Jednání FS ČSSR 30. října 1973

 

Ministr pro technický a investiční rozvoj ČSSR L. Šupka

Pozn. Vystoupení to bylo velmi dlouhé, ale nic neříkající, plné frází, zkráceno stejně jako další vystoupení

Naše prognózy musí nezbytně vycházet z ocenění výchozího stavu technickoekonomické úrovně jednotlivých našich výrobních a nevýrobních odvětví nebo oborů. Stejně jako naši kolegové v Sovětském svazu i v jiných socialistických zemích, volíme také i my pro takové ocenění nejnáročnější kritérium – srovnáváme totiž naši současnou úroveň s úrovní dosaženou v těch zemích, které v příslušné výrobní či nevýrobní činnosti představují světovou špičku. Taková metoda ocenění výchozího stavu je pro účely prognostických prací zásadně správná.

Je však třeba brát na vědomí určitou podmíněnost takového srovnání. Neexistuje totiž žádná země, která by ve všech činnostech či oborech představovala světovou špičku, a to proto, že ekonomika každého státu je určitým způsobem specializována podle přírodních a historických podmínek svého vývoje. Navíc musíme brát na vědomí také rozdílný ekonomický a technický potenciál jednotlivých zemí.

Z těchto důvodů ani naše republika – dnes ani nikdy v budoucnu – nemůže být v celosvětovém měřítku na prvním místě v technickoekonomické úrovni ve všech výrobních a nevýrobních oborech. Potřebujeme však tyto světové špičky znát, i když v naší prognostické a plánovací práci usilujeme o účelnou specializaci naší ekonomiky, usilujeme o to, abychom reprezentovali světovou špičku právě v těch oborech, kde pro to máme reálné podmínky a předpoklady…

Náš postup v oblasti vědeckotechnického rozvoje nemůže být živelný, ale přísně racionální, založený na promyšlené státní vědeckotechnické politice, plánovitě zabezpečované v jednotlivých etapách společenského a ekonomického rozvoje. V posledních letech se nám v tomto směru mnohé podařilo změnit k lepšímu.

Ke škodě věci se v praxi stále ještě setkáváme s názory, podle nichž se úkoly ve vědeckotechnickém rozvoji považují pouze za „resortní“ záležitost výzkumných ústavů a technických útvarů podniků. Proto se také míra účinnosti vědeckotechnického rozvoje někdy jednostranně spojuje pouze s činností výzkumně vývojových pracovišť. V praxi to však již dávno neplatí. Nejde nám prostě pouze o to, co vyzkoumáme, ale především také o to, jaké technické inovace a s jakým efektem a v jakých lhůtách dokážeme realizovat ve společenské a výrobní praxi. Výzkumná a vývojová základna představuje jeden jistě důležitý článek celého cyklu výzkum – výroba. Její úkol spočívá v tom, aby přicházela ve větším rozsahu než dosud s prokazatelně efektivními návrhy, jak zlepšit užitnou hodnotu a kvalitu výrobků. Musíme však usilovat také o to, aby se lhůta od zahájení výzkumu do sériové výroby podstatně zkracovala. Transformace výsledků výzkumu se v rozhodující míře odehrává již mimo působnost výzkumné a vývojové základny, v konstrukčních a projektových kancelářích, v útvarech technické přípravy výroby našich závodů a podniků, v racionalizační a normalizační činnosti, v přípravě a realizaci investic, Proto má takový význam provázání a sepětí všech činností ve výrobě, v řízení a ve správě s potřebami vědeckotechnického rozvoje.

Když mluvíme o určitých našich úspěších, musíme si být současně vědomi, že věda a technika je tou oblastí, kde nikdy nemůžeme být spokojeni s dosaženým.

Jaké intenzity dosahuje nyní tempo obměny výrobků ve světě, svědčí např. skutečnost, že zatímco před válkou docházelo k zásadnější změně v technické úrovni naftového motoru za deset let, v padesátých letech za pět let a v současné době již za jeden a půl až dva roky. Není to příklad ojedinělý, dnešek v podstatě před nás klade úkol každé 2 až 3 roky přicházet s novým, technicky i ekonomicky výhodnějším výrobkem, abychom drželi krok s vývojem ve světě a dokázali to využít také při zvyšování efektivnosti zahraničního obchodu.

I přes mnohé dobré výsledky nemůžeme dát problém kvality a tempa obměny výrobků v naší ekonomice stranou. Podíl výrobků nově zaváděných do výroby z celkové výroby zboží stoupl ze 7,5 % v roce 1966 asi na 12 % v roce 1972. V rozhodujících odvětvích bylo zavedeno do výroby v roce 1971 skoro 8 tisíc nových výrobků a v roce 1972 již asi 8400.

Podle výsledků státního zkušebnictví dosahuje v průměru asi 15 % čs. výrobků špičkové úrovně v mezinárodním měřítku, 74 % má dobrou standardní jakost, 9 % zaostává za standardním průměrem a asi 2 % výrobků má značné kvalitativní závady, pro které je nebylo možno uvolnit do oběhu.

Zaostávání technické úrovně výrobků některých našich oborů proti světové špičce má své různé příčiny. Většinou jsou to takové ekonomické faktory, jako příliš široký výrobní program, dosud malá zahraniční směna a mezinárodní kooperace. V jiných oborech je však zaostávání dáno malou přizpůsobivostí výroby požadavkům odběratelů a nechutí k obměně dosavadních – z hlediska výrobních podniků – efektivních výrobků.

Je nesporné, že v uplynulých dvou letech došlo k rychlejšímu rozvoji naší spolupráce s ostatními státy Rady vzájemné hospodářské pomoci. Podstatně vzrostl rozsah výměny specialistů, zvýšil se počet smluv na kooperované řešení výzkumných a vývojových problémů a tím se posílila závaznost spolupráce. Důležité je také to, že se ve spolupráci prosazuje přechod od jednorázových požadavků k vytváření trvalých vztahů mezi ústavy a podniky, že se mezi nimi začíná prosazovat spolupráce na principu dělby práce podle společných výzkumných plánů. Pozitivní je skutečnost, že se otázky vědeckotechnické spolupráce více spojují s úvahami o specializaci a kooperaci ve výrobě. Příkladem takového řešení je spolupráce československých a sovětských ústavů na vývoji jednotné řady asynchronních motorů do výkonu 100 kW a poté také společný vývoj řady asynchronních motorů do výkonu 400 kW.

V této oblasti vede spolupráce ve výzkumu a vývoji až k velmi zásadním opatřením ve výrobní specializaci a koordinované výstavbě nových kapacit pro výrobu asynchronních motorů. U nás v Československu dojde v příštích letech k radikálnímu omezení sortimentu vyráběných asynchronních motorů při současném 3 – 4násobném zvýšení objemu výroby. To umožní provést efektivní technologickou modernizaci stávajícího závodu MEZ Mohelnice, realizovat rychle návratnou výstavbu nového závodu, pravděpodobně ve Východoslovenském kraji a stručně řečeno: začít vyrábět asynchronní motory takovým způsobem, jaký je obvyklý, zatím kupř. v automobilovém průmyslu.

Takový, stručně řečeno, je obsah a smysl mezivládní dohody, která byla počátkem tohoto měsíce podepsána zde v Praze na posledním zasedání sovětsko-československé mezivládní komise pro hospodářskou a vědeckotechnickou spolupráci.

Na úseku mnohostranné spolupráce bylo od přijetí Komplexního programu podepsáno 40 dohod o spolupráci na nejdůležitějších vědeckovýzkumných projektech, které vyjadřují zájem většiny zemí socialistického společenství. Československo se aktivně podílí na většině těchto projektů. Projekty se týkají kupř. vytváření jednotného systému výpočetní techniky, výzkumu nových druhů pesticidů, řešení otázek automatizace a mechanizace živočišné výroby a řady dalších významných problémů. Na řešení těchto projektů pod jedním společným vedením se soustřeďuje práce desítek výzkumných ústavů a tisíců výzkumných pracovníků zainteresovaných zemí, vznikají kolektivy, které násobí síly každé země. Např. na projektu Komplexní využití dřevních hmot se účastní 35 výzkumných ústavů socialistických zemí, z toho 7 československých. Myslím, že to velice jasně ukazuje, jaké nové možnosti a podmínky vznikají pro rychlé a účinné řešení jednotlivých problémů. Účast v těchto mnohostranných projektech umožňuje, abychom v našich ústavech neřešili, stručně řečeno „všechno“. Proto jsme postupně zpracovali koncepce československé účasti v jednotlivých společných projektech, určili oblasti, na které se budeme specializovat, stanovili, co zkoumat a vyvíjet nebudeme, kde budeme přebírat výsledky z druhých zemí.

Chci v této souvislosti informovat o tom, že již pro rok 1974 nebudeme do státního plánu zařazovat úkoly, které v rámci spolupráce na sebe přebírají druhé socialistické země, pokud máme záruku, že výsledků jejich prací můžeme použít pro naše potřeby. Chceme, aby se tato zásada prosadila také i v odvětvových plánech rozvoje vědy a techniky a především pak v plánech podnikových.

Nyní nás dělí dva roky od zahájení šesté pětiletky. Pracujeme na prvních úvahách obsahu a zaměření plánu na toto období. Chci podtrhnout, že to bude první pětiletka, kterou budeme sestavovat po přijetí Komplexního programu, tedy pětiletka, která by měla počítat a využívat v daleko větším rozsahu možností vědeckotechnické a ekonomické spolupráce, obsah a zaměření plánu rozvoje vědy a techniky na léta 1976 – 1980 chceme koncipovat tak, aby v podstatně větší míře než dosud vyjadřoval specifickou úlohu Československa v podmínkách integrovaného programu socialistických zemí.

Vědeckotechnická spolupráce se socialistickými zeměmi doplňovaná účelnými vědeckotechnickými styky s kapitalistickými státy nám má mimo jiné umožnit účelně specializovat a profilovat zaměření naší výzkumné a vývojové základny.

Takovýto úkol jsme si kladli již při přípravě páté pětiletky. Podařilo se nám také udělat určitý krok kupředu v tom, že jsme schválili 18 programů, které pro nás představují osu státní technické politiky.

Jistě není možné ani účelné, abych nyní podával podrobnou informaci o obsahu plánu rozvoje vědy a techniky na tuto pětiletku. Mohu vás však ujistit, že těžiště našeho úsilí při přípravě plánu bylo zaměřeno na výběr úkolů národohospodářsky a celospolečensky významných, které se ve svých přínosech projeví během této i příští pětiletky.

Zásadně se snažíme ve státním plánu technického rozvoje řešit raději menší počet úkolů, které by však přinesly významný národohospodářský efekt ve výrobě a v úspoře nákladů. Nemohu neupozornit na to, že máme i případy, že řešení některých výzkumně vývojových úkolů se opožďuje a neprobíhá v souladu s plánem. Patří k nim i velmi významné inovační opatření založené na nasazení komplexů tzv. TC 3 při povrchové těžbě hnědého uhlí.

Dosavadní asi 21letý skluz ve vývoji velkostrojů se nepříznivě promítá do plánovaných těžeb hnědého energetického uhlí a v příštích letech proto společně s federálním ministerstvem hutnictví a strojírenství, VŽKG a dalšími zúčastněnými podniky usilujeme o to, aby se vývoj dále nezpožďoval, ale naopak, aby dosud vzniklá časová ztráta byla alespoň zčásti dohnána.

Mohl bych uvádět řadu dalších příkladů, které potvrzují, že nedostatky v plnění úkolů zařazených do státního plánu technického rozvoje mají zpravidla nikoliv bezvýznamné nepříznivé národohospodářské dopady. Považujeme proto za důležité, aby vedoucí pracovníci na všech stupních řízení organizovali a zabezpečovali s plnou odpovědností plnění plánu technického rozvoje. Pro nezbytné upevnění osobní odpovědnosti vedoucích pracovníků za plnění plánu technického rozvoje na úrovni odvětvových ministerstev, VHJ i podniků stanovila federální vláda nezbytná opatření a ukáže-li se to potřebným, potom tlak v tomto směru ještě zesílíme.

Jsme si však přitom společně s SPK a příslušnými odvětvovými ministerstvy vědomi, že každá navržená inovace vyžaduje ještě velmi důkladné všestranné zevrubné ověření a propracování před tím, než budeme moci rozhodnout o její realizaci a zařadit ji do plánu.

Nesporně však v souvislosti s přípravou šesté pětiletky dochází k významné změně – ke změně progresívní – v přístupu a metodě tvorby střednědobého plánu, který se takto reálně může stát účinným nástrojem plánovitého řízení náročného procesu uplatnění výsledků vědy, výzkumu a vývoje ve společenské a výrobní praxi.

Jedním z nejzávažnějších problémů, které se přitom vyskytují, je způsob zajištění potřeb nových strojů a zařízení nezbytných k realizaci uvažovaných inovací. Je nám totiž jasné, že naše strojírenství prostě nemůže vyvíjet a vyrábět všechno, avšak konkrétní představa o struktuře strojírenského výrobního programu a jejím dalším vývoji z hlediska mezinárodní integrace se teprve tvoří. Jde tedy o to, abychom v procesu přípravy šesté pětiletky upřesnili národohospodářsky optimální způsob zabezpečení velkého počtu potřebných, nových výkonných strojů a zařízení buď ve vlastní výrobě, nebo specializovaným dovozem ze socialistických zemí nebo nákupem licencí a dovozem strojů z kapitalistických států.

Stručně řečeno – velmi mnoho je třeba vykonat pro to, aby uplatnění nové techniky ve společenské a výrobní praxi bylo v šestém pětiletém plánu reálně zabezpečeno.

První krok jsme učinili v souvislosti s přípravou prováděcího plánu na rok 1972 a při dopracování 5. pětiletého plánu rozvoje vědy a techniky. Plán byl doplněn o realizační část, zachycující první etapu realizace výsledků výzkumu a vývoje ve výrobě.

Do návrhu prováděcího plánu rozvoje národního hospodářství na rok 1973 byly pak poprvé zapracovány výsledky některých nejdůležitějších úkolů plánu rozvoje vědy a techniky jako jmenovité výrobní úkoly a federální vláda je schválila jako závazné úkoly pro příslušná ministerstva a VHJ. Nyní během přípravy návrhu prováděcího plánu na rok 1974 je okruh těchto jmenovitých výrobních úkolů dál rozšiřován.

Potřeba užšího sepětí výzkumu s výrobou byla u nás řešena již v minulosti. Nejvýznamnějším opatřením byl převod většiny centrálně řízených organizací výzkumné a vývojové základny konstrukčních a technologického zaměření do působnosti generálních ředitelství a podniků, takže nyní zhruba 90 % výzkumné a vývojové kapacity v oblasti průmyslu je bezprostředně spjato s výrobními celky. V dalším období však již chybělo potřebné úsilí, aby se v rámci jednotlivých VHJ organizační formy spojení výzkumu s výrobou dále prohlubovaly a uváděly do souladu se stále náročnějšími potřebami praxe.

 

Předseda ČSAV akad. J. Kožešník

Do roku 1965 byla vybudována u nás poměrně rozsáhlá výzkumná základna a podle vzoru Akademie věd SSSR založena Československá akademie věd a Slovenská akademie věd, zabezpečena vědecká práce na vysokých školách. Od té doby představují zaměstnanci této základny trvale asi 1 % z obyvatelstva a 2 % z pracujících, protože počet pracovníků vědeckovýzkumné základny rostl zhruba stejným tempem, jako počty zaměstnaných v celém národním hospodářství. To by nemuselo být nesprávné, když jsou dány podmínky pro zkvalitnění a zefektivnění práce této základny, pro její dokonalejší vybavení přístroji, službami, stavebními investicemi, informační základnou, moderní technikou, a když je možné radikálně zvyšovat podíl vysoce kvalifikovaných vědeckých pracovníků. Situace se zhoršovala ještě tím, že také výdaje na vědu a výzkum zůstaly prakticky na stejné relativní úrovni a podobně tomu bylo s podílem investic do vědy a výzkumu.

Ve stavebních investicích se situace podstatně zhoršovala s rostoucím neplněním i takto snížených úkolů. Vcelku je nutno říci, že vývoj vědeckovýzkumné základny, zejména v oblasti základního výzkumu, po roce 1965 neodpovídal objektivnímu zákonu předstihu vědy před technikou a techniky před výrobou. Dokonce se začal lišit i od vývojových tendencí v ostatních socialistických zemích. Okolnost, že se rozdílnost trendů zatím výrazně neprojevuje v kvalitě práce vědeckovýzkumné základny, je třeba připsat poměrně dobré výchozí pozici čs. vědeckovýzkumné základny. Kdyby však dále trval tento trend, museli bychom počítat se zaostáváním.

Důsledkem této situace je růst věkového průměru odborníků s vysokoškolským vzděláním /dnes asi 43 let/, nízký podíl kvalifikovaných odborníků a vědeckých pracovníků /podíl vysokoškolsky vzdělaných ve vědeckovýzkumné základně vzrostl jen z 22, na 27 %/.

Byly provedeny důkladné analýzy této situace. Jsou hledány cesty ke zlepšení podmínek pro efektivní práci v příští pětiletce. Je odstraňována roztříštěnost některých pracovišť a malé skupiny jsou soustřeďovány do větších celků. Vážnou zábranou přitom je nedostatek pracovních ploch a dislokace jednotlivých útvarů na řadě míst, což ztěžuje jak jejich řízení, tak i týmovou efektivní práci. Tuto situaci lze ovšem řešit jen výstavbou nebo přidělením vhodných ploch. Nepříznivou věkovou situaci lze zlepšit jen náborem mladých pracovníků do vědecké výchovy a vytvářením podmínek pro jejich umístění, protože se musí počítat po nějakou dobu s dočasným překrýváním mladých i starších pracovníků na pracovištích. Proto bude třeba uvažovat o odstranění stop stavu, který trvá v ČSAV v této pětiletce. Nové vědní obory a případné i mezinárodní instituty, o které usilují téměř všechny socialistické země, bude nutné v budoucnu zakládat jen mimo Prahu.

Tyto jen stručně uvedené nedostatky měly některé objektivní příčiny dané především vyčerpaností zdrojů, strukturou výroby, zvětšujícími se nároky na růst neproduktivních investic, rychlým zaostáváním efektivních investic. Do značné míry byly i důsledkem ideového rozkladu na konci šedesátých let a zčásti ne dost energického prosazování leninského pojetí vědeckotechnické revoluce a důsledného promítání stranické vědní politiky do plánů rozvoje vědy a techniky.

Chci se krátce zmínit o úloze ČSAV. Úloha a působnost Akademie je vymezena zákonem o Čs. akademii věd ze dne 9. července 1963 č. 54 Sb. ve znění zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění ze dne 19. března 1970 č. 26 Sb. Akademie je podle toho vrcholnou vědeckou institucí ČSSR, která rozvíjí badatelskou činnost na svých vědeckých pracovištích a jako své členy sdružuje nejvýznamnější vědecké pracovníky. Organickou součástí ČSAV a současně nejvyšší národní a regionální vědeckou institucí na Slovensku je Slovenská akademie věd, jejíž působnost na Slovensku upravuje zákon Slovenské národní rady.

Podle zákona je úlohou Akademie pečovat o plánovitý rozvoj čs. vědy a provádět základní vědecký výzkum na svých pracovištích tak, aby výsledky vědecké práce plně sloužily výstavbě vyspělé socialistické společnosti v ČSSR.

Zákon ukládá Akademii vytvářet celkovou koncepci rozvoje čs. vědy, vypracovávat návrhy státních plánů základního výzkumu, předkládat je vládě a federálnímu ministerstvu pro technický a investiční rozvoj, koordinovat a kontrolovat plnění těchto plánů. V této funkci Akademie plánovitě usměrňuje základní výzkum na vysokých školách a ostatních vědeckovýzkumných pracovištích základního výzkumu. Spolu s vysokými školami vyhledává a vychovává pro potřeby vědeckých pracovišť i praxe ideologicky vyspělé a vysoce kvalifikované vědecké pracovníky a napomáhá školám v jejich pedagogické činnosti. Akademie je vrcholným představitelem čs. vědy v zahraničí. Organizuje a koordinuje vědecké styky s akademiemi věd a obdobnými vědeckými institucemi v zahraničí, především v socialistických zemích. V dohodě s ostatními zúčastněnými orgány a institucemi rozhoduje o zřizování národních komitétů mezinárodních vědeckých organizací. K Akademii je přidruženo 42 vědeckých společností, které mají 127 poboček, 228 odborných skupin a 19 500 členů.

V zásadních vědeckých otázkách je Akademie hlavním poradcem vlády. Za svou činnost odpovídá vládě a podává jí každoročně o své činnosti zprávu.

Řídící, plánovací, koordinační a kontrolní činnost v oblasti základního výzkumu vykonává ČSAV v nejužší spolupráci s příslušnými institucemi, resorty a vysokými školami.

V připravovaných prognózách bylo vymezeno 32 hlavních směrů, ve kterých čs. základní výzkum může zaujímat přední postavení v procesu integrace čs. vědy.

Plán základního výzkumu je součástí jednotného státního plánu rozvoje vědy a techniky a je propracován v potřebných vazbách na plány technického rozvoje. Jsou v něm stanoveny cíle a kontrolovatelné etapy, promítá se v něm spolupráce a dělba práce s vědci socialistických zemí. Účelnost úkolů a stupeň koncentrace kapacit jsou posuzovány při vstupní oponentuře, které se účastní vedle vědců i odborníci z praxe. Oponovány jsou i dosažené výsledky. V září 1971 byly konstituovány Rady státních programů základního výzkumu, vymezena jejich působnost při plánování, koordinaci a kontrole.

Aby se zvýšil přímý vliv spolupracujících a realizátorských ministerstev jsou v Radách zástupci resortů. Řídícím orgánem v oblasti základního výzkumu je presidium, které předkládá návrhy plánu vládě. Úkoly v oblasti ekonomických věd jsou ještě vedeny v evidenci ve státním programu ekonomického výzkumu Rady ekonomického výzkumu při Státní plánovací komisi.

V současné době se pracuje na přípravě směrnic pro 6. pětiletý plán v oblasti základního výzkumu v souladu s usneseními vlády č. 73/1971 a 284/1972 a směrnicemi federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj. Dostatečný předstih umožní kvalitní zpracování návrhu. Je využíváno prognostických prací, vypracovaných jak v ČSAV, tak oběma národními ministerstvy školství. Návrh plánu bude koordinován s Akademií věd SSSR a budou v něm promítnuta příslušná usnesení RVHP.

Kapacitní podíl akademií a resortů se asi nebude příliš lišit od dnešního stavu, v němž na Akademii připadá 55 %, na resorty školství 28 % a zbytek na ostatní resorty. Také rozdělení do 8 programů, které překrývají svou tématikou většinu významných vědních oborů, zůstane zachováno.

Pro základní výzkum je zvlášť potřeba zdůraznit souvislost s pracemi na prognózách dlouhodobého vývoje.

Chci se ještě krátce zmínit o výchovné činnosti Akademie a vztahu k vysokým školám. Téměř 90 % členů ČSAV zároveň plní pedagogickou funkci na vysokých školách. V řídících orgánech Akademie je více než polovina vysokoškolských učitelů a v orgánech Rad státních programů základního výzkumu je 38 zástupců ministerstev školství České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Rovněž v radách stěžejních úkolů je výrazný podíl vysokoškolských pracovníků. 660 vědeckých pracovníků z ústavů ČSAV přednáší na vysokých školách. Mezi ČSAV a ministerstvy školství je dnes úzká a soudružská spolupráce.

Československá akademie věd věnuje i přímé výchově mladých adeptů vědy na svých pracovištích velkou pozornost. Nutí ji k tomu i současné nepříznivé věkové složení pracovníků ČSAV. Akademie vychovává 230 řádných aspirantů a 440 v jiných formách výchovy. Tyto počty bude nutno zvyšovat s ohledem na značný počet těch, kteří v příštích 10 – 15 letech odejdou do důchodu. Vychovává i pracovníky pro instituce mimo Akademii. Výchovná kapacita není však plně využita. Jedním z důvodů je i malý zájem. Nejde samozřejmě jen o počet. Hlavní zájem je o talenty z celého území ČSSR. Výběr talentů se provádí hlavně ve spolupráci s vysokými školami. Osvědčují se však i jiné formy. Tak např. v roce 1972 pracovalo v ústavech Akademie 430 studentů jako pomocné vědecké síly, 420 studentů zde připravovalo své diplomové práce a přes 1000 jich bylo u nás na prázdninové praxi.

Často se zapomíná i na to, že vedle základního výzkumu je tu široká základna aplikovaného výzkumu, z níž základní výzkum tvoří jen 12 %, takže krátkodobými úkoly se může zabývat jen zcela výjimečně a pro jejich řešení není ani vybaven. Přehled o dosažených výsledcích vypracovává Československá akademie věd každoročně v Anotacích výsledků, které rozesílá v dostatečném počtu institucím, školám a závodům. Jak potvrzuje zkušenost, setkávají se tyto zprávy s živým ohlasem odborníků z praxe.

Přes známé obtíže se zaváděním výsledků lze uvést řadu dobrých příkladů, které dokládají, že vědecké poznatky mohou být s prospěchem využívány ve výrobní praxi. Tak např. výzkum v elektronové optice umožnil výrobu špičkových elektronových mikroskopů a spektrometrů jaderné magnetické resonance, o něž je zájem v zemích RVHP.

Výzkum metod komplexní automatizace umožňuje realizovat mnoha parametrové regulátory, které se samy nastaví na optimum a jejichž využití je perspektivní při řízení kontinuálních procesů výroby.

Propracované způsoby fázové regulace středně vlnných rozhlasových vysílačů umožnily pokrýt velká území kvalitním rozhlasovým signálem na jediném kmitočtu. Byly vysoce oceněny ministerstvem spojů SSSR. Spolupráce vědců na jednotné řadě asynchronních motorů přispěla podstatně k vytvoření jich nové řady.

Výzkum lopatkových mříží pro vysoké rychlosti umožňuje zlepšení účinnosti posledních stupňů parních turbín velkých výkonů.

Veliký význam a praktický dopad měl výzkum dolování v kritických hloubkách, výzkum speciálních druhů ocelí a kompositních materiálů, výzkum polovodičů, insekticidů, virových chorob. Výzkum makromolekulárních látek, katalyzátorů, chemických reakcí a procesů aj.

Krátce bych se chtěl zmínit o podílu a úloze vysokých škol v oblasti výzkumu. Úloha a obsah vědecké činnosti na vysokých školách vychází ze zásady jednotné pedagogické a vědecké činnosti, zakotvené v zákoně o vysokých školách. Obě činnosti se vzájemně prolínají a doplňují. Proto se vědecká práce na vysokých školách neomezuje jen na řešení konkrétních vědeckých úkolů, ale je pojmem podstatně širším. Kromě řešení konkrétních plánovaných úkolů, jež navazují na potřeby socialistické výstavby a hospodářského rozvoje, jde o studium logické struktury vědních oborů, jehož nutnost vyplývá z potřeb pedagogické činnosti, dále je tu kritická vědecká činnost, příprava vědeckých monografií a učebnic, vypracování expertiz, projektů, přímá spolupráce s technickou a hospodářskou praxí na jejích současných úkolech, účast v soutěžích, účast ve vědeckých orgánech a společnostech apod. Protože pedagogická činnost se vztahuje téměř na všechny vědní obory, je na vysokých školách pěstována věda vlastně ve všech disciplínách. Vysoké školy od samotného vzniku poznatky nejen šířily, ale vlastní činností je i vytvářely. V současnosti představují vysoké školy svými vědeckopedagogickými pracovníky tvůrčí potenciál, jehož vědeckou produkci je možné a také nutné vytvářením podmínek dále zvyšovat.

Současný stav se vyznačuje relativně velkým podílem vysokých škol na řešení úkolů všech druhů výzkumných plánů, tedy státních programů základního výzkumu /28 %/, státních programů technického rozvoje, ekonomického výzkumu, úkolů resortního plánu i vyžádaných úkolů mimo tyto plány. Úkolů z oblasti pedagogiky, psychologie, ekonomiky vzdělávaní aj. Podle objemu jsou na prvém místě úkoly povahy technické, pak lékařské, dále zemědělské a veterinární, přírodovědecké a společenskovědní. Vysoké školy se podílejí intenzívně na organizátorské a koordinační činnosti ve vědě a vypracovaly koncepci svého dalšího rozvoje do roku 1985 i rozsah a způsob spolupráce s ČSAV a ostatními vědeckými institucemi. Vysoké školy se zapojují jako důležitá součást výzkumné i vývojové základny našeho státu, dobře fundovaná pracovníky a postupně stále lépe vybavovaná pro tuto práci. V dalším rozvoji bude plně využito zkušeností ze sovětských škol. Se zřetelem na to, že hlavním úkolem zůstává výchova, připadá z pracovního času na vědeckou činnost u vědeckopedagogických pracovníků 1/3, u pracovníků bez vědecké hodnosti 1/5. S těmito čísly je také počítáno v plánu.

Ještě několik slov o prohlubování integrace vědeckých potenciálů socialistických zemí – o dělbě práce a koordinace výzkumů v rámci zemí RVHP. Mezinárodní spolupráce ve vědě, v oblasti základního výzkumu, vychází z těchto zásad:

Styky musí napomáhat a urychlovat řešení úkolů státního plánu i rozvoji čs. vědy a techniky. Při zachování zásady vzájemných výhod a rovnoprávnosti i nezbytnosti smluvních dohod, plánovitosti a třídnosti musí styky přispívat k mírovému soužití národů a bezpečnosti. Rozhodující je úzká spolupráce s vědeckými institucemi socialistických zemí, především SSSR, a to především na úkolech komplexního programu, na dohodnutých úkolech mnohostranné spolupráce mezi akademiemi socialistických zemí a na úkolech dvoustranné spolupráce rovněž s akademiemi socialistických zemí.

V souladu se závěry XIV. sjezdu KSČ musíme provádět aktivní integrační politiku vědeckých potenciálů zemí RVHP a zajišťovat rychlý pokrok ve vědě i technice. Důsledně zavádět plánovitost, dělbu práce, podílet se na budování a využívání mezinárodních vědeckých ústavů socialistických zemí. To jsou dnešní úkoly. Takový postup je životně důležitý proto, že kapacitní možnosti zemí jako je naše, jsou omezené, což se zřetelně projevuje při přechodu na velké komplexní programy a projekty. Ostatně je takový postup účelný i pro velké země tam, kde cíle jsou u všech zúčastněných společné. Je možno říci, že podíl čs. vědy na mezinárodní spolupráci je jak rozsahem, tak i kvalitou pozitivní a účinný, a že také základní výzkum není na proces integrace nepřipraven. Prvá etapa mnohostranné spolupráce mezi akademiemi, která těsně předcházela integraci socialistické vědy, byla uzavřena 15. 12. 1971, bilaterální spolupráce existuje od založení Československé akademie věd. Podle této smlouvy se podílejí všechny akademie socialistických zemí na řešení 11 úkolů z oblasti fyziky, chemie, lékařství, ekonomie i společenských věd.

K těmto úkolům a k programům přistupuje nyní Komplexní program, narýsovaný RVHP a schválený vládou ČSSR. Tento program dává procesu integrace vědeckých a rozvojových potenciálů plánovitý charakter a znamená nástup k vyšším formám spolupráce a dělby práce. Zatím není rozsah účasti jak ČSAV, tak resortů na komplexním programu definitivně uzavřen.

Pracoviště základního výzkumu, ale i pracoviště vývojová a výrobní se podílejí na výzkumu a mírovém využití kosmického prostoru zejména při vyvíjení palubních aparatur a přístrojů pro sběr a zpracování dat z kosmu. Stále se prohlubuje a vzrůstá čs. spolupráce na činnosti Spojeného ústavu jaderných výzkumů v Dubně.

Českoslovenští vědci jsou také angažováni na programech UNESCO. Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Světové zdravotnické organizace aj. Československá akademie věd uzavřela dohodu o spolupráci s devíti vrcholnými vědeckými institucemi kapitalistických zemí v Evropě, USA a Kanadě. Tato spolupráce trvá už řadu let. Mimo to participuje na mezinárodních kulturních dohodách.

 

Předseda výboru pro průmysl, dopravu a obchod poslanec František Bill

V období socialistické výstavby byla v Československu vytvořena solidní výzkumná základna s několika sty výzkumných pracovišť, kde pracuje více než 140 tisíc pracovníků, ačkoliv v době buržoazní republiky kromě několika vysokých škol tato základna takřka neexistovala.

Rozvoj vědeckovýzkumné základny je předpokladem materiálně technického rozvoje našeho národního hospodářství, a proto musíme věnovat její kontrole, zaměření a efektivnosti mimořádnou pozornost.

Výběr ústavů pro průzkum jsme volili tak, aby přitom byly podchyceny typické ústavy naší vědeckovýzkumné základny, to je ústavy ČSAV, spadající do oblasti základního badatelského výzkumu, dále resortní ústavy, na kterých se řeší problémy aplikovaného výzkumu a vývoje, a nakonec školská pracoviště, mající vzhledem k pedagogickým úkolům specifický charakter.

Z tohoto hlediska jsme provedli průzkum ve Výzkumném ústavu fyziky pevných látek ČSAV, elektrotechnickém ústavu Slovenské akademie věd, Státním výzkumném ústavu materiálu, v Institutu manipulačních, dopravních, obalových a skladovacích systémů, ve Výzkumném ústavu svářečském v Bratislavě, Výzkumném ústavu bavlnářském v Ústí nad Orlicí, na třech katedrách Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě, na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a v Ústavu termomechaniky ČSAV. Před průzkumem jsme prostudovali materiál o zaměření a plánech jednotlivých pracovišť, takže poslanci, zejména pracovní skupiny, byli předem vcelku dobře informováni.

Kromě toho jsme konzultovali některé otázky řízení vědeckého rozvoje na federálním ministerstvu hutnictví a strojírenství, na ministerstvu paliv a energetiky a na federálním ministerstvu dopravy.

Předkládám společnou zpravodajskou zprávu všech těchto výborů.

Bylo mnohokráte poukazováno na to, že vědecko-výzkumná základna je pojata příliš extenzívně, že je rozptýlena, až atomizována, že síly a prostředky jsou rozptylovány v daleko větší míře, než je tomu ve výrobě. Bylo doporučeno, aby činnost výzkumu a vývoje byla usměrňována výběrem – „státních programů výzkumu a vývoje“ – těch, které by navazovaly na rozhodující dlouhodobé hospodářské záměry. Bylo řečeno, že je nutno přísněji vybírat rozhodující místa, na která by se soustředil větší počet vědeckých a výzkumných pracovníků a že je nutno vytvářet početné pracovní týmy – bez ohledu na organizaci.

To je jedna skupina doporučení našich nejvyšších orgánů – ústředního výboru Komunistické strany Československa a federální vlády, které směřovaly zejména k odstranění extenzívnosti.

Jak jsou plněna? Myslím, že nemůžeme být spokojeni a složit po několika letech uspokojující účet. Zvláště v oblasti základního výzkumu je celá řada nedořešených problémů, které si ještě vyžadují značného úsilí při dořešení. Za hlavní nedostatek pokládám, že návaznost základního výzkumu na aplikovaný je nedostatečná, nekoordinovaná a většinou neřízená. Projevuje se značná rozptýlenost v řešení problematiky a v důsledku toho jsou řešitelské kolektivy poměrně málo početné. To je jedna z příčin, proč od výzkumu
k realizaci uplyne dlouhá doba.

Řešitelé základního výzkumu jsou v mnohých případech málo obeznámeni s rozvojem našeho národního hospodářství. To se pak projevuje v tom, že při tvorbě plánu se objevuje mnoho individuálních prvků a že návaznost řešených úkolů na naše národní hospodářství je nedostatečná.

Další důležitá doporučení a usnesení stranických a vládních orgánů se týkají prognostických prací a úvah. Je uvedeno, že je třeba zpracovávat a vzájemně vázat programy rozvoje jednotlivých úseků a tím zajistit určitou stabilitu vědeckovýzkumných záměrů. Zjistili jsme, že prognostické práce ve vědě a v technickém rozvoji donedávna koordinovány nebyly.

Je nutno, aby byly v první fázi vypracovány prognózy jednotlivých vědních oborů, paralelně s tím prognózy technického rozvoje. V další etapě ve vzájemné koordinaci je třeba blíže specifikovat směry základního výzkumu, potřebné pro rozvoj našeho národního hospodářství a teprve potom provést vzájemnou koordinaci a organizační opatření k odstranění extenzívnosti.

Pokud je nám známo, prognózy základního výzkumu se připravovaly včetně různých organizačních opatření s přidělením úkolů, což je podle našeho názoru předčasné. Tím extenzívnost neodstraníme, neboť programy se tak řečeno „šijí“ na pracoviště, a někde dokonce na osoby.

Tím, že voláme po větší návaznosti základního výzkumu na aplikovaný a na výrobu, nemáme na mysli omezování charakteru základního výzkumu, Nechť má základní výzkum gnozeologický charakter, avšak ať se volí tématika základního výzkumu taková, aby odpovídala potřebám různých odvětví národního hospodářství, ať se omezí, bude-li to nutné, počet výzkumných pracovišť a ať se vytvoří větší řešitelské týmy.

Víme, že prognostické práce, zejména při cílevědomém zaměření, mají velký význam i pro úkoly a opatření související s organizací vědeckovýzkumné základny.

Další skupina myšlenek a úvah, obsažených v usnesení, se týká mezinárodní spolupráce se socialistickými zeměmi. Doporučuje se postupné spojování sil ve výrobě. Ve věci spolupráce a integrace bylo vcelku za poslední léta v této oblasti vykonáno dost.

Z průzkumu máme dojem, že mnoho opatření zůstává jen ve vlastních záměrech, že však vlastní provedení jde velmi pomalu. Přesvědčili jsme se, že spolupráce, hlavně pokud jde o základní výzkum, je stále ještě ve většině případů na úrovni výměny zkušeností, výměny informací, což je bezesporu užitečné. Je to však málo z hlediska základní myšlenky – postupně přecházet na vyšší formy spolupráce. Přitom jsou vědní obory, jako je elektronika, kybernetika, jaderná fyzika, fyzika plazmy apod., které nemůžeme bez vzájemného spojení sil úspěšně řešit a ani dořešit, a kde je naopak žádoucí, aby se v budoucnu vytvořily společné výzkumné ústavy, jako nejvyšší forma spolupráce v základním výzkumu.

Při této příležitosti bychom chtěli upozornit nato, že vzájemné rozdělení úkolů v různých vědních oborech a jednotná ústřední koordinace řešení problémů bude důležitá i z hlediska a strategie řízení vědy v socialistické společnosti, uvážíme-li silnou konkurenci a snahy po koordinaci ve vědě v kapitalistických státech.

Vážným problémem je i řízení vědy a techniky, řízení vědeckovýzkumné základny. Byl vytyčen úkol rozvíjet výzkumnou a vývojovou základnu jako jednotnou soustavu pracovišť na celém území státu.

Domnívám se, že se nám nepodařilo tento problém řízem úspěšně dořešit a že jsou okolo tohoto úkolu jisté rozpaky. Chybí, podle našeho názor, jednotnější celostátní řízení celé vědeckovýzkumné základny. V naší republice se provádí základní výzkum v ČSAV, na vysokých školách a v resortních ústavech. Metodika plánování a financování je na každé z těchto institucí jiná.

Uvážíme-li, že úspěšný cíl výzkumu je stále více podmíněn a závislý na ekonomickém zajištění, na plánu práce a že rychlejší výsledky vědy jsou dnes více záležitostí týmů, než jednotlivců – dojdeme nutně k požadavku „centrálního řízení“.

Zjistili jsme, že některé ústavy mají vcelku dobré kádrové složení, nízký věkový průměr – jiné – věkový průměr horší. Přesvědčili jsme se, že tam, kde jsou ve vedení mladí lidé, politicky uvědomělí, že je na první pohled vidět – vědecká erudice, snaha o zlepšení – snaha o nové.

Máme však obavu, že i v důsledku stop stavu v přijímání nebo nepatrného nárůstu pracovních sil budou naše ústavy stárnout a že za zkušené pracovníky nebude po jejich odchodu do důchodu ekvivalentní náhrada. Problém stárnutí ústavů je vážný problém. Upozorňujeme na něj a doporučujeme, aby se příslušná ministerstva tímto problémem zabývala. Při průzkumu jsme také zjistili poměrně zastaralé přístrojové vybavení a nedostatečné prostorové umístění, hlavně v oblasti základního výzkumu.

Základní výzkum potřebuje soustředit nejen řešitelské týmy, ale i investice na preferované obory, které jsou důležité pro technický rozvoj. Znamená to soustředit investice a odstranit extenzivnosti v investiční politice. Znamená to vybavit moderně třeba menší počet ústavů, ale tak, aby mohly řešit problémy na světové úrovni a nerozptylovat prostředky na velký počet ústavů. S takovými rozptýlenými prostředky nelze špičkově vybavit ani pracoviště, natož všechna pracoviště vědeckovýzkumné základny.

Nedořešené problémy řízení, neuspokojivé vybavení, rozptýlenost, kádrové problémy, to nejsou jediné zábrany vědeckotechnického rozvoje.

Jistou zábranou, jak jsme zjistili, je i formálnost některých předpisů a nařízení. Tak například vysokoškolská pracoviště nemohou nakupovat materiál a drobné předměty za velkoobchodní ceny, jak je tomu u jiných výzkumných pracovišť, neprovádějí se odpisy investičních zařízení, omezuje se používání prostředků
z vedlejší hospodářské činnosti apod.

Domníváme se, že je administrativní a operativní řízení mnohdy složité, že vyžaduje čím dále tím početnější administrativní aparát, přemíra předpisů a nařízení, administrativních pokynů tak otupuje operativnost řízení na všech stupních.

Často se po výzkumných ústavech vyžadovalo, aby si na sebe vydělaly. Jako zásada je to správné, někdy to nebylo dobře pochopeno a tak některé ústavy upadly do vyslovené komercionalizace – vydělávaly si snadno běžnými službami, ale své základní společenské poslání opomíjejí.

Některé aplikované výzkumné ústavy zavádějí i poloprovoz, v dobrém úmyslu, aby odevzdaly výsledky své činnosti do výroby co nejdokonaleji, případně, aby se tyto výsledky výzkumné činnosti do výroby dostaly. Neodvážíme se tuto snahu kritizovat, je zde v mnohých případech dobrá vůle ústavů.

Avšak z organizačně řídícího hlediska je to nedostatek, neboť touto činností, je-li přehnána, se odčerpávají síly z vlastní vědeckovýzkumné základny.

Vcelku však lze říci, že aplikované výzkumné ústavy cílevědoměji řeší problémy až k realizaci, že jejich program je úžeji vázán na potřeby národního hospodářství.

Pokud jde o vysokoškolské ústavy, je možno konstatovat, že se v poslední době projevuje stále větší snaha zapojit se do vědeckovýzkumné základny.

Přesto jsou na vysokých školách ještě značné rezervy, neboť zdaleka ne na všech je plněn zákon o vysokých školách, podle něhož je povinností vysokoškolského učitele vedle pedagogické činnosti i vědecky pracovat.

Vědecky pracovat znamená být zapojen do řešení státních a resortních úkolů. Je ještě dosti značný počet vysokoškolských učitelů, kteří takto vědecky nepracují.

Vysoké školy mají výhodu proti ostatním výzkumným pracovištím, že mohou zapojit do vědeckovýzkumné činnosti studenty. Tím se řeší dva problémy. Zvyšuje se počet pracovníků zapojených do výzkumu a plní se pedagogicko-výzkumný úkol, a to na konkrétních problémech. I v tom je příspěvek k efektivnosti, a domnívám se, příspěvek velmi vydatný.

Dovolte mi, abych se podrobněji, při této příležitosti zmínil o jednom z problémů souvisejících s úrovní a uplatněním vysokoškolských absolventů technických oborů v praxi.

Většina absolventů vysokých škol technických pracuje v provozu. Zkušenosti ukazují, že zaměstnání v provozu není pro mladé inženýry přitažlivé. Příčin je několik:

Je nutno kriticky konstatovat, že naše studenty nevychováváme po teoretické a praktické stránce dostatečně k tomu, aby mohli provoz, kde budou pracovat, řídit odpovídajícím, moderním způsobem.

Řízení provozu, otázky skladování, vnitropodnikové dopravy, volby pracovních postupů apod., jsou dnes problémy, které lze kvantifikovat, které se stále rozvíjejí na základě teoretických poznatků a potřeb praxe. Proto je nutno upravit studium našich studentů technického zaměření tak, aby se s těmito otázkami již během řádného studia seznámili.

Dalším problémem je, že absolventi přicházejí do praxe ne vždy s dostatečnými znalostmi v oblasti politického, společenského i hospodářského života. Uplyne poměrně dlouhá doba, než se v praxi mohou aktivně napojit při plnění úkolů hospodářské politiky strany. Problémy jsou i v jejich zařazování a platových podmínkách.

V minulých školních letech se podařilo prohloubit, po teoretické stránce, základní studium, hlavně pokud jde o matematiku a fyziku.

Na některých fakultách vysoké školy technického zaměření se však celkový počet hodin matematiky
a fyziky blíží počtu hodin jako na přírodovědeckých fakultách.

Je nutno zvážit, zda tento počet hodin je nutný pro všechny absolventy a zda by nebylo účelné upravit učební plány pro ty studenty, kteří budou pracovat v provozu. Takových absolventů je většina.

Tím samozřejmě nemáme na mysli snížit úroveň absolventů, ale diferencovat podle potřeby praxe. Stejně tak diferencovat a případně upravit učební plány při výchově vědeckých pracovníků.

Ne vždy v množství učiva se odráží kvalita. Pedagogické mistrovství je možno hodnotit také podle optimálně voleného obsahu látky, návaznosti předmětů i na perspektivní rozvoj oborů.