Adresář

Zatím nejstarším známým adresářem je a. londýnských kupců z r. 1677 p.n A Collection of the names of the Merchant. První všeobecný adresář vydal pařížský lékárník Blegny r. 1691 p.n. Livre commode des adresses de Paris.

Aeolipila

Reakční parní turbinka, popsaná a vyobrazená ve spisu Herona Alexandrijského Pneumatika (z 2. stol. př. Kr.); koule se dvěma protilehlými dutými rameny na konci zahnutými, otáčející se ve vodorovných čepech, jedním dutým čepem vchází do koule pára (z kotlíku pod koulí), proudí ze zahnutých ramen a uvádí a. do prudkého otáčení. Aeolipila byla popudem k četným konstrukcím parních turbín v 19. století, mezi nimi také první turbíny de Lavalovy (1883).

Aeolova harfa

Struny napjaté v rámu a rozechvívané melodicky větrem se pokládají za vynález encyklopedického spisovatele, jesuity Ath. Kirchera, ten však o ní jen psal (ve spisu Musurgia 1650 a Phonurgia, 1673), jako již před ním G. della Porta v 2. vyd. Magia naturalis (1589). První dobře hudebně sladěnou A. h. sestrojil skotský hudebník Oswald někdy v 40. letech 18. století.

 Akumulátor elektrický

Roku 1801 pozoroval pařížský učitel hudby N. Gautherot při svých pokusech s článkem ze stříbrného a platinového drátku, ponořených do solného roztoku, že když tímto článkem prošel proud, nabil se sám po kratičkou dobu. První skutečný a. s olověnými deskami sestrojil voj. lékař W. F. Sinsteden r. 1854. Prakticky vhodný olověný a. sestrojil franc. fyzik G. Planté r. 1859. Aby se elektřina nahromaďovala na deskách rychleji, opatřil je G. Faure již napřed suříkem (patent z r. 1881). Lepší lpění suříku na deskách zajistil angl. vynálezce J. Swan zavedením desek mřížkových. R. 1899 si dal patentovat E. V. Jungner lehčí a. stříbroměďnatý, mezi desky byl vložen asbestový papír nasáklý roztokem louhu T. A. Edison po četných pokusech vytvořil r. 1901 akumulátor železoniklový.

Akumulátor parní

Nádrže shromažďující přebytečnou páru z parních kotlů v době malé spotřeby a odevzdávající ji v době spotřeby zvýšené. První navrhl franc. inženýr A. Rateau r. 1904

Akvarium

Nejstarší známé je roku 1572; kolem skleněné koule s ptákem plovaly rybky.

 

Algrafie

Litografie na hliníkové desce; vynalezl r. 1892 B. Schloz z Mohuče.

 

Alizarin

Barvivo obsažené v mořeně barvířské, zjistili po prvé r. 1826 franc. chemikové Colin a Robiquet; uměle (syntheticky) jej vyrobili němečtí chemikové Gräbe a Liebermann r. 1868. 

 

Anilin

Barvivo obsažené v kamenouhelném dehtu, získal r. 1826 O. Unverdorben, uměle jej po prvé vyrobil r. 1840 něm. chemik C. J. Fritzsche.

 

Antimon

Kovový a. znali Babyloňané někdy před 3. tisíc. př. Kr., soudíc z nálezu nádoby zhotovené z a. Z Babylonu se znalost a. rozšířila do Přední Asie, jak nasvědčují různé nálezy asi z 10. stol. př. Kr. Egypťané připravovali z a. barvivo na obočí a řasy. V Římě a ve středověku užívali a. přípravků jako léků. Kromě toho sloužil a. za přísadu k olovu a pročišťovalo se jím zlato. Primitivní technika získávání kovového a. byla zlepšena až v 17. Století, počátkem 19. století se začal získávat v plamenných pecích.

 

Argon

Chemický prvek, plyn chemicky netečný (odtud název), získal, nevěda o tom, první r. 1784 angl. chemik Cavendish. Znovu byl objeven až r. 1894 angl. chemiky J. W. Struttem (později lordem Rayleighem) a W. Ramsayem.

 

Arsen

Byl znám ve starověku, ale jen ve sloučeninách, jako prvek jej rozpoznal po prvé r. 1675 franc. chemik N. Lemery.

 

Artéská studně

Nazývá se neprávem po hrabství artoiském ve Francii, kde prý byla u obce Lilliers navrtána po prvé (r. 1126), neboť již kol. r. 450 po Kr. se o a. s. zmiňuje řecký spisovatel Olympiodoros z Théb. Nejstarší zpráva o a. s. je z r. 168 př. Kr., kdy ji dal navrtat římský vojevůdce Aemilius Paulus při tažení v Macedonii.

 

Asbest

Podle Plinia st. (Hist. Natur.) se užívalo a. ve starověku na knoty do olejových kahanců, i jako ubrusů a rubášů při pohřbívání ohněm.

Asfalt

Byl znám již lidem z doby kamenné, zatemňovali jím pazourkové nebo kostěné špičky do šípů, pazourkové nože a pily do držadel. Herodot uvádí, že hradby babylonské se zdily na horký asfalt, ne na maltu. V Řecku a v Římě natírali a. lodi.

 

Astrolabium

Hvězdářský přístroj k určování zeměpisné šířky podle slunce nebo známého souhvězdí, sestrojen řeckým hvězdářem Ptolemaiem kol. r. 150 po Kr.

 

Autobusy

Parní se objevují koncem 20. let 19. století v Anglii. Se spalovacím motorem první r. 1897 v Německu.

 

Automaty

V širším smyslu se a. rozumějí mechanismy, které pracují bez lidského zásahu, jakmile jsou uvedeny v činnost; v užším smyslu se a. rozumí samohybné figury, ať zvířecí nebo lidské. Zprávy o starověkých automatech tohoto druhu jsou velmi nezaručené, namnoze pouhé zmínky bez podrobnějšího popisu. První poučení o automatech podal Heron z Alexandrie ve spisu Automatopoiika (O automatech) napsal kol r. 110 po Kr. Popisuje tam obětní oheň, sám se zapalující, figurinu provádějící úlitbu vína n. mléka z poháru, mechanickou hudbu na cimbály a bubny, tančící figury, mechanické jeviště, dveře samočinně se otvírající a zavírající a j. V roce 827 měl bagdadský kalif automat v podobě zlatého a stříbrného stromu s kovovými ptáky, kteří zpívali. Takových automatů se vyskytuje později ještě několik. K r. 941 se připomíná na dvoře byzantského císaře Konstantina Porfyrogeneta zlatý trůn, který se samočinně zvedal, se zlatým stromem a zpívajícími ptáky, automatičtí lvi při trůnu řvali.

Podrobnosti o automatech se vyskytují zřídka i v prvních středověkých technických rukopisech obrázkových, jako je např. rukopis francouzského stavitele Villarda de Honnecourt (píše se též Wilars) z doby kol. r. 1245. V rukopisu italského technika Joana de Fontana (asi z r. 1420) jsou vyobrazeny a. pohybované raketami. R. 1382 se objevuje na orloji s pohyblivými figurkami tzv. „jacquemart“, figura v brnění odbíjející kladivem hodiny. Leonardo da Vinci sestrojil r. 1509 mechanického Lva, který si otvíral tlapou prsa. Císař Karel V. na sklonku života se zabýval, s pomocí svého mechanika Juanela Turriana z Cremony, sestrojováním mechanických jezdců, kteří bubnovali, troubili a spolu bojovali. Četné automatické figury navrhl Salomon de Caus (praotec parního stroje) r. 1675. Francouzský generál de Gennes zhotovil kolem r. 1790 páva, který chodil, žral zrní a potom vypouštěl trus. To byl počátek vyššího stupně automatiky, s novými druhy pohybových mechanismů (např. neokrouhl. kotouči) umožňujících pohyby složitější (i psaní a kreslení). Důmyslné byly automaty vynikajícího franc. mechanika Vaucansona sestrojené v l. 1738 – 41: flétnista hrající 12 kousků, pištec a bubeník v jedné osobě, hrající 12 kousků a kachna, chodící, káchající, pohybující křídly a krkem, žeroucí zrní a pijící vodu, zadkem pak vypouštějící trus (všechny tyto automaty byly v přirozené velikosti). Důmyslné jsou také automaty Švýcarů Jacquet-Drozdů, otce a syna: písař, kreslič a varhanice, sestrojené r. 1760 a 1773 a uložené nyní v muzeu neuchâtelském. Poč. 20. st. sestrojil americký elektrotechnik Herrick elektrického robota 2 m zvýší, který chodil po ulicích a zpíval. V téže době se objevila „elektrická chůva“, která kolébala nebo pohybovala vozíkem. R. 1927 sestrojil americký inž. Wensley elektroakustického robota „Televox“. Úhrnem lze říci, že automaty v lidské podobě jsou technickým anachronismem neb omylem, nejde-li o pouhou hračku nebo reklamu. Prozatím vrcholem automatiky je automatický šachista sestrojený r. 1914 španělským matematikem Torresem y Quevedo, který pro něj vytvořil zbrusu nové kinematické mechanismy: chce-li někdo tohoto šachistu oklamat nesprávným tahem, rozsvítí se žárovka, při dalším falešném tahu přestane automat hrát; hlásí také „šach králi“.

Automaty prodejní

Za nejstarší prodejní a. lze pokládat automat popsaný Heronem Alexandrijským (2. stol. př. Kr.). Po vhození mince se otevřel kohoutek a vypustil odměřené množství obětní vody. Byl to první a. pákový. Poté se objevují prodejní automaty, pokud je známo, až v 2. pol. 19. století. První byl zápalkový a. Angličana Everitta, objevivší se r. 1885 v Londýně. V 90. letech byly na pařížských ulicích a. prodávající horkou vodu. R. 1905 obdržel něm. konstruktér Abel a. prodávající poštovní známky. Poté se vyrojila p. a. celá řada.

 

Automobil

Rozumí-li se tímto pojmem všeobecně vozidlo bez koní, jsou počátky a. velmi dávné, aspoň pokud se týče technické myšlenky. Již první průkopník skutečného zkoumání přírody pokusy, anglický františkán Roger Bacon, píše ve svém spisu „O skrytých dílech umění a přírody“ sepsaném kol. r. 1257: „Lze zhotovit vozy, netažené žádným zvířetem a ujíždějící neuvěřitelnou silou“. Nejstarší formou a. jsou vozidla pohybovaná silou lidskou nebo zvířecí prostřednictvím šlapacího kola, klikového převodu, soukolí, vratidla, žentouru nebo kladkostroje. Návrhy zůstávají většinou na papíru; jen tu a tam se objeví a. skutečný, v rozměrech dost skrovných, jde tu většinou o vozidla válečná. Snad nejstarší zmínka o takovém vozidle je z r. 1430; praví se v ní, že při obléhání Žatce r. 1421 užil Archinger v. Seinsheim útočného vozu „s vratidlem uvnitř“. Devět roztodivných návrhů na válečné vozidlo pohybované lidskou n. zvířecí silou pochází od známého německého malíře A. Dürera (1. vyd r. 1526), byly určeny pro cís. Maxmiliána I. R. 1690 jezdilo po Paříži „auto“ pohybované šlapacím kolem uloženým vzadu. Od první pol. 18. stol. se podobná „auta“ množí. Byly to „kuriosity“, praktického významu mít nemohly.

 

Automobil aerodynamický (proudnicový)

Tj. s obrysy dobře obtékanými vzduchem, takže se netvoří víry, zdroj velkých ztrát (odpor vzduchu) sestrojil první r. 1923 něm. konstruktér P. Jaray; ujal se až od r. 1933; předchůdci byly automobily „kapkovitého“ tvaru; Serpolletův parní a. z roku 1890 a a. něm. konstruktéra inž. Rumplera z r. 1920.

 

Automobil elektrický

První sestrojil Holanďan S. Stratingh v Gronningen r. 1835, s elektromagnetickým motorem; r. 1836 Ital G. D. Botto v Turíně a. s magnetoelektrickým motorem, r. 1838 zkoušel mechanik J. P. Wagner ve Frankfurtu n. M. a. rovněž s elektromagnetickým motorem; r. 1847 se objevuje e. a. Američana G. Farmera, r. 1881 na mezinárodní výstavě v Paříži e. a. s Grammeovým dynamem. R. 1880 sestrojili Philipart a Raffard v Paříži první a. akumulátorový.

 

Automobil parní

Známý anglický fyzik a matematik I. Newton navrhl r. 1663 hnáti vozidla reakční silou páry prudce vyfukující z parní koule uložené na voze. R. 1679 předvedl jesuita Grimaldi čínskému císaři p. automobilek vynalezený rovněž jesuitou, ředitelem pekinské hvězdárny F. Verbiestem; byl poháněn kolem, do jehož lopatek foukala pára z p. kotlíku. Modely p. a. sestrojil také J. Watt (1759) a jeho pravá ruka Murdock(1781, 1786 a 1796). První p. a. ve skutečné velikosti a schopný jízdy postavil franc. voj. inženýr N. Cugnot. R. 1769 s ním konány první zkušební jízdy v Paříži před vojenskou komisí, ale s nevalným úspěchem, mělť tuze malý kotel. Příští rok pokusy opakovány s vozem silnějším, ale výsledky zase neuspokojily, bylť tuze pomalý. R. 1771 postaveno třetí vozidlo určené k dopravě děla, ale při jedné jízdě se zle pochroumalo a dáno na odpočinek. Napoleon I. napsal o p. a. pojednání se zřetelem k jeho válečnému užití, ale věc dále nesledoval. Mezitím se p. a. zabýval, od r. 1772, vynikající americký technik a zdokonalitel par. stroje, O. Evans. Marně však se ucházel o patent. V zimě 1803-1804 předvedl Evans svůj p. a. po prvé široké veřejnosti ve Filadelfii. Tento a. měl tvar člunu, poněvadž byl určen i ku plavbě (na vodě se měl pohánět lopatkovým kolem na zádi). Pro nezájem veřejnosti nemohl Evans své vozidlo prakticky zužitkovati v hromadnější dopravě. Větší štěstí neměl ani průkopník parní lokomotivy, angl. inž. R. Trevithick. Sestrojil r. 1797 model p. a. a když jej důkladně vyzkoušel, pustil se do stavby velkého vozu. R. 1801, na Štědrý den, v něm vezl 7 osob ulicemi města Cambornu. Druhý den se vůz poškodil, i postaví T. vůz druhý, jakousi parní drožku lehké konstrukce, s dvěma hnanými koly 2 ½ m v průměru a s ležatým kotlem obsluhovaným zezadu. Drožka pojala až 10 osob a ujela 8 – 16 km za hodinu, podle stavu silnic. R. 1802 se s ní T. produkoval v Londýně. Kupce na ni nenašel, sám peněz na další provoz neměl, proto ji dal rozebrat a věnoval se zase stavbě lokomotiv. Malé p. a. postavil mechanik pražské polytechniky J. Božek a předvedl je veřejnosti v září 1815 v Bubenči. Počínajíc r. 1821 byly v Anglii uděleny četné patenty na p. a., mezi nimi na velmi kuriosní: Gordonovo v podobě obrovského prstenu, v němž měl po kolejích pojíždět, jako v šlapacím kole, vlastní p. a.; Boydellovo, které se mělo odrážet vzadu nohama; Hancockovo, v němž p. válec s pístem byl zastoupen dvěma kaučukovými měchy, střídavě se nafukujícími parou a uvádějícími tak v pohyb desku, jejíž pohyb se měl přenášet ojnicí na hřídel. Kol. R. 1830 jezdilo v Londýně již 26 p. a. a z Paddingtonu do Londýna byla zavedena pravidelná autobusová doprava, v dalších letech přibylo několik tratí dalších. P. a. se zaváděly tehdy i v Paříži a v Bruselu. Rozvoj p. a. byl brzděn špatnými silnicemi a v Anglii zabrzděn docela zákonem, dovolujícím p. a. jezdit rychlostí ne větší než 4 km/hod., a při tom měl před každým a běžeti člověk s červeným praporkem. Tento zákon byl zrušen až r. 1895. K dalšímu zdokonalení p. a. dochází až od šedesátých let ve Francii: J. Ravel zavedl vytápění kotle petrolejem, Pecqueur sestrojil diferenciál, Bollé rejdovnou přední nápravu a Serpollet p. kotel, dávající páru v 5 minutách. Slibný vývoj byl zastaven rozvojem a. se spalovacím motorem. Po první světové válce se zase objevily parní nákladní a. původu anglického značky „Sentinel“.

 

Automobil pneumatický

Na pohon a. stlačeným vzduchem si dal r. 1800 patentovat Angličan Medhurst.

 

Automobil se spalovacím motorem

Nejstarším předchůdcem je plynový a. navržený býv. majorem švýcarským Isaacem de Rivaz (patent z roku 1807). Na podvozku stál válec plynového motoru vodíkového s elektrickým zapalováním, ozubenou pístovou tyčí se pohánělo ozubené kolo, a to zase pohánělo lanem dvojici vozových kol. Podle nezaručené zprávy prý tento automobil skutečně jezdil r. 1813. R. 1860 sestrojil zlepšitel plynového motoru J. J. E. Lenoir plynový automobilek poháněný motorkem 1 k. s. a provedl s ním několik jízd po pařížských bulvárech, ale dál se automobily nezabýval. R. 1864 sestrojil podobný automobilek, hnaný petrolejovými plyny, vídeňský mechanik S. Marcus. Na podvozku ručního vozíku byl namontován ve svislém rámu válec a pohyb pístu se přenášel dvěma ojnicemi na zadní nápravu. Aby se a. mohl uvést do chodu, musila se zadní kola nadzvednout. Zlepšiv tuto primitivní konstrukci, sestrojil M. a. pro dvě osoby a podnikl s ním r. 1865 ve Vídni zkušební jízdy, ale poté se přestal o svůj vůz zajímat a vrátil se k němu až po 10 letech (r. 1875), kdy vystoupil s a. na tehdejší dobu konstruktivně velmi dobrým. Byl poháněn benzinovým motorem asi 1 ½ k. s. chlazeným vodou a s elektromagnetickým zapalováním. Rychlost řízena ruč. kolečkem od volantu. Podnikl s ním několik zkušebních jízd po Vídni, ale policie mu další zakázala, „pro velký rámus“ jeho vozidla. Nemaje peněz na zdokonalení svého a. zanechal další práce. R. 1885 si dal G. Daimler patentovat „vozidlo na kolech poháněné plynovým nebo petrolejovým motorem umístěným pod sedadlem a mezi oběma nápravami“ a v listopadu t. r. podnikl zkušební jízdu s prvním motocyklem, dřevěným velocipedem s motorkem, s řemenovým převodem na zadní kola. Podle nabytých zkušeností sestrojil čtyřkolový vehikl, s nímž podnikl první zkuš. jízdu v březnu 1887. R. 1886 předvedl benzinovou tříkolku K. Benz. R. 1900 začal s hromadnou výrobou a. H. Ford.

Nejdůležitější zdokonalování a.: R. 1893 vstřikový karburátor (Maybach); 1886 diferenciál (Benz); 1898 řízení s otoč. čepy (Benz); 1902 zapal. svíčkami elektromagnet. (Honold-Bosch); 1900 brzdy na 4 kola; 1902 náhon na přední kola; 1911 chlazení thermosyfonové; 1912 zavedení kompresoru; 1923 balonové pneumatiky; 1926 celokovová karoserie; 1927 bateriové zapalovače; 1931 dieselový pohon; 1932 kývavé nápravy; 1933 proudnicový tvar; 1934 pohon plyn. generátorem.

 

Autotypie

Reprodukce odstíněných obrazů (fotografií apod.) rozkladem jich v tečky síťkou (rastrem). První pokusy W. H. Talbot (průkopník fotografie) r. 1852. K praktické způsobilosti dovedl G. Meisenbach (z Mnichova) r. 1882.

 

Babylonská věž

Podle němec. arch. Dombarta, který se podrobně obíral problémem B. v., byla tato věž postavena Šuméry (Sumerové, předchůdci Babyloňanů) v podobě pyramidy o sedmi obrovských stupních, úhrnem vysoké 90 m a se základnou čtvercovou 90 x 90 m. V dolní třetině vedlo nahoru široké schodiště pro věřící, od 30 m až na vrchol jen úzké točité schody pro kněžstvo vystupující do svatostánku na samém vrcholu.

Bajonet

Vyskytuje se již v 16. století, kdy se nastrkoval do hlavně a byl tam držen silnou plochou pružinou. V sedmdesátých letech 17. stol. se objevily b. s kroužkem, kterým se nasunovaly na hlaveň. Že název b. pochází od franc. města Bayonne, jak se tvrdívá, není prokázáno najisto.

Bakelit

První umělá pryskyřice (umělá hmota) byla vyrobena roku 1909 vlámským chemikem H. Baekelandem z fenolu formaldehydu.

 

Balon

Nejstarším druhem b. je nesporně „ohňový drak“. Vznikl tím, že byl dán oheň do tlamy „draku“, polnímu to znamení (voj. standartě), užívanému v římském vojsku (nejstarší vyobrazení je z r. 110 na Trajanově sloupu v Římě); byl to na žerdi nošený jakýsi pytel v tvaru „draka“. Podle všeho je tento d. původu čínského, neboť i o „d. ohňovém“ je první zmínka v čínské kronice z poč. 13. stol. Evropu seznámili s o. d. Tataři na svých výbojích. O. drak se stává neodlučnou součástí spisů středověkých vojenských spisovatelů. Podrobný návod na zhotovení a užívání jich podává již něm. voj. spisovatel Kyeser z Eichstädtu ve svém rukopisu z r. 1405. A představa, že teplým vzduchem (neb kouřem) se mohou nadnášet ve vzduchu dutá tělesa již z povědomí nezmizela, třebas se zprvu projevovala v podobě dosti fantastické. Tak franc. spis. Cyrano de Bergerac píše ve svém utop. románu o cestě na měsíc (z r. 1657), že hrdina cestoval v kouli naplněné kouřem. V touž dobu vystoupil s myšlenkou b. s teplým vzduchem jesuita L. Laurus. Byly i jiné nápady. Tak italský jesuita F. Lana-Terzi vystoupil r. 1670 s myšlenkou vzducholodi v podobě 4 kovových koulí vzduchoprázdných; r. 1755 zase navrhl franc. domin. mnich J. Gallien užít k dopravě vojsk ohromné vzducholodi naplněné řídkým vzduchem z vysokých vrstev ovzduší. Za prvního vynálezce skutečného balonu s teplým vzduchem pokládají někteří spisovatelé brasil. jesuitu B. Lourenço de Gusmâo, který prý poč. prvního desetiletí 18. století vypustil na portug. královském dvoře první balon. Ale je to historie velmi zamotaná, v níž vystupuje také tehdejší novinářská „kachna“ z Vídně. Podle ne zcela hodnověrné zprávy si r. 1731 zhotovil jakýsi gubern. úředník v Rjazani „velkou kouli a naplnil ji ohavným a smrdutým kouřem; na kouli upevnil smyčku a posadil se do ní. Zlý duch ho vyzvedl s koulí vysoko a mrštil jím o zvonici…“ A tak historické prvenství zůstává prozatím Francouzům, bratřím J. E. a J. M. Montgolfierovým, továrníkům papíru v Annonay, že r. 1782 vypustili první zkušebný b. s teplým vzduchem a v červnu 1783 první velký b. v průměru 11 ½ m s obalem z plátna vycpan. papírem; jednotlivé pruhy byly spojeny knoflíky. Zprvu byl vzduch v b. ohříván jen při výstupu, až na návrh Pilâtrea de Rozier byl udržován v koši pod b. oheň trvale. Pro toto nebezpečné zařízení a jiné technické nedostatky musily „montgolfiery“ záhy ustoupit „chartlierám“, tj. b. plněným plynem.

Balony plněné plynem

Kolem roku 1768 upozornil angl. chemik J. Black, že lehké měchýře by se mohly vznášet, kdyby se naplnily vodíkem (nedávno objeveným). Ital T. Cavallo, usedlý v Londýně, to zkoušel r. 1781 s měchýři, lampionky a mýdl. bublinkami naplněnými vodíkem; podařilo se mu to jen s mýdl. bublinkami. 21. 11. 1783 vypustil holand. lék. J. P. Minckelaers první balon plněný svítiplynem; 1. prosince t. r. vystoupil franc. fyzik A. C. Charles s prvním b. vodíkovým, vlastní konstrukce, mnohem dokonalejší než byla „motgolfiera“, první užil vyprazdňovacího ventilu (pro sestup balonu). Podstatnějším vynálezem v dalším technickém zdokonalování b. je zdrhovací pás k rychlému vyprazdňování b. při sestupu, zavedený amer. vzduchopl. J. Wisem, r. 1838. 

Bandáže na zlomeniny

Nálezy b. dosvědčují, že je znal již raný středověk. Pružnou bandáž vynalezl r. 1663 N. Lequin.

Barvířství

O barvířské technice u nejstarších kulturních národů je známo zatím pramálo. Egypťané látky před barvením mořili. Obvinovadlo mumie z doby kol 2500 př. Kr. bylo barveno světlicí barvířskou. Z dob kol 1300 př. Kr. je jako textilní barvivo známa henna; kol 1000 př. Kr. užívali Egypťané indiga. Z četných dochovaných barvířských předpisů je patrné, že barvířská technika egyptská, zejména v době helenistické, byla velmi vyspělá. V Římě se barvilo hojně purpurem (nachem) z červce barvířského, duběnkami dovedli barvit Řekové již v 3. století př. Kr., borůvkovou šťávou Řekové i Římané, o mořené barvířské se zmiňuje Plinius st. v Natur hist., lakmusem barvili Řekové podřadnější látky, na žluto se barvilo v Řecku šafránem, škumpou a pravděpodobně borytem; tím najisto barvili Římané. V raném středověku se užívalo převážně barviv domácích, borytu a mořeny. Nejvyspělejší byla v pozdějším středověku barvířská technika italská (v Itálii byla také napsána první důkladná příručka barvířská, B. Rosettiho Il plieto delľarte dei tintori, vyd. v Benátkách r. 1540). Od 14. stol. začíná ve střední Evropě silnější soutěž barviv cizích, dovážených, škumpy, lakmusu, kampešového dřeva i jiných cizokrajných barv. dřev, zejména však indiga; to na konec úplně zničilo, přes všechny zákazy, dříve hojně pěstovaný boryt. Někdy v 30. letech 17. stol. objevil holandský chemik a technik C. Drebbel náhodou, že nachové barvivo z červce barvířského nabude krásného lesku a sytosti, moří-li se látka napřed v cínové lázni. V 17. a 18. století přechází prvenství v barvířství látek zprvu na Holandsko, poté na Francii. Na konec v 2. polovině 19. století je strhne na sebe Německo, poněvadž vede ve výrobě barviv syntetických.

Barviva syntetická

Jsou vyrobená uměle, chemicky. Nejstarším je kyselina pikrová, získaná r. 1771 P. Woulfem z indiga a kyseliny dusičné, r. 1842 po druhé, z dehtu (fenolu) Laurentem; r. 1856 získal z dehtu W. H. Perkin mauvein (barvy slezové), týž rok J. Natanson fuksin (ve velkém až r. 1859 Verguin). Roku 1860 vyrobili Ch. Girard a G. de Loire anilinovou modř, r. 1862 A. W. Hofmann violet; r. 1863 vyrobil Lighfoot anilinovou čerň; r. 1868 Graebe a Liebermann alizarin; r. 1875 A. von Baeyer indigo, ale výroba i. ve velkém se podařila až r. 1897 Badenské tov. na anilin a sodu. První azovou barvu, konǫo, se podařilo vyrobit r. 1884 Boettigerovi a první barvu indathrenovou (modř) r. 1901 Bohnovi.

 

Bavlna

Je domovem ve východní Indii a v horním Egyptu a byla v obou těch oblastech zpracovávána jistě od dávna, kdy se tak asi stalo, nebylo dosud zjištěno. Zatím nejstarší zpráva o b. je Herodotova z pol. 5. stol. př. Kr.: zmiňuje se o b. indické a o bavlněných šatech perských vojsk. Římané se seznámili s b. až koncem 2. stol. př. Kr. Nejstarší průmysl bavlny v středověké Evropě byl nejspíše ve Španělsku a v Itálii; z 10. stol. jsou zprávy z Německa. Do Čech se dovážela b. z Turecka a již nejméně ve 13. stol., ale užívalo se jí ponejvíce jen k vycpávání kabátů a rukavic, a spřádala se se lnem a vlnou. R. 1691 obdržel J. Barstead anglický patent na výrobu kalika a mušelínu z indické bavlny. V první pol. 18. stol. začíná v Anglii velký rozmach bavlnického průmyslu. K zlepšení jakosti b. velmi přispěla vyzrnovačka sestr. r. 1793 Američanem E. Whitneyem. R. 1845 si dal Heilmann patentovat česací stroj na b. a týž rok dostal J. Mercer angl. patent na tzv. mercerizování b. (zpracování b. sodným louhem, aby se vlákna stala pevnější, tlustší a průsvitnější).

Běličství

Lněná příze a plátno se bílily od pradávna za vlhka na slunci. R. 1785 se začalo užívat, z návodu franc. chemika Bertholleta, chloru, r. 1798 pak chlorového vápna, zavedeného Angličanem Tennantem.

Benzin syntetický

Nasycením uhlí vodíkem (hydrogenováním) získal první laboratorně již r. 1913 něm. chemik F. Bergius, teprve však r. 1923 byl vyroben po prvé ve velkém v Leunawerke

Beranidlo

Je pravděpodobné, že již pravěcí stavitelé tzv. kolových staveb užívali k zarážení pilot (jehel) nějakého primitivního b., rovněž i stavitelé starověkých dřevěných mostů. První zmínka o b. je ve spisu římského technika Vitruvia (kolem r. 24 př. Kr.), ale vzhled b. není popsán. Další zmínka o b. je až v rukopisu tzv. „Anonyma husit. válek“, tu je vyobrazeno již značně zdokonalené: vytahuje se do výše šlapacím kolem. Ve spisu ital. techn. Mariany (z r. 1438) je vyobrazeno b., které se samočinně vysekne a spadne dolů, jakmile je vytaženo do jisté výše ve vodidlech. Četné návrhy b. jsou v rukopisech Leonarda da Vinci. Ital. technik G. Branca uvádí ve svém spisu (Le Machine, 1629) b. pohybované vodním kolem. Parní b. se vyskytuje po prvé r. 1836 v Americe. Pneumatické b. se objevuje r. 1847.

Beryllium

Objevil r. 1798 franc. chemik Vauquelin v podobě sloučeniny; čisté b. získal r. 1828 něm. chemik A. Wöhler. Je to prvek, kov, důležitý pro zušlechťování oceli.

Beton

Podle svědectví Vitruviova dovedli Řekové i Římané hotoviti betonové zdi a přístavní hráze litím b. do forem nebo mezi štětové stěny. Po Římanech zdědili toto umění středověcí stavitelé chrámů, jak svědčí základy některých chrámů ve Francii, Anglii a Německu; ještě na přelomu 15. a 16. stol. je beton znám Leonardu da Vinci, poté se však ze stavitelství vytrácí na několik století, objevuje se až zase poč. 19. století. R. 1816 byl ve Francii postaven přes řeku Dordogne první betonový most. R. 1834 franc. inženýr Poirel staví v Alžírsku přístavní hráz z betonových bloků. Beton plynový vynalezl r. 1923 A. Ericsson.

Beton železový

R. 1855 obdržel franc. inženýr Lamblot patent na vyztužení betonu drátěnou sítí, betonových nosníků železnými pruty a sloupů kulatými tyčemi; z patentové formulace je však zjevné, že ztužování b. nebylo tehdy věcí neznámou. Potvrzuje to spis. franc. inženýra F. Coigneta, vydaný r. 1861. Nelze tedy pokládat za vynálezce železového b. pařížského zahradníka J. Moniera přes to, že mu byl udělen roku 1867 franc. patent na ztužování cementových kbelíků drátěnou sítí a potom černé patenty doplňující na různé konstrukce. M. nepochopil vlastní funkci železového betonu, užíval výztuh jen k dosažení určitých tvarů, nikoli k zvýšení pevnosti. To zůstalo vyhrazeno až F. Hennebiqueovi, původně kamen. mistru v Bruselu, potom stav. podnikateli a na konec stav. inženýru. H. lze právem nazvat otcem ž. b., poněvadž rozpoznal správně jeho funkci, zavedl monolitový způsob betonování a uplatnil ž. b. v četných smělých stavbách všeho druhu; zejména na pařížské svět. výstavě r. 1900.

Betonování litím

Zavedl r. 1907 známý T. A. Edison.

Betonování stříkáním

Pod tlakem: torketování vynalezl r. 1908 Vass, zlepšil r. 1914 Gersabeck.

 

Bleskovod

Podnes se vyskytuje občas tvrzení, že již ve starověku znali b. Např. že byl na jerusalemském chrámu. R. Hennig prokázal důkladným šetřením lichost těchto tvrzení. První domněnku o elektrické podstatě blesku vyslovil anglický fyzik Wall r. 1708. R. 1717 pozoroval ruský fyzik Reinmann, že blesk sjíždí po kovové tyči. V červenci 1750 oznamuje B. Franklin fyziku Collinsovi, že podle jeho mínění bylo by lze chránit domy, kostely, lodi vysokými železnými tyčemi na špičce pozlacenými. O tomto projektu F-ově se dověděl P. Diviš (v.t.), který se již delší dobu obíral elektřinou v ovzduší, a vyslovil se o něm nepříznivě, zdůrazňuje, že bleskovod nespojený vodivě se zemí může způsobit jen neštěstí. Sám měl myšlenku jinou, totiž aby se zařízením s četnými drobnými hroty – nazval je „meteorologickým strojem“ – ovzduší nabité elektřinou odelektrizovalo a teprve na druhém místě mělo svést blesk do země. Tento „meteorologický stroj“ postavil D. r. 1754, dvě léta poté, kdy dal Franklin postavit bleskovod svůj.

 

Bóje

Výstražné plovoucí znamení na moři, na místech nebezpečných plavbě. R. 1829 vynalezl A. Canning z Paříže b., která se samočinně v určitou dobu rozsvěcovala a zase v určitou dobu zhášela a kromě toho zvonila; r. 1876 vynalezl Američan Courtenay b. houkavé, jejichž sirény se uváděly v pohyb kolébáním bójí na vlnách, r. 1877 sestrojil původce plynového osvětlování ve vlacích J. Pintsch z Berlína b. plynovou, která mohla svítit nepřetržitě až půl roku.

Brány

Jsou starým hospodářským nářadím. Zmiňuje se o nich řím. přírodopisec Plinius v své Hist. naturalis. Hotovily se zprvu z kmene s větvěmi osekanými až na krátké výčnělky. Zlepšeny byly teprve koncem 18. stol. W. Lesterem (angl. pat. z r. 1798); r. 1838 sestrojil R. Finlayson b. s noži. Brány „kosočtverečné“ vynalezl r. 1839 Angličan W. G. Armstrong.

Bronzová doba

Znalost bronzu a jeho techniky byla podmíněna znalostí a užíváním mědi; kdežto nejstarší pozůstatky doby měděné pocházejí ze staroegyptských hrobů 5. tis. př. Kr., jsou nejstarší nálezy předmětů bronzových mladší o 2 tisíciletí. Podle všech známek se bronz objevuje v Mezopotámii a v Egyptě někdy kol r. 3000 př. Kr., ve střední Evropě dokonce teprve kol r. 1900 př. Kr., a podobá se pravdě, že bronzové předměty z té doby nejsou původu místního, nýbrž že byly dovezeny Féničany nebo Mykénci. Umění připravovat bronz se patrně objevilo v různých zemích v různé době zcela samostatně, a někde bronzovou dobu vůbec neměli (např. některé černošské kmeny). Evropská bronzová doba (1900-1000 př. Kr.) se dělívá – podle tvaru bronzových předmětů – v údobí nejstarší (1900-1700), ve starší (1700-1600), střední (1600 až 1200) a mladší (1200-1000); v tomto údobí ustupují kované předměty bronzové předmětům litým.

 

Brom

Chem. prvek, objevil roku 1824 franc. chemik Balard a záhy poté něm. chemik Löwig.

 

Brus

Již ze starší doby kamenné jsou známy b. kameny slouživší k broušení nástrojů rohových a kostěných. Někdy v 5. tisíciletí př. Kr. se užívalo brusu kývavého – brusný kámen byl připevněn ke komíhavému trámku přichycenému k trámci vodorovnému. V době římského císařství se objevují brusné kotouče poháněné podle všeho jen ručně. Šlapací b. je znám až v 15. stol. Návrhy složitějších b. strojů jsou v náčrtcích Leonarda da Vinci. V tovární výrobě se začíná vývoj b. strojů Whitelawovou konstrukcí r. 1838.

 

Brusle

Jsou známy z pravěku, byly hotoveny z kostí, na spodu uhlazeny a na jednom konci provrtány, aby se mohly přichytit k noze. Roku 1829 si dal patentovat J. Cobbing brusle dřevěné se čtyřmi železnými postranními přidržovaly, které se k noze přitáhly šroubem vzadu na b. V pol. 19. stol. se objevují b. železné.

Brusle kolečkové

První vynalezl r. 1790 paříž. medailér Vanlede. V Anglii si dal patentovat r. 1823 R. J. Tyer k. b. s 5 kolečky, přední a zadní kolečko bylo menší než ostatní. V Rakousku byly vydány 3 patenty na k. b. První umělá dráha pro k. b. byla zřízena r. 1877 v Berlíně.

Brýle

Ježto čočky jsou známy z dávného starověku, nelze spojení jich v b. pokládat za nějaký vynález, aspoň ne vynález určitého jedince. Nejstarší zmínka o b. je z konce 13. století z Itálie. Vynalezl prý je Ital Salvino degli Armati, jak se soudilo podle nápisu na jeho náhrobku, v němž byl označen jako „inventore degli occhiali“, prokázalo se však, že tento nápis je pozdější padělek. Za druhého vynálezce b. je pokládán italský dominikán A. de Spina, ale postačitelného důkazu pro toto tvrzení není. Zprvu měly brýle železné obroučky spojené můstkem ze dvou částí otočných kol nýtku uprostřed, takže se mohly na sebe sklopit. Někdy poč. 15. století se můstek hotovil z jednoho kusu a b. se mohly posadit na nos.

Brzdy

Pokud je známo, vyskytují se první b. v hornictví, na těžném stroji. Nejstarší známé vyobrazení této b. je v Agricolově spisu: Dvanáctero knih o horn. a hutn. (1556); kotouč těž. stroje je brzděn trámcem v podobě páky jednoramenné. Vozové brzdy – nejstarší zmínka o vozové b. je z Anglie z r. 1676; je to prostý špalík přitlačovaný vahou člověka (užívalo se nejvíce u vozíků s uhlím). Někdy v první pol. 18. století se objevují v Anglii špalíkové b. pákové, brzdný špalík je přitlačován jednoramennou pákou lidskou silou; r. 1734 sestrojil R. Allen přitlačování mechanické; r. 1795 sestrojil le Caan špal. brzdu, která začala fungovat, klesla-li voj (padl-li např. kůň). Vřetenové b. špal., užívané nyní se objevily v Anglii v 30. letech 19. století, vzorem jim byla železniční brzda G. Stevensona (z r. 1831). Železniční brzdy – nejstarší jsou jednoduché špalíkové pákové, přitlačované vahou brzdaře. R. 1831 sestrojil G. Stephenson pákovou brzdu vřetenovou (užívanou posud na nákl. vlacích). V touž dobu se objevují b. s převodem ozubenými koly. Průběžné samočinné brzdy – záhy se ukázala potřeba brzdit najednou celý vlak. První takové brzdy byly naražedlové, tj. spojené s naražedly (nárazníky). První sestrojil r. 1832 G. Stephenson. R. 1852 sestrojil Newall průběžnou brzdu táhlovou-pružinovou; r. 1862 Clark průb. b. řetězovou. Parní brzdy – r. 1833 užil R. Stephenson k brzdění parního válce; r. 1836 A. Booth užil p. válce jako brzdného kompresoru. Elektromagnetické brzdy – první sestrojil r. 1840 Grower; r. 1850 Amgerger, r. 1856 Achard; zlepšili roku 1882 W. Siemens a Edison. Sáňové brzdy kolejnicové, tj. brzdy přitlačované ke kolejnicím, první navrhl r. 1847 Laignel. Závažové brzdy – brzdící rychle vymrštěním závaží, první sestr. r. 1847 Exter; zlepšil r. 1853 Newall. Vakuové brzdy – navrhovali již r. 1847 J. Nasmyth a Ch. May. Četné konstrukce: r. 1854 Andraud; 1860 Martin a Dutrambai; 1872 Smith, zlepšil r. 1876 Hardy; první samočinnou v. b. sestr. r. 1879 Aspinall. Tlakové brzdy (pneumatické) – první sestr. r. 1860 Mc Innes, další konstr.: 1864 Kendall, 1869-78 Westinghouse; dvojkomorovou r. 1880 Carpenter; r. 1892 brzda Kunze-Knorrova.

Břitva

Je známa již z doby kamenné, pazourková. V době bronzové se hotovily ve stř. Evropě s ostřím srpovitým, v sev. Evropě s ostřím rovným. V době železné se objevily i železné b., v době římské b. sklápěcí.

 

Buben

Znali ho již staří Egypťané. Kotel byl znám starověkým národům na Východě a od nich jej přejali Řekové a Římané. Do Evropy se dostal nejspíše prostřednictvím Peršanů. Tamburina byla známa starým Římanům.

 

Budovy, přesunutí

R. 1455 přesunuli G. Nardi a A. Fioravanti věž „de la Magone“ v Bologni na jiné místo. Kol r. 1480 navrhl Leonardo da Vinci posunout o 300 m jeden ve Florencii kostel, a to užitím pák. R. 1773 to skutečně ve Florencii provedli, ale s jinou kaplí. R 1776 přesunul stav. Serra v Crescentino na řece Pádu věž 45 m zvýší o 10 m.

Buchary

Kladiva pohybovaná palečným hřídelem vodního kola, jednoramenná (nadhazovaná) nebo dvojramenná (stlačovaná), se objevují v pol. 13. stol. Agricola se ve svých Dvanáctero knihách o hornictví (1556) o nich zmiňuje jen zběžně, jako o věci obecně známé. Asi v 20. letech 19. století se objevují v Americe kladiva padací, zprvu pohybovaná řetězy, 1839 sestrojil Morgan buchar zvedaný třemi kotouči. Ve čtyřicátých letech se vyskytují v amerických zbrojovkách buchary všeobecně (řemenové, s ozub. tyčí, vřetenové). V 70. letech se objevují b. zvedané výstředníkem (excentrem).

Parní buchar – zárodky u Leonarda da Vinci. J. Watt r. 1784 užil k pohonu kladiva vahadla parního stroje. Skutečně p. k. přímo na pístnici parního válce navrhl po prvé londýnský inženýr Deverell r. 1806. R. 1836 bylo patentováno p. k. jistému Cavému v Paříži. R. 1839 navrhl a postavil velmi výkonné p. k. anglický inženýr J. Nasmyth. Pneumatický buchar – objevuje se ojediněle již v 20. letech 19. století v Anglii.

 

Bunsenův hořák

Sestrojil r. 1866 něm. chemik W. von Bunsen.

Cardanův závěs

Zařízení k udržení předmětu v rovnováze, ať svislé n. vodorovné; skládá se ze tří kruhů: vnější je pevný, v něm je čepy uložen kruh druhý a v tom dvěma čepy kruh třetí nesoucí předmět, při čemž osa čepu kruhu nejvnitřnějšího je kolmá na osu čepu druhého vnitřního kruhu. I tento mechanismus se přisuzuje C-ovi neprávem. Zná jej již Filon Byzantský kol. r. 230 př. Kr. Setkáváme se s ním i v technických rukopisech středověkých (Villardově kol r. 1245 a Kyeserově kol r. 1405). Leonardo da Vinci jej navrhuje pro zavěšení kompasu (kol r. 1500). G. Branca navrhuje ve své knize Le Machine (1629) C. závěs k zavěšení odpočívadla vozu.

Camera lucida

Přístroj ke kreslení podle přírody, si dal patentovat r. 1806 W. H. Wollaston.

Cardanova spojka

Slouží k převodu pohybu s hřídele na jiný, různoběžný; jsou to dvě vidlice spojené křížovým čepem. Přisuzuje se J. Cardanovi, ital. filosofu a matemat. (1501 až 1576) neprávem. Kdo tuto s. vynalezl, není zatím známo. Po prvé ji popisuje C. Schott ve své knize Technica curiosa (r. 1664) jako převod pro věžní hodiny. Později se jí užívalo v žentourech.

Celuloid

Vyrobil r. 1855 Angličan A. Parkes a v příštích 10 letech vypracoval způsob k výrobě ve velkém (tzv. „parasit“). R. 1869 objevil samostatně amer. sazeč J. S. Hyatt.

Celofán

Vyrobil po prvé r. 1908 něm. chemik Brandenberger.

Cement

Byl znám již Římanům. Mísili vápno s moučkou ze slabě pálených cihel nebo s práškovitou puzzolanou. Tato malta pod vodou tvrdla. R. 1756 zjistil anglický inženýr J. Smeaton, že hlinitanová vápna dávají maltu hydraulickou (pod vodou tvrdnoucí). R. 1796 vyrobil na základě tohoto objevu Angličan Parker cement zvaný románský. R. 1813 konal Francouz Vicat četné pokusy s přidáváním různých hlín v různém poměru k hlášenému vápnu a potom směsi ty pálil. R. 1822 vyrábí Frost tzv. britský cement, a r. 1824 zednický mistr Aspdin z Leedsu vyrobil c. tím, že smísil ve stejném poměru hašené vápno s hlínou, rozmíchal vodou, kaši dal uschnout a potom vypálil, na konec pak rozemlel na prach. Tento výrobek nazval c. portlandským, poněvadž barvou připomínal portlandský kámen; do skutečného portlandského cementu měl ještě daleko. Ten se začal vyrábět až koncem 20. let. Jeho výrobu velmi technicky zlepšil J. C. Johnson r. 1848.

Cer

Prvek, kov (vzácná zemina). Objevili nezávisle jeden na druhém r. 1803 něm. chemik Klaproth, švéd. chemik Berzelius a Hiesinger. Užívá se ho ve slitině se železem jako křesadla (v zapalovačích).

Cihly

Soudíc podle nálezu úlomků cihlových v jedné egyptské naplavené vrstvě, jejíž stáří se odhaduje na 12 000 let, dovedl pálit cihly již člověk doby kamenné. Vykopávky v Assyrii, Babylonii a Egyptě z dob nejstarších kultur to potvrzují. Přesto se téměř do počátku našeho letopočtu staví převážně z vepřovic, cihel nepálených. Teprve, když ke konci 1. století př. Kr. je Řím již tak přelidněn, že se musí stavět mnohoposchoďové domyy, začíná se užívat převážně cihel pálených. O starořímské technice pálení cihel není známo nic podrobnějšího, ale dochované cihly svědčí, že byla velmi vyspělá. R. 1619 byl udělen první (anglický) patent na formování cihel J. Etheringtonu. R. 1792 se objevila v Holandsku dřevěná hnětadla hlíny. R. 1813 vyrobil Angličan B. Deacon pálené cihly duté. R. 1807 sestrojil Hostenberg první vřetenovitý lis na cihly; zlepšili jej Georg (1828) a Twesdale (1840).

Vápnopískové cihly se objevují koncem 19. století po prvé v Německu. Peci – původně se c. pálili v jakýchsi milířích. Kolem r. 1800 se objevují otevřené polní peci a v dvacátých letech dostávají klenbu. Roku 1839 obdržel Maille franc. patent na kruhovku, ale první prakticky způsobilou sestrojil Gibbes. R. 1853 sestrojil Demimind pec kanálovou s nepřetržitým topením. R. 1856 se objevuje velmi dokonalá kruhovka B. Hoffmanna. R. 1860 zavádí Mandheim pec plynovou, r. 1861 Clayton pec parní a r. 1910 Fougeron moderní pec kanálovou.

Cín

Pravěcí lidé ho začínají užívat k výrobě bronzu někdy v 3. tisíc. př. Kr. Nejstarší známky toho jsou v Egyptě. Po prvé se o cínu zmiňuje Homér v Iliadě (kol r. 800 př. Kr.). Užívalo se ho ve starověku k letování a pocínování měděných nádob. Těžil se ponejvíce v Anglii a ve Španělsku. Výrobu cínových nádob popisuje Theofilus Presbyter kol r. 950, techniku výroby c. pak Agricola v Dvanáctero knihách o hornictví (1556). Počátkem 17. století vzniká v Sasku výroba cínového plechu. R. 1683 se objevují cínové knoflíky. Staniol – výrobu popisuje Theofilus Presbyter. Válcovací stolici na s. navrhl kol. r. 1500 Leonardo da Vinci.

Citera

Primitivní, několikastrunná, je nástroj původu nejspíše štýrského, vyskytuje se již před 16. stoletím. Poněkud dokonalejší nástroj se objevuje ojediněle poč. 18. století. Nynější podobu dal c. r. 1823 J. Petznayer z Mnichova.

Cukerin

Vyrobili r. 1879 chemikové Fahlberg a Remsen.

Cukr ze dřeva

Podařilo se ho vyrobit laboratorně r. 1819 franc. chemik Braconnotovi, po něm zkoušeli různé metody zejména četní chemikové švýcarští, výrobní způsob průmyslový se však podařilo vypracovat až něm. chemikovi Friedr. Bergiusovi (vynálezci „zkapalnění uhlí“) r. 1916 působením chlorovodíku na dřevo.

Cukrovarství

Třtinový cukr. První zprávu o cukrové třtině přinesli do Evropy Řekové z výpravy Alexandra Makedonského do Indie kol r. 300 př. Kr. Není však jisté, zda v té době se v Indii již z c. třtiny vyráběl cukr. Po prvé se o třtinovém c. indickém dovídáme až z pramenů perských, kol r. 500 po Kr., kdy se Peršané obeznámili s jeho výrobou a sami pak se věnovali jeho rafinaci (podle všeho pochází od nich c. homole). V první pol. 7. stol. přinesli Arabové pěstění i zpracování c. třtiny do Egypta, tam se výroba t. c. velmi zdokonalila; podle egyptského způsobu se pracovalo až v Číně, jak dosvědčuje Marco Polo ve svém cestopisu. Vedle Egypta byla význačným producentem t. c. Sýrie. Poč. 8. století zavádějí Arabové cukrovarnictví do Španělska. Kol r. 996 se objevuje t. c. po prvé v Benátkách, ty se brzy stanou střediskem obchodu s třin. c. V Německu se objevuje t. c. kol roku 1200, o sto let později pak v Anglii. V Čechách se připomíná c. po prvé r. 1344. Tehdy je toliko vzácným lékem, hromadnějším spotřebním zbožím se stane až od 17. století. Koncem 15. století se stanoviště cukrovarnictví přesunuje na Madeiru a Kanárské ostrovy, v 16. století se dostává na první místo Amerika. Poč. 16. století vznikají rafinerie také v Evropě, nejprve v Nizozemí, poté v Německu. Až do 2. pol 18. století se užívá nezměněně staré výrobní a rafinační techniky egyptské. Teprve od té doby jsou pokroky a ty se v první pol. 19. století zrychlují. R. 1813 zavádí Howard vaření c. šťávy parou ve vakuu, r. 1834 filtrovací lis (kalolis), zlepš. r. 1853 Needhamem; r. 1846 vynalezl Rilieux odpařovací baterie (k úspoře tepla); poč. 80. let rychlolisy na vymačkání šťávy z třtiny.

Řepový cukr – že burák (obyčejná řepa) obsahuje cukr, zjistil již r. 1605 Olivier de Sarres; na možnost těžit jej odtud upozornil r. 1747 A. S. Marggraf . Pokusy ve větším rozsahu prováděl až M-ův žák Achard. Výtěžek cukru jen kol 3 %. Kontinentální uzávěra r. 1806 zavedená Napoleonem (zákaz obchodu s Anglií) dopomohla novému způsobu výroby c. k rychlejšímu rozšíření i k technickému zlepšování. R. 1830 zavádí Thierry mechanické krouhání řepy, poč. 60. let konstruuje F. Robert řezačku na řepu, r. 1864 zavedeno mechan. praní. R. 1818 se zavádějí hydraulické lisy. Vyluhování (maceraci) řízků za studena navrhl r. 1821 Dombasle, prakticky provedl první r. 1836 Pellet. R. 1846 koná F. Robert (v Židlochovickém cukrovaru) první pokusy s difusí, zdokonalil ji r. 1864 J. Robert. R. 1871 zkouší F. Urbánek zahřívání c. šťávy v difuseru, r. 1876 tento způsob zlepšuje. Saturaci (k odstranění vápna z c. šť.) navrhl r. 1811 Barruel kysl. uhlič., r. 1863 zavedl Perrier a Possoz dvojnásobnou saturaci; lepší způsob saturační zkoušel koncem 50. let H. Jelínek; r. 1896 trojnásobná saturace Karlíkova. K odkalení c. šťávy zavedl r. 1834 Howard kalolis, zlepšil r. 1853 Needham, r. 1863 žel. kalolis Daňkův; r. 1868 ceďák Dehnův, mechanické ceďáky bez tlaku sestrojili 1887 Breitfeld a Daněk. Odbarvování šťávy spodiem objevili r. 1812 Fiquier a Magnes, prakt. zavedl do c. r. 1815 Martineau. Odpařování a sváření c. šťávy zprvu nad přímým ohněm, r. 1813 Howard odpařování ve vakuu, v 40. letech opař. parním hadem, r. 1846 Rillieux odpař. baterie. Rafinace: r. 1854 sváření na zrno; roku 1871 probělování parou. Výrobu kostkového cukru zavedl J. Ch. Rad; k. c. se objevil po prvé r. 1855 na pařížské výstavě.

Cyklotron

Přístroj na rozbíjení atomových jader prvků, a tím k přeměně jich v prvky jiné (zpravidla radioaktivní), vynalezl r. 1931 americký fyzik E. O. Lawrence.

Čerpadla

Patří k nejstarším zařízením technickým. V jakém časovém pořadí se objevila, nelze říci. K nejstarším způsobům patří jistě prosté přelévání vody dřevěnou lopatou. Udrželo se dlouho, neboť ještě Leupold je popisuje ve své knize Thepold je popisuje ve své knize Theatrum machin. hydraulic. (1724).

Centrifugální čerpadlo – první zárodek se objevuje v náčrtcích Leonarda da Vinci, asi z r. 1508. C. č. nyní užívané vynalezl r. 1689 „otec parního stroje“ D. Papin.

Čerpací kolo, tj. vodní kolo velkého průměru s nádobami na obvodu, popisuje již Filon Byzantský ve svém spisu Pneumatika (kol roku 230 př. Kr.): jde o kolo na vrchní vodu se 4 otevřenými nádobami na vnitřním obvodu, čerpajícími vodu ze spodní nádrže a vylévajícími ji dutým hřídelem do horního žlabu. V Zoncově spisu Novo teatro di machine (1607) je vyobrazeno č. k. poháněné žentourem.

Korečková čerpadla s korečky (s putnami, džbery a p.) na nekonečném řetězovém pásu, běžícím přes horní a spodní kotouč, popisuje první rovněž Filon Byzantský, a to v několika variantách.

Korýtkové čerpadlo s kývavými korýtky postupně se naklánějícími dozadu (aby přijala od předešlého vodu) a dopředu (aby ji odevzdala následujícímu), navrhl v jednoduché podobě italský technik J. Mariano v rukopisu De machina libri X (kol r. 1438). Velmi umělou konstrukci k. č. sestrojil r. 1568 mechanik cís. Karla V., Juanelo Turriano, k čerpání vody z řeky Tajo do Alcazaru, do vzdálenosti 600 m a do výše asi 90 m; zařízení mělo asi 135 kovaných korýtek a dopravilo 162 hl vody za 24 hodin. Bylo v chodu 80 let. Podrobně popisuje k. č. Leupold v Theatr. mach. hydraulicarum (1724).

Lopatkové čerpadlo záležející v šikmém žlabu, v němž se pohybuje nekonečný řetěz s kolmými lopatkami, popsal r. 1724 Leupold v Theatrum machin. hydraul. Něm. dějepisec techniky Feldhaus je pokládá za vynález čínský.

Měchové čerpadlo – jednoduché m. č. je vyobrazeno ve Valturiově spisu (Elenchus et Index rerum militarum) z r. 1472. Besson vyobrazuje ve spisu Theatrum instrum. et machin. (asi r. 1565) měch. č. na víno.

Parní čerpadlo (pulsometr), čerpadlo bez pístu, čerpající tekutinu přímým působením tlaku páry. Prvními p. č. byly „ohňové stroje“: E. Somerseta z Worcesteru, S. Morlanda a T. Saveryho (viz. Parní stroj). Saveryho p. č. bylo zlepšeno po prvé podstatněji r. 1819 v Anglii, velmi je zdokonalil Američan C. H. Hall v letech 1871-72.

Parní čerpadlo pístové, jehož píst má písnici společnou s pístem parního stroje hnacího, sestrojil první r. 1848 Američan H. B. Worthington.

Pístové čerpadlo – kdy a kde bylo vynalezeno, nelze zatím zjistit. Nejstarší zpráva o něm je ve spisu Filona Byzantského: Pneumatika (asi kol r. 230 př. Kr.). Vitruvius (De architectura) přisuzuje p. č. Ktesibiovi (kol r. 250 př. Kr.). V obou případech jde o č. dvojité s větrníkem. Ve středověku a ještě značnou dobu v novověku se větrník u č. nevyskytuje, setkáváme se s ním až zase u stříkačky r. 1655.

Plunžrové čerpadlo (s pístem tvaru dlouhého válce) sestrojil r. 1674 S. Morland.

Plynové čerpadlo – nemá pístu a zvedá kapalinu buď vyvoláním vzduchoprázdnoty po expansi plynu, nebo přímo tlakem rozpínajícího se plynu. Pratypem vakuového č. p. bylo č. Hautefeuilleovo z r. 1678, pratypem č. p. tlakového Hautefeuilleovo č. z r. 1682. H. užil v obou případech střelného prachu. Tlakový typ zmodernizoval r. 1909 Angličan Humphrey. Rotační čerpadlo čerpající vodu buď: a) mimostředně položeným kotoučem s posuvnými nebo otočnými rameny, nebo b) dvěma tvarovými kotouči n. ozubenými koly, jsou starého původu. Typ a) je popsán a zobrazen v knize A. Ramelliho (Le div et artific. Machine) 1588, typ b) se vyskytoval již počátkem 17. stol. a první jej důkladně popsal J. Leupold v Theatrum machinarum hydraulicarum (1724-25).

Rumpálové čerpadlo – pojednává o něm pseudoarist. spis. Mechanické problémy asi z r. 330 př. Kr. a uvádí, že rumpál má kromě kliky také kříže se závažími, t. j. setrvačník. Mariano zobrazuje ve spisu De mach. libri X (ca 1438) r. č. s ozubeným soukolím a Ramelli ve spisu Le diverse e artific. machine (1588) navrhl r. č. pohybované otáčivým nástavcem na obrubě studny, běhajícím po kladičkách.

Řetězové čerpadlo, záležející v nekonečném řetězu s kotoučky neb s koulemi, procházejícím svislou troubou, je vyobrazeno již r. 1438, u Mariany; podrobně je popsáno v Agricolově spisu Dvanáctero knih o hornictví (1556).

Šroubové čerpadlo, zvané též Archimedův šroub, je šroub pohybovaný v šikmé troubě. Podle zprávy zeměpisce Strablona (kol r. 18. př. Kr.) prý toto čerpadlo poznal Archimedes kol r. 250 př. Kr. v Egyptě, ale podle dějep. techniky Feldhause je toto č. sotva vynálezem egyptským, poněvadž staří Egypťané šroubu vůbec neznali. Týž Strablon uvádí, že tohoto č. užívali kol r. 80 př. Kr. v dolech španělských a v jeho době že se ho užívá k zavodňování na březích nilských. V pozdním středověku a počátkem novověku se š. č. vyskytuje již často. Vahadlové čerpadlo je vyobrazeno na asyrském nástěnném reliefu z Ninive, asi 680 př. Kr. Tohoto č. se užívá od pradávna v Egyptě (pod jménem šaduf) a v Indii. U J. Bessona (Theatr. instr. et machin., kolem r. 1565) se vyskytuje v. č. mechanické, pohybované vodním kolem. 

Číslovačka

Nejstarší pochází od pařížského mechanika J. F. Richera, z r. 1780. J. Bramah (v. t.) sestrojil číslovačku k číslování bankovek, roku 1809 pro Anglickou banku

Články galvanické

První sestrojil r. 1800 it. fyzik A. Volta, z měděných a zinkovaných kotoučů položených na sebe po dvou a oddělených kotoučkem z navlhčené látky; Hellwig, Tihavski a Leyteny r. 1802 článek zinko-uhlový; r. 1836 angl. chemik J. F. Daniel č. zinko-měděný; r. 1839 angl. právník W. R. Grove zinko-platinový s konc. kys. dusičnou; r. 1840 vznikl zinko-uhlový č. němec. chemika Bunsena s kys. dusič. a sírovou. R. 1867 sestrojil franc. chemik G. Leclanché č. zinko-uhlový. Suchý č. sestrojil r. 1888 Gassner, zlepšiv podstatně suchý č. Léclanchéův z r. 1868.

Čočky

Jsou známy již ve starověku. V Ninive byla při vykopávkách nalezena plankonvexní č. broušená z křišťálu, pocházející asi ze 7. století př. Kr. Aristofanes se zmiňuje v komedii „Oblaka“ o č. z křišťálu jako o zapalovači (sluneč. paprsky). Č. v podobě kulového vrchlíku zná arabský spisovatel Abu Ali Al-Hasen (kol r. 1038), také R. Bacon se r. 1267 zmiňuje o č. 

Čočky elektronové

Jsou to vhodně utvářená pole elektrická nebo magnetická, působící na elektronový paprsek (t. j. proud elektronů), jako čočky optické na paprsek světelný. Princip těchto č. vypracovali něm. fyzikové Busch (od r. 1926) a Brüche (od r. 1930).

Čokoláda

Roku 1520 přivezena Španěly po prvé do Evropy z Mexika; r. 1606 zavedl výrobu č. Florenťan Carletti.

Čpavek, amoniak

Byl podle všeho znám již ve starověku, ale ve velkém, průmyslově, byl vyráběn až v 18. století. Syntheticky, z dusíku a vodíku, byl vyroben laboratorně r. 1901 franc. chemikem Le Chatelierem; výrobu ve velkém vypracovali v l. 1908 až 1913 něm. chemikové Haber a Bosch v Badische Anilin- u. Soda-Fabrik. První závod zřízen r. 1913 v Oppau. Poněkud odchylný způsob vyprac. r. 1919 fr. chemik G. Claude.

Dalekohled

Ve starověku a středověku užívali hvězdáři trubic bez čoček. První, neurčitá, zmínka o d. čočkovém je ve spisu Rogera Bacona (asi z r. 1250): „lze průhledná media uspořádati pro oko tak, že lze viděti věci v dálce… Ba, mohli bychom tak i stáhnout slunce a měsíc s oblohy.“ Průhlednými medii rozuměl bezpochyby čočky, neboť je znal. Podle novějších bádání se čočkový dalekohled objevuje již v 90. letech 16. století v Itálii. Dříve se mělo za to, že je původu holandského, a o prvenství vynálezu se ucházely hned tři osoby: Lippershey, Metius a Janssen. Galileo Galilei sestrojil r. 1609 samostatně d. zvětšující trojnásob. R. 1611 vynalezl J. Keppler d. dávající obraz obrácený; první skutečný d. toho druhu sestrojil 1613 Ch. Scheiner. Přidáním třetí čočky sestrojil r. 1645 kapucín A. M. Schyrl d. dávající obraz zase přímý a razil pojmenování „okulár“ a „objektiv“. R. 1667 zavedl A. Anzout do d. nitkový kříž, aby se jím mohlo zaměřovati.

Zrcadlový dalekohled. Princip z. d. podal zhruba Angličan L. Digges ve spisu vydaném r. 1571, výklad D-ův prohloubil jeho krajan W. Bourne. První z. d. sestrojil r. 1639 M. Mersenne, se zrcadlem vydutým. R. 1671 sestrojil I. Newton z. d. se zrcadlem vypuklým. Velmi zdokonalil z. d. F. W. Herschel, od r. 1774. 

Dalekohled elektronový

V něm se užívá místo světelného paprsku paprsku elektronů, a místo čoček optických „čoček“ elektrických nebo magnetických a krom toho i tzv. množičů elektronů. E. d. lze vidět i ve tmě a v mlze. Vynalezli jej, nezávisle na sobě, r. 1934 něm. odborník radiotechnický M. v Ardenne a americký Rus V. K. Zvorykin, pracující v televizi (vynálezce ikonoskopu).

Dálkoměr

Přístroj k nepřímému měření vzdáleností opticky. Nejstarší známý d. je vynálezem G. v. Peuerbacha (z r. 1450). První d. dalekohled vynalezl roku 1781 G. F. Brauder z Aušpurku. R. 1811 konstruoval G. v. Reichenbach d. nitkový. Prototyp o. d., tzv. stereoskopického, sestrojil r. 1865 Merz a Emsmann.

 

Dehet kamenouhelný

Roku 1681 byl udělen první (anglický) patent němec. chemikovi J. J. Becherovi a H. Serlemu na „nový způsob výroby smoly a dehtu z kamenného uhlí“.

Děla

Rozumíme-li dělem v širším smyslu zbraň vrhající hrubé střely, pak jeho původ sahá až do starověku. Děla na střelný prach se zrodila někdy ve 13. až 14. století na Východě. V Evropě se objevují podle podrobných zkoumání Rathgenových, v 1. 1320-30 (aspoň pokud se týče Německa). Nejstarším dokladem je vyobrazení šípového děla v anglickém rukopisu z r. 1326 od Waltera z Millemete. Zprvu to byly pouhé moždíře bronzové, později železné. Z počátku se střílelo železnými šípy, potom kamennými koulemi a teprve později železnými.

Děla dalekostřelná. V březnu 1918 byla Paříž ostřelována ze vzdálenosti asi 125 km děly s hlavní 36 m dlouhou, ráže 260 mm, a to střelami vážícími 140 tun. Konstruoval je inž. F. Rausenberger.

Děla dřevěná a kožená. Předchůdcem dřevěných děl zrobených z fošen a stažených železnými pásy, užívaných v prvých dobách dělostřelby, byly dřevěné moždíře arabské (madfaa), o nichž se zmiňuje r. 1290 arab. spisovatel Hassan Abrammah. Roku 1544 bylo prý užito d. d. při obléhání Boulogne Angličany. Kožených děl užili v 30leté válce Švédové (v letech 1625-1631) a r. 1627 Prusové. Měla duši z tenké měděné trouby omotané konopným provazem a navrchu potažené kůží.

Děla ocelová. První d. s ocelovou duší a litinovým pláštěm vyrobil A. Krupp r. 1847; r. 1850 vyrobil dělo s hlavní celou ocelovou (z lité oceli).

Děla parní. Vynález d. vystřelujícího náboje tlakem páry se přisuzoval starořeckému Archimedovi, ve skutečnosti je to vynález, podle všeho, až 15. stol. soudíc ze zmínky Leonarda da Vinci, který je první popisuje a zobrazuje ve svém rukopise asi z r. 1495. Skutečné p. d. je známo z r. 1605 ve Francii. V 17. a 18. století se vyskytuje myšlenka p. d. ve voj. literatuře hojně. R. 1814 chtěl gen. Gérard hájit Paříž rychlopalnými p. děly. R. 1824 si dal Angličan Perkins patentovat p. d. k vrhání raket.

Děla pneumatická. Podle zprávy Filona Byzantského sestrojil Ktesibos kol r. 250 př. Kr. tzv. „aeroton“, d. střílející kamenné střely stlačeným vzduchem. Vzduch se stlačoval ve 2 bronz. válcích. Vynálezce vývěvy, Otto v. Guericke, popisuje p. d. ve svém spisu Experim. nova (1672) a také D. Papin popisuje v pojednání z r. 1686 svou konstrukci p. d. Dokonalejší p. d. sestrojil r. 1883 Američan Melford.

Děla protiletadlová. První vyrobena r. 1870 v Kruppových závodech.

Děla s rýhovanou hlavní. Již záhy se poznalo, že se střela odchýlí ze své cílové dráhy tím méně, čím větší se jí udělí rotace kolem osy. Tato rotace se musí střele udělit v hlavni, a to šroubovými rýhami vyhloubenými na vnitřní ploše hlavně. Nejstarší zpráva o skutečném rýhovaném dělu je v rukopisu J. S. Kocha z Ingolstadtu z r. 1591.

Děla zadová. Až do počátku 19. st. se užívalo převážně děl nabíjených zpředu, již záhy však se objevují zárodky d. nabíjených zezadu. Tak u děla z r. 1376 byla prachová komora vzadu k hlavni přiklínována. U Leonarda da Vinci jsou již náčrtky děl čistě zadových s uzávěrem klínovým neb šroubovým. Propagátorem děl zadových byl italský vojenský inženýr B. Lorini ve svém spisu, vyd. r. 1592 v Benátkách, a také německý filozof Leibniz ve spisu o německém válečnictví (r. 1670). Obecněji se zadová děla uplatňují až od 30. let 19. století.

Lafety. Vyskytují se již počátkem 15. století ale jen u velmi lehkých děl. Kusy těžší byly položeny na hrubé trámce na zemi. V polovině 15. století se vyskytují 1, na nichž se mohla děla v čepech natáčet, takže se mohlo lépe mířit. V druhé polovině 17. století se vyskytují v tureckém vojsku těžká děla na železných lafetách se železnými koly. R. 1855 sestrojil franc. voj. technik. A. Moncrieff lafetu, tzv. padací, umožňující dělu po výstřelu „přikrčit se k zemi“ a po nabití se zase postavit do pozice palebné; toto vracení do palebného postavení se dělo zprvu protizávažími, r. 1881 zavedl Moncrieff zvedání hydropneumatické.

Skluzná hlaveň. Po každém výstřelu couvla dříve hlaveň děla dozadu a musilo se vždy znovu zacílit. Proto již r. 1750 opatřil organizátor rakouského dělostřelectva, kníže Liechtenstein, lafety na konci zahnutými saněmi, po nichž hlaveň po výstřelu vyjela, načež ji pružný pás zase vsunul do pozice palebné. R. 1864 sestrojil W. G. Armstrong lamelovou brzdu k omezení zpětného vysunutí hlavně, r. 1866 sestrojil pluk. angl. vojska Clerk brzdu glycerinovou; r. 1891 se objevuje ve Francii hydropneumatické zařízení k omezení skluzu hlavně, r. 1890 a 1898 dostává patent na zlepšené skluzné zařízení něm. inž. C. Haussner.

Dělové střely

 

Zprvu se střílelo železnými šípy a kamennými kulemi, kule železné se objevují hojněji až koncem 15. století. Podlouhlých střel se užilo po prvé r. 1627 (při obléhání La Rochelle), ale bez úspěchu, poněvadž v nerýhovaných hlavních se jim nedostalo rotace nezbytné k přesnému zachování dráhy střely. Záhy se objevuje myšlenka střel výbušných, granátů, kartáčů, šrapnelů, zmiňuje se o nich r. 1405 Kyeser z Eichstädtu, a ohněstrůjná příručka německá Feuerwerksbuch, sepsaná na poč. 15. století (tiskem vydána až r. 1529); granáty se obírá podrobně F. Helm ve spisu z r. 1527, kartáči pak Lenfftenberg a Zimmermann v 16. stol. O střelách zápalných je řeč v německém vojensko-technickém rukopisu asi z r. 1411, rovněž tak ve Feuerwerksbuch. R. 1596 vynalezl S. Hälle tzv. časový zapalovač granátů. Porůznu se v 17. století objevují první nábojnice (patrony), zprvu bez střely, ta se nabíjela do hlavně samostatně. V 2. polovině 18. století užili Francouzi po prvé střely s patronou v jednom kusu. R. 1803 znovu vynalezl angl. pluk. Shrapnel „šrapnel“ – počátkem 40. let 19. století byly zavedeny nárazové zapalovače, v 60. letech nárazové zapalovače časové. R. 1865 se objevily střely s ocelovým pláštěm. V 80. letech střela s kovovou nábojnicí v jenom kusu.

Dělicí stroje (k přesnému rozdělení kruhů neb pravítek)

Kruhy přístrojů hvězdářských si dlouho dělili jednotlivci sami, podle vlastních metod. Jemně dělené kruhy jsou známy ze 16. stol. První známý dělicí stroj sestrojil r. 1667 R. Townley. První velmi přesný d. s. sestrojil J. Ramsden, a to jak na dělení kruhů (r. 1775), tak pravítek (r. 1799). Ramsdenův s. zlepšili v 1. 1778 až 1809 bratři J. a E. Troughtonové, a potom zejména G. Reichenbach (roku 1800). Přednosti s. Ramsdenova a Reichenbachova spojil r. 1844 Girgensohn. Neobyčejně přesný d. s. na kruhy sestrojil r. 1882 H. A. Rowland.

Desinfekce

D. chlorem zavedl r. 1775 de Moreveau; d. karbolovou kyselinou r. 1867 Colvert, d. formalinem r. 1872 Loew a d. parou r. 1880 Merke.

Destilace

 

Umění destilovati (překapávati) kapaliny znají teprve řečtí alchymisté žijící v Egyptě někdy v 1. století. po Kr., dovedli však destilovat jen kapaliny vroucí při vyšších teplotách, poněvadž jejich přístroje byly nedostatečně chlazeny.

Deštník (slunečník)

Je prastarého původu, soudíc podle reliéfu z 9. století př. Kr., objeveného při vykopávkách u Ninive. Sklápěcí d. znali Řekové i Římané. Ze středověku je první zmínka o d. z doby kol r. 800. Nynější ocelovou kostru a napínací mechanismus d. vynalezl r. 1852 londýnský dělník S. Fox.

Dešťoměr

První d. byly postaveny v Koreji ve 40. letech 15. století. První samozapisující d. sestrojil Ch. Wren v Londýně r. 1662. Váhový d. s počitadlem navrhl r. 1726 J. Leupold. Samočinný d. sestrojil r. 1885 Rung z Kodaně.

Diabolo

Dětská hračka, dosti rozšířená před svět. válkou, se objevilo již r. 1812 v Paříži, upadlo pak v zapomenutí a bylo vzkříšeno r. 1908.

Diferenciál (vyrovnávací soukolí)

 

Vynalezl, pokud známo, po prvé rakouský hodnář D. Rutschmann (později mnich p. jm. D. San Cajetano) r. 1769 pro astronom. hodiny. R. 1828 si dal patentovat d. franc. konstruktér D. Pecqueur pro parní automob. R. 1886 patent K. Benze pro benzin. automobil.

Diktovací stroj

První sestrojil Edison r. 1879.

Diorama

 Průsvitná stěna s obrazy namalovanými po obou stranách; podle způsobu osvětlení se mění panorama. D. vynalezl r. 1822 L. J. M. Daguerra, malíř dekorací a vynálezce fotografie (daguerrotypie).

Dláto

D. z pazourku byla nalezena v pozůstatcích pračlověka ze starší doby kamenné, asi z 8. tisíciletí př. Kr. Z mladší doby kamenné (asi 5. tisícil. př. Kr.) jsou d. pazourková již broušená a hlazená. D. z doby bronzové (kol r. 1700 př. Kr.) mají postranní lišty, aby dobře držela v dřevěné rukojeti. Z mladší doby železné (poč. 5. stol. př. Kr.) jsou d. již kovaná.

Dláždění

Již v Babyloně byla velká poutní silnice, zřízená někdy v 8. stol. př. Kr. vydlážděná uprostřed vápencovými kvádry a po stranách plotnami z brekcie a spáry byly vylity dehtem. Možno-li věřiti zprávě Josefa Flavia, byly ulice vedoucí k jeruzalémskému chrámu vydlážděny černým kamenem již někdy kol r. 950 př. Kr. Ve starém Řecku byly dlážděné ulice vzácností ještě v 1. století po Kr. Ve starém Římě se vyskytuje první dláždění poč. 6. století př. Kr. V Pompejích byly vydlážděny ulice v šířce 6 m lávovými kvádry. Ve středověku se objevuje dláždění nejprve v maurské Kordově (ve Španělsku) kol r. 850 po Kr. R. 1186 začali po prvé dláždit v Paříži. Příkladu pařížského následovala nejdříve města česká. Praha se začíná dláždit r. 1329 nebo 1330, r. 1354 se připomíná dláždění v Hradci Králové a v Mostě, r. 1360 v Poličce, r. 1361 v Havlíčkově Brodě, r. 1364 v Budějovicích, r. 1370 v Domažlicích. V Londýně se dláždí až r. 1417. Jde ovšem vesměs o dlažby z kamene lomového nebo z tzv. kočičích hlav. Dlážditi kostkami navrhl londýnské obci známý anglický silniční stavitel Telford (v. t.) r. 1824. Mechanické udusání dlažby navrhl po prvé Le Large r. 1717 ve svém podání paříž. akademii věd. Dláždění dřevěné se vyskytlo nejprve v Rusku a odtud bylo přejato r. 1827 do Vídně, v menším měřítku. Ve větším rozsahu bylo dlážděno dřevem roku 1838 v Londýně podle patentu D. Steada a r. 1841 podle patentu R. Careye (z. r. 1839). 

 

Dmuchavka

Je známa již z 18. stol. př. Kr. z Egypta; k chemickým účelům byla zavedena kol r. 1750.

Dmychadla

Nejstarším d. je pouhá dmuchavka. K té se později přidělal měch; o takovém d. mluví Homér v Iliadě. Z tohoto d. se vyvinul měch s deskami v podobě, v jaké je znám nyní; první zmínka o něm je v básni „Mosella“ řím. bás. Ausonia (4. stol. po Kr.). Theofilus Presbyter mluví ve svém techn. receptáři (kol r. 950) jen o měchu primitivním. Měch zlepšený se objevuje až zase v 15. století v technických rukopisech. V Agricolově Dvanáctero knih o hornictví (z r. 1556) je zobrazeno měchů několikero druhů.

Miskové d. Na staroegyptské nástěnné malbě asi z r. 1450 př. Kr. je vyobrazena výheň s nezvyklými měchy: jsou to misky s dmuchavkami přiklopené k zemi a střídavě nadzvedané (provázky) a přitiskované k zemi (nohou).

Odstředivé (centrifugální) d. Popisuje ho Agricola v Dvanáctero knih o hornictví. Znovu je objevil D. Papin r. 1689, ale užil ho jako větrníku.

Pískové d. Sestrojil ho r. 1870 Angličan Tilghmann.

Rotační d. (pouzdrová) jsou obrácená rotační čerpadla (v. t.). Zmiňuje se o nich po prvé Leupold v Theatrum machinarum r. 1723. Byla zlepšena Američanem Rootem r. 1867.

Skříňová d. Jsou to v podstatě dva truhlíky, vrchní je zasunut do spodního dnem vzhůru a má ve dně otvor, spodní je naplněn vodou. První s. d. navrhl Leonardo da Vinci.

Válcové d. se svislým utěsněným pístem popisuje, jako dobře známou věc, Vitruvius v De architektura (asi r. 24 př. Kr.), a kol r. 110 Heron Alexandr, ve spisu Pneumatika, ve spojení s varhanami. V. d. navrhl také Leonardo da Vinci (kromě jiných d.). V druhé pol. 18. století se v. d. objevují u vysokých pecí v Anglii.

 

Dojička mechanická

První hrubý přístroj byl patentován r. 1836 v Anglii. Prakticky způsobilejší byla již m. d. Kershawova a Colvinova z r. 1862. V Čechách byla sestrojena r. 1912 m. d. podle výsledku zkoušek prováděných od r. 1892 A. Rosamem.

 

Doky

Snad první suchý dok vůbec, k opravě lodí, byl zřízen v letech 1495-96 v Portsmouthu. První dok plovoucí sestrojil r. 1839 amer. inženýr Gilbert.

Dopisní obálka

Do 30. let min. století (19.) se dopisy vkládaly do papírového obalu, který si každý zhotovil sám a zapečetil. R. 1830 začal knihkupec Brewer v Brightonu (v Anglii) hotoviti obálky podle plechové šablony. Stroj na výrobu obálek vynalezl r. 1845 Angličan E. Hill.

 

Dopisnice

Předchůdkyně se objevila koncem 70. let 18. století v Paříži. V nynější podobě byla navržena r. 1865 H. Stephanem, pozdějším gen. ředitelem říšskoněm. pošty, ale návrh nebyl přijat. Teprve rakouská pošta zavedla první d. r. 1868.

Dovařovač

Moderní bednička na dovařování a uchovávání teplých jídel má předchůdce v starožidovském koši naplněném senem, v němž se uchovávala teplá jídla připravená před sabatem. V Bádensku byly bedničky na teplé jídlo známy v 50. letech min. stol., r. 1867 se objevily na světové výstavě v Paříži.

 

Drahokamy umělé

Dovedli je vyráběti již staří Egypťané, a to z různých poresních kamenů umělým zbarvením a leštěním. Plinius uvádí ve své Historia natur. četné recepty toho druhu. V 16. stol. vyráběli u. d. Benátčané ze skla; způsob výroby popisuje A. Neri v L´arte vetraria (1612). R. 1837 vyrobil Gaudin korund; r. 1882 D. Wys rubín. R. 1893 vyrobil Moissan v elektrické peci umělý démant. V 2. pol. 90. let se začaly vyrábět v elektrické peci z kysličníku uhličitého a barviva umělé rubíny, safíry, smaragdy, topasy. Nejlepší způsob vypracoval r. 1900 Verneuil

Dráhy jednokolejnicové

S motorovým vozem udržovaným v rovnováze gyroskopem byly navrženy r. 1903 angl. inž. Brennanem a r. 1907 něm. konstruktérem Scherlem.

Dráhy podzemní

První byla otevřena r. 1863 v Londýně, lokomotivy byly zprvu na pohon stlačeným vzduchem, r. 1899 jsou zavedeny lokomotivy elektrické.

Dráhy polní

O polních d. přenosných, k stavbě pevností, se píše již v němec. rukopisu vojensko-technickém, sepsaném někdy kol r. 1430. Později ve spisu Ramelliově (1588) a Loriniho (1592). R. 1768 si dal konstrukci p. d. patentovat angl. statkář Edgenworth (konstr. „housenkového“ traktoru). 

Drak

Plochý d., základ drakovitých letadel těžších vzduchu a stará dětská hračka, vznikl pravděpodobně v Číně. Nejstarší zmínka o něm je v Číně z r. 206 př. Kr., že se ho užilo k signalizování při obléhání. Kdy se dostal do Evropy, není známo. První tištěná zpráva o něm je tu z r. 1560. Popsán důkladněji je v 2. vyd. spisu G. della Porta: Magia natur. (1589). Hra dětí s drakem je po prvé vyobrazena r. 1618. R. 1749 užil d. A. Wilson k vypuštění teploměru do výše, aby zjistil teplotu ve velkých výškách. R. 1752 zkoumal drakem B. Franklin vzdušnou elektřinu. Zárodek letadla těžšího vzduchu poznal v plochém d. po prvé Cayley, poč. 19. století. Krabicový drak velké nosnosti sestrojil r. 1896 Australan L. Hargrave. 

Drapák

Zařízení k rozpojování a nakládání zemin, se objevuje první – parní – konstruovaný amer. inž. Ottisem, poč. 40. let min. století.

Draslík

Teprve r. 1736 rozpoznal něm. chemik Stahl, že soli sodné a draselné (soda a potaš) jsou rozdílné věci. Čistý d. získal elektrolyticky r. 1807 angl. chemik Davy.

Draslo

Mezi sodou a draslem rozlišuje teprve v 10. století po Kr. Arab Abu Mansur Muwaffaq ve své farmakopei. Chemicky byly obě látky rozlišeny přesně až v 18. století. Zprvu se získávalo z popelu jistých rostlin, později převážně z popelu dřevěného. Způsob výroby popsal podrobně Agricola v Dvanáct. knih o hornictví a hutnictví (1556). Tehdy se ho spotřebovalo nejvíce v průmyslu soukenickém (ve Flandřích a v Holandsku), hojně také v mydlářství, částečně ve sklárnách a barvírnách. Od počátku 19. století pozbývá někdejšího významu, ustupuje víc a víc sodě.

Drátěná lana

V Pompejích byl objeven kousek bronzového lana ze tří pramenů vinutých šroubovitě. Ve španělském korábu potopeném roku 1588 byly potápěči objeveny značné kusy měděného lana. R. 1798 začal W. Hancock v Birminghamu vyrábět drátěná lana železná. R. 1834 vynalezl hannoverský horní rada W. A. Albert dokonalejší způsob splétání železných lan běžných. První stroj na pletení lan sestrojil r. 1837 vídeňský mechanik Wurm. K pohonu zaváděli d. l. od r. 1850 alsaský inženýr Ch. F. Hirn a inž. D. H. Ziegler.

Drenáže

Odvodňovací trubky, uložené svisle, byly objeveny v pohřebišti starobabylonského města Uru. Římané užívali k odvodnění jednak podzemních kanálků, jednak trubek napůl vypálených, buď na způsob korýtka (tvar V) nebo kulatých, mírně konických, aby se mohly do sebe zasouvat. Ve středověku upadly d. v zapomenutí. Doporučuje je až zase franc. spisovatel o zeměď. O de Serres ve svém spisu r. 1600. Od druhé pol. 18. století se začalo drenážování ujímat v Anglii.

Drezina

Železniční vozidlo poháněné zpravidla šlapáním, trojkolové, si dal patentovat r. 1836 vídeňský továrník hedvábím F. A. Bernhard.

Drobnohled

ako u dalekohledu nelze zjistiti „prvního“ vynálezce ani u d., neboť myšlenka „visela ve vzduchu“. Již italský lékař Fracastoro naznačuje ve spisu vyd. r. 1538, že dají-li se nad sebe dvě čočky, lze viděti věci zvětšeny. Zřetelněji se vyjadřuje Giamb. della Porta ve spisu Magia naturalis. „Konkávním sklem lze viděti zřetelně předměty vzdálené konvexním blízké. Seskupí-li se oba druhy správně, lze vidět vzdálené i blízké předměty zvětšeny a zřetelněji.“ První skutečný d. prý sestrojil Holanďan Z. Janssen r. 1590 (pokládaný i za vynálezce dalekohledu). K velkému zlepšení optických vlastností a zvětšovací mohutnosti d. přispěl podstatně něm. fyzik E. Abbe r. 1873 svou optickou theorií d. Další zlepšení rozpoznávací mohutnosti d. přišlo s ultramikroskopem navrženým fyziky Siedentopfem a Zsigmondym r. 1903 a amer. fyzikem Lucasem poč. 30. let.

Drobnohled elektronový

V něm je světelný paprsek nahrazen paprskem elektronů a čočky hmotné nehmotnými póly magnetickými n. elektrickými, kterými se elektronový paprsek soustřeďuje a láme jako p. světelný. E. d. s čočkami elektrickým sestrojili r. 1932 něm. fyz. Brüche a Johannson; r. 1933 něm. badatelé E. Ruska a Knoll sestrojili drobnohled s „čočkami“ magnetickými; po technickém zlepšení (za součinnosti B. v Borries), se r. 1938 objevil e. d. zvětšující asi 30 000násobně (v kombinaci s optickým až 100 000násob.).

Drožka a fiakr

Drožky byly zavedeny, podle zprávy Suetoniovy, již v Římě, v době Cesarově (nazývaly se vehicula teritoria). Potom se vyskytují zase až r. 1625 v Londýně. R. 1650 následovala Paříž. Tam měly drožky stanoviště před domem „U sv. Fiacra“, odtud pojmenování „fiakry“.

Drummondovo světlo

G. Gurney objevil r. 1823, že váleček vápníku se rozžhaví v proudu kyslíku do oslnivě bílého světla. T. Drummond, kapitán angl. vojska, užil tohoto světla k signalizování a později, r. 1825, objevil, že do bílého, žárového světla lze rozžhaviti vápníkový nebo hořčíkový (magnesiový) váleček též proudem plynu; toto světlo bylo nazváno po něm.

Dřevitá vlna

Vyrábí se ve velkém stroji, jehož konstrukci navrhl roku 1880 A. Flensburg.

Dřevo, konservování

Ve starověku se konservovalo kouřem a kamencem. Ve středověku a poč. novověku se konservuje vyvařováním v sublimátu neb v oleji. V 19. století se ukázala potřeba hromadného konservování účinnějšími prostředky a způsoby. R. 1823 navrhl Angličan Kyan konzervovat dřevo máčením v roztoku chloridu rtuťnatém (kyanisování); r. 1831 zavedl Francouz Bréant impregnaci pod velkým tlakem a kovovými solemi; r. 1838 zavádí Francouz Boncherie napouštění dřeva pod malým tlakem modrou skalicí (i jinými impregnačními solemi); týž rok zavádějí Burnett impregnování chloridem zinečnatým a Bethell dehtovými oleji.

Dřevo odolné ohni

Kol r. 87 př. Kr. dal vojevůdce Mithridatův Archelaos natřít dřevěnou obléhací věž roztokem kamence. R. 1821 navrhl franc. fyzik Gay-Lussac nátěr salmiakem a boraxem. R. 1825 navrhl J. N. v. Fuchs nátěr vodním sklem.

Dřevo ohýbané

Možnost ohýbati dřevo teplem zná již Theofilus Presbyter v 10. století po Kr. R. 1720 si dal Angličan J. Cumberland patentovati ohýbání dřeva ve velkém pro stavbu lodí. R. 1793 si dal patentovat Angličan S. Bentham ohýbání dřeva pařením. Nábytek z ohýbaného dřeva začal vyrábět od r. 1830 truhlář M. Thonet.

Dudy

Známy již ve starověku různým kočovným národům.

Duralumin

Velmi pevnou slitinu hliníku objevil r. 1908 chemik A. Wilm.

Dusičná kyselina

Podle Lippmannových zkoumání se začala vyrábět někdy kol r. 1300 a to nejspíše v Itálii. V Benátkách se jí užívalo nejprve k odlučování zlata. Vyráběla se destilací kamence n. skalice s ledkem neb salmiakem. V Čechách se začala vyrábět r. 1778 v Lukavicích. Priestely a Cavendish objevili r. 1781 výrobu d. k. z dusíku, r. 1789 ukázal chemik Milner způsob výroby ze čpavku; tento způsob zdokonalil r. 1902 W. Ostwald. Do poč. 19. století se vyráběla jen v malých množstvích. Výroba ve velkém až z čilského ledku. Koncem 19. století se objevily obavy, že naleziště čilského ledku hrozí vyčerpáním, a chemikové začali pátrat po jiných způsobech výroby. Uplatnily se způsoby tři: 1. Birkelandův a Eydův (1903) z dusíku ze vzduchu v obloukové peci elektrické, 2. Frankův a Carův (1904) oklikou přes karbid vápenatý, 3. Haberův a Le Rossignolův (1908) – přes synth. čpavek – uzpůsobený k velkovýrobě Boschem (1913) a Ostwaldem (1915), zlepšený pak co do vydatnosti Claudem (1919).

Dusík

Objev d. je přisuzován angl. chemiku D. Rutherfordovi (roku 1772), přibližně v téže době však jej objevili samostatně chemikové Cavendish a Scheele. R. 1903 vynalezli Norové Birkeland a Eyde výrobu d. ve velkém ze vzduchu elektrickým obloukem.

Dveře

Objevují se již v mladší době kamenné. V jedné kolové stavbě byly nalezeny dřevěné dveře s čepem dole a nahoře. Jsou vyobrazeny také na vázách z doby bronzové. Otáčivé d. jsou známy ze starého Říma, užívalo se jich ponejvíce v cirkusech, podle zprávy Varrovy (De re rustica) kol r. 37 př. Kr.

Dyhy

O tenoučkých listech z ušlechtilého dřeva, lepených na dřevo obyčejné (překližky), hovoří již Řek Theofrastos ve svém spisu o rostlinách kol r. 290 př. Kr. Podle historika řemesel ve starém Řecku a Římě, H. Blümnera, byla tato technika však v Řecku řídká. Že se d. užívalo hojně také v cís. Římě, dosvědčuje Plinius st. ve své Historia naturalis.

Dýchací přístroje

Objevují se nejprve v potápěčství. R. 1752 se objevuje primitivní d. p. v hornictví, chrání nos a ústa; byl zlepšen kol r. 1785 známým vzduchoplavcem Pilâtrem de Rozier. Někdy poč. 19. století se objevuje první „samozáchranný“ dýchací přístroj záležející z kozího měchu (nesl horník na zádech) naplněného vzduchem pod tlakem, z měchu se vzduch přiváděl trubicí do jakéhosi „náústku“. Kromě toho byly měchy zásobní. Tento d. p. zlepšili Govat (1849), Hatchinson (1849), Longridge (přidal r. 1853 redukční ventil) a Galibert (1860). R. 1854 sestrojil Schwann samozáchranný d. p. regenerativní (tj. zbavující vydýchaný vzduch kyslič. uhelnatého a přidávající čerstvý kyslík, z nádob pod tlakem 4-5 atm.); Sch-ův přístroj zlepšil r. 1879 Fleuss. R. 1895 sestrojil Walcher a Gärtner tzv. „pneumatopher“; r. 1901 Giersberg injekční přístroj dýchací, později zdokonalený Draegerem a Macomem.

Dýmka

V starokeltských sídlištích byly nejednou objeveny železné d. Od Keltů je přejali asi Římané, neboť byly nalezeny v tábořištích řím. legií. Hliněné d. se objevují v Evropě koncem 17. stol., první je vyráběl Angličan Grenville, který je poznal u Indiánů ve Virginii. D. s dlouhým troubelem vynalezl rak. lékař J. F. Vicarius r. 1693. Měla hubku k filtrování kouře.

 

Dynamit

Historik třaskavin Romocki objevil v středověkém rukopisu z r. 1422 o „ohněstrůjství“ recept na látku nápadně shodnou s nitroglycerinem objeveným r. 1846 A. Sobrerem. Z něho stvořil d. A. Nobel (patent z r. 1867), dav nitroglycerin nasáknout do křemelky (infusior. hlinka).

 

Ebonit (tvrdá pryž)

Kaučuk vulkanizovaný velkou dávkou síry, vynalezl r. 1852 Ch. Goodyear.

Elektrická energie – přenos

Myšlenku přenášet e. energii na vzdálenost vyslovili již v 60. letech min. stol. Ferraris, Popper a W. von Siemens. V malém provedl Fontaine na vídeňské výstavě r. 1873, r. 1879 pak W. v. Siemens na berlínské průmyslové výstavě (miniaturní elektr. dráha); téhož roku zkoušen ve Francii první elektr. pluh. Počátkem 80. let propagoval přenos e. e. na vzdálenost, a to střídavým proudem vysokého napětí franc. elektrotechnik Gaulard (konstruktér prvního transformátoru). Na delší vzdálenost provedl první přenos franc. inž. M. Deprez, r. 1882 z Miesbachu do Mnichova, stejnosměrným proudem 2000 V, roku následujícího pak z Paříže do Creilu. R. 1889 zavedl Thury přenos stejnom. proudem napětí 12 000 V mezi obc. Deferrazi a Goliera ve Švýcarsku. R. 1891 uskutečněn první přenos proudem třífázovým, napětí 25 000 V, z Laufen do Mnichova (178 km). 

 

Elektrické stroje

První e. s. byly tzv. magnetoelektrické, elektrický proud se budil ve vinutí magnetickým pólem permanentních magnetů. První toho druhu byl strojek M. Faradaye r. 1831. V krátkých obdobích následovaly konstrukce Dal Negriho, Pixiiho (1832), Ritchieova, Stöhrerova, Petřinova aj., vesměs strojky bez valného praktického významu, vyráběly proud slabý a velmi kolísavý. První komutátor navrhl (pro strojek Pixiiho) Ampére. Teprve Woolwich sestrojil r. 1844 generátor pro potřebu průmyslovou. R. 1832 nahradil Sturgeon permanentní magnety elektromagnety, r. 1837 následoval Page, r. 1845 Wheatstone aj. konstruktéři. R. 1851 vystoupil S. Hjort s myšlenkou e. generátoru s vlastním buzením. Byla to myšlenka předčasná, objevila se hromadně až o desetiletí později, v 1. 1866-67, jako tzv. dynamoelektrický princip; připadli na něj samostatně Wilde, Werner v. Siemens, S. Varley, Ch. Wheatstone. Lepšího využití magnetického pole dosáhl W. v. Siemens r. 1855 válcovou armaturou (kotvou) s 2 protilehlými drážkami; tuto konstrukci podstatně zlepšil r. 1872 v Hefner-Alteneck. Mezitím se objevila armatura prstencová, navržená r. 1860 A. Pacinottim a užitá v konstruktivně dobře řešených dynamech Z. T. Grammeových (od r. 1870). R. 1873 na vídeňské výstavě se náhodně prakticky prokázalo, co dokazovali teoreticky již Lenz (1838) a Jasobi (1850), totiž, že elektromotor je obrácené dynamo. Do konce 70 let ovládaly elektrický pohon jen stroje stejnosměrné.

Stroje na proud střídavý: v 80. letech začíná postupný a rychlý rozvoj generátorů (alternátorů) a motorů, podporovaný sestrojením vhodného transformátoru (1882) a objevením principu paralelního spínání alternátorů (Hopkinsonem 1882-84).

Stroje na proud točivý: v 1. 1883 až 1887 vytvořil N. Tesla nový typ generátoru i motoru založený na indukci a otáčivém magnetickém poli. Do svých základních patentů (1888) zahrnul asynchonný generátor, as. motor (s kotvou na krátko i s kroužky), točivý motor synchronní, jednofázový indukční motor, zásady konstrukce motorů mnohofázových aj. Nezávisle na T-ovi sestrojili motory na toč. proud Ferraris (1885 až 1888), Haselwander (1887), Dolivo-Dobrovolskij (1889 m. s kotvou na krátko; 1891 třífázový m.).

Komutátorové motory: A. Siemens sestrojil r. 1884 jednofázový sériový k. m., Wilson r. 1888 dvojfázový k. m., E. Thomson r. 1887 k. m. repulsní.

Měniče proudu, rotační stroje k přeměně proudu stejnosměrného v střídavý nebo naopak. Zprvu se užívalo tzv. motorgenerátorů, dvou strojů na společném hřídeli; r. 1880 sestrojil Zipernowski měnič jednostrojový tzv. rotační konvertr (zlepšený r. 1887 Ch. Bradleyem), r. 1904 se objevil kaskádový konvertr Bragstadův a La Courův; r. 1924 sestrojil Hifhfield a Calverley transvertr.

Metadyn, měnič stálého napětí v stálý proud stejnosměrný sestrojil r. 1937 E. Pestarini.

Elektrické transformátory

Princip t. objevil r. 1831 M. Faraday. Z toho vznikly nejstarší t., tj. induktory. R. 1837 Mason u nich zavedl jádro složené z plech. listů. W. Groves po prvé u induktorů zavedl střídavý proud. R. 1882 sestrojil Gaulard a Gibbs první transformátor zařaděním několika induktorů za sebou. Zavedením uzavřeného jádra a paralelním spojením transformátorů roku 1885 dosáhli Zipernowsky, Déri a Bláthy transformace lepší. R. 1888 sestrojil N. Tesla transformátor na proud točivý (dvojfázový), r. 1891 Olschläger a Görges t. třífázový. R. 1897 Tesla t. vysokofrekvenční.

 

Elektrika

Přístroj k výrobě statické elektřiny. Nejstarší je sírová koule užívaná O. v. Guericke (1663), angl. fyzik F. Hawksbee nahradil sírovou kouli skleněnou dutou. R. 1755 sestrojil farář M. Planta e. se skleněným kotoučem (tato konstrukce bývá přisuzována Angličanu J. Ramsdenovi).

Elektromagnet

R. 1819 objevil dánský fyzik H. C. Oersted, že elektrický proud odchyluje magnetku, tj. že vzbuzuje magnetické pole. R. 1820 zjistil něm. fyzik S. Schweiger, že omotá-li se magnetka několika závity drátu, stane se magnetičtější. R. 1826 ukázal angl. fyzik R. Sturgeon, že tyč z měkkého železa ovinutá drátem se stane magnetickou, pokud prochází závity el. proud. Tím vytvořil první elektromagnet. Velkou magnetičností se vyznačují e. m. s jádrem ze zvláštní slitiny vynalezené r. 1916 Japoncem Kotaro Honda a zlepšené r. 1932 jeho krajanem Mišino.

 

Elektromagnet

R. 1819 objevil dánský fyzik H. C. Oersted, že elektrický proud odchyluje magnetku, tj. že vzbuzuje magnetické pole. R. 1820 zjistil něm. fyzik S. Schweiger, že omotá-li se magnetka několika závity drátu, stane se magnetičtější. R. 1826 ukázal angl. fyzik R. Sturgeon, že tyč z měkkého železa ovinutá drátem se stane magnetickou, pokud prochází závity el. proud. Tím vytvořil první elektromagnet. Velkou magnetičností se vyznačují e. m. s jádrem ze zvláštní slitiny vynalezené r. 1916 Japoncem Kotaro Honda a zlepšené r. 1932 jeho krajanem Mišino.

 

Elektron

Pevná a lehká slitina hořčíku, byl vytvořen něm. matelurgem Griesheimem r. 1925.

Elektronky

 (elektronové trubice vakuové, “lampy“)

První sestrojil r. 1906 Lee de Forest, r. 1911 se objevila e. Liebenova; amer. chemik Langmuir (1913-14) zdokonalil e. zavedením vysokého vakua a připojením druhé mřížky.

 

Elektroskop

Přístroj k zjišťování elektřiny, s pozlátkovými lístky, vynalezl r. 1750 francouzský lékař C. N. Le Cat a r. 1788 znovu angl. farář A. Bennet.

Ether

Objevil r. 1540 V. Cordus.

 

Excentr (výstředník)

Kotouč nasazený na hřídel tak, že jeho střed leží mimo střed hřídele a sloužící k převedení otáčivého pohybu v smykový. E. znal již starořecký fyzik Filon Byzantský (kol r. 230 př. Kr.), užil ho k řízení ventilu. V novější době se e. objevuje v technickém spisu italského technika Ramelliho (Le diverse et artificiose machine… r. 1588).

Fagot

Vznikl v první polovině 16. století, byl z jednoho širokého kusu, v němž byly vydlabány dva podélně průduchy dole spojené kolínkem. V 17. století se začal hotovit ze 3 částí: dvou trubic a kolena.

Filtr elektrický

1. zařízení k vylučování kmitů s nežádoucí frekvencí vynalezl něm. telegr. technik K. W. Wagner r. 1915. 2. zařízení k čištění plynů od prachu.

Flageolet

Vznikl z flétny zobákové o 6 dírkách, za vynálezce se pokládá Francouz Juvigny (1581), zlepšil roku 1802 Bainbridge, opatřiv jej klapkami, a sestrojil dvojitý f. se 4 a 8 dírkami.

Flétna

Objevuje se v Evropě po křiž. výpravách, přinesena v Východu. V 17. století dostává jednu klapku, v 18. století ještě další. R. 1812 a 1847 zlepšil f. Th. Böhm z Mnichova.

Flotace

Způsob těžení drobounkých částic kovu z kalu po plavení rud. První patent r. 1860 W. Haynes. Základem moderních způsobů f. je způsob objevený r. 1885 C. Eversonovou (patent 1894).

Fluor

Chemický prvek, objevili český chemik Brauner a něm. chemik O. Loew r. 1881, ve větším množství jej připravil r. 1886 elektrolyticky franc. chemik Moissan.

Fonograf

V dubnu 1877 předložil franc. fyzik Ch. Cros pařížské akademii věd návrh na mechanismus reprodukující zvuky. Než byl tento návrh v akademii veřejně oznámen, byl koncem července 1877 udělen angl. patent na skutečný fonograf T. A. Edisonovi. Váleček fonografu nahradil r. 1887 E. Berliner z Washingtonu vodorovnou deskou a nazval tento přístroj gramofon.

Fosfor

Roku 1669 objevil hamb. alchymista H. Brand v moči bílý fosfor. Zdá se však, že jej znali již Arabové od 12. století. Dlouho to byla pouhá kuriosita. Ve větším množství jej začal vyrábět až koncem 17. století jakýsi Haukwitz v Londýně. Vyráběl se ponejvíce z kostí. Nejedovatý červený f. (k výrobě zápalek) objevil r. 1847 něm. chemik Schrötter.

Fotofon

Světelný telefon, tj. přístroj měnící zvuk v světlo a opačně, vynalezl r. 1878 A. G. Bell, jeden z vynálezců telefonu.

Fotogalvanografie

Tisk z hloubky s desek připravených galvanoplasticky z fotografické (želatinové) desky objevil r. 1854 P. Pretsch.

Fotografický automat

Automat, kde lze po vhození peníze pořídit v krátké době hotovou podobenku, sestrojil první, r. 1889, Francouz Enjalbert. Velmi zdokonalený f. a. pod názvem „fotomaton“ sestrojil r. 1926 amer. Rus A. M. Josepho.

Fotografický přístroj

Je to v podstatě camera obscura (temná komora). Tu znal v principu již Aristoteles (kol r. 350 př. Kr.). O skutečné c. o. se stručně zmiňuje po poprvé arabský spisovatel Ibn al Heitam (zvaný Alhazen) počátkem 11. století a za nedlouho po něm (1321) radí Levi ben Gerson, jak ji užívati k hvězdářským pozorováním. Znal ji také Leonardo da Vinci, jako vhodnou pomůcku k architekt. kreslení podle skutečnosti. V širší známost uvedl c. o. Giamb. della Porta v 1. vydání své knihy Magia natur. (1558). C. o. s čočkou popsal po prvé D. Barbaro v knize o perspekt. (r. 1568) a po něm della Porta, ve 2. vyd. Magia nat., kde ji vydává jakoby za svůj vynález. R. 1658 popisuje J. Zahn c. o. s čočkami nasazenými do trubice a se šikmým zrcadlem uvnitř. Jako fotgr. přístroje užil c. o. po prvé T. Wedgwood (r. 1802). Optik V. Chevalier opatřil c. o. hranolem místo čočkami (1819). Dokonalejší optiky se c. o. dostalo roku 1840 J. Petzvalem a Ch. Chevalierem. „Harmoniku“ k f. p. si dal patentovat r. 1855 J. C. Bourne. R. 1856 si dal patentovat T. Skaife momentní uzávěrku.

R. 1888 se dostalo fotoamatérům velmi vhodného f. p. tzv. kodaku (spolupr. G. Eastmana a W. H. Walkera), skřínkové komory s objektivem na nekonečno a s filmem na cívkách; snímky byly kruhovité v průměru 6,5 cm.

R. 1914 sestr. O. Barnack „leocu“.

Fotografie

Německý učenec J. H. Schulze objevil r. 1727 citlivost stříbrných solí na světlo. R. 1777 zjistil chemik K. W. Scheele, že neosvětlený chlorid stříbrný se rozpouští v amoniaku, objevil tedy první ustalovač. R. 1802 se podařily T. Wedgwoodovi (synu znám. angl. keramika J. W.) světelné otisky listů a p. na papíru n. kůži potřených dusičnanem stříbrným. R. 1816 se podařilo J. N. Niépceovi zachytit obrazy na zinkových deskách potřených jistými laky podle vlastního receptu. R. 1824 zachytil na zinkové desce potřené asfaltem, rozpuštěným v anim. oleji, obraz, ustálil jej (ustalovačem nezn. složení) a vyleptal, zhotoviv tak nejstarší heliogravuru. R. 1826 se spojil N. s malířem L. J. M. Daguerrem k zdokonalení svého fotogr. procesu. Když roku 1833 zemřel, pokračoval D. v díle sám a podařilo se mu r. 1839 objevit, že rtuťovými parami lze vyvolat obraz zachycený (neviditelně) na stříbrné desce vystavené jódovým parám. To byl počátek tzv. „daguerrotypie“. R. 1839-40 objevil W. H. F. Talbot, že kyselina duběnková je dobrým vyvolavačem negativů na citlivém papíru povlečených chloridem n. jodidem stříbrným, a ustalovačem zase roztok bromidu draselného. Z T-ových negativů se mohly pořizovat kopírováním pozitivy, byl to pokrok proti daguerrotypii, poněvadž tu byla každá fotografie unikátem. Niépcův synovec N. de St. Victor usnadnil kopírování pozitivů zavedením skleněných desek povlečených vrstvou vaječ. bílku s roztokem jodidu draselného, na nichž se po vykoupání v lázni dusičn. stříbrného vytvořila vrstvička jodidu stříbrného. Obraz se vyvolával duběnkovou kys. a ustaloval v roztoku bromidu draselného. V 1. 1850-51 zavedli J. Le Gray, W. Frey a Scott Archer tzv. mokrý proces kolodiový, skleněné desky povlečené kolodiem. Musily se zpracovat za vlhka; tento nedostatek odstranil r. 1855 Desprats a A. Tupenot suchým procesem kolodiovým zdokon. r. 1858 J. Forhergillem. Dalším významným pokrokem byl vynález fotogr. desek želatinových. Pokoušeli se o to A. L. Poiterin (1850), A. Gaudin (1853), W. J. Harrison (1868), ale teprve R. L. Maddoxovi se podařilo vyrobit (r. 1871) dobré fot. desky bromostříbrné s želatin. emulsí, užívané dosud. R. 1856 vynalezl H. Smith tzv. rychlofotografii (ferrotypii) užívanou dříve často jarmarečnými fotografy: snímky se pořizují na lakovaném želez. plechu povlečeném asfaltem a vyvolávají roztokem zelené skalice. Citlivost fotogr. emulsí pro všechny vlnové délky sluneč. světla (barvy sluneč. vidma) zajistil r. 1873 H. W. Vogel svým objevem vlivu jistých barviv (tzv. sensibilátorů) na tuto citlivost. Hromadné rozšíření amatérské fotografie umožnil až celuloidový film s citlivou emulsí vynalezený angl. duchovním H. Goddwinem (1887) a zdokonalený G. Eastmanem.

 

Fotografie barevná

První pokusy prováděli angl. fyzik C. Maxwell, r. 1861, a v 1. 1868-69 franc. fotoamatéři Ducos de Hauron a Cros. První b. f. se podařilo provésti (tzv. interferenčním způsobem) franc. fyziku G. Lippmannovi r. 1891; přímou b. f. umožnili svými vynálezy bratří Lumiérové v Paříži v 1. 1896-1906 a vytvořili také první panchromatickou desku r. 1908.

 

Fotogrametrie

Hotovení plánů (budov, polohopisných a p.) a map ze snímků, pozemních n. leteckých. Teoretické základy nastínil již roku 1759 Lambert. První pokusy v převádění snímků pořízených Wollastonovou camerou lucidou provedl r. 1794 Beaupré-Beautemps. Užít k f. snímků fotografických navrhl r. 1839 Arago. První fotogram. snímky pořídil r. 1853 franc. plukov. Laussedat při obléhání Sevastopolu. První přístroj k převádění snímků v plány sestrojil pařížský optik Chevalier (1855). R. 1867 vypracoval něm. arch. Meydenbauer fotogrametrii architektonickou (hotov. stav. plánů budov podle snímků).

Letecká fotogrammetrie: první letecký snímek pro účely fotogrammetrické pořídil r. 1859 Nadar z upoutaného balonu u Solferina. Pro širší praktické upotřebení byla fotogrammetrie uzpůsobena až sestrojením vhodných samočinných převáděcích (vyhotovovacích) přístrojů, první sestrojil roku 1902 v. Orel; r. 1911 Pulfrich, r. 1920 Hugershoff-Heyd, 1923 Bauersfeld aj.

Fotometr

Přístroj k srovnávání svítivosti nějakého svítidla s určitou normální svítivostí, sestrojil r. 1813 angl. fyzik Rumford a zlepšili němeč. fyzikové Bunsen (1843), Lummer a Brodhum (1889), Weber (1900), Hartmann (1910); přístroj k přímému měření plošného osvětlení tzv. luxmetr – sestrojil franc. fyzik Blondel (1895) a angl. fyzik Matthews (1900).

 

Fréza zemní

Na obdělávání půdy, rozdrobuje zemi; první sestrojil Angličan Hoskyns r. 1850.

 

Fukar

Do 18. století se vymlácené obilí čistilo od nečistot, plev a hluchého zrní jen ručně povíváním, tj. přehazováním zrní lopatami s hromady na hromadu proti větru. Mechan. čističku navrhl r. 1711 de Camus; skládala se z několika natřásavých síť. R. 1726 předložil de Knopperf franc. akad. věd návrh f. s natřásavým žlabem a větrníkem, který odvíval plevy. Podobný stroj se objevil r. 1717 ve Slezsku. R. 1752 sestrojil Švéd Ljunquist fukar odstředivý (centrifugální).

 

Galalith

Umělá hmota z kaseinu (tvarohoviny) jako náhražku slonoviny, rohoviny aj., vynalezl r. 1884 E. Childs v Brooklynu.

Gallium

Prvek, kov, objevil r. 1874 franc. chemik Lecoq de Boisbaudran.

Galvanografie

Vynalezl r. 1840 F. v Kobell. R. 1854 vynalezl Pretsch fotogalvanografii.

 

Galvanoplastika

Pokovování elektrickým proudem objevil r. 1837 ruskoněm. fyzik M. H. v. Jacobi. Angl. techn. Murray umožnil pokovovat i elektr. nevodivé předměty tím, že je přikrýval vrstvou tuhy (r. 1840).

Germanium

Prvek, kov, objevil r. 1886 něm. chemik Winkler.

Galvanoplastika

 

Pokovování elektrickým proudem objevil r. 1837 ruskoněm. fyzik M. H. v. Jacobi. Angl. techn. Murray umožnil pokovovat i elektr. nevodivé předměty tím, že je přikrýval vrstvou tuhy (r. 1840).

 

Germanium

Prvek, kov, objevil r. 1886 něm. chemik Winkler.

Gilotina

První zaručenější zpráva o g. je z roku 1507, kdy byl v Janově takto popraven jakýsi Demetri Justinian. Na německé rytině z r. 1510 je vyobrazena g. s nožem, na který se tluče palicí. G. s nožem padacím (na laně) je vyobrazena na německé rytině z r. 1539. R. 1600 byla popravena g. v Římě známá Beatrice Cenci a r. 1632 v Toulousu vév. de Montmorency. Domnělý vynálezce g. franc. lékař Guillotin ji toliko doporučoval (r. 1789) k hromadným popravám. Zlepšením g. se zabýval Ludvík XVI. První dobře fungující gilotinu sestrojil něm. stavitel pian, usedlý v Paříži, T. Schmidt; užilo se jí po prvé 26. IV. 1792. R. 1794 byla v Paříži vynalezena lehká gilotina k popravování nemocných doma, na loži.

Globus

Podle Plinia st. sestrojil první g. Anaximandros z Miletu, žijící v polovině 6. stol. př. Kr. Cicero uvádí, že Archimedes ze Syrakús sestrojil kol r. 250 př. Kr. g. s planetáriem, pohybovaný hydraulicky. Petrus Peregrinus (Pierre de Maricourt) se pokusil sestrojit r. 1269 magnetický g., který by se sám pohyboval. V 1. 1656-64 sestrojil mechanik A. Busch, podle návodu A. Oleariuse, měděný dutý g. přes 3 m v průměru, navrch byl obraz zeměkoule, uvnitř obraz hvězdné oblohy (r. 1725 se dostal tento g. do Ruska a před první svět. válkou byl v Car. Sělu). R. 1781 vynalezl Dübold z Durlachu g. z lepenky. Franc. námoř. inž. Lartigue sestrojil r. 1788 g. s reliéfní mapou světa. R. 1832 sestrojil J. L. Grimm z Berlína g. z kaučuku, který se mohl nafouknout do průměru 3 ¾ m.

 

Glycerin

Objevil r. 1783 švédský chemik Scheele, chemickou skladbu zjistil r. 1823 franc. chemik Chevreul.

Grafit (tuha) umělý

Vyrobil po prvé r. 1896 Američan E. A. Acheson spolupracovník Edisonův.

Granáty ruční

Soudíc podle rukopisu z r. 1435, chovaného v býv. cís. sbírkách vídeňských, byly g. známy již poč. 15. století. Byly to dvě dřevěné polokoule naplněné stř. prachem a „břidlicí“. O r. g. se mluví také ve spisu R. v. Solms o válečnictví (z r. 1559). Z r. 1561 jest i vyobrazení vrhače granátů. V rukopisu J. von Nassau z r. 1610 se pojednává již o několika druzích g. Poněvadž tehdejší g. nebyly zajištěny a zacházení s nimi nebezpečné, doporučují vojenští spisovatelé 17. stol., aby byly vrhány nějakým zařízením. Vskutku se v 2. pol. 17. století užívá buď moždířů, nebo mušket s krátkou hlavní s kulovitým nástavcem, do něhož se vkládal; také granát se opatřuje krátkým násadcem a nastrkuje do hlavně. Vrhači g. tvořili zvláštní oddíly „granátníků“. Nový technický vývoj r. g. se začal od rusko-japonské války. Mezi vynálezci moderních r. g. je také český inženýr F. Janeček, sestrojil bezpečný g. tvaru vajíčka.

Gyroskop

Masivní kotouč rychle se otáčející; vyznačuje se velkou setrvačností co do polohy své osy otáčení, a proto se ho užívá jako kompasu (v. heslo: Kompas gyroskopický), k udržování rovnováhy lodí (něm. inž. Schlick, r. 1913), motorových vozů na jednokolejnicových drahách (viz. heslo: Dráhy jednokolejnicové), jakož i letadel (automatický pilot; v. heslo: Letadla).

Hadice

Ze spisů římských autorů, Catona st.: De re rustica a Plinia st.: Historia natur., jsou známy h. tvaru pytlovitého. Ve středověku se objevují v techn. rukopisech h. kulaté, kožené, zejména ve spojení s potápěčskými úbory. H. vyztužená uvnitř drátem se vyskytuje u Leon. da Vinci. První zmínka o h. stříkačkové je z r. 1673. Podle Leupoldova spisu o hasičství (z r. 1719) vynalezl lipský prýmkař Beck bezešvé plátěné h. Stávek na tyto h. si dal patentovat r. 1816 Francouz Dufour. První zpráva o h. kaučukové je z r. 1827. H. z ocelové spirály s kaučukovou vložkou vynalezl r. 1890 Levasseur.

 

Harfa

Na basreliefu nalezeném v Tellohu (v Chaldei) a pocházejícím asi z 3. tisíciletí př. Kr. je zobrazen harfeník; na jedné starobabylonské váze jsou vyobrazeny harfy 5, 7 a 9strunné. Egypťané měli h. až 13strunné. R. 1720 byla v Donauwörth vynalezena h. pedálová, zprvu měla 5 pedálů, později 7. Dvojitou pedál. h. sestrojil r. 1740 Francouz Cousineau, zdokonalil jí pařížský výrobce hud. nástrojů S. Erard (1798).

Harmonika foukací

Vznikla z primitivní brnkačky. Vynálezcem je pravděpodobně H. Scheibler z Krefeldu, sestrojil ji r. 1816.

Harmonika tahací

Vynálezcem je Ch. F. Buschmann, výrobce hud. nástrojů v Berlíně. Sestrojil ji r. 1822.

Harmonium

Souborný název klávesových nástrojů, u nichž se tóny vyluzují mosaznými neb ocelovými volnými jazýčky, rozkmitávanými vzduchem z měchů. Předchůdci h. byly: varhanový rejstřík s volnými jazýčky, sestrojený petrohradským varhanářem Kirsnikem r. 1780, nástroj se zakřivenými, volnými kovovými jazýčky sestrojený r. 1800 J. T. Eschenbachem z Hamburku a „aelonina“ B. Eschenbacha z Königshofen, sestrojená kol r. 1810. První h. odpovídající v podstatě nynějším nástrojům, sestrojil kol r. 1810 G. J. Grenié z Paříže, tzv. „orgue expressive“. Následovala „fysharmonika“ A. Häckla z Vídně (1818) s 2 měchy; „melodica“ W. Vollmera (1821) a „aeolodicon“ F. Struma (1824). Podstatně h. zlepšil C. F. L. Buschmann z Hamburku (1836) zavedením nasávacího vzduchového zařízení. Název „harmonium“ dostal až nástroj patentovaný r. 1840 A. Debainem. R. 1856 sestrojil Američan J. Estey h. u něhož se jazýčky rozkmitávaly vzduchem nasávaným.

Hasidla

R. 1715 vynalezl kovorytec Greyl v Augspurku hasicí bombu naplněnou vodou, která se přiváděla k výbuchu střelným prachem se zápalnicí. R. 1791 navrhl Aken k hašení směs síranu železa, kamence, krevele a hlíny. R. 1846 vynalezl Kahn hasicí krabice se zápalnicí, naplněné směsí síry, ledku a uhlí. R. 1906 vynalezl Laurent h. pěnové.

Hedvábí

Pravlastí hedvábí je pravděpodobně Čína, odtud se jeho výroba rozšířila postupně do jiných zemí. R. 1272 zlepšil Boloňan Borghesano di Lucca motovidlo na hedvábnou přízi a sestrojil první tkací mechanismus (na výrobu hedv. nití). R. 1681 zjednodušil J. J. Becher motovidlo na hedvábí, takže k obsluze postačilo méně lidí. R. 1805 zavedl Gensoul v Lyoně odvíjení zámotků ve vodní lázni zahřívané parou.

Hedvábí z pavučin: r. 1907 dal franc. soudní prezident F. X. le Bon de St. Hilaire zhotovit rukavice a punčochy z pavučinových vláken.

Umělé hedvábí: podstatu hedvábí přirozeného vyzkoumal franc. fyzik a technolog Réaumur (původce teploměrné stupnice) a ve svém pojednání o různém hmyzu z r. 1734 upozornil na možnost a způsob výroby hedvábí umělého. Jeho návrh došel splnění až v polovině 19. století. R. 1855 si dal švýc. chemik G. Audemars z Lausanne patentovat výrobu u. h. z kolodia a kaučuku, ale prakticky vyzkoušena nebyla. První vlákna u. h. vyrobil r. 1883 J. W. Swan z roztoku kolodiální bavlny (celulosy zpracované dusičnou kyselinou) a užil jich jako vlákna do žárovky. Podařilo se mu také odstranit hořlavost umělého hedvábí. První umělé hedvábí ve velkém, tzv. celulosové, vyrobil Hilaire de Chardonnet a dal si je r. 1884 patentovat; r. 1890 vynalezli Despaissis, Fremery a Bronnert způsob výroby tzv. „lesklé příze“; roku 1891 objevil Bevan, Cross a Beadle způsob výroby u. h. viskosového; k výrobě ve velkém upravil jejich způsob r. 1898 Stearn; r. 1902 připravili Mork, Little a Walker výrobu h. acetátového.

Helium

Chem. prvek, vzácný plyn, chemicky netečný, lehčí vodíku, objevil, nevěda o tom r. 1888 amer. badatel W. F. Hillébrand; r. 1895 opakoval H-ův pokus angl. chemik W. Ramsay a zjistil, že plyn je totožný s plynem heliem objeveným r. 1868 na Slunci P. Janssenem.

Hlásnice (megafon)

Je vyobrazena na jednom staroasyrském reliefu z Ninive. R. 1671 ji zavedl S. Morland do anglického loďstva.

Hliník

Získati h. chem. čistý se pokoušeli, ale marně, r. 1808 angl. chemik Davy a švéd. chemik Berzelius. Trochu nečistého h. připravil dánský fyzik a chem. H. Ch. Oerstedt r. 1825. Značnější množství h. získal něm. chemik A. Wöhler r. 1827. Průmyslovou výrobu h. vypracoval franc. chemik St. Claire Deville r. 1854 (tím klesla cena h. na desetinu). Kovový h., „stříbro z hlíny“, byl velkou sensací na svět. výst. v Paříži r. 1855. R. 1854 ukázal něm. chemik R. W. v. Bunsen, že lze h. získati elektrolysou z roztavené suroviny. Pro výrobu ve velkém uzpůsobili tento způsob Američan Ch. M. Hall (r. 1886) a Francouz P. Hérault (roku 1887), sestrojením vhodné elektrické peci.

Hloubkoměr ozvěnový

Pradávná olovnice ani její moderní sestra nestačí měřit přesně a rychle velké hloubky. R. 1913 navrhl něm. technik A. Behm zařízení k měření hloubek ozvěnou (tzv. „echolot“): ze spodu lodi se vyšle ke dnu zvukový signál a z doby, která uplyne mezi jeho vysláním a zachycením ozvěny, se určí hloubka v dotčeném místě. R. 1918 užil franc. fyzik Langevin k ozvěnovému měření tzv. ultrazvuku, tj. zvuku s vysokým kmitočtem, vzbuzovaného křemennými destičkami rozkmitanými vysokofrekvenčním proudem (tzv. piezzoelektrický oscilátor zvukový).

Hlubidla (bagry)

Leonardo da Vinci navrhl kol r. 1500 čelisťová h. na vytahování kamení z vody a lopatkové h. se 4 lopatkami na hřídeli, k uvolňování půdy. J. Besson popisuje a vyobrazuje ve své knize (Theatr. instrum. et machin. z r. asi 1565) h. hrabicové a korečkové. F. Veranzio uvádí ve své knize Machinae novae (asi r. 1595) h. čelisťové pohybované šlapacím kolem; takového h. se tehdy užívalo v Benátkách k prohlubování průplavů. Leupold popisuje ve svém spisu (Theatr. machin. hydraulicar., 1724) h. lopatková, korečková a pytlové, za jehož vynálezce se pokládá Huygens. Někdy v 17. století se objevuje h. lopatové a h. kolové, vynalezené prý Švédem Knutbergem. Roku 1796 užil angl. inženýr Grimshaw po prvé h. parního. Koncem 60. let min. století se objevuje h. sací. R. 1871 sestrojil Angličan Gill pískové čerpadlo.

Hnětací stroje

O h. s. se zmiňuje Vitruvius v knize De architektura (asi z r. 24 př. Kr.). V Pompejích byly nalezeny h. s . s kamennou nádržkou; které měly podle všeho čtyři dřevěná ramena pohybující se mezi pevnými tyčemi. Byly snad pohybovány koňmi, soudíc z vyobrazení na náhrobku jednoho řím. pekaře. V hebrejské „kuchařce“ (z r. kol 1400) je vyobrazena jednoduchá hnětačka páková; je zobrazena také v knize G. B. Benedittiho (Divers. specul. matem.) z r. 1585. Složitější h. s. navrhl G. Branca ve spisu Le Machine (z r. 1629). Paříž. pekař Lambert sestrojil r. 1811 hnětací stroj jehož nádoba se otáčela kol vodor. osy. Získal tak cenu franc. Společ. k podp. prům. R. 1829 si dal jiný pař. pekař, Ferrand, patentovat h. s. se 2 vřeteny. R. 1834 si dal patent. edinburský pekař Bruce h. s. s pevnými válci a otáč. nádobou.

Hnojiva strojená (umělá)

Od r. 1841 se hnojí superfosfáty, asi od téže doby také síranem amonným, od r. 1870 Thomasovou struskou, od r. 1896 dusíkatým vápnem.

Hoblík

Pazourkový h. je znám již z doby kamenné. Řekové a Římané znali h. s držákem dřevěným i železným. Theofilus Presbyter uvádí ve svém techn. receptáři (kol. r. 950) h. na hoblování železných lišt.  

 

Hoblovací stroj

První známý h. s. navrhl r. 1751 Francouz N. Focq. První h. s. na dřevo si dal patentovat r. 1776 Angličan Leon. Hatton. H. s. na kov velmi zdokonalili Angličané Fox a Murray (1814), R. Roberts (1817), J. Clement (1820) a Rennie (1820). Kol r. 1840 jsou h. s. na kovy již velmi přesné.

Hoboj

Vyvinul se ze šalmaje poč. 17. století ve Francii. R. 1690 opatřen 2 klapkami, r. 1727 přidal G. Hoffmann z Rastenburku (Něm.) další 2 klapky. R. 1820 měl h. 9 klapek.

Hodiny bicí

Snad nejstarší zmínka o bicích (věžních) hodinách je z r. 1318 v Danteově „Božské komedii“ (v „Ráji“). Kolem r. 1575 se objevuje bicí mechanismus v kapesních hodinách.

Hodiny elektrické

E. h. jejichž mechanismus dostává proudové nárazy z vlastního zdroje, sestrojil r. 1840 A. Bain. H. bez vlastního zdroje, jejichž ručičky dostávají proudové nárazy z vedení od ústředních přesných hodin, navrhl r. 1838 Steinheil (průkop. telegrafie) v Mnichově.

Hodiny kapesní

Vyvinuly se ze stojacích h., jakmile se začaly hotovit velmi ploché, v podobě krabic. Za vynálezce k. h. je pokládán norimberský zámečník P. Henlein. Sestrojil je někdy v prvním desetiletí 16. století soudíc podle zprávy J. Cochleuse v knize Descriptio Germaniae: „(Henlein) hotoví ze železa hodinky s četnými koly, kteréž (hodinky) lze obraceti podle libosti, nemají závaží, jdou 40 hodin a bijí, a lze je nosit za ňadry nebo v sáčku“ (kapsy tehdy ještě nebyly). Poháněny byly pružinou, regulaci měly vahadlovou, ukazovaly jen celé hodiny. Kolem poloviny 16. století se objevují kapesní h. vejčité. V sedmdesátých letech 16. století jsou opatřovány bicím zařízením a kol r. 1600 budíčkem. V 1. 1660-74 je vynalezena dokonalejší regulace, tzv. „neklid“ (v. heslo: Hodiny, regul. mech.). Koncem 17. století dostávají k. h. minutovou ručičku. Počátkem dvacátých let 18. století se objevují k. h. opakovací (repetýrky), kolem r. 1800 k. h. hrací (s hudbou). R. 1826 dostal hodinář F. J. Dover rak. patent na remontérky. Poč. 40. let 19. století se stávají hodinky velmi plochými a natahují se kolečkem na obvodu.

Hodiny kyvadlové

S kyvadlem se setkáváme po prvé u Leonarda da Vinci a J. Bessona (16. století), užívali ho k pohybu pump. K pohybu hodin užili kyvadla po prvé Galileo Galilei asi r. 1641 a poté Ch. Huygens, nezávisle na G., r. 1656. Ke kompenzaci změny délky kyvadla teplem vynalezl r. 1715 G. Graham kyvadlo roštové, ale u hodin ho užil až r. 1725 J. Harrison. R. 1922 ukázal inž. H. Schieferstein z Berlína, že racionálnější k. h. jsou s kyvadlem kývajícím svobodně, nikoli vázaně (s regulátorem) jako dosud.

Hodiny mechanické

Kdy se po prvé objevily, není bezpečně známo, tím méně, kdo je složil z ozubených soukolí, známých již ve starověku a ze závaží, jichž se k pohybu užívalo rovněž od nepaměti, a z primitivního regulátoru k jakémus takémus stejnoměrnému odvinování závaží, tj. k pravidelnému běhu soukolí umožňujícímu ukazovat rovnoměrně čas. Nejstarší vyobrazení takových zhola primitivních závažových hodin je v obrázkovém rukopisu franc. inženýra Villarda de Honnecourt z doby asi kolem r. 1250. Z údobí 1286 až 1340 je známo 17 věžních hodin, nejstarší (z r. 1286) na Svatopavelské katedrále v Londýně, ale ani o jedněch nelze bezpečně říci, že to byly hodiny mechanické, a byly-li některé mechanické, byly jen bicí, bez ciferníku, a oznamovaly čas jen hodně zhruba. Skutečně mechanické byly hodiny zřízené r. 1336 v Milánu na kostele sv. Gotharda a hodiny sestrojené pro chrám v Padově r. 1344. Tyto dvojí h. i další měly po dvou válcích k navíjení závaží, jeden pro pohon mechanismu hodinového, druhý pro pohon mechanismu bicího, který odbíjel hodiny a půlhodiny. Mechanismus další, pro odbíjení čtvrthodin, zařídil po prvé Jehan de Felains u věžních hodin chrámu v Rouenu, r. 1389. Podrobný a velmi přesný popis tehdejších hodin, a to věžních hodin dohotovených kol r. 1370 pro pařížský Palains de Justice německým mechanikem H. von Wick, je ve Froissartově básni „Li orloge amoureus (složené kol r. 1368).

Hodiny pneumatické

Tj. hodiny bez vlastního mechanismu, jen s ručičkami poháněnými nárazy stlačeného vzduchu z potrubí řízenými ústředními hodinami, si dal patentovat r. 1877 inž. C. A. Mayrhofer z Vídně.

Hodiny přesýpací

Jsou, podle všeho, vynálezem až pozdního středověku. Domnělé p. h. starověké, o nichž se zmiňuje Aristoteles a Vitruvius, byly jednoduché hodiny vodní. P. h., které se samočinně obracely, sestrojil kol r. 1660 S. Farffler. Dominikán A. M. Radi sestrojil r. 1665 p. h. komůrkové, záležející v kole s černými komůrkami na obvodu, písek padal z horních komůrek do spodních a přitom otáčel kolem; to se odvinovalo na lanku nebo na šikmé rovině a ukazovalo čas. P. h. se užívalo hojně ještě v 17. stol., kdy už byly známy hodiny kolečkové.

Hodiny s budíkem

Někdy koncem 50. aneb počátkem 60. let 8. století po Kr. daroval papež Pavel I. francouzskému králi Pipinovi Malému vodní hodiny s budíčkem. Mezi náčrtky Leonarda da Vinci jsou také vodní h. s originélním „budíkem“, takto popsané: „Toto jsou hodiny pro ty, kteří šetří časem. A působí takto: vyteče-li z trychtýře (tj. hodin, do nádoby tolik vody, kolik je jí v protilehlé misce vah, vyteče voda s této misky do řečené nádoby, ta pak, zdvojivší svou váhu, zvedne silou nohy spáče, ten se probudí a jde po svém“. Tento nápad je z let 1488 až 1497. Kolem r. 1600 dostávají budíček také kapesní h.

Hodiny s kukačkou

 

Pokládají se za vynález učiněný buď A. Kettererem nebo Dilgerem a Hummelem v 30. letech 18. století v Schönwaldu v Černém lese (Schwarzwald), ale podle soudu techn. historika Feldhause byly jen okopírovány podle vzoru hodin užívaných v té době již v Čechách.

Hodiny samonatahovací

Německý chemik a člověk mnohých plánů J. J. Becher, zřídil r. 1682, jak píše ve své Närrische Weisheit, v Mohuči hodny, které se natahovaly dešťovou vodou se střechy. Zároveň se v řečeném spisu zmiňuje o jakémsi „thermoskopu“ k samočinnému natahování h. R. 1684 sestrojil Angličan R. Wheeler h., které se prý natahovaly kutálením po nakloněné rovině. R. 1750 vynalezl J. Cox z Londýna h. natahující se tlakem vzduchu na trubici se rtutí. Podobné samočinné natahovací zařízení, ale s trubkou spirálovou, vynalezl Sarrebourg v Nancy r. 1753. Teolog P. Jacquet-Droz (sestrojil automatickou figuru písaře, v. heslo Automaty) vynalezl r. 1755 samonatahovací zařízení založené na nestejném roztahování různých kovů teplem. R. 1776 sestrojil mnichovský mechanik J. Gallmeyer kapesní h. natahující se samy při chůzi. R. 1777 sestrojil samonatahovací h. také vídeňský hodinář Forrer.

Hodiny sluneční

Jsou nejstarším časoměrem, užívaným již v předhistorických dobách. Nejstarší zmínka o s. h. je z doby kol r. 1100 př. Kr., z Číny. V bibli je řeč o s. h. v Knize králů (k. 20, v. 8-11) a u Izaiáše (k. 38, v. 7-8). Řekové přejali s. h. od Babyloňanů. V Římě byly zřízeny první veřejné s. h. r. 263 př. Kr. Ukazatelé slunečního času (gnomony) na indických hvězdárnách, pokládané za předhistorické, jsou až z počátku 18. století. V Římě užívali také slunečních hodin kapesních, jak dosvědčují Vitruvius v De architectura (asi z r. 24. př. Kr.) i různé nálezy. Byl to bronzový kotouček se zvýšeným okrajem; v okraji byly dva otvory, jeden k zavěšování, druhý propouštěl sluneční paprsek; v dolní části kotoučku byly vyryty dvě řady čar, jedny paprskovité od středu kotoučku, kde byla upevněna ručička, druhé protínaly ony paprsky kolmo, paprskovité čáry označovaly měsíce, čáry příčné zase hodiny, od východu do západu slunce.

Hodiny stojací

Objevují se počátkem 15. století. Mají nový poháněcí mechanismus: silnou závitnicovou pružinu navinutou na tzv. „závitku“ (šneku) v podobě parabolického kuželíku se šroubovitou drážkou. Tvar mají krabicovitý. Nejstarší známé toho druhu jsou zachovavší se h. Filipa III. Burgundského. Ze stojacích h. se vyvinuly h. kapesní počátkem 16. století.

Hodiny vodní

Jsou známy již ve starověku v Číně, v Indii, v Asyrii a v Egyptě. V 7. století př. Kr. byly v Asyrii veřejné v. h. v podobě vysokých válců naplněných vodou, odtékající malým otvorem ve dně. Válce se naplnily vždy před východem slunce a kdykoli se vyprázdnily, což bylo asi šestkrát za den, vyvolával hlasatel „hodinu“. Nejstarší zpráva o v. h. v Řecku je z poloviny 5. stol. př. Kr., a to o tzv. klepsydrách, bronzových válcích s dlouhým hrdlem a s jedním n. několika otvory ve dně, kudy odtékala voda. Aby voda odtékala pravidelněji, užívalo se později nádob baňatých, amfór. Mechanik Ktesibios sestrojil kol roku 250 př. Kr. v. h. s ukazovatelem a s pohyblivými figurami. Do Říma zavedl v. h. P. Cornelius Scipio Nasica r. 159 př. Kr. V. h. také oznamovaly čas buď tím, že z nich vypadla bronzová kulička na gong nebo zazněla píšťala. Později se objevují v. h. s planetáriem a figurami. Kol r. 1675 sestrojil C. Perrault v. h. kyvadlové. Páter D. Martinelli ze Spoleta popisuje v publikaci, vydané r. 1669 v Benátkách, v. h. válečkové: plechový váleček byl uvnitř rozdělen v komůrky naplněné vodou, a ta kapala z vyšší komůrky do nižší a váleček roztáčela.

 

Hodiny – stopky

Měřící na zlomek minuty (při závodech, dostizích apod.) si dal r. 1822 patentovat v Anglii F. Fatton.

Hodiny, regulační mechanismus

Nejstarší, velmi primitivní regulace je známa z obrázkového technického rukopisu Villarda de Honnecourt (kol r. 1250). První vahadlová regulace s krokovým kolečkem je na jednom dřevorytu (z díla Ars memorativa) asi z r. 1470. Jeden nedosti určitý náčrtek Leonarda da Vinci se zdá nasvědčovat tomu, že L. znal vahadlový regulátor ve spojení s kyvadlem. Dokonalejší regulátor kotvový, tzv. válcový, sestrojil r. 1680 Clement a zdokonalil Graham (r. 1710 a 1720); r. 1741 sestrojil Amant regulátor s tzv. kolíčkovým krokem. Pro kapesní h. sestrojili Hooke, Huygens a pravděpodobně i abbé Hautefeuille v 1. 1660-74 pružinový regulátorek, tzv. „neklid“.

 

Holicí stroj parní

R. 1818 se objevilo v amerických novinách oznámení, že byla vynalezena „parní břitva“, stroj to, sám připravující mýdlovou pěnu i brousící nepřetržitě 10 břitev, jimiž čistě oholí vousy zákazníku, který má hlavu drženu ve 2 prstencích.

Hornictví

Počátky h. se ztrácejí před 12. tisíc. před Kr., kdy pračlověk dobýval pazourku pro své rozmanité nástroje. Zprvu se omezil jen na dobývání povrchové, postupně hloubil jámy a později pak úzké šachtice, a od dna jich, podle potřeby, chodby. K dobývání užíval motyky z jeleních parohů a pomáhal si také klíny a kladivem. Pro bezpečnost ponechával v chodbách plné pilíře a mnohdy vyrubané prostory vyplňoval. K sestupování a vystupování sloužily plné kmeny s vysekanými stupni. Pazourek se zpracovával ponejvíce hned dole v šachtě. Dobývání pazourku se končí kol r. 2000 př. Kr. a objevuje se hojněji dobývání mědi.

Měděné doly objevují se kol r. 3000 př. Kr. (nejstarší v Almerii ve Španělsku). Horní technika v nejstarších měděných dolech se lišila jen málo od techniky dobývání pazourku. Užívalo se motyky z jeleních parohů, kladiva i klínu. Postupně byla parohová motyka nahrazena kamenným mlátkem, měděným nosákem a nakonec bronzovým nosákem. Bronzové nástroje umožnily opracovati dřevo, i mohlo se k zabezpečení horních prací užívati lepší výdřevy. Byla-li hornina tvrdší, trhali ji ohněm. Vyrubaná ruda se drtila hned na místě, prosévala lískovým sítem a nabírala dřevěnými lopatami do dřevěných korýtek vlečených chodbami na povrch, nebo se naplnila do košů a vytahovala na povrch. Měděné doly jsou také lépe větrány a odvodňovány (korýtky z plných kmenů). Při práci si horníci svítili loučemi. Když se doly stávaly hlubší, začalo se užívat vodotěsných strojů, šroubovitého čerpadla nebo vodního kola, někdy až 4 ½ m v průměru. Některé m. d. starověké dosáhly hloubky až 200 m, a chodby byly raženy na vzdálenost až 1000 m.

Technický pokrok v hornictví ve středověku byl celkem nevalný. Ve 14. století se objevují v anglických dolech kolečka k vyvážení uhlí, a někdy v 15. století důlní vozíky na dřevěných kolejnicích. Doly se prohlubují a třeba zlepšit odvodňování, objevují se různá čerpadla, pístová, korečková aj. Zavádí se těžení vrátkem (rumpálem) otáčeným ručně, žentourem nebo vodním kolem. Kdy k těm novotám došlo, nelze říci, ale v 16. století jsou již jaksi věci celkem obvyklou, soudíc z důkladného popisu Agricolova v Dvanáct knih o horn. a hutnictví. (1556).

Dobývání trháním: r. 1627 užil K. Weindl v král. dolech v Chemnici po prvé střelného prachu k trhání. Primitivní techniku trhání (stébla a brka plněná prachovou náloží) zlepšil kol r. 1687 K. Zumbe. R. 1683 užito po prvé ruční vrtačky k vrtání otvorů pro nálože. R. 1751 navrhl B. Franklin zapalování elektrické, ale prakticky je uzpůsobil až r. 1830 P. Shaw. R. 1831 vynalezl Bickford bezpečnou zápalnici, r. 1855 Davey zápalnici bleskovou, r. 1867 s objevuje dynamit.

Parní stroje: r. 1698 se objevuje vodotěžný Saveryův p. stroj (vlastně „pulsátor“), r. 1712 vodotěž. „ohňový s.“ Newcomenův, r. 1767 první p. s. Wattovy. R. 1875 se objevují americká parní čerpadla, r. 1885 pak Worthingtonovo p. čerpadlo dvojčité. Kol r. 1800 se objevuje parní těžní stroj (k těžní kleci).

Strojní dobývání: r. 1761 byl vydán první (anglický) patent na dobývací stroj. R. 1767 sestrojil W. Brown mechanický nosák pohybovaný dvěma muži klikou. Počátkem 19. stol. se objevily mechanické nosáky pohybované koněm. R. 1846 byl patentován beranidlový nosák. V 50. letech se objevily první zárodky moderních brázdicích strojů; r. 1852 kruhová brázdička, r. 1853 řetězová a r. 1856 tyčová, r. 1853 také první pneumatické b. R. 1863 se objevuje elektrická brázdička Ridleyova a Jonesova.

Houpačka

Provazová je známa již starým Řekům a Římanům; v císařské době ji lékaři doporučovali ze zdravotních důvodů.

Hrábě

Vyvinuly se pravděpodobně z pravěkého hrubého nářadí zhotoveného ze stromku s osekanými kořeny. Římané užívali h. se železnými kolíky.

Hračky

Vyskytují se již v mladší době kamenné, jak dosvědčují četné nálezy hliněných n. kostěných figurek, zvířecích a lidských, i miniaturních napodobenin různých předmětů. Z babylonských a staroegyptských nálezů jsou známy různé hračky pohyblivé. S cínovými vojáčky si hrály děti již ve starém Římě.

Hřebíky

Jsou známy již z doby bronzové. Theofilus Presbyter popisuje jejich výrobu v zápustkách ve svém technickém receptáři Diversarum atrium Schedule kol r. 950. R. 1771 dostal Angličan Ashton patent na h. lité. První stroj na výrobu h. sestrojil r. 1790 Angličan T. Clifford. Vytahovač hřebíků byl znám již starým Římanům. Přístroj k vytahování h. z beden sestrojil r. 1794 Angličan Rich.

Hřídel ohebný z ocelové pružiny

Vynalezení se přisuzuje anglickému konstruktéru prvního parního bucharu Nasmythovi. O. h. se objevuje po prvé r. 1872 v Americe.

Hrnčířství

Vzniklo pravděpodobně z košíkářství, pletené nádoby se omazaly hlínou a při vypalování se zjistilo, že nádoba drží i bez pletiva. Nejstarší zbytky hliněných nádob pocházejí asi z 15. tisíciletí př. Kr. Ze starého Egypta jsou známy nejstarší polévané (glazované) výrobky h. a také hrnčířský kruh (z vyobrazení); kdy a kým byl h. kruh vynalezen, není zjištěno. Technika polévaného zboží byla velmi vyspělá zejména v přední Asii, odtud se dostala do Řecka. Do Říma se dostala z Egypta, ale Římané v době císařské vyráběli vlastní technikou jemné zboží zv. terra sigillata, krásné červené se sametovým leskem; podařilo se napodobiti teprve v 20. století němec. keramiku K. Fischerovi. Stav h. techniky v 10. století popsal Theofilus Presbyter. Vyspělou asijskou techniku h. rozšířili Arabové a zejména Maurové, ti přivedli h. k velkému rozkvětu ve Španělsku v 13. – 15. století. Od Maurů se této technice naučili Italové někdy v 13. století), vyráběli jemné h. zboží tzv. majoliku a zejména (ve Faenze) zboží s polevem olovnato-cíničitým (vynalezeným kdysi Peršany), tzv. fajáns. Zvláště prosluly výrobky umělce Lucca della Robbia (v 15. století). V Čechách se objevuje hrubší glazované zboží v 13. století, od 16. století se tu vyrábí pravá hlinina. Stav h. techniky v 16. století popsal podrobně Ital C. Piccolpasso ve spisu I tre libri della´rte del vasajo asi r. 1548. Proslulým výrobcem jemné keramiky byl v 16. století. B. Palissy ve Francii. Kamenina (hrnč. zboží pálené až do slinutí) je pravděpodobně vynálezem čínským, někdy z 18. století př. Kr. Někdy koncem 16. n. poč. 17. století se objevuje k. se solnou polevou (dosud se tento vynálezpřisuzoval angl. hrnč. Palmerovi, někdy k 1. 1670 až 1680). Počátky výroby jemné k. položil Astbury z Betfordu r. 1720, přidávaje k hlíně mletý pazourek. Na velkou výši přivedl tuto novou techniku J. Wedgwood (od r. 1771).

Hromadná výroba

Prvním případem hromadnější výroby byla manufaktura zřízená švédským inženýrem Ch. Polhemem (psaném též Polhammer) v Stirnsundu (ve Švédsku) kol r. 1700. Asi 400 lidí tam vyrábělo na strojích, poháněných vodními koly, různé železnické zboží. Druhým případem hromadné výroby byla výroba dřevěných kladkostrojových pouzder pro anglické loďstvo, organizovaná r. 1808 v loděnicích v Portsmouthu Benthamem (v. t.) a Brunelem (v. t.) za účasti Maudsleye (v.t.), který postavil obráběcí stroje (úhrnem 44).

Hudební automaty

Rr. 1610 postavil A. Langenbuscher z Augsburgu h. a. hrající celé nešpory (2000 taktů). R. 1792 sestrojil opat Vogler automatické varhany zvané „orchestrion“. R. 1791 se objevil automatický „varhanoklavír“ pražského hudebníka T. A. Kunze. R. 1806 postavil F. T. Kaufmann tzv. „belloneon“, automat s trubkami a kotly. R. 1807 sestrojil J. N. Maelzel „panharmonicon“, napodobující celý orchestr dechových nástrojů, píšťal, klarinetů, bubnů a trianglů. R. 1851 sestrojili T. a A. Kaufmannové h. a. napodobující orchestr dechových nástrojů. R. 1862 sestrojil podobný orchestrion Blessing a Welte ze Schwarzwaldu. R. 1877 sestr. P. Ehrlich h. a. s perforovanými deskami, zárodek to „aristonu“, pianoly, fonoly (tu Ehrlich značně zdokonalil) aj. V 90. letech zavedl J. M. Hirt do h. a. dírkovaný notový zápis.

Hudební nástroje elektroakustické

Nejstarším typem jsou nástroje, u nichž se tóny vzbuzují alternátory (generátory střídavého proudu). Prvním toho druhu bylo „telharmonium“ Američana Th. Cahilla, sestrojené a zlepšované v 1. 1897 až 1903. Mělo 216 generátorů a musilo se dopravovat na 24 železničních vozech; zato se jím mohly reprodukovat všemožné tóny i stupnice. O zjednodušení C-ova nástroje se pokusili r. 1910 K. Ochs, r. 1919 E. Hugoniot a r. 1926 A. Zouckermann. S novým řešením přišel r. 1920 K. Fiala: zachycoval tóny elektromagneticky na ocelové kotouče (po způsobu Poulsenova magnetofonu) a pak je obráceným způsobem reprodukoval. Téhož principu užili E. Hugoniot (1921), R. Michel (1922), A. Douilhet (1925).

J. Béthenod (1929) a O. Vierling (1929) užili alternátorů, ale měnili barvu tónů. Do této kategorie patří také varhany C. Hammonda (1936).

Druhým typem jsou e.-a. nástroje založené na kmitech nízké frekvence. Nejstarším zástupcem je zpívající lampa W. Burstyna z r. 1911. Lee de Forest užil místo lampy elektronky s kmitavým okruhem (1916); zlepšili P. Givelet (1925, 1932), H. Gernsback (1926) a Mager (1928) a J. Béthenod (1928). B. Helberger a P. Lertes sestrojil r. 1930 na podobném principu tzv. „helertion“.

Třetím typem jsou e.-a. nástroje založené na tzv. záznějích, na souznění dvou oscilačních vysokofrekventních okruhů s málo odchylnými frekvencemi. Výška tónů se tu mění změnou kapacity. První s touto myšlenkou přišel L. Theremin a založil na ní r. 1919 svůj „thereminvox“, později zlepšený. S podobným přístrojem vystoupili J. Mager (1926, 1928), L. Martenot (1928) a M. Péchadre (1929).

Čtvrtým typem jsou e.-a. nástroje na principu fotoelektrickém. Světelné paprsky se přerušují štěrbinovými kotouči a vyvolávají tak ve fotočláncích kmitavé proudy elektrické převáděné v tóny. První nástroj toho druhu, ale ještě nedokonalý, sestrojil r. 1921 E. Hugoniot. Prakticky způsobilé bylo až podobné „superpiano“ Thirringovo (1929), s 12 kotouči, po 7 kruzích otvorů, pro každý kotouč 7 fotočlánků a 7 žárovek. R. Michel užil ve svém nástroji z r. 1925 kotoučů s tóny nafotografovanými. Podobně E. Welte r. 1936. P. Toulon užil r. 1927 bubnu se zvukovými filmy, prosvětlovanými zevnitř bubnu, a s řadou clon řízených klávesnicí. Podobné nástroje sestrojili A. Schmaltz a E. L. Kent (1929).

Pátým typem jsou nástroje založené na tzv. zvratných kmitech elektronek nebo výbojek v okruhu s kondenzátorem (kmity jsou pilovité). Nejstarším zástupcem tohoto typu byl „dynafon“ R. Bertranda (1928). F. Trautwein sestrojil r. 1930 tzv. „trautonium“ s neonovými trubicemi a okruhem s proměnlivou kapcitou.

Šestým typem jsou nástroje, v nichž se kmity mechanické nebo akustické mění v elektrické, ty se zesílí a přemění v tóny. R. 1922 reprodukoval tak C. Hammond hru houslovou, r. 1925 A. Zouckermann hru harmoniovou, O. Vierling (1928), R. Kapp (1928) a J. Compton (1929) sestrojili na uvedeném principu elektroakustické klavíry. Hru těchto klavírů zlepšili r. 1930 W. Nernst a H. Driescher zavedením tzv. mikrokladívek (k rozezvučení strun). Novějším nástrojem toho druhu jsou Vierlingovy klavírové varhany (1934).

 

Hustoměr

Nejstarší zmínka o h. je asi z r. 400 po Kr., v dopisu biskupa Synesia učené Hypathii, a to o h. se stupnicí. G. Personne de Roberval sestrojil r. 1663 váhový h. R. 1724 zlepšil h. fyzik Fahrenheit (původce teploměrné stupnice). R. 1768 sestrojil h. A. Baumé se stupnicí hustoty, užívanou podnes.

Hydrometr

Přístroj k měření rychlosti vody. Nejstarší je nejspíše tzv. „vodní kvadrant“ D. Guglielminiho z r. 1690, záležející v podstatě z olovnice: podle jejího odchýlení proudem vody se určil ráz vody a z ní rychlost. Odrůdami h. Guglielminiho byly vodní korouhvička Ximenesova (1780), tachometr Brümingův (1798) a hydrotachometr Raucourtův (1828). R. 1728 užil franc. fyz. H. Pitot k měření rychlosti vody trubice (nyní zvané po něm) ohnuté do pravého úhlu a na vodorovném rameni kuželovitě zúžené; tímto otvorem se nastaví proti proudu vody a podle výšky vody, naplnivší svislé rameno, se určí rychlost. R. Woltmann sestrojil r. 1790 tzv. vodní křídlo (vrtulku spojenou se signal. zařízením n. s počitadlem). 

 

Chlazení umělé

Umění připravovat umělý led je východního původu. V 11. století vybírali kalifové v Kairu daň na nápoje chlazené umělým ledem. Do Evropy přišla znalost chladicích směsí někdy v I. polovině 16. století. R. 1550 uvádí B. Villafranca ve spisku Methodus refrigerandi (Jak chladiti), že nápoje se velmi ochladí vodou s ledkem. První umělý led vyrobil r. 1607 K, Tancredus. S. Santoro radí r. 1626 užívat chladicí směsi ze sněhu a kuchyň. soli. R. 1660 začal vyrábět pařížský limonádník Procope Conteneaux první zmrzlinu. R. 1667 uveřejňuje franc. chemik R. Boyle účinky svých zkoušek několika chladicích směsí. R. 1755 si všiml Američan Cullen, že vodu lze zmraziti pod vývěvou, a r. 1777 zjistil Nairne, že sírová kyselina pohlcuje v zředěném vzduchu vydatně vlhkost – těchto dvou pozorování užil r. 1810 Angličan J. Leslie k sestrojení chlad. stroje vakuového se sírovou kyselinou. Byl to stroj málo vydatný, zlepšil jej r. 1824 John Vallance a užil k výrobě umělého ledu. R. 1834 si dal Američan Jacob Perkins (průkopník vysokotlakých par. strojů) patentovat chladicí stroj s parami éterovými proháněnými hadovcem a po zkapalnění znovu odpařovanými v odparníku. Američan J. Gorrie sestrojil r. 1850 první otevřený stroj studenovzdušný, v němž se stlačený vzduch dal rozpínati a vháněl přímo do chladicích komor. Slibný vývoj chladicích strojů zabrzdil chladicí stroj Harrisonův (1859), poněvadž užité v něm páry ethylenové byly zdraví škodlivé. R. 1860 si dal patentovat F. P. E. Carré absorpční chl. stroj čpavkový. R. 1862 sestrojil D. E. Siebe éterový stroj podle principu Perkinsova a A. C. Kirk z Kolína n. R. první uzavřený stroj studenovzdušný pracující se stále týmž vzduchem. R. 1869 se objevuje podobný chl. stroj zlepšený F. Windhausenem. Téhož roku zařídil francouzský průkopník chladírenství, Ch. Tellier, první chladírnu na lodi, s čpavkovým strojem. Na světové výstavě ve Vídni 1873 byl vystaven první stroj s kyselinou uhličitou, sestrojený L. Seybothem. R. 1875 se objevuje první čpavkový stroj kompresní, sestrojený K. P. G. Lindem (průkop. zkapalňování plynů). R. 1898 sestrojuje Linde účinnější stroj na principu protiproudném. 

Chlor

Chem. prvek, objevil švédský chemik Scheele r. 1774.

Chloroform

Objevil jej r. 1831 franc. chemik E. Souberain a něm. chemik J. Liebig, v lékařství se začal užívat hojněji až koncem 40. let, ač již r. 1832 ho po prvé užil americký lékař S. Guthrie.

Chlorové vápno

Připravil první r. 1798 franc. majitel bělidla Tennant a začal je vyrábět ve velkém.

Chrom

Objevil jej r. 1797 franc. chemik Vauquelin. Elektrolyticky jej získal r. 1854 Bunsen a technickou výrobu zavedl r. 1898 Goldschmidt.

Chronometr námořní

Chronometr námořní (přesné hodiny k určování zeměpisné délky)

Určovat zeměpisnou délku přesnými hodinami navrhoval již r. 1547 lékař Gemme-Frisius. Pokusů o sestrojení přesného ch. bylo několik od r. 1714, kdy angl. parlament se usnesl dáti zhotoviteli vysokou odměnu, ale první skutečně přesný ch. sestrojil tesař J. Harrison; v 1. 1729-49 zhotovil několik exemplářů, stále přesnější.

Chůdy

První se o nich zmiňuje kol r. 200 př. Kr. řecký spisovatel Plautus. Užívali jich tehdy na divadle herci představující satyry.

 

Your content goes here. Edit or remove this text inline or in the module Content settings. You can also style every aspect of this content in the module Design settings and even apply custom CSS to tahis text in the module Advanced settings.

Jantar

V mladší době kamenné z něho vyráběli v krajích při Sever. moři ozdobné předměty. Od Germánů jej poznali Římané a vyráběli z něho rovněž ozdobné věci. Električnost j-u znali Číňané v 3. století po Kr. V Evropě tuto vlastnost poznal až angl. fyzik Gilbert koncem 16. století (název elektřina pochází od řeckého pojmenování j-u „elektrum“).

Jehla a špendlík

Jehla (dřevěná n. kostěná) se objevuje v starší době kamenné, má již také ouško. Stroj na velkovýrobu jehel navrhl Leonardo da Vinci, někdy koncem 15. století. Hlavičkář na výrobu špendlíků prý byl vynalezen r. 1685 v Norimberku, ale bezpečných dokladů o tom není. První automat na výrobu špendlíků byl vynalezen r. 1812 Angličany J. L. Bradburym a Ch. Weaverem. R. 1817 vynalezl S. Hunt ve Spojených státech stroj, který vyráběl špendlíky celé jedním rázem. V 20. letech 19. století se objevily v Itálii ocelové špendlíky se skleněnými různobarevnými hlavičkami. 

Jeřáby

Heron Alexandrijský a Vitruvius popisují čtverý druh j.: jednosloupový až čtyřsloupový s kladkostroji, pákami a rumpály, neb s kombinacemi jich. Hodně těžká břemena se zvedala jeřáby se šlapacími koly. Ve středověku se vyskytoval nejčastěji jeřáb jednosloupový s otočným ramenem. Obrovské otočné jeřáby navrhl Leonardo da Vinci kol r. 1500, na stavbu průplavů, které chystal. R. 1846 konstruoval angl. inž. Armstrong jeřáb hydraulický. Elektrický j. sestrojil první E. H. Geist r. 1883.

Jod

Chemický prvek, plyn, objevil r. 1811 výrobce ledku B. Courtois z Paříže v popelu chaluh.

Jodoform

První vyrobil r. 1822 chemik Serullas.

Kabel elektrický

Olověný k. navrhli r. 1845 W. Young a McNair, k. isolovaný gutaperčou zhotovil W. Siemens r. 1848. První k. podmořský položen r. 1850 a první k. zámořský, v Atlantiku, v 1. 1857-58.

Kadmium

Chem. prvek, kov, objevil r. 1807 něm. chemik F. Stromeyer.

Kafr synthetický

Vyrobil r. 1903 Kompa, ve velkém r. 1906 Schering.

Kaleidoskop

Stará dětská hračka, založená na optickém klamu vyvolaném zrcátky nakloněnými v různém úhlu a zrcadlícími barevné střípky a p. tak, že vznikají souměrné barevné obrazce. Nejstarší popis je ve spisu A. Kirchera: Ars magna lucis (1646). Trubicový k. si dal r. 1817 patentovat angl. fyzik D. Brewster.

Kalendář útržkový

Objevuje se někdy kol r. 1859.

Kamenná doba (technika)

Nejstarší nástroje lidské jsou zrobeny z pazourku, teprve mnohem později se objevují nástroje kostěné, n. z rohu a pravděpodobně i ze dřeva. Technika doby kamenné se rozpadá na několik hlavních charakteristických údobí, a ta zase na různé kulturní úseky.

Terciér (doba třetihorní), geologické údobí dlouhé snad několik milionů let a končící někdy v 150 až 130 tisíciletí, vykazuje toliko sporné stopy lidské techniky, velmi hrubé upravené kusy pazourku, tzv. eolithy, o nichž nelze dobře rozhodnout, zda jsou vskutku upraveny rukou primitivních lidských předků.

Doba čtvrtohorní zahrnuje

Předchelleské údobí (125 až 100 tis.). Tu se objevují nejprimitivnější zárodky pozdějšího universálního nástroje, tzv. pěstního klínu (pazourek klínovité podoby držený v pěsti). Kromě zárodků pěstního klínu také zhruba upravené odštěpky pazourkové, připomínající tvarem nůž a škrabák.

Chelleské údobí (100 – 75 tis.), zvané tak podle prvního naleziště pozůstatků u osady Chelles ve Francii; charakteristickým, universálním nástrojem toho údobí je pečlivě upravený pěstní klín i četnější rozrůzněné nástroje z odštěpků: nože, škrabáky, okrajováky, vrtáky; začíná se přihlížeti při utváření k funkčnosti nástroje. Podnebí je teplé, pralidé bydlí nejspíše v lesních chatách a možná i na stromech.

Acheulské údobí (75 – 50 tisíc.) nazvané podle vykopávek u franc. osady St. Acheul. Nástroje z pazourkových odštěpků jsou opracovány jemněji, vyskytuje se primitivní specializace u škrabáku a vrtáku. Podnebí je chladné a vlhké, lidé bydlí v chatách zapuštěných do země. Moustierské údobí (50 – 25 tisíc.), přezvané podle vykopávek u franc. osady Le Moustiers. Pěstní klíny menší a pečlivější opracované než v údobí předchozím. Značná rozmanitost v škrabáčích a vrtácích (hrotcích); objevuje se druhý universální nástroj, kotoučovitý, připomínající nástroj koželužský. Podnebí chladné a vlhké, lidé bydlí v jeskyních nebo v jeskynních přístřešcích.

Aurignacské údobí (25 – 16 tisíc.), nazvané podle nálezů u franc. obce Aurignac. V tomto údobí se objevuje nové lidské plémě, zhola odlišné od předešlého (tzv. cromagnonského), plémě zvané neandertálské, celou stavbu těla příbuzné člověku nynějšímu. Přineslo také úplně novou techniku nástrojovou: úzké, dlouhé, jemně opracované pazourkové čepele, (nože), rydla, zvláštní škrabáky, rozmanité nástroje, zbraně i ozdoby kostěné. Objevují se počátky umění; skulptury, rytiny a malby na stěnách jeskyň. Podnebí dosti chladné a vlhké. Lidé bydlí v jeskyních, v jeskynních přístřešcích i v obydlích volně stojících.

Solutréské údobí (16 – 12 tisíc), pojmenované po nalezišti u franc. osady Solutré. Pazourkové nástroje jemně opracované; mizí nástroje kostěné a z rohoviny. Typickým nástrojem je vroubkovaná (zubatá) čepel a kostěná jehla s ouškem. Velký pokles umělecké činnosti.

Magdalénské údobí (16 – 12 tisíc.), přezvané podle vykopávek u franc. osady La Madeleine, je svou technikou i uměleckými projevy bližší údobí aurignackému než solutrénskému. Pazourkové nástroje jsou méně dokonale zpracované, kromě nástrojů čepelových. Typické pro údobí m. jsou nástroje kostěné, z rohoviny nebo ze slonoviny, zejména jehly a harpuny. Dosti podrobná specializace nástrojů. Četné předměty ozdobné (náhrdelníky, šatové ozdoby apod.). Vyspělé umění. Podnebí chladné a suché, lidé bydlí pod převislými skalami nebo ve slujích.

Mesolithické údobí, přechodní z paleolitika (staré doby kamenné), k němuž patří údobí uvedená výše, k neolithiku (nové době kamenné). V tomto přechodu se objevilo několik nových kultur.

Azilská kultura (podle naleziště u Mas d´Azil). Nástroje z pazourku, hrubé a drobné, vzhledu spíše paleolitického. Typické jsou ploché kusy břidličné pomalované červenou hlinkou značkami připomínajícími starořeckou abecedu.

Tardenoiská kultura (podle naleziště u Fére-en-Tardenois).

Vyznačuje se drobnými čepelemi s jemně opracovaným ostřím. Primitivní hrnčířství.

Maglemoská kultura (podle naleziště u dánské obce Maglemose). Na březích Baltiku se usazuje nový lid od Uralu neb ze Sibiře. Dosti rozrůzněné pazourkové nástroje. Typické jsou rozmanité kostěné harpuny, často s rytinami. Žádná keramika. Obydlí na prámech.

Campignyská kultura (podle franc. obce Le Campigny). Objevuje se někdy v 10. – 8. tisíc., přichází odněkud ze severu a šíří se podle řek a na pobřeží, od Dánska až do Dordogne. Vyznačuje se technikou blížící se již technice neolitické. Typická velmi bohatou a vyspělou keramikou.

Neolithické údobí (7000 až 2000), čili nová doba kamenná. Vyznačuje se značným rozrůzněním nástrojů a hlazením jich. Značná specializace nástrojů podle sídlišť. Typické jsou zejména hlazené sekyry, mlýnské kameny a různé zbraně. Velmi rozšířena keramika, nádoby utvářené ručně, bez hrnčířského kruhu. Obyvatelstvo se živí vedle lovectví také již rolnictvím. Obydlí, zejména rolnická, jsou technicky dosti vyspělá. Od 3500 se objevují hojněni kolové stavby. Na různých místech v Galii zase sídlí obyvatelstvo v osadách na ostruzích a obklopených příkopy a valy, zemními a někdy kamennými (z kamenů navršených na sucho). Kolem 2100 se začíná objevovat porůznu kultura měděná, vycházející nejspíše z Východu.

Kamenotisk

Byl znám již v 1. polovině 16. století. Znovu jej objevil r. 1786 mnichovský duchovní S. Schmidt a později (1796) samostatně, A. Senefelder, vynálezce litografie.

Kamna a krb

Až do římské doby byla ohniště mělkou prohlubní v podlaze, zprvu jen tak beze všeho, později vyzděnou. Ještě starořímské ohniště má obezdívku jen nízkou, do výše stolu byla zvýšena až ve středověku. Kol r. 1325 se objevují v jižním Německu první železné pláty na kuchyňském k. R. 1468 se objevují první kamna litinová. Kuchyňská kamna zděná s roštem, popelníkem a měděnými pláty s otvory pro hrnce, popisuje, jako novinky, r. 1550 Cardano ve svém spisu De subtilitate.

Plechové sporáky se objevují počátkem 60. let min. stol.

Tzv. americká k. sestrojil r. 1722 E. Swedenborg.

Tzv. „bubínek“ popisuje F. Kessler v pojednání o úsporném topení r. 1618. Železná kamna pokojová se objevují v 30. letech min. století ve Vídni. První železná kamna násypná sestrojil r. 1870 Meidinger v Karlsruhe. Kachlová kamna, první zpráva o nich je z 9. století ze Švýcarska. Počátkem 17. století se šíří kachlová k. holandská.

Litinová k. zlepšil r. 1742 B. Franklin.

Krb: Ze starověku není o krbu spolehlivých zpráv, první určitá zpráva je až z první poloviny 14. století z Itálie. Od 15. století jsou k. již hojně zobrazovány. Lepší tah u krbů zařídil B. Rumford, po četných pokusech; poč. 19. století.

 

Kanalizace

Soudíc z vykopávek, měli kryté odpadní stoky již v Ninive, v Babylonu, ve star. Egyptě, v Jeruzalémě i v pravěkém městě, vykopaném v 20. letech tohoto století v údolí ř. Indu. V Římě byla zřízena v 6. století př. Kr. rozsáhlá stoka podzemní, Cloaca maxima, a v 1. století př. Kr. značně rozšířena. V Evropě se první (nekryté) stoky objevují v městech v 12. století. V 16. století v některých angl. městech stoky kryté. R. 1531 zřízeny ve slez. městě Bunzlau klenuté stoky, jimiž odváděny odpad. vody na pole za městem. V Praze zřízena první klenutá stoka od kostela sv. Jindřicha k Prašné bráně r. 1660. R. 1815 zavedena ve Spoj. státech jednotná kanalizace, dovoleno pouštět do stok i fekálie. R. 1843 zřízena první soustavná kanalizace v Hamburku. R. 1870 zavedeno po prvé chemické čištění kanal. splašků. Roku 1882 zavedl Mouras ve Francii zahnívací jámy. R. 1891 se objevuje kanalizace závlahová (pouštění kalů na pole), v Anglii. R. 1893 čištění kalů skrápěním biologických těles. R. 1904 zavedl Travise v Anglii zdrže v čist. stanicích, r. 1906 první zdrže Imhoffovy v Německu. R. 1912 první zařízení na aktivaci kalů.

Karbit

Sloučeninu uhlíku s vápníkem vyrobil po prvé r. 1862 něm. chemik Wöhler, r. 1892 v elektrické peci franc. chemik H. Moissan; výrobu ve velkém zavedl Američan T. L. Willson téhož roku.

Karbolová kyselina (fenol)

Objevil r. 1834 něm. chemik Runge; vyrobil první franc. chemik Laurent r. 1841.

Karborund

Sloučenina uhlíku s křemíkem, velmi tvrdá látka na brusy. První myšlenka u Despretze r. 1849, po prvé vyrobil roku 1885 Angličan Cowles a ve velkém, v elektrické peci, Američan Acheson r. 1893.

Karolusova buňka

Něm. fyzik Karolus sestrojil r. 1926 optické zařízení k regulaci světelné intensity k účelům televizním, založené na tom, že magnetickým polem lze stáčeti tzv. polarizační rovinu.

Kartáče

Historie k. je zatím temná. První (zatím známá) zmínka o k. drátěných (mosaz) je u Theofila Presbytera (k r. 950 p. Kr.).

Kartáček na zuby

Objevuje se někdy počátkem 18. století.

Kartotéka

Jako původce uspořádání záznamů na samostatných lístcích se uvádí Konrad Gesner, švýcarský mnohostranný učenec, vynalezl prý je k r. 1548. Také známý anglický slovníkář Johnson prý užil r. 1747 při sestavování svého slovníku lístků s hesly. První určitá zpráva o k. je v I. svazku soupisu pojednání obsažených ve zprávách pařížské akademie věd, sestaveného r. 1775 abbém Rozièrem, navrhuje tu k vypisování hesel hracích karet. Návrhu R-ova bylo užito při katalogizování knihoven klášterů rušených za Velké revoluce ve Francii.

První k. pro obchodní záznamy zavedla r. 1852 Bank of England. Od r. 1876 se užívání k. stávalo obecnějším.

Katapulty

Tak se nazývají souborně starořecké a starořímské vrhače střel. Podle dráhy letu střely se dělí na samostřílové a na prakovité.

Samostřílové k. – vedle samostřílů s pružným lukovým obloukem se ve starověku užívalo převážně samostřílů tzv. torsních, s tětivou na dvou pohyblivých ramenech, které se napínaly zkrucováním pramenů ze zvířecích šlach nebo vlasů (na způsob napínáku u rámové ruční pily). Někdy v 5. století př. Kr. se objevil v Syrakusách první torsní samostříl, tzv. euthytonon, prý vynález syrský. Filon Byzantský popisuje kol r. 230 př. Kr. rychloupínací samostřílovou torsní k., jako svůj vynález, a také k., jejíž ramena se napínala bronzovými pružinami; byl to tzv. aerotonon. Asi v touž dobu sestrojil Dionysios z Alexandrie revolverový rychlometač šípů, samočinně se nabíjející. Alexandr Velký užíval vedle lehkých samostřílů též těžkých vrhačů kamenů, tzv. palintononů. Torsní k. se udržely porůznu až do 16. stol., ještě Ramelli je popisuje ve svém spisu.

Prakové k. byly rovněž torsní, ale s jedním ramenem, které se vymršťovalo vzhůru a metalo balvan na konci vložený, zarazivši se náhle na konci zdvihu o pružnou narážku. Nazývaly se onagry (řec. Monagkony).

Kaučuk

Kdo z indiánských praobyvatelů Ameriky, a kdy, objevil, že z „mléka“ jistého stromu, zvaného cahuchu (kaučtu, tj. „slzavé dřevo“, odtud slovo kaučuk) lze připravit pružnou hmotu, to se nedozvíme nikdy. První zprávu o této pružné látce podal španělský historik Oviedo y Valdez ve své Historii, vyd. 1535, píše tu o indiánských míčcích, kterak odskakují od země. Větší množství surového kaučuku přivezl do Evropy franc. učenec Ch. M. de la Condamine a předložil r. 1745 francouzské akademii věd. R. 1751 poznal na svých cestách v Americe kaučukovník francouzský inženýr Fresneau; dal si zhotovit ze surového kaučuku boty a navrhl, aby se z něho vyráběly hadice, potápěčské obleky a jiné věci nepromokavé. R. 1770 zjistil angl. chemik Priestley, že ztvrdlým kaučukem lze dobře vymazávati čáry olůvkem psané i začal kvésti obchod „radýrkami“, kousíček k. se prodával nejméně za 10 K. R. 1778 se podařilo Francouzům Herissantovi a Maquertovi rozpustit k. v éteru a v terpentýnové silici a vyrábět kauč. trubičky ponořením skleněných tyčinek do toho roztoku. R. 1791 si dal Angličan S. Peal patentovat impregnování látek a plášťů kaučukem. Podobný patent dostal r. 1801 Němec R. Ackermann usazený v Londýně. Jenže látky takto impregnované byly v zimě tuhé a v létě se lepily. Až r. 1822 se podařilo Angličanu Ch. MacIntoshovi lepkavost odstranit tím, že navrch impregn. látky dal ještě látku neimpregnovanou. Angličanu Th. Hancockovi se v téže době podařilo vyrobit z látek působením kaučukovým mlékem jakousi umělou kůži; zároveň vynalezl tzv. mastikator, tj. stroj na hnětení kaučuku, i plnění rozmělněného k. různými barvivy a plnidly.

Vulkanisovaný kaučuk: r. 1832 objevil německý chemik Lüdersdorff, že se kaučuk přestane lepit, přidá-li se do roztoku k. v terpentýnové silici sirného prášku. Téměř současně objevil totéž Američan Hayward. Jeho krajan Ch. Goodyear vyráběl podle toho způsobu poštovní vaky a objevil (1839), že zůstávají pružné i v zimě, zahřívá-li se kaučuk s přídavkem sirného prášku na jistou teplotu – objevil tzv. vulkanizování, Angličan Th. Hancock napodobil G-ův způsob a dal si jej r. 1843 patentovat. Roku 1865 se podařilo Fontaine-Moreauovi kaučuk barvit.

Tvrzený kaučuk (ebonit) vynalezl Goodyear a dal si jej r. 1852 patentovat.

Umělý kaučuk: r. 1835 získal něm. chemik F. C. Himly suchou destilací surového kaučuku jeho základní látku (později zvanou isopren) a pojmenoval ji „faradyn“. R. 1858 opakoval H-ovu destilaci angl. chemik P. Williams a nazval získanou látku „isopren“. Tím byla otevřena cesta synthesi kaučuku. R. 1879 získal franc. chemik Bouchardat isopren destilací kamen. uhlí a vyrobil z něho kaučukovitou látku dosti podobnou vlastnostmi přir. kaučuku. První chemickou synthesu kaučuku z isoprenu provedl něm. chemik Fr. Hofmann r. 1909 a po něm, jiným způsobem, angl. chemik Mathews a něm. chemik Harries, oba r. 1910. Za světové války se vyráběl v Německu k. z dřevitého lihu. R. 1928 se v Německu začal vyrábět průmyslově kaučuk „buna“, následoval americký „dupren“ a sovětský „sovpren“.

Kesony

Podle novějšího bádání zakládali primitivními k. již staří Egypťané v 2. tis. př. Kr. R. 1692 obdržel J. Williams angl. patent na „ponornou troubu“ v níž chtěl pracovat 12 hodin pod vodou. Podobný k. navrhl r. 1778 franc. inž. Ch. A. Coulomb, prakticky provedli až r. 1839 franc. inž. Gournerie a Triger. K. shodný s nynějšími sestrojil a užil při stavbě mostu přes Rýn franc. inž. Fleur-Saint-Denis r. 1859.

Kinematografie

Zprvu optické hračky založené na zrakovém klamu, že rychlý sled fází nějakého děje budí dojem děje plynulého. Tohoto klamu užili r. 1832 Belgičan A. Plateau a Rakušan J. Stampfer, první sestrojil „fenakistokop“, druhý „stroboskop“; byly to otáčivé kotouče s namalovanými posloupnými fázemi nějakého jednoduchého děje, které se pozorovaly štěrbinami téhož nebo jiného kotouče. Z těchto dvou přístrojů vzniklo četně jiných, v principu stejných, jen konstruktivně odlišných. R. 1853 sestrojil rakouský důstojník F. v. Uchatius (vynálezce bronzové oceli na děla) projekční přístroj s kresbami v kruhu na pevné průsvitné desce; za kruhem obrázků se pohyboval světelný zdroj a osvětloval postupně jednotlivé obrázky a ty se pak promítaly čočkami sestavenými v kruhu na jedno místo.

Obrázků fotografických užil po prvé kol r. 1860 Američn C. Sellers v „kinematoskopu“. K přímé projekci užil Sellersova způsobu Američan H. R. Heyl, roku 1870 v tzv. „fasmatotropu“. Rozklad děje v jednotlivé fáze mžikovou fotografií prováděl po prvé Američan E. Muybridge v 1. 1872-85 (přes 20 000 snímků). V jeho díle pokračoval Němec O. Anschütz („tachyskop“). Oba užívali řady fotografických komor za sebou. Francouzský hvězdář Janssen sestrojil r. 1874 tzv. fotografický revolver s kruhovou fotografickou deskou, na její obvod se postupně zachycovaly jednotlivé fáze děje; deska se pohybovala přerušovaně. Franc. fyziolog E. J. Marey sestrojil r. 1880 tzv. fotografickou ručnici, objektiv byl v „hlavni“ a za ním se otáčela přerušovaně citlivá fotografická deska. R. 1888 začal užívati místo desky proužku fotografického papíru. M-ův přístroj zlepšil G. Demeny. Jiné přístroje na fotografický rozklad pohybu sestrojil r. 1864 L. Ducos du Hauron a v 80. letech A. Londe, W. Schmidt a A. Christophe. R. 1877 sestrojil Ch. E. Reynaud „praxinoskop“, přístroj k promítání oživených obrázků, založený na soustavě otáčivých zrcátek; r. 1888 zdokonalil k promítání ve velkých rozměrech a r. 1892 otevřel v Paříži první „kino“. R. 1886 si dal patentovat Angličan Le Prince přijímací i promítací přístroj. V 1. 1887-88 sestrojil W. Friese-Greene přístroj přijímací s perforovanými filmy. R. 1891 si dal T. A. Edison patentovat snímací komoru („kinetograf“) a přístroj na pozorování oživených fotografií („kinetoskop“). Tyto přístroje byly popudem Francouzům A. a L. Lumièrům k sestrojení kinematografu (tento název si vymyslil pro svůj přístroj L. Bouly r. 1892). Týž rok se objevil „bioskop“ M. a E. Skladanowských. Projekční přístroj Lumièrů zlepšil r. 1896 O. Messter a užil v něm po prvé maltézského kříže k přerušovanému pohybu filmového proužku. Od r. 1900 se dály pokusy zavést zase plynulý pohyb filmového proužku. První praktické řešení podal E. Mechau, r. 1912 (užil zrcadel), poté přišel Holman s kotoučem s čočkami (myšlenka již Maskelynova z r. 1896).

Zvukový film – R. 1888 podal princip z. f. Friese-Green. R.1893 Edisonův „kinetofon“; r. 1903 zařízení O. Messtera k synchronizaci obrazů a zvuku; r. 1906 zařízení E. Lausteho na fotografický zápis zvuku; r. 1910 „chronofon“ L. Gaumonta zdokonalen r. 1928 A. Paulsenem a A. Petersenem; r. 1911 zlepšil Berglund přístroj na fotografický zápis; r. 1919 se objevil podobný přístoj W. Caseho. V 1. 1917-27 vypracovali J. Masolle, H. Vogt a J. Engel zvukové zařízení zv. „triergonfilm“.

Barevný film – princip naznačil již Friese-Green. R. 1911 způsob E. Thorntona r. 1913 H. G. G. Giffarda, r. 1916 H. T. Kalmuse (technicolor). Rychlokinematograf – C. Cranz a H. Schardin sestrojil r. 1929 snímací přístroj na bleskové snímky (3 miliontiny vteř.).

Kladivo

Z mladší doby kamenné se zachovaly černé exempláře pěkně zpracovaných k. s otvorem pro topůrko. Řidší jsou nálezy k. bronzových a zejména vzácné k. železných. V době římské se k. již velmi rozrůznila k různým účelům. Také Theofilus Presbyter uvádí ve svém tech. receptáři (kol. r. 950) četné druhy k.

Kladkostroj

Připomíná se již v pseudoaristot. spisu Mechanické problémy (kol r. 330 př. Kr.) jako věc známá.

Klarinet

Je v podstatě šalmaj s devíti otvory, zlepšená r. 1696 J. C. Dennerem hotovitelem fléten v Norimberku. R. 1839 vynalezli hotov. hud. nástrojů Skorra a hudeb. Wieprecht z Berlína basklarinet.

 

Klavír a piano

Určitější zprávy o předchůdcích klavíru, a to o klavichordu a klavicymbalu, sahají zatím jen k počátku 15. století.

Klavichord vznikl z prastarého nástroje jednostrunného, tzv. monochordu. Až do poč. 18. století měl klavichord víc kláves než strun. Dvě a čtyři sousední klávesy se dotýkaly drnkacími kovovými jazýčky (tzv. tangentami) jedné a téže struhy na několika místech. Byly to klavichordy pražcové. Od poč. 18. století se začaly hotoviti klavichordy t. zv. bezpražcové, v nichž každá struna měla vlastní klávesu.

Klavicymbal (cembalo, též „svinská hlava“ n. křídlo), vyskytující se hojně v 16. až 18. století, měl klávesy spojeny s brky, kterými se brnkalo na struny. Nejstarší zmínka o tomto nástroji je z r. 1405. Kol r. 1490 sestrojil pravděpodobně G. Spinetti v Benátkách přenosné k.-c. nazvané po něm spinet. R. 1619 se objevuje první zmínka o vertikálním k.-c. tzv. klavicytherium.

Pianoforte, r. 1711 sestrojil florentský stavitel klavicymbálů a sponetů, B. Cristofori, strunový nástroj klávesový, u něhož se na struny brnkalo kladívkovým mechanismem spojeným s klávesami. Vzorem Cristoforu byl klávesový cimbál tzv. „pantaleon“, sestrojený v 90. letech 17. století. Pantaleonem Hebenstreitem z Lipska. Prvním zlepšitelem piana byl G. Silbermann z Freibergu (1722). V Anglii byla zlepšena kladívková mechanika (nazvaná „anglickou“). Jiný typ kladívkové mechaniky byl vytvořen J. A. Steinem z Augsburgu r. 1770 (tzv. mechanika „vídeňská“). Značně zlepšil piano S. Erard z Alsaska vynálezem tzv. repetiční mechaniky s dvojí zpruhou.

Klavír barevný

Navrhl r. 1725 jesuita L. B. Castel; měl různě rychlým střídáním barev vzbudit dojmy obdobné hudebním.

Klenba

Podle všeho byla vynalezena samostatně v různých zemích v mladší době kamenné a v starší době bronzové. Nejstarší pozůstatky jsou z Chaldey a z Egypta, asi ze 4. tisíciletí př. Kr. Klenba je též význačným rysem staveb v Asyrii i v Babylonii. Asyřané užívali vedle klenby valené (z pásů v rovinách nakloněných v úhlu 45o) ještě klenby báňové (kupolovité), jak ukazují různé nástěnné reliéfy. První technický pokrok do rekonstrukce kleneb, k. křížovou, vneslo stavitelství románské v 11. až 12. století. První zárodky jsou v chrámu sv. Ambrože v Miláně (z pol. 11. století). Gotické stavitelství přineslo klenbu klášterní a renesance zdokonalila a k. kupolovitou.

 

Kleště

Nejstarší formou k. je pravděpodobně pinseta, vyobrazená na nástěnných obrazech staroegyptských z 2. tisíciletí př. Kr. V předhistorické jeskyni Býčí skála (na Moravě) byly nalezeny černé kleště již značně specializované. Kovářské, lékařské a porodní k. jsou uváděny v literatuře již od časů homérských (asi od 9. stol. př. Kr.). Byly nalezeny z doby římské také kleště zubolékařské a proštipovací. Četné druhy k. popisuje Theofilus Presbyter kol r. 950

Klobouk

Byl původně ochranou proti slunci a vyskytuje se vyobrazen na různých bronzových kotlech objevených porůznu v Itálii a v Jugoslávii; rovněž hliněné sošky žen objevené u Tanagry mají na hlavě velké širáky. Je tedy k. původu předhistorického.

Cylindr, klobouk „komínový“: první zmínka o něm je londýnských „Times“ z r. 1796.

Klak, sklapovací k., s pružnou drátěnou vložkou, si dal patentovat r. 1836 vídeň. kloboučník J. Nagy.

Kluzáky lodní

R. 1849 obdrželi něm. patent V. Daelen a A. Kühne na loď mající na spodu celou soustavu kuliček. Takovou loď sestrojil r. 1895 franc. inž. Bazin. R. 1877 obdržel E. Hoppe z Berlína něm. patent na loď pohybující se na soustavě válečků uložených na spodu ve šroubovici. Podobnou konstrukci si dal patentovat A. Huet z Delfu (1880). Kolem r. 1870 navrhl angl. duchovní Ramus loď se zvláštní konstrukcí dna, umožňující rychlé klouzání lodi po vodě. R. 1919 se objevil kluzák Američanů Bella a Baldwina se „žaluziemi“ ponořenými pod vodu na přídi i na zádi. R. 1927 užil Dán J. Plun na zádi člunu, nad vrtulí, jakési ploutve, která vyvozovala vztlak a nadnášela člun. Německý konstruktér motorů A. Boerner navrhl r. 1927 – a téměř zároveň s ním Američané C. M. Paxton a H. Y. Haden – kluzák poháněný vodou zvířenou turbínou v hlavě kluzáku a vyrážející po obou stranách; při tom narážela na boky s černými výstupky jakou u žraločí kůže.

Kluziště umělé

První patent vydán A. W. Parkesovi (1865). Skutečné u. k. zřízeno po prvé r. 1876 v Chelsea (Anglie).

Knihtisk

Zárodkem k. jsou značky nebo nápisy vyrážené razítky s vypuklými klínovými, hieroglyfickými nebo latinskými typy, jak bylo zvykem u Babyloňanů, Asyřanů, Egypťanů a Římanů. Podle „tiskařských chyb“ v mnohých římských razítkových nápisech soudí badatelé, že Římané užívali razítek s vyměnitelnými typy. K razítkům třeba počítat také pečetidla, v těch však byly značky vyryty. Od tohoto „tisku“ razítky a pečetidly „na sucho“ byl jen krok k tištění (barvou) na pergamen, na látky, na papír a p. Vedle razítek a pečetidel se užívalo různých šablon s vyřezanými značkami. Užívali jich vládcové nebo státní hodnostáři k podpisování listin a také malíři iniciálek v středověkých rukopisech, k hotovení „předtisku“, který potom omalovali. Užívalo se k týmž účelům i tiskátek. Nový druh tiskařské techniky se objevil asi ve 4. nebo v 5. století po Kr. v Číně tzv. deskotisk tj. tisk s dřevěné desky, do níž byl vyřezán potřebný text a později i obrázky. Takto byly tištěny nejstarší čínské noviny od r. 400 po Kr. (vycházely až do r. 1912). Prostřednictvím Arabů se dostal deskotisk do Evropy někdy ve 14. století. R. 1041 po Kr. prý dokonce jeden čínský kovář, jménem Pi-šing vynalezl tisk deskami, na nichž byl sestaven text z jednotlivých, vyňatelných literek (znaků) z pálené hlíny, přilepených k desce zvláštní masou. Po vytištění se deska zahřála, masa změkla, literky se vyňaly a uložily pro užití po druhé.

Zpočátku se deskotiskem tiskly jen jednotlivé listy po jedné straně, nejprve samotné obrázky, potom obrázky s textem a na konec samotný text. Z jednotlivých takových listů se skládaly knihy zvané špalíčky. Nejčastěji byla takto tištěna tzv. „bible chudých“ (tj. bible pro kazatele, kážící prostému lidu) a „Zrcadlo svatých“. Knihy s pouhým textem byly tzv. abecedáře (slabikáře) a první učebnice jazyka latinského, nejčastěji tzv. „donáty“, totiž výtahy z velké učebnice latiny od Aelia Donata (učitele sv. Jeronýma). Deskotiskem se mohlo tisknout jen po jedné straně, poněvadž tisk byl vyražen do papíru poklepáním listu papíru na desce tiskařským tamponem, balíkem to důkladně vycpaným žíněmi. Lisu tiskařského užil po prvé až J. Gutenberg pokládaný za vynálezce knihtisku. Ve skutečnosti lze Gutenberga nazvati vynálezcem písmolijství, techniky tisku kovovými literkami z rámů, do nichž byl text z literek vsázen a otištěn na papír v lisu. Historie těchto G-ových vynálezů v 1. 1440 až 1450 není zcela vyjasněna a sotva kdy bude. Nejstarší doklad G-ova tisku je zlomek tisku z r. 1445/46. R. 1456 dotiskl G. velkou, 42řádkovou bibli. Po dobytí a zpustošení Mohuče r. 1462 se Gutenbergovi a jiní tiskaři rozešli do jiných krajů a rozšířili tak známost knihtisku. Nejstarší tiskárna v Čechách byla zřízena r. 1468 v Plzni neznámým (německým?) tiskařem a byla v ní vytištěna první česká kniha „Kronika trojánská“. První skutečně českou tiskárnu zřídil Jan z Vysokého Mýta v Praze r. 1487. První tištěnou knihou technickou byl spis ital. voj. technika R. Valturia: Elenchus…rerum mil. vyt. r. 1472.

Knoflíky

Jsou známy – kulaté i podlouhlé (jako u čamary) – již z mladší doby kamenné. V bronzové době se vyskytují k. s přilitými oušky. Ve starověku a v středověku se užívalo k. zřídka. Pravidelněji se objevují zase až od 15. století. V 16. století se vyráběli k. povlékané látkou. R. 1826 vynalezl Chaussonet z Paříže k. lisované ze dvou částí, vrchní a spodní, mezi něž se vkládala lepenka. R. 1831 vynalezl kupec v Londýně Christophers k., které se přichycovaly k látce na rubu kovovou destičkou nebo trubičkou provedenou skrze látku a poté na konci rozšířenou kleštičkami. Stiskací k. vynalezl r. 1885 H. Bauer. 

Kobalt

Chem. prvek, kov, získal v čistém stavu po prvé r. 1735 švédský chemik Brand.

Koherer

Skleněná trubička se železnými pilinami, sloužící v počátcích radiotelegrafie jako detektor, objevil ji již r. 1838 švédský fyzik Munk, r. 1879 jej vynalezl znovu D. E. Hughes a r. 1890 opět franc. fyzik E. Branly.

Kohoutek

Různé k. popisuje již Filon Byzantský, kol r. 230 př. Kr. Broušení k. popisuje Branca ve své knize Le Machine (1629). První k. se šroubovým vřetenem sestrojil r. 1795 J. Bramah.

Kokování

První nedosti určitá zmínka je z Anglie z r. 1530. Zato se mluví výslovně o k. (cooking) v anglickém patentu na přípravu kam. uhlí pro tavení surového železa, uděleného r. 1589 Procterovi a Patersonovi. R. 1584 dal pro prvé zkokovati kam. uhlí v milíři brunšvický vévoda Julius, a asi v téže době se pokusil o k. hněd. uhlí hessenský dvorní truhlář a stavitel, Ch. Müller. První angl. patent na k. byl udělen děkanovi z Yorku r. 1590 a v 1. 1620-40 četné p. jiné na k. i zužitkování koku. Od r. 1713 se začalo užívat koku ve vysokých pecích. Vyráběl se ponejvíce v pecích podobných včelímu úlu starého tvaru. R. 1784 dostal A. Cochrane angl. patent na uzavřenou k. pec, v níž se kromě koku získaly i dehet, smůla, éter. oleje a p. Moderní kokové p. navrhli Pernolet (1862) a Carvé (1866), r. 1881 sestrojil Simon rekuperační k. p. a r. 1896 Hilgenstock pec se spodním topením.

 

Koleje a kolejnice

Umělé k. vyhloubené v kamenném podkladu se vyskytovaly již ve starověku v různých zemích (v Řecku, v Indii, aj.), jezdily v nich bohoslužebné vozy při slavnostních procesích. Kolejnice v podobě dřevěných trámů, obitých železem, jsou vyobrazeny po prvé ve vojensko-technickém rukopisu tzv. „anonyma husitských válek“ (kol r. 1430), zároveň s překlopnými vozíky. Nejstarší zpráva o skutečných kolejnicích je ve spisu Der Ursprung Gemevner vydaném kol r. 1519, druhá zpráva o dřevěných k. v dolech v Lebertalu (v Alsasku) je z r. 1550, v 2. vydání Münsterovy Cocmorgraphia, a třetí z r. 1556 v Ettenhardově „Perkhwerchbuch“, (o k. v dolech ve Falkensteinu v Tyrolích). Byly tedy k. v dolech v 16. století již dosti obvyklé. Kola důl. vozíků pojížděla vždy na dvojici trámů položených s malou mezerou mezi sebou; v mezeře se pohyboval železný kolík zaražený do obvodu kola, aby kolo nevyjelo. Kol r. 1602 postavil angl. inž. H. Beaumont dřevěné kolejnice z uhel. dolů ve Wollaton Hall do přístavu na řece Trent. Byla to první koňská dráha. Nejstarší zmínka o k. železných (litinových) je z r. 1738 na železnici ve Whitehaven (Anglie). Na válcované kolejnice obdržel angl. patent r. 1820 J. Berkinshaw. R. 1825 zavedl G. Stephenson normální rozchod k (1,435 m).

Kolíčky na prádlo

Zmiňuje se o nich již kol r. 110 po Kr. Heron Alexandrijský.

 

Kolínská vodička

Vyrobil ji po prvé Ital J. P. Feminis z Milána, usadivší se r. 1692 v Kolíně n. Rýnem. Zprvu se nazývala „eau admirable“.

Kolo

Svrchovaně důležitý technický prvek, patří ke skupině základních pravynálezů, o původu jichž lze tvořit jen hypotézy více méně podobné pravdě. Historikové techniky se shodují celkem jen v tom, že kolo vzniklo z kulatiny (polena) podložené k usnadnění pohybu pod prapůvodní dopravní prostředek tzv. vlek, několik to kmenů n. trámců spojených ve spolek a vlečených po zemi, jak z toho kolo vzniklo, v tom se rozchází mínění ve dva směry. Starší a početnější dokazuje, že ta kulatina pod vlekem se změnila postupně v hřídel s kulatými špalky nebo kotouči, všechno z jednoho kusu, načež se přišlo na to, že kotouče lze uprostřed provrtat a nasadit na hřídel volně otáčivě; z plného kotouče pak postupným vybráním a ztužením prkenným křížem, že vzniklo hrubé kolo a z něho nakonec kolo s obručí a paprsky. Směr novější zase dokazuje, že sotva bylo pochopeno usnadnění dopravy tou kulatinou pod vlekem, našla se vtipná hlava, která zhotovila věnec z kořenů nebo houžví, vyztužila dřevěným křížem a vytvořila tak kolo se čtyřmi paprsky. To se zprvu pevně spojilo s otáčející se kulatinou a později se narazilo volně na kulatinu již nepohyblivou.

Buď jak buď, z archeologických zjištění vyplývá s velkou pravděpodobností, že kola byla zprvu dřevěná plná. Nejstarší kola, nalezená ve starém Egyptu, z doby kol r. 1450 př. Kr. jsou již docela „moderní“ s loukotí, paprsky a hlavou. Loukoť byla buď z jednoho kusu ohýbaného dřeva (kola vozů nalezených v severní Evropě) nebo sestavená z několika segmentů. Kol r. 800 př. Kr líčí Homér v Iliadě bronzová kola s osmi paprsky na železných nápravách. Kolem r. 1245 vyobrazuje Villard de Honnecourt kolo s paprsky tangenciálními (jako u velocipédu). První návrh na kola železná se vyskytuje u německého technika M. Mietha r. 1683. První patent na železná k. (k dělům) dostal však až r. 1828 Francouz Foucault. Skutečná železná k. se vyskytují až u lokomotiv. První k. s nákolkem měla Trevithickova lokomotiva z r. 1805. Ocelové nákolky byly vyrobeny po prvé r. 1851 Kruppovými závody.

Kolo ozubené

Pojednává se o něm již v pseudoaristoteleském spisu Mechanické problémy (kol r. 330 př. Kr.). O různých o. k. mluví Vitruvius v De architektura (kol r. 24 př. Kr.). O šroubovém k. mluví řecký matematik Pappos, kol r. 300 po Kr. V žádném technickém spisu ze 16. a 17. století se vůbec nevěnuje pozornost tvaru zubů. Teprve od 2. pol. 17. století se začíná uvažovat teoreticky o správném ozubení, ale v praxi zůstává při starém. Jakýsi obrat nastal po vyšetřování tření o. k., které provedl r. 1759 angl. inž. Smeaton.

Diferenciální soukolí vynalezl r. 1824 J. White.

Planetové soukolí vynalezl r. 1781 J. Watt.

Koloběžka

Jezdily na ní již děti ve starém Římu; je zobrazena na jednom starořímském dětském náhrobku.

Kolodium

Roztok nitrocelulosy v směsi alkoholu a éteru, objevil r. 1846 švýc. chemik Schönbein. Ve fotografii ho užili r. 1851 Archer a Frey.

Kolotoč

Původně to byly dvě klády spojené křížem a nasazené uprostřed na čep. V zimě se na konce klad přivazovaly sáňky. Takový k. je znám ze 17. století v Turecku. K. s otáčivou podlahou byl v 70. letech 18. století v Paříži. K. s otáčivou střechou a sedadly zavěšenými se objevuje koncem 18. století.

Kolotoč svislý, dvě ramena křížem, s volně zavěšenými sedátky, se objevuje počátkem 19. století.

Kolovrátek

Spojení ručních varhan (v.t.) s kolíčkovým válcem užívaným již ve zvonkových hrách. Nejstarší zprávy o k. jsou z Holandska, z 15. století. Jakousi odrůdu k. byl mechanický hud. nástroj tzv. „automaton“ H. L. Hasslera, sestrojený kol. r. 1600 v Německu. První vyobrazení kol. zatím známé je z r. 1722.

Komíny

V starověku byly komíny pravděpodobně jen na hutích. Zeměpisec Strabon se zmiňuje o vysokých k. na stříbrných hutích ve Španělsku (na poč. 1. stol. po Kr.); v Pompejích byly na pekárnách a veřejných budovách, také na pomezním římském kastelu, nyn. Saalburgu. Zda k. byly i na obytných budovách je sporné. Nejstarší zpráva o k. na domech je z r. 1347, praví se v ní, že toho roku jich spadlo v Benátkách mnoho zemětřesením. Že v Itálii se k. rozšířily nejdříve, tomu by nasvědčovalo i to, že odtud přišli do ostatní Evropy první odborní kominíci. Větrné nástavce otáčivé se objevují poč. 15. století. Byly plechové a větrná korouhvička je natáčela po větru. V Agricolově spisu Dvanáctero knih o hornictví (1556) je takový větrňák vyobrazen nad větrací šachtou.

Kompas gyroskopický

V přítomnosti značnějších mas železa (vál. lodi) je magn. k. úplně nespolehlivý. Užívá se tuk. nemagnetického, rychle se otáčejícího gyroskopu (kotouče n. prstenu na svislé ose). Franc. fyzik L. Foucault objevil totiž r. 1852, že osa gyroskopu, který je nucen otáčet se jen ve vodorovné rovině, se staví do směru severojižního. První g. k. si dal patentovat r. 1885 M. Geraldus. Prakt. způsobilý g. k. sestrojili O. Martienssen (1906) a Anschütz-Kempfe (1908).

Kompas magnetický

Novějším bádáním se zjistilo, že magnetická střelka byla objevena nezávisle v různých krajích, mezi jinými také severskými Vikingy. O čínském k. je zpráva asi z r. 124, v čínském slovníku Hiu-činově.

Dějepisec techniky Feldaus soudí, že v Evropě znali k. již někdy ve 4. století, nasvědčuje tomu prý zvláštní poloha kostelních lodí. Nejstarší zmínky o k. v Evropě je ve spisech Angličana A. Neckama (z r. 1195). Na jednom místě mluví o vodním k., tj. magnetce plovoucí na vodě, na jiném zase o magnetce otočné na čípku, a v obou případech zdůrazňuje, že jde o přístroj nezbytný mořeplavcům. Nejstarší vyobrazení magnetky (na čípku) je v oxfordské kopii rukopisu Petra Peregrina, Epistola de magneti (1269).

Kondensátor elektrický

Sestrojil první r. 1783 italský fyzik A. Volta, mezi deskami byla isolační vrstva. R. 1788 nahradil V-ův krajan T. Cavallo isol. vrstvu vrstvou vzduchovou.

Kovadlina

Ze starší doby kamenné jsou známy kameny sloužící za k. Z doby bronzové byly nalezeny kamenné k. zasazené v dřevěné podložce. V mladší době bronzové měly k. postranní nástavec (kovadlinku) k vykovávání kruhů a p. Theofilus Presbyter popisuje ve svém techn. receptáři (Divers atrium sched., kol. r. 950) již k, různých tvarů, mezi nimi s kulovitou plochou.

Kování v zápustkách

Zná ho již Theofilus Presbyter, popisuje zápustky (nazývá je „organarium“) podrobně ve svém receptáři (Divers atrium sched., kol. r. 950). V hromadné výrobě se k. v z. užívalo hojně v 18. století ve Francii, zejména na kování oken a dveří. Poč. 19. století se objevuje také ve franc. zbrojovce v Roanne a kolem r. 1817 v amerických zbrojovkách.

Koželužství

Zda pračlověk dovedl vydělávati kůži, je zatím otázka otevřená. Zato je k. známo již v 20. století př. Kr. v Egyptě. Tam dosáhlo značné technické dokonalosti. Řekové a Římané nepřidali podstatně nic nového. K vydělávání surové kůže na koželužskou usni se již ve starověku užívalo smrkové a olšové kůry, granát. jablko, duběnek, různých kořenů a bobulí. Jircha se vydělávala solí, jemnější kamencem, kůže zámišová tukem. Starověká k. technika se udržovala s malými změnami téměř do konce 18. století. R. 1768 vynalezl W. Powers štípání kůže, r. 1777 sestrojil Th. Crowley první štípací stroj. R. 1769 objevil D. Macbride rychločinění. R. 1777 objevil Heinemann činění síranem zinečnatým. Ve Francii se koncem 18. století objevily různé způsoby rychlého činění (poněvadž spotřeba kůží nebývale vzrostla četnými válkami), ale upadly zase v zapomenutí. R. 1886 připravil Reinsch umělá činiva z kamenouhelného dehtu.

R. 1855 objevil Bellford činění železnými solemi, asi v touž dobu navrhl Knapp činění solemi chromovými, ale praktickou metodu (dvojláňovou) vypracoval až v 90. letech Schultze. Jednolázňové chromové činění zavedl r. 1893 Dennis.

Krajky

Oba hlavní druhy skutečných krajek, krajky šité i krajky pletené (nespr. paličkované) jsou původu dosti mladého. Objevují se někdy v 2. polovině 15. stol., šité nejspíše v Itálii,, pletené buď v Itálii nebo ve Flandrech, nevynalezla je tedy, jak tomu chce legenda, B. Uttmannová někdy r. 1561, toliko zavedla jejich výrobu do saského Annabergu. První stroj na výrobu pletených k. sestrojil kol r. 1800 jakýsi Whitaker, chovanec anglické robotárny. První stroj na výrobu krajek šitých byl sestrojen r. 1831. R. 1845 vynalezl J. Levesey stroj na výrobu záclon.

Krematorium

Hlasy po spalování mrtvol se začínají ozývat častěji v 17. století. M. Naldi, osobní lékař papeže Alexandra VII. doporučoval ve svém spisu (Regole per la cura del contagio) vyd. r. 1656 spalovati nebožtíky při epidemiích. Spalování vůbec doporučoval J. Kirchamann z Lübecku v knize De funeribus Romanorum, vyd. r. 1661. Ale teprve r. 1876 bylo otevřeno první krematorium v Milánu. První kremační pec (s horkým vzduchem) navrhl F. Siemens r. 1874.

Křemík

Prvek, kov. První připravil švéd. chemik Berzelius r. 1823. Technicky důležitý v slitinách se železem, hliníkem aj.

Křídlovka

Hud.nástroj trubkový; klapkami opatřil r. 1801 Weidinger z Vídně; r. 1830 nahrazeny klapky ventily.

Kruhadlo

Po prvé je znázorněno v kuchařské knize italského kuchaře B. Scappiho z r. 1570.

Kružítko

Znali Řekové i Římané, a to přímoramenné i hmatadlové (s vypouklými rameny). K. proporcionální znali Římané, ale jen neměnitelné; měnitelné (pro různé poměry) navrhl až Leonardo da Vinci, asi kol r. 1500. Koncem 16. století se vyskytuje již častěji.

Krypton

Prvek, vzácný plyn, objevili r. 1898 v plynu argonu angl. chem. W. Ramsay a M. Travers.

Kukátko

Jeho původ je v dvojitém dalekohledu sestrojeném r. 1609 Holanďanem J. Lippersheyem a r. 1618 konstruktivně zlepšeném Galileem. První k. divadelní popisuje r. 1755 optik A. G. Kästner. Zlepšili je roku 1823 víd. mechanik F. Voigtländer a r. 1825 B. Wiedhold a A. Schwaiger z Vídně. Triedr sestrojil r. 1894 E. Abbe v Zeissových optických závodech v Jeně. 

Kulečník

Hra v k. vznikla pravděpodobně v Anglii před 15. stol., neboť v první polovině toho století byla odtud přenesena do Francie.

Kulomet

Princip udal r. 1854 H. Bessemer, první konstruoval H. P. Maxim r. 1884 a rok poté samostatně něm. konstr. Manlicher (sestrojil též opakovačku).

Kůže umělá

Vyrobil po prvé z kaučuku r. 1824 T. Hancock.

Kyslík

Chem. prvek, plyn, připravil po prvé r. 1771 švédský chemik K. W. Scheele a nezávisle na něm angl. chemik J. Priestley r. 1774. Kapalný k. připravili po prvé r. 1882 bří Brinové.

Kytara

Vznikla někde na Východě a dostala se asi v 8. stol. do Španělska, tam ji koncem 15. století udělali z trojstrunné pětistrunnou. Počátkem 16. století se dostala do Itálie a odtud se postupně šířila do jiných zemí.

 

 

Ladička

Vynalezl r. 1711 anglický vojenský trubač John Shore.

Lampa důlní

V letech 1730-50 se užívalo v anglických dolech s třeskavým povětřím lamp tzv. křesacích, různých konstrukcí, osvětlovaly matně jiskrami; barva jisker prozrazovala přítomnost třask. plynů. V 1. 1808-13 se užívalo různých konstrukcí tzv. vodních lamp W. R. Clannyho, týž sestrojil r. 1817 zlepšenou lampu tzv. parní. R. 1815 sestrojili bezpečnou d. 1. známý železniční inženýr G. Stephenson a nezávisle angl. chemik J. Davy; týž pak r. 1817 sestrojil ještě první důlní žárovku s plat. drátkem, ale teprve r. 1884 sestrojil Francouz G. Trouvé skutečně bezpečnou d. ž. R. 1882 sestrojil C. Wolf bezp. 1. benzinovou.

LAnovka

Primitivní návrhy se vyskytují v četných technických rukopisech z konce středověku a v knihách z počátku novověku. První návrh se objevuje v rukop. C. Kyesera z Eichstädtu (1405). Skutečná lanovka byla postavena r. 1592. A. Wybem v Gdansku (Danzing). První moderní 1. nákladní navrhl Dücker roku 1861, osobní 1. Locher r. 1885.

Laterna magica-kouzelná svítilna

Nejstarší zpráva je v rukopisu J. Fontany asi z r. 1420; popisuje a zobrazuje válc. svítilnu s obrázkem ďábla na skle. L. m. s čočkou popisuje A. Kircher ve spisu Ars magna lucis (1646). R. 1665 zlepšil 1. m. Dán T. Walgenstein, zavedl obrázky na zasouv. sklíčku n. na obvodu sklen. kotouče. 

Látky kopřivové

Vyráběly se odedávna v Bengálsku (Indie). Kdy se tato technika dostala do Evropy není najisto známo, ale v druhém vydání své Magia naturalis z r. 1589 píše G. della Porta, že v severních zemích se přede příze z kopřiv.

Ledek

Nebyl ve starověku znám. Co tehdy nazývali „nitrum“ byla ve skutečnosti, podle zkoumání Lippmanových, soda. Schopnost 1. tvořit výbušnou směs poznali, podle všeho, první Číňané a užili ho první k přípravě střelného prachu (v. t.); arabský botanik Abdallah Ibn el-Batar aspoň nazývá r. 1240 1. „čínský sníh“. Jako prostředek k ochlazování vody poznal 1. de Villafranca r. 1550. K hnojení se 1. začalo užívat od třetiny 17. století. Až téměř do poč. 19. století se „pěstoval“ ledek na „plantážích“, jako velmi hledané zboží. V Praze byly takové „plantáže“ na břehu Vltavy od Křížovníků až na konec Františku.

Lednice

První navrhl r. 1801 Focard-Chateau.

Ledničky

Roku 1792 se objevuje v Anglii nábytek se zásuvkami s plechovým vložením, do nichž se ukládaly mezi led náboje, které bylo potřebí chladit. R. 1801 dostal Focard-Chateau franc. patent na ledničku složenou ze čtyř skříněk vložených jedna do druhé, při čemž mezery byly vyplněny dřevěným uhlím, řezankou nebo ledem. V 20. letech 19. století byly ledničky ve Spoj. státech již velmi obvyklé. Tam se také první ujaly ledničky mechanické, správně chladničky, v nichž se vytvářelo chladno chladicím strojkem. Nejvíce se rozšířily 1. s kompresním strojkem čpavkovým (absorpčním) podle principu franc. inženýra F. P. E. Carrého. Tyto chladničky pracovaly přetržitě a kromě toho byly nepohodlné pro své strojní příslušenství (kompresor). Pracovní periodu prodloužil a spotřebu síly zmenšil r. 1890 Geppert zavedením tzv. indiferentního plynu (G. užil vzduchu). G-ův vynález dovedli do konce švédští inženýři Munte a Plant r. 1925, sestrojivše chladničku úplně bez kompresoru. Potřebný pohyb indiferentního plynu (vodíku) se obstarává topením, zpravidla elektrickým; tak vznikla známá chladnička „Elektrolux“.

Ledoborec

První loď uzpůsobená k drcení ledu byl parník W. Symingtona z r. 1802. Samostatný ledoborec byl postaven r. 1854 v něm. loděnici v Bredowu, podle amerického návrhu. První ruský 1. byl postaven Britněvem r. 1864.

Len

Dovedli ho zpracovávat staří Egypťané někdy v 1. třet. 4. tis. př. Kr., a je možné, že se tomu naučili z Mesopotanie. Tehdejší technika přípravy lnu k předení a tkaní se v podstatě podobala způsobu, jakého se užívalo do počátku 19. století. Podrobně ji popisuje Plinius st. ve své Historia naturalis. První strojní vochlovačku sestrojil r. 1793 Angličan Fothergill. Velmi ji zlepšil Francouz P. H. de Girard r. 1810. V 40. letech min. století zavedeno máčení lnu teplou vodou, čímž se doba máčení značně zkrátila a vlákno se dostalo lepší.

Lepenka

Lisovaná 1. se začala vyrábět v 60. letech 18. století v Anglii. Dehtovou 1. vynalezl r. 1791 M. Kag z Bavorska.

Lesní roh

Vynalezen koncem 17. století. Zlepšil jej r. 1748 A. J. Hampel z Drážďan. R. 1788 dostal angl. patent na jednoduchou soustavu ventilů Ch. Clagget z Londýna; zlepšil ji r. 1813 F. Blühmel z Waldenburku.

Leydenská láhev

Vynalezl roku 1745 E. Jürgen von Kleist. O něco později ji vynalezl samostatně Cunaeus z Leydenu (odtud název).

Líh – alkohol

Historik chemie a chemické technologie E. O. v. Lippmann zjistil, že líh neobjevili Arabové, jak se za to namnoze má, nýbrž že byl objeven někdy v 1. 1050-1150 v jižní Itálii; nejstarší zmínky o 1. jsou ve spisech tzv. mistra Salerna.

Líhně umělé

Podle Plinia st. vkládali v Egyptě vejce k líhnutí do čerstvého hnoje. V jednom cestopisu asi z r. 1460 jsou popsány velké egyptské 1. Umělé l. popisuje také G. della Porta v 2. vyd. své Magia naturalis (1589). Pokusy s racion. l. konal franc. fyzik de Rémaumur (1750). R. 1824 zařídil Barlow v Londýně 1. s par. topením.

Lihovarství

Až do 14. století se vyráběl líh převážně z vína. Od 14. století se rozmáhalo v severnějších zemích pálení z obilí, převážně žita, z piv a z droždí. V Čechách se připomínají první průmyslové „vinopalny“ ke konci 14. století.

Koncem 18. století se začíná páliti líh ve velkém také z bramborů. Technické zlepšování lihovarnictví se počíná v 30. letech min. století, zavádí se do výroby pára. Poč. 70. let se objevují uzavřené pařáky na značný tlak. Jejich konstrukci podstatně zlepšil r. 1873 Henze. Destilační přístroj zlepšil r. 1801 E. Adam (přístroj kolonový), první racionální parní d. přístroj navrhl L. Gall v 20. letech min. století.

Límce

Roku 1819 „vynalezla“ H. Montagueová, manželka kováře v městě Troyi (Spojené státy) odpínací límec u košile, z důvodů úsporných. R. 1828 dostal vídeňský výrobce bavlněných látek J. Winter rak. privilej na výrobu papírových límců z velínového papíru.

Linkovací stroj

První si dal patentovat Rohberger de Vausenville z Paříže r. 1791. Poněkud odlišný l. s. sestrojil r. 1803 kněz S. Adam z kláštera u Reichenhallu v Německu.

Linoleum

Angličan E. Galloway si dal r. 1844 patentovat látku zv. „kamptulikon“, z rozmělněného korku spojeného gutaperčou. 

Lis filtrovací

Kalolis vynalezl r. 1828 Needham. 

Lis kopírovací

Vynalezl r. 1780 James Watt.

Lisy

V starém Egyptě se víno a olej lisovaly v plachtách, které se zkrucovaly („ždímaly“) dlouhými pákami. Ve starém Řecku a Římě se postupně vyvinuly dva typy lisu, pákový a vřetenový. Vývoj pákového l. byl dokončen v 2. stol. př. Kr., l vřetenového asi koncem 1. století př. Kr. Zprvu se pák. lis pohyboval jen lidskou silou. Heron Alexandrijský popisuje a vyobrazuje ve svém spisu o mechanice (asi z 2. stol po Kr.) p. 1. pohybovaný kladkostrojem a jiný, u něhož se páka stlačuje vřetenem. Cato st. popisuje ve spisu o zemědělství (De re rustica, v 2. pol. 2. stol. př. Kr.), l., jehož páka se přitahuje rumpálem. Lehčí l. byly jen vřetenové; vřeteny se přitahovaly lisovací desky. Vřetenové l. popisují Heron, Vitruvius a Plinius st.

R. 1814 vynalezl Angličan J. White lis s diferenciálním vřetenem. Francouz B. Paillette si dal r. 1819 patentovat l. výstředníkový (exentrový).

Hydraulický l. První sestrojil Galileo Galilei, a obdržel na tento vynález dvacetiletou privilej benátskou. Tento l. upadl v zapomenutí a byl objeven znovu B. Pascalem (r. 1647) a poté r. 1795 angl. mechanikem J. Bramahem, ten ho také sestrojil.

Lisy tiskařské

Nejstarší lisy t. se podobaly jednoduchým lisům na víno. Leonardo da Vinci navrhl kol r. 1500 dva druhy t. l. zlepšených (jeden na pohon ozubeným soukolím) s vysunutelnou podkládací deskou. R. 1550 zavedl L. Danner v Norimberku místo dřevěného vřetene železné. Další zlepšení provedli Holanďan J. W. Blaeu a po něm W. Haas z Basileje. R. 1777 sestrojil J. G. Freytag t. l. šlapací. R. 1787 sestrojil Charles of Stanhope s pomocí R. Walkera t. l. celý železný, uváděný do pohybu jednoruční pákou. V 1. 1814-20 byly vynalezeny trojí lisy válcové: Straussem ve Vídni (1814), Francouzem Durandem (1819) a Angličanem Wattsem (1820). R. 1817 sestrojil G. Clymer z Filadelfie tzv. lis „kolumbijský“ s kombinovanou pákou místo vřetene, takže vyvinul velký tlak. Roku 1870 sestrojil Degener a Weller z N. Yorku t. l. zv. „tyglový“. Všechny ty ruční lisy však nestačily na tisk novin, bylo potřebí rychlejšího lisu mechanického.

Rychlolis: první sestrojil (r. 1797) tiskař Kinsley z Harfordu (ve Spoj. st.), týž rok se objevily dva rychlolisy, jeden s tiskacím vozíkem posuvným sem tam, druhý rotační, s válci rozdělujícími barvu, s 1 válcem barvicím, s 1 tiskovou formou a s 1 lisovým. R. 1810 si dal patentovat tyglový rychlolis F. König v Londýně, roku následujícího pak rychlolis válcový, na němž byl 14. listopadu 1814 vytištěn po prvé známý angl. deník „Times“.

Rotačka: r. 1816 si dal patentovat Angličan Cowper rychlolis, v němž byla stereotypovaná sazba navlečena na válec – tedy „rotačka“. Cowper pak tuto rotačku zlepšil s pomocí svého švakra Applegatha. Výkonnější byla rotačka sestrojená r. 1845 R. Hoem z N. Yorku. Dalším pokrokem byla rotačka W. Bullocka, Hoemova krajana, poněvadž tiskla na nekonečném pruhu papíru. S rozvojem hromadné výroby novin se výkony rotaček zvětšovaly takřka skokem.

Lithium

Chem. prvek, objevil r. 1847 J. A. Arfvedson jako kysličník. Čisté l. získali elektrolyticky až roku 1855 Bunsen a Mathiessen.
 

Litina

Různé nálezy (např. v Býčí skále u Brna) a zprávy dosvědčují, že l. byla známa již v nejstarší době železné. Nejstarší zmínka o l. ze středověku je z r. 1182, mluví se v ní o „massa ferrit“, tj. o hrubých odlitcích železných. Ve velkém se mohla l. vyrábět až ve vysokých pecích.


Litografie

Vynalezl r. 1796 A. Senefelder. R. 1819 si dal patentovat užití papíru místo kamene (tzv. papyrografie), r. 1833 vynalezl přetisk olejových kreseb s litogr. kamene na plátno. Litografický rychlolis sestrojil roku 1846 Smart.

Logaritmické pravítko

První sestrojil Angličan E. Wingate kol r. 1627, skládalo se ze dvou tyčinek po sobě posuvných. L. p. po nynějším způsobu, s posuvným jazýčkem uprostřed, sestrojil r. 1654 R. Bissaker. Přesně dělená 1. p. vyráběli v 80. letech 18. století v tov. Boulton a Watt v Soho. Posuvný index zavedl T. Gravet, r. 1850.

Lokomotiva elektrická

Až do 70. let se dály pokusy o konstrukci e. 1. s motory napájenými proudem z galv. článků. První takovou 1. sestrojil r. 1835 Američan Davenport, r. 1836 se objevila 1. Beckera a Stratingha z Groningen a Bottova v Turíně, r. 1838 prý sestrojil e. 1. Skot Davidson a konal s ní prý i zkušební jízdy, ale věc není bezpečně doložena. Skutečné zkušební jízdy konal se svou e. 1. Američan C. G. Page r. 1851 na trati Washington-Bladensburg. V 1. 1851-60 zkoušeli své e. 1. M. Farmer a T. Hall v Anglii. První e. lokomotivu poháněnou proudem z vedení sestrojil W. Siemens r. 1879 (předváděna toho roku na berlínské průmyslové výstavě). R. 1881 byla otevřena první elektrická dráha Berlín-Lichterfelde.

Lokomotiva motorová

Objevila se po prvé r. 1893, a to na pouliční dráze; byla poháněna benzinovým motorem. Později se těchto lokomotiv užívalo k posouvání na drahách.

Lokomotiva parní

Za prvního navrhovatele p. 1. se pokládá Angličan R. Trevithick, podle zkoumání S. C. Gilfillana je jím však Američan J. Fitch; ten sestrojil model p. 1. již v 1. 1788-79, 5 let před Trevithickem.

Trevithick je však prvním konstruktérem skutečné p. l. Postavil ji r. 1804 pro železárny v Pen-y-darranu. Roku 1811 si dal patentovat J. Blenkinsop p. 1. s 2 ozubenými koly, zabírajícími do čepů po stranách kolejnic. R. 1813 sestrojili Ch. Blackett a W. Hedley lokomotivu neozubenou, přesvědčivše se, že k pohybu postačí tření na kolejnicích. Týž rok si dal patentovat W. Brunton p. l. s 2 „nohami“ vzadu, jimiž se měla odstrkovat. Velmi zlepšil konstrukci p. l. G. Stephenson; první postavil r. 1814 a užil při ní m. j. vědomě tzv. dymnice, aby zesílil tah v topeništi (instinktivně d. užil již Trevithick). R. 1824 zřídil první lokomotivku, z níž vyšla l. prvního vlaku na světě, jedoucího poprvé 27. září 1825 na trati Stockton až Darlington. Jiná S-ová p. l. „Rocket“ vyhrála 6. 10. 1829 v soutěži lokomotiv v Rainhillu; měla trubkový kotel a šikmý parní válec. Další lokomotiva „Planet“ měla spřažené nápravy. Další technický rozvoj p. 1. lze rozděliti zhruba v tato typická údobí:

1830-75: zavedení a zlepšování kulisových rozvodů, zlepšení parního oběhu, rozšíření spřežených náprav, spalov. kouře; otáčivé podvozky. R. 1850 sestr. F. Trevithick (syn „otce lokomotivy“ R. Trevithicka) rychlíkovou l. dosáhnuvší max. rychlosti 126 km/hod.

1876-98: r. 1876 sestr. švýc. inž. A. Mallet kompoundní l. se sdruženými válci (dvojí expanse), myšlenka k. l. je ovšem již starší. R. 1884 navrhl Webb kompoundní l. s vyšším tlakem (přes 10 at.). Počátkem 90. let dosahuje angl. rychl. lokomotiva „Crampton“ rychlosti 144 km/hod. R. 1893 ujela amer. rychl. lokomotiva „Empire State Expres“ 180 km/hod.

1898-1914: objevuje se a rozšiřuje l. na přehřátou páru. R. 1898 první l. na přehř. páru navrž. něm. inž. W. Schmidtem. Kombinace principu kompoundního s přehřátou párou (r. 1909 na Pacifické dráze).

1914-29: stálý vzrůst výkonu, objevují se turbínové lokomotivy, vodotrubné kotle.

1929 a d. Zavádění vysokých tlaků, zlepšování parního oběhu a tepelné účinnosti, zavádění aerodynamičnosti (myšlenka stará 70 let), nové typy kotlů, individuální pohyb hnacích náprav; klasická lokom. Stephensonova na ústupu.

Článkové l. složené zpravidla ze dvou samostatných podvozků, aby mohly lépe projížděti oblouky, se objevují již v 30. letech min. stol. První navrhl r. 1831 H. Allen. R. 1852 se objevila kombinace 2 spřažených lokomotiv. R. 1862 dvojpodvozková l. J. J. Meyera; r. 1887 navrhl č. l. kompoundní A. Mallet; r. 1907 se objevila čl. l. Garrattova.

Kola l. Prvních k. s nákolkem užil Trevithick u lokomotivy navržené r. 1805 pro wylamskou uhelnou dráhu. Nákolků z kujného železa s tvrzeným povrchem se užilo v 40. letech ale s nezdarem. První nákolky bezešvé, válcované, navrhl F. Bramwell r. 1844. První zdařilé ocelové svařované nákolky vyrobil r. 1851Krupp; týž rok začal vyrábět i ocelové nápravy. R. 1884 se objevila kola z lité oceli.

Kompoundní l. Výhody dvojí expanse páry ve dvou válcích po sobě byly poznány u parního stroje již r. 1776 J. Hornblowerem, pro lokomotivy si dal patentovat sdružené válce r. 1851 J. Samuel, ale skutečnou k. l. navrhl až r. 1876 švýc. inž. A. Mallet; r. 1880 zlepšil tento typ něm. žel. inž. v. Borries.

Kondensátorová l. se objevila po prvé r. 1864 na angl. dráze Metropolitan Railway.

Kotle l. Místo klasických lok. k. se žárovými trubkami se v 20. letech tohoto stol. začíná užívat k. vodotrubných u kotlů na vys. tlak. Nyní se pokusně zavádějí jiné typy kotlů s urychleným vývinem páry (Velox aj.).

Otočné podvozky. R. 1812 si dal patentovat o. p. W. Chapman pro důlní vozíky, u lokomotivy užil po prvé prý r. 1815 Hedley, najisto pak r. 1833 G. Stephenson.

Přehřátá pára. Užití přehřáté p. u lokomotiv si dali patentovat r. 1839 R. a W. Hawthornové, v 80. letech navrhl znovu franc. žel. inž. Monchenil, prakticky však uskutečnil až r. 1898 něm. inž. W. Schmidt.

Rozvody lokomotivní. Zprvu se užívalo jednoduchého rozvodového mechanismu, ale manipulace byla složitá, vyžadovala až 5 úkonů. R. 1833 navrhl amer. technik Norris první vidlicový rozvod, r. 1837 jej zlepšil Hawthorne. První kulisový rozvod navrhl r. 1843 Howe a R. Stephenson jej konstruktivně uzpůsobil; týž rok se objevil kulisový r. Goochův. R. 1844 navrhli k. r. Walschaerts a Heusinger, kol r. 1855 Allan a Trick, r. 1857 P. Fink. První ventilový rozvod lokomotivní navrhl r. 1905 Lentz a r. 1921 Caprotti.

Spalování kouře. Vyskytuje se poprvé u Stephensonovy lokomotivy „Lancashire Witch“, z r. 1828. R. 1841 zlepšil způsob spalování k. S. Hall; r. 1852 J. Mc Conell, r. 1857 J. Cudworth a jiní.

Tendrové l. První t. 1.byla již Blenkinsopova z r. 1812; r. 1829 navrhli t. l. Braithwaite a Ericsson.

Topení naftou bylo zavedeno kol r. 1874 na ruských lokomotivách, t. práškovým uhlím až koncem 10. let našeho století.

Turbinová l. První navrhli r. 1924 J. Reid a J. McLeod; r. 1926 Ljungstrom.

Vysokotlaké l. Vyššího tlaku chtěl užít již Trevithick. Došlo k tomu až v 60. letech, kdy se začalo užívat až 15 at. Vysokotlakými lokomotivními kotly se zabýval od r. 1910 něm. průkopník přehř. páry a vysokých tlaků W. Schmidt, r. 1925 pak navrhl jiný něm. průkopník vys. tlaků O. Hartmann dvě vysokotlaké l. pro říšské dráhy, v nichž lze vyvinout tak až 150 at.

Lopata

Kdy se vyvinula, nelze říci. Původně byla jistě celá dřevěná, někdy v době železné (počítané od r. 1000 př. Kr.) je dole železem obitá. Takto se udržela až do 18. století. Lopata celá želená se vyskytuje již u Římanů, jak dosvědčují vykopávky. Strojní výrobu 1. (válcováním) si dal patentovat r. 1783 Angličan W. Playfair. 

Louskáček

Zatím nejstarší zmínka o něm je v pseudoaristotelském pojednání „Mechanické problémy“ pocházejícím někdy ze 4. století př. Kr.

Loutna

Je původu východního a do Evropy se dostala asi v 8. století prostřednictvím Arebů. Zprvu měla 4 struny, koncem 15. století 6 a v polovině 16. století 8 a počátkem 17. století již 11.

Lože a postel

V obydlí vyhloubeném v zemi („zemljanky“) z doby bronzové, objeveném u Eichenheimu v Německu, byla nalezena prohlubeň vyložená hlínou s otisky pletené rohože, tedy cosi jako zárodek p. Lože ve starém Egyptu, Řecku a Římu jsou vesměs plochá, bez postranic, ale s pelestí v hlavách. V normanské lodi nalezené u Gokstadu a pocházející z doby asi kolem 800 po Kr. byla objevena p. úplně plochá na 4 nohách, složená z řady prken. V obrázkovém rukopisu biskupa Rhabana Maura z r. 1023 je vyobrazena p. složená z rámu a z pruhů, křížem šněrovaných, na něž se ukládaly polštáře. V 15. století jsou p. již s nebesy. R. 1787 se objevuje p. vysunovací z psacího stolu. R. 1831 obdržel R. W. Winfield z Birminghamu angl. patent na p. z mosazných trubek.

Lože pro nemocné, různě ustavitelné, sestrojili r. 1711 Hohlfeld z Hennerndorfu (v Sasku), r. 1741 franc. truhlář Hanot, r. 1781 pařížský mechanik Matthieu a r. 1791 voj. chirurg Braun.

Lože pro rodičky uvádí r. 1595 S. Mercurio.

Ložiska

Hluboko do novověku se na správnou konstrukci l. nijak úzkostlivě nedbalo. Zpravidla byla dřevěná, jako čepy a hřídele. Porůznu se vyskytují čepy pobité železem nebo vůbec železné; již Vitruvius píše o obojích ve své knize De architectura (r. 24 př. Kr.). Vyskytly se také případy, byť ojediněle, že se hřídel otáčel kolem čepu upevněného na ložiskovém rámu a vsunutém do prohlubně v čepu hřídele, zmiňuje se o tom osobní lékař Juliana Apostaty, Oribasius, ve svém lékařském spisu (kol. r. 362 po Kr.), obsahujícím všelicos technického. V 16. stol. se jeví v ložiscích již značná rozmanitost, je to patrné v Agricolově Dvanáctero knih o hornictví (1556) a ještě více v knize Ramelliově. Ramelli zná, mezi jiným, l. visutá, konsolová, posouvatelná a kladičková. Nový konstruktivní vývoj nastal asi v polovině 19. století, konstruují se 1. poddajná prohýbání hřídelů, pánve se vylévají komposicí, mazací zařízení je lepší; charakteristickým představitelem nového typu je 1. Sellersovo (1849), navržené E. Bancroftem.

Kladičková ložiska: zná je již Leonardo da Vinci (kol r. 1496), Agricola i Ramelli uvádějí několik případů užití; později se k. 1. užívá hojně ve větrných mlýnech s otáčivou střechou (holandských).

Kuličková ložiska: první k. 1. (pro nápravy) si dal patentovat r. 1794 slevač železa, Angličan P. Vaughan. R. 1802 dostal franc. patent na k. l. pro kolotoč Francouz Cardinet. Angličan J. Harcourt dostal r. 1820 patent na k. l. pro otočné kladičky na nohách nábytku. Také náš krajan J. Ressel, obdržel r. 1829 rakouskou privilej na „kladičky a kuličky k zmenšení tření čepů a náprav“. Potom se vyrojila řada konstrukcí k. 1. pro nejrůznější účely, r. 1869 konstrukce paříž. továrníka velocipedů J. Suriraye pro velocipedy.

Válečková ložiska: podle Vitruvia užil. v. 1. v obléhacím beranu vojenský inž. Diades, kol.r. 330 př. Kr. Užívali jich také v lodním stavitelství Římané. Potom se s v. 1. shledáváme až zase v 18. století u holandských stavitelů mlýnů, podrobný návod ke konstrukci těchto v. 1. podali Natrus, Polly a van Vuuren ve velkém mlynářském spisu Groot vokomen Moolenboek (Amsterodam, 2 díly; 1734-36).

Mazání ložisek se dlouho věnovala jen nepatrná pozornost, mazala se jen jednou za čas a všelijak. První, primitivní, maznice se stálým mazáním (tuhým) se vyskytuje ve spisu (Les raisons des forces mouv.) franc. technika S. de Caus z r. 1615. První návody k řádnému mazání podal Leupold ve svém Theatrum machin. gener. (1724). První řetízkové mazání si dal patentovat r. 1847 Francouz Décoster. Mazání nákružky i volnými prstenci se objevilo po porvé koncem 70. let min. století, a to ve Spojených státech.

Luk

Kamenné hroty šípů se vyskytují již v době kamenné (asi 400 tis. př. Kr.). Asi 25 tis. př. Kr. se objevují hroty kostěné nebo rohovinové. Dřevěné luky byly objeveny v kolových stavbách švýcarských asi z doby 3500 př. Kr. Ve válečnictví se užívalo luku až do 17. století. Naposledy se objevují lučištníci (angličtí) r. 1627.

Lyže

Nejstarší známá zpráva o lyžích je z r. 922, zpráva Araba Ibn Fadhlana, který se dostal do m. Bulgaru, při vtoku ř. Kamy do Volhy: „Lidé si přivazují po nohy zvířecí kosti, každý vezme do ruky dvě hole s bodcem, vráží je za sebou do sněhu a kluže po sněhu…“

 

Lžíce a naběračky

Byly nalezeny již z konce starší doby kamenné (kol. r. 5000), vyhloubeny v tenkých kostech. O málo mladší jsou staroegyptské 1. dřevěné, kamenné, slonovinové a p. Staří Řekové užívali l. zřídka, starší Římané již častěji, jedli lžícemi bronzovými, kostěnými n. stříbrnými. Ve středověku, ba ještě počátkem novověku, byly l. vzácným stolním náčiním. R. 1710 vynalezli dva dělníci v Rudohoří prostřihování lžic z černého plechu a formování jich kováním. R. 1842 dostal gdánský klenotník Damm patent na výrobu lžic válcováním.

Magnet

Číňané prý jej znali a dovedli užívat již 2000 př. Kr., ale spolehlivých dokladů o tom není. Nejstarší zpráva o m. je v Aristotelově spisu „O duši“, mluví se tam o tom, že řecký filosof Thales první poznal (koncem 6. stol. př. Kr.) jistou železnou rudu přitahující železné piliny a kousky železa. Plato mluví v jednom dialogu sokratovském o schopnosti m. pronikat celým řetězem kousků železa. Řekové léčili magnetem trudnomyslnost, hubenost, dnu a křeče. První návod k magnetizování železa podal Angličan A. Neckam r. 1187 (?); magnetické póly rozpoznal r. 1269 Pierre de Maricourt a objevil, že se nestejnojmenné póly přitahují. Podkovovitý magnet navrhl D. Bernoulli r. 1743.

Maják

Užívalo se ho jistě dávno před 8. stol. př. Kr., soudíc z toho, že Homér mluví o m. v Iliadě i v Odyssee jako o věci obvyklé. V 80. letech 3. stol. př. Kr. byl postaven na útesu před ostrovem Farem u Alexandrie m., pokládaný za jeden ze sedmi divů světa. Sloužil asi do 12. století. Dlouho do středověku byl oheň na m. nekryt. O m. svítilně je nejstarší zmínka z první pol. 15. stol., byl jí opatřen m. paniumský na Bosporu. Koncem 18. stol. byly m. opatřovány Argandovými lampami. R. 1790 byl m. na ostrově sv. Anežky první opatřen otáčivým světlem. Svítivost m. značně zlepšil franc. fyzik Fresnel svým optickým zařízením, kombinací čoček a hranolů. První byl tímto zařízením opatřen (r. 1823) m. v ústí ř. Garonny.

Mandl (mechanický)

Zatím nejstarší zmínka o mechanickém m. je z r. 1320 kdy byl postaven (s pohonem koňským) v Augsburgu k veřejnému užívání. O jeho zařízení není nic známo. První podrobnější popis a vyobrazení m. m. je v knize J. Bessona, Theatrum instrumentorum (1565); těžký kámen je pohybován po válcích lany mechanismu, jehož kolo s palci jen na polovině obvodu zasahuje střídavě do dvou jiných kol, na jednom a druhém konci průměru hnac. kola. Pohon je koňský, žentourem. Podobný m. m. je také v knize V. Zoncy (Novo teatro di machine, 1607), poháněný jednak šlapacím kolem, jednak žentourem. Mechanismus k pohybu m. převádějící pohyb otáčivý v posuvný, navrhl v několika variacích již Leonardo da Vinci. R. 1790 sestrojil Angličan E. Bunting m. s dutým válcem, ohřívaným z vnitřku rozpáleným železem. Francouz Monlfraine sestrojil r. 1829 m. s válcem ohřívaným parou.

Mandolína

Objevuje se v Evropě někdy poč. 13. století.

Mansardová střecha

Sestrojil ji franc. stavitel N. F. Mansart r. 1650.

Mapy

Nejstarší známé jsou katastrální mapy starobabylonské z údobí 2300-2100 př. Kr. na hliněných destičkách (ulož. v Brit. muzeu). V turinském muzeu je uložen papyrus někdy z doby 1370 př. Kr. s hrubou mapou zlatých polí v Nubijské poušti. Nejstarší mapa zemského povrchu pochází někdy z 1. 520 př. Kr. a navrhl ji Hekatos z Miletu. První teorii o navrhování map podal C. Ptolemaios ve svém „Zeměpisu“ (kol r. 135 po Kr.). Asi ze 4. stol. po Kr. pochází mapa vojenských silnic římských (tzv. tabule Peutingeriana). Nejstarší námořní mapu navrhl roku 1318 P. Visconte. Mapu reliéfní vynalezl r. 1510 P. Dox. Nový způsob projekce map navrhl r. 1596 G. Mercator. První návrh geologické mapy podal r. 1683 M. Lister. První mapu vrstevnicovou navrhl r. 1728 Cruquius.

Margarín

Připravil poprvé franc. chemik Mège-Mouriès r. 1869 a od r. 1870 jej vyráběl ve velkém.

Masová tresť

První se o ní zmiňuje r. 1714 něm. filozof Leibniz. R. 1815 vynalezl Němec Westrumb polévkové kostky. R. 1821 připravil masovou t. Francouz Proust. R. 1847 navrhl něm. chemik Liebig, aby se m. t. vyráběla ve velkém z jihoamerického dobytka. Stalo se tak až r. 1863 v Uruguayi. 

Matrace

Až do 20. let min. století jen měkké; r. 1818 vynalezl Belgičan Nuellens spirál. pružiny do m. a r. 1824 si dal Francouz Delangle patentovat drátěnky.

Měď

Podle novějších zkoumání byla prvním kovem prakticky užívaným. Byly objeveny kamenné vázy vyhloubené měděným válečkem; nález pochází nejméně z 5.-6. tisíc. př. Kr. Pravidelněji se mědi začíná užívat až kol. 3000 př. Kr. (v Egyptě). Do Evropy se dostává měď někdy kol 2500 př. Kr., ale vlastní evropská doba měděná začíná až kol. r. 2000. O hutní výrobě mědi informují podrobně až některé technolog. spisy ze 16. stol., zejména G. Agricoly Dvanáct knih o hornictví a hutnictví. Značnějším pokrokem ve výrobě mědi bylo zavedení plamenové peci (poprvé kol r. 1696) v Schneebergu (v Sasku). Moderní způsob výroby m., v konvertru, byl zaveden Manhesem r. 1880.

Mědirytina

Za vynálezce platívá Ital Maso řeč. Finiguerra, vynalezl prý m. r. 1458, ve skutečnosti zhotovil jen první otisk m. na papír. Skutečný původce m. není znám. Nejstarší známá m. pochází z r. 1446.

Mechanograf

Přístroj, sestrojený r. 1928 inž. L. Klímou, kterým lze zaznamenati na papírový pás jednotlivé pracovní pohyby dělníka u nějakého obráběcího stroje a potom týmž m. tyto pohyby samočinně reprodukovati na příslušném kopírovacím obráběcím stroji.

Měrky (kalibry)

Již v 2. polovině 14. století se užívalo m. ke kontrole průměru dělových kulí kamenných. Někdy v 16. století se užívalo šablon, jednak s různě velkými výřezy při jedné hraně, jednak s různě velkými kruhovými otvory. V sériové výrobě pušek poč. 19. století se užívá již měrek mezních; poč. 40. let se v Americe začíná užívat již celých sad těchto měrek. R. 1908 sestr. C. E. Johanssen přesné měrné destičky.

Měřítka

Nejstarší známé m. je starobabylonské, pocházející někdy z 3. tis. př. Kr.; měří babylonský dvojloket (asi 0,99 m). V jedné kolové stavbě švýcarské bylo objeveno skládací měřítko. Objevuje se znovu až v druhé pol. 18. století. 

Metr a kilogram

Zavedeny jako zákonná míra po prvé r. 1800.

Metronom

Přístroj udávající takt, se vyskytuje poprvé v jednom arabském spisu z 9. století, ovšem velmi primitivní. Poté až v 18. století, a to v rozmanitých konstrukcích. Nynějšímu nejpodobnější m. sestrojil r. 1790 prof. matem. v Berlíně, A. Bürja. M. v nynější podobě je vynálezem J. Mälzela z Vídně, roku 1815.

Míče

Byly známy již starým Egypťanům, šité i pletené, plněné žíněmi n. otrubami, velké m. také peřím. Kol. r. 70 př. Kr. byl v Římě vynalezen m. nafukovací. První zprávu o m. kaučukovém přinesl Kolumbus ze své druhé cesty, spatřil jej u domorodců na Haiti.

Mikrometr

Vyskytuje se na měřickém kompasu z r. 1631. Anglický hvězdář W. Gascoigne užil m. k posouvání nitkového kříže teleskopu. Přesné m. začal hotovit kol r. 1830 H. Maudslay. V strojní praxi se uplatnil poprvé mikrometr J. L. Palmera z r. 1848, vyráběný od r. 1867 firmou Brown a Sharpe.

Mince

Nejstarším kovovým platidlem byly kovové pruty opatřené vyraženou značkou, jako zárukou jakosti a váhy. První mince se objevují v starém Řecku, jsou lité a okrouhlé. Později se objevují mince ražené; nejstarší známé ruční razidlo je z počátku 5. stol. př. Kr. M. vroubkované na okraji se objevují v Římě koncem 2. století př. Kr. Až do počátku novověku se razí m. jen ručně na kovadlině razidlem a kladivem. Razidlo k přesnému ražení navrhl poč. 16. století Leonardo da Vinci. R. 1552 sestr. Francouz A. Brulier válcovací zařízení k válcování slitků mincovních. R. 1617 sestrojil mincovní mistr pařížské mincovny Briot válcové razidlo (mince se protáhla mezi válci, na jejichž obvodu byl vyražen obraz jednak rubu, jednak líce mince). Vroubkovací stroj na vroubkování mincí sestrojil r. 1685 franc. inženýr Castaing. Přesné seřizovací razicí zařízení sestrojil v 80. letech 18. století J. P. Droz. Tohoto zařízení užívali v továrně na lokomotivy Boulton a Watt k ražení mincí parním pohonem. Razicí stroj sestrojil r. 1817 něm. konstr. Uhlhorn.

Minerálky umělé

Na možnost vyráběti umělé m. poukázal r. 1572 L. Thurnyser z Berlína. Kdo je začal vyrábět a kdy, není bezpečně známo, ale v 2. pol. 17. století byly již známy. Jako původci různých minerálek se uvádějí F. Hoffmann z Halle (1735), G. F. Venel z Montpellieru (1755), angl. chemik J. Pristley (1772). Domácí přístroj na výrobu minerálek sestrojil r. 1832 F. C. Bakewell.

 

Miny

Minou se původně rozuměl podkop pod hradební zdí: na konci byla chodba vypažena dřevem nasyceným hořlavinami, když dříví shořelo, propadl se podkop a s ním i základy hradeb. Později se název mina přenesl na podzemní nálož trhaviny, kterou se mělo dotčené místo vyhodit do povětří, a potom také na jakési pumy, uložené pod vodou nebo plující. Nejstarší zpráva o trhavinové mině je z r. 1403, kdy florentský vojenský inženýr Domenico di Matteo užil při obléhání Pisy nálože ze střelného prachu. Poté se ve vojensko-technických rukopisech (Kyeserově, Fontanově, Marianově aj.) pojednává o prachových minách již napořád.

Vodní miny: první popis jich podal r. 1607 Ital B. Crescentio. O zapalování podmořských min elektrickým proudem se pokoušel již r. 1812 P. L. Schilling v. Cannstadt na Něvě v Petrohradu. Patentovat si dal takové zařízení r. 1831 Angličan Hare. R. 1853 se užilo k odpalování min poprvé proudu vzbuzeného induktory.

Mitraileusa

Rychlopalná zbraň s četnými hlavněmi, uloženými buď pevně neb v svazku otáčivém. Ve středověku se m. nazývala „varhany“, poněvadž to byla zbraň s několika „píšťalami“ (hlavněmi). Nejstarší m. se objevila r. 1358 v Holandsku r. 1373 v Trieru. R. 1387 byly zhotoveny ve Veroně „varhany“ se 144 hlavněmi, ve 3 řadách, odpalovalo se naráz 12 hlavní. M. s otáčivým svazkem hlavní, tzv. revolverová, se vyskytuje poprvé v rukopisu Kyesera z Eichstädtu z r. 1405 a poté v náčrtcích Leonarda da Vinci (kol. r. 1500). Dosti revolverových m. se dochovalo z prvních desetiletí 17. století. Znovu se objevují m. až zase v 2. polovině 19. století. V občanské válce severních a jižních států Spoj. států severoamerických se velmi osvědčila revolverová m. R. J. Gattlinga (1861), poté se objevila r. m. B. B. Hotchkisse (1868). Ve Francii se objevila v téže době m. A. de Reffye, s 25 hlavněmi a později m. De Montigny.

Mluvicí stroje

Četné zprávy ze starověku a středověku o mluvicích hlavách jsou velmi neurčité a podle všeho pouhé legendy. První mluvicí (slabikující) stroj sestrojil r. 1778 W. v. Kempelen, král. rada v Bratislavi, stroj měl 13 otvorů s různými klapkami na způsob rtů, které se rozvíraly a přivíraly a podle toho proud vzduchu z měchů vyluzoval různé zvuky podobné zvukům lidské řeči. R. 1780 předložil kodaňský fyzik Kratzenstein petrohradské akademii věd mechanismus vyluzující různé hlásky, r. 1782 předložil dvě podobná zařízení pařížské akademii věd abbé Mical. R. 1835 sestrojil vídeňský mechanik J. Faber mluvicí mechanismus s klávesnicí, který dovedl dobře napodobit lidskou řeč i zpěv. R. 1872 sestrojil A. G. Bell (později vynálezce telefonu) mluvicí loutku. R. 1877 se objevuje fonograf a r. 1887 gramofon. Novějším pokusem o m. s. byl tzv. „autexofon“ (s mechanismem napodobujícím hlasivky), sestrojený roku 1907 vynálezcem parní turbíny Ch. Parsonsem. Další četné pokusy o m. s. vyvrcholily zatím r. 1939 v americkém m. s. elektroakustickém, v němž se lidské zvuky vzbuzují různými elektronkami a potom upravují elektrickými filtry.

Mlýnek kuchyňský

Mlýnky na koření s vodorovným hřídelíkem jsou známy z 16. století, mlýnky se svislým h. se objevují až v 18. století.

Mlýny

Nejstarším způsobem rozmělňování obilních zrn je drcení mezi dvěma plochými kameny. Časem se spodní kámen prohloubil a vznikla miska; z té se pozvolna vyvinul moždíř a z kamenného tlouku kamenná palice. Vývoj však šel ještě jiným směrem; na spodní kámen se nasadil, do čepu, kámen otáčivý, později opatřený násypným otvorem pro zrní; byl otáčen klikou, která se časem prodloužila v šikmou tyč, zachycenou v jisté výšce nad čepem žernovu. O takovém otáčivém mlýnu se zmiňuje Cato starší ve svém spisu o polním hospodářství (De re rustica). Podle novějšího zkoumání lze vznik m. s otočným žernovem klásti do 3. až 4. století př. Kr. V Pompejích byl nalezen otáčecí mlýn kuželový: na spodním kuželi byl nasazen komolý dvojkužel, spodní část zrno rozmílala, horní sloužila za násypku. Tento typ se však neudržel, zůstalo při kamenech v podstatě plochých.

Mlýn vodní

Kdy a kde se objevil poprvé, nelze pověděti s jistotou před 4. století po Kr. Starší zmínky, často uváděné – řeckého básníka Antipatra z počátku 1. století př. Kr. (žili v té době tři toho jména) o tom, kterak „Ceres poručila Najadám by konaly práci (otrokyň). Poslouchají, vrhají se na kola, ženou prudce vlny a jimi těžký mlýn“, řeckého zeměpisce Strabona, že Mithridates, král pontský dal zřídit vodní stroj v parku v Kabyře r. 65 př. Kr., a konečně neurčitá zpráva Plinia st. v jeho Historia naturalis (kol. r. 75 př. Kr.), kterou lze čísti na různý způsob – ponechávají v pochybnostech. První určitou zprávu o vodních mlýnech máme až v ediktu císařů Honoria a Arcadia vydaném r. 398 na ochranu vody k pohonu mlýnů v městě Římu. Jakými vodními koly byly mlýny té doby poháněny, nelze říci. O kole na spodní vodu s převodem ozubeným soukolím k pohonu m. se zmiňuje Vitruvius kol. r. 16 př. Kr. O pohonu mlýnů koly na svrchní vodu není ve starověku ani zmínky. Ve středověku se s tímto pohonem setkáváme po prvé až k pol. 14. století, v drážďanském obrázkovém rukopisu Sachsenspiegel.

Zato leccos se zdá nasvědčovat tomu, že již v starověku znali vodní k. vodorovné (na svislé ose) připomínající spíše turbínu, ač první historická zpráva o tomto druhu kol je až někdy z 5. století po Kr., a to ve sbírce irských zákonů (tzv. Senchus Mor). Tato vodorovná k. byla značně rozšířena v mlýnech dosti dlouho do novověku.

Mlýn lodní

Roku 536 po Kr. oblehli Gótové Řím a přerušili přítok vody na mlýny uvnitř hradeb,

i dal římský vojevůdce Belisar zřídit na Tibeře mlýna lodích. Z Říma se rozšířily po Evropě. V Čechách byly zavedeny z příkazu krále Václava IV. r. 1384. Říkalo se jim škrtáky.

Mlýn větrný

Velké nesnáze s časovým určením vzniku jsou také u m. větrných. Často uváděné údaje o raném vzniku jich se ukázaly kritickým zkoumáním buď anachronismy, nebo i podvrhy. Platí to o zprávě k r. 340, kdy podle waleské kroniky Iolo Morganwye byly větrné m. zavedeny do Walesu, o zprávě k r. 669, kdy prý byl postaen v Cantebury, o zprávě k r. 883, kdy prý byl darován opatství croylandskému králem Witlafem, a o zprávě k r. 1105, kdy byl darován opatství v Newburgu atd., až do té zprávy, vztahující se k polovině 12. století, kdy se „s mlýnem větrným shledáváme najisto na Petříně“ – jak se vytrvale opakuje v různých obměnách v naší literatuře o dějinách mlýnů; (od citátu z pověstné Hájkovy kroniky, že r. 718 byl v Čechách postaven první vodní mlýn „neboť před tím všichni čeští mlýnové na horách a větru byly“, se již moudře upustilo).

Skutečnost, zjištěná dosud novějším bádáním, je taková: o větrném mlýnu v Evropě není ověřeného dokladu před poč. 13. století. Prozatím se neví, zda vznikl v Evropě samostatně, či sem byl přenesen křižáky z Východu (existence větrného mlýnu tam je prokázána aspoň pro poč. 9. století zprávou jednoho arabského cestovatele). Nejstarší historická zpráva o větrném m. je z r. 1222, kdy se připomíná v. m. na hradbách Kolína n. Rýnem. Až do konce 15. století byly mlýny celé otáčivé na čepu v základech (nazývaly se „berani“ n. „kozelčí“). V 16. století se objevují v. mlýny, u nichž se otáčela jen kupole nesoucí větrné kolo (nazývaly se „paltrokové“ n. „holandské“); nejstarší obraz jich je v technic. náčrtcích Leonarda da Vinci z 90. let 15. století. K praktické potřebě byly uzpůsobeny v 2. polovině 16. století Holanďany.

Mlýn parní

R. 1754 postavil anglický inženýr Smeaton při voj. skladišti v Deptfordu mlýn poháněný vodním kolem, na něž padala voda z nádrže, do níž čerpal Newcomenův „ohňový stroj“. Skutečný parní mlýn, s parním strojem Wattovým, byl postaven r. 1782 v Ketley (Anglie). Velký p. mlýn s parním strojem 50 k. s. byl postaven podle plánů továrny Boulton a Watt v Londýně a uveden v chod. r. 1786. V Čechách byl zřízen první p. m. r. 1842 u Slaného.

Americký mlýn – tak se nazýval mlýn s čisticími stroji a s velmi zmechanizovanou dopravou mezi jednotlivými stroji. Průkopníkem a prvním stavitelem těchto mlýnů byl Oliver Evans, první sestrojil poč. 80. let 18. století. V Čechách byly postaveny první a. mlýny r. 1846, a to parní m. na Smíchově a v Lovosicích, a vodní a. m. v Praze.

Mlýn válcový

Předchůdcem jsou ruční mlýnky s rýhovanými válci, které sestrojoval císař Karel V. se svým italským mechanikem J. Turrianem (16. století). Podobný m. je popsán a vyobrazen ve spisu A. Ramelliho (Le diverse et artif. machine, 1588). V Anglii se vyskytují v. m. počátkem 18. století, ale sloužily jen k šrotování obilí pro dobytek apod. R. 1834 zřídil švýc. inženýr Sulzberger ve Frauenfeldu v. m. na mouku s ocelovými válci s povrchem na způsob pilníku. R. 1873 užil inž. B. Wegman mlecích válců porculánových, přitlačovaných k sobě pružinami.

Automatický mlýn: tak se nazývá m. s podrobnou dělbou práce, pro každý úkon je speciální stroj, a doprava je úplně zmechanizována. První a. m. byl postaven r. 1881 v Anglii. V Čechách byl zřízen první r. 1900 v Košticích n. Ohří.

Mlýn slapový

(tj. poháněný přílivem a odlivem)

Necháme-li stranou, jako málo podobnou pravdě zprávu, že již v 11. století byly slapové m. v Benátkách, lze na první doklad o s. m. pokládat návrh ital. technika J. Mariana, obsažený v jeho rukopisu z r. 1438. Podrobnější návrhy podal M-ův krajan, inž. F. Veranzio ve svém spisu (Machinae novae, 1595). Nejstarší mlýny toho druhu postavili r. 1637 holandští kolonisté u Brooklynu (Spojené státy). R. 1693 obdržel J. Hadley první angl. patent na slapový motor, blíže neurčený. R. 1713 vynalezl tesař Perse z Dunquercu vodní motor, jak pro příliv, tak pro obyčejný říční proud. Poté se návrhy s. m. množí.

Molybdén

Chem. prvek, kov, připravil r. 1782 švédský chemik P. J. Hjelm.

Monokl

Původně se nevtiskoval do oka, byl na držátku jako lorgnon (nejstarší vyobrazení na rytině J. Stradona z r. 1570); v oku se začal nosit někdy od 40. let 18. století.

Mosaz

Byla známa již několik stol. př. Kr. na maloasijských ostrovech. V Římě za cís. Augusta se z ní razily mince. Až do konce 18. století se připravovala m. z mědi a zinkové rudy (kalamínu), r. 1781 si dal patentovat J. Emerson výrobu m. ztavením mědi a čistého zinku.

Mosty dřevěné

Nejstarší jsou dřevěné lávky spojující kolové stavby (z doby kamenné a bronzové) s břehy. Nejstarší dřevěný most, o němž se zachovala zpráva, byl tzv. „pons Sublicius“, postavený kolem r. 620 př. Kr. Dva dlouhé d. mosty přes Rýn na pilotách dal postavit r. 54 př. Kr. Cesar. Nejstarší d. most v Londýně byl postaven r. 993. Kol. r. 1100 byl postaven d. m. přes Vltavu v Praze asi v místech nynějšího m. Karlova. Věšadlový most postavil r. 1550 ital. stavitel A. Palladio přes ř. Cismonu. Několik typů d. mostů zobrazuje a popisuje F. Veranzio v knize Machinae novae (asi 1595).

Mosty kamenné

Nejstarší zpráva o k. m. je o mostu postaveném kolem r. 620 př. Kr. přes Eufrat v Babylonu; byl prý 300 m dlouhý, z kamenných trámců položených na pilíře vzdálené od sebe 4 m; pilíře byly z lomového kamene, spojeného železnými svorníky zalitými olovem. Druhým nejstarším mostem, o němž je povšechná zpráva, byl „pons Salarius“ v Římě, postavený kol. r. 600 př. Kr. R. 106 postavil římský stavitel C. Julius Lacer most přes řeku Tajo ve Španělsku u Alcantary, ze žulových kvádrů na sucho. R. 1146 byl postaven k. m. v Řezně. V 1. 1158-72 stavěn k. m. v Praze, tzv. Juditin; byl dlouhý asi 600 m, široký 7 m, měl 23 pilířů širokých 8-10 m, takže zužovaly koryto Vltavy a způsobovaly velké vzdutí a nahromadění ledu, proto byl most několikrát lze pobořen a r. 1342 zničen nadobro. Na zbytcích pilířů byl postaven most Karlův; dříve než tento byl postaven k. m. v Písku, nejstarší dochovaný m. v Čechách. Most přes Addu u Trezza (Itálie) postavený v 1. 1355-85 měl smělé rozpětí 72 m.

Mosty pontonové

Snad nejprvnější most p. dal postavit r. 513 př. Kr. perský král Darius přes Bosporus; stavěl jej řecký stavitel Mandroklos ze Samu. Přes zakotvené lodi byla natažena lana a přes ně položeny dvojité trámce. R. 1825 vynalezl rakouský vojenský inženýr K. v. Birago rychle sestavitelný a rozebíratelný ponotový m. vojenský, který byl zaveden u zákopníků některých armád.

Mosty visuté

První most zavěšený na ocelových drátech (nespletených) postavil r. 1816. R. Lee přes řeku Gala (v Anglii). R. 1851 postavil něm. inženýr v Pittsburgu, J. A. Roebling, první železniční most zavěšený na ocel. drátech, přes Niagaru; rozpětí mostu 250 m, průměr hlavního drátu 16 cm. Nejstarší známý most řetězový postavili Číňané kolem r. 67 po Kr., přes údolí u města King-tung-fu. F. Veranzio zobrazuje a popisuje ve své knize Machinae novae (kol. r. 1595) řetězový most, s řetězy zakotvenými v mostních věžích. První jízdní most řetězový byl postaven r. 1809 přes Merrimack v Massachussetts zdéli 75 m v jediném rozpětí. R. 1826 postavil T. Telford ř. m. přes Menaiský průplav v rozpětí 176 m. Konstrukci řetězových m. podstatně zdokonalil inž. F. Schnirch r. 1858; první (železniční) most svého typu postavil přes Dunajský průplav ve Vídni. Ze starších ř. m. měl největší rozpětí most přes ř. Monoghaelu u Pittsburgu, postavený v 1. 1872 až 1877 Hemberlem. 

Mosty železné

První obloukový litinový m. postavili v 1. 1769-79 přes ř. Savern u Coalbrookdale J. J. Wilkinson a Abraham Darby. R. 1796 byl postaven ve Spojených státech přes Jakubovu úžinu inž. Finalayem první m. visutý ze svářkového železa. V 1. 1846-50 postavil R. Stephenson přes Menaiský průplav (v Anglii) most Britania typu skříňového.

Motor na práškové uhlí

První patent na jakousi spalovací turbínu na práškové uhlí byl vydán ve Spojených státech r. 1851. Od té doby se vynořilo četně projektů, ale skutečné pokusy konal v 1. 1890-1903 až Angličan McCallum. V téže době pracoval v Německu Worgistky, také Diesel zkoušel m. na práškové uhlí, ale s nezdarem. V D-ových pracích pokračoval hlavně R. Pawlikowski.

Motyka

Motyky kamenné různého tvaru jsou známy již z doby kamenné (5. až 2. tisíc. př. Kr.). Byly upevňovány na násadu se zobcem. V mladší době kamenné se m. hotovily z jeleních parohů. Z doby bronzové se zachovaly četné motyky měděné a bronzové. Asi od 5. století př. Kr. se hotovily m. železné.

Moždíř

Moždíř k vytloukání zrní, k přípravě barev a p. znali již staří Egypťané, Řekové a Římané. Byly kamenné a někdy vylité kovem. Theofilus Presbyter uvádí kol. r. 950 m. bronzový.

Mrakodrap

První byl postaven r. 1883 v Chicagu architektem Jennerem z ocelové kostry a výplňového zdiva.

Multiplikátor elektronů

První princip r. 1919 Slepian. Sestrojil r. 1933 P. Farnsworth.

Musea technická

Předchůdcem jich byly různé „kabinety kuriosit“, obsahující i rozmanité věci technické. Nejstarší taková sbírka vznikla r. 1560 v Drážďanech. První technické museum vytvořeno z technických sbírek odkázaných vynikajícím franc. mechanikem Vaucansonem r. 1782 franc. králi Ludvíku XVI.; bylo zřízeno za Revoluce v Paříži p. n. Conservatoire national des Arts et Métiers. R. 1851 zřízeno umělecko-průmyslové muzeum v Londýně, zárodek nynějšího Science Museum v South Kensingtonu. R. 1864 založeno ve Vídni Muzeum für Kunst u. Industrie, první toho druhu na pevnině; r. 1880 otevřeno ve Vídni Technologisches Muzeum. R. 1903 založeno v Mnichově Muzeum von Meisterwerken d. Naturwissenschaft u. Technik. R. 1907 otevřeno ve Vídni Technisches Muzeum; r. 1908 v Praze české Technické m.

Mýdlo

Je pravděpodobně původem z Východu, kde se připravovalo z tuku a popelu od pradávna. Bylo však jen jedním z těchto čisticích prostředků: alkalií (získaných z popelu jistých rostlin) soli, medu, moučky z bobů, otrub, valchářské hlinky, kvasu ječmenného, pemzy, žluči, shnilé moči. Shnilou močí se pralo převážně prádlo v Římě. Obličej si v Římě umývali valchářskou hlinkou. V době císařství poznali Římané mýdlo – sapo – od Galů a Germánů, ale užívali ho, jako oni, jen k pomádování vlasů. O mýdlu jako prostředku čisticím se zmiňuje po prvé až ve 2. století po Kr. Galenos. Ve středověku bylo v Evropě proslaveno mýdlo marseilleské (od 9. století), později (od 14. století) mýdlo benátské a mýdla španělská. Nejvíce mýdla se spotřebovalo k umývání; na praní se užívalo téměř do počátku 19. století ponejvíce louhu z dřevěného popelu. Technické pokroky v mydlářství byly do poloviny 18. století pranepatrné. Až r. 1741 objevil Geoffroy vysolování kuchyňskou solí, takže se získalo mýdlo tvrdé, proti dřívějšímu mazlavému; v 2. polovině 18. století vyzkoumal franc. chemik Chaptal podstatu zmydelňování. Tím byly položeny základy k výrobě mýdla technicky dokonalejší, přispěla k tomu také levnější výroba sody ve velkém.

Náprstek

Jeho původ není ještě bezpečně zjištěn, ale byl nalezen v četných vykopávkách starořímských v Itálii i v jiných římských sídlištích. V nálezech se vyskytují n. rozmanitého tvaru, i bez čepičky, pouhé prstence. Ze středověku je nejstarší zmínka z r. 1150 v rukopisu abatyše Hildegardy z Bingenu. Nejstarší zmínka o náprstkářích (hotovitelích n.) je z r. 1382 z Norimberku, kdy tam utvořili cech.

Naslouchadla

Nejstarší zmínka je v Magia naturalis (vyd. 1589) od G. della Porta. Také A. Kircher je popisuje ve své „Musurgia“ (1650). Lékařské n. (tzv. stetoskop) vynalezl r. 1816 R. T. H. Laennec.

Násoska

Popisuje ji již Filon Byzantský ve spisu Pneumatika (kol. r. 230 př. Kr.). Technicky užito při vodovodu do hradu Pergamonu, vedoucího přes několik kopců (kol. r. 180 př. Kr.).

Navštívenka

Nejstarší známá navštívenka je z r. 1560; stojí na ní psáno: Johann Wextenhoft, student z Padovy, 1560.

Neon

Chemický prvek, plyn tzv. chemicky netečný, objevili r. 1898 v argonu angl. chemikové W. Ramsay a M. Travers.

Nikl

Chemický prvek, kov. Objevil r. 1751 švédský horní rada A. F. Cronstedt. Úplně čistý připravil J. B. Richter r. 1804. První evropská niklová huť otevřena r. 1824 v Gloggmitz v D. Rakousích.

Niklové mince

Razili je již kol. r. 235 v Baktrii.

Niněra

Starý hudební nástroj, mnohostrunný, v němž se struny zkracují klapkami a pojíždí se po nich nakalafunovaným kolečkem. Objevuje se v rukopisech z 9. století. R. 1716 byla zlepšena výrobcem hudebních nástrojů Batonem ve Versaillích.

Nitroglycerin

Trhavinu, vyrobil r. 1846 působením konc. kyseliny dusičné na glycerin ital. chemik A. Sobrero.

Nonius

Posuvné zařízení k odčítání zlomků dílců na měřítkách, vynalezl pravděpodobně Francouz T. Vernier; popsal jej v knize, vyd. r. 1631.

Noty

Vynalezl je kolem r. 1025 Guido z Arezza, benediktin z kláštera u Ravenny. Nejstarší (tištěné deskotiskem) n. jsou z r. 1473. Tisk n. s vyměnitelnými typy vynalezl r. 1473 tiskař U. Hahn z Říma. Tisk n. kovovými typy zavedl r. 1498 Ottaviano de Petrucci, a to tisk na dvakrát, nejprve notové linie, potom vlastní noty. Tento způsob zjednodušil r. 1525 P. Haultin z Paříže tím, že na každém typu byla nota s kouskem not. linií. Psaní not po nynějším způsobu zavedl r. 1528 M. Agricola z Magdeburku. R. 1586 zavedl S. Verovio tištění n. měditiskem. Stereotypii do tisku n. zavedl tiskař F. Reinhard ze Štrasburku r. 1800.

Stroj na psaní not, samočinně zapisující noty hrané na klavír, n. jiný hudební nástroj, navrhl angl. duchovní Creed někdy kol. r. 1747, ale ve skutečnosti neprovedl. Nezávisle na Creedovi připadl na touž myšlenku J. F. Unger, purkmistr z Einbecku r. 1745, ale toliko svůj návrh popsal ve spisu vyd. r. 1774. Mezitím jeho myšlenku provedl někdy v 50. letech 18. století G. Hohlfeld.

Nové stříbro – argentan, alpaka, pakfong

Sloučenina niklu s mědí, popř. též se zinkem a železem, vyráběli odedávna Číňané (pakfong). První pokus o výrobu v Evropě se stal v pol. 18. století v Německu. Roku 1823 se začal vyrábět v Německu „argentan“. R. 1850 připravil franc. chemik Halphen slitinu niklu, mědi, zinku a železa, nazvanou později alpaka.

Nýtovačka

Sestrojil r. 1838 Fairbairn.

Obloukovka mluvící a zpívající

Zpívající objevil r. 1894 angl. fyzik Duddell, mluvící pak r. 1898 něm. fyzik E. Simon.

Obracečka sena

Vynalezl r. 1816 Salmon.

Obrazy rozkládací

V knihách se vyskytují nejdříve v anatomických spisech, r. 1556 pak v italském vydání Vitruviova spisu o architektuře.

Obruč

Jako dětskou hračku uvádějí již římští básníci Sextus Propetrus a Horác, kol. r. 20. př. Kr. 

Obtisky

Tj. olejové obrázky sloupající se navlhčením papíru, na němž byly naneseny (dětská zábava známá starší generaci), mají předchůdce v obtiscích rytin na porcelán podle způsobu vynalezeného A. Spenglerem r. 1870 a v obtiscích mědirytin na lakovaný plech podle franc. patentu br. Giradů v Paříži, z r. 1807. R. 1825 obdržel A. Rothmüller rakouský patent na obtiskování olejových obrázků s papíru, tento způsob byl později zlepšován, a v 60 letech upraven C. Pocherem z Norimberku na obtiskování za studena, jako hračka pro děti.

Obuv

Do poč. 19. století se obuv hotovila je ručně a to přišíváním podrážky k svršku. První stroj na šití obuvi si dal patentovat r. 1790 Angličan Th. Saint; zda jeho stroj byl skutečně proveden, není známo. R. 1809 vynalezl Američan D. Randolph, a r. 1810 samostatně jeho krajan Barnett, flokování, a to floky kovovými. Floky dřevěné zavedl r. 1839 Kranz z Drážďan. Stroj na flokování kovov. floky vynalezl r. 1810 angl. inž. M. I. Brunel, na flokování dřevěnými floky r. 1844 Lefèvre a Bost z Paříže. R. 1810 si dal patentovat Američan R. Woodman připojování podrážky k svršku šrouby; nezávisle na W. zavedl tento způsob r. 1822 Brecht v Stuttgartu. Stroj na zavrtávání těchto šroubů vynalezl r. 1856 Francouz Blanchon. R. 1851 vynalezl Američan James Drew první praktický stroj na přišívání podešve k svršku. D-ův stroj byl r. 1858 zlepšen Američanem Lynnem Reedem Blakem a potom velmi zdokonalen (r. 1860) Gordonem McKayem. R. 1875 vynalezl John Keats šicí stroj obuvnický na dvojitý steh. R. 1872 přivedl Ch. Goodyear (syn vynálezce vulkanizování kaučuku) k velké dokonalosti stroj Američana A. Destoryho na přišívání podrážky k okolku.

Obydlí

Trvalejší obydlí umělá, stavení, jak bychom je nazvali, si stavěli až pralidé v mladší době kamenné (neolitické, počítané asi od 6000 let př. Kr.), kdy přestávali být kočovníky a stávali se zemědělci. Obydlí těchto usedlíků bývala zprvu o jedné místnosti. Z různých pozůstatků nalezených při vykopávkách rekonstruovala archeologie podobu těch prastavení asi takto: Byly to stavby zpravidla půdorysu čtvercového zapuštěné částečně do země, stěny byly hrázděné, vypletené proutím n. rákosem a vymazané hlínou. Uvnitř byly někdy vybíleny nebo pomalovány barevnou hlinkou, popřípadě vyzdobeny ornamenty. V severských a středoevropských krajích byla střecha hodně strmá a krytá došky, rákosím nebo rašelinou. Nejdůležitějším místem bylo ohniště, při něm byly v zemi jámy na zásoby a na odpadky. Kouř odcházel buď otvorem ve střeše, nebo otvory ve štítech. Oken nebylo. „Kavalce“ byly ze země a zpevněny kolem prkny a kůly.

Stavby kolové: Na jednom staroegyptském obrazu z doby kolem 1650 př. Kr. je znázorněna celá osada chat na kůlech (pilotách) zaražených do jezerního dna; soudí se, že tu jde o kolové stavby v nynější Arabii. Herodot se zmiňuje (kol. r. 450 př. Kr) zase o kolových stavbách na Balkánu. Ve Švýcarsku byly objeveny četné osady kolové, někde rozsáhlé, jichž původ se klade až do 5. tisíciletí př. Kr. Vedle kolových staveb na jezerech nebo při březích řek se vyskytují, ponejvíce v Itálii, četné osady kolových staveb na umělých ostrovech nebo násypech mimo přirozené vody, obklopené valy, příkopy s vodou a palisádami. Jsou to tzv. terramary.

Egypt: vedle primitivních chat z proutí a kůry, omazaných hlínou, kruhového n. čtvercového půdorysu, se objevují již v nejstarších historických dobách dva typy obydlí nákladnějších z vepřovic; dům tzv. blokový, se všemi místnostmi pod jednou střechou, a dům s dvorem, do něhož se otvírají místnosti; dvůr míval někdy sloupořadí nebo ochoz a sloužil hospodářským účelům nebo část byla zahradou. Ze dvora vedly schody do poschodí; ve městech bývala podle všeho 2-3 (později až i 4).

Asyrie a Babylonie: ve starší době se vyskytuje trojí typ.

1. Kuželovité chaty čtvercové s kupolí, stavěné nejspíše z vepřovic.

2. Obdélníková stavení s rovnou střechou s klenutou chodbou a s černými podlouhlými nízkými okny pod samou střechou; stavěly se z vepřovic nebo z pálených cihel tak, že se cihly kladly na rákosovinu a spojovaly asfaltem; střecha šikmá, s dřevěným krovem a krytá proutím nebo prkny, s vrstvou mazaniny navrchu. Vchod zvenčí fortnou do čtverúhelníkového dvora. Koldokola dvora obytné místnosti bez oken, osvětlované jen dveřmi, při venkovní zdi tmavé komory sloužící za ložnice. Ze dvora schody do 1. poschodí s dřevěnou pavlačí.

3. Ve městech se obytné doby skládaly z řady úzkých podlouhlých místností seskupených kol dvora neb několika dvorů; některé místnosti měly valenou klenbu.

Řecko: Řecké obydlí je seskupeno kolem ústředního dvora sloupového; u větších domů ochoz. Někdy jedno poschodí. Naproti vchodu hala a ložnice.

Řím: I tu se vyvinul z původní budovy o jednom prostoru dům typu dvorového. V době císařské ve městech činžáky pro chudinu s několika poschodími, ve dvoře schodišťová věž; v přízemí bývaly obchody. Fasáda zpravidla cihlová a s četnými balkony.

Středověk: Na venkově pouhé chatrče s nízkými zdmi uplácanými většinou z hlíny a drnu, s doškovými střechami. Teprve někdy ve 13. století se objevují i na venkově stavení zděná, krytá břidlicí.

Ocel

Některé doklady svědčí o tom, že vyráběti ocel dovedli nejméně již někdy v 1. pol. 15. století př. Kr. Hettité. Až do 16. století byla výroba oceli více méně tajemstvím a jen ojedinělá. Způsob výroby popsal, mezi jinými, důkladně G. Agricola ve svých „Dvanáctero knih o hornictví a hutnictví“ (1556). Hromadněji se vyrábí o. až v 18. století. R. 1740 vyrobil B. Huntsmann první o. kelímkovou.

Převrat ve výrobě o. způsobil r. 1855 H. Bessemer dmycháním vzduchu do surového železa v tzv. konvertru. B-ův způsob (besemerování) se hodil jen pro železo bez fosforu. Výrobu oceli i ze železa fosforového vynalezl S. G. Thomas r. 1879. Výrobu o. velmi zlepšil P. Martin r. 1864 uživ Siemensova žárojemu.

R. 1899 vyrobil Stassano první ocel v elektrické peci, tzv. elektroocel; jiné typy těchto pecí navrhli Kjéllin (1900) a Hérault (1901).

Oceli legované (ocelové slitiny)

R. 1821 vynalezl Berhier ocel chromovou, koncem 50. let se užívalo dosti hojně oceli wolframové, r. 1860 vynalezl Mushet ocel manganovou, r. 1875 vynalezl W. H. Brustlein dokonalejší o. chromovou a wolframovou pro rychlořezné nástroje a W. Taylor dokonal jeho dílo.

Oceli nerezavějící

Pokud známo, vyrobila první r. 1910 Poldina huť v Kladně. Jiný výrobní způsob r. 1911 Haynes a r. 1912 Brearley.

Ocelorytina

J. Perkins (americký průkopník vysokotlakového parn. stroje a vynálezce stroje chladicího), vynalezl r. 1820 způsob, jak připravit ocelové desky k rytí obrazce pro tisk bankovek.

Odstředivky

K rychlému sušení prádla sestrojil r. 1820 Angličan J. Shoffield buben rychle se točící, na nějž se navinovalo mokré prádlo. Jakýsi Petzold v Paříži sestrojil r. 1836 děrovaný svislý buben rychle se točící, do něhož se ukládalo mokré prádlo.

Odstředivky na mléko (separátor): r. 1859 sestrojil prof. Fuchs v Karlsruhe o. na zkoušení tučnosti mléka; první praktickou o. na m. sestrojil r. 1864 Prandtl; zlepšili jí r. 1872 Moser z Vídně a Lefeldt ze Schoningen; nepřetržitě pracující o. sestrojil r. 1879 švéd. inženýr G. de Laval; značné zlepšení o., rozdělením jí talířovitými stěnami, provedl r. 1889 v. Bechtolsheim.

Ofset

Tisk přenesený, tisk plošný (v podstatě litografický) upravený pro rotačky. Vypracovali v 80. letech min. stol. Francouzi Trottier, Missier, Marinoni a Michaud; poč. 90. let objevil samostatně Američan I. Ruble.

Okarina

Vejcovitá příšťala, zpravidla hliněná. Vynalezl kol. r. 1860 G. Donati z Budria (Itálie).

Okna malovaná

Nejstarší zpráva je z r. 880 o malovaných oknech hlavního chrámu v Curychu. Techniku m. o. popisuje Theofilus Presbyter kolem r. 950.

 

Okna zasklená

Prozatím nejstarší doklady o zasklívání oken jsou nálezy rozbitých skleněných litých tabulek z doby císařského Říma, objevené v Herkulanu, v Pompejích a na pomezním kastelu řím. legií v Německu (Saalburku). Nejstarší určitá zmínka o zasklených oknech je z 3. století po Kr. od církevního otce Lactantia. R. 405 opěvá básník A. P. Clemens barevná okna svatopetrského chrámu v Římě. Koncem 12. století si dávají zasklívati v Anglii okna jen největší boháči, pokládá se to ještě za přepych. Ba ještě r. 1448 vyličuje Eneáš Silvio de Piccolomini, pozdější papež, jako velký div, že ve Vídni je valná část oken zasklena; ovšem drobnými tabulkami skleněnými spojenými olovem. R. 1264 se připomíná poprvé obyčejné sklo v oknech chrámu svatovítského.

Olejomalba, restaurování

R. 1864 objevil M. v. Pettenkofer, že zčernalé olejové malby lze obnoviti studenými parami alkoholovými.

Olovo

Znali je v Assyrii a Babylonii již někdy v 3. tisíc. př. Kr. V Egyptě je znali před r. 1500, dostávali je od Féničanů. Nejstarší známé olověné doly byly v Laurionu v Řecku a patřily městu Athénám. Pracovalo tam až 20 tisíc otroků. Technika výroby o. z rud se v podstatě nezměnila až do konce 17. století. R. 1698 bylo poprvé (v Anglii) užito k výrobě olova plamenové peci.

Omnibusy

Známý francouzský filozof B. Pascal navrhl, aby byla v Paříži zavedena doprava osob bez rozdílu pravidelně jezdícím velkým vozem. R. 1662 byla skutečně tato „omnibusová“ doprava uskutečněna na trati od Louvru do St. Denis, Vincennes a Versailles. Zanikla však r. 1678. O. se objevují zase až r. 1818.

Orloj

Tak se nazývají hodiny s planetáriem a pohyblivými figurami. O orlojích píše sice již Vitruvius v De architectura (kol. r. 24 př. Kr.), ale nezmiňuje se o žádných skutečně provedených. Proto nejstarším o. zatím zůstává vodní orloj v Gaze (v Persii) popsaný Prokopiem, řeckým dějepiscem ze 6. století po Kr. Do poloviny 13. století je známo něco přes 10 vodních o. většinou sestrojených moslemínskými mechaniky. Nejproslulejší byl o. v Damašku, sestrojený v polovině 12. století Ridvanem a obnovený jeho synem počátkem 13. století. R. 1232 poslal egyptský sultán Saladin císaři Friedrichu II. vodní orloj, velmi umný. Velmi proslavený o. kolečkový sestrojil paduánský hodinář G. Dondi, muž znalý filozofie, lékařství a hvězdářství, který za toto dílo dostal šlechtický přídomek „dall Orologio“ (z Orloje). Jeden z nejstarších a nejumělejších o. v Evropě je na štrasburské katedrále, pochází z r. 1352. Pražský orloj je z r. 1419, sestrojen saským hodinářem A. Pohlem a obnoven r. 1566 J. Táborským.

Ořezávátko

K ostření pisátek a tužek snad první sestrojil, že dvou pilníčků k sobě skloněných, r. 1835 F. Theyer z Vídně. O. podobné nynějšímu, s břitem uloženým šikmo, si dal patentovat r. 1847 Francouz de Thierry v Paříži.

Osmium

Prvek, kov. Užívá se do vláken žárovkových. Objevil r. 1804 angl. chemik S. Tenannt.

Ostruhy

Jsou známy z 3. století př. Kr.; mají jen krátký třmen a na něm. hrot. Kolečko místo hrotu se objevuje někdy v době římského císařství. Ostruhy z té doby mají hrot nebo držadlo kolečka ohnuté poněkud stranou. Do 2. století po Kr. se nosily o. jen na levé noze.

Padák

První p. načrtl Leonardo da Vinci (kol. r. 1500). Skutečný p. si dal patentovat r. 1797 J. Garnerin a seskočil s ním po prvé s balonu. R. 1837 zlepšil p. R. Cocking. Dvojitý p. sestrojili r. 1890 Latteman a Käthchen.

 

Pájení

Zprávy o technice p. v starověku se značně rozcházejí a jsou neurčité. Techniku p. v starověku popsal Plinius st. v Historia naturalis (1. století po Kr.), techniku středověkou Theofilus Presbyter v Divers. atr. sched. (10. století). Páječská dmuchavka je známá již ze staroegyptských vyobrazení. V Theofilově spisu se nevyskytuje, objevuje se zase až v pojednáních florentské Accademia del Cimento (r. 1667), poté je postupně zlepšována. Pájecí kahanec (lihový) vynalezl A. v. Marquard r. 1797; zlepšil r. 1798 P. Bertin; svítiplynový p. k. se objevil počátkem 50. let min. století. Zatím nejstarší zmínka o páječce (železné a měděné) je v Theofilovi.

 

Panorama

Obraz stočený do kruhu. První p. navrhl r. 1755 bernský matematik J. B. Michéli du Crest. P. otáčivé, tzv. pleorama, navrhl r. 1831 K. F. Langhans v Berlíně.

 

Pantograf

Přístroj k mechanickému zvětšování n. zmenšování kreseb. Zárodky p. se vyskytují ve spisech Herona z Alexandrie (kol. r. 110 př. Kr.). Vynálezcem p. je jesuita Ch. Steiner (r. 1603).

 

Papinův hrnec

  1. Papin, spoluvynálezce parního stroje, vynalezl r. 1681 nádobu (digestor) s přišroubovaným víkem a pojistnou záklopkou na rychlé vaření pod tlakem páry. O podobném hrnci, ovšem bez pojistné záklopky, se zmiňuje již v pol. 3. stol. př. Kr. řecký lékař Filumenos.

 

Papír

Podobá se pravdě, že již někdy od 3. tisíciletí př. Kr. vyráběli p. Číňané z konopí. Počátkem 1. století po Kr. vynalezli výrobu p. z hadrů hedvábných a lněných. Nejstarší listiny na tomto papíru napsaném r. 167 po Kr. byly objeveny Sven Hedinem v Koreji. S výrobou čínského papíru se obeznámili r. 751 po Kr. Arabové v Samarkandu a přenesli později výrobní techniku do Evropy. První papírna evropská se uvádí v Xativu (ve Španělsku) k r. 1144. První papírna v Čechách byla prý založena r. 1370 v Chebu. Až do druhé poloviny 17. století se hadry drtily ve stoupě, mlecí zařízení tzv. holendr se objevuje někdy v 70. letech 17. století. R. 1792 si dali patentovat Angličané C. a G. Taylorové bílení p. chlorem. První pokusy o mechanickou výrobu p. prováděl J. J. Pachner z Eggendorfu v Krumlově v 1. 1780 až 1784, ale bezvýsledně. První papírnický síťový stroj bubnový sestrojil r. 1797 M. Leistenschneider v Saarlouis; rok poté sestrojil L. Robert, mechanik v Essonne, papírnický síťový stroj plochý; zlepšili jej Fourdrinier (1801) a B. Donkin (1805). R. 1805 si dal patentovat anglický mechanik J. Bramah bubnový sítový stroj, zlepšený r. 1809 J. Dickinsonem. R. 1820 sestrojil anglický továrník papíru G. Dickinson válcový papírnický stroj, r. 1825 pak Ch. Phipps tzv. egutér k napodobení ručního papíru a k vtiskování filigránů. V 2. polovině 19. století bylo sestrojeno několik typů zdokonalených holendrů:  r. 1856 centrifugální h. Kingslandem, 1858 kuželový Jordanem, r. 1870 kombinovaný holendr Gouldův, poč. 80. let pak h. se svislými mlecími kotouči sestrojený Cookem a Hibbertem.

Dřevitý papír. Francouzský fyzik a technolog Réaumur upozornil ve svém spisu o hmyzu (1734) na papírovou podstatu vosích hnízd, o 30 let později zjistil řezenský farář J. C. Schäffer, že jde o dřevovinu a připadl na myšlenku vyrábět papír ze dřeva; podařilo se mu vyrobit však jen papír dosti hrubý. O výrobu dřevitého p. se také pokoušeli r. 1800 M. Koops, r. 1827 J. Fontenelle a r. 1830 L. Wooster a C. Holmes, ale praktického výsledku se dodělal až r. 1844 F. G. Keller z Hainichen (Sasko), a to užitím dřevoviny připravené obroušením dřeva. K-ův způsob vypracoval technicky H. Volter a sestrojil potřebné stroje (1861). Nedostatky papíru vyrobeného z brusné buničiny vedly k výrobě p. z buničiny získané chemicky. Způsob louhový (natronový) navrhl první Koops r. 1828 a pro výrobu tovární jej vypracovali první r. 1853 Angličané Watt a Burgess. Způsob sulfátový vypracoval r. 1884 C. F. Dahl, způsob sulfitový navrhl Pictet, ale pro výrobu ve velkém jej vypracoval r. 1866 B. C. Tilghman a podstatně zdokonalil v 1. 1872-77 A. Mitscherlich.

Papír ze slámy. První pokusy podnikl v 60. letech 18. století J. C. Schäffer (uvedený svrchu). Ve velkém jej vyráběl L. Piette v Plzni v 1. 1831 až 1838, výrobní způsob zlepšili Coupier a Mellier r. 1852.

Papír z bavlny se začal vyrábět až kol. r. 1760, předtím byl převážně jen z hadrů lněných.

Papír kopírovací

  1. 1810 dostal L´Hermite z Paříže franc. patent na propisování skrze barevnou vložku.

 

Papír linkovaný

S vodovými linkami v papíru, vynalezl r. 1824 vídeňský učitel A. F. Drechsler.

 

Papír nepromokavý

  1. 1801 vynalezl a vyráběl Ackermann v Londýně.

 

Papír nespalitelný

Připravil v 60. letech 18. století J. C. Schäffer, ale sám připomíná, že tento p. byl znám již předtím v Uhrách. Podobný papír vynalezl r. 1778 hr. Carburi z Padovy.

 

Papír pergamenový

Vynalezl r. 1853 angl. chemik E. Gaine.

 

Papír pestrý

V pol. 16. století se objevují papíry potištěné drobnými dřevorytovými vzorky. R: 1808 dostal továrník papíru Ch. Forget v Paříži patent na výrobu pestrého p. mnohobarevného.

 

Papír savý

První zmínka o něm je z r. 1465, počátkem 16. století je již značně rozšířen.

 

Papír vodový

Na němž lze psát čistou vodou, se prodával v Paříži r. 1832 p. n. papír „hydrografický“.

 

Papírovina

Papírová kaše zpracovaná na těstovitou látku přidáním křídy, hlíny a lepidla a poté formovaná. Již kol. r. 1370 se objevily v Německu krabice, talíře a p. vylisované z podobné látky. Objevil znovu r. 1740 natěrač Martin z Paříže.

 

Papyrus

Staroegyptská látka na psaní, se vyráběl již někdy před r. 3500 př. Kr., neboť z té doby pochází nejstarší dosud popsaný list p. Vyráběl se z dřeňové blány rostliny šáchoru překližováním z malých kousků. Kromě na psaní sloužil p. také k výrobě sandálů, šatů, rohožek a p.

 

Parafín

Objevil r. 1830 V. Reichenbach.

 

Parní kotle

Kol. r. 1700 baňatý měděný kotel. V 70. letech 18. století litinové i kované kotle se zakřivenými boky. R. 1780 se objevuje Wattův kotel skříňový.

Plamencové: r. 1801 sestrojil R. Trevithick k. s jedním plamencem, r. 1844 W. Fairbairn k. se 2 plamenci.

Vodotrubné: r. 1789 sestrojil N. Read stojatý k. s vod. trubkami, r. 1803 J. Stevens k. ležatý s vod. trubkami; v 1. 1822-50 se konstr. v. k. obíral dr. E. Alban; r. 1851 Galloway s konickými trubkami; r. 1856 se objevil kotel Wilcoxův.

  1. se žárovými trubkami. R. 1826 sestr. Neville stojatý k. s trubkami, jimiž procházely horké kouřové plyny zahřívající vodu v kotli; r. 1828 navrhl podobný k., ale ležatý M. Séguin, a skutečně takového kotle užil (samostatně) u lokomotivy G. Stephenson r. 1829.

Vysokotlaké: navrhl již r. 1785 O. Evans, r. 1822 J. Perkins, a od téhož roku se konstr. jich obíral dr. E. Alban. V praxi se v. k. ujaly až po 1. světové válce.

Strmotrubný k sestrojený první r. 1896 Stirling.

  1. s otáčivými vodními trubkami sestr. r. 1920 Blomquist.

Jednotrubkový k., v němž se voda přemění v páru bez varu, navrhl r. 1923 Benson, ale myšlenka ta se vyskytuje již u J. Perkinse v 20. letech 19. století a r. 1883 u kotle Serpolletova.

V polovině 20. let tohoto století se objevují k., v nichž se voda zahřívá přehřátou párou (Löflerův k. aj.).

Točivé kotle: kotle roztáčené reakcí proudící páry v nich vyrobené a samočinně se regulující navrhli: r. 1932 Vorkauf a r. 1934 Hüttner, ten také dospěl nejdále v konstrukci.

Přehřívání páry: myšlenka se objevuje již r. 1828 a první přehřívač sestrojil r. 1832 R. Trevithick. Předhřívání vody zavádí po prvé r. 1885 Green. Předhřívání vzduchu r. 1890 Ponpardin.

Samočinné přikládání se objevuje ojediněle již ve 40. letech min. století, ale prakticky se uplatňuje až počátkem 20. století. První pohyblivý (řetězový) rošt sestrojil r. 1832 Juckes – Taifler.

Topení naftou se vyskytuje v 70. letech minulého století na ruských železnicích; topení práškovým uhlím si dal patentovat Henschel r. 1831, prakticky ho užil až v 70. letech Crompton, hromadněji se rozšiřuje až od r. 1896.

 

Parní stroje

Myšlenka užití síly páry k nějaké práci se vyskytuje po prvé u Brancy v jeho spisu Le Machine (1629), zobrazuje tu parní kolo (p. turbinu). Rok poté, r. 1630, dostává Angličan D. Ramsey patent na „zvedání vody v hlubokých dolech ohněm“ – jaký stroj to byl, není známo.

  1. Somerset markýz z Worcesteru popsal ve svém spisu A. Century of the names and scantings of such invention etc., Londýn 1663 (Stovka jmen a ukázek těch vynálezů…) jakýsi vysokotlaký parní stroj na čerpání vody, na nějž dostal rok předtím patent. Historie tohoto vynálezu je podnes nejasná. Jedni badatelé tvrdí, že W-ův p. stroj byl skutečně proveden, jiní zase, že šlo jen o návrh jakési parní pumpy zvedající vodu tlakem páry.

Samuel Moreland: tento anglický fyzik hovoří v rukopisném pojednání z r. 1683, že r. 1682 vynalezl stroj na zvedání vody silou páry, podrobněji však jej nepopisuje; šlo nejspíše také jen o parní pumpu.

Denis Papin: pokusy, které konal (s Ch. Huygensem) s plynovým čerpadlem ho přivedly na myšlenku, užít k zvedání pístu tlaku páry a k zpětnému pohybu pístu zase tlaku vzduchu (atmosférický p. stroj). Pojednal o tom r. 1690 v prvním vědeckém časopisu, v lipských Acta Eruditorum. Dověděv se r. 1705 o parní pumpě Saveryho, sestrojil druhý p. stroj vysokotlaký a s kondensací, zhola odlišný od prvního. Popsal jej ve spisku vydaném r. 1706 ve Frankfurtě (Nový způsob, jak zvedati vydatně vodu ohněm). Konal s tímto strojem r. 1706 zkoušky v zámku kasselském, ale pro technické i jiné překážky musil s nimi ustat, ač se zprvu dařily.

Thomas Savery: tomu byl r. 1698 udělen anglický patent na parní čerpadlo k čerpání vody, složené z parního kotle a dvou nádrží; do nádrží se vpouštěla střídavě pára: zatím co z jedné nádrže vodu vypuzovala, sála ji z druhé tím, že tam kondensovala, a vyvolala tak částečně vakuum. Tento stroj popsal S. ve spisu The miner´s Friend (Horníkův přítel) vyd. v Londýně r. 1702, a první postavil r. 1706.

Guillaume Amonton, franc. fyzik navrhl r. 1699 rotační parní stroj tzv. „ohňové kolo“, jehož důkladný popis podal až Leupold v Theatrum machinarum generale (Lipsko 1724).

Thomas Newcomen a John Calley vystoupili r. 1710 na veřejnost s „ohňovým strojem“, tj. s parním strojem pístovým atmosférickým, velmi příbuzným s prvním strojem Papinovým. Předhistorie jejich vynálezu není zcela jasná, neví se dobře, jak připadli (především Newcomen, mající na vynálezu hlavní podíl) na takovou myšlenku. N-ův stroj měl vstřikovou kondensaci, značný to pokrok proti stroji Papinovu. První stroj postavil Newcomen r. 1711 na jednom dole, ale s nevalným úspěchem, povedlo se mu až se strojem druhým, vodárenským, postaveným r. 1712. H. Beighton opatřil N-ův stroj r. 1718 samočinným rozvodem. R. 1724 byl postaven N-ův stroj na dole Nová baňa u Chemnice na Slovensku.

James Watt: dostav r. 1763 k opravě N-ův stroj, byl podnícen k myšlence, zlepšit jej podstatně. R. 1765 oddělil kondensátor s vývěvou od parního válce a dal p. válci parní plášť (dosáhl tak lepšího výkonu stroje a menší spotřeby páry), za nedlouho poté pak vynalezl povrchovou kondensaci. R. 1768 postavil tento zlepšený stroj na dole v Kinneil; byl to zatím ještě parní stroj atmosférický, pára působila na píst jen s jedné strany, s druhé tlak vzduchu. R. 1769 dostává Watt první proslulý patent, v němž se mluví o expansi páry jako prostředku k zmenšení spotřeby páry, r. 1782 pak patent druhý, již na stroj dvojčinný, tj. jen parní W-ovy p. stroje byly nízkotlaké.

Přes poměrnou dokonalost proti p. s. předchozím měl Wattův stroj ještě daleko do dokonalosti. Dokázal sice vykonat s tepelnou energií 1 kg uhlí práci 25krát větší než stroj Savyerův a 7,5krát větší než s. Newcomenův, zato 2,5krát menší než první moderní stroj, Corlissův, v 50. letech 19. století. Kromě velké spotřeby páry měl i tuze velkou váhu a velké rozměry (přepočítáno na 1 k. s.). A pracoval dost nepravidelně a zdlouhavě.

Úsilí techniků o zdokonalení W-ova p. s. se bralo k zmenšení spotřeby páry na 1 k. s., k většímu výkonu při stejných rozměrech válce nebo k zmenšení p. s. při témž výkonu, k pravidelnějšímu a tiššímu chodu, k rychloběžnosti a k úspoře místa i materiálu.

  1. s. s násobnou expanzí. R. 1776 si dal patentovat Wattův soupeř J. Hornblower p. s. se 2 válci, aby se lépe využilo expanze páry, a tím zmenšila spotřeba jí. Myšlenku H-ovu zdokonalil r. 1804 A. Woolf, přidav kondensaci a zvýšiv tlak páry. R. 1829 přišel holand. technik Roentgen s druhým exp. strojem sdruženým (kompaundním) velmi úsporným. V 2. polovině 19. století se přešlo k p. s. s trojí expansí.
  2. s. vysokotlaké: první sestrojil Američan O. Ewans r. 1800, po něm Trevithick r. 1802; Američan J. Perkins (průk. chladírenských strojů) sestrojil vysokotlaký p. s. v 1. 1823-27. Od r. 1822 do 1850 se v-ými p. s.  zabýval něm. technik E. Alban. Ale doba pro tento typ p. s. uzrála v 2. pol. 19. století.
  3. s. rychloběžné: první se zabýval konstrukcí jich J. Perkins. Po něm E. Album, ale doba byla pro tento typ zralá až později. V 60. letech se objevuje r-žný p. s. Allenův a Porterův (se 150-180 otáč. za min.). Plně se uplatňují r-žné p. s. až po zavedení výroby elektr. energie, v 80. letech. K nejlepším konstrukcím r-žných p. s. té doby patří Westinghousovy a Willansovy (300-1500 ot. za min.).

První moderní p. s. sestrojil r. 1852 americký konstruktér G. H. Corliss. Měl tichý a pravidelný chod, malou spotřebu páry, poměrně malé rozměry a malou váhu. Stal se východiskem stavby opravdu racionálních p. s.

  1. s. na přehřátou páru: první myšlenka se objevuje v 50. letech, ale první praktické konstrukce až v 90. letech (W. Schmidt aj.).
  2. s. jednosměrný: pro ještě lepší využití tepelné energie páry sestrojil poč. 20. století něm. konstr. Stumpf p. s., v jehož válci se pára pohybovala jen jedním směrem. Ale to už byl nadobro rozhodnut dlouhý boj mezi p. s. a parní turbinou ve prospěch p. turbiny.

Rozvody p. stroje: 1. šoupátkové – první sestrojil W. Murdock r. 1799; r. 1802 si dal patentovat š. r. Murray, r. 1842 obdržel J. Meyer patent na dvojité expansní š., r. 1855 byl udělen patent Trickovi na š. kanálové, r. 1865 Riderovi na š. expansní řízené regulátorem. Potom různé konstr. obměny uvedených typů. 2. Ventilové – kol. r. 1800 sestrojil J. Hornblower dvojsedlový ventil; r. 1841 se objevil v. r. F. E. Siecklese pohybovaný pákovým převodem z r. 1846 je v. r. Flachatův, pohybovaný vačkou (neokr. kotoučem); r. 1848 precizní rozvod G. H. Corlisse, zlepšený r. 1849, který umožnil velmi hospodárný výkon C-ova p. s. (prvního opravdu moderního). R. 1867 precisní c. r. Sulzerův, který se stal východiskem četných v. r. pozdějších.

Parní turbina

Nejstarší předchůdkyní je Heronova otáčivá parní koule z r. 24 př. Kr (typ turbiny reakční). R. 1629 se objevuje v Brancově knize Le Machine parní kolo poháněné tryskem páry na lopatky, zárodek to akční turbiny Lavalovy. R. 1699 sestrojuje franc. fyzik Amontons „ohňové kolo“, zvláštní typ turbiny, který se od té doby nevyskytl. Také Watt se obíral myšlenkou p. t., ale nic k jejímu uskutečnění nepodnikl, zdála se mu při tehdejším stavu technologie neuskutečnitelnou. Zmiňuje se také o p. t. jakéhosi Kempelena, o níž však není známo nic podrobnějšího. V 1. 1784-1880 bylo uděleno na 140 patentů. R. 1798 měl jakýsi Hollenberg z Osnabrücku na mysli „ohňový stroj“ poháněný reakcí páry. R. 1803 si dal Francouz Couteau patentovat p. turbinku k pohonu rožně. Počátkem 50. let začal vyrábět Ch. Schiele p. turbinky k pohonu větráků. R. 1853 předložil franc. inženýr Tournaire paříž. akademii věd pojednání o možnosti sestrojit p. t. mnohostupňové. Ani tehdy ještě však nebyla doba zralá pro p. t., jednak nebylo potřebí motorů tak rychloběžných jako jsou p. t., jednak metalurgie ani technologie nebyly dost vyspělé. Teprve v polovině osmdesátých let se objevují, téměř zároveň, dvě různé turbíny, de Lavalova (1882) a Parsonsova (1884), první akční (rovnotlaková), druhá akčně reakční (přetlaková), z Parsonsovy se pak vyvinula řada různých typů p. t. hovícím určitým potřebám a požadovaným hospodárností pohonu. Tento požadavek vedl také k sestrojení turbiny Emmetovy s rtuťovými parami (1915).

Typem pro sebe je turbina, u níž kotel a oběžné kolo tvoří jeden celek. Tato „kotloturbina“ je teprve na počátku vývoje (Vorkaufova t. z r. 1932 a Hüttnerova z r. 1934).

 

Pás cudnosti

První zmínka o p. c. je v rukopisu němec. voj. technika Kyesera z Eichstädtu z r. 1405. Mluví o něm P. de Brantôme ve svých pamětech (1616), vyskytuje se porůznu i na šlechtických erbech. Jsou uchovány v různých muzeích i soukromých sbírkách.

 

Patentnictví

Počátky p. sahají, pokud zatím známo, do zač. 16. století, kdy byly v Sasku zkoumány žádosti o udělení privilejí (výsad) na vynálezy a nové způsoby výroby. Prvního zákonného podkladu se dostalo udílení takových privilejí v Anglii, zákonem z 2. listopadu 1624. Zákon ten dovoloval, „…udíleti privileje na dobu 14 let nebo kratší… skutečnému nebo prvnímu vynálezci n. vynálezcům toliko na zpracování nebo hotovení jakýchkoli nových výrobků v hranicích říše, kterých nikdo jiný v době udělení patentu nebo privileje neužívá a které se také neprotiví zákonu ani nepoškozují stát zdražováním zboží doma, nebo neškodí obecnosti“.

Prvních asi stopadesát let bylo vydáno patentů pramálo, a k udělení postačil jen povšechný popis nebo předložení modelu, nebo vyučení někoho v tom novém způsobu. Teprve od konce 18. století se požadoval podrobnější popis věci, na kterou měl být patent udělen. R. 1907 byl zákon z r. 1624 nahrazen novým a poté několikrát novelizován.

V jiných předních státech bylo patentnictví zavedeno postupně takto: r. 1790 ve Spojených státech, r. 1791 ve Francii, r. 1810 v Rakousku, r. 1815 v Prusku, r. 1877 v Německu; úplně na nových základech v Sov. svazu r. 1931.

Patentní spisy jsou důležitým pramenem dějepisectví technického. Nejstarším pramenem jsou sbírky patentů anglických od 11. března 1617. Byly vydány až do r. 1857 souborně v novém přetisku.

 

Pausovací papír a plátno

Papír pausovací zná již Cennini r. 1437. Vyrobil si pausovací látku z vyzího klí, rozlitého v tenké vrstvě na mramorovou naolejovanou desku. Pausovací plátno se objevilo kol. r. 1800, bylo potřeno bělobou olověnou, vápnem a klihem a napojeno olejem; nynější p. plátno vynalezl r. 1846 Angličan Ch. Dowse.

 

Pec regenerační

Topné zařízení (žárojem), jímž se dosáhne vysokého žáru. Princip byl znám již R. Stirlingovi (vynálezci teplovzdušného stroje). Tepelně technicky p. r. zdokonalil F. Siemens (1856), konstruktivně zlepšil Wilh. Siemens (1861). Zprvu užívána ve sklářství. R. 1864 ji užil Francouz Martin k výrobě oceli ze železných a ocelových odpadků (pec siemens-martinská).

 

Pece elektrické

První p. s elektrický obloukem sestrojil Američan R. Hare, r. 1839, nezávisle na něm. r. 1853 Pichon, dokonalejší r. 1878-79 Wilh. Siemens. Odporovou e. p. sestrojil r. 1883 Faure, zlepšili r. 1885 Cowles, r. 1886 Héroult a r. 1898 Stassano. E. p. na vysoký žár sestr. r. 1902 Moissan; e. p. indukční sestr. r. 1890 Colby a zlepšil r. 1900 Kjellin.

 

Pečeť

V nejstarších dobách se pečetilo tzv. pečetní hlinkou, v době římského císařství se užívalo směsi pečetní hlinky a asfaltu (v římském Egyptě) n. směsi pečetní hlinky a vosku, později převážně jen přírodního vosku. Umělý pečetní vosk (nyní užívaný) byl připraven po prvé kol r. 1550 ve Španělsku. Pečeti papírové (s vyraženými značkami) se začalo užívat někdy počátkem 15. století na dokumentech hansovních měst.

 

Pečetidlo

Z vykopávek starobabylonských a staroegyptských jsou známa přečetná pečetidla (nejstarší je z 3. tisíciletí př. Kr) v podobě válečků se značkami vyrytými do povrchu a podél provrtaných; otvorem se prostrčila bronzová tyčinka sloužící k držení. Válečkem se pojíždělo po hliněných deskách a na povrchu jich vznikl pečetní reliéf. V pozdější babylonské a egyptské říši, v Assyrii, v Persii, v Řecku a Římě se užívalo převážně pečetidel okrouhlých (pečetních „razítek, peč. prstenů).

 

Pekáče

V Pompejích byly objeveny starořímské p. různých velikostí a tvarů na pečivo.

 

Pekařství

Chléb je potravinou dosti pozdní. Zprvu se lidé živili jen kaší z rozemletých obilních zrn, později si z té kaše pekli placky na horkých kamenech neb v popelu („podplamenice“). Kusy takových placek se zachovaly v kolových stavbách švýcarských. Když se placky nechaly vykvasit, vznikl chléb. Nejstarší, posud známé, zprávy o chlebu jsou z Egypta, kde pekařství s pivovarstvím byly jednou živností. Staroegyptské pekařství bylo velmi vyspělé; pekly se různé druhy chleba i rozmanitá pečiva. O pekařské technice staroegyptské zpravuje velmi podrobně papyrus asi ze 14. století př. Kr. Kvasnic začali užívat podle všeho, první Gallové, jak tvrdí Plinius.

Pece: prvotní pekařské pece byly asi pouhou napodobeninou pecí hrnčířských. Z četných nálezů v Pompejích jsou podrobně známy tvar i zařízení p. p. římských. Byly z tesaného kamene neb zděné, dole kulovité, navrchu kuželové a měly dva otvory, jedním se sázelo, druhým vyjímalo. První p. p. s provozem nepřetržitým se objevuje v 2. pol. 17. století. Z 1. pol. 18. století je známa pec s vysouvacím dnem; častěji se tyto peci objevují až v 1. třetině 19. století. Tehdy také navrhl amer. technik A. M. Perkins vytápění pece horkou vodou a nedlouho poté něm. technik Lehman vytápění parou.

Stroje hnětací: o h. s. se zmiňuje Vitruvius v knize De architectura (asi z r. 24 př. Kr.). V Pompejích byly nalezeny h. s. s kamennou nádržkou, které měly podle všeho čtyři dřevěná ramena pohybující se mezi pevnými tyčemi. Byly snad pohybovány koňmi soudíc z vyobrazení na náhrobku jednoho řím. pekaře. V hebrejské „kuchařce“ (z r. kol 1400) je vyobrazena jednoduchá hnětačka páková; je zobrazena také v knize G. B. Benedettiho z r. 1585. Složitější h. s. navrhl G. Branca ve spisu Le Machine (z r. 1629). Pařížský pekař Lambert sestrojil r. 1811 hnětací stroj, jehož nádoba se otáčela kol vodor. osy. Získal tak cenu franc. Společ. k podp. prům. R. 1829 si dal jiný pařížský pekař, Ferrand, patentovat h. s. se 2 vřeteny. R. 1834 dostal patent edinburský pekař Bruce na h. s. s pevnými válci a otáč. nádobou. R. 1847 sestrojil pařížský pekař Boland h. s. v tvaru půlválcového žlabu s 2 rameny tvaru S.

Automaty na výrobu chleba se objevují od r. 1896.

 

Pekelná loď

Loď s náloží třaskavin se samočinným zapálením při nárazu na předmět, který má být zničen. První navrhl Leonardo da Vinci (někdy v 1. 1488-97). Skutečné pekelné (dvě) lodi sestrojil r. 1585 it. technik F. Gianibelli; jedna byla opatřena časovým zapalovačem (hodinovým). Bylo jich užito Angličany proti Španělům v Antverpách. Roku 1588 sestr. Gianibelli dalších osm, zase proti španěl. loďstvu. R. 1796 předvedl E. Thomason angl. admiralitě model parní p. lodi samočinně řiditelné.

 

Pekelný stroj

Snad nejstarší návrh na p. s. je v rukopisu německého vojenského technika Kyesera z Eichstädtu (z r. 1405): jsou to kosti naplněné střelným prachem a opatřené zápalnicí; mají se prý nenápadně podstrčit do jídelny. Leonardo da Vinci navrhl r. 1510 p. s. plněný prachem a připravený k výbuchu (na rok) pozvolným vytékáním rtuti. V něm. rukopisech, Senfftenbergově z r. 1568 a v Zimmermannově z r. 1573 je popsáno a vyobrazeno p. strojů již celá souprava, v nejrůznějších podobách (truhlice, dopis, soudek, stol. náčiní, kniha, židle aj.). Nejstarší zpráva o skutečném užití p. s. je z r. 1581; byl poslán (v podobě trubice) z Polska ruskému obránci Pskova I. P. Šujskému. O hodinovém stroji v pekelném s. se zmiňuje po prvé ve svém rukopisu (1573) E. Zimmermann. Po prvé bylo hodinového mechanismu užito na pekelné lodi, kterou r. 1585 zničil F. Gianibeli most přes Šeldu v Anterpách.

 

Pera psací

Jsou známa až ze starého Řecka a Říma. Egypťané užívali k psaní na papyru jakéhosi štětečku ze stonku šáchoru. Starořecké a starořímské p. byla kovová trubice s přiříznutým a rozštípeným koncem (jako p. z husího brku). O p. z husího brku je nejstarší zmínka až z r. 624 po Kr. Soudíc podle zmínky v návodu k hotovení p. p. od J. Neudörffera v Norimberku, vyd. r. 1544, byla tehdy snad známa již nasazovací p. z měděného nebo mosazného plechu. R. 1748 píše cášský městský sluha J. Janssen, že vynalezl ocelové pero, kterým byl podepsán toho roku cášský mír. Skutečně byla r. 1748 v Cáchách prodávána nasaz. ocelová p. První patent na výrobu ocelových nasazovacích p. dostal r. 1808 Angličan B. Donkin. Strojní výrobu ocelových p. si dal patentovat r. 1828 J. Gillot v Birminghamu. Zavedením různých rozštěpení učinil ocelová p. pružnějšími Angličan J. Perry (pat. z r. 1830 a 1832). Zlatá nasazovací p. se objevila v obchodu poč. 20. let 19. století, měla rhodiový hrot (vynález Angličana Doughyho), r. 1841 si dává R. Mallet patentovat v Anglii zlatá p. s hrotem iridiovým.

Pera plnicí. Německý orientalista a matematik D. Schwenter podává ve své knize Deliciae physicomathem (vyd. 1636) návod na zhotovení plnicího pera z husího brku. Ve franc. cestov. deníku z Paříže z 1. 1657-58 se píše o tom, že jistý Pařížan vynalezl stříbrné plnicí p. a že je prodává po 10 fr. kus. Plnicí pero zobrazuje a popisuje také franc. matematik Bion ve své knize z r. 1725. V 70. letech 18. století hotovil plnicí p. berlínský mechanik Scheller. První (anglický patent na pl. p. dostal r. 1809 F. B. Fölsch.

 

Pera rýsovací

Jsou známa ze starého Říma. Nejstarší mají tvar plechového žlábku, mladší jsou již ve tvaru štipce. Rozevření r. p. se řídilo posouváním hranatého nástrčku, r. p. se šroubky k úpravě rozevření jsou známa až z poloviny 16. století v Německu. Čerchací r. p. si dal r. 1874 patentovat chemnický hodinář E. O. Richter.

 

Pergament

Je znám v Egyptě kol r. 1400 př. Kr.

 

Periskop

Pozemní p. s dvěma zrcátku pod úhlem 45o a s čočkami sestrojil něm. hvězdář J. Hevel r. 1637 (nazval jej „polemoskop“), p. ponorkový sestr. r. 1890 franc. fyzik Rey.

 

Perpetuum mobile

„Věčný samohyb“ trápí vynalézavé hlavy nejméně již od 12. století. Nejstrší p. m., kolo s lichým počtem kladívek na obvodu, znázornil franc. architekt Villard de Honnecourt (zvaný též Wilars) ve svém rukopisu (asi z roku 1245). R. 1269 se objevuje p. m. s magnetem. V techn. rukopisu z doby husitských válek (kol. r. 1430) se objevuje „samohybné“ kolo znovu, tentokrát s rameny překlopenými uprostřed své délky. Četná p. m. jsou v rukopisech J. de Strada z 80. let 16. století zejména složitá zařízení, vodní. Již Leonardo da Vinci nazývá „perpetuummobilisty“ „tupci a nevzdělanci“ a radí jim, aby se dali do spolku s lidmi „dělajícími zlato“. Obsáhlou knihu o p. m. napsal r. 1625 Valerius Saledinus.

 

Petarda

Druh pumy, která se přichytí na bránu, loď apod. a výbuchem je roztrhne. Objevila se kol r. 1575 ve Francii, zavedl jí M. Merle de Salavas. Po prvé jí bylo užito k prolomení hradební brány města Ambertu r. 1577.

 

Petrolej

Byl znám nejméně již ve starověku, soudíc podle zprávy Herodotovy (kol r. 450 př. Kr.), že na různých místech tehdy známého světa čerpají „skalní olej“. Podle zprávy Plinia st. (Historia naturalis) se jím také v různých krajích svítilo. Od počátku 9. století po Kr. jsou známa petrolejová zřídla v Baku. V 13. století se popisuje v arabských alchymistických rukopisech destilace p. Někdy zpočátku 16. století se dělá petroleji velká reklama jako léku na nejrůznější nemoci. Od r. 1735 se těží p. v Pechelbronnu (v Alsasku). Počátky hromadné těžby p. se datují od navrtání první p. studně r. 1851 u Titusville v Pennsylvánii. Tehdy se také objevují první rafinerie p., v nichž se p. podrobuje frakcionové destilaci po způsobu vypracovaném něm. chemikem Liebigem a amer. chemikem Sillimanem. Poč. 60. let bylo objeveno náhodou tzv. krakování (štěpení) surového p. za vyššího tlaku a vyšší teploty, přičemž se získá větší procento benzinu a jiných lehkých uhlovodíků. Průmyslově se však krakování provádí až po r. 1910.

 

Petrolej syntetický

Tzv. „kogasin“. Výrobu jeho z kysličníku uhelnatého hydrováním (přidáním vodíku za účasti katalysátoru) vypracovali r. 1932 něm. chemikové F. Fischer a H. Tropsch.

 

Pilník

Pilováním se předměty obrušují a ohlazují; téhož výsledku dosáhl pravěký člověk různými pomůckami: pískem, drsnými kostmi, tvrdou drsnou kůrou, lasturami i drsnou kůží různých živočichů, (např. řecký název pro pilník je totožný s pojmenováním jednoho druhu žraloka, jehož kůží se dříve hladilo dřevo a mramor). Zárodky nástroje připomínajícího pilník, v podobě zhruba upraveného pazourku, se objevují v mladší době kamenné. Nejstarším pilníkem opravdovým je pilník bronzový objevený ve vykopávkách na Krétě; odhaduje se, že pochází asi z 16. století př. Kr. Nejstarší p. železný byl nalezen v Egyptě, ale původu je asyrského, a pochází asi ze 7. století př. Kr. V Evropě bylo nalezeno nejvíce bronzových pilníků v hrobech z doby hallstattské, asi z 5. století př. Kr. Železné p. nalezené v Evropě, pocházejí asi z 3 století př. Kr. Jak dosvědčuje Plinius st., znali Římané již několikerý druh p. Výrobu různých druhů pilníků popisuje podrobně mnich Theofilus Presbyter ve svém technologickém spisu (kol. r. 950). První stroj na vysekávání p. navrhl Leonardo da Vinci (kol. r. 1500). Podobný stroj popisuje Francouz M. Jousse r. 1627 ve svém spisu o zámečnictví. R. 1699 předložil franc. mechanik Duverger paříž. akademii věd svůj stroj na vysek. pilníků. Potom se konstrukce pilnikářských strojů množí. Mezi konstruktéry jich je také J. Watt. Přesto až do poč. 19. století se p. vyráběly převážně ručně. Strojová výroba p. nabývá půdy, až když se pilnikářské stroje zlepšují tolik, že se opravdu hodí k hromadnější výrobě. První takový stroj, na výrobu pilníků pro hodináře, sestrojil kol r. 1800 franc. mechanik Raoul.

 

Pilovací stroj

První sestrojil, pokud známo, norim. mechanik Lobsinger, kol. r. 1550; r. 1701 Francouz PLumier; r. 1725 Angličan Graham; r. 1751 Franc. Focq. P. s. přisuzovaný leckdy G. v. Reichenbachovi (z let někdy kol. r. 1810) byl ve skutečnosti hoblovacím strojem na kovy.

 

Pily

Nálezy kamenů, ze starší doby kamenné, se širokými zářezy nasvědčují tomu, že pračlověk v té době řezal nejspíše úzkým prkénkem a pískem n. plochým pazourkem bez zubů, poněvadž pazourky „pilovité“ jsou známy až z mladší doby kamenné. Vydutý tvar některých zářezů svědčí, že prkénko n. pazourek byly zavěšeny na kývavém rameni. Nejstarší pily z kovu jsou známy z nálezů v Egyptě. Jsou bronzové. Asi z r. 2700 př. Kr. pochází reliéf zobrazující dělníky pracující s pilou. V Evropě byly nalezeny z 15. až 16. století př. Kr. nejen bronzové pily, ale i kamenné formy, v nichž se odlévaly. Kdežto p. ze střední Evropy mají list rovný, ke konci poněkud se zužující, mají p. ze severských zemí list až s dvojím obloukem. Jsou to vesměs pily s držadlem na jednom konci. Rámové p. se objevují až v době římské. P. řezající v obou směrech (se zuby tvaru M) navrhl Leonardo da Vinci (kolem r. 1500).

Cirkulárka: (pila kotoučová). Roku 1799 dostal Pařížan L. Albert francouzský patent na kotouč. p. složenou z několika segmentů. Někdy kol r. 1530 začal norimberský technik Lobsinger užívati cirkulárky bez zubů. Znovu na totéž připadl Angličan Barnes r. 1823. První takovou bezzubou c. k řezání kamene si dal patentovat r. 1833 G. Wilde z Londýna. Pásovou p. si dal patentovat r. 1808 angl. inženýr W. Newberry.

Válcovou p. (zvanou též korunovou, stočenou do válce) vynalezl r. 1801 inž. M. I. Brunel.

 

Pily mechanické

Nejstarší zmínka o pile pohybované vodním kolem je z roku 369, a to v básni „Mosella“ řím. básníka Ausonia. První obraz takové vodní p. načrtl někdy kol r. 1245 franc. technik Villard de Honnecourt. Leonardo da Vinci navrhl kol. r. 1500 vodní p. se samočinným posuvem klád. Potom se setkáváme s mechanickými p. již napořád v technických spisech. P. s větrným pohonem prý vynalezl r. 1592 Holanďan Cornelisz van Uitgeest. R. 1682 navrhl něm. alchymista a všeuměl J. J. Becher p. se žentourem, kterou se mělo řezat hned na místě kácení. P. na pohon parní si dal patentovat r. 1793 Angličan S. Bentham.

 

Písmo slepecké

Snad nejstarší návrh na písmo pro slepce je ve spisu G. Cardana De subtilitate (1550). První p. pro slepce vypracoval r. 1786 Valent. Haüy ředitel slepecké školy v Paříži; tiskl jím knihy a pokoušel se o psací stroj na psaní tímto písmem. R. 1820 předložil franc. hejtman Charles Barbier pařížské akademii věd návrh na slepecké písmo sestavené z vypouklých bodů, pro každé písmeno v jiném počtu a v jiné vzájemné poloze. Barbierovu soustavu zlepšil slepý učitel na pař. slepecké škole Louis Braille, zjednodušiv ji na pouhých šest bodů.

 

Písmolijka

První stroj na slévání liter tiskařských sestrojil pařížský tiskař E. Didot r. 1805, jinou vynalezli r. 1927 Staar a Sturtevant ve Spojených státech, ale k hromadné výrobě způsobilou p. sestrojil až D. Bruce, rovněž ve Spojených státech. Všestrannou p. sestrojili Angličané Johnson a Aktinson r. 1853; ta litery nejen odlévala, ale také z bloku vylámala a upravila k sazbě.

 

Pistole

Objevuje se již v 60. letech 15. století v jednom obrázkovém rukopisu. V inventáři zbrojnice cís. Maxmiliána I. jsou uvedeny černé pistole jednohlavňové i dvouhlavňové. Od r. 1544 byly p. zavedeny jako zbraň jezdectva. P. s kolečkovým zámkem se objevily kol. r. 1545. První pistoli zadovku sestrojil r. 1812 pařížský puškař Pauly.

Automatická p.: první sestrojil roku 1896 P. Mauser; r. 1900 se objevila zlepšená konstrukce Browningova.

 

Píšťala pastýřská

Objevuje se již ve starší době kamenné; je z holenních kostí. Asi v 2. tisíc. př. Kr. se objevuje v Řecku píšťala dvojitá.

 

Pivo

Zprávy a doklady o pivu u starověkých národů, počínajíc Šuméry v Mesopotamii a Babyloňany (zákoník Hamurabiův ze 4. tis. př. Kr.) jsou, podle soudu historika techniky Feldhause, ve skutečnosti zprávy o kvasu, poněvadž v této tekutině nebylo chmele, nebyla ani čistě alkoholicky vykvašena. Prvním národem, který začal připravovat skutečné pivo, byly pravděpodobně Osetinci (na Kavkazu). Nejstarší zmínka o užívání chmele k přípravě piva je u spisovatele Isidora ze Sevilly z r. 624 po Kr. Za panství Karla Velikého se vyskytují pivovary (klášterní) již dosti četně. Nejstarší zpráva o vaření piva u nás je v zakládající listině kolegiátního kostela na Vyšehradě z r. 1088. Do počátku 19. století se vařilo pivo velmi primitivně. Teprve na sklonku 18. století se začíná pivovarství racionalizovat. U nás byli čelnými reformátory pivovarství F. O. Poupě a K. N. Balling. Začíná se užívat kovu místo dřeva, motorického pohonu, vaření piva nepřímo parou (první angl. patent 1815), později čistých kvasnic a strojního chlazení.

 

Plakát

Vznikl pravděpodobně z dřevorytových pozvání na pouti, objevujících se od poč. 16. století a vylepovaných v kostelích. Pojízdný sloup na plakáty v noci osvětlený uvnitř si dal patentovat r. 1824 G. S. Harris.

 

Plamenomety

Thukydides líčí ve své Historii peloponéské války, že při obléhání Platají a Delionu (5. stol. př. Kr.), metali útočníci z „ohňových trubic“ oheň; před ústím toho „plamenometu“ byla nádoba se žhavým uhlím, sírou a smolou, a tato směs se rozdmýchávala v plamen měchem na druhém konci plamenometu. Takových „plamenometů“ se užívalo dosti až do středověku. Velmi účinný byl po té stránce tzv. „řecký oheň“, stříkaný z ruční stříkačky; ta byla naplněna směsí nehašeného vápna, síry, kamenné soli, pryskyřice, petroleje a asfaltu, před užitím se do ní nalila voda, tím se začalo vápno hasit, teplem takto vybaveným se směs zapálila a vyvíjející se páry na vzduchu vybuchovaly. Těmito plamenomety odrazil císař Konstantin Veliký r. 941 ruské loďstvo, v počtu asi 100 korábů, před Byzancií. V nové době bylo p. užito v občanské válce severních států Unie proti jižním v 1. 1862 až 1865, vrhal se z nich hořící roztok fosforu v sirouhlíku.

 

Planetarium

Zařízení k znázornění pohybu planet, je původu starého. Podle zprávy Ciceronovy prý měl již Archimedes v Syrakusách kolem r. 250 př. Kr., p. pohybované vodou. Suetonius vypráví ve svém životopisu cís. Nerona, že si tento císař dal postaviti (kol. r. 60 po Kr.) rozsáhlé p. ve velké jídelně svého zlatého domu, a že bylo v pohybu ve dne v noci. V 9. století je známo p. arabské, v němž napodobena i oblaka, blesky a hromobití. Později se vyskytují planetária na orlojích. Nejstarší zpráva o těchto p. je z r. 1324. V 1. 1656 – 64 dali vévodové Fridrich III. a Christian Holšteinský postaviti podle návodu A. Oleariuse p. v obrovském globu průměru asi 4 m. Později je dal Petr Velký dopraviti do Petrohradu. Hvězdná obloha byla na vnitřku globu jen namalována. První p. s pohyblivou hvězdnou oblohou (s pohybem planet, stálic a p.), promítanou ze středu na kupoli, sestrojily Zeissovy závody v Jeně r. 1924.

 

Planimetr

Přístroj k mechanickému vyměření plochy libovolného obrazce, vynalezli, téměř současně, r. 1825, italský profesor T. Gonnella a švýcarský zeměměřič J. Oppikofer.

 

Platina

Zda platinu znali ve starověku, není zatím bezpečně zjištěno. První zprávu o kovu připomínajícím vlastnostmi platinu podal J. Scaliger r. 1601. Skutečně ji objevil až A. da Ulloa v Peru v 30. letech 18. století. Za chem. prvek ji pokládal první W. Watson r. 1750, ale dokázal to najisto až Blondeau r. 1774. Platinové kelímky se podařilo zhotovit něm. fysiku Achardovi r. 1784. R. 1799 byly pořízeny z platiny základní míry desetinné soustavy, a to kilogram a metr.

Plavební komora

  1. k. se rozumí zařízení na zvedání n. spouštění lodí napouštěním nebo vypuštěním vody z nádrží s vraty na obou koncích. Zda se na p. k. vztahuje zpráva Diodora Sicula a zpráva Strabonova, obě z poč. 1. století, o důmyslných zařízeních usnadňujících plavbu na průplavech z Nilu do Středozemního a Rudého moře a zřízených ve 3. století po Kr., nelze bezpečně rozhodnouti. Rovněž neurčitá je zpráva z r. 1220 o podobných zařízeních poblíže Amsterodamu. První ověřená zpráva je až o p. k. zřízené r. 1253 v Holandsku, u Spaardamu. První důkladné popisy tehdejších p. k. podal r. 1452 L. Battista, a proto bývá někdy označován za vynálezce p. k. Znamenitou na svou dobu p. k. postavil Leonardo da Vinci. První železná vrata p. k. dal zřídit r. 1793 angl. inženýr Telford, proslulý svými stavbami silnic a průplavů.

 

Plech

Zprvu se vytepával ručně, později bucharem poháněným vodním kolem, první válcovací stolice se objevuje až v návrzích Leonarda da Vinci. Vlnitý plech se vyskytuje po prvé v 90. letech 15. století na brněních, aby se stala pevnější. R. 1856 obdržel J. Chappelain anglický patent na výrobu v. p. válcováním. Pocínovaný plech (bílý plech) se objevuje někdy v polovině 16. století, soudíc podle zprávy z r. 1551, mluvící o tom, že Ferdinand II. udělil jakémusi H. von Ungnad právo vyrábět ve Waltensteinu ve Štýrsku pocínovaný plech. Pozinkování žel. plechu bylo navrženo r. 1742 Maloninem, ale praktický způsob vypracoval až  r. 1786 W. Watson.

 

Pletací stroje

První ruční p. stroj, punčochářský stávek, sestrojil anglický duchovní W. Lee r. 1589, a to velmi dokonalý.

Počátkem 18. století se objevuje stávek na zboží vzorové; r. 1801 užito Jacquardova vzorového stavu ve spojení s pletacím stávkem. Technické zlepšování vzorových pl. s. začíná až v pol. 19. století, r. 1853 se objevil okrouhlý v. s. Thompsonův, r. 1857 plochý Bartonův, v 1. 1857 – 59 vz. stavy Pagetovy, r. 1868 v. s. Cottonův.

První stávek na zboží prolamované sestrojil r. 1758 J. Strutt, následovaly s. Hammondův (1760), Morrisonův a Bettsův (1764), Craneův (1769).

Mechanický stávek sestrojil r. 1769 S. Wise, r. 1777 jej zlepšil Betts.

Řetízikový pletací s. R. 1775 se objevuje první ruční Craneův; r. 1791 mechanický Dawsonův.

Pletací stroje okrouhlé. R. 1798 Decroixův, r. 1815 Andrieuxův; r. 1816 J. Brunela, r. 1845 Fouquetův a Terrotův.

Pletací stroj s háčkovou jehlou sestrojil první r. 1857 Eisenstück, r.1866 Hinkley a Lamb.

Pletací s. s jazýčkovou jehlou sestrojil r. 1858 Townsend.

Stroj pletací celou punčochu (s patou i špičkou) sestrojil první r. 1860 Mc Nary, druhým, značně dokonalejším, byl s. Lambův z r. 1866.

Tylové pletací stroje. První sestrojili r. 1769 Frost s Holmesem, r. 1808 se objevuje bobinetní s J. Heathcoata, zlepšen v 1. 1812 – 13 Clarkem, Martem a Leaverem; r. 1831 pozměnil R. Sewell.

 

Pletení

Zhotovování tkanin je technika prastará, soudíc z nálezů zbytků pletené čepice v hrobě z doby bronzové. Také v koptických hrobech z 5. – 7. století po Kr. byly objeveny zbytky pletení. Nejstarší vyobrazení p. je na obrazu mistra Bertrama „Zvěstování“ z r. 1405.

 

Plomby

Hliněné p. se vyskytují již u staroegyptských mumií z první třetiny 4. tis. př. Kr. Olověné se vyskytují rovněž na mumiích, od 4. století př. Kr.

 

Plovací pás

Římský dějepisec Plutarch se zmiňuje o korkovém pásu, s nímž přeploval Tiberu ř. 390 př. Kr. jeden válečný posel. Plovací pásy naplněné vzduchem jsou vyobrazeny již na asyrském reliéfu někdy z let 880 př. Kr. V středověkých technických rukopisech (v Kyeserově i v jiných) je p. p. znázorněn často. První kaučukový p. p. se objevuje v Anglii r. 1846. Plechový p. p. v podobě velkého kola se vyskytuje v náčrtcích Leonarda da Vinci.

 

Pluh

Původně se půda rozrývala silnou větví nebo pněm s krátkým ostrým pahýlem po uťaté nebo ulomené větvi. Postupně se z tohoto primitivního nástroje vyvinul tzv. hák, složený z vodorovného pně (hřídele) a z rýlu (lemeše), šikmého to kůlu připojeného k pni. Peň byl buď na konci zahnut, a pak tento konec sloužil za držadlo, nebo byl rovný, a pak bylo k němu držadlo – kleč – připevněno. Lepšího vedení rádla –  jak se nazývají ty primitivní pluhy – se dosáhlo, když se na spodu připojila vodorovná kláda ploužící se po zemi, a proto zvaná plaz. Podle výsledků novějšího zkoumání historie pluhu lze míti pravděpodobně za to, že nejdříve se začal pluh vyvíjet v horní Mesopotamii, neb v severní Sýrií v mladší době kamenné, v dobách, kdy v řečených krajích bylo hojněji vodních srážek než nyní. Nejstarší obraz pluhu byl objeven na sumerské pečeti asi z doby 3500 let př. Kr., nalezené v královském pohřebišti v Uru. Je to pluh značně technicky vyvinutý, takže jeho počátky sahají o hodně daleko nazpět. Někdy kol polov. 2. tisíc. se objevují v Babylonii a v Asyrii pluhy s násypkou na zrní, zárodky to pozdějších strojů secích. V době bronzové a železné se na rýl nasazuje bronzový n. železný rozryvač (radlice). V první době římského císařství se objevuje skutečný pluh v nynějším smyslu, tj. radlice doplněná nožem (tříslem) před rýlem a odvalovými deskami k obracení plástů podrytých širokým rozryvačem lemeše. Jeden druh těchto pluhů má peň uložený na kolečkách (tento vynález přisuzují římští spisovatelé o zemědělství rhaetským Gallům). Původ těchto starořímských pluhů není vyjasněn, ale staly se základem pluhů užívaných později po celé Evropě. U nás jsou první zmínky o těchto římských pluzích v listinách z 11. století. V 13. století se vyskytuje v Čechách i zemanský rod jménem Pluh, mající ve znaku dvoustrannou radlici. O zdokonalení p. se pokoušelo mnoho hlav, s větším nebo s menším úspěchem, mezi nimi bratranci Veverkové, ti sestrojili r. 1827 tzv. ruchadlo. Problém racionálního p. však není rozřešen podnes.

Elektrický pluh. Pokud známo, objevil se po prvé ve Francii r. 1879 na statku v Sermaize.

Mechanický pluh. V obrázkovém rukopisu chovaném v státní knihovně výmarské, je vyobrazen pluh tažený 2 rumpály, jedním tam, druhým zpět. Podobný p. je také v Bessonově spisu Theatrum instr. et machin. z r. asi 1565. R. 1726 předložil franc. statkář Lassisse pařížské akademii věd návrh na pluh tažený nekonečným lanem, vedeným na jednom konci přes kotouč kotevního vozu a na druhém konci pohybovaným větrným kolem.

Motorový pluh se objevuje po poprvé r. 1903, a to ve Spojených státech.

Parní pluh. O konstrukci p. p. usilovali od konce 60. let 18. století četní angličtí konstruktéři, ale úspěch měl až r. 1832 J. Heathcoate, navrhl tažení pluhu lanem navíjeným na buben lokomotivy; r. 1846 obdržel Angličan Osborne patent na soustavu se 2 lokomob.; r. 1848 zavedl Fowler lana drátěná. R. 1855 sestrojili učitelé br. Fiskenové a kovář Rodgers pluh dvojitý (vahadlový), jeden oral při tažení jedním směrem, druhý zase směrem opačným. R. 1856 obdrželi angl. patent J. Howard a Baker na orací zařízení „dokolečka“, při němž byl pluh vlečen na laně uloženém rovnoběžně s obvodem pozemku; oralo se od obvodu k středu. Orací zařízení s 2 lokomobilami zlepšil J. Fowler a obdržel na ně angl. patent r. 1862.

 

Plynoměr

První mokrý p. s otáčivým bubnem sestrojil r. 1813 S. Clegg; první suchý p. sestrojil r. 1820 J. Malam a zlepšil r. 1842 Defries.

 

Plynový generátor

První navrhl r. 1832 Faber du Faur, r. 1840 sestrojil Ebelmann p. g. odpichový a r. 1878 Dowson p. g. na nasávaný plyn.; r. 1906 v. Kerpély p. g. s otáčivým roštem.

 

Plyny

Že plyny jsou odlišné od vzduchu, rozpoznal první až kol. r. 1610 J. B. van Helmont.

Dowsonův (nasávaný) p. Výrobu zavedl a potřebné zařízení sestrojil r. 1878 Angličan E. Dowson.

Dřevný plyn vyráběl po prvé destilaci dřeva průkopník svítiplynu, Francouz E. Lebon r. 1796.

Vodní plyn. Objevil r. 1780 Fontana. Technickou výrobu si dal patentovat (v Anglii) r. 1824 J. H.  Ibbetson. Výrobu ve velkém zavedl r. 1830 M. Donovan z Dublína. R. 1860 zlepšil Kirkham výrobu v. p. v kokovacích pecích.

 

Plyny, čištění elektrické

Možnost zbavovati plyny prachu elektřinou objevil r. 1819 C. S. Rafinesque. Podstatu toho procesu objasnil r. 1824 M. Hohlfeld. Princip technického provedení naznačil r. 1885 O. Lodge. První patent na technické zařízení obdrželi r. 1896 Thwarte a Gardner. Pro praxi uzpůsobil metodu elektrického čištění plynů Cotrell r. 1906; zlepšený způsob zavedl r. 1910 Möller.

 

Plyny bojové

Smrdutými plyny se bojovalo odedávna. Důkladný recept na hrozně páchnoucí směs dal L. Fioravanti z Bononie ve svém „Compendium“ (1604), radí smíchati: terpentin, síru, čertovo lejno, lidské výkaly a lidskou krev. V pol. 17. století navrhoval něm. alchymista J. R. Glauber, aby se ve válce s Turky užívalo plynových granátů (plněných terpent. silicí a kyselinou dusičnou). Za válek napoleonských navrhl jeden anglický chemik, aby se granáty plnily kyanovodíkem. R. 1854 byl angl. ministerstvu války předložen návrh na plnění pum kakodylem (arsenovou sloučeninou). Ve velkém bylo b. p. užito po prvé až r. 1914.

 

Plyny zkapalněné

Většinu plynů se podařilo zkapalnit, chemicky neb užitím tlaku, Faradayovi a Northmoreovi v 20. letech 19. století. Pro praktickou potřebu upravil zkapalňovací způsob r. 1830 Natterer. Nesnadněji zkapalnitelné p. byly zkapalněny postupně takto: r. 1878 kysličník uhličitý Raydtem a kysl. siřičitý Pictetem, r. 1881 čpavek (v Americe), r. 1882 kyslík bratř. Brinovými, r. 1888 chlor Báden. továr. sody, r. 1895 vodík Lindem, r. 1903 dusík Knietschem a r. 1908 helium Kammerling-Onnesem.

Pneumatika

  1. 1845 si dal angl. továrník R. W. Thomson patentovat kaučukovou obruč plněnou vzduchem. Zvěrolékař J. B. Dunlop, pokládaný leckdy za vynálezce pneumatiky, nepřinesl svou konstrukcí p. nic podstatně nového.

 

Pneumatický pohon

Nejstarší návrh na p. p. pochází od D. Papina (průkopníka parn. stroje). Ten r. 1685 navrhl, aby se vodní energie přenášela na vzdálenost stlačeným vzduchem vyrobeným dvěma vzduch. čerpadly poháněnými vod. kolem. Mělo se takto pohánět důlní vodotěžné zařízení. Poté se myšlenka p. p. vynořuje až zase poč. 19. století. Kolem r. 1800 si dal G. Medhurst patentovat pohon stlačeným vzduchem na vzdálenost a také pneumatický automobil.

  1. 1802 sestrojil W. Murdock pneumat. pohon soustruhu. R. 1829 sestrojil W. Mann jednostupňový kompresor, r. 1849 van Rathen dvojstupňový. Ve větším rozsahu se užilo pneumatického pohonu až při vrtání tunelu skrze Mont Cenis, počátkem 60. let. R. 1849 obdržel Američan J. Couch první patent na pneumatickou vrtačku skalní.

 

Počítací stroje

První p. s. sestrojil B. Pascal r. 1652 (jako 28letý, ne r. 1642, jako 18letý, jak se namnoze tvrdívá). Byl to stroj jen sčítací. R. 1662 sestrojil p. s S. Morland a r. 1672 jej zlepšil; tento stroj se stal základem p. s. Ch. Mahona z r. 1780 a Rothova z r. 1842. V 1. 1671 – 94 sestrojoval násobící p. s. G. W. v. Leibniz, ale k praktickému počítání se nehodil, pro konstruktivní vadu; po mechanické stránce byl zajímavý válci s odstupňovanými zuby. První praktický násobící p. s. sestrojil farář F. M. Hahn r. 1770. O sestrojení praktického p. s. se pokoušeli m. j. Lepine (1725), Leupold (1727), Boistessandeau (1730), Gersten (1735), Pereire (1750), Hahn (1774), Mahon (1775) aj. Velmi dokonalý p. s., který nejen násobil, ale také umocňoval a odmocňoval, sestrojil r. 1820 ředitel pojišťovny v Kolmaru X. Ch. Thomas. R. 1840 nahradil Roth u svého stroje ozubené válce Leibnizovy s nestejně dlouhými zuby kolečkem s proměnným počtem zubů. Na témž principu byly postaveny p. s. F. S. Baldwina (1875) a švéd. inženýra W. T. Odhnera (1874). První klávesový p. s. sestrojil D. D. Parmalee (1850), ale prakticky způsobilý až D. E. Felt (1887). O tabulační p. s. se pokusil r. 1822 angl. matematik Ch. Babbage, ale nedokončil jej. Přímo násobící p. s., prakticky způsobilý, sestrojil r. 1889 L. Bollée, měl již americké předchůdce, E. D. Barboura (1872) a R. Merea (1878), další stroje toho druhu sestrojili r. 1893 O. Steiger a r. 1911 J. R. Monroe a F. S. Baldwin. R. 1888 užil Steiger u svého stroje převodu tyčového, na podobném principu postavil p. s. r. 1900 německý konstruktér Hamann.

Registrační (zapisující) p. s. sestrojil první E. D. Barbour r. 1872, po něm následovaly konstrukce F. S. Baldwina (1875), H. Pottina (1883), A. C. Ludhuma (1888).

Stroj na řešení algebraických rovnic sestrojil r. 1900 španělský matematik Torres y Quevedo.

Stroj na řešení diferenciálních rovnic byl sestrojen r. 1932 na Massachusettské techn. škole.

V 1. 1940 – 42 vymyslili dr. J. Mauchly a E. Prosper v USA počítacího robota, který byl r. 1943 sestrojen v laboratořích armády USA. Nazývá se ENIAC a vypočítává nejsložitější úkoly z vyšší matematiky s neslýchanou rychlostí, od několika vteřin do několika hodin, podle jejich složitosti. Řeší i úkoly dosavadními matemat. prostředky neřešitelné.

 

Počítadlo

Stará známá školní pomůcka je prastarého původu čínského. Dostalo se odtud do starého Řecka, později do Říma a odtud do Evropy. Na rozdíl od našeho počítadla posunují se kroužky n. kuličky na čínském (i na starověkých počítadlech a na ruském „sčtotu“) po drátech svislých a ve dvou polích.

 

Podkovy

Ve starověku chránili kopyta koní různými „nákopytníky“ z lýka, plsti, kůže aj. V polovině 1. století př. Kr. přivazovali koňům pod kopyta jakousi „podrážku“ zpravidla železnou (ale také stříbrnou n. zlatou). Kdy se objevily skutečné podkovy, nelze zatím zjistit. Za vynálezce p. se pokládají Keltové. V bývalém římském kastelu, zvaném nyní Saalburg, zřízeném na starořímské pevnostní čáře mezi Dunajem a Rýnem někdy v 2. století po Kr., byly nalezeny černé železné p. První písemná zpráva je z doby kol. r. 900.

 

Podkůvky

Na podpatcích se objevují kol. r. 1810 v Paříži.

 

Pohlednice

Nejstarší známá p. je z r. 1872 s obrazem Norimberku.

 

Pokladna nedobytná

První (anglický) patent na n. p. obdržel r. 1835 Angličan Ch. Chubb.

 

Pokladna registrační

První sestrojil r. 1879 J. Ritty. Známá amer. r. p. „National“ se objevila r. 1883.

 

Pokovování postřikem

Vynalezl a pokovovací pistoli sestrojil r. 1910 švýc. inž. M. Schoop.

 

Polévková tresť

Vynalezl r. 1885 Maggi.

 

Polonium

Chem. prvek, objevili r. 1898 manž. Curieovi.

 

Polštář nafukovací

Objevuje se po prvé v technickém rukopisu Kyesera z Eichstädtu (1405); nafukuje se měchem. Kaučukové n. p. se začaly vyrábět v 20. letech 19. století, z kaučuku vulkanizovaného je začal vyrábět r. 1846 Hancock.

 

Ponorka

První náznak p. je ve vojensko-technickém spisu R. Valturia (kol. r. 1460). R. 1587 pojednává o p. Angličan W. Bourne. Důkladně se jednotlivými problémy p. obírá M. Pegelius (1604). Zanedlouho poté sestavil první ponorku holandský fyzik C. van Drebbel (1624); byla poháněna 12 vesly a při zkoušce plula pod hladinou Temže v hloubce asi 4 ½ m plné 2 hodiny. Podle zprávy C. Schotta (Technica curiosa, 1664), sestrojil r. 1653 ponorku jakýsi Francouz v Rotterdamu. R. 1691 sestrojil p. D. Papin, byla poháněna vesly a vzduch se do ní čerpal větrníkem. R. 1692 se s ní Papin několikráte ponořil pod hladinu Fuldy. První obětí p. byl Angličan Day, ponořil se r. 1774 s velkou p. v Plymouthu pod hladinu moře a už se nevynořil. R. 1776 sestrojil ponorku Američan D. Bushnell a podařilo se mu dostati se až pod samu anglickou bitevní loď. R. 1797 zkoušel R. Fulton po prvé svou p. na Seině a r. 1801 se mu podařilo zůstat s ní pod vodou 5 hodin a položit pod nepřátelské lodi miny. Téhož roku sestrojili Francouzové bři Coêssinové, v Havru p. pro 9 osob. Ve válce Anglie se Spoj. státy ohrozila jakási americká p. r. 1812 nebezpečně anglickou válečnou loď u amerického pobřeží. V 19. století se vyrojilo návrhů p. i skutečných ponorek na tucty. Omezíme se tu jen na nejvýznamnější. R. 1844 se objevila p. Philippse, r. 1846 parní p. franc. lékaře Payernea, vyzkoušená v 1. 1851 až 1852. R. 1849 vystoupil s první svou p. bavorský poddůstojník W. Bauer, ale potopila se r. 1851 při zkušební plavbě v kielském přístavu. R. 1852 postavil druhou p., ale po několika úspěšných zkušebních plavbách se potopila u ostrova Wightu, třetí p. se potopila r. 1856 v kronstadtském přístavu. Příští rok postavil Bauer model p. pro 74 mužů a 24 děl. Na 50 zkušebních plaveb prodělala p. Španěla Monturiola, postavená r. 1859 pro 6 osob. V občanské válce Sever proti Jihu poč. 60. let postavily severní státy několik ponorek zv. „David“, jedna z nich potopila r. 1864 anglickou loď s sama přitom zašla také. R. 1875 postavil první svou p. americký Ir J. P. Holland, ale teprve až osmá (1897) prakticky vyhovovala požadavkům. R. 1885 se objevila konstrukce Švéda T. Nordenfeldta. V 1. 1889 – 93 staví pro fr. loďstvo p. podle svých návrhů G. Zedé s Goubetem. R. 1896 se objevuje úspěšný typ p. Američana Lakeho a konstrukce franc. inž. M. Laubeufa.

 

Porculán

Původ třeba hledati v Číně, hrubé počátky (spíše kamenina než p.) asi v 7. století po Kr., pravý p. až někdy v stol. 9. První zprávy, nedosti přesné, přinesl o čínském p. r. 1298 Marco Polo. Pokusy o napodobení č. p. v Evropě se dějí prvé asi v 2. polovině 15. století v Itálii. Za vynálezce evropského porculánu pokládají jedni W. Ehrenfrieda v. Tschirnhaus, druzí jeho pomocníka, alchymistu J. F. Böttigera. Dokladem Tschirnhausových pokusů je jen nádoba z hmoty porculánu podobné (vzniklé v 1. 1697 – 1701), Böttiger pokračoval po smrti T-ově a připravil hned na jaře 1709 skutečný porculán. Zdá se, že B. jen dovršil dílo T-ovo.

 

Pořadač korespondence

S pružným kovovým hřbetem vynalezl r. 1877 V. Koch jun. z Berlína.

 

Postroj

Dějiny p. jsou zatím v počátcích. Zapřahání tažných zvířat je známo u národů východních již z 5. tis. př. naš. letopočtem,v Evropě teprve od 1. tisíc. př. naš. letopočtem. Skot byl připřahován dlouho jen provazcem omotaným kolem rohů nebo plecí. Koncem 9. století naš. letopočtu se objevuje jho (jařmo) kladené za rohy nebo na zátylek a připojené na oj nebo na rádlo. S malou obměnou se užívalo jha i u koní. Až do 5. století naš. letopočtu byl znám v Evropě koňský postroj z 5 částí: chomoutu, podpěry, jha, oje a udidla. Chomout tehdejší se však nepodobal nynějšímu, byl to poddajný kožený řemen vedený kolem šíje a byl připojen ke jhu na zátylku. Aby kůň mohl dýchat v tomto chomoutu, musil nést hlavu vzhůru. Ale v této pozici nemohl mnoho utáhnout, poněvadž přesunoval váhu těla dozadu. Není divu, že v zákoníku císaře Theodosia je největší náklad, jaký smí kůň táhnout na tehdejších dobrých římských silnicích, pouhých 500 kg. Od 5. století naš. letopočtu se ve východní Evropě začíná objevovat chomout nového typu, v podstatě týž, jakého se užívá podnes – pevný, potažený koží.  Podle dosavadního bádání, se dostal do Evropy skrze Araby z Indie; tam se dostal koncem 5. století vpádem Hunů. Ti ho pravděpodobně přinesli ze své pravlasti. Počátky toho nového chomoutu třeba snad hledat u postroje tažných psů v severovýchodní Asii. Z východní Evropy pronikl nový chomout až do západní někdy v 10. století a potom se v podružnostech různě obměňoval.

Postřihovačka

První mechanickou p. na sukno navrhl Leonardo da Vinci kol. r. 1500. Skutečnou p. sestrojil r. 1758 Angl. Everett. Byly to p. nůžkové. R. 1812 si dal patentovat J. Ellis z Paříže p. ve tvaru nožů sestavených do šroubovice (jako u žacího strojku na trávu).

 

Pošta

Nejstarší pravidelnou poštu kurýrní (jízdní) zřídil perský král Kýros v 6. století př. Kr. Na všech hlavních silnicích perské říše byly roztroušeny v pravidelných vzdálenostech poštovní stanice, v nichž si kurýři vyměňovati koně. Tato perská organizace pošt sloužila vzorem poštovnictví římskému. První zárodky se objevují již za Césara, ale teprve Augustus zavedl rozsáhlou poštovní službu jak kurýrní, tak vozovou, s lehkými vozy pro dopravu osob a s těžkými pro dopravu zavazadel. S pádem římské říše zaniklo i pravidelné poštovnictví. Objevuje se znovu až zase v 7. století v arabském kalifátu a do 10. století se rozšíří po celém tehdejším islámském světě. Počátkem 9. století obnovil císař Karel Velký v Galii starou římskou poštu, ovšem jen v malém rozsahu, a to po jedné cestě do Itálie, po jedné do Španělska a po jedné do Německa. Se zánikem Karlovy říše zanikla i pošta. Jakési primitivní poštovnictví se pak vyskytuje až v 11. století v Itálii.

Zato velmi dobře organizovaná byla pošta v mongolské veleříši Kublaj-chana a Džingis-chana, v 13. století. Počátky novodobého poštovnictví třeba hledati v podniku zřízeném poč. 16. století. Frant. z Tassisů či Taxistů, z italského šlechtického rodu bergamského. S tímto Taxisem uzavřel Filip Krásný, vladař kastilský, r. 1504 smlouvu na poštovní spojení mezi Nizozemím, Německem, dvorem francouzským a španělským. R. 1516 byla tato organizace rozšířena na habsburské državy v Itálii a o spojení s Římem a Neapolí. R. 1520 byl Jan z Taxisů jmenován cís. Karlem V. generálním poštmistrem. V Čechách byl zřízen r. 1527 úřad poštmistra se sídlem v Praze; prvním poštmistrem ustanoven Ambrož z Taxisů a ten zorganizoval poštovní spojení po Čechách, jakož i spoj (kurýrní) Prahy s Vídní. Zprvu sloužila tato pošta jen účelům státním, teprve za Maximiliána II. povolena doprava soukromých dopisů a za Rudolfa II. i doprava osob. Poštovní centrála byla zprvu na Malostranském náměstí v domě „U kříže“, od 2. pol. 17. století pak na Maltézském náměstí, v domě zvaném potom „U staré pošty“.

Poštovní doprava osob ve větším rozsahu byla zavedena nejprve v Anglii, a to někdy počátkem 17. století. R. 1605 jezdily mezi Londýnem a některými většími městy poštovní dostavníky pro větší počet osob. Tyto dopravníky měly rákosové stěny a rákosovou střechu, místo dveří a oken byly jen otvory zakryté záclonami a závěsy. Až později se objevily dopravníky s okny a dveřmi. Francouzská pošta v 17. století užívala k dopravě osob zprvu vozů jen dvoukolových; po nich přišly čtyřkolové „spěšné vozy“, tzv. diligence, jezdily však hodně pomalu, např. cesta z Paříže do Lyonu trvala v létě 5 dní, v zimě 6 dní.

 

Pošta holubí

Počátky se kladou do doby kol r. 1000 př. Kr. a do zemí východních. Holubí pošty ve válce užil po prvé D. J. Brutus r. 43 př. Kr. Pravidelnou h. p. zřídil kol. r. 300 po Kr. císař Diocletian. Jako pošta státní byla holubí p. zavedena v 70. letech 12. století v Syrii. Moderní h. p. se datuje od obležení Paříže r. 1870.

 

Pošta potrubní

První se myšlenkou p. p. zabýval podle všeho J. Murdock, pravá ruka Wattova a průkopník plynového osvětlení. R. 1812 navrhuje G. Medhurst z Londýna, pohánět v dřevěném potrubí vozíček s dopisy apod. tím, že by se před ním odsával vzduch. R. 1821 připadl na myšlenku pneumatické p. J. Ressel, průkopník lodní vrtule, a zabýval se tímto projektem až do r. 1847; navrhoval zavésti takové spojení mezi Vídní a Terstem. R. 1835 obdržel rak. privilej Josef rytíř Hohen-Blum na p. p., v níž se měly válečky s poštou pohybovat různým způsobem (lanky, vodou, parou, stlačeným vzduchem). S podobným návrhem vystoupil r. 1843 něm. stavitel Lagerström. R. 1865 byla zavedena p. p. v Berlíně mezi telegrafní ústřednou a telegrafními úřady. R. 1867 byla zavedena p. p. v Paříži, r. 1873 ve Vídni.

 

Poštovní schránka

První se objevuje v Paříži r. 1653. První vyobrazení p. s. je v knize C. Weigela z r. 1698. Nynější kovové schránky, které se vyprazdňují do poštovního vaku zasunutého pod dno, vynalezl r. 1875 zámečník Wlzek v Št. Hradci.

 

Poštovní známky

Za „vynálezce“ p. z. se pokládá referent při francouzské státní radě Vélayer; r. 1653 mu byla udělena výsada, doručovat místní poštu v Paříži, a tu zavedl obaly na dopisy s natištěnou známkou. Jak dlouho se těchto obalů užívalo, není známo, ale upadly na konec v zapomenutí, neboť když bylo doručování místní pošty v Paříži v 60. letech 18. století obnoveno, neužívalo se jich už. P. z. se objevují zase až r. 1819 v království Sardinském, a to v trojí hodnotě, vytištěny na obalu, do něhož se vkládal dopis. Sardinského příkladu následovala Anglie v 30. letech. Publicista Ch. Knight navrhl poštovní správě, aby prodávala obaly na dopisy v hodnotě 1 penny. Návrh byl přijat a r. 1839 vydán zákon o pencovém portu a r. 1840 byly již zavedeny dopisní obaly. orazítkované, v hodnotě 1 a 2 penny. R. 1843 zavedla p. z. Brazilie, r. 1844 Ženeva, r. 1845 Finsko, r. 1846 Spoj. státy severoam., r. 1848 Rusko, r. 1849 Francie, Belgie, Bavorsko, r. 1850 Rakousko a Prusko. Perforaci p. zn. si dal patentovat r. 1848 H. Archer.

 

Potápěčský oblek

Soudíc podle vyobrazení v technických rukopisech 15. a 16. století byl tehdy znám potápěčský oblek (skafandr) s neprodyšně přilehající kuklou se vzduchovou hadicí vedoucí nad hladinu. První takto vystrojeného potápěče vyobrazuje německý vojensko-technický spisovatel Kyeser z Eichstädtu (1405 a 1420) a poté tzv. Anonym husitských válek v rukopisu asi z r. 1430. Několikero potápěčských obleků navrhl v 90. letech 15. století Leonardo da Vinci. A. Borelli navrhl r. 1679 užít dvou hadic, jedné k přívodu čerstvého vzduchu, druhé k odvedení vzduchu zkaženého. D. Papin „otec parního stroje“, se spustil r. 1692 v potápěčském obleku vlastního návrhu pod hladinu ř. Fuldy, a k rychlejší výměně vzduchu v kukle užil odstředivého větrníku. R. 1716 sestrojil E. Halley kuklu olověnou s očními skly a zcela neprodyšnou, spojenou ohebnou hadicí s potápěčským zvonem. Skafandr celý neprodyšně uzavřený i s kuklou a naplněný vzduchem, aby potápěč byl uchráněn tlaku vody ve větší hloubce, navrhl A. Siebe r. 1830. „Soběstačný“ skafandr bez vzduchové hadice, spojený s dýchacím přístrojem, sestrojili r. 1912 bři B. a H. Draegerové. Pancéřový kloubový skafandr sestrojil r. 1924 Angličan Gall. Skafandr s náplní helia vynalezli r. 1936 Američané J. Craig a M. E. Nohl.

 

Potápěčský zvon

Nejstarší zpráva o užití p. z. je z r. 1535, kdy italský vojenský technik F. de´Marchi dal p. z., sestrojeným G. di Lorini, pátrat po římských galerách potopivších se kdysi v jezeře Nemi; zvon byl dřevěný válec s okénkem a sahal potapěči po pás, takže měl nohy a ruce volné; zásoba vzduchu ve z. stačila na nějakou dobu. R. 1538 užili p. z. dva Řekové v Toledu. R. 1592 navrhl B. Lorini ve svém spisu Delle fortificazioni (1592) dřevěný, železem pobitý p. z. pro několik osob, k různým pracím pod vodou. R. 1616 navrhl malíř F. Kessler z Wetzlaru p. z. z dřevěné kostry a potažený kůží; sahal potápěči až po kotníky a měl několik pozorovacích okének. R. 1665 bylo užito p. z. k vyzdvižení děl z potopených španělských korábů. R. 1778 užil p. z. angl. inž. Smeaton při zakládání přístavních hrází v Ramsgate; zvon byl litinový pro dvě osoby a byl stále zásobován čerstvým vzduchem.

Pozoun

Objevuje se koncem 15. století.

 

Pračka

Pokud známo, první p. sestrojil Angličan Stender, někdy v 50. letech 18. století, zlepšil ji r. 1764 Schäffer z Řezna. Kol r. 1790 sestrojil Angličan Beetham p. peroucí pouhým tlakem.

 

Prádelna parní

První zařídili Schönfeld a Tedeschi r. 1825.

 

Prádelník

Objevuje se v 2. pol. 17. století ve Francii a pozvolna vytlačuje truhlu.

 

Prak

Nejstarším dokladem p. jsou asyrské reliéfy z 9. století př. Kr.

 

Prezervativ

Byl znám již starým Egypťanům.

 

Prohazovačka na obilí

Objevuje se po prvé v čínské encyklopedii z poč. 17. století. V Evropě se objevuje až o 100 let později.

 

Prothésy

Podle Plinia star. si dal děd Katilinův, M. Sergius Silus, zhotovit r. 210 př. Kr železnou ruku v náhradu za ztracenou; když přišel německý rytíř Götz v. Berlichingen v boji o pravici, dal si zhotovit r. 1505 umělou, s pohyblivými prsty (4 prsty současně), později pak ruku umnější, s pohyblivým zápěstím a s prsty, které se mohly postavit do jakékoli polohy. Stisknutím knoflíků se zase mohla celá ruka roztáhnout. R. 1575 hotovil pařížský kovář zvaný „malý Lotrinčan“ umělé ruce i nohy, pro válečné mrzáky. Od těch dob se objevují zejména umělé ruce početně v různých zemích. Jako znamenitý mistr umělých údů se proslavil poč. 19. století mechanik pražské polytechniky J. Božek, průkopník parního pohonu lodi a vozidel.

 

Provaz

Nejstarší vyobrazení výroby p. je staroegyptské, někdy z let 2600 př. Kr. První mechanismus na pletení p. navrhl Leonardo da Vinci kol r. 1500. F. Veranzio navrhl v svém technickém spisu Machinea novae (kol 1595) spletací mechanismus poháněný šlapacím kolem. R. 1793 obdržel Angličan J. Huddart patent na provaznický stroj a r. 1799 jej zlepšil. R. 1795 sestrojil Mögling z Württemberska stroj na tkaní kulatých provazů. Výrobu hladkých provazů vynalezl r. 1798 J. Curr z Sheffieldu. První bavlněné provazy začal vyrábět r. 1825 S. Green ve Spojených státech.

 

Pružiny

Rozdělují se na ploché, spirálové (vinuté v jedné rovině), šroubové (vinuté v šroubovici s válcovou plochou), kuželové (šroubové s plochou kuželovou). Nejstarší jsou asi p. šroubové, vyskytují se již kolem r. 1400 př. Kr. u spinadel (zavíracích špendlíků). O p. plochých se zmiňuje po prvé Filon Byzantský (kol r. 230 př. Kr.). Spirálové p. se vyskytují po prvé někdy kol r. 1400 po Kr. ve visacích zámcích a nedlouho poté v hodinách. Kuželové p. sestrojil r. 1844 železniční inspektor Baillie k vypružení žel. vozů na Severní dráze cís. Ferdinanda.

 

Předení

Nejstarším stupněm je předení s vřetenem a přeslicí. Soudíc z černých nálezů, bylo p. známo nejméně v mladší době kamenné. Druhý stupeň – vřeteno otáčené ručním kolem, tj. jednoduchý kolovrat – je jistě mnohem mladší, ale dobu vzniku nelze zjistit; nelze určit, ani kde vznikl, podobá se pravdě, že někde na Východě. V Evropě je první určitá zpráva o něm z r. 1928 (z Německa). Někdy v 2. polovině 15. století se objevuje kolovrat s křídlovkou, zařízením to k samočinnému navíjení příze na vřeteno; nejstarší zpráva o něm je v rukopisu pocházejícím asi z osmdesátých let 15. století. Leonardo da Vinci toto zařízení zdokonalil, připojic rozdělovač příze na vřeteno. Je tedy pouhou legendou (velmi houževnatou ovšem), že kolovrat s křídlovkou vynalezl mistr řezbář J. Jürgen z Watenbüttelu r. 1530. Jürgena nelze pokládat za vynálezce ani kolovratu šlapacího, ten vznikl podle všeho v Anglii. Dlouho je kolovrat jen vodorovný.

  1. 1738 obdržel L. Paul angl. patent na posukovací stroj (na tom měl také podíl společník Paulův, J. Watt) na protahování (posukování) rouna. R. 1767 se objevuje další důležitý vynález, přádací stroj „jenny“ sestrojený přádlákem J. Hargreavesem, zárodek pozdějšího selfaktoru. R. 1755 obdržel bývalý holič R. Arkwright angl. patent na přádací stroj pohybovaný vodním kolem (odtud zvaný „waterframe“), kombinaci to cizích vynálezů s vlastními několika zlepšeními. Nedlouho poté se objevuje jakýsi kříženec „jenny“ a „waterframe“, sestrojený r. 1779 přadlákem S. Cromptonem. Tím bylo dovršeno zmechanizování přádacího procesu. Zbývalo jen učiniti jej úplně samočinným (automatickým). Pokusil se o to r. 1790 J. Strutt, ale bez úspěchu; teprve r. 1825 sestrojil vynikající mechanik R. Roberts „selfactor“, přádací automat. R. 1821 sestrojili Cocker a Higgins flyer. R. 1830 vynalezl J. Thorp přádací stroj prstencový.

 

Přezka

Objevuje se někdy kol r. 100 př. Kr.

 

Přezůvky

Objevují se koncem 18. století ve Francii a hotovily se z tvrdé kůže. Kaučukové p. začal vyrábět r. 1802 londýnský obuvník Ridley. Z vulkan. kaučuku je vyráběl od r. 1844 Ch. Goodyear.

 

Psací stroj

Snad prvním p. s. byl stroj londýnského inženýra H. Milla z r. 1714, zachoval se jen patent.  Potom se objevuje několik p. s. pro slepecké písmo: r. 1730 angl. matematika N. Saundersona, r. 1784 osleplé Teresie de Paradies a r. 1786 V. Haüye. R. 1808 sestrojil p. s. Ital P. Turri, r. 1828 Francouz Gonod s. píšící slabiky, r. 1829 C. v. Drais (vynálezce odstrkovacího velocipedu) p. s. klávesnicový a Američan W. A. Burth tzv. „Typographer“, r. 1833, Francouz X. Progin stroj „Ktypographic“ r. 1843, byl to zárodek nynějších strojů pro psaní do knih. R. 1843 dostal amer. patent Ch. Thurber na p. s. pro slepce, r. 1849 sestrojil podobný stroj učitel v pařížském ústavu slepců, P. Faucauld. V 1. 1850 – 60 sestrojil anglický průkopník elektric. telegrafu Ch. Wheatstone několik p. s., které měly již některé konstruktivní prvky užité v nynějších strojích. Dosti složitý byl p. s. Američana O. T. Eddyho (1850), ale pracoval uspokojivě. Eddyův krajan, redaktor A. E. Beach, sestrojil r. 1856 stroj pro slepce. Dosti rychlým na tehdejší dobu, byl p.s. newyorského lékaře S. W. Francise (1857) s kruhovým uspořádáním liter a s klávesnicí. Mnoho dobrých konstruktivních prvků bylo v 17 modelech p. s. italského právníka G. Ravizzy. R. 1866 obdržel Američan J. Pratt patent na svůj „Pterotyp“,  přezvaný tak pro svůj křídlový tvar. V téže době (1864, 1866) sestrojuje 2 modely p. s. podnikavý jihotyrolský truhlář P. Mitterhofer; pro jejich příbuznost s pozdější remingtonkou byla remingtonka vyhlašována ctiteli M-ovými za plagiát. R. 1896 se objevila „psací koule“ kodaňského pastora Mallinga-Hansena. Prvním p. strojem opravdu způsobilým pro praxi byla remingtonka, dílo to Ch. L. Sholese, C. Gliddena a S. W. Soulého v 1. 1867 – 73. Potom se objevila „underwoodka“, dílo mechanika, amerického Němce, F. X. Wagnera. První typ p. s. segmentového (prstencového, rotačního) sestrojil J. B. Hammond r. 1880. R. 1883 se objevily první p. s. s viditelným písmem.

Stenografický p. s. První sestrojil r. 1880 Michela.

 

Půlměsíc

Hud. nástroj, vznikl v Turecku; v Evropě se rozšířil někdy v 17. století.

 

Pumy

Historie p. je historií dělových střel, granátů, pekelných strojů. Technicky velmi dokonalou p. ruční plněnou třaskavou rtutí sestrojil baron Egassi de Torekfalfa. Byla sestrojena v 10 kusech, a užito ji při atentátu ital. anarch. Orsiniho na Napoleona III. – 14. I. 1858.

Atomová puma vzešla z objevu učiněného r. 1938 fyziky v několika zemích samostatně, že uran se rozpadá tzv. řetězovou reakcí, při níž se vybavuje velké množství energie. Byla sestrojena ve Spojených státech velkým kolektivem badatelů a techniků za 2. svět. války.

 

Punčochy

Zprvu se nosily p. šité. První zpráva o p. pletených (hedvábných) je z r. 1539, ale vyráběly se již mnohem dříve ve Španělsku a v Itálii, od kdy, není zatím známo.

 

Pušky

Nedlouho poté, když se objevila první děla, začala se hotovit nejen jako „hrubé kusy“ nýbrž i jako zbraň „příruční“ – „píšťala“ – nasazená na kus dřevce, za něž se přidržovala v podpaží. Nejstarší zpráva o takovém „ručním dělu“ je z r. 1338. Tyto „píšťaly“ se nabíjely olověnými kulkami zpředu a vystřelovaly zapálením prachu na pánvičce hořící zápalnicí, kterou držel střelec v druhé ruce. Pušky se ujímaly ve vojscích jen pozvolna. Tak z 80 000 mužů křižáckých vojsk, která r. 1427 vtrhla do Čech, mělo pušku všeho všudy jen asi 200. Bylyť tehdejší pušky těžké a nemotorné, rychlost střelby, dostřel i průraznost střel menší než u samostřílů (kuše). Hlavně měly na spodu přilitu zarážku, „hák“, tou se zachytily za okraj podkladu, aby se zmírnil prudký náraz při výstřelu (odtud název „hákovnice“). Aby se usnadnilo a zrychlilo zapalování prachu na pánvičce zápalnicí („luntem“), nasazena zápalnice do kohoutku zámku pušky. Manipulaci s puškou velmi usnadnil a zrychlil vynález zámku kolečkového (křesacího) s pazourkem a ocílkou. Kdo tento zámek vynalezl, nelze bezpečně zjistiti, vyskytuje se však již v technických náčrtcích Leonarda da Vinci, pravděpodobně někdy z prvního desítiletí 16. století.

Rýhovaná hlaveň. R. 1556 se objevuje první známá zpráva o rýhované hlavni u pušek; rýhováním se zlepšila jistota střelby, neboť střele se dostalo rychlé rotace kol podélné osy a tak nevybočovala z dráhy letu. Jak se připadlo na výhodu rýhování, o tom jsou zatím jen dohady.

Pažba. Jedna zpráva z r. 1519 hovoří po prvé o střelcích, kteří přikládají pušky k líci.

Opakovačka. R. 1580 žádal anglický puškař John of Walsingham o privilej na hákovnici jím vynalezenou, z níž možno vystřelit deset ran za sebou. Nejstarší známá opakovačka je z r. 1597. Novější vývoj o. se datuje od zásobníkové o. C. M. Spencera z r. 1861.

Vzduchovka. Podle nejstarší, pravděpodobné zprávy byla v. sestrojena již v pol. 16. století norimberským mistrem H. Lobsingerem. R. 1589 popisuje vzduchovku G. Porta v Magia naturalis. R. 1780 byla zavedena do rakouské armády vzduchovka sestrojená tyrolským puškařem G. Girandomm, ráže 13 mm na 40 ran po sobě, a to po každém stlačení vzduchu v pažbě, dostřel na 200-400 kroků.

Zadovka. Nejstarší známá pochází asi z 80. let 16. století. Vynálezce není znám. V 17. století bylo několik pokusů o sestrojení z. R. 1670 doporučoval zavedení z. známý německý filosof Leibniz. První skutečně způsobilou z. sestrojil až r. 1827 N. Dreyse. Byla to tzv. „jehlovka“ s nárazovým zámkem, jehož „jehla“ po stisknutí spouště nárazem zapálila zápalku patrony. Nárazový zámek je vynálezem A. J. Forsytha (1807). R. 1832 sestrojil pař. puškařský dělník Lefaucheux z. se sklopenou hlavní („lefošovka“). R. 1857 se objevila zadovka Chassepotova („chassepotka“). O zlepšení z. se zasloužil také český puškař Krnka.

Automatická puška. Myšlenka, užít zpětného nárazu při výstřelu k novému, samočinnému nabití, pochází od angl. inženýra H. Bessemera (vynálezce „besemerování“, tj. výroby plátkové oceli dmycháním vzduchu do surového železa) z r. 1854, ale s úspěchem ji uskutečnil konstrukcí apod. (a kulometu) až amer. konstruktér H. S. Maxim, poč. 80. let min. stol.

Nehlučná p. Podle zprávy něm. alchymisty a mnohstranného „projektanta“, J. J. Bechera, pokusil se o nehlučnou p. již Francouz d´Aisson někdy v 70. letech 17. století, a to užitím prachu, explodujícího jen s malým hlukem. Prvního tlumiče výstřelů užil v konstrukci p. syn vynálezce automatických pušek H. P. Maxim.

 

Puškové náboje a střely

Již z prvních pušek se střílelo olověnými střelami, ty se udržely téměř půl tisíciletí. Kol r. 1590 se objevují v Německu první náboje, tj. papírové nábojky (patrony) s náplní prachovou, upevněné kolem krčku olověné střely. R. 1625 zavedl papírové n. Gustav Adolf, r. 1690 zavedeny ve franc. vojsku. Kolem r. 1812 se objevují papírové nábojky (patrony) po způsobu nynějších loveckých, s roznětkou (kapslí) nedávno vynalezenou. Kol r. 1866 se objevují nábojky mosazné. R. 1890 Bodeova střela s ocelovým pláštěm. Pověstné střely dum-dum s porušenou špičkou, aby rozdíraly střelnou ránu, jsou dávného data. Již ve zprávě z r. 1587 se mluví o zákeřném zastřelení norim. hejtmana Fersse „rozštěpenou kulkou“.

 

Pyramidy

O způsobu staveb staroegyptských pyramid není ani písemných, ani obrazových dokladů staroegyptských. Proto se má v novější době za to, že se stavěly užitím povlovných zemních náspů. Jakmile byla postavena nejspodnější vrstva kvádrů, byla k jedné straně nasypána země v protáhlém svahu a po této šikmé ploše se po válcích dopravily kvádry pro vrstvu druhou; když byla tato vrstva postavena, zvýšil se násep o výšku této vrstvy, po té se dopravily kvádry třetí vrstvy, a tak se to opakovalo, po každé se násep zvýšil o výšku kvádrů.

 

Radar

Zařízení k přímému určování vzdálenosti a prostorové polohy těles (nehybných i  pohyblivých) pomocí krátkých radiových (elektromagnetických) vln šířících se přímočaře a odrážejících se od překážek stojících jim v cestě a vracejících se k vysílacímu zdroji, kde lze zachytit jejich ozvěnu. Technická historie r. je tedy spojena s vývojem zdrojů krátkých elmagnetických vln (elektronek) a zařízení k vysílání těch vln i k zachycování vln odrážených. První zárodky radaru se objevují, pokud známo, počátkem 30. let v Anglii, a tam také byl kolektivní prací četných badatelů a techniků doveden nejdříve (koncem 30. let) k technické dokonalosti, a to v různých způsobech k různým účelům zjišťovacím. Jak daleko dospělo zdokonalení r. v jiných zemích, není zatím známo podrobně.

 

Radiofonie

Je založena na modulovaných elektrických vlnách (radiotelefonie). Do r. 1914 byly pokroky r. jen nepatrné pro nedokonalost technických zařízení. Již r. 1897 konal Fressenden pokusy, po něm pak Austin, Hewitt, Papin, de Forest aj. Značnějšího pokroku dosaženo až Poulsenovým obloukovým generátorem (kol r. 1902) a vysokofrekvenčním generátorem Fessendenovým. Fessendonovi se podařilo r. 1907 telefonovati na vzdálenost 320 km. Od r. 1906 konal v Německu pokusy Ruhmer, a r. 1908 se mu podařilo telefonovati na vzdálenost 110 km (z Bruselu do Lutychu). Týž rok dosáhl Poulsen přenosu na 550 km. R. 1913 se podařilo H. v. Arco a Kühnovi telefonovat z Berlína do Vídně (700 km). Užitím 3300 elektronek v paralelním spojení se podařilo r. 1915 telefonovat z Arlingtonu (u Washingtonu) do Paříže (9000 km).

Modulace; r. 1902 Blondel mikrofonem s vodivým plamenem; r. 1906 Majorand a r. 1912 Vanni mikrofonem s vodním paprskem; r. 1905 Ruhmer Poulsenovým obloukem. Po r. 1914 převážně modulace elektronkami.

Radiotelegrafie

Telegrafie elektromagnetickými vlnami se vyvinula jednak z pokusů něm. fyzika Hertze (1888) s vlnami buzenými elektrickými jiskrami, jednak z pokusů srbského vynálezce N. Tesly s vysokofrekvenčními kmity.

Jiskrová telegrafie. Prvními průkopníky jsou A. S. Popov a G. Marconi. Popov sestrojil r. 1895 přístroj s Branlyho kohererem a s anténou (vynález jeho), kterým zachycoval blesky a později i radiotelegrafické zprávy. Poté sestrojil i přístroj vysílací s Hertzovým oscilátorem, ale bez antény vysílací. Té užil u přijímače až G. Marconi. Začal s pokusy r. 1896, sestrojiv vysílač s Righiovým jiskřištěm a anténou a přijímač s kohererem a s anténou. R. 1897 dokázal vysílat již na 70 km. R. 1898 byla Marconiova soustava zlepšena kombinací ladění mezi okruhem vysílacím a přijímacím s induktivní vazbou. R. 1902 dosáhl Marconi spojení mezi Anglií a Amerikou, ale musil k tomu užíti zařízení druhé soustavy radiotelegrafní, tj. soustavy netlumených vln. Týž rok objevuje citlivější detektor elektrolytický. R. 1906 se objevují první detektory krystalické. V 1. 1906 -7 zlepšeno vysílání užitím tzv. vyhasínající a tónové jiskry (Wien, Lepel a Fessenden). Od r. 1909 se uplatňuje stále silněji druhá soustava tj. radiotelegrafie netlumenými vlnami.

  1. Telegrafie netlumenými vlnami. Její základy položil v 1. 1891 – 97 N. Tesla. Užil k buzení těchto elm. vln jak elektrického oblouku, tak vysokofrekvenčního generátoru. Obloukový generátor podstatně zlepšil V. Poulsen (1902 – 3). Od r. 1911 nabývají převahy generátory vysokofrekvenční.

Úplný převrat v telegrafii netlumenými vlnami způsobil vynález elektronek (elektronových lamp). Užití jich jako generátorů elm. vln umožnil vynález zpětné vazby (Meissner 1913).

Koncem r. 1921 objevili američtí radioamatéři praktické možnosti telegrafování krátkými elm. vlnami. R. 1924 byla tato nová technika zavedena všeobecně v pravidelném mezinárodním styku.

Antény. Zárodky se vyskytují již u Dolbeara (1882, 1886). První užil a. na stanici vysílací i přijímací N. Tesla; nezávisle na něm, na straně přijímací, Popov (1895), a týž rok Marconi na straně vysílací i přijímací.

Detektory. Zprvu užíván tzv. koherer. R. 1900 se objevil detektor elektrolytický Ferriérův, zlepšen Schloemilchem; r. 1902 magnetický d. Marconiův, r. 1906 Dunwoodyův karborundový, r. 1907 první d. krystalický, Braunův. Potom se objevují d. elektronové.

Elektronky. První dvouelektrodovou (diodu) vynalezl r. 1904 J. A. Fleming; r. 1906 plněnou e. R. v. Lieben; r. 1907 první mřížkovou e. Lee de Forest, r. 1910 magnetron vyn. A. Gerdienem (zlepš. 1921 A. W. Hull, 1924 Habann); r. 1911 vakuové e. v. Lieben; r. 1913 dvojmřížková e. Langmuirova; 1916 stíněná e. vyn. W. Schottkym (pozměněná 1920 A. W. Hullem); r. 1918 dynatron A. W. Hulla; r. 1919 neutrodyn F. Hazeltina; r. 1921 negatron J. Scott-Taggarta. R. 1913 objevil E. Meissner zpětnou vazbu.

Generátory obloukové. Založeny na „zpívající obloukovce“ angl. fyzika Duddela. První prakticky způsobilý sestrojil Dán V. Poulsen r. 1903.

Generátory vysokofrekvenční. První sestrojil r. 1891 N. Tesla; 1898 – 1904 g. Fessendenovy, r. 1908 Alexandersonův, r. 1911 Goldschmidtův, 1911 Latourův a Bethenodův, r. 1912 v. Arco, r. 1915 Schmidtův.

Přijímače netlumených vln. R. 1901 Teslův přerušovač, r. 1905 Poulsenův „tikker“, r. 1906 Pedersenův.

Radiogoniometry. R. 1902 Blondelův, r. 1904 Bellini a Tosi, r. 1909 – 17 zlepšené Blondelovy, r. 1923 zlepšený Belliniův.

Radiomajáky, automatické. První navrhl r. 1901 Blondel.

Směrová radiotelegrafie. První pokusy konal již v 1. 1898 – 1901 Marconi. R. 1902 navrhl Braun směrovou anténu (r. 1913 ji podstatně zlepšil); r. 1903 ekvidistantní směrová anténa Blondelova, r. 1904 radiogoniometr. zařízení Bellini a Tosi, r. 1925 Franklinovo směrové zařízení na krátké vlny.

Radýrka

Vymazávací „guma“, se objevuje po prvé v 70. letech 18. století. Byly to kostičky kaučuku a stály na naších předváleč. penězích asi 10 K.

Raketa

Podle zkoumání dějepisce výbušných látek Romockého je r. původu čínského. Vyvinula se tam někdy poč. 13. století po Kr. z ohnivého šípu. Také arabský vojenský technik Hassan Nedžm-eddin ji nazýval kol r. 1285 „čínským šípem“ a navrhuje ji k pohonu torpéda. První zmínka o r. v Evropě je asi z r. 1250. Jako zbraně se r. užilo po prvé r. 1379. J. Fontana popisuje v svém rukopisu z r. 1420 r. v podobě holubů, zajíců a ryb, jako zbraní a navrhuje užití jich k pohonu torpéd a automatů. R. 1668 zkoušel Ch. F. von Geissler metat raketami pumy váhy 25 až 50 kg. R. 1806 zavedl W. Congreve do angl. vojska rakety zápalné a r. 1823 si dal patentovat r. padákové. R. 1838 si dal Angličan J. Dennet patentovat r. k metání záchranné šňůry na ztroskotávající loď, do vzdálenosti 300 – 400 m.

Raketové letadlo

Je letadlo reakční pohybované raketovým motorem, jehož pohonná látka je spalována kyslíkem, který si letadlo nese sebou; tím se liší od jiného letadla reakčního (tryskového), v němž se palivo spaluje kyslíkem ze vzduchu, který si letadlo čerpá za letu samo.

Raketový motor

Rozumí se jím raketa pohybující se reakcí vyvolanou „vystřelováním“ plynů vzniklých spalováním náplně r. Zárodky r. m. třeba hledati již v návrzích italského vojenského technika I. Fotany. R. 1841 byl udělen patent na r. m. k pohonu letadla Angličanu Golightlymu. Poč. 80. let se zabýval takovým motorem ruský chemik I. N. Kibalčič; v 90. letech peruánský chemik P. Paulet. Od r. 1912 se zabývá r. m. Američn Goddard (r. 1932 se mu podařilo dosíci rychlosti 1200 km/hod.). V Německu konali pokusy J. Winckler, v. Oppel (1929), F. Schmiedel (1931), R. Tilling; ve Francii Ferber a Esnoult-Pelterie.

Rámy na obrazy

Objevují se až v 15. století, když se začínají malovati také obrazy světské. Dotud byla bez rámů i zrcadla (kromě ručních).

Razítko

Poštovní razítko zavedl r. 1661 H. Bishop, generální nájemce anglické pošty. R. 1774 bylo ve Španělsku zavedeno datumové razítko na dopisy, aby byly doručovány včas. R. 1826 vynalezl Angličan Wake mechanickou razítkovačku. R. 1879 sestrojil G. Cooke z Londýna razítkovačku kombinovanou z několika souběžných nekonečných kaučuk. pásků s literkami.

Regulátor centrifugální

Užívalo se ho, neznámo od kdy, k regulaci mlýnů. R. 1785 použil J. Watt k regul. parního stroje.

Revolver

Objevuje se někdy v první polovině 17. století. První anglický patent na r. obdržel r. 1664 A. Hill. Později se vyskytlo ještě několikero konstrukcí. Počátkem 19. století byl nejrozšířenější r. Belgičana Marietta (sestr. r. 1833). V Americe se rozšířil r. Coltův (angl. patent z r. 1835).

Roentgenovy paprsky

Objevil r. 1895 něm. fyzik K. W. Roentgen.

Roh

Tzv. lovecký r. je prastarý nástroj, původně buď z ulit nebo ze zvířecího rohu.

Lesní roh byl vynalezen koncem 17. stol. R. 1748 byl zlepšen A. J. Hampelem z Drážďan. R. 1788 si dal Ch. Claggett patentovat ventily do 1. r.; C-ovu soustavu podstatně zlepšil r. 1813 F. Blühmel.

Rozhlas

Myšlenka r. se objevuje již v 70. letech min. století. R. 1877 se pokusili Nissel a v. Urbanitzky ve Vídni o přenos hudby telefonními vedeními. R. 1881 si dal franc. průkopník letectví C. Ader patentovat přenos hudby z divadel do bytů. R. 1882 Berliner v Mnichově přenos oper telefonicky. R. 1900 se objevil v Paříži automat, theatrofon, v němž se mohl poslouchati přenos oper a hudby z paříž. divadel.

Rozhlas radiofonní (bezdrátový) byl vysílán po prvé r. 1921 ze stanice pittsburské ve Spoj. státech.

Rozmetací stroj

Zařízení na rozmetání hnojiva. První sestrojil r. 1835 W. Keene. Zlepšili v 1. 1854 – 54 Garrett a Hornsby a r. 1882 Schlör.

Rozmnožovací stroj

První sestrojil r. 1877 T. A. Edison.

Roznětka

První vyrobil r. 1807 A. J. Forsyth. Praktickou roznětku v měděné kapsličce (směs lovec. prachu a chlorečn. draselného) pro pušky s nárazovým zámkem vynalezl r. 1815 J. Egg. Rozn. s třask. rtutí sestr. r. 1867 Nobel.

Rožeň samohybný

První navrhl Leonardo da Vinci kol. r. 1500. V komíně je větrníček, otáčený proudem kouř. plynů, a ozubeným převodem s hřídele větrníčku se otáčí rožněm. Čím prudší oheň, tím rychleji se otáčí r. Jiný s. r. L-ův je otáčen hodinovým strojem. R. poháněné kouř. větrníkem se vyskytují hojně v kuchařských knihách 16. století, a v 17. století. Jsou často zobrazovány v technické literatuře, vedle mechanických r. pohybovaných pružinou n. závažím. R. 1803 byl Francouzi Couteauovi udělen patent na první r. poháněný parní turbínkou s kotlíkem ve sporáku.

Rtuť

Chemický prvek, byla známa Egypťanům před 16. st. př. Kr. Řekové a Římané ji vyráběli z rumělky. Výrobu popisují Plinius st. a Vitruvius. K získání zlata amalgamováním se užívalo rtuti již koncem 6 st. po Kr. Že r. je kov, soudil již G. Agricola v 16. století, ale prokázal to teprve něm.-ruský fyzik J. Braun r. 1759. Jako prvek ji poznal franc. chemik Lavoisier.

Rtuť třaskavá

Byla známa pravděpodobně již holand. učenci (a vynálezci první ponorky) C. Drebbelovi, poč. 17. století. Připravil ji najisto angl. chemik E. Howard r. 1800.

Rubidium

Chemický prvek, objevil r. 1861 něm. chemik Bunsen a téhož roku je získal kovové.

Rukavice

Nošení rukavic je asi dávného původu, soudíc ze zmínky Homérovy, že Odysseův otec měl při práci rukavice. Také Plinius st. hovoří o pracovních r. U nás se připomínají rukavičníci v 11. a 12. století. V 13. století patřily v Evropě r. k ženské módě, byly šité plátěné. Někdy v 15. století se objevují r. pletené. R. 1807 vynalezl Angličan J. Winter zařízení na šití r. Téhož roku si dal patentovat jeho krajan J. Walker r. kaučukové.

Řecký oheň

V námořní bitvě u Kyzika r. 678, svedené mezi Byzantinci a Araby, bylo užito „tekutého ohně“ (vynalezl prý Řek Kallinikos), hořlaviny složené ze smoly, síry, petroleje a nehašeného vápna.

Řehtačka

Objevuje se asi v polovině 17. století.

Řetězy

Kované bronzové řetízky, většinou ozdobené, jsou známy ze starší doby bronzové, lité bronzové, lité bronzové ř. a kované železné se objevují po 5. století př. Kr. Kol r. 60 př. Kr. se zmiňuje César (O válce galské), že Venetové v již. Bretani užívají kotevních ř. Výrobu ř. z drátů popisuje Theofilus Presbyter (kol r. 950). Řetězy transmisní se vyskytují již v technických dílech 15. a 16. století. J. de Vaucanson (vynikající franc. mechanik) vynalezl r. 1750 transmisní řetěz „hákový“ a někdy koncem 70. let také stroj na výrobu jeho. Lodní řetězy si dali patentovat r. 1791 C. Mackenzie, r. 1804 J. Slater a r. 1809 S. Brown. Patent na stroj na výrobu řetězů dostal r. 1813 T. Brunton a r. 1816 S. Brown s P. Thomasem. R. 1822 vynalezl J. Gladstone svařovaný dvoučlánkový ř.

Gallův ř. (se souběžnými články). Podle Filona Byzantského (Mechanika, kol. r. 230 př. Kr.) ho užil Dionysius z Alexandrie k napínání tětiv svého rychlopalného katapultu; byl mu znám z řetězového čerpadla, od pradávna užívaného na Východě. V náčrtcích Leonarda da Vinci se č. ř. vyskytuje několikrát, i v podobě, v jaké se užívá nyní u velocipedů. Název Gallovy ř. dostaly článkové ř. po pařížském medailéru Gallovi, který je konstruktivně přizpůsobil (r. 1823) k pohonu ozubených kol. K pohonu jízdních kol zavedl č. ř. r. 1869 J. F. Treftz.

Řezačka

Řezačka s kývavým nožem se vyskytuje již v 16. století, ne-li dříve. Feldhaus ji objevil vyobrazenu na titulním obrázku spisu „Gesprech von zwayen Gesellen“ (1524). Ř. s rotačním nožem sestrojil Angličan Edgill r. 1768. Ř. poháněnou vodním kolem popisuje J. M. Beyer ve spisu Theatrum machinarum molarium Oder Schauplatz d. Mühlen-Baukunst (1735). Někdy koncem 80. let 18. století sestrojil podobnou vodní ř. prýmkař Hohfeld z Gusowa.

Řezání autogenní

Vynalezl roku 1901 Menne; a řezání pod vodou Bollweg r. 1909.

Salmiak

Zda starověk znal s. není jisté. Římanům „sal ammoniacum“ znamenalo kamennou sůl. Arabští spisovatelé 8. století po Kr. popisují výrobu s. z velbloudího trusu. V Evropě se s. stává předmětem obchodu poč. 15. století, dováží se převážně z Egypta a užívá se ho ponejvíce k pájení. Teprve od r. 1735, kdy franc. chemik Duhamel vypracoval techn. výrobu s., se vyrábí s. ve velkém také v Evropě, nejdříve v Anglii.

 

Samet

Nejstarší zmínka o s. je ve spisu Charta anno Christi z roku 1213. V 13. století byl v Evropě již značně rozšířen a dovážel se ponejvíce z Cařihradu.

 

Samostříl (kuše)

Vznikl vsazením luku do hlavně se žlábkem, do níž se ukládal šíp. Původ s. třeba hledati pravděpodobně na Dálném východě. Nejstarší zpráva o něm je z poč. 2. století po Kr. u Herona Alexandrijského. Někdy koncem 2. n. poč. 3. století po Kr. vynalezl Číňan Chu Kong Liang s. opakovací, s mechanickým nasazováním šípů. V Evropě je nejstarší zmínka o s. z 8. století. R. 1139 zakázal římský cír. koncil užívat s. proti křesťanům, ale zákaz nebyl valně zachováván. Z užívání u evrop. vojsk zmizel s. až v 17. století. Ze s. vznikly samostřílové katapulty.

 

Saně

V Evropě byly s. podle všeho ještě ve 13. století dosti řídkým dopravním prostředkem, soudíc podle zprávy známého ital. cestovatele Marca Pola, který píše ve svém cestopisu z konce 13. století o saních, které spatřil u Tatarů, jako o velkém divu. Jízda na s. byla kárána jako neslušnost ještě v pol. 15. století.

Motorové saně: první s. sestrojil pravděpodobně r. 1821 stockholmský mechanik Owen až pro 15 osob. První s. s plynovým m. sestrojil r. 1885 G. Daimler.

 

Saxofon

Vynalezl r. 1846 A. J. Sax v Paříži.

 

Sázecí stroje

Jakmile se i v tiskařství začalo vyrábět hromadně, nemohlo ruční sázení ani zdaleka stačit. Hledalo se, jak je zrychlit, a nejprve se připadlo na to, hotovit spřežky a nejčastější slova z jednoho kusu. První, jak se zdá, připadl na tuto myšlenku franc. sazeč F. Barletti r. 1776, a po něm se procesí „logotypistů“ netrhlo. Jedním z posledních mohykánů byl vídeňský sazeč L. Weiss, který vytvořil celou logotypovou soustavu. Ale byl to duševní plod mrtvě narozený, poněvadž nestačil konkurenci sázecích strojů. O ty se pokoušela celá legie vynálezců, již počátkem 90. let min. století jich bylo na 170. Snad nejprvnějším vynálezcem s. s. byl W. Church, anglický průkopník parovozů; obdržel na svůj stroj patent r. 1822. Prvním s. s. skutečně pracujícím byl nejspíše „Pianotyp“ J. H. Younga a A. Delcambra z roku 1840, pracující zhruba podle principu tkalcovského stavu. R. 1844 sestrojil L. E. Tschulik z Vojtovic v Čechách model s. s. se 120 klávesami. R. 1847 poslal skutečný s. s. na výstavu do N. Y., ale stroj po cestě zmizel beze stopy. V 1. 1836 až 1849 pracoval o konstrukci s. s. Dán Ch., Sörensen, nazval jej „Tacheotyp“. Principu „tacheotypu“ užil později, v 80. letech Američan J. Thorne. Angličan R. Hattersley sestrojil r. 1859 s. s. na způsob psacího s. s klávesnicí. Na novém principu, převzatém ze Siemensova rychlotelegrafu, sestrojil r. 1867 anglický tiskař A. Mackie s. s., který měl pracovat automaticky, užitím papírového pásu vydírkovaného podle textu, který se měl vysadit. Některé myšlenky M-ovy se uplatnily později u tzv. monotypek. Samočinný s. s. se pokusil sestrojit koncem 60. let ruský vynálezce P. P. Kňaginskij. R. 1869 si dal patentovat v Anglii s. s., podobný s. Hattersleyovu, německý obchodník K. Kastenbein. Plných 18 let od r. 1871 do r. 1889 se mořil se svým s. s.  Američan James W. Paige, než jej učinil mechanickým divem, ale k praktické potřebě nezpůsobilým, právě pro velkou složitost a delikátnost. Problém prakticky způsobilého s. s. rozřešil první až německý hodinář usazený v Americe, O. Mergenthaler; nebylo to ovšem také hned, pracoval o svém s. s. od r. 1883 do r. 1886 a potom jej zlepšoval až do své smrti r. 1889. Poněvadž M-ův stroj odléval celou řádku literek, byl nazvan linotypem. R. 1887 sestrojil M. Millan první s. s. na sazbu smíšenou. R. 1895 sestrojili J. R. Rogers a F. E. Bright s. s. tzv. „Typograf“, a r. 1901 vynalezl S. Scudder z Brooklynu sázecí stroj „Monoline“; oba s. s. odlévají celou řádku, jako Mergenthalerův. Opakem „linotypu“ je „monoyp“, sázecí stroj odlévající jen jednotlivé literky a pořádající je v řádku. První praktický „monotyp“ sestrojil již r. 1872 americký advokát Tolb. Lanston.

 

Sčítací stroje

O první s. s., založený na principu děrových lístků, se pokusil angl. matematik a národohospodář Ch. Babbage v 1. 1834 – 54, ale nedohotovil jej. Skutečný stroj sestrojil, pro sčítání hlasů, r. 1889 Američan Hollerith. Tabulačním zařízením doplnil H-ův stroj Američan Powers, poč. 90. let.

 

Secí stroje

Na asyrském pečetním válečku asi z r. 500 př. Kr. je vyobrazen pluh s násypkou na zrní. Táž kombinace je známa i z Číny. Odtud se snad myšlenka s. s. dostala do Evropy. Nejstarší zpráva o secím s. v Evropě je z r. 1591 a týká se s .s. sestrojeného někdy v prvním dvacetiletí 16. století. G. Gavalinou v Bologni. Určitá je zpráva o tzv. „sembradoru“ korutanského statkáře J. von Locatelli, sestrojeném r. 1663 a veřejně předvedeném na císař. statcích v Laxenburku r. 1665. „Sembrador“ byl postupně zlepšen jesuitou Lanou (1670), markýzem de Boro (1699) a poč. 18. století anglickým průkopníkem racionálnějšího zemědělství, J. Tullem. R. 1782 sestrojil angl. duchovní J. Cook s. s. lžicový ve spojení s branami. R. 1784 vynalezl s. s. kovář z Českých Budějovic, J. Wunderlich. R. 1803 se objevil s. s. válcový, sestrojený Angličanem Ducketem. Širokosecí stroj vynalezli r. 1817 Angličan Slihgt a r. 1830 něm. lékař a průkopník vysokotl. par. stroje E. Alban. R. 1860 sestrojil R. Sack s. s. korečkový.

 

Sedlo

Nejstarším dokladem je ninivský reliéf z 9. století př. Kr., na němž je vyobrazen velbloud se sedlem pro náklad. Jezdecké s. je původu mnohem pozdějšího. Podle zprávy Xenofontovy by se zdálo, že se objevilo po prvé v Persii, ale bezpečného dokladu pro to není. Římanům bylo známo, aspoň v době císařské. První zmínka o jezdeckém s. je v zákoníku Theodosiově; předpisuje se tam, jak těžké smí být. Sedlo pro ženy se objevuje porůznu v 12. století. Do módy je uvedla v Anglii královna Anna, dcera Karla IV., kol. r. 1382.

 

Seismograf

Přístroj k měření záchvěvů zemětřesení. O primitivních s. jsou četné zmínky již ve starých letopisech čínských. V Evropě sestrojil první kyvadlový s. r. 1730 Švýcar Cappeler a konstrukci zlepšil r. 1784 Ital Salsano. Mnohem citlivější s. s vodorovným kyvadlem sestrojil první fran. fyzik Perrot r. 1862 a zlepšil je r. 1873 něm. fyzik Zöllner.

 

Sekačka trávy

První, pokud známo, sestrojil r. 1834 E. Ambler ve Spojených státech.

Žací strojek na trávníky vynalezl r. 1830 E. Budding.

 

Sekyra

V starší době kamenné se nelišila ještě od kladiva. Odlišování začalo až někdy v 5. tisíciletí př. Kr. V době bronzové se objevují s. s ostřím již delším a také s. dvojité. Nasazovaly se na zobákovité topůrko, a to buď do rozštěpu zobáku neb otvorem čepele na zobák t.; vyskytují se i s. nasazené na topůrko způsobem obvyklým nyní. Z doby železné se vyskytují s. zhotovené v celku s topůrkem.

 

Selen

Chem. prvek. Objevil jej švédský chemik J. Berzelius r. 1817 v bahně z olověných komor na výrobu sírové kyseliny.

 

Selenová buňka

  1. 1873 objevil angl. fyzik May, že se elektrický odpor selenu mění podle stupně osvětlení selenu. Této vlastnosti užil r. 1875 W. Siemens k sestrojení s. buňky. Francouz de Paiva užil této buňky brzy poté ve svém televizním přístroji.

 

Setrvačník

Setrvačníky hliněné n. kamenné jsou již na vřetenech přeslicových z mladší doby kamenné. K udržení rovnoměrnějšího otáčivého pohybu strojů se později užívalo dlouho jen závaží nasazených na ramenech. Setrvačník v podobě kola se vyskytuje až u Theofila Presbytera (kol r. 950 po Kr.), od 15. století je však v technické literatuře již zjevem obvyklým.

 

Schody

Kamenné i dřevěné schody byly známy všem kulturním starověkým národům. Točité se vyskytují v starověké Persii a v Řecku; v Zeusově chrámu v Olympii byly točité schody samonosné.

 

Signalizace pod vodou

K měření rychlosti zvuku pod vodou užili r. 1827 fyzikové J. Colladon aj. Sturm zvonů; Sturm r. 1841 doporučil, aby se k zvýšení bezpečnosti při plavbě na moři užívalo zvonových signálů vysílaných pod vodou z lodí. Skutečně se signalizačního zařízení podvodního začalo užívat až počátkem 20. století. R. 1900 sestrojil vynálezce telefonu E. Gray první praktické zařízení. R. 1917 navrhl franc. fyzik Langevin podvodní signální přístroj ultrazvukový (piezzoelektrický oscilátor).

 

Silnice

Nejstarší silnice, tj. cesty zpevněné, byly zřizovány v Číně již kol. r. 2300 př. Kr., aby doplňovaly rozsáhlou síť cest vodních. Ve starém Egyptě měly silnice význam jen místní, poněvadž zavodňovací soustava bránila stavbě dlouhých cest souvislých. O s. v Babylonii a Asyrii je málo známo. V Palestině se stavěly silnice již kol r. 1500 př. Kr. Také v Řecku měly silnice význam jen místní, poněvadž rozdrobenost na četné městské státy nedovolovala stavět silnice dálkové. Dobře upravenými silnicemi byly tzv. svaté cesty k svatostánkům. Byly dlážděny a měly vyhloubeny koleje pro bohoslužebné vozy. S první záměrnou stavbou důkladných silnic se setkáváme v Persii za vlády Dariovy (522 – 486 př. Kr.). Nejvýznačnější předřímskou silniční stavbou byla „dálnice“ ze Sús do Sard, zdéli 2500 km, vyhýbající se velkým místům a spojená s nimi jen odbočkami. Bylo při ní na 110 útulků a zastávek. Největšího rozkvětu a technické dokonalosti dosáhlo stavitelství silnic v římské říši. První skutečná silnice nazvaná po svém tvůrci Appiova, byla stavěna od r. 312 př. Kr. Někdy v polovině 2. století př. Kr. se objevují první silnice, které by se mohly nazvat štěrkovanými. Se vzrůstem římské říše se rozšiřovala i silniční síť, skládala se z několika silničních okruhů a z celého svazku silnic dálkových, vybíhajících paprskovitě z Říma. Tyto dálkové silnice byly mezi sebou spojovány silnicemi příčnými, kromě toho byly silnice výlučně vojenské. Zásadou římských stavitelů silnic byla přímá čára, bez zřetele k terénu, proto bylo stoupání římských silnic velmi značné, průměrně kol 14 %. Od přímočarosti se odchýlili jen tam, kde silnici hrozily laviny nebo padající kamení. V době největšího rozkvětu bylo v římské říši na 372 hlavních silnic v úhrnné délce 80 000 km. Význačných dálnic bylo 29, nejznamenitějších z nich byla řečená již Via Appia. Byla vzorem stavby hlavních římských silnic – ty byly v podstatě vlastně vodorovné zídky ztloušti 1 metru. Podle popisu Vitruviova se římská silnice skládala ze čtyř vrstev na pevném podkladu: z nejspodnější vrstvy kamenů jako pěst, poté z vrstvy směsi hrubě tlučeného křemene a písku, dále z vrstvy nosné, zhotovené z cihelné moučky a z vápna, a na vrchu pak z vozovky dlážděné. Všechny vrstvy byly prolity maltou.

S úpadkem římské říše nastal, aspoň v její evropské části, také úpadek silnic, zprvu pozvolný, později velmi rychlý, poněvadž staré římské silnice se opravovaly jen opravdu z nouze. Hluboko do novověku byly cesty převážně nezpevněné, bez vozovky, pouhé zemní, spravované jednou za onoho času všelikým neřádem, který byl zrovna po ruce. Stavba dobrých silnic kvetla ve středověku jen na Východě v Persii a potom v říši vytvořené Araby. Tu bylo v 9. stol. na 8000 km řádných silnic. Tradice dobrých silnic se udržovala pak v říši osmanské. V Evropě se začíná obrat v stavbě silnic a v silničním hospodářství nejprve ve Francii za Ludvíka XIV., a to vlivem merkantilismu, hospodářské nauky vidoucí prospěch státu v zkvétajícím průmyslu a obchodu – k obému je potřeba dobré dopravy, a tedy i dobrých cest. I začínají se stavěti zase silnice, tj. cesty s pevnou vozovkou, u důležitých silnic dlážděnou. Za Ludvíka XV. se staví dokonce silnice zbytečně přepychové (a ovšem nákladně), široké 18 – 20 m a stavěné jako podle pravítka. Tyto silnice byly napodobovány zprvu i v jiných zemích, záhy se však poznalo, že je to počínání hrozně nehospodárné, a proto se technika začala ohlížet po levnějších a přitom vyhovujících druzích vozovek. Zároveň se ujímá zase myšlenka silnic dálkových. Počátkem 18. století se začínají stavěti průběžné, „císařské“ silnice v Rakousku. Roku 1730 byla dostavěna silnice z Vídně do Terstu. Další a mocný popud dostala stavba silnic za Napoleona I., a začala se rozvíjet i nová technika silničního stavitelství, počínajíc metodou franc. inženýra Trésargueta (v 2. pol. 18. století) přivedená na vysoký stupeň skotským inženýrem J. L. Mac Adamem, původcem silniční stavby zvané po něm makadam. R. 1849 zavádí franc. inž. A. Merian nový druh vozovky: asfaltovou. Štěrková silnice se zpevňuje kalením a válcováním, vydatným pomocníkem se tu stává parní válec, od r. 1859. R. 1885 se objevuje na silničních úsecích vedoucích městy drobná dlažba. Počátkem 19. století se začínají silnice s čilou motorovou dopravou povrchově dehtovat, na ochranu proti prachu; průkopníkem v tom byl švýc. inženýr Guglielminetti; v Anglii zavádějí tou dobou tzv. dehtový makadam, tj. prolévání štěrkového lože dehtem. Zesílená motorová doprava přivodila po válce potřebu stavěti vozovky jednotlivé, velmi odolné, totiž betonově. Kolébkou jich jsou Spojené státy.

 

Síra

Zmínky o síře a jejím užívání v starověku jsou řídké; zdá se, že v Egyptě se jí užívalo jen k vykuřování. Obšírnější zprávu podává až Plinius st., jak o způsobu těžby, tak o rozmanitém užívání. Až téměř do konce 16. století se užívalo v Evropě převážně síry italské, způsob výroby popisují Biringuccio (1540) a Agricola (1556). Nový způsob výroby z kyzů vypracoval Ch. Sander (r. 1570), podle něho se pak připravovala síra zejména v četných závodech na výrobu kamence a skalice v Čechách. Za chemický prvek prohlásil síru již Lavoisier (1772), ale prokázali to až Gay-Lussac s Thénardem.

 

Sírová kyselina

Byla připravena po prvé někdy kol. r. 1300 a pravděpodobně v Itálii. Ve velkém se začíná vyrábět až od pol. 18. století, kdy se jí počalo potřebovat ve větším množství k barvení látek indigem a k bílení plátna a bavlny.

Dýmavá kyselina s. Technický způsob průmyslové výroby vypracoval něm. chemik Bernhard a první závod začal tímto způsob pracovat r. 1774 v Bayerfeldu; r. 1778 se takto začíná vyrábět v Lukavicích v Čechách.

Anglická kyselina s. Technický výrobní způsob vypracovali již r. 1666 franc. chem. Lefèvre a Lemery a zavedli jej v Anglii; podle jiné verze pochází první způsob výroby anglické k. s. od holandského učence C. Drebbela. První továrna byla zřízena r. 1736 v Richmondu u Londýna. Technicky dokonalejší byla výroba v olověných komorách, vypracovaná r. 1746 Roebuckem a Garbettem a zlepšená Francouzi de la Follies (1774) a Clémentem i Désormem (1793), kteří učinili pochod nepřetržitým. Dalším pokrokem byla výroba ve věžích po způsobu Gay-Lussacově (1827) a Gloverově (1859). Nyní se značná část k. s. vyrábí tzv. způsobem kontaktním, teoreticky vypracovaným již r. 1831 Phillipsem, poté Wöhlerem (1852) a Winklerem (1857) a pro výrobu ve velkém uzpůsobeným Knietschem v 1. 1890 – 95.

 

Sítě rybářské

Byly nalezeny v kolových stavbách, pocházejících asi z 2. tisíciletí př. Kr.

 

Síto

Vyskytuje se již v mladší době kamenné jako hliněná dírkovaná nádoba, v době bronzové pak bronzová. Podle Plinia st. hotovili Egypťané síta z vláken sítiny nebo šáchoru, ve Španělsku z nití a v Galii ze žíní. Ve středověku a na počátku novověku se hotovila dna sít z tenkých štěpin. Někdy v první polovině 16. století se hotoví síta z dírkovaného plechu.

 

Skioptikon

Sestrojil r. 1872 L. Marcy z Filadelfie.

 

Skleník

Podle Plinia st. dal císař Tiberius pěstovat okurky ve skleníku. Koncem 1. století po Kr. se, podle Martiala, pěstovalo v Itálii asijské ovoce v budovách se slídovými okny. R. 1652 navrhl H. Platt v Anglii vyhřívat skleníky parou. V leydenské botanické zahradě sestrojil M. Boerhaave r. 1710 skleníky se střechami nakláněnými tak, aby na ně dopadlo co nejvíce slunečních paprsků. R. 1716 zřídil M. Triewald v sklenících první topení teplou vodou. Vytápění skleníků parou si dal první patentovat r. 1791 Angličan J. Hoyle.

 

Sklo

Tu a tam se ještě uvádívá, podle vyprávění Plinia st., že sklo je vynálezem Féničanů, ve skutečnosti nejspíše s ním jen nejvíce obchodovali. Lze-li komu přisuzovati vynález skla, tedy, podle dosavadních dokladů, nejspíše starým Egypťanům, neboť v egyptských hrobech se skrčenými kostrami byly objeveny skleněné perly z doby asi 3500 př. Kr. Ještě dlouho potom nepostoupila sklářská technika staroegyptská nad výrobu perlí a jiných drobností. „Skleněná“ váza pocházející z r. 2800 př. Kr. je vyrobena z pouhého zárodku skla. Na kousku skla pocházejícího z majetku faraona Amenemheta III., z r. asi 1830 př. Kr., je zřetelně znát tehdejší sklářskou techniku: ze svazku tyčinek ze skla různých barev se formovaly různé tvary. Později se z takových tyčinek vyráběly i nádoby: tyčinky se buď nakladly kolem hliněného jádra a roztavily, nebo se do roztopené skloviny ponořilo jádro z formířského písku. Ještě později se naučili Egypťané sklo líti do forem. Foukání skla se objevuje až někdy k počátku našeho letopočtu. Staří Řekové v sklářské technice valně nepokročili, zato Římané učinili značný a rychlý pokrok, ač se sklářství věnovali dosti pozdě; podrobnosti římské techniky sklářské se však nedochovaly. Lépe jsme zpraveni o sklářské technice středověké, a to od Theofila Presbytera; ten podrobně popisuje ve svém technickém receptáři mj. sklářské peci a nářadí, výrobu okenních tabulek, různobarevného skla, nádob, lahví, píše i o tom, jak spravovati sklo rozbité. Z té doby (r. 1090) je také první zmínka o sklářích v Benátkách; benátské sklářství se začíná vzmáhat a nabývat pověsti světové však až v 13. století (tehdy byly skelné huti přesídleny na ostrov Murano). Bohaté zkušenosti benátské sklářské techniky sebral Florenťan Antonio Negri v knize L´arte vetraria (Umění sklářské) vyd. r. 1612 a stavší se sklářskou biblí. O sklářské technice psal již předtím Agricola ve svých Dvanáctero knihách o hornictví a hutnictví (1556). Proslavené benátské křišťálové sklo, jehož výroba byla tajemstvím, objevili znovu r. 1661 Angličané Clifford a  Paulden. R. 1674 vynalezl Angličan Ravenscroft sklo flintové (olověné) pro optické přístroje. R. 1688 vynalezl francouzský sklář Lucas de Nehon lití zrcadlových desek (předtím se hotovila zrcadla foukáním). Počátkem 17. století se začalo porůznu topit v sklářských pecích uhlím (dotud jen dřívím), což mělo za následek, že se pánve musely přikrývat. Převrat ve výrobě skloviny nastal zavedením plynového regeneračního vytápění pánvi Fr. Siemensem (1858). První počátky strojové výroby ve sklářství se objevují v 20. letech 19. století v Americe (zprvu ve výrobě lisovaného zboží).

Duté sklo vyrobené odstřeďováním se objevuje r. 1808.

Foukané sklo již r. 1846 se pokusil Angličan W. Farthing usnadniti foukačům úmornou práci tím, že jim připravil pro píšťaly vzduch již stlačený. Dále šel Angličan Ashley roku 1886, snažil se nahradit foukání lahví prací foukacího stroje, ale nepodařilo se mu, co zamýšlel, nepodařilo se to ani Francouzi Boucherovi (r. 1895), problém rozřešil až americký sklář M. J. Owens, r. 1899, byť ne ještě zcela dokonale; teprve za součinnosti jiných se podařilo r. 1904 sestrojit lahvový automat. Nedlouho poté se objevil Westlakeův automat na výrobu žárovkových baněk. Neméně úmornou práci vytahování skleněných trubic zautomatizoval Danner svým strojem (r. 1917).

Lisované sklo vynalezl r. 1877 Friedrich Siemens.

Nerozbitné sklo. Podle vylíčení starořímského spisovatele Petronia prý dostal císař Tibertius kol. r. 30 po Kr. pohár z nerozbitného skla, jenže jak tato zpráva, tak i jiné z dalších století o n. s. jsou málo hodnověrné. Skutečně n. s. vyrobil až r. 1875 A. Royer de la Bastie.

Tabulové sklo. Soudíc z různých nálezů, bylo t. s. známo v době řím. císařství, šlo však jen o malé tabulky skla litého, průsvitného. Později se t. s. vyrábělo tak, že se vyfoukly nejprve koule, ty se zploštily v kotouče a z těch se vykrojovaly tabulky. Takto se mohly vyrábět jen tabulky malé, větší tabule se vyválcovaly z válce vyfouknutého a poté podél rozříznutého. Podle notářské smlouvy v majetku franc. sklářské rodiny D´Ormois je prý tento způsob původem český.

Počátky strojové výroby se objevují až na samém konci 19. století. Jako první se objevil stroj Seibertův (1899), po něm Fourcoultův (1902), Colburnův (1905) a Lubbersův (1905).

Zrcadlové sklo. Téměř do konce 17. století se z. s. vyrábělo jen foukáním, až r. 1688 zavedl francouzský sklář Lucas de Nehon lití. Tato nová technika se udržela v podstatě – drobná zlepšení nečítajíc – až do 30. let 20. století, kdy ji značně zlepšil francouzský sklářský technik Bicheraux, učiniv výrobní postup nepřetržitým.

Ztužené (armované) sklo vynalezli Hyatt (1855), F. Siemens (1886), Bécoulet (1886), Appert (1893).

 

Skluzavka

  1. 1807 si dal franc. stavitel Chatelain v Paříži patentovat a také postavil v beaujonském parku s. s vozíky; ty se po sjetí vytahovaly zase nahoru.

 

Skříň

Objevuje se porůznu až v době římského císařství. Jsou také v kuchyňském inventáři popsaném a zobrazeném ve spisu papežského kuchaře B. Scappiho (1570). Koncem 17. století vytlačují v městech starodávné truhly.

 

Slévačství

Umění slévati neželezné kovy, zlato, stříbro, olovo, měď, cín a jejich slitiny bylo dobře známo všem starověkým národům. Řidčeji už slévati železo, poněvadž nedovedli vyrobiti litiny větší množství. Že dovedli slévati železo, o tom svědčí různé zmínky v starověkých spisech i nálezy. Tak v Býčí skále u Brna byl nalezen mezi pozůstatky jejích praobyvatelů litinový dutý prsten. Kovy slévali ve starověku do forem stálých i provizorních, hliněných, a to do otevřených, uzavřených, do forem s jádrem i s voskovým modelem. Slévání do forem pískových bylo vynalezeno někdy v 15. století a pravděpodobně v Německu, soudíc podle údajů italského technika Biringuccia. Není tedy prvním vynálezcem tohoto způsobu slévání anglický hutník A. Darby (1708). Podrobně popsal formování v písku ve svém patentním nároku J. Wilkinson roku 1758; nový způsob se však ujal všeobecně až počátkem 19. století. Počátky strojního formování třeba klásti do 30. let 19. století, kdy byla vynalezena Frankenfeldem v Harzu modelová deska (1827). Slévání odstředivé zavedl první Eckhardt (angl. patent 1809). Zlepšil r. 1857 Bessemer, r. 1867 Chalmers. První stroj na odstř. lití trub sestr. r. 1849 Shanks, zlepš. r. 1874 C. W. Torr a r. 1880 Whitley.

 

Sluneční stroje

Podle všeho nejstarší je s. s. vyobrazený a popsaný ve spisu „připravovatele parního stroje“ S. de Caus, Les raisons des forces mouvantes (1615); uváděl v činnost vodotrysk. R. 1823 navrhl Alsasan Woisard s. s., který měl čerpati na každý kub. metr svého obsahu 500 l vody/hod. Francouz A. Mouchot vynalezl r. 1864 s. s. s velkým kuželovým zrcadlem soustřeďujícím sluneční paprsky na kotel s vodou; tento stroj poháněl v Alžíru parní čerpadlo na 25 hl vody/hod. Podobný zrcadlový s. s. byl postaven r. 1909 v Kalifornii a později i jinde.

 

Smalt

Nejstarší známé ukázky s. jsou na spinadlech, uzdách, štítech apod. z údobí 400 – 250 př. Kr., nalezených ponejvíce v Galii. Nejstarší popis s. techniky je z 3. století po Kr. Velmi důkladně o s-ování pojednává ve svém techn. receptáři Theofilus Presbyter (kol r. 950 po Kr.). Smaltovat železné nádobí se pokusil po prvé Sven Rinmann ve Švédsku, r. 1783.

 

Smirek

Jako brousidlo jej poznali první Féničané, kteří jej objevili na ostrově Nexö. První zprávu o něm podal Plinius st.

 

Smirkový papír

Objevuje se někdy koncem 18. století. Strojní výrobu s. p. zavedl Francouz Fremy (franc. Patent z r. 1844).

 

Sněžnice

Široké podklady pod chodidla, aby se mohlo lépe po sněhu, jsou známy již v starověku. Xenofon se zmiňuje kol. r. 370 př. Kr. o jakýchsi s., jaké dávali koňům Arméni. Totéž vypráví Strabon (kol r. 18 po Kr.) o Kavkazanech. V Evropě se objevuje s. někdy v 10. století v Norsku. O kruhovitých s. se zmiňuje r. 1405 Kyeser z Eichstädtu.

 

Soda

Znali ji a užívali ve starověku, ale nedovedli rozlišit od potaše. Dlouho do novověku odbírala Evropa minerální sodu z Egypta, kde se získala odpařováním vody jistých jezer. Teprve později se vzmáhalo užívání sody získané vyluhováním z popelu mořských chaluch; tuto sodu dodávalo převážně Španělsko. Když v pol. 18. století přírodní soda již nestačila hradit vzrůstající spotřebu skláren, mydláren a textilního průmyslu, začíná se s pokusy o výrobu sody umělé, totiž chemicky. Z četných pokusů od r. 1736 měly technický význam až způsoby Scheelův (1775) a Higginsův (1781), ale v praxi se osvědčil jen způsob franc. lékaře N. Leblanca z r. 1789. Leblancův způsob udržel svůj monopol až do r. 1863, kdy byl překonán levnějším způsobem Belgičana E. Solvaye. Ale i tomu vzešel konkurent ve způsobu elektrochemickém poč. 90. let.

 

Sodík

Chem. prvek. Sloučeniny sodíku byly dlouho směšovány se sloučeninami draslíku. Obě rozlišil až Stahl r. 1702. Čistý sodík připravil r. 1807 Davy. Technickou výrobu zavedl r. 1859 St. Claire Deville.

 

Solná kyselina

Kdy se objevuje po prvé, není zatím známo. První se o ní zmiňuje Libavius (Alchymia, 1595). Čistou připravil, podle všeho, až něm. chemik J. Glauber, ve 40. letech 17. století a doporučoval ji, mimo jiné, místo stolního octa! Průmyslového významu nabyla až koncem 18. století, ve spojení s výrobou sody.

 

Soustruh

Patří k nejstarším obráběcím strojům. Soudíc z nálezů soustružených předmětů z alabastru, byl soustruh znám již v mladší kamenné době egyptské. V Evropě zase různé nálezy bronzových soustružených předmětů nasvědčují existenci soustruhu v době bronzové. Že starým Řekům byl soustruh znám, je patrné z toho, že jeho vynález přisuzovali různým mytickým osobám. Filon Byzantský dosvědčuje (kol. r. 230 př. Kr.), že bronzové válce a písty katapultů na stlačený vzduch i bronzové válce pístových čerpadel byly soustruženy. O starořímském soustruhu hovoří Virtuvius v De architectura, ale jen povšechně, o jeho konstrukci se nezmiňuje. Soudíc však podle vyobrazení na náhrobku jednoho starořímského kameníka, byl to soustruh tzv. smyčcový (jako jistě jeho egyptský a starořecký předchůdce), tj. soustružený předmět uložený v podpěrách se otáčel pohybem luku s tětivou obtočenou jednou kolem dotčeného předmětu. Někdy v polovině 15. století se objevuje na soustruhu důležitá novinka, zárodek tzv. suportu k udržení a posouvání soustružícího nože. Objevil jej Feldhaus v tzv. „Mittelalterliches Hausbuch“, díle neznámého mistra německého, obsahujícím vyobrazení z různých odvětví tehdejší techniky a pocházejícím někdy z 80. let 15. věku. Další zlepšení je dílem Leonarda da Vinci: na jednom jeho náčrtku z doby kolem r. 1500 je vyobrazen soustruh šlapací se setrvačníkem a ruční klikou. Na jiných náčrtcích jsou zobrazeny: soustruh poháněný lankem přichyceným nahoře k pružné vodorovné tyči, potom obtočeným jedním, dvěma závity kolem soustruženého předmětu a konečně dole připevněným k šlapadlu; soustruh poháněný lankem a protizávažími a soustruh poháněný lanovým převodem s kola otáčivého ručně. Podle všeho jde o typy soustruhu známé již před Leonardem. Další novoty se objevují v Bessonově spisu Theatrum instrumentorum et machinarum z r. 1565; soustruh na řezání šroubů a soustruh na soustružení profilovaných předmětů podle šablony, a to předmětů průřezu eliptického. Zárodky soustruhu vřetenového jsou vyobrazeny na dřevorytu H. Schoppera z r. 1568. V sedmdesátých letech 17. století se objevuje kombinace lankového pohonu soustruhu s lankovým převodem s velkého, setrvačníkového kotouče, vymyšlená kapucína Cherubinem (vyobrazeno ve spisu Dioptrique oculaire, Paříž 1671). První podrobný popis různých druhů soustruhů a práce na nich podal Ch. Plumier ve spisu L´Art de tourner (1701). V té době se užívá již vřetena železného. Technická úroveň soustruhů koncem 17. století je dobře patrna ve Francouzské encyklopedii z r. 1785; na vřetenovém soustruhu lze již řezat různé druhy šroubových závitů a na hodinářském soustruhu kuželové vřeténko k udržování rovnoměrného napětí hodinové zpružiny. U tohoto s-u je již velmi vyvinutý suport. Na těchto francouzských základech mohl v 90. letech 18. století Angličan Maudslay sestrojiti svůj přesný kovový soustruh na soustružení i na řezání závitů s pevně vedeným suportem posuvným ve dvou směrech: podél obráběného předmětu i kolmo k němu. V tomto technickém zdokonalení je zásluha Maudslayova, nikoli ve vynalezení suportu, jak se ještě často uvádí. R. 1797 byl M-ův přesný soustruh zhruba hotov, a v 1. 1800 – 1810 jej M. ještě zdokonalil k přesnému řezání šroubových závitů. R. 1839 sestrojil J. G. Bodmer soustruh tzv. karuselový s vřetenem svislým, r. 1855 se objevuje ve Spoj. státech s. revolverový, r. 1873 dostává Američan Spencer patent na revolverový soustruh automatický.

 

Spalovací motory

Souborný název motorů, v nichž se mění v pohybovou energii energie tepelná vybavená spálením směsí plynu, neb jemně rozptýlených kapalných paliv, neb paliva práškovitého se vzduchem. Je-li vznícení směsi provázeno náhlým vzrůstem tlaku, mluví se o m. výbušných, nemění-li se při vznícení tlak, mluví se o m. rovnotlakých, jejichž zástupcem je diesel.

Ch. Huygens a D. Papin. R. 1673 se pokoušel Huygens o čerpadlo, jehož píst byl hnán vzhůru tlakem plynů zapáleného střel. prachu a poté sražen dolů tlakem vnějšího vzduchu. Pomáhal mu při tom D. Papin; ten sestrojil později (1678) prachový motorek (plynovou pumpu) méně nebezpečný.

  1. de Hautefeuille navrhl ve svém spisu Pendule perpétuelle… (1678) hned trojí druh plynového motoru.
  2. Street, povoláním natěrač, obdržel r. 1794 patent na motor na dehtový olej n. terpentin; ty se měnily v páry v samém válci, potom se přivedl do válce vzduch a směs se zapálila plamenem.
  3. Lebon, průkopník plynárenství, obdržel r. 1801 franc. patent na dvojčinný motor svítiplynový s elektrickým zapalováním.
  4. Niepce, průkopník fotografie, sestrojil (se svým bratrem) r. 1806 motor na pohon směsí plavuňového prášku se vzduchem a zabýval se plány na m. petrolejový i m. na práškové uhlí.
  5. de Rivaz, švýcarský major, obdržel r. 1807 franc. patent na vodíkový motor s elektrickým zapalováním.
  6. Cecil, angl. duchovní, sestr. r. 1820 vodíkový motor.
  7. Brown sestrojil r. 1823 atmosférický výbušný motor svítiplynový se zapalováním plamenem.
  8. W. Wright obdržel r. 1833 angl. patent na dvojčinný plynový motor se 2 kompresory a s regulací bohatosti pohonné směsi; zapalování v úvrati.
  9. Barnett obdržel r. 1838 angl. patent na plynový (neb také lehkými oleji poháněný) výb. motor s kompresorem a zapalováním v úvrati platinovou hubkou nebo plamenem.
  10. Johnston navrhl r. 1841 výbušný motor atmosférický na směs vodíku a kyslíku.

Drake sestrojil r. 1842 motor svítiplynový se zapalováním žárovou trubkou.

  1. H. Fox Talbot, vynálezce fotografie, obdržel r. 1846 angl. patent na m. poháněný střelnou bavlnou.
  2. L. Köhler vymyslil r. 1851 plynový motor atmosférický a elektrickým zapalováním.

Ch. Reithmann navrhl r. 1852 kompresorový vodíkový motor, roku 1856 postavil svítiplynový; r. 1873 sestrojil m. čtyřdobý.

  1. Barsanti a F. Matteucci sestrojili r. 1854 svítiplynový m. atmosférický s převodem ozubenou tyčí. Později vyráběla belg. firma J. Cockerill.

Degrand vynalezl r. 1858 plynový m. kompresorový.

  1. Hugon, ředitel plynárny, obdržel r. 1858 franc. patent na svítiplynový m. se zapalováním plamenem; měl malou spotřebu plynu.
  2. J. Lenoir, zprvu sklepník, potom emailér, sestrojil r. 1860 dvojčinný svítiplynový motor s elektrickým zapalováním.
  3. Marcus sestrojil r. 1863 benzinový motor s magnetoelektrickým zapalováním. Druhý jeho motor z r. 1875 byl již velmi dokonalý.
  4. A. Otto a E. Langen. Otto, kupec, přír. v Kolíně n. R. sestrojil r. 1866 za účasti inž. Langena atmosférický plynový motor; zlepšili jej v nedlouhé době tak, že spotřeboval nezvykle málo plynu. Byl to stroj dvojdobý. O deset let později vystoupili O. a L. s dvojčinným plynovým motorem čtyrdobý.
  5. Daimler, techn. ředitel tov. Otto a Langen, sestrojil r. 1883 rychloběžný benzinový motor s vysokou kompresí a zapalováním žárovou trubkou.

Svrchu uvedené m. byly výbušné, poč. 70. let se objevují m. rovnotlaké.

Brayton sestrojil r. 1873 první rovnotlaký plynový m. s velkou kompresí, r. 1876 pak podobný m. benzinový. Následovaly motory Simonův (1878), Hargreavesův (1890) a Capitaineův (1891).

  1. Diesel sestrojil v 1. 1893 – 97 po četných pokusech velmi hospodárný rovnotlaký m. na těžké oleje, přezvaný dieslem.

 

Spalovací turbina

Nejstarší návrh je obsažen v angl. patentu z r. 1791 uděleném J. Barberovi, poté myšlenka sp. t. usnula na desetiletí. Upozornil na ni až r. 1853 Redtenbacher. Teprve však r. 1873 se objevuje návrh Stolzův. Z r. 1905 pochází konstrukce s. t. Francouzů Arméngauda a Lemârea. První prakticky způsobilejší s. t. sestrojil až r. 1913 H. Holzwarth.

 

Spalovna smetí

První byla zřízena r. 1879 v Nottinghamu v Anglii.

 

Spinadlo

Nesprávně „zapínací špendlík“ objevuje se ve střední bronzové době (1600 – 1200 př. Kr.) v tvaru prostě ohnutých drátů se zachycovacím háčkem na konci i ve tvaru nynějším (zahnuté pružně).

 

Srp

Četné nálezy z doby kamenné, z kolových staveb, svědčí o tom, že s. byl tehdy nástrojem hojně užívaným. Byly objeveny s. s rukojetí, na níž je pro každý prst samostatná prohlubeň. Tak je tomu i u pozdějších s. bronzových. Ty se odlévaly a potom tvrdily. V době železné se objevují s. zubaté a udržují se až do samého novověku.

 

Stáje

Zmiňuje se o nich již starobabylonský zákoník Hammurabiho (kol r. 2000 př. Kr.), ale jsou to budovy jen částečně kryté, tak jako u Asyřanů a Egypťanů. Kryté s. se vyskytují až v pozdější římské době.

 

Stav stuhový

Tj. stav, na němž lze tkát několik úzkých tkanin najednou, se objevuje někdy kolem r. 1600. Italský spisovatel Lancellotti přisoudil r. 1636 vynález s. s., na základě vyprávění jakéhosi gdánského malíře A. Mollera, někomu z Gdánska (k. r. 1579). Vynálezce prý byl odsouzen k utopení a stav zakázán. Historik techniky Beckmann ve svých Beyträge z. Gesch. d. Erfindungen konstatuje, že ve skutečnosti není po něčem takovém v gdánských archivech ani stopy. Jiní zase označují za kolébku s. s. Leyden v Holandsku, tam prý byl vynalezen r. 1621. Co je na tom pravdy, nelze říci, jisté však je, že toho roku byl Leydenu s. s. městskou radou zakázán a později jeho užívání v Holandsku značně omezeno.

 

Stavebnice (kamenná)

První vynalezl O. Lilienthal (průkopník bezmotorového létání) poč. 80. let min. stol.

 

Stearin

První připravili M. Chevreul a H. Braconnot r. 1817. Levnější způsob výroby objevil r. 1831 A. de Milly.

 

Stereoskop

  1. 1838 sestrojil angl. fyzik Ch. Wheatstone zrcadlový s. R. 1843 sestrojil W-ův krajan D. Brewster s. čočkový. R. 1857 sestrojil něm. fyzik H. v. Helmholz tzv. telestereoskop, přístroj k prostorovému vidění na dálku. R. 1857 užil H. W. Dove s-u k rozpoznávání falšovaných bankovek.

 

Stereotypie

Hotoviti odlitky (matrice) sazby se pokusili po prvé J. van der Mey aj. Müller v Leydenu r. 1710, ale s nezdarem. První způsobilé odlitky se podařily, užitím sádrových forem, r. 1725 sazeči W. Gedovi v Edinburku. Paříž. tiskař F. Didot užil k s. forem olověných, do nichž sazbu vytlačil lisem. R. 1802 zlepšil s. ze sádrových forem lord Ch. Stanhope. Dokonalejší způsob s. vynalezl r. 1829 lyonský sazeč Genoux: vtlačení sazby do několika vrstev hedv. papíru spojeného zvláštním lepem.

 

Stoupa

Vyvinula se z palice, jíž se tlouklo zrní apod. v moždířích. Rozmanité druhy stoup i různého způsobu pohybu jich jsou v technických rukopisech středověkých i pozdějších technických knihách tištěných; ukázky jsou v souborné knize T. Becka z r. 1900.

 

Stroboskop

Otáčivý kotouč se štěrbinami na obvodu, sloužící k pozorování rychlých pohybů, vynalezl r. 1832 S. Stampfer ve Vídni.

 

Stroncium

Chem. prvek, objevil r. 1789 Crawford, čistý připravil r. 1807 Davy.

 

Stružník (fréza)

Nejstarší s. se vyskytuje v technických návrzích Leonarda da Vinci kol r. 1500. Jsou to dvě čelisti ozubené, nasazené na tyči a posouvané šroubem. Podobné s. se vyskytují v knize A. Ramelliho (1588). Kotoučový s. k stružení hodin. koleček je vyobrazen v Leupoldově knize Theatrum machin. gener (1724) . J. Bramah užil s. k přesnému opracování svého patent. zámku (1784).

 

Stružní stroj pro hromadnou výrobu

Počátky se objevují v 70. let. 18. století ve Francii. První přesnější sestr. E. Whitney (asi 1818) a J. Bodmer, R. Roberts a J. Nasmyth ve 20. letech 19. století. R. 1840 sestrojil Nasmyth stružní s. na opracování rovných ploch. R. 1849 sestrojil W. Kilner s. s. na obrábění nákolků železničních kol.

 

Střelná bavlna

Franc. chemikové H. Braconnot (1832), T. J. Pelouze (1832) a J. B. Dumas (1840) zjistili, že působením koncentrované kyseliny dusičné na buněčné látky (dřevo, papír apod.) vzniknou látky prudce hořící. R. 1845 se podařilo vyrobit něm. chem. Ch. F. Schönbeinovi působením kys. dusičné a sírové na bavlnu explosivní látku nazvanou s. b. Týž rok připravili s. b. samostatně něm. chem. Böttger a Otto.

 

Střelný prach

Nejstarší zpráva, kterou lze pravděpodobně vztahovati k s. p., je z r. 1232, mluví se v ní o trhavé látce užité Číňany při mongolském obléhání m. Pien-kingu. První důkladně popsal s. p. a návod k výrobě dal Roger Bacon ve svém spisu De mirabili potestate artis (1242). Mluví však o s. p. jen jako o látce trhací, nikoli také střelné. K střelbě se s. p. začíná užívat až někdy na počátku 14. stol. Nejstarší návod na s. p. pro děla je asi z r. 1338. Často uváděný jako vynálezce s. p. mnich Berchthold řeč. Schwarz nemá s tímto vynálezem nic společného, není to však postava legendární, žil skutečně znamenitý zbrojař a alchymista toho jména, někdy kol r. 1380.

Bezdýmný p. vyrobil r. 1864 něm. hejtman dělostř. E. Schultze; jeho způsob výroby zlepšili r. 1884 M. Duttenhofer a r. 1886 Francouz  Vieille.

Nitroglycerinový p. (ballistický); Nobel r. 1888.

 

Stříbro

Těžba a zpracování stříbra sahají svým vznikem hluboko do pravěku a kolébkou jich jest buď Mesopotamie, nebo země sousední. Nejstarší stříbrné předměty, objevené v Babylonii, jsou asi z doby 2900 př. Kr. Za vlády Hammurabiho, někdy kol. r. 2000 př. Kr., byly v Babylonii platidlem stříbrné šekely, také v Egyptě před r. 1500 př. Kr.  platilo stříbro víc než zlato, nejspíše proto, že jeho těžba byla nesnadnější. Někdy v 12. století po Kr. se objevuje v benátských hutích nový způsob získávání s. z olovnatých rud, tzv. vycezování, a udržel se až do poč. 19. století. Podrobně jej popisuje Agricola v Dvanáctero knih, o hornictví (1556). Ve spojitosti s novou těžbou stříbra v dolech jihoamerických, v jejichž okolí bylo málo dříví, se uplatnil další způsob získávání stříbra, a to tzv. amalgamováním, vynalezený někdy kol r. 1557 domněle Bartolomeem de Medina a zlepšený r. 1590 A. Barbou.

Nyní se získává stříbro ponejvíce způsobem kyanovým, vynalezeným r. 1886 Forestem.

 

Stříkačka

Předchůdkyní pístové s. je s. měchýřová, tj. měchýř s trubicí. O takové se zmiňuje kol. r. 400 př. Kr. Hippokrates. S první pístovou s. se setkáváme ve spisu Pneumatika, seps. kol r. 230 př. Kr. Filonem Byzantským. Římské s. popsal Heron Alexandrijský ve své Pneumatice (kol. r. 110 po Kr.). Byly to vesměs s. ruční. Užívalo se jich také k hašení a k vrhání „řeckého ohně“. Čerpadlovou s. hasičskou sestrojil, podle zprávy Vitruviovy, řecký mechanik (a holič) Ktesibios, učitel Herona Alex. v 3. stol. př. Kr; byla dvouválcová a podle všeho měla i větrník. Ještě v 17. století byly čerpadlové s. většinou jednoválcové, a pokud byly dvouválcové, neměly větrník. První zpráva o s. s větrníkem je z r. 1655; sestrojil ji norimberský hotovitel kružidel H. Hautsch. První parní s. sestrojil švéd. inženýr Ericsson r. 1828. První parní s. samojízdná (automobilová) byla postavena r. 1860 ve Spoj. státech.

 

Stůl

Až do 12. století se užívalo stolů jen malých, teprve tehdy se objevují dlouhé jídelní stoly v klášteřích. V 16. století se vyskytují stoly nastavovací s přídavnými deskami, které se sklápěly pod stůl. Počátkem 18. století se objevuje stůl sklopný, přichycený na stěnu.

Psací s. Ještě v 15. století se užívá k psaní (a čtení) šikmých pultů postavených na stůl. Koncem 18. století dostává psací s. nástavec s přihrádkami.

 

Sudy

Dřevěné sudy jsou ve starověku výjimkou; k přechovávání tekutin se užívalo měchů nebo sudů hliněných; pukly-li, vyspravily se olovem. Až kol r. 77 po Kr. mluví Plinius starší o dřevěných sudech jako o věci dosti časté v Horní Italii. Ale tam se asi dostali vlivem Keltů, kteří jsou pokládání za vynálezce jich. O bečvářích, hotovitelích beček a sudů, je nejstarší zpráva ze 7. století po Kr. První obrovský dřevěný sud asi na 50 000 litrů sestrojil r. 1589 mistr Warner v Landavě. R. 1643 pak mistr Specht v Mikulově dokonce sud na 113 000 litrů. Snad největší s. byl postaven pro zámecký sklep v Ludwigsburku (v Německu), mělť obsah 200 tis. litrů. První patent (anglický) na strojovou výrobu sudů dostal r. 1811 J. Plaskett.

 

Svařování

Podle novějších bádání se vynález s. klade do konce 7. století př. Kr. a za původce se pokládá Řek Glaukos z ostr. Chia.

Elektrické s. vynalezli de Bernados a Slavjanov v 1. 1882 – 85. Thermitové s., tj. směsí hliníku a železa, vynalezl roku 1894 Goldschmidt. Autogenní s. Fouché a Wisz r. 1905.

 

Svěrák

Ještě „vševědoucí“ Theofilus Presbyter (kol r. 950 po Kr.) neříká ve svém spisu (Divers. atrium sched.) o s. nic. Nejstarší zatím známé doklady o s. jsou až ze 16. století. S. s rovnoběžnými čelistmi sestrojil r. 1736 Hulot.

 

Světlomet (reflektor)

První sestrojil r. 1874 Mangin.

 

Světlotisk

První pokusy konal Francouz Poitevin r. 1865, jeho způsob zlepšili Tessie de Motay, k dokonalosti přivedli J. Husník, prof. kreslení v Táboře a nezávisle týž rok, 1868 J. Albert v Mnichově. Barevný s. se objevil r. 1875.

 

Svíčky

V nynější podobě se objevily až někdy v posledním stol. př. Kr. v římské říši. Jejich předchůdkyněmi byly konopné provázky, proužky papíru, kousky duše, sítiny a p. namočené ve vosku. V 2. století po Kr. se objevují také s. lojové. Voskové i lojové s. se tehdy vyráběly tažením, tj. knot se ponořil do vosku n. loje několikrát, až na sebe nachytal žádoucí vrstvu. S. lité (ve formách) se objevují až v 1. pol. 17. století. R. 1817 se objevily s. ze stearinu, který tehdy vyrobil M. E. Chevreul a H. Braconnor. Ale výroba byla drahá; až r. 1831 objevil A. de Milly způsob levnější. R. 1834 byla odstraněna velká nepříjemnost svíček, totiž stálé utírání, Cambacèresovým vynálezem pleteného knotu. R. 1837 se objevují s. parafínové, vynález Selligueův.

 

Svítidla (kahanec a lampa)

Nepochybně nejstarším s. je louč, po ní snad pochodeň neb tukový (olejový) kahanec. Misky, připomínající kahance, že žuly n. pískovce byly objeveny v jeskyních obydlených někdy před 20 tisíci lety. Technicky zůstával kahanec pravěku primitivní až snad do Filona Byzzantského, ten sestrojil kol r. 230 př. Kr. k. s neubývající hladinou oleje. Heron Alexandrijský zase vynašel kol r. 110 po Kr. regulátor knotu. Potom se objevují kahance plechové na způsob mazací konvice, s dutým ramenem po straně, v němž je uložen knot. Dalším technickým pokrokem byl skleněný cylindr kolem plamene, v zárodku u Leonarda da Vinci, někdy z doby kol r. 1500, ujal se však teprve po r. 1784, když na něj v 1. 1783 až 1784 připadli, nezávisle na sobě, Argand, L´Ange a Meusnier. Již ve starověku se užívalo knotu plného, pleteného na způsob copu, jenže špatně sál olej, proto Němec Gross sestrojil r. 1765 lampu s pumpičkou ruční a Francouz Carcel r. 1780 lampu s pumpičkou poháněnou hodinovým strojkem, aby tlačila olej do knotu. Aby se svítivost olejové lampy zvýšila, zavedl r. 1782 Leger knot plochý a řečený již Argand jej r. 1783 stočil do dutého válečku. R. 1836 nahradil Francouz Franchot dosti nepohodlnou mechanickou lampu Carcelovu lampou „moderátorovou“, v níž byl olej tlačen do knotu pístem na silné pružině; přítok oleje byl regulován jehlovým ventilkem tzv. moderátorem. Pro širší vrstvy byla o něco později sestrojena lampa bez cylindru s jednoduchou regulací přítoku oleje z nádržky do odděleného knotu: celek byl posuvný po svislé tyči. R. 1848 vynalezl Frankenstein terčovitý n. kuželovitý rozdělovač plamene, aby plamen měl větší svítící plochu.

Lihová lampa. První (anglický) patent obdrželi A. a D. Gordonové r. 1822.

Petrolejová lampa. Kdy se po prvé objevila a kdo sestrojil první, není zatím známo; že to byl americký chemik Silliman r. 1855, není nijak prokázáno.

 

Svítidla elektrická

Nejstarší zárodek elektrického osvětlení je v návrhu saského dvorního mechanika G. H. Grummerta, z r. 1750, osvětlovat místnosti ohněm nebezpečné elektrickým výbojem ve vzduchoprázdné trubici (takové zařízení objevil již r. 1705 fyzik Hawksbee). Myšlenka G-ova se uskutečnila až po 150 letech Moorovým světlem; mezitím se problém elektrického světla řešil elektrickými žárovkami.

Obloukovky. Anglický chemik a fyzik J. Davy pozoroval r. 1800 po prvé elektrický oblouk mezi dvěma uhlíky, r. 1808 dosáhl oblouku 25 mm a r. 1810 100 mm (proudem z 2000 čl.). První pokus o osvětlování e. o. učinil r. 1842 pař. mechanik L. J. Deleuil a r. 1844 skutečně osvětloval el. světlometem Place de la Concorde v Paříži. Týž rok zavedl L. Foucault místo dřevěných uhlíků retortové, připravené podle způsobu něm. chemika Bunsena. R. 1845 se objevila v Anglii o. 1. T. Wrighta, vyznačující se 5 terčovými uhlíky uspořádanými do kruhu. R. 1848 sestrojil Francouz Archereau první samoregulační o. 1. Poté se vyrojilo několik podobných konstrukcí. R. 1856 vynalezli Francouzové J. Lacassagne a H. Thiers první o. 1. s diferenciální regulací. R. 1876 vynalezl ruský inženýr P. Jabločkov elektrickou „svíčku“ (nazvanou po něm), záležející z dvou uhlíků vedle sebe, oddělených vrstvičkou kaolinu; J-ova svíčka umožňovala dělit světlo. R. 1876 byla J. s. osvětlována pařížská Avenue d´Opéra, bylo to však osvětlení drahé. Téhož roku objevil Francouz Loutin znovu diferenciální regulaci Lacassquovu a Thiersovu. Touž regulací v principu byla opatřena americká 1. Ch. F. Brushe (1877) a německá 1. Heffner-Alteneckova (1878). Diferenciální r. zlepšil r. 1880 Fr. Křižík. Mezi dalšími konstruktéry o. 1. byli také inž. Janeček a Očenášek. První uzavřená o. 1. pochází od Američana L. B. Markse (1893). R. 1898 sestrojil Němec H. Bremer o. 1. plamennou, svítící neobyčejně intenzivně, poněvadž uhlíky byly nasyceny kovovými solemi (hořčíku, křemíku, stroncia, fluoru).

Žárovky. Již r. 1836 navrhoval kdosi v belgickém časopisu Courrier Libéral, aby se v dolech užívalo vzduchoprázdné lampy a uhlíkovou tyčinkou rozžhavenou el. proudem. Pokusil se o to r. 1838 Belgičan Jobard, ale bez úspěchu. R. 1840 předvedl Angličan Grove ž. s platinovým vláknem. Po G-ovi přišlo s touž myšlenkou několik dalších vynálezů, mezi nimi Belgičan de Changy. Bylo to však svícení hrozně drahé. F. de Moleyns zkusil zvýšit svítivost platinového drátku uhlíkovým práškem (1841). R. 1845 sestrojil Američan J. W. Starr žárovku s uhlíkovou tyčinkou ve vzduchoprázdné trubici naplněné na spodu rtutí. R. 1854 sestrojil německý hodinář, usazený v N. Yorku, H. Goebel, žárovku s uhlíkovým vláknem ve vzduchoprázdnu, čímž předešel Edisona o čtvrt století. R. 1872 sestrojil Rus Lodygin e. 1. s tyčinkou tuhy v náplni dusíkové a r. 1874 L-ův krajan Kozlov stejnou ž., ale s několika tyčinkami. S plynovou náplní pracovaly i tuhové n. uhlíkové ž. Američanů W. E. Sawyera, M. G. Farmera, H. S. Maxima, koncem 70. let. R. 1879 sestrojil T. A. Edison ž. se zuhelnatělým vláknem bambusovým. První ž. osvětlení elektrické většího rozsahu bylo zařízeno v květnu 1879 na parníku „Columbia“. Téhož roku vystoupil s podobnou žárovkou, s vláknem ze zuhelnatělé bavlny Angličan J. Swan. R. 1898 sestrojil Auer v. Welsbach žárovku s vláknem osmiovým. R. 1906 sestrojil německý fyzik Werner v. Bolton ž. s kovovým vláknem tantalovým. Téhož roku se objevila ž. s vláknem wolframovým, vyprac. v 1. 1903 – 06 A. Justem a F. Hanamanem z Vídně, r. 1911 byla dána na trh wolframová ž. W. D. Coolidge, amerického fyzika a r. 1913 byla opatřena náplní nečinného plynu, aby se vlákno vypařovalo pozvolně.

Nernstova lampa. R. 1900 sestrojil německý chemik W. Nernst 1. se žárovým tělískem ze vzácných zemin (převážně cirkonu), které bylo vodivé jen za tepla, a proto se ohřívalo nejprve platinovým drátkem.

Mooreovo světlo. V 60. letech 19. století zjistili Gassiot a Geissler, že vysoce napjatým střídavým proudem lze ve vzduchoprázdných trubicích vyvolat elektrické záření. Na tom založil Američan D. Mc Farlan Moore svou lampu, skleněnou to trubici plněnou zředěným, chemicky nečinným plynem. Vytvořil ji k praktické způsobilosti v 1. 1891 – 1904.

Neonové trubice. První sestrojili něm. fyzikové Plücker a Geissler r. 1858.

Rtuťová lampa. R. 1860 pozoroval angl. fyzik Way mezi dvěma rtuťovými elektrodami velmi svítivý zelenavý elektrický oblouk. Toho užil Američan P. Cooper Hewitt k sestrojení 1. s rtuťovými parami (1901). R. 1935 sestrojil holandský fyzik Bol r. 1. s velmi vysokým tlakem rtuť. par a dosáhl tak neobyčejné svítivosti nepatrným povrchem.

 

Svítidla plynová

Plynárenský dělník Stone vynalezl r. 1805 motýlkový hořák plynový. R. 1820 jej zlepšil Stoneův krajan J. B. Nielson. Mezitím se objevil hořák kulatý, na způsob Argandova, u olejových lamp, s přívodem vzduchu středem a s cylindrem. Značně větší svítivosti bylo dosaženo až v osmdesátých letech tzv. regenerační lampou F. Siemense (r. 1880). Zlou konkurenci elektrické žárovky pomohla překonati plynová žárovka s Auerovou punčoškou z vzácných zemin, dávající jasně bílé světlo (r. 1886). Další přednost elektrické žárovky, možnost vysílat světlo dolů, vyrovnali r. 1902 Bernt a Červinka tzv. invertní (obrácenou) plynovou žárovkou.

 

Svítiplyn

Že při destilaci uhlí uniká hořlavý plyn, všimli si J. J. Becher r. 1682, S. Hales r. 1727 J. Clayton r. 1739, ale praktického závěru z toho nevyvodili. První užil tohoto plynu (pročištěného vápnem) až luváňský lékárník J. P. Minckelaers v 1. 1783 – 85 osvětlování místnosti. Francouzský inženýr P. Lebon d´Humbersin připravil r. 1786 destilací dřeva v přístroji zvaném „thermolampa“ plyn k topení a k svícení. R. 1792 vystoupil anglický průkopník svítiplynu W. Murdock, pravá ruka Wattova. Toho roku začal osvětlovat svítiplynem svůj příbytek. R. 1798 zařídil plynové osvětlení v továrně firmy Boulton a Watt v Soho. R. 1799 zařídil Lebon plynové osvětlení na majáku v Havru. R. 1802 zařizuje na několika místech osvětlení svítiplynem znojemský měšťan, majitel ledkové plantáže, Z. A.  Winzler, stále zaměňovaný s jiným průkopníkem svítiplynu, brunšvickým obchodníkem F. A. Winzerem, který se téhož roku chystal zříditi první veřejné osvětlení svítiplynem. R. 1804 obdržel Winzer anglický patent na veřejné osvětlení plynem a ustavil poté první plynárenskou společnost, London and Wetminster Chartered Light and Coke Company. R. 1808 bylo zavedeno v Londýně první plynové osvětlení pouliční na zkoušku v několika svítilnách. O technické zdokonalení výroby a rozvádění svítiplynu má velké zásluhy někdejší pomocník Murdockův, S. Clegg, potom technický ředitel lond. plynárenské společnosti; vynalezl v 1. 1808 – 10 čištění svítiplynu vápenným mlékem, vodní uzávěru (tzv. hydrauliku), plynojem, plynoměr, regulátor tlaku plynu, podle jeho spotřeby. V 1. 1813 až 1814 se začalo s plynovým veřejným osvětlením v Londýně, r. 1825 v Berlíně, r. 1833 ve Vídni, r. 1846 v Praze.

 

Sýpky

Zdá se, že odedávna nejrozšířenějším typem byly s. zemní, ať pouhé jámy nebo jámy vyzděné.  Setkáváme se s nimi v starověku, v středověku i v novověku. Ve starém Egyptě byly také sýpky jako samostatné budovy, válcovité s kupolí, v jejímž vrcholu byla násypka na obilí a kolkolem otvory pro větrání a vybírání obilí. V Čechách se samostatným sýpkám v hospodářstvích říkalo sruby, a měly valenou klenbu, aby byly chráněny před ohněm. Sýpky veřejné při klášteřích a městské bylo nařízeno stavěti za Karla IV. Později se staví na jednotlivých panstvích, a za Marie Terezie a Josefa II. vznikají sypký tzv. kontribučenské (špýchary). V 40. letech min. století začaly vznikati v Americe věžovité sýpky obchodní, tzv. sila, vybavené mechanickým zařízením k dopravě obilí i k jeho přehazování, větrání apod.

********************************************

Šalmaj

Foukací nástroj píšťalovitý je původu východního a dostala se do Evropy v 13. stol. V 16. století se hotovily š. značné délky, zpravidla se 6 otvory, nazývaly se bombardy

 

Šicí stroje

První známý, ale nedokonalý pokus o šicí stroj učinil r. 1755 Ch. F. Weisenthal. Všechny hlavní náležitosti moderního š. s.  obsahoval stroj s řetízkovým stehem na šití obuvi, který si dal r. 1790  patentovat Angličan Th. Saint. Roku 1804 obdrželi franc. patent Th. Stone a J. Henderson na š. s. napodobující šití ruční. R. 1818 vynalezl farář J. A. Dodge v Monktonu (Spoj. státy) š. s. s jehlou dvojhrotou s ouškem uprostřed a se samočinným posouvadlem látky. Saintovu stroji podobný š. s. sestrojil r. 1829 Francouz B. Thimonnier s jehlou s háčkem. R. 1832 sestrojil W. Hunt z N. Yorku š. s. dvojstehový, s člunkem. R. 1839 sestrojil vídeňský krejčí J. Madersperger š. s. s jehlou s ouškem na spodu a s člunkem, ale konstruktivně  značně nedokonalý. R. 1841 obdrželi anglický patent na stroj na šití rukavic Angličané E. Newton a Th. Archbold. Stroj na prošívání kůže s kleštěmi na protahování jehly sestrojil r. 1842 J. J. Greenough ze Spojených států. R. 1843 obdržel R. W. Bean z N. Yorku patent na š. stroj s dlouhým před. stehem. R. 1846 vynalezl Američan E. Howe š. stroj na principu s Huntova z r. 1832, ale konstruktivně dokonalejší. R. 1848 sestrojil š. s. prostý sedlák tyrolský J. Einsendle. Š. s. s člunkem běhajícím do kruhu si dal r. 1850 patentovat v Anglii J. A. Lerow. Týž rok sestrojil A.  Wilson š. s. s dvojitým stehem štepovacím. R. 1851 zlepšil Američan I. M. Singer Howeův stroj a začal vyrábět „singrovky“.

 

Šídlo

Je známo z různých nálezů již ze starší doby kamenné, jako vhodně upravený pazourek nasazený v držadlu nejspíše dřevěném nebo kostěném. Kromě š. pazourkových jsou známa z pravěku i šídla kostěná.

 

Škrob

Je znám asi z 9. stol. př. Kr., ale způsob výroby popsal po prvé Cato st. Podle Plinia st. byl nejstarším střediskem výroby š. ostrov Chios. Až do poč. 18. století se vyráběl š. převážně z pšenice. R. 1736 se objevuje ve Francii po prvé výroba š. bramborového. R. 1842 se začal vyrábět š. kukuřičný, ve Spoj. státech, jeho výrobu velmi zlepšil Ital Chiozza. Výrobu š. rýžového zavedl r. 1839 Angličan O. Jones. Počátky strojové výroby š. sahají do 30. let min. století.

 

Šlapací mechanismus

Patří k nejstarším pohybovým mechanismům. První zprávu o šlapac. kole máme ve spisu Filona Byzantského (Pneumatika) asi z r. r. 230 př. Kr. V technických rukopisech koncem středověku a v technických spisech 16. a 17. století jsou popsána a vyobrazena šlapací kola nejrůznějších druhů. (Jsou sebrána ve spisu Beckově, 1900). Patenty na šlapací mechanismy se vyskytují ještě počátkem 19. století.

 

Šle

Objevují se kolem r. 1795 v Paříži. Pružné šle z kaučukových vláken si dal patentovat r. 1820 T. Hancock.

 

Špalíček

Nazývala se tak kniha s listy potištěnými deskotiskem jen po jedné straně; listy byly zpravidla prázdnou stranou k sobě přilepeny. K nejstarším špalíčkům patří ilustrovaný spis Ars moriendi (Umění umírati) z r. 1410.

 

Šroub a matka

Řádný šroub s řádnou matkou byl až do 19. století vzácným zjevem. Staří Egypťané, Babyloňané ani Asyrové šroub vůbec neznali. Řekové a Římané jej sice znali, ale valně ho neužívali, setkáváme se s ním nejčastěji jen jako s vřetenem u lisů. Ku podivu se nezmiňuje o šroubu ani slovem Theofilus Presbyter ve svém technickém receptáři (kol r. 950 po Kr.), ač jinak věnuje technice své doby pozornost všestrannou. Šrouby se řezaly velmi zhruba, dlouho jen ručně, potom na soustruzích; zhotovit slušnou matici dalo až do konce 18. století velkou práci. Hotovení šroubů a matic si usnadňovali naletováním drátěného závitu na hladký svorník nebo do hladké matice. První závitnici na řezání závitů na svornicích a první závitník na řezání závitů v maticích navrhl Leonardo da Vinci kol r. 1500. V knize Ramelliho se objevují po prvé matice šestihranné. Přesné závitnice na hromadné řezání závitů šroubů pro hodinové stroje a fyzikální přístroje se objevují až v 18. století. Závitník s ustavitelnými čelistmi sestrojil, jak se zdá, první anglický mechanik Keir r. 1785. První přesné šrouby pro potřebu strojnickou hotovil až v 20. letech 19. století Maudslay. Počátkem 30. let se objevují v Anglii poloautomatické stroje na řezání závitů, šroubořezy; zlepšil J. Whitworth a také navrhl a zavedl r. 1841 první řádné normalizování šroubů.

Šroubový klíč s hranatou pevnou čelistí je znám nejméně v 15. století; klíč s pohyblivými posuvnými čelistmi (rovnoběžnými) a regulačním šroubem, sestrojil r. 1837 Francouz Le Roy-Tribou.

 

Šroubovák

Na šrouby s kulatou n. plochou hlavou je po prvé vyobrazen v knize A. Ramelliho, vyd. r. 1588, ale jistě se ho užívalo dlouho předtím.

 

Štětce

Nejstarší štětce jsou známy až ze starého Řecka (tu se objevují někdy v 5. století př. Kr.), později z Říma, a to jak malířské, tak natěračské. Ve starém Egyptě užívali k malování kousku sítiny na konci roztřepené.

Tank

Bojový vůz objevivší se po prvé ve světové válce r. 1918 na záp. frontě, je prý vynálezem francouzského inženýra Boiraulta (z r. 1916), nikoli anglickým. Pohybový mechanismus byl znám již dávno.

 

Tantal

Chemický prvek, kov. Objevil švédský chemik Ekeberg r. 1802. Čistý t. připravil až r. 1903 něm. chemik v. Bolton. Vlákno do žárovek z něho bylo připraveno r. 1905.

 

Tapety

Nejstarší tapety jsou papírové a vznikly pravděpodobně v Číně. V Evropě se objevují nejprve t. lněné, někdy ve 14. století. První zprávu o potiskování t. podává italský malíř Cennini kol. r. 1400. První t. papírové se objevují v 16. století, ale v obecnější užívání vešly až v 18. století. Válcový stroj na potiskování lněných tapet byl znám již koncem 17. století. Tiskařský lis na t. si dal patentovat r. 1823 W. Palmer v Londýně. R. 1853 zavedl Benoit z Paříže t. fermežované, aby se mohly umývat.

 

Tašky

Hliněné jsou známy ve starověku, ale byly vesměs zakřivené buď jen mírně nebo na způsob prejzů. Velmi vyspělá technika výroby t. byla ve starém Řecku a potom v Římě; tam dovedli hotovit t. velmi komplikované. Také ve středověku a hluboko do novověku se vyráběly t. jen zakřivené. První t. ploché se objevují až koncem 40. let min. století.

 

Teleautograf
Přístroj k elektrickému přenášení písma a kreslených (neodstíněných) obrázků. První t. sestrojil r. 1843 Angličan A. Bain; přenášený dokument byl napsán chemickým inkoustem (elektronicky nevodivým) na vodivé kovové desce (posouvané), po desce pojížděl kovový hrot; vznikaly proudové nárazy, ty pak ve stanici přijímací uváděly v pohyb relé s vodivým hrotem pojíždějícím po papíru napojeném chemickou látkou; proud procházející hrotem rozkládal chemikálii a vznikly barevné stopy (kopie). Roku 1847 zlepšil B-ovo zařízení Angličan Bakewell. R. 1855 se objevil „pantelegraf“ Itala Caselliho; v 60. letech jím přenášel obrázky z Marseille do Paříže. Později se objevily různé modifikace uvedených t. R. 1902 užil německý fyzik A. Korn v přijímači zařízení optického, kopii kreslil světelný paprsek odrážený zrcátkem na fotogr. papír. K přenášení obrázků odstínových (fotografií apod.) bylo potřebí užít způsobu fotoelektrického.

 

Telefon akustický

Již v pompejských vilách byla zřízena hlásná potrubí z vrátnice do bytu majetníkova. Kol r. 1500 zařídil Leonardo da Vinci ve velkovévodském paláci v Miláně zvukový telefon záležející ze zvukovodů z jednotlivých komnat do naslouchací („špionážní“) ústředny. Koncem 17. století se objevují návrhy na zřízení „telefonní ústředny“, odkud by se mohlo mluviti zvukovody s různými, i vzdálenými místy. Rozsáhlé zvukovodní zařízení navrhl jesuita A. Kircher ve spisu Musorgia (1650). Zvláštní odrůdou akustického telefonu je tzv. nitkový t., totiž dvě krabice spojené nití n. tenoučkým drátkem. Jeho vynalezení si přisvojují Číňané, byl prý vynalezen u nich někdy v 10. století po Kr. V Evropě se o nitkovém t. zmiňuje po prvé tajemník londýnské Král. společnosti věd, R. Hooke r. 1667.

 

Telefon automatický

Nejstarší zařízení a. telefonů je myšlenkou Američanů bratrů Connolyů a McTigheho, dali si je patentovat r. 1879. R. 1889 si dal patentovat J. G. Smith automatickou centrálu telegrafní, v podstatě příbuznou autom. zařízení telefonnímu. R. 1892 sestrojil na jiném principu první praktický a. t. učitel A. B. Strowger s mechanikem Lundquistem a inž. H. Keithem. Konstruktivně poněkud odlišný a. t. sestrojili bratři Ericssonové za účasti mech. Lundquista, a dali si jej patentovat r. 1893. Telefonní automat veřejný vynalezl r. 1877 C. Wittenberg. Počítač telefonních rozhovorů si dal patentovat r. 1890 S. Pollak z Prahy.

 

Telefon elektrický

První, velmi primitivní t. sestrojil r. 1849 americký Ital A. Meucci. Týž rok nabídl telegr. úředník franc. Ch. Bourseul telegr. správě franc. přístroj k elektr. přenášení řeči, záležející v podstatě z tenké pružné kmitající kovové destičky. R. 1853 sestrojil něm. lékař T. Clemens t. přístroj založený na elektromagnetické indukci. R.: 1861 vynalezl něm. učitel P. Reis telefon, kterým se mohly zřetelně vysílat tóny, řeč již méně jasně. R. 1876 podal americký fysiolog A. G. Bell patentní přihlášku na telefonní přístroj s kovovou membránou. Jen o nějakou hodinu později podal patentní přihlášku téměř na stejný přístroj B. krajan, E. Gray, bývalý tesař. R. 1877 vynalezli T. A. Edison a téměř zároveň amer. Němec E. Berliner (vynálezce gramofonu) a řečený již Gray i Blake mikrofon. Pastor H. Hummings zvýšil citlivost m. zavedením zrníček uhlí. Podstatně zlepšil m. D. E. Hughes (vynálezce tiskacího telegrafů) 1878. Nynější spojení mluvítka a sluchátka v jedno je vynálezem Američana Baileye (1878).

Duplexní telefonování, tj. dva protiběžné hovory současně po témž vedení umožnil F. Jacob r. 1882.

 

Telefon optický (fotofon)

Vynalezl r. 1878 vynálezce telefonu A. G. Bell. Je založen na přeměně světla ve zvuk a opačně.

 

Telefotografie

Elektrické přenášení obrázků odstínovaných a fotografií. Zárodkem telefotografů byl přístroj S. Bidwella (1881). Bidwell užil selénové buňky k přeměně světla v proměnlivý elektrický proud. K velké dokonalosti přivedl selenový t. r. 1907 něm. fyzik A. Korn; podařilo se mu toho roku přenášet fotografie velmi zřetelně telegrafním vedením z Mnichova do Berlína. Jiného způsobu užil Francouz Belin ve svém t. (1923), totiž fotografie reliéfní, u níž místa různě světlá jsou různě vypouklá. Po hrbolcích pojíždí hrot páky měniče intensity elektr. proudu. Různé jiné telefotografické přístroje jsou v podstatě totožny se staršími přístroji televisními a proto byly pojaty do hesla Televise.

 

Telegraf elektrický

  1. 1753 byl v angl. časopisu Scot´s Magazine uveřejněn návrh na telegraf s bezovými kuličkami, pro každou písmenu jedna kulička a jedno vedení; kuličky se měly pohybovat vlivem statické elektřiny. Podobný přístroj zkoušel G. L. Lesage r. 1774, a r. 1787 Lomond (ten užil však jen jednoho společného vedení). R. 1786 se objevil první telegraf jiskrový, sestrojený J. Reiserem; podobný sestrojili roku 1796 špan. lékař Salva a r. 1816 Ronald v Anglii. Řečený Salva užil k telegrafování také bublinek plynu vyvíjejících se rozkladem vhodné tekutiny elektrickým proudem, bylo to první telegraf elektrolytický; nezávisle na Salvovi vynalezl týž telegraf mnich. lékař S. T. v. Sömmering r. 1809; r. 1816 přišel se zlepšenou konstrukcí Coxe a r. 1828 Dyer. Týž rok navrhl V. Triboaillet jako telegrafní přístroj elektroskop.

Elektromagnetický t. R. 1820 navrhl Ampère telegrafní přístroj podle myšlenky Laplaceovy: položit mezi stanicemi 30 vedení a na každé připojit elektromagnetickou cívku s magnetkou uprostřed. Byl to první t. elektromagnetický. R. 1831 sestrojil americký fyzik J. Henry elm. telegraf zvonkový. R. 1832 sestrojil ruský Němec P. L. Schilling v. Cannstadt elm. t. s 5 magnetkami. První praktický elm. telegraf jen s 2 vedeními zařídili r. 1833 matematik K. Gauss a fyzik W. E. Weber v Göttingen, na vzdálenost 1,2 km. Angličan W. F. Cooke sestrojil r. 1836 po vzoru magnetkového t. Schillingova t. třímagnetkový s elektrickým zvonkem, a r. 1837 společně s fyzikem Ch. Whatstonem t. s 5 magnetkami a 5 vedeními; tento t. zavedli pak na první železniční telegrafní lince v délce asi 50 km. R. 1837 předvedl po prvé svůj velmi primitivní elektromagnetický telegraf historický malíř ze Spoj. států, S. Morse; r. 1840 si dal patentovat telegraf zlepšený, s klíčem. R. 1838 objevil K. A. Steinheil, konstruktér telegr. přístoje soust. Gaussovy a Weberovy, že jako zpětného vedení telegrafního proudu lze užít země. První telegraf jen s 1 vedením byl zřízen 1844 W. Fardelym na dráze z Wiesbadenu do Kasselu. Týž rok sestrojil Morseův pomocník A. Vail tzv. klapák. R. 1845 sestrojil F. C. Breguet elektromagnetický t. s pohyblivými ukazateli po způsobu t. Chappeova. Téhož roku vystoupili Cooke a Wheatstone s telegrafem jen s jedním magnetkovým ukazatelem. R. 1846 sestrojil Werner Siemens elektrom. t. ručičkový se synchronizačním zařízením.

Mnohonásobný t. První zařízení pro současné telegrafování s obou konců vedení (tzv. duplex) sestrojili r. 1853 telegrafní ředitel J. W. Gintl ve Vídni a pražský fyzik A. Petřina. Jiný způsob duplexní t. vynalezli r. 1854 Werner Siemens a inž. Frischen. Současné dvojí telegrafování s obou stran (quadruplex) umožnili svým zařízením r. 1855 Stark a r. 1874 Edison.

Současné telegrafování a telefonování. První zařízení sestrojil r. 1882 Rysselberger a po něm r. 1886 Marche, r. 1891 Picard aj.

Tiskací t. První sestrojil r. 1837 pomocník Morseův A. Vail. R. 1846 přeměnil berlínský hodinář F. Leonhardt Wheatstonův přístroj v tiskací. R. 1847 sestrojil t. t. Werner Siemens. R. 1855 se objevil t. t. D. E. Hughese, později značně zlepšený.

Rychlotelegrafy (automat. t., strojové t., dálnopisné stroje). R. 1846 sestrojil A. Bain první t., který samočinně odtelegrafovával prostřednictvím proužku, děrovaného příslušně podle telegramu. R. 1867 se objevil rychlotelegraf Wheatstonův, r. 1895  rychlotelegraf Buckinghamův, r. 1898  Pollákův a Virágův, r. 1899 Murrayův, r. 1902 Creedův a Siemensův.

Telegraf s proudem střídavým vynalezl r. 1886 E. Gray a zdokonalili Pupin (1890), Hutin (1892) aj. v.

Telegraf optický

Nejprostší je „telegrafování“ ohněm n. kouřem. Vyšším stupněm je telegrafování světelnými znameními, dávanými hořícím dřevem, pochodněmi apod. Nejstarší zprávu o pochodňovém t. máme z 5. století př. Kr. z Řecka. Polybios přisuzuje vynález ohňové abecedy Demokleitovi a Kleoxenovi. Poněkud složitější signalizování světlem vynalezl v pol. 4. století př. Kr. Ainaias. Také Římané užívali ohňového t. Ve středověku se vyskytují návrhy na telegrafování svíčkami a svítilnami. Důkladné poučení o tom podává první r. 1568 V. Wulff v. Senfftenberg ve svém vojensko-technickém spisu, a po něm G. della Porta v Magia naturalis (1589). R. Hooke navrhl r. 1684 užívat k rozpoznávání telegrafních značek dalekohledu. Toho užil r. 1695 franc. fyzik G. Amontons při svém telegrafu, který zařídil mezi Paříží a Meudonem; jako značek se užívalo písmen nasazených na křídla větrného mlýna. Podobné pokusy byly podniknuty ještě jinými, ale trvalejšího úspěchu se dodělal s optickým telegrafem až bývalý franc. duchovní Claude Chappe. Vystoupil r. 1791 s přístrojem s pohyblivými rameny: na stožáru bylo příčné pohyblivé ráhno a na jeho koncích vždy po jednom pohyblivém rameni. Různými kombinacemi polohy ráhna a ramen se signalizovala různá písmena. Chappe objevil nevědomky věc starou, neboť již kol r. 390 po Kr. píše F. Vegetius Renatus: „Také dávají na své strážné věže… břevna a stavějíce je svisle neb vodorovně, dávají okolí zprávy“. R. 1792 byla zřízena první telegrafní linka z Paříže do St. Martin du Thertre v délce 70 km, s jednou mezistanicí. V dubnu r. 1794 byly na ni vyměněny během 11 minut první dva telegramy. Téhož roku byla zřízena linka z Paříže do Lyonu (225 km) s 22 mezistanicemi. Ch-ův telegraf se šířil do sousedních zemí, a byl tam různě pozměněn; vytlačen byl nadobro t. elektromagnetickým, poč. 50. let.

Měsíční telegraf. Telegrafování měsíčním světlem odráženým zrcadly užili v březnu 1598, při obléhání uherské pevnosti Rábu, vrchní velitel Schwarzenberg a císař Rudlof II.

Sluneční telegraf. Na možnost signalizovati slunečním světlem odráženým zrcadly upozornil J. S. Halle (v knize Magie vyd. 1784). R. 1820 vynalezl něm. matematik a fyzik R. F. Gauss tzv. „heliotrop“, dalekohled se zrcátky, jimiž se mohly vysílat záblesky odráženého slunečního světla na značnou vzdálenost. Gaussův přístroj byl zlepšen r. 1875 H. Mancem a užit k vysílání světelných značek Morseových až 100 km daleko.

 

Telegrafie bez drátu

Myšlenka t. b. d. se vyskytuje již r. 1795 u španěl. fyzika Salvy. R. 1843 objevil S. Morse (vynálezce telegrafie drátové), že lze telegrafovat bez drátu vodou n. zemí. Telegrafií vodní a podzemní se zabývali také A. Bain (1845), O. Shaughnessey (1849), J. B. Lindsay (1851), J. Trowbridge (1880), A. Bell (1882), Heaviside (1888) aj. Výsledky nebyly valné.

Telegrafie indukční. Založena na tom, že změnami magnetického pole jednoho uzavřeného okruhu se budí proudy v druhém uzavřeném okruhu. Zabývali se jí Trowbridge (1880), Smith (1881), Bell (1882), Preece (1882, 1892), Edison (1885, 1891), C. Ader (1888), Strecker (1893) aj.

 

Telegrafon

Přístroj přeměňující zvuky (přes mikrofon) v různě vydatné zmagnetizování ocelového drátu (n. pásku) odvinujícího se stejnoměrně mezi póly elektromagnetu, a naopak, při opačném odvinování přeměňující různé namagnetizování v příslušné proudové nárazy ve vinutí elektromagnetu a poté v mikrofonu zase v původní zvuky, vynalezl r. 1898 dánský průkopník radiotelegrafie a radiotelefonie Vald. Poulsen.

 

Telemechanika

Řízení na dálku elektricky. První pokusy konal v 1. 1894 – 98 N. Tesla s různými automaty a s člunem. R. 1900 konal pokusy a s řízením torpéd radioelektricky franc. fyzik Branly, r. 1901 různé pokusy špaň. matematik Torres y Quevedo, r. 1902 Gabet a jiní.

 

Televize

Znamená elektricky zprostředkované přímé vidění na dálku. Zprvu usilovali vynálezci napodobiti princip vidění zrakového, pokoušeli se zachytit i přenést celý obraz najednou. První přístroj toho druhu navrhl r. 1875 Američan Carey. Přenášený obraz se měl zachycovati na desku složenou z 2500 citlivých „fotočlánků“ měnících různé intenzivní světlo v různě intenzivní el. proudy; proud z každého toho fotočlánku měl napájeti v přijímači jednu z 2500 žárovek na společné desce (je zajímavé, že zrovna takové žárovkové mozaiky se užívá v moderních televizních přijímačích s projekcí velkých rozměrů). Podstatně shodného druhu byl „elektroskop“ navržený r. 1877 Francouzem Senlecquem (užil selenových článků). Života schopnější byl princip postupného snímání a skládání obrazu, užitý po prvé v návrhu Francouze de Paiva (1878); obraz se měl snímati postupně selenovým článkem a proměnlivými proudy rozžíhati postupně žárovky na desce přijímače. Skutečný přístroj televizní na principu „postupnosti“ sestrojili r. 1881 Angličané Ayrton a Perry, ale výsledky byly nevalné.

Podstatným pokrokem byl snímací i reprodukční kotouč vynalezený r. 1884 P. Nipkowem, je opatřen koldokol otvory uspořádanými ve spirále, jejíž počátek a konec jsou posunuty proti sobě (v radiálním směru) o výšku snímaného předmětu (popř. jeho optické zmenšeniny), sousední otvory pak o výšku jedné „světelné řádky“. Nipkow sestrojil i t. přístroj s tímto kotoučem a se selenovým článkem (později s jiným světelným relé založeným na polarizaci světla), ale praktického úspěchu se nedodělal. Jeho kotouč upadl v zapomenutí, bylo ho užito zase až kolem r. 1925.

Zatím se objevilo jiné snímací zařízení, zrcadlové kolo, vynalezené r. 1889 Weillerem, jehož se užívá porůznu podnes, vedle dokonalejšího zrcadlového šroubu vynalezeného r. 1930 maď. fyzikem Okolicsanyim a čočkového kotouče sestrojeného roku 1935 Mechowem.

V 90. letech byly sestrojeny četné t. přístroje, ale bez praktických výsledků. Počátkem tohoto století se jeví tendence, vrátit se zase k prvotnímu principu snímání (a skládání) současného. Tak Lux navrhl užíti přenášení tolika různých frekvencí proudových, kolik obrazových prvků se má reprodukovat.

Zastánci principu „postoupnosti“ zase usilují zlepšiti televizi užitím katodové trubice, vynalezené r. 1897 Braunem, ale prakticky k tomu došlo až počátkem třicátých let. Světovou válkou byl vývoj televize přerušen, intenzivnější činnost se projevuje až zase kolem poloviny dvacátých let; objevují se přístroje: Alexandersonův, Bairdův, Dieckmannův, Jenkinsův a Karolusův (tento s novým světelným relé tzv. Kerrovým článkem založeným na polarizovaném světle) a D. v. Mihály (1928). R. 1932 byl vypracován v Německu a prakticky zaveden nepřímý způsob televize, oklikou přes film. To se již uplatňuje v televizi princip elektrooptický (Braunova trubice, Kerrův článek).

Možnost skutečné televize, přímého, zřetelného snímání pohyblivé skutečnosti, se objevila s ikonoskopem, sestrojeným americkým Rusem Zvorykinem, se snímací trubicí německého badatele v. Ardenne („Telefunken“) a s dissectorem (a multiplikátorem elektronů) sestrojeným Angličanem Farnsworthem (vesměs v l. 1933-34). První veřejné televizní vysílání bylo zahájeno r. 1935 z Berlína.

 

Teplárna

Parní centrála (často ve spojení s parní elektrárnou), vytápějící parou na dálku různé budovy n. celé čtvrti, byla zřízena první r. 1878 v Lockportu (ve Spojených státech).

 

Teploměr

První, primitivní, vzduchový t. sestrojil Galileo Galilei r. 1603; byla to skleněná trubice nahoře vyfouknutá v kouli a dolním koncem ponořená do nádobky s barevnou vodou. G-ův t. neměl stupnice, tu navrhl o něco později padovský lékař Sanctorius, aby mohl měřit teplotu u nemocných. O. v. Guericke (vynál. vývěvy) zlepšil vzduch. t. (kol r. 1658), uzavřev vzduch v trubici tvaru U sloupcem obarveného lihu. Delší rameno bylo otevřeno, takže na lihový sloupec tlačil vnější vzduch; výška 1. sloupce ukazovala nejen teplotu vzduchu uzavřeného v kouli, ale i tlak vzduchu. Tuto závadu odstranil jesuita K. Schott, uzavřev i delší rameno t.  koulí; vznikl tzv. teploměr diferenciální (měřící rozdíl teplot). Florentincká Accademia del Cimento (=akademie pokusů) sestrojila poč. 50. let 17. století uzavřené vzduchové t. naplněné lihem, jednak rovné, rozdělené na 50 i 100 stupňů, jednak spirálovité, rozdělené až na 300 až 400o. Ch. Huygens navrhl r. 1665, aby se stupnice t. založila na dvou pevných stupních tepla, a to na stupni tání ledu a na stupni varu vody. G. Amontons sestrojil kolem r. 1700 t. rtuťový. Velmi dokonalý rtuťový teploměr sestrojil G. D. Fahrenheit (r. 1714) a opatřil jej stupnicí rozdělenou na 212o, přičemž za nulový stupeň vzal teplotu chladicí směsi (led, voda, salmiak a kuch. sůl), teplotu tajícího ledu označil 32o. R. 1730 navrhl A. F. de Réaumur stupnici 80 dílnou, 0o odpovídá teplotě taj. ledu, 80o teplotě vroucí vody. R. 1742 navrhl Švéd A. Celsius stupnici stodílnou: 0o odpovídala však teplotě vroucí vody a 100o teplotě tajícího ledu. Na návrh C. Linnéa (známého botanika) byla tato stupnice obrácena (1742). T. měřící nejvyšší teplotu (v daném případu) a t. měřící teplotu nejmenší sestrojil r. 1757 O. Cavendish. Kombinovaný a zlepšený maximálně-minimální t. sestrojil r. 1794 D. Rutherford. Samozapisující t. vynalezl r. 1782 J. Six.

Elektrický t. založený na objevu T. J. Seebecka (1821), že zahříváním styku dvou různých kovů vznikne elektrický proud, sestrojil první r. 1830 L. Nobili (z tyčinky vizmutové a antimonové). K měření vysokých teplot sestrojil e. t. Le Chatelier 1892.

Kovový t. Teploměr založený na roztažitelnosti jednoho kovu sestrojil první P. van Musschenbroek r. 1725. Prodloužení nebo zkrácení kovové tyče se přenášelo pákou na ukazatele. Teploměr založený na různé roztažitelnosti dvou kovů sestrojil první kodaňský hodinář U. Jörgensen poč. 19. století. Velmi citlivý k. t. z pásků trojího kovu stočených v šroubovici, sestrojil r. 1817 franc. mechanik A. L. Breguet.

Poplachový t. R. 1820 sestrojil J. G. Colbert kovový teploměr, který uvedl v činnost poplašné zařízení, jakmile se zvýšila v místnosti teplota nebezpečně.

 

Teplovzdušné stroje

Rozpínavosti teplého vzduchu užili Filon Byzantský (3. století př. Kr.) a Heron Alexandrijský (poč. 2. století po Kr.) v několika druzích vodních automatů chrámových. Myšlenka, zvedat vodu teplým vzduchem se objevuje zase až poč. 15. století ve vojensko-technickém rukopisu Itala J. Fontany, potom v technických návrzích Leonarda da Vinci (kol r. 1500). První myšlenku, užít teplého vzduchu k pohonu, měl mnohostranný německý filosof Leibniz r. 1706. V návrh teplovzdušného stroje ji vtělil Angličan T. Mead v patentní přihlášce r. 1794. R. 1807 navrhl t. s. G. Cayley (anglický průkopník letadla těžšího než vzduch). R. 1827 si dali patentovat zdokonalený t. s. s regenerací tepla R. a J. Stirlingové. Průkopník vrtulových parníků J. Ericsson sestrojil r. 1833 uzavřený t. s., ale teprve r. 1848 postavil první prakticky způsobilý na výkon 5 k. s. a r. 1853 dokonce lodní t. v. 600 k. s. Účinnost teplovzdušných strojů je malá, proto se nerozšířily.

 

Thallium

Chemický prvek, objevil r. 1861 angl. chemik Crookes, a r. 1862 nezávisle na něm Belgičan Lamy.

 

Theodolit

Zeměměřický přístroj k vyměřování úhlů, sestrojil r. 1730 Angličan Sisson a zlepšil Angličan  Ramsden r. 1787 a Němec Reichenbach r. 1804.

 

Thorium

Chem. prvek, objevil r. 1828 švéd. chemik Berzelius. Skoro čistý připravili až později chemikové Lely a Hamburger.

 

Tisk z hloubky (nespr. hlubotisk)

V širším smyslu se t. z h. rozumí tisk pomocí desek nebo válců, do jejichž povrchu je obraz (n. písmo), který má být reprodukován, vyhlouben (jednotlivé části, různě hluboko, podle toho, jak výrazně mají být reprodukovány) a prohlubeniny se naplní tiskař. barvou; náleží sem tedy mědirytina, galvanografie, světlotisk, zinkografie. V užším smyslu se tiskem z hloubky rozumí tiskařská reprodukce předloh (ponejvíce fotografií) přenesených fotograficky skrze tzv. mřížky na citlivou vrstvu na povrchu tisk. válce a vylepováním vzniklého obrazce do plochy válce (odborně se tomu dvojímu procesu říká proces fotomechanický). Prvním průkopníkem fotomechanické reprodukce byl poč. 50. let min. století průkopník fotografie, Angličan Fox Talbot. Mřížky potřebné k rozkladu předloh sestrojili kanadští litografové bři Leggové (1875). R. 1882 si dal patentovat první prakticky způsobilý způsob fotomechanické reprodukce G. Meisenbach v Mnichově. Poněkud odlišný způsob objevil samostatně r. 1886 Američan F. Ives. Mřížky k rozkládání předlohy zlepšil r. 1891 L. E. Levy. Vysoce (na uměleckou úroveň) zdokonalil fotomechanickou reprodukci Čech K. Klíč, po prvé r. 1890. Od r. 1895 se jeho způsobem začalo pravidelně reprodukovat v Anglii.

 

Tisk trojbarevný

Mnohobarevný měditisk jen užitím trojích desek, každé s jednou základní barvou: žlutou, modrou a červenou se podařil rozřešit r. 1719 německému malíři J. Ch. le Blond.

 

Tisk trojbarevný fotografický

Se podařilo upravit technicky, po četných pokusech předchůdců (Ducos de Haurou a Ch. Cros r. 1869, J. Albert r. 1877), užitím tzv. sensibilátorů H. W. Voglovi a E. Ulrichovi r. 1890.

 

Tiskařství látek

Doba ani místo vzniku této techniky nebyly dosud bezpečně zjištěny. Již Herodot se (kol r. 450 př. Kr.) zmiňuje o lidu kole Kaspického moře, který nosí potištěný kartounový oděv. V 2. pol. 1. století př. Kr. kvete tiskařství látek v helenistickém Egyptě – vzniklo-li tam, a kdy, v tom jsou zatím jen dohady. Egyptskou techniku t. 1. popisuje Plinius st. Jakési zprávy o tiskařství látek v Indii jsou asi z 2. století př. Kr. Indický způsob byl v podstatě shodný s egyptským. Technická tradice egyptského t. 1. se udržovala velmi dlouho, jak dosvědčuje receptář Cenina Cennini z poč. 15. století. Rozkvět t. 1. přišel v Evropě až v 17 století, popudem tu bylo indické potištěné kaliko, které se stalo pojednou módou v lepší společnosti anglické i francouzské. Vzory kalika byly napodobeny u kartounů. Do 80. let 18. století se tisklo převážně ručně, a to dřevěnými formami; někdy kol r. 1759 se objevují formy měděné. Kolem 80. let 18. století se objevuje první potiskovací lis Bonvaletův s rytými kovovými deskami. K r. 1785 zlepšil Oberkampf starší potiskovací stroje válcové, uživ rytých válců měděných. Nezávisle na Oberkampfovi sestrojil podobný válcový stroj Skot Bell (1785). Potiskovací stroj na způsob tiskařského rychlolisu, s matricemi nasazovanými na válec, si dal r. 1790 patentovat Angličan W. Nicholson. R. 1805 A. Parkinson válec. t. s. na kaliko. R. 1834 se objevuje „perrotina“, sestrojená Francouzem Perrotem.

 

Titan

Chemický prvek, objevili Angličan Gregor r. 1791 a něm. chemik Klaproth r. 1794. Čistý t. připravil až r. 1910 M. Hunter.

 

Tkalcovský stav

Nejstarší stopy t. s. sahají asi do 4. tisíciletí př. Kr., a to stavu svislého, který se tehdy rozšířil po celé Evropě; počátky t. s. ležatého, který se zase rozšířil na Východě, jsou neznámy. Technicky zlepšili stav (zavedením šlapadel k pohybu brda) až Číňané, a tento zdokonalený stav se někdy ve 3. století po Kr. rozšířil po Evropě. S dalším zlepšením, mechanickým pohybem člunku, přišel r. 1733 Angličan J. Kay. O stav mechanický se pokoušeli Leonardo da Vinci, kol r. 1500, r. 1678 franc. námořní důstojník de Gennes a r. 1745 znamenitý franc. mechanik Vaucanson, ale vesměs s nezdarem, podařilo se to až anglickému faráři E. Cartwrightovi, r. 1784, o 3 léta později jej podstatně zlepšil. R. 1796 vynalezl R. Miller z Glasgowa samočinný zastavovač stavu v případu poruchy při prohazování člunku. R. 1822 sestrojil velmi dokonalý mechanický stav vynikající mechanik R. Roberts. R. 1889 sestrojil mechanik J. H. Northrop ze Spojených států automatický stav se samočinnou výměnou cívek v člunku. Zatímním vyvrcholením technického zlepšování automatického stavu je stav bez člunku, vynalezený v 30. letech nyn. stol. německým konstruktérem J. Gablerem.

Vzorový stav, k tkaní látek s různými vzory, je nejspíše vynálezem čínským; nejstarší vyobrazení je v čínské obrázkové knize z 12. století. Počátky zmechanizování vzorového stavu se objevují v 15. století, tehdy vynalezl Jean le Calabrais mechanismus k snazšímu pohybování brdem; tento mechanismus zlepšili r. 1687 Galantier a Blache ve Francii a J. Mason v Anglii. Dalším podstatným krokem k zmechanizování bylo zařízení s nekonečným děrovaným pruhem papíru (kterým se řídil postup prošlupů podle vzoru), vynalezené r. 1725 B. Bouchonem a zlepšené v 1. 1737 až 1762 jeho krajanem Falconem. Dále pokračoval znamenitý mechanik Vaucanson, ale z různých příčin zůstal jeho mechanický v. s. nedokončen. V-ovo dílo dovršil až J. M. Jacquard v 1. 1790 – 1805.

 

Tkaniny kovové

Připravil po prvé r. 1825 J. Phillipp.

 

Tlakoměr

První t. (rtuťový) objevil při svých pokusech se vzduchoprázdnem E.: Torricelli, r. 1644. Samostatně objevil t. (vodní) O. v. Guericke (asi r. 1657). R. 1665 sestrojil R: Hooke, tajem. Král. spol. věd v Londýně, t. číselníkový. První  samozapisující t. sestrojil r. 1675 Angličan S. Morland.

  1. kovové. Myšlenku k. t. vyslovil první matematik J. Bernoulli st. r. 1702. První krabicový t. sestrojil r. 1844 L. Vidie; trubicový aneroid sestrojil r. 1849 paříž. mechanik Bourdon.

 

Topení dálkové

Z tzv. teplárny bylo zřízeno první r. 1878 v Lockportu ve Spojených státech.

 

Topení ústřední

Je původu hodně dávného.

Topení vzduchem je vynález starořímský. Za jeho vynálezce se pokládá S. Orata, který je prý navrhl kol r. 100 př. Kr. Toto topení se nazývalo hypocaustum a užívalo se ho zprvu ve veřejných lázních. Topeniště bylo pod podlahou, kouřové plyny zahřívaly nejprve podlahu a potom stoupaly buď hliněnými troubami, nebo v mezeře mezi dvěma zdmi nad střechu. Ve středověku bylo topení vzduchem zařízeno na některých hradech a v palácích, v Německu např. v Lüneburku, v Marienburku, v Marburku. Znovu se teplovzdušné topení vynořuje až zase v polovině 18. století po prvé v Petrohradu. Nejvíce se rozšířilo později ve Spojených státech.

Topení parou. První je navrhl r. 1652 Angličan H. Platt pro skleníky. Z r. 1745 je zpráva o t. p. v obytných domech v Anglii. 1784 si zřídil J. Watt t. p. ve své pracovně. Anglický patent na t. p. v sušárnách, v obytných domech a v kostelích obdržel r. 1791 J. Hoyle. Hojněji se začalo t. p. rozmáhat v Anglii až v 20. letech 19. století. Od r. 1830 se začaly zavádět žebrové topníky.

Topení horkou vodou. První zřídil r. 1716 Švéd M. Triewald v Anglii k vytápění skleníků. V obytných domech se vyskytuje po prvé v Petrohradu r. 1812. Vysokotlaké topení velmi horkou vodou si dal patentovat r. 1839 v Anglii inž. A. M. Perkins.

 

Torpedo

Samočinné t. zobrazuje již arabský vojenský spisovatel Hassan Alrammah Nedžm-eddin ve svém rukopisu z r. asi 1285. Několikero druhů t. poháněných raketami (v podobě zajíce, holuba, ryby n. člunku) uvádí ve svém rukopisu z r. 1420 J. Fontana. Po prvé užili torped Angličané r. 1628 při obléhání franc. města La Rochelle a později r. 1694 při obléhání Dieppe. R. 1797 sestrojil velmi účinné t. průkopník paroplavby R. Fulton. Střelné bavlny v t. užili po prvé Rakušané r. 1859 v Benátkách. V 1. 1860 – 64 sestrojil t. podlouhlého doutníkového tvaru rak. nám. kapitán Lupis v. Rammer, jeho vynález financoval řed. loděnice v Rjece, R. Whitehead, po něm dostalo t. název. Bylo vystřelováno šikmo do vody, načež se pohybovalo samo, motorem na stlačený vzduch. Jiný typ torpeda vynalezl r. 1872 Thornycroft. K udržování směru t. užil r. 1898 rakouský nám. poruč. Obry gyroskopu.

Řízení torpeda na dálku radioelektricky zkoušel s úspěchem roku 1905 franc. fyzik Branly.

 

Torpedovka

Navrhli r. 1801 Fulton a r. 1872 Thornycroft. První torpédovku dostalo r. 1873 norské loďstvo.

 

Trakař a kolečko

Nejsou ze starověku známy. Nejstarší vyobrazení je z r. 1393 ve francouzském rukopisu Le ménagerie de Paris, jakémsi poučení pro mladé hospodyně.

 

Traktor housenkový

  1. 1768 připadl angl. statkář R. Edgeworth na myšlenku usnadnit jízdu v nevhodném terénu jakýmsi „housenkovým pásem“: přes kola běžel řetěz z krátkých plochých kolejnic, které se kladly pod kola. R: 1801 navrhl T. Germen užít místo voz. kol nekonečného řetězu nebo řady kotoučů (kladek). Četné další patenty jsou na rozšíření valivé plochy kol. Praktické řešení se podařilo až r. 1846 J. Boydellovi: na předních kolech byl nasazen věnec ze širokých železných desek navzájem spojených pákovitě. Boydellův traktor se velmi osvědčil v krymské válce. Boydellovu konstrukci zlepšil r. 1861 A. Dunlop. Předchůdce moderního housenkového pásu sestrojil r. 1882 J. Mewburn, podobné řešení však bylo patentováno již r. 1868 Francouzi Dubochetovi a r. 1875 přišel s podobným návrhem Němec Schmitz. Moderní housenkový t. sestrojil kolem r. 1907 Angličan D. Roberts.

 

Tramvaj elektrická

První zřídila firma Siemens a Halske r. 1881 z Berlína do Lichterfelde.

 

Tramvaj koňská

Pokud známo, první „koňka“ byla zřízena r. 1832 v N. Yorku do předměstí Harlemu, z popudu J. Masona (po něm se dlouho v Americe říkalo t. „johnmason“). V Evropě se objevila „koňka“ až v 50. letech. Zprvu se jezdilo po kolejnicích hlavových, r. 1852 zavedl Francouz Loubat k. žlábkové.

 

Tramvaj parní

První p. t. s vozy taženými lokomotivou byla zřízena r. 1859 ve Spojených státech A. B. Lattou. Parní vůz tramvajový si dal patentovat r. 1872 J. Grantham.

 

Transmise

Nekonečné lano n. řemen k převodu pohybu otáčivého se vyskytuje po prvé v rukopisu tzv. Anonyma husitských válek (kol r. 1420), a to i s napínacími kladkami. V technických spisech o strojích ze 16. a 17. století se vyskytují t. dosti zřídka. Drátěných lan se začalo užívat od padesátých let min. století přičiněním alsaského inženýra Ch. F. Hirna.

 

Transporter šroubovicový

Sestrojil po prvé r. 1776 lond. hodinář T. Wright. V. t. Dopravní pás.

 

Tratiměr

Přístroj k měření ujeté cesty. Nejstarší zpráva o t. je u Vitruvia kol. r. 24 pr. Kr.. Podobný přístroj popisuje Heron Alexandrijský (kol r. 100). R. 1528 provedl Francouz Fernel t-em vyměření jednoho zeměpisného stupně. R. 1848 obdržela M. Trennová patent na t. ke kontrole drožkářů (taxametr). Zlepšili jej W. F. Nedler (1877) a F. Dencker (1885), ten razil název „taxametr“.

 

Triangl

Hudební nástroj, byl znám starým Římanům.

 

Trkač

Zařízení k zvedání tekoucí vody do výše, vynalezl r. 1796 J. M. Montgolfier.

 

Troleybus

Navrhl první něm. inž. Schiemann r. 1901.

 

Trouby a trubice dřevěné

Bambusové dmuchavky jsou známy ze staroegyptského reliefu z pol. 15. století př. Kr. Nejstarší dosud známé dřevěné trouby, vyhloubené z plných kusů, byly objeveny r. 1907 ve zřídle ve sv. Mořici ve Švýcarsku; podle hrubého opracování jich a z jiných okolností se usoudilo, že pocházejí z doby kol r. 1000 př. Kr. O vodovodních d. t. se zmiňuje Plinius st. kol r. 65 po Kr. V rukopisu tzv. Anonyma husitských válek je zobrazeno primitivní vyvrtávací zařízení na d. t., které se udrželo dlouhé věky téměř nezměněno.

 

Trouby kovové

Nejstarší kovová t., z měděného plechu, byla objevena poč. 20. století v pyramidě krále Sáhura u Abusiru; byla to vlastně jen t. z plechu stočeného do tvaru vejcovitého, navrchu neuzavřená. Soudí se, že pochází asi z pol. 3. tisíc. př. Kr. Kolem r. 180 př. Kr. dal pergamský král Eumenes II. zříditi vodovod dlouhý několik km a překonávající několikeré stoupání, takže voda v něm byla pod značným tlakem a potrubí musilo být z kovových trub značně tlustých, soudí se, že asi bronzových.

Olověné t. Římané užívali k vedení vody trub o., ale jen v nevelkém rozsahu. O způsobu výroby těchto trub poučují Vitruvius, Plinius st. a Frontinus, který kol r. 97 po Kr. napsal spis o římských vodovodech. Byly to převážně trouby s pláštěm nahoře smáčknutým k sobě a spájeným, někdy byly švy jen zatmeleny. Kulatých o. t. se užívalo jen na stojato. Válcování olověných t. vynalezl roku 1790 J. Wilkinson. Lisování o. t. za studena vynalezl r. 1820 dělník T. Burr, lisování o. t. za tepla si dal patentovat r. 1822 J. Hague.

Měděné, mosazné a cínové t. Válcování měděných a mosazných t. si dal patentovat R. Ormrod r. 1818, Ch. Green si dal r. 1838 patentovat zase tažení takových t. První lisované t. cínové vyrobil r. 1840 Kehr z Kreuznachu. R. 1856 obdržel R. A. Brooman patent na tažení tenkých trubic z dutých tlustostěnných kusů.

Železné t. R. 1758 obdržel angl. hutník I. Wilkinson patent na formování ž. t. v písku. R. 1808 si dal patentovat B. Cook výrobu krátkých trubic (hlavní) bezešvých postupných protahováním; r. 1812 obdržel H. Osborn patent na válcování ž. trubic (hlavní). Správce salmovských hutí v Blansku, Teubner, obdržel r. 1819 rak. privilej na hromadnou výrobu litinových trub. R. 1825 zlepšil C. Whitehouse výrobu svařovaných žel. t. R. 1849 vynalezl A. Shanks stroj na slévání lit. trub odstředivou silou. Hotovení ocelových trub bezešvých prakticky uzpůsobil r. 1886 Mannesmann.

 

Truhla

Je jedním z nejstarších druhů nábytku. Ve starém Egyptě měla střechovité víko, v Itálii byla upravena i k sezení. Počátkem 18. století ustupuje skříni.

 

Třmeny (u sedla)

Až do 6. století po Kr. se užívalo k nasedání na koně buď „nasedacích“ kamenů, zřízených při cestách, nebo výstupků či kožených kuliček na oštěpech a kopích. Zárodkem t. je prkénko na provazcích na obrazu koně asyrského krále Salmanasara III. někdy z pol. 9. století př. Kr. Pravděpodobně je t. původu hunského.

První bezpečnou zprávu o třmenu nynějšího způsobu máme ze spisu řeckého vojenského spisovatele Maurikia, s poč. 6. století. Zmiňuje se však jen o užívání jednoho třmenu, po levém boku koně. Dva třmeny u sedla se vyskytují až někdy v 10. století.

 

Tuba

Cínovou t. se šroub. víčkem, na barvy, vynalezl r. 1841 J. Rand z Londýna.

 

Tunel

Snad nejstarším t. je asyrský t. (vlastně odpadní stoka) pod palácem v Ninive a t. jerusalemský někdy z doby kol r. 700 př. Kr., proražený ve skále v délce 530 m. R. 532 př. Kr. byl proražen skalní tunel v délce asi 1 km pro vodovod v městě Samos. Při ražení malpaského t. ve Francii pro languedocký průplav bylo r. 1679 užito po prvé střelného prachu. R. 1823 navrhl inž. M. I. Brunel užít při ražení tunelu pod Temží v Londýně tzv. štítu, jím navrženého. Skutečně bylo razícího štítu užito až r. 1869 v N. Yorku. Temžský t. byl stavěn, s přestávkami, od r. 1825 do r. 1842. V 1. 1857 – 70 byl proražen železniční tunel horou Mont-Cenis (12,2 km), po prvé tu bylo užito pneumatických vrtaček.

V 1. 1872 – 80 byl proražen tunel svatogothardský (asi 15 km).

 

Tužka

Až do novověku se užívalo olůvka (německy se říká t. podnes Bleistift). Nejstarší zmínka o t. je ve spisu švýc. historika K. Gesnera z r. 1565. Byla to tyčinka tuhy v dřevěném držátku. Tyčinky z tuhy plavené si dal patentovat r. 1794 J. Conté z Paříže. První patentní t. s posuvnou tuhou sestrojili r. 1822 J. Hawkins a S. Mordant.

Tvarovky (na pečení, „formičky“)

Mluví o nich již řecký dramatik Plautus kol  r. 200 př. Kr.

 

Tyl

  1. 1769 sestrojil J. Crane v Anglii stávek na výrobu tylu. Jiný typ tohoto stávku, tzv. „bobbinet“, sestrojil r. 1808 J. Heathcoat.

 

Udice

Jsou známy z ojedinělých nálezů již ze starší doby kamenné; jsou z odštěpku pazourku z kosti, z rohu; v mladší době kamenné jsou již vyřezány z kostí nebo z rohu. V době bronzové se vyskytují u. háčkovité. Vnadidlo umělé popisuje po prvé K. Gesner ve své Historia animalium (Curych 1551 až 1558).

 

Uhlí

O hnědém uhlí u. je zmínka u řec. spisovatele Theofrasta, asi z r. 290 př. Kr. Nejstarší zpráva o kamenném u. je z r. 1123, z limburského kláštera Klosterroda, že tamní mniši dobývají k. u. O dobývání uhlí v Anglii jsou zprávy z doby kol r. 1200. Asi z té doby je zpráva v lutyšské kronice, že k. u. užívají kováři. Kolem poloviny 13. století se  topilo k. u. v Newcastle v Anglii.

Brikety. První pokus o b. z kamenného uhlí učinil r. 1810 Quest ve Francii; hnědouhelné b. se začaly vyrábět r. 1833 v Dürrenberku (v Německu).

 

Ultracentrifuga

Odstředivka o mnoha tisících otáček za vteřinu, vyvolávající odstředivou sílu až milionkrát větší než je přitažlivost zemská. První sestrojil r. 1823 švéd.  badatel Svedberg.

 

Usměrňovače elektrické

Statické měniče proudu střídavého v stejnosměrný. Nejstarší je rtuťový u. vynalezený r. 1904 Cooper-Hewittem. Původně byl skleněný, od r. 1908 se užívá pro větší výkony železných. R. 1926 Hull u. elektronkový, triodu plněnou rtuť. parami, tzv. thyratron. R. 1927 sestr. Grondahl usměrňovač hradlový.

Váhy

Původ jich nebyl dosud zjištěn najisto. Zdá se však, že jsou původu egyptského.

Rovnoramenné v. se vyskytují na staroegyptských nástěnných vyobrazeních asi z 2. tisíc. př. Kr. jako „váhy mrtvých“ tj. na nichž se odvažují dobré a zlé skutky nebožtíků.

Mincíř (přezmen) se vyskytuje kol r. 1400 př. Kr. v Egyptě. Hojně se ho užívalo ve starém Římě.

Stolové v. jsou vynálezem G. Personne de Roberval z r. 1670.

Můstkové (vozové) v. Sestrojil angl. tesař J. Wyatt r. 1744.

Kyvadlové (dopisní) v. je vynálezem J. H. Dumonta z r. 1816.

Decimálku vynalezl štrasburský mechanik Quintenz r. 1821 a zlepšili ji mechanickové Rollé a Schwilgué.

Pružinové v. První navrhl J. Leupold r. 1726. V. s pružinou stočenou do kruhu sestrojil r. 1819 A. Siebe; v. s pružinou šroubovou G. Salter r. 1838.

Osobní v. po prvé navrhl r. 1726 J. Leupold.

Automatické v. se objevují od šedesátých let 19. století.

 

Válcování kovů

Pokud je známo, vyskytuje se po prvé válcování stolice u Leonarda da Vinci, navrhl ji někdy v pol. 90. let 15. století, jednu k válcování cínových desk, druhou k válcování kuželových tyčí. Nejstarší popis válcovny železného plechu (v Norimberku) je z r. 1532. Poté se různé válcovací stolice množí, jsou popisovány např. u Zoncy (Novo Teatro… 1607), a u Brancy ( Le Machine, 1629). Válcovací stolici na tyčové železo si dal patentovat r. 1728 Angličan J. Payne. Různé druhy válcov. stolic navrhl r. 1746 švédský průkopník hromadné výroby Chr. Polhem. Kalibrovací válc. stolici na pudlované železo sestrojil r. 1763 vynálezce pudlování H. Cort. R. 1790 obdržel J. Wilkinson angl. patent na stolici k válcování olověných trubek a r. 1792 sestrojil vratnou stolici k válcování plechu. R. 1815 sestrojil franc. mechanik J. Ford válcovací stolici na ohýbaný kotelní plech (se 3 válci v trojúhelníku). R. 1842 obdržel klenotník C. Damme z Gdanska prus. patent na v. s. k válcování vidliček a lžic. R. 1853 sestrojil A. Krupp první v. s. na válcování nákolků železn. kol. R. 1856 obdržel J. de Chappelaine angl. patent na s. k válcování vlnitého plechu. R. 1870 obdrželi Angličané Dyson a Hall angl. patent na válcovací stolici se skříženými válci. Tato zařízení zlepšil r. 1886 M. Mannesmann a užil k válcování bezešvých trub z plných kusů (podobný způsob byl patentován již r. 1856 A. Broomanovi v Anglii).

 

Váleček na těsto

Nejstarší vyobrazení je v jednom německém špalíčku asi ze 70. let 15. století. Mezi kuchyňským náčiním jej uvádí papežský kuchař B. Scappi ve své knize z r. 1570.

 

Váleček tiskařský

K natírání sazby barvou (místo dotud užívaných tamponů) vynalezl r. 1787 bohoslovec S. Schmid z Mnichova. R. 1819 byl zaveden t. váleček pružný.

 

Valcha mechanická

Vyskytuje se až někdy ve 14 století. Byla buď svislá, stoupová (holandská) nebo v podobě šikmých kladiv (hamrová). První vyobrazení v. „hamrové“ je v knize Zoncově (1607). R. 1825 si dali patentovat Angličané P. Willan a J. Ogle v. kladivovou s parním topením. R. 1833 sestrojil J. Dyer valchu válcovou.

 

Vanadium

Chemický prvek, kov, objevil r. 1801 španělský mineralog del Rio, ale pokládal to později za omyl. Až zase r. 1830 zjistil v. Švéd Sefström. Úplně čisté v. bylo připraveno až r. 1927 Mardenem a Richem.

 

Vápenka

Pec na pál. vápna. Popisují již M. P. Cato (De re rustica) a Vitruvius (De archit.).

 

Vápník

Chem. prvek, kov. Čistý v. připravil r. 1808 Davy. K technickému užívání (např. do ložisk. slitin) byl v. připraven teprve nedávno.

 

Vápno

Znali najisto staří Egypťané, užívali ho jako hnojiva i na stavby. V Pergamu v Řecku vyráběli vápno z mořských ulit. Podrobně líčí pálení v. i vápenky a užití v. na stavbách jak Cato st., tak Vitruvius.

 

Varhany

Zárodek v. se sotva liší od dud. Později – kdy, není známo – se objevují v. s několika píšťalami a s jedním n. s dvěma měchy. Byly však zatlačeny varhanami vodními; vynález těch přisuzuje Vitruvius řeckému mechaniku Ktesibiovi, který žil někdy v 2. pol. 3. století př. Kr., ale jsou v tom jakési nesrovnalosti; podle novějších bádání lze vznik vodních v. klást asi do 2. století př. Kr. Důkladný popis vodních v. máme od Vitruvia a Herona Alexandrijského (Pneumatika). Heron popisuje také varhany poháněné větrným kolem. V chrámech byly varhany až do 13. století dosti řídké. Divem na tehdejší dobu byly vodní v. postavené kol r. 945 v chrámu ve Winchesteru (v Anglii): měly na 400 píšťal, 40 rejstříků, 26 měchů. Někdy koncem 13. století se objevují zase první varhany nevodní. R. 1312 se objevují v Benátkách první v. s jakousi klávesnicí. Kol r. 1470 vynalezly pedály, prý něm. varh. Bernardem. V 16. století byla vynalezena dokonalejší vzduchovka a rejstříky. R. 1635 vynalezl Chr. Förner regulátor a zároveň měřič vzduchu. Hru na velkých varhanách usnadnil angl. stavitel varhan Ch. Barker r. 1832 vynalezením pneumatického stroje s pomocnými malými měchy.

 

Varhany barevné

Vynalezl Wilfred r. 1922.

 

Vařič elektrický

První se objevil r. 1859 ve Spojených státech; byla to jen železná deska a pod ní volně přístupné topné spirály. E. v. typu nyní užívaného si dal r. 1891 patentovat Schindler.

 

 

Velociped

Prapředkem v. je „celerifera“ Francouze de Sivrac asi z r. 1690: dvě dřevěná kola spojená pevnou tyčí, na té seděl jezdec a odrážel se nohama od země. Celerifera upadla záhy v zapomenutí a objevila se až zase r. 1779 jako „velociped“, jak nazvali svůj výtvor Francouzi Blanchard a Maguir. Jakýmsi pokrokem proti „velocipedu“ byla „draisina“ sestrojená lesmistrem K. von Dreis r. 1815: měla přední kolo řiditelné. R. 1821 se pokusil Angličan L. Gompertz pohánět přední kolo ruční pákou a ozubeným segmentem. První v. s pedály sestrojil r. 1840 angl. kovář McMillan a r. 1845 samostatně Skot G. Dalzelle, r. 1853 zlepšil tuto konstrukci Němec P. Fischer. V druhé pol. 50. let se objevují v Paříži dětské velocipedy. R. 1865 opatřuje M. Thévenon z Lyonu v. pryžovou obručí. Roku 1867 sestrojuje Madison v. s kovovými paprsky a r. 1869 Meyer hotoví první kovové rámy. R. 1869 sestrojil stuttgartský učitel tělocviku J. Treftz v. s pohonem zadního kola. R. 1870 vymyslil Cowper paprsky tangenciální. Tehdy se objevuje vysoké kolo; teprve r. 1879 se vrací v. nízký. R. 1885 se objevuje Starleyův „rover“ s řetězovým převodem na zadní kolo, vynález to H. J. Lawsona z r. 1876. R. 1900 si dal E. Sachs patentovat volnoběžku (za jejího vynálezce se pokládá mylně Morow).

Motocykl.  Kol r. 1869 se objevil první m. parní; r. 1880 obdržel H. J. Lawson patent na plynový m., r. 1881 sestrojil G. Trouvé m. elektrický; r. 1885 sestrojil G. Daimler m. benzinový; r. 1894 se objevil konstruktivně velmi dokonalý m. Wolfmüllera a Hildebranda.

 

Ventilátory

O jakémsi mechanickém ventilátoru užívaném v Číně se zmiňuje Marco Polo ve svém cestopisu (13. století). Další zmínka o v. a to centrifugálním, je až ze 16. století v knize G. Agricoly:  Dvanáct. knih o hornictví. Zdá se však, že užívání tohoto v. bylo omezeno jen na doly v Rudohoří. Podle všeho vynalezl centrif. v. znovu D. Papin r. 1689. Počátkem 18. století byl v. zaváděn ve fukarech.

 

Ventily

Užívalo se jich již u starověkých pístových čerpadel. Několik druhů v. navrhl Leonardo da Vinci v 1. 1513 – 14. Bezpečnostní ventil vynalezl r. 1681 D. Papin a užil ho na svém hrnci i na parním stroj. Dvojsedlý v. sestrojil r. 1800 Angličan J. Hornblower. Uzavírací v. do potrubí si dal r. 1837 patentovat Angličan O. Topham.

 

Větrná korouhvička

Podle Vitruvia dal kol r. 50 př. Kr. řecký stavitel Andronikos na špičku Věže větrů, postavené jím v Athénách, v. k. jako ukazatel směru větru. Římský spisovatel Varro se zmiňuje ve svém spisu o rolnictví (De re rustica, kol. r. 37 př. Kr.), že si dal na své venkovské sídlo v. k. spojenou s ukazatelem uvnitř budovy. V 12. století byly v. k. výsadou šlechtických sídel ve Francii.

 

Větrné motory

Nejstarší zpráva o v. m. s vodorovným hřídelem je u Herona Alexandrijského (Pneumatika, kol r. 110 př. Kr.). Potom se objevují větrná kola v Evropě (k pohonu mlýnů) až v první polovině 13. století. Větrné kolo na svislém hřídeli se objevuje po prvé v technickém rukopisu ital. technika J. Mariany (z r. 1438) a poté častěji, v souvislosti s různým pohonem, v technických spisech 16. až 18. století. Podrobný návod k stavbě v. k. dali holandští stavitelé mlýnů Natrus, Polly a van Vuuren (v encyklopedii Groot moolenboek, 1734 – 1736). Znatelnější technický pokrok v stavbě v. k. se dostavil po teoretických zkoumáních D. Bernoulliho (1738) a L. Eulera (1756) a rozsáhlých pokusech inž. J. Smeatona (1752). R. 1772 navrhl A. Meikle (vynálezce mlátičky) v. k. se žaluziovými křídly a předtím již pomocné větrné kolečko regulující hlavní kolo. R. 1799 navrhl G. Medhurst v. t. hvězdicovité, předchůdce pozdějšího v. k. Halladayova. Meikleovo kolo zlepšil r. 1807 W. Cubitt. R. 1806 sestr. Jackson v. k. s křídly natáčivými kolem vlastní osy. Roku 1862 sestrojil Wolf z Hannoveru větrnou turbinu. R. 1876 se objevilo na svět. výstavě ve Filadelfii v. k. Halladayovo, samo se regulující podle síly větru; stalo se východiskem četných konstrukcí podobných.

Novým typem v. m. je rotorový motor finského inženýra Saveniuse, objevivší se r. 1925, jako modifikace rotoru Flettnerova.

 

Větroměr (anemometr)

Přístroj k měření síly větru. Jakýsi primitivní kyvadlový v. sestrojil Leonardo da Vinci. Samopisný v. sestrojil r. 1734 gener. poštmistr franc. L. L. Pajot. Křídlový v. sestrojil r. 1838 Ch. Combes. Nyní užívaný v. v podobě kříže s polokoulemi na konci sestrojil r. 1846 angl. hvězdář Th. Robinson.

 

Vidle

O železných vidlích a po dávkách se zmiňují starořímští básníci Vergil (v georgice) a Horác (v Epigramech).

 

Vidlice a vidličky

O vidlicích k napichování masa je zmínka v bibli a v Petroniově Hostině Trimalchiově. Vidlička se objevuje po prvé na miniatuře v iluminovaném rukopisu encyklopedie Hrabana Maura z r. 1023. V 2. polovině 11. století horlí biskup ostijský proti užívání v. jako „hříšné změkčilosti“. V jednom ponaučení dítkám o způsobném chování z r. 1480 se praví: „Maso ber jen třemi prsty, nestrkej je do úst oběma rukama“. Ještě počátkem 16. století se v Anglii dívali na vidličku jako na pošetilost. R: 1842 byl udělen C. Dammovi z Gdanska patent na výrobu vidliček válcováním.

 

Violoncello

Vzniklo pravděpodobně v polovině 16. století, a to nejspíše v Cremoně (v Itálii).

 

Vizmut

Chemický prvek, kov, byl dlouho zaměřován za cín a olovo. Nejstarší, ač nedosti zřetelná, zmínka o v. je ve spisu Alberta Magna (učitele sv. Tomáše Akvinského) De mineralibus (13. století). Dobře již v. rozlišuje G. Agricola v Dvanáct. knihách o horn. a popisuje podrobně jeho výrobu. Tehdy se v. užívalo hlavně jako přísady k cínu a do liteřiny.

 

Vlajka

Je vyobrazena již na nejstarším obrazu lodi, na lybijské váze pocházející někdy ze 6. až 5. tisíciletí př. Kr.

 

Vlásničky

Se objevují po prvé někdy kol r. 1825.

 

Vlhkoměr (hygrometr)

V jednom němec. obrázkovém rukopisu z r. 1410 je vyobrazen v. v podobě hradu, v jednom okně je anděl, ve druhém čert, na straně andělově svítí slunce, na čertově straně prší. První v. k vědeckému účelu sestrojil L. B. Alberti r. 1437: na konec vahadla pověsil suchou mořskou houbu, a když vsákla do sebe vlhkost, změřil její váhu. R. Hooke sestrojil r. 1634 v. ukazující stupeň vlhkosti zkucováním osiny divokého ovsa. Kol r. 1720 sestrojil J. Leupold v. v podobě známého domečku s panáčkem a panenkou. H. B. de Saussure sestrojil roku 1783 vlasový v. R. 1820 sestrojil něm. fyzik J. F. Daniell (vyn. galvan. článku) v. kondensační.

 

Vodík

Jako samostatný plyn jej poznal až r. 1776 angl. chemik Cavendish. Za prvek jej uznal franc. chemik Lavoisier.

 

Vodní kola

Podle dosavadních historických svědectví se zdá, že nejstarším k. je k. na spodní vodu a že se ho také nejhojněji užívalo. Nejstarší zprávu o kolech na spodní i vrchní vodu máme ve spisu Filona Byzantského (Pneumatika, kol r. 230 př. Kr.). Kromě toho se odedávna vyskytovala vodní kola na svislém hřídeli. S technickým zlepšováním v. kol se začalo až ke konci 18. století po měřeních jejich výkonů angl. inženýrem Smeatonem a franc. hydrotechnikem Bossutem. Vešlo v užívání kolo na střední vodu. Velmi výkonné vodní kolo se zakřivenými lopatkami sestrojil až franc. inž. Poncelet r. 1825. R: 1884 sestrojil Pelton miskové kolo na vys. spád.

 

Vodní motor vlnový

Tj. motor poháněný silou rozvlněné vody, ponejvíce mořského příboje, sestrojili první Girardové, otec a syn, z Paříže, r. 1799. R. 1828 navrhl W. Congreve (vynálezce zápalné rakety) vlnovým motorem pohánět lodi. Od konce 60. let se množí různé konstrukce v. m. R. 1902 sestrojil jeden takový motor konstruktér prvního úspěšného motorového letadla O. Wright.

 

Vodní sklo

Vyrobil po prvé chemik J. N. von Fuchs z Mnichova r. 1823.

 

Vodní stroj

Dříve zvaný „vodosloupový s“., v podstatě pístový stroj na způsob parního, poháněný však tlakem vodního sloupce; užívalo se ho jako vodotěžného stroje v dolech nebo k čerpání salonky ze solných dolů. První v. s. sestrojili Francouzi Denisart a de la Deuille r. 1731. Poněkud konstruktivně odlišný v. s. navrhl a také sestrojil voj. inženýr Winterschmidt r. 1747. R. 1808 zlepšil G. v. Reichenbach rozvod v. s., zavedl místo kohoutů pístové válečky.

 

Vodní turbíny

Prapředkem v. t. je vodorovné vodní kolo (na svislém hřídeli) s lopatkami plochými neb miskovými, užívané od pradávna ve východních zemích, a podle všeho i v Evropě, neboť nejstarší zpráva o těchto kolech je ve sbírce irských zákonů z 5. století po Kr. S kolem toho druhu se setkáváme kol r. 1430 v rukopisu Anonyma husitských válek. Později (kol r. 1500) v náčrtcích Leonarda da Vinci a potom v četných technických spisech 16. a 17. století. Druhým předkem vodních turbin je tzv. reakční kolo, navržené r. 1750 göttingenským profesorem Segnerem a později zlepšené švýc. matematikem L. Eulerem. R. 1822 se objevuje příbuzný reakční vodní motor, navržený franc. inženýrem Burdinem, nazvaný jím „turbinou“, k praktické potřebě a k značné výkonnosti byl uzpůsoben až bývalým žákem Burdinovým, inž. B. Fourneyronem, v letech 1823-27. R. 1837 se objevuje turbina axiální, sestrojená A. Henschellem, a r. 1840 turbina Jonvallova. R. 1838 obdržel anglický hydrotechnik Howd patent na přetlakovou turbinu; tu přivedl po četných zkouškách k velké výkonnosti r. 1840 H-ův krajan, inž. J. B. Francis. Roku 1851 sestrojil Francouz L. D. Girard axiální t., r. 1853 pak t. „vrtulovou“, zárodek to pozdější vrtulové (propelerové) t. prof. německé techniky v Brně, inž. V. Kaplana, z r. 1912. R. 1924 se objevuje t. Reiffensteinova, velmi jednoduchá a tím levná, pro malé a střední spády.

Vodočet

Zařízení k měření stavu vodní hladiny. Nejstarší známý dal postavit někdy v 22. století př. Kr. egyptský vladař Amenemhat III. na ostrově Elephantine.

 

Vodotrysk

Nejstarší popis techniky vodotrysku podal Filon Byzantský kol r. 230 př. Kr. Arabové znali v. měnící podobu; dosahovalo se toho otvíráním a zavíráním různých výtokových kohoutů, a to mechanismem poháněným větrem neb vodou. Rozmanité vodotrysky jsou popsány a vyobrazeny v knize A. Ramelliho (1588).

Světelný v. Myšlenka pochází od ženevského fyzika Colladona z r. 1841. První s. v. zařídil Angličan Galloway na světové výstavě v Londýně r. 1884. U nás byl první s. v. zřízen Křižíkem na jubilejní výstavě v Praze r. 1891.

 

Vodováha (libela)

Přístroj k měření vodorovnosti. Primitivní v. založenou na spojitých nádobách popisuje již Heron Alexandrijský (kol r. 110 po Kr.). Trubicovou v. se vzduchovou bublinou vynalezl r. 1661 M. Thevenot. L. H. Tobiesen navrhl r. 1798 ohnout trubici do mírného oblouku, aby bublina byla přesněji uprostřed. Hadicovou v. na koncích s kovovými pravoúhlými nástavci a skleněnými trubicemi popisuje G. Branca (1629). Krabicovou v. navrhl r. 1777 J. T. Mayer.

 

Vodovod

V starověku vůbec, ve středověku a počátku novověku převážně, se jímala voda jen pramenitá a přiváděla k místu spotřeby samospádem, koryty, tunely i troubami. Jedním z nejstarších, technicky vynikajících vodovodů byl vodovod zřízený v první třetině 6. století př. Kr. k zásobování města Samos, byl dlouhý 1000 m a vedl horou. Nejznamenitějšími staviteli vodovodů však byli Římané. První římský v. „Aqua Appia“ dal postavit r. 305 př. Kr. Appius Claudius, v délce 16,6 km a se spádem 53,6 m. Se stavbou 2. v. „Anio vetus“ se začalo r. 263 př. Kr., byl dlouhý 63,7 km, z toho 63,3 km vedlo pod zemí; 3. v. „Marcia“ dal stavět r. 145 př. Kr. pretor Marcius, v úhrnné délce 91,6 km, z toho přes 10 km na pilířích; r. 127 př. Kr. následovala stavba 4. v. „Tepula“ zdéli 189 km; tento v. byl spojen s 5. v. „Julia“, zdéli 23 km, se stavbou jehož se začalo r. 35 př. Kr.; r. 22 př. Kr. začato se stavbou 6. v. „Virgo“, zdéli asi 21 km; 7. a 8. v. v délce 34 km dal postavit císař Augustus; kromě toho dal zbudovat 130 vodních věží k rozdělování vody do domů, 700 veř. studní a 150 fontán. V 1. 35-49 byl postaven 9. a 10. v. „Anio novus“ (86,9 km) a „Claudia“ (68,8 km, z toho 13 km na mostech). Soustavné stavbě a úpravě v. se věnoval generální ředitel římských v. (curator aquarum) Sextus Julius Frontinus koncem 1. století př. Kr. a zanechal svým nástupcům směrnice pro řádné vodárenství ve spisu De aqueductis urbae Romae. Za něho měl Řím 10 vodovodů v úhrnné délce 404 km, z toho 352 km pod zemí. Ve středověku se vodovody velikosti v. římských stavěly jen pořídku. K zásobování vodou říční čerpanou čerpadly zpravidla poháněnými vodními koly, dochází až v 16. století. V Praze byla zřízena první taková vodárna r. 1554 ve staroměstských mlýnech, o 8 let později pak vodárna malostranská (při nynějším Jiráskově mostě). Největší vodárny sloužily ponejvíce k zásobování vodotrysků v královských neb v šlechtických zámcích. K proslulým kdysi zařízením patřil vodovod s kývavými žlaby sestrojený v 1. 1563-68 mechanikem cís. Karla V. J. Turrianem k dopravě vody z řeky Tajo do Alcazaru, jakož i vodárna u Marly, zásobující versailleské vodotrysky vodou ze Seiny; tato vodárna byla postavena podle plánů S. Renkina z Lutychu v 1. 1672-82 a bylo v ní 13 vodních kol, každé o průměru 9 m a 250 pístových čerpadel. Potrubí dlouhé 5 km bylo z přírubových litinových trub a dopravilo se jím za 24 hodin zprvu asi 5000 m3 vody.

Vodovod v domě se vyskytoval v císařském Římě jen v domech boháčů, potrubí bylo olověné, ale vyskytují se zprávy i o domovních potrubích stříbrných. Poté se s vodovody v domech setkáváme až koncem 16. století. Nejstarší zpráva o domovním v. je z r. 1582, tehdy prý byl zřízen v jednom londýnském domě, s potrubím olověným.

Čistění vody. Již v nejstarších sanskrtských zdravotních pravidlech, někdy z poč. 3. tisíciletí př. Kr., se ukládá, dát před užitím vodu prozářit od slunce, poté do ní sedmkrát ponořit ohřátý kousek mědi a na konec ji profiltrovat dřevěným uhlím. Na myšlenku filtrovat říční vodu ve velkém připadl L. A. Porzio roku 1736, a r. 1790 totéž navrhoval Jourdan de Coint; první filtr pískový zařídil až J. Watt (zlepšitel parního stroje) r. 1811 v Glasgově; r. 1825 byly zřízeny vodárenské filtry v Greenhocku (ve Skotsku), r. 1829 v Londýně a r. 1834 v Paříži. Zbavování vody od železa bylo zavedeno r. 1874, první vodárenský rychlofiltr se objevil r. 1885, pravidelné chlorování vody zavedeno r. 1902, od r. 1912 se užívá chlorového plynu.

 

Vonidla synthetická

Připravená uměle chemickou cestou. První – „vanilin“ – připravil r. 1874 něm. chemik Tiemann.

 

Vozidla nohatá

  1. 1813 si dal patentovat Angličan W. Burton „parovůz“ odstrkující se „nohami“ na zádi, podobné „parovozy“ si dali patentovat r. 1824 Burtonovi krajané, D. Gordon (1824) a J. Boydell ml. (1837).

 

Vozy

Prapůvodním dopravním prostředkem pozemním je smyk, několik spojených kmenů. Vůz se objevuje někdy v polovině 4. tisíciletí př. Kr., a to v Egyptě, kam byl přinesen i s koněm dobyvateli odkudsi z východních zemí. Kde je kolébka vozu a kdy byl stvořen, zůstane asi navždy záhadou. V Asyrii se objevuje o mnoho století později než v Egyptě. V Evropě se vynořuje v době bronzové, někdy v polovině 2. tisíciletí. Ve středověku a hluboko do středověku je nejužívanější vůz dvoukolový. Oj je připojena k spodku vozu pevně.

Ve starém Řecku se užívalo ponejvíce jen dvoukolového vozu válečného a v hospodářství čtyřkolového vozu nákladního, vůz k osobní dopravě byl výjimkou, platil za přepych, i u žen se pokládala jízda vozem za změkčilost. Tak tomu bylo – s výjimkou Říma – až do počátku novověku. Řecké vozy měly sedadlo zavěšeno na řemenech.

V Římě se vyvinula celá stupnice vozů k rozmanitým účelům. Válečného vozu Římané neužívali, zato měli dvoukolový vůz závodní. Velmi rozšířeny byly: krytý vůz „carpentum“. lehká bryčka „cisium“ a hospodářský vůz „planstrum“, vesměs dvoukolové. Čtyřkolové byly: společenský a cestovní vůz „rheda“ (původu galského) užívaný i k dopravě vojska, a jako „drožka“ (ve 2. století po Kr.) dále přepychová „carruca“ a celá uzavřená „arcera“, sloužící ponejvíce k dopravě osob chorých. Od Galů přejali Římané košatinový čtyřkolový vůz zv. „benna“. K dopravě těžkých a velkých nákladů byl určen „plaustrum“, plodiny apod. se vozily na žebřiňáku zv. „claburare“.

Po zániku římské říše se sláva římských vozů udržovala jen v Byzancii, ve středověké Evropě se jezdilo velmi primitivně. Sám Karel Velký (8. st.) jezdil na obyčejném selském povozu taženém párem volů, s vozkou kráčejícím podle vozu. Někdy ve 13. století se objevuje oj spojená s vozem pohyblivě. Nějakému technickému zlepšení vozu nebyl mrav doby přízniv téměř až do 17. století. Ani u šlechtičen nebyla jízda povozem ráda viděna, ani šlo-li o dlouhou cestu. Tak ještě r. 1545 dovolil kterýsi vévoda své manželce, aby cestovala do lázní povozem, jen pod podmínkou, že její průvodkyně pojedou koňmo.

Počátkem 16. století se množí „kočáry“ s karosérií zavěšenou na řemenech (jako kdysi sedátka ve starém Řecku).

Tu a tam se vyskytuje i vůz na pružinách, nejstarší doklad o takovém v. je z r. 1605. V Merianově „Theatrum Europeum“, vydaném v 60. letech 17. století, jsou vyobrazeny také kočáry již celé zasklené. Objevují se i drožky. Pravidlem se stávají v. s otočnou ojí a objevují se hojněji kočáry s karoseriemi na dřevěných pružinách (plochých) a s kozlíkem na předku (dotud sedával kočí na koni), rovněž kočáry s předními koly pod karoserií nebo pod kozlíkem. Koncem 17. století se objevuje tzv. “berliny“ s karoserií uloženou neb zavěšenou na pružinách tvaru S v mezeře mezi předními a zadními koly a celou uzavřenou. Někdy v poslední čtvrtině 18. století přichází do módy tzv. „landauer“ (vynalezený prý Angličanem Landowem), jehož typickým znakem je dvojdílný shrnovací kryt (střecha). R. 1804 vynalezl Angličan O. Elliott elipsovité pružiny, umožnivší lehčí a levnější konstrukci vozů. R: 1816 byl sestrojen první vůz s rejdovnými předními koly (neměla nápravu, otáčelo se každé kol svislé osy), vynálezem to dvorního kočárníka Lankenspergera z Mnichova. R 1847 se objevil první vůz na pneumatikách, vynalezených roku 1845 R. W. Thomsonem.

Vůz hnaný větrem. R. 1543 prý si dal první takový vůz s plachtami na pohon větrem postavit kurfiřt saský Johann Friedrich. Stejný vůz sestrojil holandský fyzik S. Stevin roku 1599 pro Mořice Oranžského. Později se vyskytují plachetní vozy častěji, zejména v Anglii. Vůz hnaný větrným kolem se vyskytuje po prvé ve spisu R. Valturia (1472). Podobný vůz navrhl G. Branca ve své knize Le machine (1629). První takový vůz postavil r. 1714 Francouz du Quet.

Vozy pancéřové. Je o nich zmínka již v bibli, v Knize soudců: mluví se tam o „železných vozech pohanů“.

 

Vroubkovadlo

Kolečko vyrážející do podkladu prohlubně různého tvaru (kulaté, čárkovité apod.) uvádí již Ital Cennini ve svém pojednání o malířství z poč. 15. století. Papežský kuchař B. Scappi vyobrazuje ve svém kuchařském spisu z r. 1570 dvě v. k vykrajování a zdobení těsta.

 

Vrtačka

V mladší době kamenné vznikla tzv. smyčcová vrtačka, tj. svislý vrták uložený v horním a dolním břevnu a otáčený pohybem luku, jehož tětiva byla obtočena kol jeho dříku. Jak se tato vrtačka vyvíjela dále ve starověku, o tom není spolehlivých zpráv. S v. se setkáváme zase až ve středověkých technických rukopisech, ale je tam zobrazována jen velmi primitivní. Technicky dokonalejší jsou pozdější vrtačky na vyvrtávání děl. Nejstarší zpráva o dělové vrtačce je z Trieru z r. 1373. Vodorovnou vyvrtávačku děl (s vodním pohonem) zobrazuje a postup vrtání podrobně popisuje Biringuccio ve své Pirotechnia (1540). Mezitím již kol r. 1500 navrhl Leonardo da Vinci technicky velmi dobrou vodorovnou i svislou vyvrtávačku dřevěných trub. R. 1720 sestrojil kaselský dělolijec Keller vyvrtávačku k vyvrtávání jádra z plné děl. hlavně. Podobnou v-u na dřevěné trouby sestrojil roku 1852 Schweppe. První vyvrtávačku na vrtání válců parních strojů sestavil r. 1765 angl. inž. Smeaton, technicky opravdu způsobilou sestrojil však až r. 1774 angl. hutník G. Wilkinson.

 

Vrtačky skalní a hornické

Ruční vrtačky k vrtání děr pro střelné nálože k trhání (skal, uhlí) užil r. 1636 H. Huntmann. První strojní vrtačkou byla parní v. R. Trevithicka (1813), neosvědčila se však. Prakticky způsobilou parní v. sestrojil r. 1850 Ch. Fowle (zlepšil r. 1856 Barlett). Roku 1856 navrhl švýc. hodinář Leschot v. s démantovou korunou; užito jí týž rok při ražení tunelu montceniského.

Nárazové vrtačky (vrtací kladiva, sbíječky). První si dal patentovat r. 1849 J. Couch. R. 1859 se objevila n. v. pneumatická Schwartzkopfova, r. 1860 pneumatická Sommeillerova, r. 1865 pneumatická Sachsova, r. 1876 hydraulická Brandtova, r. 1879 elektromagnetická Wernera v. Siemense, zlepšená van Depoelem r. 1881.

 

Vrták

Ze starší doby kamenné jsou známy vrtáky pazourkové s klínovým ostřím. V mladší době kamenné se objevuje vrták tzv. jádrový, tj. trubkový, vyvrtávající z předmětu jádro. Pozdější v. bronzové a železné z mladší doby železné jsou napodobeninou v. pazourkových. V technických rukopisech obrázkových z počátku 15. století se objevují vrtáky spirálovitě stočené na konci; z doby asi o sto let pozdější jsou známy v. lžicové na vrtání dřeva. R. 1770 vynalezl Angličan P. Cooke spirálový vrták na dřevo, v podobě nyní užívané. V 20. letech 19. století se začalo v Anglii užívat spirálových v. také na kovy. Patrně nezávisle v tu dobu vynalezen spirálový v. také ve Spojených státech.

 

Vrtání hlubinné

Nejstarší způsob h. vrtání je v. nárazové, dlátkem zavěšeným na provazu; vrtali tak již Číňané, asi v 2. století př. Kr., na solanku. Jak se vrtaly ve starověku artéské studně, o nichž se zachovaly zprávy, není zatím známo. Nejstarší zprávy o vrtání točivém (rotačním) jsou z poč. 15. století. V technickém rukopisu něm. voj. technika Kyesera z Eichstädtu (asi z r. 1405) je vyobrazen „zemní vrták“. V rukpisech Leonarda da Vinci (někdy kol r. 1500) jsou dva návrhy na zemní vrtáky. Podrobně popsal z. v. známý franc. keramik B. Palissy ve své knize o vodních parametrech (vyd. r. 1580); první odborný popis vrtání studně podal r. 1644 M. Mersenne. R. 1804 zavedl J. Ryan vrtání dutým soutyčím (tzv. vrtání jádrové). V 20. letech min. století se po prvé uplatňuje v Evropě (v Belgii) čínské nárazové vrtání provazové; v 40. letech zlepšené jádrové vrtání s výplachem. R. 1845 vynalezl Kind tzv. padákové soutyčí. V pol. 19. století byla vrtná technika již velmi vyspělá, jak dosvědčuje obsáhlý spis čes. horního inženýra (prof. příbramské horní akademie) Beera (Erdbohrkunde, 1858). V 60. letech se začíná uplatňovat vrtání démantovou korunou vynalezenou r. 1857 Švýcarem Leschotem. Poč. 90. let zavádí něm. vrtmistr Raky vrtání rychlonárazné. R. 1924 vynalézá rus. inženýr Kapeljušnikov vrtací zařízení turbinové (tzv. turbobur“), podstatně zlepšené inž. Skvorcovem.

 

Vyměnitelnost součástí

Je nezbytným předpokladem sériové výroby, zejména ve výrobě střelných zbraní. V tomto oboru vznikla myšlenka v. také nejdříve. První pokus se stal ve Francii r. 1717, ale byl neúspěšný. Podařilo se to až puškaři Le Blancovi r. 1785 při výrobě zámků mušket. Ve velkém zavedli výrobu vyměnitelných části a vytvořili pro ni nezbytné technické pomůcky Američané E. Whitney a S. Cort na samém konci 18. století. V Evropě zavedl výrobu vyměn. částí zčásti Švýcar J. Bodmer ve Sv. Blažeji v Čer. Lese.

 

Vynález jako jev sociální

Podrobnějším zkoumáním vzniku vynálezů se ukázalo, že dřívější představa o vynálezu jako „suverénním aktu lidského ducha“, je pouhou představou, ve skutečnosti není vynález jevem individuálním (neřku-li individualistickým), nýbrž kolektivní, sociálním, a proto podléhá zákonům sociálního dění i je předmětem sociologie vynálezů. Ta je dosud ve vývoji, její obecné základy jsou nicméně již položeny. Její hlavní these shrnul i rozvedl velmi přehledně americký sociolog S. C. Gilfillan ve spisu The Sociology of Invention (1935). Uvádíme je tu heslovitě podle jednotlivých kategorií:

  1. Povaha vynálezu.
  2. Význačný vynález je souhrnem postupného přitvořování nových a nových podrobností; podle všeho vynález nemá ani počátku, ani konce, ani vymezitelné hranice.
  3. Vynález je nevyhnutelně komplexem nejrůznějších prvků, a ty se zase skládají z rozmanitých částí.
  4. Vynález je novou kombinací myšlenek známých již dříve, a to různě početných, různě zralých a různého stáří.
  5. Vynález se nemusí nezbytně opírat o dosavadní vědecké znalosti, mnohdy vědu předchází a předjímá.
  6. Vývojem vzdělanosti se stává vynalézání snadnějším, zároveň však se měřítko vynálezů stává přísnějším, takže mnohý starší „významný“ vynález se nyní za významný snad ani nepokládá.
  7. Změny vyvolávající vynález.
  8. Výtvory vynálezců jsou hlavní příčinou změn prostředí vynálezového komplexu.
  9. Novější změny řečeného prostředí, projevující se zpravidla změnou cen předmětů nebo vědeckým objevem, nebo nedostatkem použitelného vynálezu; mají dvojí význam:
  10. a) i jsou-li to změny malé, mohou působit jako „vybavitele“, b) vzbuzují pozornost, podnět to k vynalézání. Téměř u každého vynálezu lze jako „vybavitele“ nebo aktivní příčinu zjistit jednu nedávnou změnu neb několik takových změn.
  11. Rychlost růstu a životní cyklus vynálezu.
  12. Vynálezy se zpravidla vyvíjejí jen zvolna předtím, než se uplatní v praxi.
  13. Vynálezu se užívá pravděpodobně čím dále tím méně, jakmile dosáhl praktického úspěchu.
  14. Vynález přinášející nějakou úsporu jaksi zmenšuje svůj význam, a tím již nepodněcuje k dalším vynálezům téhož druhu. Vynález nepřinášející úsporu, zato však poskytující nový nebo lepší výrobek, se rozšiřuje do nových a nových oborů.
  15. Vynálezy se v moderním světě udržují, jen zřídka vyjdou z užívání, a ještě méně vymizí z paměti. Proto je technický pokrok kumulativní a myšlenkový zdroj nových a nových kombinací se stále rozmnožuje.
  16. Vynálezy se omlazují toliko zřídka. Jakmile se vynález přestane rozvíjet, obnoví se v podobné podobě jen zřídka.
  17. Známkou technické dokonalosti nějaké věci je, že je krásná.
  18. Vynálezy mající vlastní tendenci a vysvětlitelnou zapříčiněnost mohou být, a vskutku až dosud byly, s úspěchem předpověděny dávno napřed.
  19. Činitelé, kteří vynález podporují, brzdí a lokalizují.
  20. Užívání podněcuje k zlepšování. Rozvoj vynálezu je jaksi úměrný absolutní rychlosti, s jakou se dotčené věci přestává užívat, ježto však na rozvoj vynálezu mají vliv četné jiné činitele, bývá vliv uvedený svrchu často úplně potlačen.
  21. Ježto vynález z jistého oboru se omezuje toliko na těch několik oblastí, v nichž se dotčená věc produkuje, zdokonaluje se dotčený vynález jen v těch oblastech. Odevšad odjinud se z těch vyvolených oblastí takové vynálezy jen přejímají a přizpůsobují domácím potřebám.
  22. Vynálezu jde k duhu všechna dělba práce, ať mezi jednotlivými kraji, ať mezi podniky nebo dělníky, poněvadž se tím využívá vydatněji i plněji kapitálu potřebného k vypracování, uskutečnění a uvedení vynálezu do praxe. Dělbou práce mezi jednotlivými oblastmi a jednotlivými podniky se uspišuje čtvrtý druh specializace, totiž příchod vynálezce z povolání.
  23. Z tendence principů 15. až 17. jaksi vyplývá, že podniky s největší výrobou jistého druhu mají v dotčeném oboru nejvíce vynálezů, poněvadž mohou vynález zužitkovat nejvydatněji a s nejmenšími překážkami rázu patentního, a také takých vynálezů samy nejvíce potřebují, poněvadž napomáhají výrobě ještě rozsáhlejší.
  24. Normalizace, která se stává průvodním zjevem velkovýroby, je na překážku vynálezům, které by měly za následek změny norem.
  25. Rovněž vzrůst kapitálu a užívání trvanlivých materiálů jsou brzdou vynalézavosti, poněvadž většina novot znamená, odstranit staré zařízení, jak výrobní, tak dopravní. Překážkou vynálezů jsou také speciální znalosti, zručnost dělnictva a též zákaznictvo.
  26. Příznivy vynálezům jsou rychlý vzrůst obyvatelstva i rozmach průmyslu, poněvadž umožňují nová zařízení bez odstranění dosavadních.
  27. K vynalézavosti povzbuzuje vzrůst obyvatelstva a průmyslu nebo rozmach průmyslu, ježto zesilují absolutní potřebu vynálezu i rozmnožují počet vynalézajících, při čemž se náklady vynalézání nemění.
  28. Principy zdaru a nahodilosti vynalézání.
  29. Vynálezci jsou vedení vyhlídkami na možnost a potřebu snadno znovu zkombinovat prvky dosavadní technické praxe a prostředí. Nahodilý vynález je zjev velmi řídký, a v některém oboru vůbec neznámý.
  30. Nevyhnutelnost vynálezu: postupně, jak se zdokonaluje vynálezecká technika, musí zřejmě být vynález učiněn, jakmile doba pro něj uzrála, totiž jakmile tu jsou činitelé uvedení ad 2, 6 a 7.
  31. Proto jsou tak častým zjevem stejné vynálezy v stejnou dobu, a objevovaly by se napořád, dokud by nebylo známo, že takový vynález byl už učiněn.
  32. Vynálezci a jiné sociální třídy i tendence vynálezectví.
  33. Nic nenasvědčuje tomu, že k nějakému význačnému vynálezu bylo potřebí individuálního genia. Historikovi a sociologu se vývoj vynalezání jeví neosobním.
  34. Vynález musí ovšem vyjít z ruky nějakých vynálezců, a ráz, četnost i význačnost vynálezů závisí zúplna na vlastní činnosti vynálezců a v jisté míře na počtu jich, na jejich inteligenci, na charakteru, na síle pohnutek vedoucích je k vynalézání, na jejich volném času i na duševním a technickém vybavení k vynalézání.
  35. Poznání potřebnosti vynálezu i způsobu, jak k vynálezu dospěti, závisí přímo na kterémkoli jednotlivci z početné třídy vynálezců, nepřímo na podnětech vycházejících z inteligentnější a technicky myslící třídy, ještě nepříměji pak na představách obyvatelstva vůbec, nakonec pak na fyzickém prostředí a na všeobecném sociálním podkladu určujícím duševní úroveň a sklony jednotlivých tříd i jednotlivých zemí.
  36. Vynálezci jsou brzděni všelijak konservatismem patronů vynálezů, ať podnikatelů nebo spotřebitelů. Čím méně početná, čím vybranější, specializovanější a inteligentnější je třída těch patronů, tím méně konservativní je pokrok a tím rychlejší bude.
  37. Lidové představy o velkých vynálezcích jsou v podstatě pouhou legendou; prioritu vynálezu vyhrazují příslušníku vlastní nebo spřízněné země a tomu, který se svým vynálezem dodělal hmotného úspěchu.
  38. Vynálezecká technika má tyto tendence: a) od empirie k theorii; b) od podvědomého vynalézání přes vynálezce – amatéra k vynálezci z povolání; c) od posloupného vynalézání k ojedinělým vynálezům nebo k vynálezům vždy v jistém údobí; d) od nahodilého k vědomému a jistému; e) od individuálního vynalézání k organisovanému skupinovému; f) výsledkem těchto i jiných tendencí je nevídaný přírůst vynálezů i růst jejich závažnosti.
  39. Vynálezy revolucionující nějakou věc nebo průmysl jsou dílem outsiderů, ovšem informovaných, oč jde; lidé „od fachu“ jsou zase původci mnohem početnějších a cennějších vynálezů zlepšujících.
  40. Vynálezci pracují zpravidla s podnikateli, a odvaha, inteligence, obchodní smysl i kapitál těch podnikatelů jsou zpravidla zrovna tak důležité jako tytéž vlastnosti u vynálezců.
  41. Účinky vynálezů.
  42. Rovnocenné (ekvivalentní) vynálezy: poznané potřebě se učiní zadost jak mnohými vynálezy odlišnými, tak řešeními shodnými, takže každý velký vynález je současně provázen vynálezy jinými, často zhola odlišnými, ale vedoucími k témuž cíli a v touž dobu. Vynálezy přicházívají ve funkcionálních skupinách.
  43. Proto žádný vynález nerevolucionuje civilizaci, ani nějak valně nemění život širokých vrstev pouhou svou existencí.
  44. Vynález předčasný zůstane nerozvinut a je prakticky neupotřebitelný.

 

Vynalézání

Odedávna se pokoušeli jednotliví filosofové vypracovat soustavnou logiku či metodiku vynalézání, která by měla platnost obecnou. První tuto myšlenku vyslovit zřetelně někdejší španělský trubadúr a potom učený františkán R. Lullus ve 14. století; formuloval ji ve svém díle Ars magna. Později tutéž ideu rozvádí Angličan Fr. Bacon ve svém díle Novum Organum, naráží na ni Francouz R. Descartes v Discours sur la méthode a Němec G. W. von Leibniz pracuje až do své smrti o soustavné metodice vynalézání, založené na kombinatorice. Praví v pojednání o matematice: „Není důležitější věcí nadto, všímat si počátků vynálezů, po mém soudu jsou ty počátky cennější než samy vynálezy, poněvadž jsou plodné a zdrojem bezpočtu vynálezů jiných, jaké z nich lze vyvodit jistou kombinací (jak mám ve zvyku říkat), nebo užitím jich na jiné předměty.“ O tutéž universální metodiku vynalézání se pokoušeli po Leibnizovi ještě další, zkušenost však na konec ukázala, že je to počínání marné. Že pro každou určitou skupinu problémů je potřebí metody vlastní, přizpůsobené dotčené problematice, ovšem jistých všeobecných pravidel se musí přidržovat všichni „vynálezci“.

Máme tu na mysli vynalézání technické, a proto stručně uvedeme povšechně zásady, jimiž se má technický vynálezce řídit. Je to tresť z odpovědí asi 700 čelných vynálezců (převážně amerických) na dotazník předložený jim dr. J. Rossmanem z patent. úřadu Spojených států.

Kdo chce něco vynalézt, musí

  1. a) zjistit, v čem záleží vlastní podstata problému, který chce rozřešit;
  2. b) obeznámit se se vším, co je o dotčeném problému dosud známo;
  3. c) formulovat jasně všechna možná řešení;
  4. d) prozkoumat jednotlivá řešení co do jejich předností a nedostatků;
  5. e) vyzkoušet nalezená řešení nejslibnější, vybrat z nich řešení nejúčinnější a vypracovat je definitivně v konkrétní vynález.

Podle svědectví oněch 700 vynálezců mají na úspěšném vynalézání podíl jednotlivé vlastnosti a schopnosti v tomto pořadí: (od nejdůležitějších postupně k méně důležitým): vytrvalost – obraznost (fantazie) – vědění a paměť – originalita (původnost) – zdravý rozum – schopnost rozbírati problém – důvěra v sebe – bystrý postřeh – talent k mechanice.

Podstata a proces vynalézání. Nejpodrobněji se touto otázkou – pokud se týče vynálezů technických – zabýval v četných pojednáních a spisech od 90. let min. století ruský inženýr P. K. Engel´mejer, a proto uvedeme stručně jeho mínění:

Úplný proces vynalézání se začíná myšlenkou a končí konkrétním zhmotněním myšlenky. Je při tom potřebí trojího: vůle – znalostí – dovednosti; vynalézání je funkcí těchto tří činitelů.

První fáze vynalézání je funkcí vůle (chtění), jejím vlivem vznikne v duchu vynálezcově hypotetické (možné) řešení. První fáze se končí, jakmile vynálezce jasně ví, co chce.

Druhá fáze je funkcí znalostí (vědění). Logickým myšlením se úmysl změní v podrobný a proveditelný plán, vznikne schema vynálezu, určené pojmově jednoznačně.

Třetí fáze je funkcí dovednosti. Schema vynálezu se převede v reálnou konstrukci – vynález se stane hmotným zjevem.

Poněvadž konkrétní vypracování složitějšího vynálezu se rozčleňuje v četné vynálezy drobnější, opakuje se trojčlennost několikráte a jednotlivé trojčlennosti jsou navzájem spojeny.

 

Vyoravačka bramborů

První sestrojil, pokud známo, r. 1855 Angličan Hansom.

 

Výstavy průmyslové

Snad nejprvnější technicko-průmyslová v. byla uspořádána r. 1683 v Paříži. První umělecko-průmyslová v. byla r. 1763 v Paříži. První anglická technicko-průmyslová pořádána r. 1768 v Londýně. R. 1791 následovala podobná výstava v Praze. Počínajíc r. 1818 byly průmyslové v. téměř každoročně v některé zemi. První světová výstava průmyslová byla r. 1851 v Londýně.

 

Vyšívání

Umění vyšívačské znali asi již lidé z mladší doby kamenné, soudíc podle hliněných sošek asi z 2. tisíc. př. Kr., ozdobených na prsou a na ramenou ornamenty připomínajícími vyšívaní. Ze starého Řecka jsou známy vyšívací rámy. V 16. století se objevují první předlohy k vyšívání v knížkách. První vyšívací stroj sestrojil r. 1804 J. Duncan. R. 1828 vynalezl J. Heilmann v. s. na ploché stehování. R. 1865 se objevil v. s. na stehování křížové, sestrojený mechanikem Hartmannem. R. 1866 sestrojil Antoine velmi výkonný v. s. na řetízkový steh.

 

Vývěvy

První vývěva, sestrojená O. v. Guericke (poč. 40. let 17. století), byla velmi primitivní (podobala se hustilece), zlepšili ji r. 1660 Boyle a Hooke, po nich sám Guericke, a také Huygens. R. 1676 sestrojil J. Ch. Sturm v. ventilovou a F. Hawksbee ji r. 1709 zlepšil.

Rrtuťová v. Kol r. 1665 byla sestrojena první ve florentské Accademia del Cimento, upadla však v zapomenutí a byla objevena po druhé J. v. Baader ve Vídni r. 1783; r. 1857 ji zlepšil mechanik H. Geissler. Tyto vývěvy byly pístové. Dokonalejší rtuťovou v. rotační sestrojil r. 1905 W. Gaede; týž sestrojil r. 1913 r. vývěvu trojstupňovou a r. 1915 v. r. difusní pro vysoké vakuum; tu pak ještě zlepšil r. 1916 I. Langmuir.

 

Vývrtka

Patentní v. s objímkou, takže k vytažení zátky stačí jen v. otáčet, byla vynalezena r. 1791 v Anglii.

 

Vzducholodi

První návrh řiditelné vzducholodi technicky dobře propracovaný pochází z r. 1794 od franc. ženij. poruč. J. Meusniera. První skutečnou řiditelnou vzducholoď netuhou sestrojil franc. inž. H. Giffard (vynálezce parního injektoru) r. 1852, byla vybavena velmi lehkým parním motorem (3 ks). Konstruktivně dobře řešena, byla ř. v. něm. inž. P. Hänleina, vybavená plynovým motorem; konal s ní vzlet r. 1872, v Brně. Byla to první vzducholoď polotuhá. První ř. v., která dokázala letět v kruhu, byla v. „La France“, sestr. Ch. Renardem a A. Kresbsem r. 1884. Vzducholoď tuhou projektoval již r. 1784  něm. fyzik Kratzenstein, r. 1816 se objevuje propracovaný návrh angl. leteckého teoretika G. Cayleye, r. 1851 návrh „vzdušné lokomotivy“ franc. technika G. Mellera. R. 1884 předložil berl. obuvník A. Schmidt něm. min. války projekt vzducholodi se samostatnými plynovými komorami (užil později Zeppelin). První skutečnou ř. v. tuhou – celohliníkovou – sestrojil r. 1895 maď. obch. s dřívím D. Schwarz, a poté druhou, s níž konán r. 1897 zkušební let. Zásluhou o konečné uplatnění a velké technické zdokonalení ř. v. tuhých celokovových má něm. generál F. v. Zeppelin. První projekt vypracoval roku 1894, r. 1898 bylo začato se stavbou a r. 1900 provedeny první lety; roku 1905 dostavěna ř. v. druhá, konstruktivně lepší, poté ještě dvě další. Zdařilými lety r. 1908 dobyl si „zeppelin“ občanského práva v letectví. R. 1911 postavil něm. lodní stavitel J. Schütte první ř. v. s kostrou dřevěnou a poté četné další. Myšlenka zlepšit stabilitu ř. v. sestrojením dvojlodi se objevila r. 1875, ale praxe naděje skládané v tento typ nepotvrdila.

Wolfram

Chemický prvek, kov, připravili čistý po prvé špaň. chemikové F. a J. J. d´Elhuyar. Nerost (wolframit), v němž se w. vyskytuje, byl znám již kol r. 1500 v Krušných horách.

Xenon

Chemický prvek, vzácný plyn; objevili r. 1898 v heliu angl. fysikové Ramsay a Travers.

Ytterbium

Chemický prvek, vzácná zemina; objevil r. 1878 franc. Chemik Marignac.

 

Yttrium

Chemický prvek, vzácná zemina; objevil r. 1794 finský chemik Gadolin.

Záchody

Počátkem 20. let tohoto století bylo v údolí Indu (v Indii) odkryto vykopávkami úplně neznámé město někdy z 5. až 4. tis. př. Kr., obývané lidem vysoké kultury, původu zatím neznámého, ale patrně předindoevropského. Odkryté město se vyznačovalo vynikající kulturou zdravotní. Mělo krytou kanalizaci, do níž ústily odpadními troubami hliněnými lázně a záchody. Také u Babyloňanů a Asyřanů byly odkryty záchody připojené na městskou kanalizaci. Týž objev byl učiněn v král. paláci na Krétě zbudovaném kolem r. 2800 př. Kr. i v staroegyptském domu z doby kolem r. 1350 př. Kr. Ve starém Římě byly záchody ústící do veřejné kanalizace v domech zámožných občanů, a v lázních ovšem záchodky veřejné. V Koloseu, amfiteátru postaveném za císaře Vespasiana pro 80 000 diváků sedících a 20 000 stojících, byly záchodky po 25 místech uspořádaných v kruhu. Záchodky připojené na veřejnou kanalizaci byly i v římských osadách mimoitalských; byly objeveny např. v Timgadu, v severní Africe. Ve veřejných záchodcích stál kbelík se slanou vodou a s tyčí s houbou na konci, tou se každý čistil. O záchodech v západní Evropě se zmiňuje po prvé Řehoř z Toursu kolem r. 580. V klášteře sv. Havla ve Švýcarech postaveném někdy r. 820 bylo na 10 hromadných záchodů po 12-18 sedadlech. Záchody s kanalizací byly zavedeny také v Alhambře v 13. století za panství Maurů. Nepáchnoucí záchod navrhl Leonardo da Vinci kol r. 1494, a v jednom svém plánu na stavbu města pamatoval na domovní kanalizaci. Kol r. 1660 se objevují primitivní splachovací z. ve Francii. Podle tohoto vzoru je zavedl tehdy v Anglii Harrison. První záchod splachovací s vodní uzávěrkou (syfonem) vynalezl r. 1775 londýnský hodinář A. Cumming.

 

Záchranná skluzavka

Širokou hadici, skrze niž lze spouštět lidi z hořícího domu, vynalezl P. Beis z Hamburku r. 1808.

 

Záchranné lano

  1. 1784 vynalezl soukeník E. F. Schäfer z Kolbergu dělo k vrhání z. š. na ztroskotavší loď, ale jeho vynález nedošel uznání. Podobný moždíř k vrhání z. š. sestrojil r. 1807 angl. vězeňský inspektor G. W. Manby. R. 1838 si dal Angličan J. Dennett patentovat raketu k vrhání z. š. R. 1847 navrhl Delvigne vrhat na loď dutý válec omotaný záchr. šňůrou.

Záchranný člun

První sestrojil r. 1784 Angličan Lukin; tento člun měl železný kýl, vzduchové nádrže a korkové vložky. Nepřevržitelný z. č. si dal r. 1810 patentovat Francouz Rouan.

 

Zámek

Původ zámku není zatím znám. Babyloňané znali někdy v 3. tisíciletí z. západkový, až s 8 západkami, ve starém Egyptě znali vedle západkového z. i z. se zástrčkou posouvanou provázkem. Jakýsi zámek znali Řekové již někdy před 8. stol. př. Kr., neboť v Homérově Odyssei je řeč o „umně zahnutém klíči z kovu“. Staří Římané znali z. západkový a v době císařské i pružinový. Užívali z. různých tvarů, také z. visacích. Od 16. století se dělaly z. velmi složité, ale nevalně spolehlivé.

Kombinační z. (bez klíče). Nejstarší z. toho druhu je znám z technického obráz. rukopisu ital. technika J. Fontany (asi z r. 1420); skládá se z řady kotoučků, každý s písmenky na obvodu; natáčením kotoučků proti sobě lze vytvořit různá hesla, a podle známého hesla lze z. pak zpětným otáčením otevřít. Podobný zámek sestrojil r. 1778 franc. ipat Boissier, umožňoval prý na 49 mil. kombinací.

Patentní z. První p. z. sestrojil pokud je známo, r. 1778 angl. mechanik Barron, r. 1784 pak J. Bramah (vynálezce hydraulického lisu); B-ův z. zlepšil r. 1818 angl. mech. Chubb. R. 1848 sestrojil amer. mech. L. Yale známý patentní z. válcový.

 

Zametací stroje

  1. 1825 obdržel Angličan W. Ranyard angl. patent na první zametací stroj se zametacím válcem. R. 1847 sestrojil J. Whitworth (vynikající anglický průkopník přesného obrábění) zametací stroj se smetáky pohybujícími se na nekonečném pásu a zároveň otáčenými kol vlastní osy. Stroj s pohonem zametacích válců koly vozu sestrojil r. 1865 Francouz Colombe a zlepšil jej r. 1867 J. Blot.

 

Zápalky

Asi nejstarším předchůdcem zápalky je dřívko namáčené do taveniny síry a bílého fosforu (v lahvičce) a potom vznícené třením o drsnou plochu; byla to tedy jakási „sirka“. Tato z. se objevila někdy v pol. 18. století. Dokonalejší a mnohem užívanější byla „turinská svíčička“, vynalezená r. 1779 L. Peylou z Turína: byla to skleněná trubička s voskovým knotem, zakončená uvnitř kuličkou (bílého) fosforu; když se rozlomila, vznítil se fosfor na vzduchu a od něho chytl knot. Kdo první vynalezl skutečné „sirky“ (s hlavičkou potřenou sírou a zápalnou směsí), není dosud najisto zjištěno. Najisto však vynálezci jich nejsou Maďar Irinyi ani Němec Kammerer, často uvádění. Známo je zatím jen tolik, že r. 1825 vyráběl jakýsi J. T. Cooper v Londýně tzv. „praskačky“ (zednické sirky) s hlavičkou ze směsi síry a bílého fosforu, r. 1827 angl. lékárník J. Walker „praskačky“ s hlavičkou ze směsi sirníku antimonitého a chloridu draselného. Zápalky jen s hlavičkou fosforovou (z nejedovatého červeného fosforu) bez síry se objevují r. 1848 (rok před tím byl objeven červený f.) jako vynález něm. chem. Böttgera. Stroj na štípání zápalkových dřívek sestrojil již r. 1788 Bétancourt a Calla.

 

Zápalnice

Nespr. „zápalná šňůra“ k odpalování trhacích náloží apod., byla vynalezena r. 1831 Bickfordem, r. 1855 vynalezl Davey z. bleskouvou a r. 1879 Corbines z. detonační.

 

Zapalovač

Nejstarším z. je křesadlo:  ocílka s křemínkem a s hubkou. R. 1780 sestrojil Fürstenberger z Basileje z. vodíkový, zapalovaný elektrickou jiskrou; r. 1823 zavedl něm. chemik Döbereiner k tomuto z. platinovou hubku. R. 1803 sestrojil franc. fyzik J. Mollet z. pneumatický:  stlačeným (a tím rozžhaveným) vzduchem se zapalovala hubka; M-ův z. zlepšil pař. mechanik Dumotiez, pokládaný leckdy za vynálezce o. z. R. 1805 vynalezl Francouz Chancel z. chemický: dřívko potažené sírou, gumou a chlorečnanem draselným, zapalované namočením do konc. kys. sírové. Moderní zapalovače benzinové se objevují po r. 1903.

 

Zdravotní technika

  1. 1922 bylo v údolí Indu objeveno město z 5.-4. tis. př. Kr., obývané kdysi neznámým národem se znamenitou bytovou a zdravotní kulturou. Ve vykopávkách objeveny v domech lázně, záchody s odpadními troubami do venkovních krytých stok ústících do velkých sběrných stok, v nichž byly v určitých vzdálenostech usazovací jámy.

 

Zdrhovadlo (zips)

První sestrojili Američané Judson a Earle r. 1896, postupně je zlepšili: Švéd Eriksund, Američan T. Aronson (1906) a Švýcaři Mose a Forster (1920).

 

Zdvihák

Hever pákový se objevuje kol r. 1617 ve Francii.

 

Zdviž

Znali již ve starém Římě; dopravovali se jí gladiátoři i divoká zvěř z podzemí cirků do arény. Návrhy na z. se vyskytují porůznu ve středověkých technických rukopisech, např. u Kyesera je z. poháněna větrnými koly. Také v některých středověkých pevnostech, ve 14. a 15. století, dopravovali střelce rychle na hradby z. První z. v domě si zařídil E. Weigel v Jeně počátkem 70. let 17. století, později zařídil několik z. i v jiných městech. R. 1830 sestrojili Angličané Strutt a Frost zdivž tovární, poháněnou tovární transmisí. Pneumatickou z. sestrojil kolem r. 1845 Gibbon, hydraulickou z. r. 1846 Armstrong. Z. páternosterovou, s nekonečným pásem kabin nad sebou, sestrojil r. 1876 Turner pro poštovní centrálu v Londýně. První elektrickou zdviž sestrojil r. 1880 W. Siemens.

 

Zeměměřictví

Podobá se pravdě, že vzniklo nejspíše v Egyptě, poněvadž tam se musily po každé nilské záplavě znovu vyměřovat pozemky. Značná vyspělost egyptského z. je patrna z tzv. Ahmesova papyru někdy z 20.-17. století př. Kr. V jednom thébském hrobu z doby 18. dynastie byl nalezen stavební plán rozsáhlého domu, v jiném vyobrazení dvou měřičů vyměřujících pole. Vyměřovaly se dílce obdélníkové (podle jejich plochy se platila daň) a při tom se pravé úhly určovaly trojúhelníkem s 3 kolíky posazenými tak, aby vzdálenost jich od sebe byly v poměru 3:4:5 (trojúhelník pravoúhlý, ze zkušenosti odvozená Pythagorova věta).

Žáci Egypťanů, Řekové, dovedli z. na vysoký stupeň, zejména Heron Alexandrijský (kol r. 150 př. Kr).

Měřidla. Dlouho do novověku se užívalo jen provazců a pevných měřidel, teprve ke konci 16. století se objevuje měřický řetězec (nejstarší zpráva z r. 1579), o něco později měřické pásmo svinovací (nejstarší zpráva z r. 1644).

Měření úhlů. Nejstaršími úhloměrnými přístroji jsou astrolab, baculus a kvadrant. Astrolabem se měřily úhly v rovině svislé, vynález a. se přisuzuje jednak Appolonu z Pergy (pol. 3. století př. Kr.), jednak až Hipparchovi (kol 150 př. Kr.), zlepšil Ptolemaios (2. století po Kr.) a později Arabové. Baculus (Jákobova hůl) byla dlouhá lať s posuvnou kolmou příčkou; vynález se přisuzuje Archimedovi (3. století př. Kr.), někteří badatelé soudí, že původcem je již Aristoteles (4. století př. Kr.); zlepšil Hipparchos. – Kvadrant (čtvrkruh, rozdělený v 90o) prý vynalezl Anaximandros (6. století př. Kr.). V 17. století byl opatřen dalekohledem, podle jedněch angl. hvězdářem Gascoignem (1640), podle jiných franc. geodetem Picardem (1669). V 1. polovině 18. století byl k. nahrazen přesnějším zrcadlovým sextantem, sestaveným Angličanem J. Hadleyem (1731).

V důlním měřictví se užívalo již před 15. stol. hornického kompasu. Nejstarší zmínka o něm je z r. 1505. Zprvu se užívalo k. ležatého, od poloviny 17. století se objevuje k. visací, zavedený prý němec. horn. měřičem Rösslerem; němec. horn. měřič Voigt zlepšil tento k. v tzv. circumferenciál a popsal jej ve své knize Geometria subterranea (vyd. r. 1686).

K vytyčování pravých úhlů (kolmic) se užívalo ve starověku měřického kříže (grómy). Čtyřcípé hvězdice na tyči, se závažím v každém cípu.

Měření výškových rozdílů (nivelace). K nejstarším nivelačním přístrojům patří dioptr. chorobata, krokvice a vodováha. Dioptr se vyskytuje v hrubé podobě již u Euklida (4. století př. Kr.), zlepšil Hipparchos (2. století. př. Kr.), k veliké přesnosti jej dovedl a způsob měření s ním vypracoval Heron Alexandrijský (kol r. 150 př. Kr.). V 16. století se z dioptru vyvinul nepřímo teodolit. Chorobata byla deska zdéli asi 6 m s olovnicí a vodováhou, užívalo se jí hlavně při trasování vodovodů a tunelů. Krokvice. Původ není bezpečně znám, po prvé se o ní zmiňuje Ptolemaios (2. století př. Kr.). V novověku se k. užívalo ponejvíce v důlním měřictví, popisuje Agricola, v 17. století pak u nivelačních strojů, poté byla vytlačena libelou.

Theodolit se vyvinul nepřímo z dioptru oklikou přes topografický přístroj angl. zeměměřiče L. Diggese (kol r. 1670), složeného z vodorov. Kotouče rozděleného v 360o a kolmého půlkruhu postaveného v průměru kotouče (jeho předchůdcem byl zlepšený dioptr, popsaný ve spisu Itala C. Bartoliho. První praktický t. sestrojil r. 1730 Angličan Sisson a zlepšil Angličan Ramsden r. 1787 a Němec v. Reichenbach r. 1804.

Nepřímé měření vzdálenosti, tzv. tachymetrie (rychloměrství). Základy položil kol r. 1640 angl. hvězdář W. Gascoigne.

Měřický stůl vynalezl kol r. 1611 německý geometr J. Praetorius.

 

Zinek

V starověku neznám, tehdy znali jen zinkový nerost kalamín. Získávat z. se naučili, jak se zdá, nejdříve v Indii nebo v Číně. V Evropě se o z. zmiňuje po prvé Agricola v Dvanáctero knihách (1546), jako o bílém kovu, objevujícím se při tavení olova v pecích v Goslaru.  V 17. století se začal z. dovážet do Evropy z Indie. Redukcí blejna připravil kovový r. 1721 J. F. Henckel v Anglii a r. 1730 zavedl výrobu ve velkém I. Lawson.

Zinkografie

Tisk ze zinkových desek s vyleptanou kresbou, obrazem apod. První tuto techniku zavedl r. 1815 H. W. Eberhard. Zdokonalili B. Höfel z Vídně r. 1840, Francouz Gillot a zejména C. Angerer z Vídně, r. 1870.

 

Zirkon

Chemický prvek, kov, připravil skoro čistý r. 1824 Berzelius, úplně čistý až r. 1914 Lely a Hamburger.

 

Zlato

Tohoto kovu se naučili lidé užívati nejdříve. Zlaté ozdoby byly nalezeny v egyptských hrobech z 5. tisíciletí. Zprvu se zlato těžilo jen rýžováním. Někdy kolem r. 2000 se v Egyptě začíná dobývat také hornicky a těží se z dobyté a rozdrobené horniny plavením. Nejvýznačnější starověké zlaté doly byly v římském Španělsku, tam dobývalo asi 60 tis. otroků kolem 7 tun zlata ročně.

O čištění a oddělování zlata podávají řečtí a římští autoři zprávy ne docela zřetelné. Ve středověku, od 10. do 15. století, se nejvíce zlata těžilo v Čechách. Tu se také užívalo ve velkém novějšího způsobu získávání zlata rtutí (amalgamování). Tehdejší techniku těžení a získávání zlata popsal podrobně G. Agricola v Dvanáct. knihách o hornictví a Biringuccio ve své Pirotechnia (1540). Počínajíc 17. století přesunulo se těžisko těžby zlata do Jižní Ameriky, v první pol. 19. století do Sev. Ameriky a koncem 19. století do Jižní Afriky. Technicky dokonalejší, vydatnější a hospodárnější způsob získávání zlata i z velmi chudých rud, tzv. kyanisování, zavedli r. 1886 Arthur a Forrest.

 

Zlato talmové

Zlato tzv. kočičí, pozlacená slitina mědi, zinku a cínu; vyrobil po prvé Tallois z Paříže roku 1840, pod názvem „Tallois mi-or“, z toho vznikla pokroucenina „talmior“ a překladem talmové z.

 

Zlatotepectví

V Egyptě byly objeveny zlaté folie ztloušti  kolem jedné tisíciny milimetru, polepené na dřevě, z doby asi kolem r. 2600 př. Kr. Asi z téže doby jsou nejstarší vyobrazení zlatotepců na egyptských obrazech. Důkladný popis středověké techniky zlatotepectví podal Theofilus Presbyter ve svém technickém receptáři (kolem r. 950). O půl tisíciletí později popsal důkladně zlatotepectví své doby B. Cellini.

 

Zrcátko hrtanové

Vynalezl roku 1854 učitel zpěvu M. Garcia, umělým světlem je opatřil lékař Czermak ve Vídni r. 1858.

 

Zrcátko oční

Oftalmoskop k pozorování sítnice vynalezl r. 1850 německý fyzik a lékař H. v. Helmholtz.

 

Zrcátko ušní

Navrhl kolem r. 1620 J. Fabricius z Hildenu. Umělé osvětlení k němu zařídil r. 1865 A. F. v. Troeltsch.

 

Zrcadlo

Nejstarší zrcadla byla kovová, a to z leštěného bronzu; jsou známa z dob kolem r. 200 př. Kr. Římané užívali kovových zrcadel postříbřených, též celých stříbrných a také z. z obsidianu. Zrcadla skleněná jsou známa z 1. století př. Kr. v Egyptě. Zprvu se na rubu jen načernila. Plinius st. se zmiňuje o skleněných zrcadlech se zlatým povlakem na rubu. Z r. 1254 je první zpráva o skleněných zrcadlech povlečených na rubu olovem. Byla to zrcadla kulovitá, malého průměru a hotovila se tak, že se do vyfouknuté skleněné bubliny, ještě horké, vypravila smůla s kalafunou a potom směs olova a skla rovným dílem, načež se vydatným máváním píšťalou s bublinou olovo rovnoměrně rozprostřelo po celém vnitřním povrchu skleněné bubliny; po vychladnutí se z koule řezala zrcátka. Amalgamovaná z. (povlečená cínem a rtutí na rubu) se objevují v 70. letech 14. století ve Francii. Výrobu zrcadlového skla litím vynalezl kolem r. 1688 francouzský sklář Lucas de Nehon ze sklárny A. Thévarta. R. 1857 vynalezl Angličan Clarke výrobu zrcadlového skla tažením.

 

Zvonek elektrický

Vynalezl roku 1837 J. P. Wagner.

 

Zvonková hra

Mechanická se skládá se z četných zvonků, rozličně naladěných, a z bicích mechanismů uváděných v činnost kolíky rozsazenými po obvodu otáčivého bubnu, a to podle pořadí not melodie z. h.;  buben se otáčí hodinovým mechanismem. V kolíčkovém bubnu, jehož původ není ještě bezpečně zjištěn, je zhmotněna významná technická myšlenka, s níž se setkáváme v jiné obměně u dírkových pásů (např. u Jacquardova vzorového stavu). Nejstarší známá zvonková hra byla zřízena při orloji postaveném na štrasburské katedrále r. 1352. Podrobný návod k stavbě z. h. podal A. Kircher ve své Musurgii (1650). Jedna z nejrozsáhlejších z. h. je v Malmedy (v Eifelu), má válec s 8979 otvory a hraje osmkrát za hodinu.

 

Zvony

Zatím nejstarším známým zvonem je babylonský bronzový zvonek, pocházející asi z 8. století př. Kr. (byl vykopán v Ninive). Že Řekové užívali zvonků, je známo z Aristofanových „Ptáků“ (mluví se tam o hlídači se z.) a z Aristotelovy zmínky o z. na rybářských sítích. V Římě věšeli z. dobytku na krk, měli je u dveří, ve veřejných lázních jimi oznamovali, užívali jich i při bohoslužbách a na tržištích. Řehoř z Toursu se zmiňuje k r. 580 o zvonech, jimiž se zvoní taháním za provaz. Z různých dokladů lze souditi, že do kostelů byly zavedeny zvony během 6. až 7. století (popsal ji podrobně Theofilus Presbyter ve svém receptáři kolem r. 950), se mohly odlévati jen zvony menších rozměrů a jen zhruba. Někdy ve 13. století se objevuje dokonalejší způsob odlévání z., jehož se v podstatě užívá ve zvonařství podnes. O zvonech ocelových se mluví po prvé v jednom arabském receptáři z r. 1559. R. 1610 ulili v Ženevě železné zvony.

Žací stroje

Podle zprávy říms. spisovatelů Plinia st. a Palladia užívali již Galové primitivní ž. s. dvojího typu: jednak v podobě širokého trámce na kolech opatřeného vpředu ostrými zuby, jednak složený z několika zakřivených prken (na nízkých kolech) opatřených na přední straně zuby; obojím ž. s. se utínaly klasy. R. 1780 se pokusili o podobnou konstrukci Angličané Pitt a Lloft, ale bez praktického výsledku. R. 1799 vystoupili Angličané Boyce a Walker se ž. s. s vodorovným kolem opatřeným na obvodu kosami (n. srpy). Tento rotační ž. s. zlepšil v let. 1807-15 Smith. Způsobilejším se ukázal princip nůžkový (jako u strojku na stříhání vlasů); první přišel s touto myšlenkou kolem roku 1800 Angličan Meares, zlepšil ji jeho krajan Salmon a na skutečném ž. s. jí užil r. 1822 učitel Ogle. Prakticky způsobilejší ž.  s. tohoto typu sestrojil ang. duchovní P. Bell r. 1826. Další technická zdokonalení ž. s. vyšlo z Ameriky. Poč. 30. let se objevují první typy nynějších ž. strojů vymyšlené a sestrojené farmářem Mc Cormickem a mechanikem Husseyem. V 60. letech sestrojili Wood a poté bří Marshové ž. s. se samočinným odkládáním obilí. Roku1878 se objevuje první ž. s. samovázací, sestrojený Applebym, (který objevil jeho princip již r. 1858), s pomocí Deeringa, kdysi obchodníka krátkým zbožím.

Žaluzie

V pozdní době římské užívali k zakrývání oken žaluzií složených ze svislých prkének, otáčivých nahoře i dole kolem čepů v okenním rámu. R. 1712 vynalezl Francouz Godefroy ž. zasouvací, ze svislých prkének pohyblivých v žlábcích nahoře a dole a zasunovatelných, jedny na druhé, polovička na jednu stranu, polovička na druhou. Ž. nyní obvyklé, vytahovací, z vodorovných prkének, sklopitelných z vodorovné polohy až téměř do svislé, si dal patentovat r. 1812 pařížský truhlář Cochot.

Žároměr

Pyrometr k měření vysokých teplot (v pecích) sestrojil po prvé znamenitý anglický keramik J. Wedgwood r. 1782 v podobě hliněných kostek, podle jejich smrštění zjistil, z empirické stupnice, teplotu, které byly vydány. Hliněné kužely jako žároměry navrhl r. 1880 Seger. R. 1863 sestrojil Werner Siemens ž. elektrický odporový a r. 1892 Le Chatelier ž. termoelektrický.

 

Žárovka mluvicí

Vynalezli čeští elektrotechnikové K. Ort aj. Rieger r. 1913.

 

Žebřík

Nejstarším typem je kmen se zářezy po stranách. Takový ž. byl objeven v starořímském dolu v Portugalsku. Nejstarší vyobrazení ž. příčlového je na staroasyrském reliefu v Ninive z 1. 870 př. Kr. Někdy v 15. století se objevuje provazový žebřík, jehož příčle lze do sebe zasunovati a vytvořiti tak dlouhou tyč; ta se zaklesla zobcem za hradbu, načež se trhnutím uvolnily příčle a vznikl žebřík provazový; po užití se tento žebřík sňal tím, že se zatažením za provazec uvolnil hořejší zobec. V rukopisu Kyesera z Eichstädtu (1405) je vyobrazen žebřík tzv. papouščí n. kodaňský, jen s jedním břevnem, takže příčle trčí volně na obě strany. V témž rukopisu je také ž. kosočtvercový kloubový, tj., mohl se sklapnouti ve směru šířky (jako u moderních sklapovacích mříží); vyskytuje se potom i v jiných technických pojednáních (např. u Leonarda da Vinci).

Hasičský žebřík. Skládací a vysunovací, samovzpěrný h. ž. sestrojili zámečnický mistr v Petrohradu Dalgreen r. 1780 a strojmistr Reuss z Drážďan asi r. 1787. Balanční ž. sestrojil r. 1878 Weinhart, pneumatický ž. r. 1880 Plster-Schapier.

 

Žehlička

Objevuje se v hrubé podobě někdy v 15. století. Elektrická ž. se objevila poč. 90. let min. století ve Spojených státech, r. 1892 sestrojil Pöge ž. s platinovým tavidlem, r. 1894 dal Hellberger e. ž. podobu nynější.

 

Žehlicí stroj

Vynalezl r. 1790 Angličan Bunting, dutý válec byl ohříván rozpáleným železným jádrem. R. 1829 sestrojil Francouz Moulfraine ž. s. vytápěný plynem. R. 1824 obdržel Angličan Turner patent na stroj „plisírovací“, s mosaznými válci na povrchu žebrovanými.

 

Železné konstrukce ve stavbě

Začalo se jich užívat porůznu až od poč. 18. století. První větší ž. k. byla nástavba majáku cordouanského r. 1717. První železnou konstrukci střešní na obytném domu provedl ital. stavitel Ango r. 1785 v Bologni. V 1. 1811-12 postavil franc. architekt F. J. Bellanger železnou kupoli v průměru asi 40 m na pařížské obilní tržnici. R. 1825 byl postaven v Liverpoolu kostel vůbec celý ze železa.

Krytinu ze železného plechu si dali patentovat r. 1785 Bernard a de Conlers v Paříži. R. 1837 se objevuje v Paříži krytina z vlnitého plechu.

 

Železnice

Tj. „dráha ze železa“, se objevuje po prvé pravděpodobně – zpráva o tom není dost zřetelná r. 1738 na uhelných dolech whitehavenských v Cumberlandu (v Anglii), najisto však r. 1767 v coalbrookdaleských železárnách v Shropshire. Byly tu koleje litinové, a jezdily po nich vozy s uhlím tažené koňmi. První železnici s parním pohonem byla ž. na dopravu uhlí z dolů v Hettonu (v Anglii), otevřená r. 1822, druhou anglickou parní ž., byla ž. ze Stocktonu do Darlingtonu, otevřená r. 1825 dopravě veřejné, zprvu jen nákladní, poté i osobní. Na evropské pevnině byla první ž-í trať z Budějovic do Lince, otevřená částečně r. 1828, zprvu pro dopravu koňmi. Prvními parními železnicemi evropskými byly: trať z Bruselu do Maline a trať z Norimberku do Fürthu otevřené r. 1835. R. 1845 byla zahájena doprava parní ž. z Brna do Prahy.

Zabezpečování dopravy. Při první jízdě na trati stockton-darlingtonské jel před lokomotivou jezdec s červeným praporkem. Poté se užívalo nejrůznějších způsobů návěštění, i balonků. R. 1841 užito na dráze z Paddingtonu do Bristolu výstražné desky, na jedné straně s nápisem „nebezpečí“, na druhé s nápisem „volno“. V noci svítilo nad terčem světlo, červené nebo bílé. Na dvoukolejných tratích byly návěsti pro obojí kolej na jednom sloupu a natáčely se podle potřeby.

  1. 1837 zaveden na anglické trati Enston Square-Cambden Town první železniční elektrický telegraf soust. Cooke-Wheatstone. R. 1841 na angl. železnici Great Western zavedena první hradlová soustava a semafory. R. 1844 zavedeny Farmerovy výhybkové věže. R. 1872 zavedena vjezdová návěstí, postavená v jisté vzdálenosti před hlavními.
  2. 1893 se objevuje první samočinná návěšťová soustava elektrická.

 

Železnice elektrické

První byla elektrizována r. 1883 trať Mount Macgregor and Lake George Railway v Newyorském státu USA); r. 1885 trať Bessbrook-Newry v Irsku, r. 1890 část podzemní dráhy v Londýně. R. 1903 dosáhla rekordu rychlosti 203 km za hod. elektrická lokomotiva na trati Zossen-Marienfelde u Berlína.

 

Železnice horské

První byla postavena r. 1868 na průsmyk Montceniský, se střední kolejnicí, podle patentu Vignolova a Ericssonova z r. 1830. R. 1869 postavena dráha na Washingtonovu horu ve Spojených státech se střední kolejnicí ozubenou a se záběrem, podle patentu Blenkinsopova z r. 1811; tato soustava zlepšena N. Riggenbachem (1862), ten jí pak užil na horské dráze na horu Rigi ve Švýcarsku. Podstatnější zlepšení si dal patentovat I. Abt (1882), a bylo ho užito na horské dráze na Blankenberg (v Harzu), postavené v 1. 1884-86. Pro trati velmi strmé navrhl E. Locher dvě střední kolejnice ozubené; užito jich u dráhy na horu Pilátovu u Lucernu, postavené v 1. 1886-88.

 

Železnice pneumatická

Anglický mechanik J. Vallence si dal r. 1824 patentovat železnici, která se měla pohybovat v uzavřeném tunelu tlakem venkovního vzduchu na štít upevněný na zádi posledního vozu a uzavírající neprodyšně tunel za železnicí; tlak vzduchu se měl vyvodit tím, že by se před vlakem odsával z tunelu vzduch. Angl. inženýr S. Clegg a J. Samuda zřídili r. 1838 u Londýna pneumatickou ž., ale pro drahý provoz byla brzy zastavena. Jobard z Bruselu si vymyslil r. 1844 železnici na pohon stlačeným vzduchem přiváděným pružnými klapkami z dutých kolejnic, kam se měl vhánět kompresorem, a r. 1846 přišel s myšlenkou železnice „elektro-pneumatické“: v duté kolejnici se měl stlačeným vzduchem pohybovat píst a táhnout za sebou vůz prostřednictvím elektromagnetu. Stejný návrh si dali patentovat v Anglii rok předtím W. H. Taylor a F. R. Conder. Variací pneum. železnice je potrubní pošta.

 

Železo

Novější nálezy a zkoumání dosvědčují, že lidé vyráběli železo a užívali ho mnohem dříve, než se posud mělo za to, i že se je naučili znáti na různých místech nezávisle. Prozatím nejstaršími železnými výrobky jsou náhrdelníky z perel z měkkého železa nalezené v staroegyptských hrobech pocházejících asi z 38. stol. př. Kr. Složení železa perel nasvědčuje, že je původu meteorického. Meteorický původ nejstaršího železa známého lidem dosvědčuje i prastarý egyptský název železa bj´n = nebeský nerost. Někdy v 20. století př. Kr. se objevuje železo v severní Evropě, jak dosvědčují novější nálezy. Někdy koncem 16. století př. Kr. byla už známa příprava kujného železa z rud. Středisko tehdejší výroby železa i oceli bylo v Mezipotamii a v Arménii, v říši Hetitů, odtud dostávali většinu železa Egypťané jako poplatek. Hojněji se začíná ž. vyrábět v Egyptě až od 13. století př. Kr. V té době se také počíná vlastní, tzv. železný věk.

Technika výroby ž. se od pravěku až do samého počátku 14. století téměř nezměnila. Byla to přímá výroba v pecích ležatých, tj. výhních, nebo nízkých stojatých, tzv. kusových n. vlčích, později o něco vyšších dmychačkách s vydatnějším dmycháním „větru“ (vzduchu); takto se získala zprvu houbovitá, později kašovitější železná hrouda, a ta se pak zpracovala v kujné železo neb v ocel. Od 13. století se peci stávají vyšší i rozměrnější, a dmychání je vydatnější, neboť se dmychadla pohánějí vodními koly: takto se dostává větší množství železa a ve stavu stále řidším.

Vysoké peci. Někdy poč. 15. století se objevují první vysoké peci vyrábějící již železo zcela tekuté, tj. litinu. Nejstarší zpráva o v. pecích je z r. 1445 ze Siegerlandu (v Německu).

Stále větší nedostatek dřevěného uhlí, jehož se dosud užívalo v železářských pecích, byl podnětem k zavedení uhlí kamenného, a to v podobě koku. První pokusy v tom směru se dály během 17. století, ale byly bezvýsledné. Teprve r. 1713 se podařilo angl. hutníku Abr. Darbymu zavést s jakýmsi úspěchem do vys. pecí kok. Během dalších 30 let byl tento nový způsob zlepšen technicky tak, že se ujal všeobecně.

Pudlování. Surovina z vysokých pecí se kujnila ve výhních, aby se zbavila škodlivých příměsí; byl to proces zdlouhavý, a proto značným technickým pokrokem byl objev kujnění v tzv. plamenové peci, čili pudlování, jehož původci byli, téměř současně, Angličané P. Onion (1783) a H. Cort (1784); Cortův způsob se v praxi všeobecně ujal a byl zlepšen až r. 1835 Tunnerem.

  1. 1830 zavedl Neilson ohřívání „větru“ (vzduchu) dmychaného do vysoké pece a zvýšil tím produkci peci. Další velké pokroky v železářství v 2. polovici 19. století se týkaly především oceli.

Také v konstrukci a rozměrech v. pecí nastaly značné změny, mající za následek vydatné zvětšení produkce. Dalším technickým pokrokem obrazivším se ve zvýšené produkci i ve větší hospodárnosti procesu, bylo vysušování „větru“ dmychaného do v. pecí, zavedené r. 1904 Gayleyem, obohacování „větru“ kyslíkem.

Přímá výroba železa. Myšlenka návratu k původní přímé výrobě kujného železa, bez okliky přes surovinu a tedy vysoké peci, začíná oživovat koncem 18. století. První patent na tento přímý způsob obdržel r. 1792 Angličan Lucas. Problém v podstatě rozřešil r. 1857 Francouz Chenot. Do r. 1921 bylo uděleno jen v Německu na 75 patentů na přímou výrobu ž.  V malém je problém rozřešen, ve velkém jsou nové ty způsoby zatím málo hospodárné.

 

Žentour

Vitruvius mluví ve svém spisu De architectura (kolem r. 24 př. Kr.) o ž. jako o zařízení známém. V technických spisech ze středověku a poč. novověku je ž. popisován a vyobrazován hojně, v souvislosti s nejrůznějšími zařízeními (loďmi, mlýny, těžnými stroji, vrtacími zařízeními apod.).

 

Židle

Je prastarý kus nábytku, znali ji Babyloňané, Egypťané, Etruskové i Řekové a Římané.

Ohýbaná ž. (z ohýb. dřeva): začal vyrábět od r. 1850 Thonet z Vídně.

Rozkládací ž. se objevuje v čínském naučném slovníku z r. 1609 po Kr.

Skládací ž. se objevuje někdy v pol. 2. tisíc. př. Kr. v Egyptě.

Židle s rákosovým sedátkem se objevuje poč. 19. století; ž. s dýhovým sedátkem dírkovaným sestrojil r. 1868 Mayo.

 

Žiletka

Vynalezl r. 1895 Američan K. C. Gilette.