Za starých dob měřilo se bohatství některé země podle toho, jak mnoho zlata neb drahých kamenů se v ní nacházelo. Nyní, přes to, že bohatá naleziště drahých kovů jsou pro zemi s velikým prospěchem, měříme nerostné bohatství země podle množství uhlí a železa, jež v nich nalézáme. Zvláště uhlí je důležito pro průmyslový rozkvět země a tím i pro její blahobyt. Uhlí podmiňuje dopravu, hutění kovů, výrobu hybné síly a poskytuje velkého množství různých výrobků chemických, jež nazýváme uhelnými deriváty (oleje nerostné, dehet, naftalín, čpavkovou vodu atd.), kterých nelze ničím nahraditi a z ničeho jiného vyrobiti.

Též v Čechách jest uhlí ve větším množství a proto je dobře, když o něm víme něco víc, než že slouží k topení.

Co je to vlastně uhlí? Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme se poohlédnouti poněkud do minulosti země. Jako dějiny lidstva, tak i dějiny země lze rozvrhnouti v pět velikých dob: pravěk, kterému v tomto případě říkáme prahory, starověk, zde prvohory, středověk, jemuž odpovídají druhohory, třetihory, které jsou novou dobou ve vývoji země a konečně čtvrtohory odpovídající době nejnovější. Uhlí se ukládalo ve všech dobách, ale v některých více, v jiných méně. Souviselo to s bohatstvím rostlinstva v oněch dobách, neboť právě odumřelé zbytky rostlinstva daly uhlí původ. U nás ukládalo se uhlí ve druhé mladší části prvohor, a ta podle toho dostala název „doba kamenouhelná“: pak se ukládalo uhlí u nás ve střední době třetihor, v tak zvané době hnědouhelné.

Nyní též vidíme, kterým dobám ve vývoji naší země náleží oba druhy nerostného paliva, které známe z denního života. V době kamenouhelné bylo rostlinstvo zcela jiného rázu než nyní. Tehdá nebylo ještě rostlin krásně kvetoucích, nýbrž rostlinstvo se skládalo téměř úplně z rostlin tajnosnubných, z příbuzenstva našich přesliček, plavuní a kapradin, nyní malých, bezvýznamných rostlin, tehda však vyvinutých jako mohutné stromy. Jedinými rostlinami vyššími byly tehda předkové našich jehličnatých, kterých bychom však nyní nepoznali, ježto měly dlouhé a široké stužkovité listy. Veškeré tyto rostliny náleží již dávné minulosti, vymřely ještě v době prvohorní.

Jinak je tomu při uhlí hnědém. Toto je skládáno zbytky rostlin, které z otisků poznáváme jako ještě žijící, ale nikoli u nás, nýbrž v krajinách teplejších: v jižních státech Unie severoamerické, v příjemném podnebí Kanárských nebo Azorských ostrovů, v Japonsku neb jižní Číně, a částečně též při pobřeží moře Středozemního. Jenom několik málo našich rostlin poznáváme v této květeně. Jsou to naše stromy jehličnaté, buk, dub, topol, bříza, líska a několik ještě jiných.

V obou dobách, v kamenouhelné i v hnědouhelné, rozkládaly se u nás mohutné pánve sladkovodní, ve Slezsku v kamenouhelné době i přímořské bažiny. V těchto krajinách dařilo se pralesům výše naznačených rostlin, a těla rostlin, poražená stářím, vichry nebo přívaly, ukládala se po statisíciletí do půdy, vodou prosáklé. Voda zabraňovala kyslíku v přístupu, tak že rostliny nemohly volně shníti nebo pomalu trouchnivěti, nýbrž nastávaly jiné proměny lučební, které nazýváme uhelněním. Ty spočívají v tom, že rostlinná hmota ztrácí časem víc a více kyslíku a vodíku, až zbude hmota velmi bohatá uhlíkem, uhlí. Dosud děje se něco podobného v rašeliništích, kde výsledkem je rašelina, které se místy, jak známo, také užívá k topení.

U staršího uhlí kamenného pokročil vývoj svrchu naznačený nejdále a uhlí to má proto více uhlíku než mladší uhlí hnědé a toto zase daleko více uhlíku než rašelina. Tím je dána též topná mohutnost těchto nerostných paliv. Ale i uhlí kamenné nebo hnědé není veskrze stejné a rozpadá se v několik odrůd.

U kamenného uhlí rozeznáváme uhlí chudé či hubené a uhlí tučné či mastné, jež se liší vedle vzhledu též obsahem plynných zplodin. Žíháme-li mastné uhlí v uzavřené nádobě (retortě či křivuli), vychází z něho celá řada zplodin, pevných, tekutých i plynných. Tak získáváme svítiplyn, kamenouhelný dehet, nerostné oleje a jiné látky, které jsou předůležitými surovinami k výrobě opět jiných látek chemických, jako je sacharin, anilinová barviva, karbolová kyselina a mnohé podobné. Pevný zbytek nazývá se koks a je nejen důležitým topivem, nýbrž i naprosto nezbytný při hutění železa.

Viděli jsme, že jen malá část veškerého uhlí je schopna takovéhoto zpracování, a poznáváme, že je důležitým úkolem národním, aby se tímto uhlím co nejvíce šetřilo. Vůbec máme se všichni starati, aby se uhlím co nejvíce šetřilo, neboť uhlí, které bylo zemi odňato, do ní se již nenavrátí; není jako les, který při dobrém ošetřování opět dorůstá!

Kamenné uhlí nalézáme v Čechách na několika místech. Je to ložisko na úpatí Krkonoš u Svatoňovic a Žacléře, což jest vlastně jen výběžek velké uhelné pánve českoslezské. Na severozápad od Prahy jest veliká kamenouhelná pánev kladensko-rakovnická, s důležitými doly u Kladna, Buštěhradu, Rakovníka, Slaného, Lán a jinde. Neméně důležitá je pánev Plzeňská, kdež se doluje např. u Plzně, Nýřan (odtud výborné uhlí plynové), Mantova, Líně atd. Mezi oběma pánvemi leží několik menších ve středních Čechách u Přílep, Lísku (poblíž Berouna), Stilce u Žebráka, u Holoubkova, Mirošova (u Rokycan), u Radnic, Letkova a Merklína. Některé z uvedených pánviček jsou již zhola vyčerpány. V Rudohoří je mimo to malá pánvička Brandovská, větším dílem patřící již k Sasku, a na jihu Čech objeveno kamenné uhlí u Budějovic. Daleko bohatší, než kterákoli kamenouhelná pánev česká, je pánev ostravsko-karvinská v severní Moravě a Slezsku, kteráž jest jen malým výběžkem obrovské uhelné pánve slezské (hornoslezské). Tato pánev větším dílem leží v Německu, ale přechází až do Haliče a na území bývalého ruského Polska. Mimo tuto velikou má Morava ještě menší pánev rosicko-oslavanskou.

Země koruny České jsou ze všech zemí rakouských kamenným uhlím nejbohatší a tyto jsou na nich závislé, nechtějí-li bráti uhlí cizí. Ne tak je tomu při uhlí hnědém; toho mají veliké zásoby i země slovinské (Štýrsko, Korutany, Krajina), ale Čechy jsou hnědým uhlím obdařeny nejbohatěji. Kdežto kamenné či černé uhlí je spíše ve středu Čech, vyskytuje se uhlí hnědé při severozápadní hranici, při úpatí Krušných Hor. Jsou to hlavně důlní oblasti či revíry duchcovsko-teplický, falknovsko-loketsko-karlovarský a chebský. K nim se pojí hnědouhelná pánev budějovická, malá pohraniční pánvička hrádecká a hnědouhelný revír hodonínsko-kyjovský v jižní Moravě.

Ve jmenovaných oblastech uhelných zaměstnáno je mnoho tisíc rolníků. Jejich práce je namáhavá a musíme k ní míti svrchovanou úctu. Jako rolník je z nejdůležitějších složek lidské společnosti, ježto svou prací jí získává výživu, podobně důležitým je i horník, bez jehož díla by nekvetl průmysl ani obchod. Ale rolník je ve výhodě proti havířovi. Pracuje, třebas tvrdě, ale přece na vlastním poli pod širým nebem a ve slunečním jase, kdežto horník se těžce lopotí pod zemí, jsa stále vydán různým nebezpečím, a pracuje pro cizího, mnohdy pro cizince. Uhlí vytěžené v Čechách i na Moravě, jak jsme již řekli, nezůstává většinou v zemi, nýbrž vyváží se hojně do jiných zemí rakouských, do Uher a do Německa. Tak na příklad bavorské dráhy topí českým uhlím.

Dolování na uhlí je v Čechách původu velmi dávného. Již v patnáctém století se na uhlí dolovalo, zprvu na uhlí kamenné, později i na uhlí hnědé. Třicetiletá válka přerušila úplně tento průmysl, slibně vzkvétající, a opět se začalo s dolováním až ve století osmnáctém, a to v jeho druhé polovici, kdy objeveno pouhou náhodou též uhlí v pánvi kladenské a kdy též při stavbě pevnosti josefovské počato s dolováním v pánvi žacléřsko-svatoňovické. Též na Moravě značí konec století XVIII. počátek těžby.

Řekli jsme z počátku, že uhlí povstalo ze zbytků rostlinných, které se částečně na místě uložily, částečně byly zaplaveny. K těmto zbytkům přibyly výtrusy stromovitých tajnosnubců, které vítr ve velikém množství ukládal na povrchu tůní, i řasy, které bujely v těchto tůních. Občas obrovité přívaly splavovaly do údolí rozvětralé částice hornin a přikrývaly tak usazenou ustrojenou hmotu, a tím ji oddělily od vzduchu. Nerostné usazeniny, takto vzniklé, byly v útvaru kamenouhelném dvojího druhu: buď povahy jílovité, a tyto ztvrdnuvše daly lupky, v nichž nalézáme nejkrásnější otisky vymřelých rostlin, anebo povahy pískovcovité, a to jsou horniny nazývané vědecky arkosy. Z lupků se místy vyrábějí výborné dlaždice šamotové, z arkos pak brusy, nazývané žehrováky. Mezi těmito horninami leží tedy vrstvy vlastního uhlí, které nazýváme sloje či flece. Ve středních Čechách máme hlavně dva důležité pásy slojí, spodní a svrchní. V pánvi ostravské je slojí mnoho. Ne každá sloj hodí se k dobývání. Musí býti předně dosti mohutná, musí míti uhlí dobré jakosti a nesmí ležeti příliš hluboko, aby se těžení uhlí příliš neprodražilo. Uložené uhlí bylo později přikryto mladšími vrstvami a mimo to sloje byly horotvornými událostmi roztrhány; některé jejich části poklesly hlouběji, jiné byly vyzvednuty, nebo i vodou proryty a částečně odneseny. Tak se stalo, že sloj nebývá souvislá v celé své rozloze, nýbrž bývá roztrhána na větší neb menší kusy. Zjišťovati rozsah a velikost jednotlivých částí uhelné pánve přísluší odborníkům, zeměznalcům. Ti stanoví, zdali v té či oné krajině uhlí vůbec může býti a je-li tam, jak mohutné jsou jeho vrstvy. Stanoví-li plošný rozsah vrstvy a znají-li mohutnost (tj. tloušťku) sloje i počet, kolik slojí je nad sebou (což se stanoví vrtáním), mohou snadno zhruba vypočítati, jak veliké jsou uhelné zásoby, uložené ještě v zemi, a srovnáním s velikostí roční těžby mohou i přibližně stanoviti, jak dlouho země se svým uhlím vystačí. Pro Čechy nedopadá předpověď příliš příznivě: podle takovýchto výpočtů bylo odhadnuto, že máme zásob kamenného uhlí na 80, nejvýš 100 let. Moravsko-slezská pánev je bohatší. Též hnědého uhlí je v Čechách více.

Z toho, co tu pověděno, plyne jasně, že není vždy uhlí stejně hluboko v zemi uloženo. Někdy leží přímo na povrchu, nebo v neveliké hloubce pod ním. Tu bývá dobývání snadné, neboť uhlí se láme jako každý jiný kámen. Je-li hluboko pod povrchem, je práce těžší. Tu je nutno vyhloubiti svislou jámu-šachtu. V rovině, na níž je sloj, vede se vodorovná chodba, kolmá na předešlou, tak zvaný překop. V místě, kde se má uhlí vybírati, vedou se z přechodu chodbičky do sloje, tak zvané střídy a na tyto jakožto kolmice jiné podobné střídy, a tím se část sloje, k těžení určená, rozdělí ve čtvercová pole. Uhlí se nesmí vybírati úplně, protože by se svrchní vrstva zřítila, čili, jako horníci říkají, „zavalila“. Proto horníci nechávají státi vždy jakýsi uhelný sloup (hornický pilíř) uprostřed každého políčka. Do práce chodí horníci, kde toho potřeba, s bezpečnostním kahanem, jehož plamen je obklopen drátěnou síťkou. Jsou to kahance Davyho, nazvané podle jména jejich objevitele Davy, slavného anglického fysika a chemika na počátku minulého století. V dolech kamenouhelných vyvinují se totiž někdy jedovaté plyny, v nichž některé, jestliže se smísí se vzduchem, dávají třaskavou směs, která po případě přivodí hrozné neštěstí, je-li neopatrně zapálena. Vytěžené uhlí nakládá se do malých vozíků, tak zvaných huntů. Tyto odvážejí mladí dělníci, někdy skorem ještě děti, tak zvaní běhači. Novější dobou pomáhá tu i síla elektrická. Vytěžené uhlí se na denním světle třídí podle velikosti kusů. Z mouru lisují se brikety. Aby se v dolech nehromadily jedovaté plyny, žene se do nich mohutnými větradly stále čerstvý vzduch a zkažený se odvádí. Také vodu, která se v každých dolech hromadí, je nutno vyčerpávati, a to se děje obrovskými čerpadly, tak zvanými „čerpadly mamutími“.

Jan Svatopluk Procházka, Národní čítanka 1918