Naši předkové snažili se již v minulých stoletích poskytovati české mládeži příležitosti, aby mohla dosíci vyššího vzdělání, nežli na školách obyčejných. Touto snahou o povznesení vzdělanosti lidské při zápolení všech evropských národů můžeme se my Čechové právem chlubiti před celým světem. Je známo, že staroslavná pražská universita byla první ve střední Evropě – založena byvši českým králem a císařem Karlem IV. r. 1348.
Méně jest však povědomo, že také první inženýrská škola v Evropě vůbec byla založena nejdříve v Praze r. 1718, a to Čechem inženýrem Willenbergem, tudíž o 30 let dříve nežli vznikla nejstarší inženýrská škola francouzská, která založena byla teprve r. 1747 se jménem pařížská kreslířská škola. Až do té doby nebylo v Evropě nikdeškoly, na níž bylo by bývalo vyučováno umění inženýrskému. Proto až do té doby uplatnili se jako inženýři jen nadaní, praktičtí mužové, kteří jsouce obdařeni vrozenými vlohami pro věci stavitelské, odvážili se podniknouti stavby inženýrské bez předchozího odborného vzdělání školského.*)
Inženýr Willenberg postihnuv, jak by české zemi prospěla škola, na níž by se vyučovalo vědomostem inženýrským, odhodlal se již r. 1705 – nemaje nikde ve světě podobného příkladu – založiti v Praze školu inženýrskou.
Inž. Kristian Josef Willenberg narodil se dne 13. února 1651 v Lehnici (nyní Liegnitz) v bývalém vévodství Slezském, které tehdy náleželo ještě ke koruně království Českého. Otec jeho Jiří Willenberg byl v Lehnici řezníkem a matka Zuzana, rodem Schlenkerová, byla rovněž Češkou.
Z mládí Willenbergova víme podle vlastní jeho žádosti, o níž viz níže, že se cvičil dlouhá léta v umění inženýrském a že získal praktické zkušenosti ve Francii, kdež sloužil v pluku elsaském. Když r. 1700 vypukla válka o dědictví španělské mezi naším císařem Leopoldem I. a francouzským králem Ludvíkem XIV., vystoupil Willenberg ze služeb francouzských, aby nebylo námitek proti jeho přijetí do vojska rakouského. Když pak přijetí jeho do služeb rakouského vojska bylo z neznámých příčin stále odkládáno, vyučoval Willenberg jako hofmistr (vychovatel) mladé české šlechtice mathematice, geometrii a umění fortifikačnímu (opevňovacímu), zdražuje se s nimi i v cizině. Zvláště si zakládal Willenberg na vychování Františka hraběte z Waldsteinu, s nímž byl přítomen při dobývání Kasselu, kdež Waldstein dosáhl pochvaly generálovy.
Ve jmenované žádosti, velmi zajímavé a česky sepsané, kterou Willenberg podal r. 1705 prostřednictvím české dvorské kanceláře císaři Leopoldovi I., prosí doslovně:
Protože k Vaší cís. a král. Milosti svou nejponíženější a nejposlušnější žádost skládám, by při stavích království Českého nejmilostivěji naříditi ráčilo, aby mně ročně ad dies vitae jisté kvantum od země vysazeno bylo, naproti čemuž já ve fundamentální instrukci šest osob panského, čtyři rytířského a dva městského stavu bez dalšího ouplatu k Vaši cís. a král. Milosti službám a ochraně vlasti v ingenieurství vyučiti se uvoluju; tak jak toto mé ofertum (nabídka) k obecnému dobrému velmi prospěšno jest, tak také Vaši cís. a král. Milosti s nejponíženějším respektem k nohám se kladu a v doufající milosti umírám.
Žádost Willenbergovu vypravila česká dvorská kancelář císaři Leopoldovi I. dne 30. ledna 1705, ale neznajíc sama způsobilost žadatelovu, ani jeho válečného umění a zkušeností, obrátila se na c. k. dvorskou válečnou radu ve Vídni se žádostí, aby – uzná-li vědomosti žadatelovy – podporovala jeho dobrou myšlenku, zemi prospěšnou.
Zatím Willenberg sám podal žádost c. k. dvorské váleč. radě, aby mu milostivě pro majoro decoro (pro větší poctu) u stavů českých udělen byl titul císařského ingenieura, a aby byl po případě před komissi pro ingenieurské věci examinován (zkoušen).
Ke zkoušce Willenbergově skutečně došlo před císařskou komissi pro ingenieurské a defensivní věci. Komisse ho zkoušela zevrubně nejen z arithmetiky, geometrie a trigonometrie, nýbrž také z opevňování území zcela nepravidelného, plánem zobrazeného, a uznala jej způsobilým k vyučování ve vědách ingenieurských; prohlásila též, že může býti odměněn žádaným titulem císařského ingenieura.
Cís. dvorská válečná rada vydala po tomto dobrém zadání dekret dne 15. prosince 1706, v němž uvádí, že Willenberg prokázal znamenité zkušenosti a vědění, pročež v uvážení jeho amoris publici et patriae (lásky k veřejnosti a k vlasti) propůjčuje se mu titul císařského inženýra, který si může přisvojiti.
Jest zajisté nezměrně zajímavé, že v době největšího zavržení a úpadku našeho národa na českou žádost ingenieura Willenberga, podanou císaři Leopoldovi I., odpovídá syn jeho, zatím na trůn dosazený císař Josef I., opět českých reskriptem, jadrně a vřele psaným, dne 18. ledna 1707, který byl odeslán královským českým sněmovním komisarům. Z tohoto reskriptu budiž tu aspoň konec doslovně uveden:
I jest vůbec a jednomu každému povědomo, kterak v království našem dědičném Českém veliký nedostatek na ingeniřích, jenž by v čas nynější války nám a obecnému dobrému velmi potřebni a prospěšni byli, se vynachází, on pak svrchu jmenovaný Willenberg dvanácte osob, totiž šest stavu panského, čtyry z stavu rytířského a dvě z stavu městského v ingenieurství fundamentaliter darmo beze všeho jich úplatu a toliko proti vyvrženi jemu od země jistého ročního platu instruirovati a vyučovati se uvoluje a my s takovým jeho prohlášením milostivě dobře spokojeni býti ráčíme.
Pročež Vám milostivě poroučíme, aby Jste toto k dobrému a prospěchu království a zemi našich dědičných směřující mínění, málo výš připomenutého Villenberka, věrným a poslušným nyní při obecním sněmě pospolu shromážděným stavům našim pohnutelně předestřeli a k tomu se všemožně přičinili, aby oni z ohledu celému království odtud pocházejícího prospěchu s často opáčeným Villenbergem za příčinu toho od něho až do živobytí svého pohledávajícího ročního platu jednali a s ním se o to urovnali, což vy nám potom vedle navrácení inklusivy, k ruce královské kanceláře naší české dvorské relacionirovati a tak na tom milostivou vůli naši císařskou a královskou poslušně naplniti neopominete, zůstávaje vám při tom milosti naši císařskou a královskou nakloněni.
Po tomto císařském reskriptu kojil se zajisté Willenberg blahou nadějí, že jest u cíle svých tužeb, ale zklamal se úplně, neboť stavové čeští nedojednali s ním tuto záležitost z neznámých příčin. Teprve když po devíti letech r. 1716 obrátil se Willenberg opětně přímo na císaře, tehdy Karla VI., se žádostí, aby mu slíbená professura byla skutečně propůjčena, vydal císař dne 14. května 1717 reskript českým sněmovním komisařům, v němž milostivě, ale důrazně nařizuje, aby stavové čeští o žádosti Willenbergově horlivě uvažovali a potom císaři vysvětlení v té příčině podali.
Stavové zemští rozhodli konečně zříditi ingenieurskou professuru a dekretem ze dne 9. listopadu 1717 jmenovali inž. Willenberga professorem s ročním platem 1200 zl., na tehdejší dobu velmi značným.
Zahájení přednášek na inženýrské škole (ingenieur collegio) vyhlášeno bylo veřejnými návěštími v Praze i na venkově krajskými hejtmany dne 7. ledna 1718. Škola byla umístěna zatímně – pokud nebyla v podstatě upravena – u soukromého bytu Willenbergova na Malé Straně poblíž mostu, kdež byly pokoje nejen sdostatek velké, nýbrž i vhodné svými bezpečnými klenbami k přechovávání knih, modelů, strojů a instrumentů, na jichž opatření dostal Willenberg 300 zl. jednou pro vždy.
O prospívání školy inženýrské dovídáme se jen z vlastních zpráv Willenbergových, které přikládal ke svým žádostem o potvrzení v úřadě professoreském vždy na další dvě léta. V jedné takové žádosti (z r. 1723) líčí úspěchy své služební horlivosti u vyučování v geometrii, fortifikaci, odvádění vody a v mechanice, takže žák dobře aplikující může si osvojiti vyměřování země, zakládání pevností a splavů, jakož i řízení útoku na pevnost, tak že i před velícím generálem může ukázati, jak lze dobýti pevnosti ve 4 nebo 5 dnech, jistě ale dříve, nežli podle jiného způsobu.
Po osmileté službě onemocněl prof. Willenberg tak vážně, že jej stavové od 1. března 1826 pensionovali, přiřknuvše mu pensi 600 zl. ročně. Tehdy bylo Willenbergovi 75 let; žil potom ještě 5 let a zemřel v únoru 1731.
Nástupcem Willenbergovým stal se r. 1726 známý v Praze architekt a malíř Ferdinand Schor, tehdy již čtyřicetiletý. Schor narodil se dne 24. června 1686 v Inšpruku, kdež otec jeho Jilji Schor byl vynikajícím malířem.
Po studiu v Římě byl Schor povolán do Tyrol. Z Tyrol povolán byl Schor do Prahy, aby u Karmelitánů zřídil sv. hrob a vysoký oltář. Od té doby zůstal Schor v Praze; první leta až do r. 1725 tu působil jen jako architekt a malíř.
V té době maloval většinou kostelní obrazy na syrové omítce, vystavěl na rychlo letohrádek v císařském hřebčinci v Kladrubech u příležitosti korunovace císaře Karla VI. za krále Českého, pak upravil Waldsteinský sad v Duchcově, Wrbenský sad v Hořovicích, Morzinský v Lukavici aj.
Pro pražského arcibiskupa hraběte z Künburgu vypracoval návrh na dostavění chrámu sv. Víta v Praze na 7 velikých výkresech, ale ke stavbě podle nich nedošlo.
Počátkem r. 1725 zažádal Schor o professuru na stavovské inženýrské škole místo churavého Willenberga.
Ve své žádosti dokládal Schor činnost inženýrskou tím, že na vlastní popud projel r. 1725 tok Vltavy z Prahy až do Čes. Budějovic a zase zpět do Prahy, aby ohledal její vady a sestrojil o tom přesnou a detailní mapu, v níž vyznačil všechny překážející písčiny, výspy a skaliska. K mapě přiložil i návrh, jak by mohly býti všechny překážky plavbě nejsnáze a spolehlivě odstraněny.
Toho roku 1725 usnesli se stavové čeští upraviti tok Vltavy nad Prahou, totiž vyčistiti řečiště v šíři 7-8 sáhů a zříditi potahovou cestu podle řeky.
K řízení těchto prací přijat byl – podle dávného zvyku – jeden z pražských přísežných mlynářů, a inž. Schor byl mu přidělen.
Ten však dovedností svou v odstřelování balvanů v řečišti získal si takovou důvěru, že příštího roku (1726) bylo mu odevzdáno samostatné řízení upravovacích prací na Vltavě.
Od té doby datuje se v Čechách existence hydrotechnických inženýrů a veškeré záležitosti stavitelství vodního přešly do rukou inženýrů, ačkoliv to ještě dlouho trvalo, nežli autorita přísežných zemských mlynářů ustoupila úplně do pozadí.
Roku 1726 rozvinul Schor překvapující činnost v oboru stavitelství vodního: vydal totiž obšírné dobrozdání, jak by Vltavě – té ušlechtilé řece – mohlo býti pomoženo.
V témž roce byl Schor usnesením zemského sněmu dne 1. března 1726 jmenován professorem inženýrství na místo churavého Willenberga a přiřčen mu zatímní plat 400 zl. Po smrti Willenbergově r. 1731 dostal celý plat 1200 zl. Prof. Schor zahájil své výklady v domě U zlatého věnce na Malém náměstí, vedle nynějšího domu Rottova.
K prvním výkladům zval prof. Schor všechny milovníky geografie, mathese a hydrografie, jakož i umění inženýrského, v němž hodlal vyučovati geometrii elementární i praktické, trigonometrii, statice, hydrostatice, mechanice, hydraulice, civilnímu stavitelství a vojenské architektuře, tj. stavitelství opevňovacímu a umění sestrojovati velké, výhodně zavěšené mosty, vzpěradla, střechové vazby, o kterémž umění praví, že je sám spořádal v disciplinu, tj. v nauku.
Učitelská činnost Schorova byla bez nadsázky přímo velkolepá.
Nelze ji zde vylíčiti v pravém světle, ale ukážeme přece na některé jeho význačné úspěchy.
Nejlepším dokladem jeho opravdové lásky, s jakou přilnul ku svému učitelskému povolání, jest zajisté sepsání jeho výkladů o všech mathematických naukách, a pak jeho vědecká činnost. Sepsal v jazyku německém pět větších spisů.
Vynikající a záslužnou činnost vyvinul Schor i se svými žáky ve válkách, ke kterým byla donucena císařovna Marie Terezie, když sousedé její usilovali o rozdělení Rakouska. Jakmile spojené vojsko bavorské a francouzské dobývalo Prahy r. 1741, pospíšil Schor se svými žáky na hradby, kdež na rychlo pořizoval opatření na obranu města.
Když potom Prahy bylo skutečně dobyto, unikl Schor nepozorovaně z města se svými pěti odvážnými žáky a vzav s sebou plán městského opevnění, nabídl své služby vůdcům císařského vojska, velkovévodovi Toskánskému a princi Karlu Lothrinskému, kteří jej velice laskavě přijali, načež Schor se svými žáky konal platné služby při obléhání Prahy. Po vypuzení nepřátel z Prahy nabídl velkovévoda Toskánský Schorovi za jeho uznané služby místo majora ve vojsku, leč Schor, nechtěje opustiti školu inženýrskou, poděkoval za toto vyznamenání, ale jeho žáci přijati byli do sboru inženýrského.
Mezi přijatými nalézal se také Pavlovský, který později, r. 1766, jsa již plukovníkem, vynikal jako dovedný inženýr, tak že mu polní zbrojmistr Harsch svěřil vypracování plánu na opevnění Králové Hradce. Pavlovský výhodně použil přirozené polohy města na stoku Orlice a Labe, kdež okolní bažiny vtipně upravil v zaplavení, obkličující pevnost.
Při druhém pruském vpádu do Čech r. 1744 stál Schor opětně na pražských hradbách a upravoval je proti útoku pruskému. Prusové zmocnili se tehdy (dne 12. září 1744) Prahy, ale když byli generálem Traunem vypuzeni, byl Schor na rychlo povolán do Litoměřic, aby tam postavil most pro pomocné saské vojsko. Jakkoliv tam nebylo ani nejpotřebnějšího náčiní ani jiných příprav, postavil přece Schor ve třech dnech pevný most na kozách, přes nějž za obdivu celého vojska přešla nejen pěchota, nýbrž i dělostřelectvo a kavalerie.
Za tyto výborné služby odměnili stavové zemští Schora tím, že mu k dosavadnímu platu 1200 zl. přidali 400 zl. ročně a na celý život, takže příště nemusil žádati každé dva roky o nové potvrzení v úřadě.
Generál polní zbrojmistr Harsch velice ocenil Schorovu dovednost v opevňování tím, že si vyžádal jeho přednášky o fortifikaci na škole inženýrské.
Nemenší důvěru k Schorovi choval polní maršál Václav kníže z Liechtensteinu, tehdejší věhlasný chef artillerie, který povznesl rakouské dělostřelectvo založením první dělostřelecké školy v Rudolfově u Čes. Budějovic a pořádáním velkolepých cvičení v dělostřelbě každého roku v Týně n. Vl., na která každoročně přispíval z ohromného svého jmění sumou 50 000 zl.
K jedné takové pokusné dělostřelbě r. 1749 pozval kníže Liechtenstein také prof. Schora a nabízel mu professuru inženýrství s hodností majora artilerie na Savojské rytířské akademii ve Vídni, kterou založila vévodkyně Marie Terezie Savojovská, rozená kněžna z Liechtensteinu, a na které právě toho roku 1749 bylo zahájeno vyučování.
Schor však – nechtěje se odloučiti od pražské školy – poděkoval také za tuto skvělou nabídku, ale vypracoval učební osnovu pro tuto akademii. Prof. Schor vychoval celou řadu vynikajících mužů, a to nejen stavu vojenského, nýbrž také občanského.
Ještě na jednu znamenitou činnost Schorovu nesmíme zapomenouti. V prvních letech své professury obstarával regulační práce na Vltavě, a to velmi účinně až do r. 1733. Jeho obezřetnému počínání podařilo se střílením vyčistiti řečiště Vltavy až do Kamýku.
Roku 1729 postavil Schor první komorová splavidla v Čechách, jedno u Županovic, druhé u Modřan. Stavby tyto upadly v zapomenutí. Modřanské splavidlo zmizelo úplně s povrchu zemského, kdežto županovické bylo k velikému překvapení všech inženýrů r. 1878 objeveno a péčí státního stavebního úřadu opraveno, aby zůstalo zachováno jako památný svědek vodních staveb v Čechách z 18. století.
Schor zemřel dne 4. ledna 1767 u velikého věku 81 let a byl jako vynikající inženýr a odborný spisovatel své doby s velikou poctou pochován v kostele u sv. Jilji na Starém městě Pražském.
Nástupcem Schorovým stal se jeho amanuensis Linhart Herget, který jej za jeho nemoci v posledním roce také zastupoval. Herget, rodilý z Andělské Hory (Engelhaus) u Karlových Var, nadaný inženýr, jmenován byl v mladistvém věku 26 let professorem inženýrství se služným 1200 zl., v té době značným.
Herget ujal se professury s veškerou vroucností svého mládí a nadání. Hned po nastoupení svého úřadu pracoval úsilně o rozšíření studia na škole inženýrské.
Snahy jeho setkaly se záhy s plným úspěchem, tak že již po čtyřleté činnosti vyznamenal jej zemský výbor pochvalným dekretem ze dne 4. října 1771 za jeho záslužné působení a ujistil jej, že se bude při obsazování míst především přihlížeti k jeho výborným žákům.
Činnost Hergetova neobmezovala se jen na školu inženýrskou. Dokladem toho jsou jím zavedené nedělní kursy o mechanice pro řemeslníky a umělce, které byly od r. 1771 po leta velice oblíbeny.
Vedle těchto kursů nabídl Herget r. 1775 velícímu generálu hraběti Wiedovi, že jest ochoten nezištně vyučovati mladé poddůstojníky, kadety a syny důstojníků pluků v Čechách ležících, vědám inženýrským. S jakým porozuměním byla přijata tato nabídka, o tom svědčí nejlépe, že hned prvního roku přihlásilo se 165 posluchačů, jichž počet v dalších letech ještě stoupal, tak že r. 1780 měl 213 posluchačů, mezi nimi 8 setníků a několik poručíků pražské posádky.
Postavení prof. Hergeta se změnilo, když r. 1784 zrušil císař Josef II. zemský výbor a působnost jeho přenesl na zemskou gubernii. Škola inženýrská byla tehdy přivtělena k fakultě filosofické a r. 1787 bylo rozhodnuto, aby Herget u vyučování pominul vědy dělostřelecké a aby vyučoval dále všem vědomostem, kterých znáti má civilní inženýr.
V těch letech byla škola inženýrská tak četně navštěvována, že nestačily pro ni místnosti v Klementinu, i byla r. 1786 přeložena do bývalého Svatováclavského semináře, tj. do domu nynější německé vysoké školy technické v Husově třídě, kdež také byl vykázán byt Hergetovi.
Když se za císaře Josefa upravovala daň pozemková, byla škola inženýrská zvlášť hojně vyhledávána, a její odchovanci bývali jmenováni zeměměřiči (geometry) nejen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nýbrž také v Haliči, Uhrách, v Rakousích a v jiných zemích. Všichni tehdejší krajští inženýři v Čechách byli odchovanci pražské inženýrské školy a také mnozí z veřejných profesorů v Praze a na venkově byli žáky Hergetovými.
Veliký nával posluchačů do školy inženýrské, jakož i jmenování prof. Hargeta vrchním stavebním ředitelem státních staveb zmnožilo jeho zaměstnání tou měrou, že mu byl r. 1788 přidělen adjunkt Jos. Havle se skrovným platem 150 zl. ročně. Havle převzal samostatně přednášky o zeměměřictví a situačním rýsování.
Když potom za císaře Leopolda II. r. 1791 obnoven byl zemský výbor v Čechách, ponechána sice inženýrská škola při universitě, poněvadž těsně srostla s některými předměty, vykládanými na filosofické fakultě, ale náklad na její vydržování nesl zemský výbor.
Činnost prof. Hergeta byla opravdu obdivuhodna. Vynikal nejen jako výborný učitel, nýbrž také jako praktický inženýr, řídě po 12 let veškeré státní stavby v Čechách. Z nich zvláště sluší jmenovati nesnadnou opravu Karlova mostu po povodni r. 1784. Nynější inženýři obdivují při té opravě založení obrovské jímky kolem dvou pilířů v šíři přes 40 metrů, jejíž zřízení dobře známe z vyobrazení na staré rytině. Z vynikajících pozemních staveb Hergetových z té doby uvádíme ještě pražskou všeobecnou nemocnici a palác na Malostranském náměstí proti pomníku Radeckého, v němž jest nyní umístěna plzeňská restaurace.
Za výbornou činnost svou byl Herget poctěn od pražské university hodností čestného doktora filosofie a obec pražská vyznamenala jej čestným měšťanstvím.
My Čechové nemůžeme však Hergetovi zapomenouti, že na jeho dobrozdání jako stavebního ředitele v Čechách byla r. 1786 sbourána kaple Betlémská, v níž universtivní professor mistr Jan Hus slavné paměti dosáhl nejvyššího proslavení jako český kazatel. Nemůžeme zapomenouti, že Herget dopustil, aby náhrobky slavných mužů a vynikajících professorů pražské university z kaple Betlémské a z okolního hřbitůvku byly pohozeny, ba i ulice z nich dlážděny. Jenom náhodou zachovaly se dva náhrobky slavných učenců: Matouše Kolína z Chotěřiny († 1566) a Adama Zalužanského ze Zalužan († 1613), které jsou nyní chovány v museu.
Prof. Herget zemřel dne 1. října 1800 u věku 59 let. Byl posledním professorem školy inženýrské. Brzy po jeho smrti r. 1806 byla přeměněna, vlastně povýšena v ústav polytechnický.
Tím jsou stručně vylíčeny dějiny pražské inženýrské školy, která ze skrovných počátků z dob Willenbergových vyspěla během necelých 100 let v důležitou instituci nejen pro království České, nýbrž i pro celé Rakousko.
My, Čechové, jsme hrdi na působení pražské inženýrské školy a honosíme se také tím, že i polytechnický ústav, v který byla škola ta r. 1806 přeměněna, byl první technickou školou v střední Evropě, zřízenou podle pařížské „école polytechnice“ z r. 1794. V ostatních státech evropských zakládány byly školy technické mnohem později: ve Vídni 1815, v Norimberce 1823, v Berlíně 1824, v Mnichově 1827, v Drážďanech 1828, v Hanovru 1831 a v Curychu 1855.
*) V Čechách známe ze starších dob několik znamenitých staveb inženýrských, zřízených odborníky-samouky, jako např. Zlatou stoku na Třeboňsku, založenou o délce 46 km v letech 1515-20 Josefem Štěpánkem a prodlouženou Jakubem Krčínem z Jelčan. Ten mimo to založil Novou Řeku (1584-85), odvádějící přebytečnou vodu z Lužnice do Nežárky, jakož i největší rybník v Čechách Rožmberk o rozloze 721 ha aj. v.
Prof. Inž. Alb. Velflik
Národní čítanka, Praha 1918