Kdysi první soustavy přílohové, rozšířené od pravěku, využívaly ornou půdu pro osev polními plodinami asi ze 30-40 %; ty v našich podmínkách vyvrcholily za feudalismu v původních úhorových soustavách a využívaly orné půdy pro osev asi z 50-80 %. Zavedením a všeobecným rozšířením soustavy střídání plodin se dospělo k zániku neosetých ploch orné půdy (přílohu a úhoru) a ke 100% každoročnímu využívání plochy orné půdy pro osev polními plodinami. Intenzita zemědělské výroby se zvýšila také zavedením a rozšířením nových plodin, poskytujících větší množství biomasy (jetel, vojtěška, cukrovka, brambory) než převážně pěstované obilniny. Současně působily i další intenzifikační prvky technického charakteru (průmyslová hnojiva, nářadí a stroje, meliorace, nové technologie pěstování), biologického charakteru (výkonnější odrůdy a plemena, zlepšená ochrana rostlin a veterinární péče o zvířata, při vyšší výrobě biomasy vyšší stavy zvířat a tedy větší výroba hnoje, nové poznatky z výživy rostlin a zvířat aj.), a charakteru ekonomického (doprava a světové trhy, dovoz konkurenčních produktů aj.).

K všeobecnému rozšíření střídavého hospodářství (soustavy střídání plodin) došlo na území Českých zemí teprve po polovině 19. století. Ještě v padesátých letech 19. století bylo v Českých zemích kolem 20 % úhoru. Do konce století poklesla plocha úhoru v Čechách na 1,3 % a na Moravě na 2,1 % plochy orné půdy.

Nejvýznamnějším propagátorem a šiřitelem soustavy střídavého hospodářství v našich zemích byl František Horský, který zaváděním střídavých osevních postupů již v první polovině 19. století, ale zvláště v padesátých a šedesátých letech jak na velkostatcích, tak v rolnických závodech dokázal v krátké době podstatně zvýšit hrubý naturální výnos (cca o 62-110 % a čistý výnos dokonce o 236 %).

V padesátých letech byly stále častěji vyráběny a šířeny pluhy zhotovované převážně ze železa (kromě hřídele a klečí). Od začátku šedesátých let se na našem území začaly používat parní pluhy. Staré dřevěné brány byly od padesátých let nahrazovány těžšími typy dřevěnými i železnými a doplněny o brány luční (Semš 1862). Kromě jednoduchého hladkého válce byl zvláště od poloviny století oblíben válec ježkový v různé úpravě (Infeld, Horský). Zcela nové nářadí bylo od poloviny století zaváděno při ošetřování luk a pro meliorační práce (skarifikátory, pluhy pro kratší drenáž, lisy na drenážní trubky aj.).

V padesátých letech však Josef Bauer z Prahy, který v r. 1851 zkonstruoval samochodný parní pluh, zkoušel tento stroj na statku v Židlochovicích (1953). Stroj pracoval pomocí orebných lopatek (rýčů) do hloubky 7 cm při záběru 144 cm. Vážil 26,5 q a při nepřetržité práci zkypřil za 10 hodin cca 1200 m2. Stroj obsluhovali dva pracovníci. Konstrukce Bauerova samochodného parního pluhu navazovala na obdobné konstrukce anglické (Robert, 1822, Paul, 1850). První parní orební souprava v Rakousku-Uhersku byla uvedena do chodu a zkoušena v červnu 1861 u Bratislavy a v listopadu 1861 u moravských hranic v Rakousku. Byla to parní oračka systému J. Fowler s jedním parním strojem. Další parní soupravy však byly pořízeny až v r. 1870.

K melioračním pracím na jednotlivých panstvích docházelo na našem území sporadicky již během první poloviny 19. století. Ke zintenzívnění této práce však došlo od čtyřicátých let.

První stroje na drenážní trubky byly k nám dovezeny po londýnské světové výstavě r. 1851. V r. 1854 bylo jen v Čechách již 150 těchto lisů (z 250 kusů drenážních strojů v celém Rakousku-Uhersku). Plošné meliorace pozemků byly pak uskutečňovány na řadě míst. Koncem padesátých let došlo k pokusu o založení společnosti pro projektování a výstavbu meliorací v jižních Čechách (písecký okres), ale pro malý zájem státu k realizaci nedošlo. K systematičtějšímu budování melioračních zařízení a melioračním úpravám vodních toků bylo přikročeno až od osmdesátých let (Kulturně-technická kancelář, meliorační zákony).

Mlátičky stoupové, vycházející též z konstrukcí z 18. století (Eversova 1776, Anglie) a snad i ze 17. století (vodní mlátička A. Terentěva a M. Kirka z roku 1655), také vlastně napodobovaly práci cepem. K jejich pohonu se využívalo větrných nebo vodních motorů, případně žentourů, a mláticí ústrojí sestávalo ze svislého tlouku s vodorovným trámkem (lištou). Pomocí vačkové hřídele se tlouky nadzvedaly a prudce dopadaly na pevný nebo většinou otočný dřevěný mlat.

Již od poloviny století se zaváděly parní mlátičky na velkostatcích (Švarcenberské panství, Čakovice, H. Beřkovice, Blahotice, Děčín aj.). V hospodářsky nejpokročilejších zemích Rakouska, tedy v Čechách a na Moravě, v Uhrách a v Haliči, se v druhé polovině padesátých let odhadoval počet mlátiček již na čtyři až pět tisíc, většinou ovšem ručních a žentourových.

Rozhodující změny v živočišné výrobě úzce souvisely s přechodem na novou soustavu hospodaření, která umožnila zvýšenou rostlinnou produkci a tím i intenzifikaci výroby živočišné. Se vzrůstem počtu obyvatelstva, zvláště pak obyvatelstva nezemědělského, vzrůstala i potřeba potravin živočišného původu.

V prvních desetiletích byla používána na přípravu píce vlastně jen řezací stolice, známá již z předcházejících období. I když se již koncem 18. století konaly pokusy zvýšit výkonnost těchto řezaček pohonem vrchními koly nebo žentourem (viz Mehler 1794, žentourová řezačka v Lenešicích), zůstávaly ještě po celé století, zvláště v menších hospodářstvích, v původní jednoduché formě.

Technika zápřahu koní se v uvedeném období nemění. Jako tažná síla je velmi často využíván skot, a to především tažní voli, ale i krávy. V první čtvrtině 19. století je podíl volů na celkovém počtu skotu (dospělého) 27,0-29,5 % a poměr tažných volů ke koním v téže době je ve statistikách pro Čechy udáván 2:1.

Nářadí a stroje pro převod energie – motory

Většina úkonů v zemědělství se po staletí vykonávala ručně nebo pomocí tažných zvířat. Nářadí i stroje byly konstruovány také z hlediska těchto zdrojů energie. Výjimkou byly v podstatě jen mlýny, ať již hnané motory vodními či větrnými. Se zaváděním výkonnějších strojů, zvláště stabilních, byly hledány nové možnosti k pohonu mlátiček, řezaček, krouhaček a šrotovníků, a tak vzápětí za těmito stroji přicházely žentoury, a to různých konstrukcí, převzatých a uzpůsobených pro práci v zemědělství. V první polovině 19. století byly dost rozšířeny dřevěné žentoury sloupové. Londýnská výstava v roce 1851 uvedla úspěšný válcový žentour Barrettův. Do tehdejšího Rakouska jej přivezl v roce 1851 K. Kleyle současně s transportním žentourem a skotskou mlátičkou od Garretta. V dalších letech vyráběly žentoury především továrny A. Borroš a T. Weisse v Praze a A. Burg ve Vídni. Barretův sloupový žentour vyráběl Borroš od začátku padesátých let ve 3 velikostech (pro 2, 3 nebo 4 koně) a ležatý žentour s dřevěným podstavcem ve dvou velikostech, Vídeňský Burg vyráběl v padesátých letech ležaté žentoury dřevěné. V šedesátých letech sestrojili ve Francii konstruktéři Pinet a Albert kovové sloupové žentoury, které se však u nás nerozšířily tak jako ležaté. Později se zaváděly různé modifikované žentoury železné. Význam žentourů pro menší zemědělské závody byl mimořádný. Žentoury umožnily využití v daleko větší míře nových mechanizačních prostředků i potažní síly zvířat, a pořizovací náklady byly přitom únosné. Ještě ve čtyřicátých letech musely být pro rozměrné sloupové žentoury stavěny vlastní stavby (kolny), ale již od poloviny století se většinou šířily menší a přitom výkonnější žentoury železné.

Parní stroje začaly pronikat do zemědělství nejdříve opět v Anglii, ale již po roce 1850 se objevují i na velkostatcích v Čechách a na Moravě. V šedesátých letech stavěla velmi úspěšné lokomobily pražská továrna Borroš a Eichmann, ale přesto potřeba těchto strojů byla ještě dlouho kryta dovozem (Clayton a Shuttleworth, Ransome, Garrett, Hornsby aj.).

Zdroj: Studie o technice v českých zemích 1800-1918 I., Národní technické muzeum 1983

Obr. Parní zemědělská lokomobila