Peníze získané z uhlíkové daně na výrobky ze zemí mimo EU poslouží tuzemským firmám jako dotace na opatření snižující emise skleníkových plynů z jejich výroby. Kromě zachytávání a uskladňování uhlíku ve formě CO2 (CCS) nebo využitím CO2 (CCU), které jsou technologicky a finančně náročné, mohou jít cestou dílčích opatření, která mají dostatečný efekt při relativně nízkých nákladech. Například použití kyslíku ve spalovacích procesech, náhrada koksové redukční atmosféry zemním plynem nebo recyklace spalin, nevyžadují tak radikální technologické změny a přitom mohou snížit tyto emise v některých případech až polovinu.

Stoprocentně snížit emise u průmyslových procesů, které není možné elektrifikovat s využitím obnovitelné elektrické energie, lze zachytáváním a skladováním nebo využitím oxidů uhlíku (CCS/CCU), či použitím zeleného či modrého vodíku. Zavedení těchto technologií do široké praxe si ale podle analytiků vyžádá obrovské finanční a časové náklady.

„Než budou k dispozici potřebné technologie a infrastruktura, emise z průmyslu můžeme snižovat pomocí dílčích opatření a inovací. Například použitím kyslíku namísto vzduchu lze výrazně ovlivnit složení spalin a snížit jejich objem až o 90 procent. Odstraněním dusíku ze spalovací reakce se zvýší efektivita spalování a přenos tepla. Výsledné spaliny mají nejen menší objem, ale také nižší a mnohonásobně koncentrovanější oxid uhličitý, což je výhodné při implementaci technologie k jeho zachytávání,“ uvedl Petr Tlamicha, specialista na spalovací procesy ze společnosti Air Products příklad, jak je možné významně snižovat emise bez nutnosti kompletní výměny technologie.

Podle Petra Tlamichy použitím kyslíku při spalování zemního plynu nebo alternativního paliva v průmyslových aplikacích se dle typu procesu sníží jeho spotřeba až o 40 procent. Např. hutnické provozy nebo cementárny tak mohou s nízkými investicemi výrazně snížit své emise skleníkových plynů.

Vedle stávajících dotačních programů na financování nízkoemisních technologií budou moci firmy nově čerpat až 14 miliard eur, které by do fondu obnovy mělo přinést uhlíkové clo. Přesněji uhlíkové vyrovnání na hranicích (Carbon Border Adjustment Mechanism, CBAM) zohledňující uhlíkovou stopu vysoce emisních produktů dovážených do EU. Ty totiž mají cenovou výhodu oproti evropským produktům, které musí započítávat náklady na snižování emisí při výrobě.

Jinak řečeno, zavedení uhlíkového cla by znamenalo návratnost alespoň části investic, které firmy v unii vložily do technologií snižujících emise. A bylo by motivací pro další zlepšování, protože zdražování emisních povolenek bude čím dál větší nákladovou položkou výroby.

Kromě toho by toto clo mělo odradit evropské firmy od přesouvání výroby do zemí mimo unii, kde není tlak na emisní limity. To má negativní dopad v podobě odlivu kapitálu, poklesu výběru daní, ztráty pracovních míst a jejich sociálních důsledků.

Dalším pozitivem cla je vytvoření tlaku na zahraniční výrobce, aby snížili emise a nemuseli za ně platit. Vlastní emisní povolenky už připravuje Čína a nová vláda USA s jejich obdobou rovněž počítá. Tím se zapojí do celosvětové snahy chránit životní prostředí a zabránit klimatickým změnám.

Legislativní návrh zákona má Evropská komise vypracovat do poloviny letošního roku a v platnost v celé EU by měl vstoupit v roce 2023.