byli vykořisťováni chudí zemědělci.

Vlastní pozemková reforma sledovala účel, aby půda zabraných velkostatků byla dána do jiných rukou. Veškeré zabrané půdy v republice bylo skoro 4 miliony ha, tj. přes ¼ plochy celého státu Československého, z toho však větší díl připadá na lesy, menší na půdu zemědělskou (pole, louky). Tyto veliké plochy půdy patřily jenom 1730 vlastníkům. Nyní měla býti rozdělena mnohem většímu počtu vlastníků, kteří by na této půdě sami pracovali a měli z ní živobytí. Bohužel, nebylo půdy tolik, aby bylo vyhověno všem žadatelům, zejména nestačila, aby větší měrou byla tvořena samostatná hospodářství střední velikosti.

Značná část půdy byla rozdělena v drobném přídělu, dosud na 700 000 ha: jen malé kusy půdy byly přidělovány na stavební parcely, na zaokrouhlení vlastních pozemků apod. Část půdy byla propuštěna ze záboru a ponechána trvale dosavadním vlastníkům, kteří mají nárok podle zákona, aby jim z každého souboru zabrané půdy bylo ponecháno 150 – 500 ha. Někde při vhodných hospodářských budovách panských dvorů byl ponechán větší příděl půdy; to jsou zbytkové statky, jichž bylo dosud utvořeno na 1 500 s výměrou asi 100 000 ha. Samostatné usedlosti rolnické jsou zřizovány s přídělem 6 – 15 ha, větší příděly dostávají družstva. Přes půl milionů lidí již hospodaří na půdě, která patřila dříve jen několika velkostatkářským rodinám. V Čechách a na Moravě jest již reforma na zemědělské půdě z největší části hotova, na Slovensku a Podkarpatské Rusi se v ní pokračuje. Ještě značné práce však si vyžádá zápis těchto změn a nových práv do pozemkových knih. V současné době se provádí lesní reforma; odlišná povaha lesního hospodářství však vyžaduje, aby lesy nebyly přidělovány jednotlivcům, nýbrž státu nebo obcím a okresům.

I když pro nedostatek půdy nebylo lze vyhověti všem žadatelům, přece pozemková reforma značně posílila skutečné zemědělce; budoucnost ještě lépe ukáže, jak blahodárné dílo bylo tím provedeno.

Archivy velkostatků

V nynější době tedy velkostatky zanikají. Ale zůstává po nich přece důležitá památka, totiž jejich archivy. Víte, že v každém úřadě vzniká mnoho spisů, které se tam pak ukládají v registratuře neboli v archivu. To bylo také v panských čili vrchnostenských úřadech, byly tam vedeny spisy a záznamy o celém panství, o hospodářství, o všech obcích a všech poddaných. V takovém archivu, je-li dobře zachován, naleznete zprávy o své obci a o svém rodu. Někteří majitelé soukromých velkostatků pečovali a pečují stále o své archivy, tak Schwarzebergové zřídili krásný archiv v Třeboni a Českém Krumlově, Lobkowiczové v Roudnici aj. Na mnohých velkostatcích však z neporozumění byly takové archivy časem zničeny k nenahraditelné škodě. Jest naší povinností, aby aspoň ty panské archivy – ale také všecky staré písemnosti, které jsou v obcích a rodinách – zůstaly nadále zachovány. Ministerstvo zemědělství zřídilo v Praze Státní archiv zemědělský, aby zachoval archivy těch statků, jež jsou ve státním majetku. Státní archiv zemědělský v Praze pečuje také o zachování jiných písemných památek na venkově: podejte mu zprávu, kdykoliv se dovíte, že někde písemné památky všeho druhu jsou ohroženy!

Státní statky: statky knížecí, královské, korunní, komorní; statky jezuitské a zrušených klášterů ve státní správě; prodej státních statků. Organisace státních lesů a statků po převratu, nynější jejich správa

Zvláštní skupinu mezi velkostatky tvoří velkostatky státní. Ve starších dobách nebylo rozdílu mezi statkem knížecím (královským) a státním. Kníže a později král pokládal velkostatek za svůj majetek a užíval z něho důchodů, ale na druhé straně z něho také vydržoval své úřednictvo a zvláštní služby platil zástavami nebo i darováním těchto statků. V 15. století nabyl stavovský sněm český vlivu na správu těchto statků, zvaných statky korunními. Bez svolení sněmu nemohly býti prodávány. Habsburkové však chtěli míti větší vliv na statky, které byly zakoupeny za jejich vlády; to byly statky komorní. Tento název časem se rozšířil i na korunní statky, protože obojí byly spravovány finančním úřadem, který se jmenoval komora. Některé statky zůstaly v držení české komory po několik století, zejména Zbiroh a Králův Dvůr, Lysá, Brandýs n. L., Pardubice, Poděbrady.

V 18. století pronikl již nový názor na stát, rozlišující vydání na potřeby státní od vydání na soukromé potřeby panovníkovy. Výnos komorních statků plynul do státní pokladny, kdežto císař mohl míti a měl své soukromé statky (za Marie Terezie Hodonín na Moravě, Holič a Šaštín na Slovensku). V té době však za Marie Terezie a Josefa II. připadla státu také správa četných statků zrušeného řádu jezuitského (r. 1773) a zrušených klášterů (1782). Výnos statků jezuitských byl určen pro studijní fond, z něhož byly vydržovány některé školy, výnos statků zrušených klášterů plynul do náboženského fondu, později přezvaného na náboženskou matici, z níž bylo placeno kněžstvo. Statků bylo tolik, že státní správa, jež utvořila v Čechách i na Moravě zvláštní administrace státních statků (1782 – 1830) a na Slovensku prefektury, nestačila k tomu, aby všecky statky výnosně spravovala. Proto byly jezuitské statky i statky náboženského fondu prodány v l. 1789 – 1790 a 1817 – 1830; v Čechách zbyly jenom ještě statky komorní, ale i ty byly konečně prodány, když Rakousko po prohraných válkách (1859, 1866) potřebovalo peněz.

České země byly tak připraveny o státní statky a v době převratu 1918 bylo v Čechách jen několik nepatrných státních statků, na Moravě jich nebylo vůbec, jenom na Slovensku a Podkarpatské Rusi jich bylo více. Pro stát je však velmi důležito, aby měl vlastní statky v rozličných částech země. Proto se stát československý snažil se zdarem, aby získal vlastní statky. Tak byly postátněny statky bývalých příslušníků z rodu habsburského a získány také statky (zejména lesy) z pozemkové reformy. R. 1929 měly státní statky již téměř 1 000 000 ha půdy, z největší části lesů, jen menší část půdy hospodářské. Tyto státní statky podléhají ministerstvu zemědělství; správu jejich vede ústřední ředitelství státních lesů a statků v Praze a jemu v jednotlivých částech republiky podléhá několik ředitelství státních lesů a statků a místní správy na každém velkostatku. Ředitelství jsou: v Praze, v Brandýse n. L., v Třeboni, v Brně (pro školní statek vysoké školy zemědělské Adamov), ve Frýdku, v Báňské Bystřici, v Žarnovici, v Liptovském Hrádku, v Solivaru u Prešova, v Užhorodě, Buštině a Rachovu.

Tak byla hned v prvním desítiletí samostatného státu napravena pochybná hospodářská politika habsburských panovníků, která zejména české země zbavila státních statků. Úkolem budoucnosti je, aby se taková chyba neopakovala.

Dr. Václav Černý, Encyklopedie československé mládeže pro školu a dům, 1930

Obr. Velký Dvůr v Zábřehu na Moravě před kolonisací