Ve městech žije více než polovina obyvatel světa, jsou centrem politického dění i technologického rozvoje. Současně se v nich zrcadlí ty nejpalčivější klimatické výzvy. Všechny tyto fenomény jsou předmětem vědeckého zkoumání, a lidská sídla se tak stávají pomyslnou laboratoří. Výzkumy různých ústavů Akademie věd ČR zastřešené programem Strategie AV21 shrnula jejich koordinátorka Adéla Gjuričová z Ústavu pro soudobé dějiny.

Vedro v letních měsících bývá poslední dobou všeprostupující. Kdo může, ukrývá se ve stínu, z měst jako by se stal kotel, pod nějž stále někdo přikládá polínka. Představa plotny není daleko od reality – kdybychom na rozpálené kapoty aut rozklepli vejce, zanedlouho bychom si pochutnali na omeletě. A že těch automobilových „vařičů“ v ulicích je! Nejsou v tom však samy – zdi domů i silnice nahřívané celodenním žárem nepřestanou hřát ani v noci. Ochladí je až prudká letní bouřka, která s sebou mnohdy přinese i kroupy a bleskové povodně. Prostě z extrému do extrému.

Odborníci upozorňují už několik dekád, že je s tímto stavem potřeba něco dělat. Hovoří jak o nutnosti problémům předcházet, například snižováním produkce skleníkových plynů nebo podporou alternativních zdrojů energie, tak o nezbytné adaptaci na existující situaci. Vedle snahy o vytvoření lepšího světa pro život se zkrátka musíme rovněž naučit žít v takovém, jaký je.

Ve městech bydlí okolo pětapadesáti procent celosvětové populace, ještě na počátku 19. století to přitom byla pouhá tři procenta. Podle údajů Českého statistického úřadu z roku 2020 v českých, moravských a slezských městech žije v současnosti dokonce zhruba sedmdesát procent obyvatelstva.

Většina Čechů tak na vlastní kůži poznala, jaké nástrahy městská džungle představuje. A není to jen zmiňované klima. Další proměny – v pozitivním i negativním slova smyslu – způsobuje stále větší globalizace společnosti, sílící turismus či postupující modernizace staveb. Jak se s nimi sídla a jejich obyvatelé vyrovnávají?

Problémy i příležitosti

„Spousta jevů, které považujeme za součást naší civilizace, ať už je to soužití v rodinách a jejich bydlení, nebo demokratické procesy, vznikly ve městech, kde se zároveň zrcadlí ty nejpalčivější výzvy, a tak jsme si uvědomili, že před námi leží unikátní prizma, kterým se můžeme na všechny tyto jevy dívat a pozorovat je jak z historické, tak současné perspektivy,“ vysvětluje Adéla Gjuričová, koordinátorka výzkumného programu Město jako laboratoř změny; stavby, kulturní dědictví a prostředí pro bezpečný a hodnotný život, zaštítěného platformou Strategie AV21. Dodává, že hlavní motivací pro vznik programu byla klimatická změna, ale loňský rok ukázal, že je třeba řešit i výzvy pandemické.

Výzvou se ovšem stala už jen nutnost svést všechny obory, které k tématu mají co říct, dohromady. Nakonec se počet ústavů Akademie věd ČR pracujících na jednotlivých výzkumných otázkách ustálil na jedenadvaceti a zahrnuje pracoviště zabývající se živou a neživou přírodou i společenskými vědami.

„Jak lze propojit třeba historii s technikou, není na první pohled jasné. První kroky proto byly rozpačité,“ připouští spolutvůrce programu a ředitel Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR Stanislav Pospíšil. „Uvědomovali jsme si však, že komplementární pohled je nutný, že se vyplatí odhodit oborové klapky z očí a pokusit se najít společnou řeč, i když to bývá těžké,“ doplňuje ho Adéla Gjuričová, jež má sama základnu v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Jak ochladit náměstí

Spolupráce výzkumníků z opačných spekter vědy už nese své plody. Celý minulý rok například monitorovali Mariánské náměstí, lokalitu v samém centru Prahy, kde sídlí magistrát a dvě velké knihovny, místem tedy proudí lidé a současně zde parkují auta. Badatelé na základě nasbíraných dat a důkladných mezioborových analýz připravili simulace, které mohou otestovat potenciál opatření při „ochlazování“ městského prostoru.

Snížení povrchové teploty o pár stupňů dokážou vykouzlit stromy. Zároveň vegetace zastiňuje ulice, čímž redukuje pocitovou teplotu. Vypařováním zachycené vody přispívá k ochlazování okolí, může omezovat prašnost a podíl znečišťujících látek v ovzduší. Jak ovšem potvrzují první výsledky, není možné všude vysázet stromy; záleží kam, kolik a proč. „Pokud je totiž hustota olistění vysoká, je efekt stromů – alespoň co se týká snižování prašnosti a znečištění – přesně opačný,“ upozorňuje Jan Geletič z Ústavu informatiky AV ČR.

Různé typy fasád i barev mají vliv na výslednou teplotu povrchu

Dalším prvkem, který by mohl pomoci redukovat teplotu, jsou barvy a materiály povrchů a fasád. K tomu je potřeba dívat se na materiály opravdu „zblízka“, proniknout do jejich mikrostruktury a pochopit jejich chování za různých podmínek. „Každá barva například pohlcuje jiné množství slunečního záření, což také určuje teplotu v okolí a to, jak moc se těleso rozehřívá. Teplotu ale ovlivňují i jiné faktory, jako je drsnost povrchu, která má za následek různý lom a odraz světla,“ říká Stanislav Pospíšil.

Situace ovšem není černobílá. Podle Jana Geletiče světlé nátěry sice způsobují vyšší odrazivost přímého slunečního záření a povrch fasády se opravdu stane chladnějším, ale záření se neztratí, pouze se odrazí dovnitř do ulice, kde jej absorbuje třeba asfalt. Navíc světlé stěny negativně ovlivňují výstupná proudění na osluněné straně ulice, což limituje vznik termodynamického víru v ulici, a tudíž se může zhoršit koncentrace emisí z dopravy.

Studie, jež zajímá i Institut plánování a rozvoje hlavního města, zahrnuje také expertizu odborníků z Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR, kteří testují stavby z hlediska odolnosti jejich konstrukce vůči povětrnostním vlivům. V klimatickém větrném tunelu dokážou simulovat vichřici i vánek, krupobití i lehký deštík, a to během různých teplotních nastavení.

Místa dotýkající se dějin

Klimatický tunel poslouží ale třeba i při modelování šíření mohutného požáru, který před třemi sty lety málem zničil Telč. Městečko na Vysočině tehdy katastrofě uniklo jen díky zázračnému obrácení směru větru, který zřejmě dokonce plameny udusil. Nádherné náměstí, zapsané dnes na seznamu světového dědictví UNESCO, tak zůstalo zachováno. Pramenný výzkum pomohl zpřesnit dataci i rozsah řádění živlu, experiment poskytne nejen verifikaci zvláštního požáru, ale především přinese hlubší porozumění klimatickým a živelným událostem z minulosti. Informace mohou pomoci například památkářům.

Památková péče je ostatně další důležitou součástí programu. Češi se chlubí tuzemskými hrady a zámky, výstavnými náměstími, nástěnnými malbami a dalšími skvosty architektury nebo výtvarného umění, ale znečištěné ovzduší, výkyvy počasí a turismus či automobilový provoz si na nich vybírají daň. Vedle Telče tak odborníci monitorují neblahé vlivy na stavby i v Chebu a Praze.

„Pod třetím nádvořím Pražského hradu je významné archeologické naleziště – jsou tam ty nejvzácnější památky Prahy, které se dotýkají až devátého století. Je tedy důležité experimentálně ověřovat, co jim může uškodit,“ říká Adéla Gjuričová. Loni tam proto vědci z Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR umístili přístroje pro sledování vlhkostních poměrů a otřesů a společně s archeology zkoumali zatížení desky nádvoří. Ze zkoušek vyplynulo, že dynamické zatížení v tomto případě není tím hlavním viníkem šíření prasklin, a tak odborníci budou po příčinách poškození pátrat dál.

Cílem není jen monitoring, vědci vyvíjejí i nové látky, kterými by staletí staré zdivo mohli konsolidovat, například prostřednictvím injekcí. Při navrhování nových technologií není od věci inspirovat se minulostí. Do jisté míry naši předci řešili podobné problémy jako my, a i když neměli k dispozici technické vymoženosti dneška, na leccos přišli metodou pokus–omyl. Právě staré pozapomenuté postupy mohou být i pro současné inženýry inspirativní, jak se přesvědčili při vytváření repliky historické omítky a lité maltové podlahy v chebském přístřešku na chlebovou pec.

Na samotě v periferii

Opusťme teď ale téma staveb a zaměřme se na lidi, kteří je obývají. Jak podotýká Adéla Gjuričová, města jsou specifická svými denními rytmy a dlouhodobými cykly. „Kořeny dnešního způsobu bydlení nebo jevů, které považujeme za prudce aktuální, přitom bývají často mnohem hlouběji. Třeba fenomén singles, respektive malých domácností, či migrací řešila už města středověká.“ Podobně sociologové a historici sdílejí své poznatky o proměnách městských hranic, o otázkách komunikačních sítí, mobility obyvatelstva, oběhu peněz, zásobovacích sítí nebo cirkulace vědění.

Při uvažování o historických městech se člověku většinou vybaví jednoduchý obrázek: kostel ve středu, okolo něj náměstí lemované domy. Smutnou skutečností však zůstává, že tyto lokality – zejména v Praze nebo Brně, ale i některých menších městech – dnes bývají vylidněné. Lidé si nemohou dovolit platit nájmy v předraženém centru, a tak byty i celé budovy skupují zahraniční investoři. Sídlí v nich firmy nebo zde přespávají turisté v hotelích či ve sdíleném bydlení, novém trendu dnešní doby.

Obyvatelé v takových případech utíkají do periferií, kde si pořizují domek v nově vznikajících satelitech, jež však podle vědkyně postrádají promyšlenější infrastrukturu. Lidé se tak centru čím dál víc vzdalují, přitom do něj musejí dojíždět za prací, do školy, na úřady či za zábavou. „Již několik desetiletí se hovoří o zelených vdovách, které sice mají svůj vysněný domek uprostřed zeleně, ale za cenu toho, že jsou samy, jejich muž tvrdě pracuje, aby splatil hypotéku, ženy taxikaří s dětmi po kroužcích a šťastné nejsou ani trochu,“ říká Adéla Gjuričová.

Statistiky uvádějí, že český hypoteční trh v roce 2020 zaznamenal rekordní zájem, lidé si půjčili 254 miliard korun. Přitom v jiných evropských metropolích – třeba ve Vídni či Berlíně – stále boduje nájemní bydlení. Kde se v Češích vzala touha po soukromém vlastnictví? „Ve své podstatě to je ideologie, která se v nás zakořenila v devadesátých letech.“ Podle Adély Gjuričové takovou situaci umožnil vývoj po sametové revoluci, nálada ve společnosti, dominance pravicových vlád a orientace na centrální politiku, přičemž ta lokální, důležitá pro sídelní plánování, zůstala mimo hlavní pozornost.

Že to ne vždy skončilo vyprázdněnými centry a developerskými projekty na periferii, ukazuje vědkyně na příkladu Českého Krumlova, kde v loňském, pandemií postiženém roce prováděla historický výzkum. „Bylo to velké překvapení. Všichni víme o davech turistů, zejména asijských, kteří Krumlov každoročně plnili, a dalo se předpokládat, že na jejich absenci jihočeské město doplatí, ale zdá se, že díky počáteční důmyslně regulované privatizaci Krumlov krizi zvládne bez větší úhony.“

Sídelní plánování

Otázka, jak město smysluplně uspořádat, neleží v hlavě jen lidem v moderní době, zabýval se jí třeba i Karel IV., když zakládal Nové Město pražské. „Vždy je na začátku nějaká intelektuální úvaha,“ říká historička. Cíl, k němuž vize dobových elit mířila, se v průběhu dějin proměňoval. „Například socialistický urbanismus proklamoval, že je třeba oddělit funkci bydlení, průmyslu, rekreace a dopravy. A v některých případech to došlo až do krajnosti, existují sovětská města, která jsou přísně liniově rozdělená. U nás je asi nejdrastičtější příklad nového Mostu. Naopak dnešní urbanisté horují pro sdružené funkce, tvrdí, že se nám dobře bydlí tam, kde můžeme také potkat někoho, kdo jde z práce, kde je kavárna a obchody. Jenže jak vidíme třeba právě na satelitech, realita této vizi vůbec neodpovídá, čtvrti jsou dnes velmi ostře stratifikované.“

V souvislosti s tím se také stále více hovoří o pojmu gentrifikace – proměně tradičních čtvrtí se smíšeným obyvatelstvem v sociálně, ekonomicky i esteticky unifikované oblasti, jak je vidět například v pražském Karlíně či Žižkově, ale třeba i v Braníku. Není divu, že sílí potřeba obyvatel prostor nějak oživit.

Trendem poslední dekády je pořádání tzv. nových městských festivit, vycházejících z tradičních venkovských slavností, jako jsou masopust nebo stavění májky. Značí touhu obyvatel sdílet sousedský i komunitní život a také jsou jakýmsi projevem nesouhlasu s ryze komerční a globálně orientovanou samosprávou. Paradoxně ale akce malých iniciativ postupně přecházejí do masového měřítka a leckde se využívají i komerčně, například když nákupní centrum zve na food festival nebo developerský projekt nabízí dětské dílničky.

Pochopit procesy, které se na platformě měst odehrávají, se ukazuje jako důležitý výchozí bod. Ať už to jsou společenské vazby mezi jednotlivci nebo skupinami lidí, socioekonomické zákonitosti a politická rozhodnutí, která život v metropolích předurčují, či technický rozvoj sídel, jenž na jedné straně může poskytnout lepší vizi bydlení v budoucnosti a na straně druhé dokáže komplexně ochránit památky a kulturní dědictví. Na základě studia měst se můžeme naučit řadu věcí – třeba i to, jak zařídit, aby letní parno bylo snesitelné.

Tento článek i další zajímavé texty najdete v časopise A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd, Jana Bečvářová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

Obr. Města fungují jako tepelný ostrov – i v noci, kdy teplota vzduchu v krajině klesá, stále generují velké horko, jak ukazuje snímek z infrakamery