V souvislosti s přechodem na elektromobilitu ve světě výrazně vzrostla poptávka po lithiu, které se využívá při výrobě baterií. Nemalé množství je ho v minerálech ložiska Cínovec a ve výsypce – odvalu hlušiny Cínovecké deponie, tedy odpadu, který vznikl těžbou cínu a wolframu v regionu. Jistě není od věci přiblížit si její historii.
Metalogenetické poměry Českého masivu
Pro Český masiv je charakteristický výskyt velkého množství ložisek s relativně malými zásobami surovin, pestrým látkovým složením a navzájem rozdílným původem. Některá z nich, jako jsou například žilná ložiska zlata, stříbra, cínu a wolframu, olova a zinku nebo tzv. pětiprvkové formace ložiska Jáchymov, patřila již v dřívějších obdobích ke klasickým evropským ložiskovým typům. Z geochemického, genetického i metalogenetického hlediska představuje Český masiv svým obsahem uranu i ve světovém měřítku anomální území euroasijského kontinentu, které nemá ve světě obdoby. Specifičnost látkového složení Českého masivu pak ještě dokreslují četná, v minulosti do značné míry vytěžená ložiska zlata, stříbra, cínu a wolframu. Z novější doby k nim bezesporu patří zejména stratiformní ložiska neželezných kovů často s významnými obsahy zlata a stříbra. Není proto náhodou, že se řada ložisek Českého masivu stala nedílnou součástí evropských i světových publikací a učebnic věnovaných problematice geneze a metalogeneze rudných ložisek.
K ložiskové charakteristice metalogeneze Českého masivu patří na druhé straně i nepřítomnost některých rud, jako jsou například ložiska chromu, platiny nebo porfyrového typu měděných rud apod.
Český masiv je v podstatě konsolidovaným blokem zemské kůry s velmi složitou stavbou. Na jeho vývoji se v jeho jednotlivých částech v různé míře podílely magmatogenní (plutonické i vulkanické), metamorfogenní i sedimentogenní geologické procesy, jejichž charakter a intenzita zákonitě podmínily časovou a prostorovou lokalizaci genetických ložiskových typů v příslušných metalogenetických provinciích a jejich dílčích jednotkách. Názory na genetickou charakteristiku rudných ložisek se v průběhu vývoje měnily. Značný vliv na ně měl pokrok v příbuzných geologických disciplínách, zejména v mineralogii, petrologii a geochemii.
Typickým rysem metalogeneze Českého masivu je výrazně prostorové, většinou pravděpodobně paragenetické sepětí endogenní mineralizace s:
- a) vulkanosedimentárními, následně zpravidla regionálně metamorfovanými horninovými komplexy,
- b) granitoidními masivy a okolními komplexy krystalických břidlic.
Z geotektonického hlediska se na metalogenetickém vývoji Českého masivu kromě určujícího variského geotektonického cyklu menší měrou podílel i cyklus kadomský, v jižní části zřejmě i cyklus moldanubický a v lugiku i cyklus kaledonský. Povariský vývoj Českého masivu probíhal již v platformních podmínkách. Alpinský cyklus vyvolal v oslabených místech jeho tektono-magmatickou aktivizaci, včetně doprovodné mineralizace.
Český masiv lze tedy zařadit k polycyklickým metalogenetickým jednotkám.
Za hlavní genetické typy ložisek nerostných surovin, které určily metalogenetickou charakteristiku Českého masivu, lze považovat:
– greisenová ložiska cínu a wolframu s obsahem litia spjatá s greisenizovanými kyselými granitoidními intruzemi,
– endotermální žilná ložiska tzv. staré zlatonosné formace (např. Roudný u Vlašimi, Jílové u Prahy, Čelina-Mokrsko),
– ložiska galenit – sfalerit ± chalkopyritové formace s Ag (např. Příbram, Kutná Hora, Stříbro, Vrančice),
– ložiska uraninit – karbonátové formace s řadou podtypů, např. uraninit sulfidicko – karbonátový (např. Příbramsko, revír Rožná – Olší),
– ložiska tzv. pětiprvkové formace – Ag, U, Bi, Co, Ni s dolomitem (jáchymovský a hornoslavkovský revír),
– ložiska uranu s chlorit-coffinitovou a coffinit-braneritovou asociací (Rožná – Olší, Zadní Chodov, Vítkov II),
– ložiska křemen-antimonitové a křemen-sulfidické formace (Krásná Hora u Sedlčan, Bohutín u Příbrami),
– ložiska fluorit-barytové až sulfidické formace (např. Moldava, Harrachov),
– submarinní vulkanosedimentární ložiska – sem patří ložiska tzv. kyzové formace (sulfidy Fe, Cu, Zn, Pb ± Au, Ag). Hlavními představiteli jsou ložiska zlatohorského revíru: Horní Benešov, Horní Město, Tisová u Kraslic a Křižanovice.
– ložiska vulkanosedimentárních Fe rud (hematit, jaspilit, leptochlority) z jesenického devonu (např. Medlov),
– ložiska vulkanosedimentárních Mn rud s rodonitem (Chvaletice), sedimentární oxidické a silikátové Fe rudy (např. Ejpovice, Krušná Hora, Nučice, Chrustenice),
– hydrogenní ložiska U (Zr-Ti-P) formace v české křídové tabuli (Hamr na Jezeře, Stráž pod Ralskem atd.),
– uranové formace zejména v uhlí dolnoslezské pánve.
Z regionálně metalogenetického hlediska se v metalogenetické provincii Českého masivu vymezují tyto metalogenetické zóny:
a – moldanubická
b – barrandiensko-železnohorská
c – sasko-durynská
d – sudetská
e – variské vnitrokontinentální molasy a platformních sedimentů.
Obr. Štola Večerní Hvězda v Krupce
Rudné hornictví v závěru středověku
Během 13. a 14. století se začala výrazně rozvíjet také těžba kasiteritových ložisek, neboť vzrůstala potřeba cínu. Vznikalo totiž množství cínařských dílen, z nichž řada se již před rokem 1200 specializovala zejména na výrobu zvonů, svícnů, křtitelnic a bohoslužebného náčiní. Hlavními lokalitami výskytu cínových rud byly Slavkovský les a Krušnohoří, kde již počátkem 13. století vznikla dvě důlní centra – Krásno a Krupka. K nim záhy přibyla další místa v západní části Krušných hor. Ve 13. a 14. století byla ještě rýžována sekundární ložiska, především v povodí Ohře, ve Slavkovském lese v povodí říčky Teplé, záhy tu však došlo k těžbě cínovcových žil a greizenových žilníků. Již od poloviny 13. století se český cín významně uplatňoval na západoevropských trzích, kde úspěšně konkuroval kvalitou cínu anglickému.
Produkce kovů a jejich využití
Nedostatek písemných pramenů nedovoluje pro předhusitskou dobu stanovit přesněji produkci kovů. Množství získaného zlata z rýžovišť a z dolů do roku 1400 se předpokládá kolem 7 – 8 tun, většinou z revírů Jílové u Prahy a Kašperské Hory. Také odhad u cínu z krušnohorských a slavkovských ložisek může být jen zcela přibližný, pro 13. a 14. století snad kolem 200 – 300 tun. Obdobně i pokus o stanovení výše výroby železa z nesčetných ložisek v českých zemích musí zůstat nadále otevřený, neboť jakýkoli údaj by měl pochybnou hodnotu.
Vývoj nerostné surovinové základny
V letech 1533 – 1534 byly na tehdy ještě saském území otevřeny dva nové revíry s ložisky stříbra a cínu a v nich založena již zmíněná horní města Boží Dar a Horní Blatná.
Během 15. a 16. století zaznamenala vysokou konjunkturu výroba cínu. Po vyčerpání sekundárních ložisek se těžba soustředila zprvu do revíru Krupka. Do svahů ve strmém údolí byly raženy četné štoly a hloubeny desítky šachet. Práce rychle postupovaly k horskému hřbetu, kde byla již roku 1370 založena další hornická osada Horní Krupka. Dolovalo se i na nejvyšší kótě Komáří Hůrka (809 m) a během 15. století pokračovaly rýžovací a důlní práce v okolí Telnice. V polovině 15. století byl založen nový cínový revír Cínovec na ložisku přesahujícím na saskou stranu. Trvalý zájem o krupecké dolování dosvědčuje četná účast zahraničních těžařů z Lipska, Halle, Magdeburku, Jeny a Eisenachu i z řady dalších německých měst, mezi nimiž nechyběl ani Hamburk. Roku 1487 byla Krupka povýšena na horní město a vyrůstala ve významné hospodářské středisko kraje. V té době bylo součástí jejího majetku 22 vesnic, některé značně hluboko v českém vnitrozemí. Během 15. a na počátku 16. století byly v rychlém sledu otevřeny desítky nových dolů a štol v prostoru od Dubí a Cínovce až po Telnici a na říčce Mohelnici bylo postaveno několik úpraven a cínových hutí. Byly prohledány i terény na saské straně Krušných hor a roku 1458 byla objevena cínová ložiska u Altenbergu a Geisingu.
Zenit krupeckého dolování byl však v prvních desetiletích 16. století překročen, zčásti vyčerpáním ložisek. Většina z mnoha desítek důlních děl, z nichž například jen na Komáří Hůrce jich bylo registrováno na šedesát, byla opuštěna. Jednou z vážných příčin nastávajícího útlumu byl též zhoršený odbyt krupeckého cínu, kterému začala konkurovat produkce nových cínových revírů v příhraničním saském pásmu, zejména v Dippoldiswalde, Ehrenfriedensdorfu, Geyeru a Eibenstocku. Nepochybně nepříznivě působil také citelný odliv zahraničních těžařů, pro něž se tehdy otevíraly možnosti velmi rentabilních investic do těžby stříbra v jáchymovském rudném okrsku a také účast na dobývání cínovcových žil na Blatenském vrchu v západním Krušnohoří. V průběhu druhé poloviny 16. století došlo v krupeckém revíru k útlumu a po vydobytí podstatně části hlavního greizenovaného žilníku důlní práce téměř zcela ustaly. Obdobně jako pro starší období nejsou ani pro údobí obnovené těžby dochovány průkazné doklady o produkci. Odhad, že v letech 1400 – 1600 mohlo být z této oblasti získáno asi 90 000 tun cínu, je proto nutné pokládat jen za přibližný.
Těžba se od přelomu 15. a 16. století přesouvala k Cínovci. Ložisko bylo tvořeno plochými a strmými žilami s boční greizenizací a roztroušenými greizenovými čočkami, které vznikly nezávisle na žilném systému. Obdobně jako v Krupce byly důlní práce po krátkém úspěšném intervalu ztíženy spodními vodami. V osmdesátých letech 16. století byla většina děl zaplavena a na počátku 17. století trvale opuštěna. Produkci z cínoveckého ložiska za aktivní období v 15. a 16. století pro nedostatek pramenných údajů lze jen přibližně předpokládat do výše kolem 10 000 – 12 000 tun cínu.
Během druhé poloviny 15. století zintenzívnily báňské práce na cínových ložiskách ve Slavkovském lese, kde se v sousedství Krásna začal jako nové důlní centrum prosazovat Horní Slavkov. Mezi oběma místy byla uložena hlavní ložiska greizenového typu a několik dalších obdobné povahy v širším okolí. Jejich dobývání dalo vzniknout rychlému osídlení této oblasti a založení hornických sídlišť Prameny a Čistá. Zprvu se tu ještě pokračovalo v rýžování v povodí Slavkovského potoka, jenž vytvořil mohutné vrstvy náplavů od úpatí výšiny Vysoký kámen až po Loket. Další rýžovnické oblasti byly v okolí Mariánských Lázní a Pramenů, zejména v povodí Roty, Úšovického a Čisteckého potoka a říčky Teplé.
Důlní práce se plně rozvinuly během první poloviny 16. století. Jejich hlavním těžebním a správním střediskem se stal Horní Slavkov s počtem 8000 – 10 000 obyvatel. Na dolování se kapitálově podílela řada zahraničních podnikatelů, zejména z Norimberka, Augsburku, Lipska a z dalších německých měst. Největší výtěžky poskytovaly dva pně – Hubský a Schnödův, nacházející se v prostoru mezi Horním Slavkovem a Krásnem. Postupně byla dobývána ložiska v okolí Čisté, Kladenské, Kynžvartu, Pramenů, Smrkovce a na jiných místech Slavkovského lesa. Nejvyšší produkce cínu byla docilována ve dvacátých až čtyřicátých letech 16. století, v ročním průměru 400 – 450 tun. Rozmach slavkovského dolování trval až do roku 1547, kdy byl Horní Slavkov králem Ferdinandem I. vyvlastněn Kašparu Pluhovi z Rabenštejna za jeho účast v protihabsburském táboře za šmalkaldské války v letech 1546 – 1547. Stejně jako v Jáchymově byla i Hornímu Slavkovu citelně omezena samospráva a město postaveno pod dozor královských orgánů. Tento zásah způsobil značný odliv zahraničního kapitálu a ztrátu kontaktu s odběrateli cínu, zejména v západní Evropě. Během druhé poloviny 16. století proto došlo k utlumování důlních prací. Roční produkce cínu z revíru Horní Slavkov a Krásno koncem 16. století postupně klesala k hranici 100 tun a již před třicetiletou válkou se ještě dále snižovala. Obdobná situace se projevila i v ostatních místech těžby cínových rud ve Slavkovském lese a na řadě z nich důlní práce zcela ustaly.
Úspěšná důlní činnost ve Slavkovském lese podnítila pokusy hledat a otevřít cínová ložiska v západní části Krušných hor, kde již koncem 14. století v souvislosti s rýžováním cínonosných náplavů vzniklo několik hornických osad, z nichž Jindřichovice a Nejdek získaly městská práva již před rokem 1450. V prvních desetiletích 16. století zasáhla vyhledávací činnost horské terény s nadmořskou výškou 1000 m, kde dosud prales a rozsáhlá rašeliniště bránily osídlení. Zhruba od roku 1530 došlo k hlubinným pracím na ložisku cínu na Blatenském vrchu, v božídarských terénech a kolem Loučné, kde byly podnětem k těžbě nálezy stříbrných žil. V letech 1532 a 1533 byly vymezeny dva nové důlní revíry a v nich založena města Horná Blatná a Boží Dar, vybavená řadou hospodářských výsad a horními řády. Báňské práce se pak rozvinuly v Kaffu, Hřebečné, Hroznětíně a na dalších místech českosaského pomezí. Produkce rychle stoupala a v polovině 16. století docilovala ročního průměru 50 až 60 tun cínu. Z ložisek v tomto horském terénu pocházel cín nejlepší kvality z Hřebečné, otevřené roku 1545. V prvních letech těžby bylo z Hřebečné a z Božího Daru expedováno ročně 150 – 200 tun. Období konjunktury se však i zde od sedmdesátých let 16. století přechylovalo k utlumování.
Během první poloviny 16. století byla zjištěna ložiska cínu ještě na dalších místech Krušnohoří. V blízkosti Hřebečné byly výnosné zvláště údolní náplavy u Rýžovny, úspěšně bylo dobýváno bohaté ložisko u Perninku, menší množství cínu byla odváděna i z rýžovišť a dolů v okolí Nejdku, Přebuzu, Hory sv. Kateřiny a Hory sv. Šebestiána. V 16. století z nich bylo získáno kolem 2000 tun cínu.
*
V předchozích kapitolách byly zmínky o hospodářském významu českého cínu a o jeho významném uplatnění v mezinárodním obchodě s kovy již ve 13. a 14. století. Obdobná tendence pokračovala v 16. století zásluhou vysoké produkce především z ložisek ve Slavkovském lese a zčásti v západním Krušnohoří, která v letech 1400 – 1600 mohla přesáhnout až 100 000 tun. V polovině 16. století činil český podíl kolem 50 % cínu v kontinentální Evropě a až 30 % jeho světové produkce. Hlavním exportérem byl v 16. století spojený revír Horní Slavkov – Krásno, kde byly zřízeny faktorie velkoobchodníků s kovy zvláště z Norimberku, Augsburku a Lipska. Kromě nich si pravidelně zajišťovali cín četní domácí a zahraniční odběratelé. Například 20 – 25 tun ročně kupovala od první poloviny 16. století společnost pro pocínovávání železných plechů v bavorském Ambergu, které od osmdesátých let 16. století silně konkuroval obdobný podnik v Lokti. Značná množství cínu se zpracovávala na hamrech v Nejdku, Jindřichovicích a v Krásné Lípě. Mezi významné odběratele patřil vojenský arzenál ve Vídni, výzbrojní stanice v Innsbrucku a v Košicích a jinde. Na českém cínu byly závislé zvonkařské dílny ve Slezsku, zvláště ve Vratislavi, a polská města s rozvinutou cínařskou výrobou, například Krakov, Svídnice a další. Nemálo cínu bylo dodáváno do českého vnitrozemí, především cínařským dílnám v Chebu, Horním Slavkově, Kutné Hoře, Hradci Králové, Českých Budějovicích, Brně, Olomouci, Jihlavě a jinde. Jedním z velkých odběratelů byla Praha, s cínařskou hutí v Týnském dvoře na Starém městě pražském, v níž v 16. století zhotovovali italští řemeslníci cínové stolní náčiní s rytým či reliéfním dekorem, které se v celé Evropě stávalo módou. Cín se uplatnil při odlévání liter pro knihtisk, při výrobě fólií ke zhotovování zrcadel, při glazurování varného nádobí a emailování kovových výrobků různého druhu. Po zjištění vlastností cínových solí se stal vhodnou surovinou k výrobě barev exportovaných především do Nizozemí a s ním i barev z kobaltu a bizmutu z ložisek v okolí Horní Blatné.
Vývoj nerostné surovinové základny
Během první poloviny 18. století probíhaly pokusy podstatněji rozšířit s podporou státu důlní práce v Horním Slavkově a Krásně, neboť spotřeba cínu byla vzhledem k válečnému neklidu v Evropě značná. Problémy tu ovšem působily závaly vodorovných i svislých důlních děl především na hlavním ložisku Hubský peň, kde například roku 1720 na Hesslerově jámě a roku 1728 na dalších dílech zapříčinily zastavení prací. Přes snahu zlepšit situaci ražením obchůzek a opravou jam nebyli těžaři pro neúměrné náklady schopni doly na Hubském pni udržet v provozu a roku 1740 zde byly práce přerušeny. Obdobná situace byla také na Schnödově pni, kde se provoz po stagnaci v 17. století udržoval se střídavými výsledky až do roku 1737, kdy požár zničil hlavní těžní jámu a vodotěžní stroj. Teprve roku 1740 na něm převzal důlní míry stát a se střídavým úspěchem je držel v provozu až do roku 1761. V roce 1775 zde byly práce skončeny. V průběhu první poloviny 18. století pracovala malá těžařstva na několik dolech na krásenském žilném pásmu. Roku 1738 bylo zahájeno ražení dědičné štoly k podsednutí a odvodnění stařin v jejím směru a obnoveny práce na několika dolech v rudném okrsku, zejména na lokalitách Kohout, Vysoký kámen, Vlčí, na Sklenném vrchu a na Kladské. Ani těžba na nich nevykazovala valné výsledky. Výtěžek cínu ze slavkovsko-krásenského revíru od počátku 18. století klesal z průměrného ročního množství kolem 50 tun do roku 1750 na 30 tun, se stále se snižující tendencí.
V druhé polovině 17. a počátkem 18. století byla snaha obnovit a rozšířit rýžovací a důlních práce na cínových ložiskách v Krušných horách. Roku 1660 bylo v revíru Horní Blatná v provozu 11 dolů s 31 horníky a 11 rýžovišť s 50 dělníky. Od dvacátých let 18. století intenzita důlních prací vzrůstala a počet dolů se zvýšil na 72 podniků s pěti rýžovišti. Nejrozsáhlejší byly doly Vavřinec a především Konrád na Blatenském vrchu, hloubený od roku 1719 do hloubky 100 m, v němž pracovalo 125 horníků. Průměrná roční produkce z něj činila v polovině 18. století 10 – 15 tun. Za období 1656 – 1750 lze z hornoblatenského revíru velmi přibližně odhadnout produkci asi na 1000 tun cínu. Další doly byly v letech 1650 – 1750 střídavě v provozu na Kaffu, na Zlatém kopci a na Hřebečné – největší výnosy byly zde z dolu Mauritius, z nějž mohlo být ročně získáváno kolem 22 tun cínu. Důlní práce pokračovaly s variabilními výtěžky v průběhu 17. a 18. století také na cínových ložiskách na Nejdecku. Hlavní činnost se soustředila do revíru Jelení-Rolava, kde pro období let 1650 – 1754 lze celkové množství cínu přibližně stanovit na 600 tun, z revíru Přebuz snad kolem 400 tun.
Cínové revíry Krupka a Cínovec prožívaly stejně jako ostatní revíry po třicetileté válce stagnační období. Po nuceném odchodu horníků protestantského vyznání začaly důlní práce ožívat teprve koncem 17. století především na Komáří Hůrce, kde bylo na dole Mikuláš dobýváno zrudnění do hloubky 120 m. Výši těžby lze odvodit jen odhadem z neúplných údajů z let 1727 – 1734, kdy bylo získáno 92,7 tun cínu, tedy v ročním průměru kolem 15 tun.
Využívání nerostné a surovinové základny
Cínové rudy odedávna poskytovaly kov pro výrobu cínového náčiní, bílých plechů, pájek pro zvonovinu a dělovinu. Stát proto podporoval těžaře řadou opatření včetně výkupu cínu a sám v kritických dobách investoval do provozu značné částky. Největší zájem se soustřeďoval na Slavkovský les, především na Hubský a Schnödův peň u Horního Slavkova a Krásna. Už před polovinou 18. století nebyly zdejší příliš rozsáhlé doly rentabilní, provoz začínal upadat. V době největší potřeby cínu proto do dolů investoval stát, na Schnödově pni spolu s těžaři v letech 1740 – 1775, na Hubském pni v letech 1766 až 1776, 1801 až 1815 a pak kolem poloviny 19. století. Na krásenském žilném pásmu spolu s těžaři podnikal v letech 1782 – 1817 rozsáhlé práce. Tím, že stát udržoval Pluhovou štolu, těžní a vodotěžní zařízení, umožnil činnost zdejších malých těžařstev a lénšaftéřů, kteří by jinak na provoz nestačili. Ke konci 18. století prováděl rozsáhlý průzkum nejen při ražení odboček Pluhovy štoly, ale i kutacími díly na Kohoutu, Vysokém Kameni, Klinge, Vlčím a Hasenbuschi. V okolí Čisté, na Kladenské a u Pramenů probíhalo kutání financované těžaři i státem.
Obr. Vyobrazení saského horníka ve slavnostním kroji z roku 1721
Na rozdíl od Slavkovského lesa prošly doly v Krušných horách od 17. století hlubším úpadkem a teprve kolem poloviny 18. století se jejich provoz začínal vzmáhat. Na Přední Hřebečné se důl Mořic se štolou Blažej, založenou roku 1747, stal dobře prosperujícím podnikem, který se do obtíží začal dostávat až na přelomu století. Roku 1805 jej jako pasivní převzala jáchymovská obec, přesto zůstával v provozu dál. V letech 1750 – 1850 se zde vyrobilo 1350 – 1500 t cínu. Významným producentem cínu byl revír kolem Horní Blatné, kde se v téže době vyrobilo kolem 1250 t cínu. Nejvýznamnější doly byly těžařský Konrád a obecní Vavřinec na Blatenském vrchu. Zdejší ložiska umožňovala provoz desítkám malých těžařských dolů nejen v bezprostředním okolí, ale i u Potůčků, u Hájků, u Luhů a u Bludné. Kolem poloviny 19. století provoz v revíru prakticky skončil.
Menší význam měl božídarský revír, kde se prováděly v roce 1808 pokusy u Scherbrových domků, kolem roku 1835 na Rozhraní, u Ryžovny a na Špičáku, ve druhé polovině 18. století na Zlatém Kopci a na Hraniční (Kaff). Výroba byla nepatrná, lze ji odhadovat na 15 – 20 t cínu. Ne Nejdecku byla celá řada méně významných ložisek s nepravidelným provozem kolem Jeleního a Rolavy (doly Velký Jelen, Jelení hlava, Kohlgrub, poněkud dál Vraník), směrem k Novým Hamrům ležel důl Bora, u Rudné důl Marie Pomocná, u Oldřichova důl Vysoká štola, u Nejdku Bílý Jelen, několik méně významných dolů leželo u Přebuzi. O nich se neuctivě vyjádřila relace z roku 1769, že „havíři za jeden rok vyhrabou díru, druhý ji opět zasypou a o nějakém stálém dole se nedá mluvit“. I když to o celém Nejdecku neplatilo úplně doslova, nebyla ta charakteristika zcela nepřípadná. Produkce let 1750 – 1850 dosáhla odhadem něco přes 300 t cínu.
Ve východní části Krušných hor byly v provozu cínové doly především v krupeckém revíru, kde se dolovalo hlavně na tzv. Knödlu a Altenberku. Relativně málo významný byl provoz u Cínovce, kde byly největší důl Pfütznerův a důl Narození Krista. Celková produkce obou revírů byla v letech 1750 – 1850 přibližně 1950 t cínu. V Jizerských horách bylo ložisko cínových a měděných rud u Nového Města pod Smrkem předmětem průzkumných prací nepatrného rozsahu spíš na měděné rudy v druhé polovině 18. století a ve dvacátých letech 19. století, ale bez výsledku.
*
Nejstarší rozsáhlé dobývání kobaltových rud v Krušných horách bylo zahájeno v blatenském revíru u Potůčků (první kobaltový závod roku 1611). Významné množství se vytěžilo u Jáchymova, u Přísečnice daly kobaltové rudy vzniku závodu v Kryštofových Hamrech. V letech 1755 – 1810 se na Jáchymovsku vyrobilo 3493,7 t kobaltu.
Rudné hornictví v období let 1854 – 1945
V dobývání cínových rud a ve výrobě cínu pokračovala praxe minulého období. V době, kdy stát potřeboval cín k vojenským účelům a neměl možnost jeho dovozu, investoval do dolů značné prostředky. Od poloviny 19. století obnovil provoz na Hubském pni (v letech 1848 – 1868), na krásenském žilném pásmu (v letech 1915 – 1920) a konečně na Schnödově a znovu na Hubském pni (cínowolframové rudy od roku 1940). Malí podnikatelé pod tlakem zahraniční konkurence nemohli bez pomoci státu obstát, v Horním Slavkově proto skončila těžba v sedmdesátých letech a pak občasné pokusy o udržení provozu směřovaly jen k výhodnému prodeji dolů novému majiteli. Na Hřebečné se nevalný provoz udržoval do roku 1891. Nepatrný průzkum byl prováděn u Čisté a u Rolavy (kde probíhal ještě za 2. světové války), skončil slabý provoz u Jelení a u Kynžvartu. U Zlatého Kopce na Hraniční (Kaffu) se sice rozbíhaly v šedesátých letech přípravné práce na rozsáhlejší dobývání, ale zájem už se týkal spíše sfaleritu a magnetitu než cínovce.
Vážnější provoz přetrvával jedině ve východních Krušných horách. Krupka byla od sedmdesátých let téměř výhradním producentem cínu (huť ale zpracovávala i odpad a dovážený surový cín), provoz byl zastaven v roce 1923. Do roku 1935 byl důl udržován a v roce 1940 obnoven společností Zinnwalder Bergbau.
K přechodu od dobývání cínových rud k wolframovým došlo ve slavkovském revíru v menší míře. V poněkud větším rozsahu se už od poloviny 19. století získávaly wolframové rudy na Cínovci překutáváním hald. Wolframový nebo wolfram-cínový koncentrát se prodával většinou do Německa. Teprve od přelomu 19. a 20. století se pozornost obrátila více k primárním ložiskům. Za války výroba vzrostla, ale pokles světových cen v letech 1929 – 1930 vedl k zastavení provozu na Cínovci. Ten byl obnoven až v roce 1939 společností Zinnwalder Bergbau, která navíc získávala i lithný koncentrát. Průzkum a pak i dobývání ložiska wolframových rud u Rotavy začaly za 2. světové války.
Za 1. světové války probíhaly průzkumné práce na dole Wolfram u Chodové Plané, po válce došlo na otvírku a zahájení těžby chalkopyritu, ale roku 1925 byl provoz zastaven.
Od druhé poloviny 19. století se u nás snížil význam dobývání kobaltových rud, které byly ve statistikách sledovány zároveň s niklovými. Roční výroba se pohybovala kolem 0,3 – 0,4 t kovu. Rudy pocházely z Jáchymova, Ryžovny, Potůčků a Hájů, nepatrně z okolí Vejprt, totéž platilo o Michalových Horách. Větší produkce niklových a kobaltových rud pocházela z Rožan z let 1916 – 1923 a ze Šluknova z let 1917 – 1919.
*
Nejvýznamnější ložisko manganových rud u Chvaletic bylo známo od poloviny 19. století, ruda se používala jako přísada při vsázce železných rud. Od sedmdesátých let 19. století byl důl mimo provoz, pouze při kutacích pracích České montánní společnosti se kolem roku 1885 vytěžilo 700 t rudy. Pak byla důlní dílna jen udržována. Rozvoj provozu se datoval po 1. světové válce. Pražská železářská společnost používala rudy v kladenských železárnách až do roku 1945. V polovině šedesátých let 19. století se dobývala manganová rud v Rolavě, v Přebuzi a u Nových Hamrů, značně rozsáhlý byl provoz u Potůčků a Horní Blatné, kde se pracovalo po celou druhou polovinu 19. století. Na přelomu století byla manganová ruda v malém množství dobývána na Špičáku u Božího Daru. Zmínka o těžbě pyroluzitu u Rolavy je z roku 1865. Podobná zmínka pochází i z Krkonoš, kde bylo roku 1875 v Černém dole vytěženo 0,5 t pyroluzitu.
Dokončení v příštím čísle.
Zpracováno z: Rudné a uranové hornictví České republiky, Angram 2003
Zdroj: časopis CzechIndustry 3/2021
Obr. na úvod: Vyobrazení důlních prací prováděných v 16. stol.
