O nové uspořádání energetického hospodářství v obnovené Československé republice

Ing. Václav BĚŠÍNSKÝ

 

Výrobny elektrické energie se budovaly již od konce minulého století pro různé objekty, bloky a později pro městské budovy, vesměs jako zařízení významu místního, jichž podkladem bylo ustanovení živnostenského řádu.

V prvém desetiletí XX. století vznikaly na témže právním podkladě elektrárny, které zásobovaly celé kraje (Věrovany, Dražicko, Kolínsko, Pardubicko, Král. Hradeckého atd.). V té době zemské výbory organizovaly elektrárenské svazy. Tyto organizace, jimž samosprávné svazky propůjčovaly výhradní právo k používání svých cest pro zřizování elektrických vedení, měly mimo jiné čeliti rozpínavosti velkoelektráren u nás již postavených nebo plánovaných zahraničním kapitálem.

Tyto obranné tendence elektrárenských svazů měl znemožnit elektrizační zákon Dr. Krasnyho; měl býti podán v roce 1917 v rakouském parlamentě a měl elektrocestnou otázku řešiti ve prospěch říšsko-německých elektrotechnických koncernů. Iniciativa našich lidí (Dr. Křižíka, prof. Lista, Dr. Pluhaře) to však znemožnila. Po pádu Rakouska a po vzniku Československé republiky převládl názor, že pro nutný rozvoj elektrárenského podnikání v širším rozsahu je nebytná změna právních podkladů. Z toho důvodu – hlavně zásluhou Ing. Vaňoučka a Dr. Lepaře a Dr. Schmause, vyšel zákon č. 438 z 22. července 1919 o státní podpoře při zahájení soustavné elektrizace a poté prováděcí nařízení z roku 1920, jakož i další doplňující zákony a nařízení. Prvý speciální zákon elektrárenský vyšel tedy po 20 až 30 letech od počátků elektrárenského, po živnostensku prováděného, podnikání.

Důvodová zpráva k tomuto zákonu uvádí, že se v oblasti republiky předpokládá založení devíti velkých elektrárenských podniků, které provedou soustavnou elektrizaci příslušných oblastí. Ve zprávě je zmínka i o tom, že po letech, až nastane nutnost spojení jejich sítí, nebude vyloučena možnost postupného slučování těchto podniků. Tak bylo v plánu zřízení podniků, společností elektráren: středočeské, východočeské, západočeské, jihočeské, západomoravské, středomoravské, moravsko-slezské, západoslovenské a východoslovenské.

Ve skutečnosti však, pod tlakem poměrů, bylo na podkladě citovaného zákona a dalších, svěřeno provádění soustavné elektrizace v ČSR 24 tzv. všeužitečným podnikům, jimiž byly:

1. Ústřední elektrárny v Praze,

2. Elektrické podniky hlavního města Prahy,

3. Elektrárenský svaz okresů středočeských v Praze,

4. Západočeské elektrárny v Plzni,

5. Elektrárenský svaz severopošumavských okresů ve Stříbře,

6. Jihočeské elektrárny v Českých Budějovicích,

7. Otavský elektrárenský svaz v Písku,

8. Lužnický elektrárenský svaz v Táboře,

9. Posázavský elektrárenský svaz v Německém Brodě,

10. Povltavský elektrárenský svaz v Českých Budějovicích,

11. Družstevní závody v Dražicích n./Jiz.,

12. Elektrárenský svaz středolabských okresů v Kolíně,

13. Východočeský elektrárenský svaz v Pardubicích,

14. Východočeská elektrárna v Hradci Králové,

15. Přespolní elektrárna v Liberci,

16. Západomoravské elektrárny v Brně,

17. Středomoravské elektrárny v Přerově,

18. Moravsko-slezské elektrárny v Moravské Ostravě,

19. Západoslovenské elektrárne v Bratislave,

20. Stredoslovenské elektrárne v Baňskej Bystrici,

21. Spojené elektrárne severozápadného Slovenska v Žiline,

22. Južnoslovanské elektrárne v Komárne,

23. Východoslovenské elektrárne v Košicích,

24. Podkarpatoruské elektrárny v Užhorodě.

Tyto všeužitečné elektrárenské podniky, jež zřídilo ministerstvo veřejných prací ve smyslu uvedeného zákona v dohodě s příslušnými ministerstvy a se zúčastněnými zemskými autonomními správami, podléhají svrchovanosti ministerstva veřejných prací.

Naproti tomu soukromé elektrárenské podniky, hlavně tedy drobné podniky místní a podniky obecní (s výjimkou elektrárenského podniku pražské obce) zůstaly nadále podřízeny ministerstvu obchodu, průmyslu a živností.

Při tomto dvojím druhu správy nebyla nestranná autorita pro rozhodování ve sporech mezi elektrárnami všeužitečnými a elektrárnami bez práva všeužitečnosti. Veřejný zájem mnohdy odůvodňoval včlenění závodní výrobny do celkového elektrizačního programu, nebyl-li tím ovšem nepříznivě dotčen její vlastní výrobní proces. K tomuto opatření scházely však jakékoli právní podklady.

Zákon 438/1919 opravňoval též ministerstvo veřejných prací k tomu, že v dohodě se zúčastněnými ministerstvy a po slyšení elektrárenské rady (jež měla vývojem doby až 55 členy), mohlo do jednoho roku ode dne jeho účinnosti elektrické podniky, dodávající většinu vyrobeného proudu pro všeobecnou potřebu, přeměnit na podniky všeužitečné.

Přesto ponechala státní správa celé kraje, např. v severních Čechách, bez jakéhokoli svého zásahu, ačkoli technické podmínky přímo volaly po státních opatřeních ve prospěch soustavné elektrizace. Aby si vláda zachovala možnost zřizování dalších všeužitečných podniků, hlavně v oblastech severočeských, prodloužila platnost tohoto ustanovení zvláštními zákony nejprve do konce roku 1924, poté do konce roku 1930, pak do konce roku 1931, později do konce r. 1932 a naposledy do konce roku 1933. Přes tato prodlužování však nic ve věci velmi žádoucích zásahů nepodnikla.

Po čase se projevily mezi ustavenými všeužitečnými podniky různé nesrovnalosti a nedostatky. Území jim přidělená, byla velmi různá, někde na odběr bohatá, jinde chudá. Při nestejné jakosti přiděleného území mají podniky v bohatých oblastech příznivější dodávkové podmínky, než podniky v oblastech chudých, ačkoli menší hospodářská únosnost odběratelů v chudých krajích by vyžadovala opaku. Proto již doplňkový zákon č. 258/1921 přinesl ustanovení, podle něhož se mohlo nařídit slučování podniků, založených podle zákona 438/1919, v případech, je-li toho k provádění soustavné elektrizace třeba a zvýší-li se tím hospodárnost sloučených podniků. Podle tohoto ustanovení bylo skutečně dosaženo jistého zjednodušení výroby a rozvodu elektřiny (jižní Čechy).

Důsledné použití tohoto ustanovení naráželo však u těchto podniků na mocenské i na politické zájmy místních činitelů, přestože v nich byl účasten stát a země. Posledním pokusem o prodloužení praktické účinnosti dosavadních zákonů bylo vládní nařízení č. 48/1935. Ono zavazuje všeužitečné elektrické podniky k povinnému předkládání všech podkladů, potřebných k posouzení účelnosti a hospodárnosti výroby, ministerstvu veřejných prací. Zemský úřad, příslušný podle sídla podniku, může u všech elektrických podniků upravit podle volného uvážení ceny elektřiny, jsou-li nepřiměřeně vysoké. Dozorčí státní orgány jsou oprávněni provádět u elektrárenských podniků odborné revize. Všeužitečné podniky jsou povinny upravit v určené lhůtě služební poměry a požitky zaměstnanců podle směrnic, vydaných ministerstvem veřejných prací ve shodě se zúčastněnými ministerstvy. Ministerstvo veřejných prací může nařídit sloučení dvou nebo několika všeužitečných podniků, dosáhne-li se tím snížení cen elektřiny, event. zlepšení poměrů ve výrobě nebo ve spotřebě elektřiny. Totéž ministerstvo má právo změnit zásobovací hranice zásobovacích území těchto podniků. Toto nařízení mělo pozbýt platnosti dne 31. prosince 1936, bylo však prodlouženo zákonem 326/1936 do 31. prosince 1939.

Uvedené nařízení mohlo sice odstranit určité, tehdy známé, nedostatky a překážky elektrizace, neodstraňovalo však již dříve zmíněnou dvojitost správy a hlavně nemohlo odstranit vlivy lokálních a politických zájmů, které se uplatňovaly rozhodným způsobem ve prospěch zachování malých a nevýhodných provozoven a zásobovacích oblastí.

Posléze zákon č. 131/1936 o obraně státu poskytuje státu dalekosáhlá oprávnění zásahu do hospodaření podniků všeužitečných i nevšeužitečných.

Počátek okupace přinesl další poloúřední pokusy o vypracování elektrárenského zákona, který měl elektrárenské podnikání pořídit vedení státnímu. Tím končí asi 25leté údobí, počínající čs. zákonem o zahájení soustavné elektrizace.

O podnicích plynárenských možno říci, že na cestě k vytvoření speciálního právního podkladu pro své podnikání značně pokulhávaly za elektrárenstvím. Teprve v r. 1906 došlo k doplnění všeobecných ustanovení živnostenského řádu, k vydání tzv. plynového regulativu, jímž se upravují podmínky pro zřizování plynovodů a plynových zařízení a pro jejich zkoušení. Teprve zákon č. 177, vydaný v r. 1934, přináší jako obdobu zákonů elektrizačních ustanovení o právních a finančních výhodách plynárenského podnikání. Za okupace se ukázalo, že dřívější ohleduplné jednání československé státní správy vůči německým elektrárenským podnikům noví držitelé moci neopláceli. Kde neměli pro žádoucí postup dostatek zákonných podkladů, pomohli si hrozbou nebo odstraněním překážejících osob.

Při slučování podniků za okupace se v podstatě prováděly projekty, připravené již za československé správy, např. Východočeské a Východomoravské elektrárny. Tam, kde šlo jen o české obvody nebo o české zájmy, byl průběh hladký. Kde ovšem byly dotčeny též zájmy německé, např. v německy spravované Plzni nebo v Brně, tam se i německé správní orgány přizpůsobily k tlaku politickému.

Na Slovensku vyšel v té době (1942) zákon „O napomáhání sústavnej elektrizácie“. Podle něho stát přispívá na účely soustavné elektrizace značnými částkami a ministerstvo může nařídit splynutí nevšeužitečných elektráren se všeužitečnými, jakož i sloučení elektráren všeužitečných. Na podkladě tohoto zákona bylo na Slovensku provedeno sloučení všeužitečných elektráren v jeden celek.

A při tomto stavu věcí za okupace, tedy asi po padesáti letech vývoje naší elektrizace, z nichž asi polovina připadá na údobí zákonem neregulovaného elektrárenského hospodářství a druhých 25 let na období, kdy toto hospodářství bylo regulováno z největší části zákonem o zahájení soustavné elektrizace, přemýšleli již elektrárenští odborníci, jak bude třeba pokračovat, až zase nastane možnost volného uplatnění ve svobodné vlasti.

Za tohoto padesátiletého vývoje se ovšem význam elektřiny podstatně změnil. Používání elektřiny, jež bylo na počátku přepychem a libůstkou, stalo se během času všeobecnou potřebou, ba možno říct nezbytností, na níž čím dále tím více záleží rozvoj všeho druhu. Vyřešilo se přenášení elektřiny na velké vzdálenosti, takže je možné vyrábět energii přímo u přírodního zdroje a převádět ji na vzdálená spotřební místa. Stálému vývoji elektrotechniky vděčíme za to, že opatřování elektřiny z přírodních zdrojů a její rozvádění se může dát zařízeními, ovládajícími velké oblasti. Tato zařízení vytvářejí u nás celostátní, spojitý systém elektrárenský, jenž – jednotně hospodářsky veden – může vyrovnat nepříznivý vliv nestejného rozložení přírodních zdrojů v zemi, jakož i vliv rozdílů, spočívajících v nestejné hustotě osídlení a v nestejných odběrových možnostech jednotlivých krajů.

Elektrárenské hospodářství se tak stává svou povahou typickým polem možnosti a vhodnosti jednotné celostátní činnosti po stránce technické i hospodářské.

Odborníkům, kteří se snaží co nejlépe řešit další úpravu elektrárenského hospodářství, je známé, jak velký význam se přičítá elektrárenství jinde, např. v Rusku. Lenin to své doby charakterizoval známým helsem: „Socialismus + elektrifikace = sověty“. Třeba vzpomenout též na počin Ebertovy vlády v Německu, která po první světové válce v roce 1919 vydala zákon o socializaci elektrárenského hospodářství (nahrazený v roce 1935 zákonem pro podporu energetického hospodářství), jakož i na tendence, obsažené ve dříve zmíněné důvodové zprávě zákona československého.

Všimněme si však ještě doby okupace. Již v roce 1942 předložil rada býv. ministerstva veřejných prací, Ing. Václav Kabelík, nejužšímu kruhu zájemců svůj návrh na elektrizační zákon. Ten se stal podkladem dalších úvah, které vedl profesor Karel Rosa a jichž se zúčastnil vedle navrhovatele zákona i pisatel tohoto referátu. Byla vyžádána i další dobrá zdání, např. od Ing. Iblera aj.

Tento Kabelíkův návrh obsahoval povinné soustředění všech veřejných podniků všeužitečných, komunálních i soukromých v jedno společenstvo. To by mělo – po způsobu kartelů – postupně a vývojově vytvářet větší, hospodárnější celky a starat se o postupné sjednocování cen a tarifů.

Při svém rozhodování se mělo toto ústředí řídit pouze zřeteli hospodářské účelnosti; proto sestávalo pouze z odborníků, jako znalců, zastupujících obce a země. Toto ústředí, zvané elektrárenská rada, mělo stanovit jednotné prodejní ceny elektřiny pro jednotlivé zemské oblasti a bylo oprávněno nařídit, aby některé elektrické podniky zastavily nehospodárnou výrobu vlastní a aby odebíraly proud ze sítí podniku, určeného elektrárenskou radou, a to za touže cenu, za kterou si dříve elektřinu samy vyráběly.

Hospodaření každého podniku regulovaly podle tohoto návrhu jednak ceny nákupu elektřiny, jednak podmínky jejího prodeje. Teprve kdyby hospodaření v těchto mezích bylo nevýnosné, měl být takový podnik za cenu zařízení převzat podnikem jiným, určeným elektrárenskou radou. Návrh zároveň omezoval možnost stavby soukromých výroben elektřiny a ovlivňoval provoz dosavadních tím, že tyto výrobny podřídil kontrole býv. zemských úřadů, které mohly nařídit jich připojení k veřejnému podniku, jestliže by se tím u připojování podniku nezdražilo opatřování proudu.

Při projednávání návrhu Ing. Kabelíka se právem namítalo, že by se stěží dalo zabránit, aby se také v takto složené elektrárenské radě, i mimo ní při postupném řešení jejich úkolů rušivě neuplatňovaly tytéž osobní a regionální zájmy, které až dosud byly překážkou všech velkorysejších změn organizačních i technických.

Proto se uplatňoval požadavek, aby návrh zákona obsahoval též konečné řešení elektrizace, a to okamžité znárodnění (zestátnění) všech podniků všeobecné elektrizace, jakož i částí zařízení podnikatelů soukromých, které byly určeny k veřejnému dodávání elektřiny. Přitom se předpokládalo zřízení větších správních obvodů než dosud, a těm se mělo umožnit, aby vždy několik z nich si mohlo

zařídit výrobu společnou.

Poněvadž souběžně s uvedeným vývojem elektrizace se rozvinula též výroba a dodávka plynu, a ježto se plynu z velké míry používá k týmž účelům jako elektřiny, bylo uznáno za účelné, zahrnout do celkového obhospodařování energetických zdrojů i plyn. Spoluprací obou druhů energie se má účelně regulovat jejich používání. Zejména zvýšené uplatňování plynu v městských domácnostech má uvolnit používání elektřiny k týmž účelům na venkově, kam plyn není rozváděn. Že i společná administrace by byla levnější, je na bíle dni. Přičleněním plynárenství do organismu energetického by se zvětšil podle odhadu peněžní rozsah elektrického hospodářství jen asi o 15 %.

Tento názor byl podkladem pro další jednání rozšířené komise, do níž přistoupil Ing. Dr. Šembera a bývalý zplnomocněný ministr JUDr. Koukal.

Z jednání vznikl návrh, který uvedených pět spolupracovníků předložilo vládě republiky Československé v polovici května 1945. Vůdčí myšlenky tohoto zákona byly tyto:

Hospodaření veškerou energií, zejména elektřinou, plynem a párou, bude znárodněno a v Čechách a na Moravě (Slovenska se tento návrh netýká) svěřeno sedmi oblastním energetickým podnikům (NEP). Šest z nich budou podniky oblastní, a to Středočeský energetický podnik (se sídlem v Praze), Západočeský (Plzeň), Jihočeský (České Budějovice), Východočeský (Hradec Králové), Západomoravský (Brno) a Východomoravský (Přerov). Sedmým bude pražské ústředí (NEPÚ) k opatřování společných úkolů; jeho činnost se bude vztahovat na Čechy a na Moravu. V rámci těchto podniků zaniknou tedy dosavadní podniky všeužitečné, obecní atd. Území jednotlivých podniků jsou vyznačena na plánku. Energetické podniky budou samostatnými osobami právnickými.

Do vlastnictví, údržby, provozu a správy oblastních podniků přecházejí podle návrhu v přikázaných oblastech všechny elektrárny, které slouží všeobecné elektrizaci, všechny plynárny a teplárny, sloužící veřejné potřebě, jakož i příslušná zařízení rozvodná, event. transformační, s výjimkou zařízení závodních a takových, která přejdou na podnik ústřední.

Každý oblastní podnik vyrábí, opatřuje, rozvádí a dodává energii co nejhospodárněji v přidělené oblasti až ke spotřebiteli a opatřuje zdroje i rozvodná zařízení k tomu potřebná, pokud to nespadá do úkolů a působnosti podniku ústředního.

Do vlastnictví, údržby, provozu a správy ústředního podniku přecházejí všechna zvlášť určená zařízení, jejichž význam zasahuje více oblastí.

Ústřední energetický podnik vyrábí energii v hlavních výrobnách, dohlíží na výrobu v elektrárnách, které přímé neprovozuje, obstarává hlavní přenos energie ze svých zdrojů k zařízením oblastním, výměnu energie mezi oblastními podniky, dodávku a odběr elektřiny z ciziny a buduje zařízení k tomu potřebná. Energetické hospodářství je osvobozeno ode všech daní, dávek atd. a bude státní správě odvádět přiměřenou dávku, stanovenou vždy 5 let napřed.

Převzatá energetická zařízení se stávají společným základním jměním národní energetického podniku. Každý energetický podnik hospodaří se svým dílčím jměním samostatně, v rámci celostátního plánu. Způsob a výši náhrady za převzatá zařízení určuje vládní nařízení.

Všechny národní energetické podniky budou prodávati odběratelům energii za jednotné ceny, podle stanovených tarifů.

Ústřední správu celého energetického hospodářství povede národní energetický výbor s pomocnou kanceláří. Jemu přísluší rámcové technické i obchodní plánování energetického hospodářství v celém státě na podkladě návrhů energetických podniků, vydávání všeobecně závazných směrnic, zkoumání dílčích bilancí jednotlivých podniků, bilancování celkového energetického hospodářství, určování prodejních cen energie, opatřování prostředků na investice, rozhodování o podmínkách dodávky proudu ze závodních výroben podnikům oblastním, navrhování ředitelů, určování platových a mzdových stupnic pro zaměstnance apod.

Hospodaření mělo se tedy dít v jednom celku, a to z toho důvodu, aby event. nařízení omezení nebo zastavení výroby v určitých oblastech, s povinností odebírat elektřinu z jiných oblastní, nezatížilo hospodářsky oblasti s výrobou zastavenou nebo omezenou.

Dohled na energetické hospodářství z hlediska zájmu celostátního hospodářství náleží ministrovi a jemu podřízeným úřadům.

Národní energetický výbor se sídlem v Praze má podle návrhu v čele předsedu, jejž jmenuje prezident republiky. Členstvo výboru tvoří: 7 vedoucích ředitelů nár. energetických podniků, 3 členové příslušných závodních rad, 2  členové z odběratelů, jmenovaní ministrem, 2  členové ústř. státní správy a 2 zástupci územní samosprávy, volení zemskými národními výbory. Všichni členové musí být energetičtí odborníci.

V průvodní zprávě k tomuto návrhu uvedli podatelé, že by se mělo znárodnit i uhelné hospodářství a energie vodní. Uvádějí dále, že obvody vytvořili tak, že dřívější elektrárenské oblasti severočeské přičlenili českým oblastem uvnitř Čech, aby v nich jako celku hned na počátku převládal živel český a aby zaměstnanci českých podniků postačili ovládnout i podniky německé. Dále žádali navrhovatelé pro nynější všeužitečné elektrárny zmocnění, aby mohli jménem vlády zabrat na příslušném území, podle návrhu vytvořeném, všechny německé elektrárny, plynárny a teplárny s rozvodnými sítěmi a dosadit do nich vlastní správce i český personál. Mimo to požadovali jmenování prozatímního energetického národního výboru, event. komisaře, který bude do zákonného vytvoření příslušných orgánů vyřizovat všechny zásadní otázky energetického hospodářství.

Jak je známé, vyplnil se jen požadavek zmocnění k zabírání německých elektráren. V příslušné zprávě vyslovili podavatelé mínění, že jejich návrhy jsou ve shodě s programem naší košické vlády. Návrh byl po předložení vládním místům ministerstvem průmyslu doplněn v podrobnostech (rozšířen o Slovensko) a odevzdán jednotlivým ministerstvům, odborným korporacím a politickým stranám k posouzení.

Z četných připomínek a námitek byly nejobsáhlejší námitky některých všeužitečných elektráren obecních a odborníků, sdružených kolem prof. Lista.

Všeužitečným elektrárnám nebyl především dosti jasný pojem znárodnění. Proto přímo navrhovaly, aby se vytvořila společnost „Československé energetické podniky, národní podnik v Praze“, která bude majetkem státu; do jejího majetku přejdou všechny elektrárny i plynárny, se všemi transformačními a podružnými stanicemi a se všemi sítěmi až po elektroměry u odběratelů, s parovody až po paroměry u odběratelů a s plynovody až po plynoměry u odběratelů s veškerým příslušenstvím technickým a administrativním, které je na území československého státu. Do majetku uvedené společnosti přejdou také veškerá práva vodní.

Vrcholným orgánem má být (podle všeužitečných elektráren) národní energetická rada; ta vytvoří národní energetické ústředí, při němž bude úřadovna pro ústřední řízení provozu všech elektráren. Tím se má nahradit vedoucí funkce, přidělená v původním návrhu ústřednímu energetickému podniku.

Národní energetický rada vytvoří potřebná ředitelství. Jim svěří provoz a hospodaření s veškerým zařízením na přiděleném zásobovacím území, pro něž bude stanovena optimální velikost. Ředitelství si vytvoří vhodný počet okrskových správ a bude pro vnitřní potřebu bilancovat samostatně. Zdanění bude však podléhat bilance společná.

Energetické ústředí bude mít též dispoziční právo s energií z podniků, jež budou vyňaty z převodu do národního majetku.

Zástupci obecních elektráren se sešli hned 13. července v České Třebové. Tam konstatovali, že návrh vůbec nevyhovuje duchu dnešní doby, ani programu košické vlády. Stát nemůže dát všeužitečným podnikům darem miliardový majetek německých nevšeužitečných podniků. Nemůže ani postrádat příjmů z daní, stejně jako obce příjmů z přirážek a z jiných plateb energetických podniků. Všeužitečné elektrárny, které dosud žily jen ze státních, zemských a obecních subvencí a z břemen, ukládaných obcím a které nehospodárně prováděly elektrizaci v obcích již elektrizovaných, nesnesou samy zatížení, které jim vznikne zaplacením převzatých elektráren nevšeužitečných. Komunální podniky jsou již znárodněny. Nejdříve je třeba, aby nestranná komise vypracovala celostátní plán elektrizační. Poloha našeho státu vylučuje centralizaci výroby v několika velkých podnicích. O uchvácení moci v oboru energetického hospodářství projevovala – podle mínění obecních zástupců – dosud zájem pouze jedna strana (elektrárny všeužitečné), o níž platí prohlášení československé vlády z 5. IV. 1945, že musí býti politicky a morálně do všech důsledků vykořeněna.

V souvislosti s tímto hlediskem obecních elektráren je záhodné probírati hned stanovisko prof. Lista, jak je projevil v elaborátu z 20. června 1945, sestaveném společně s několika spolupracovníky a v jeho článku v brněnském časopise československé strany lidové „Národní obroda“ dne 24. srpna 1945.

Podle prof. Lista se osvědčila dosavadní forma nositelů energetického hospodářství ve velkém (všeužitečných elektráren), tj. smíšená forma z veřejných korporací, státu, země a obcí spolu se soukromníky. Touto formou jsme předstihli ostatní svět o celé čtvrtstoletí a můžeme na ni být právem hrdi. V její správě bylo kus vzájemné demokratické výchovy, která skvěle skončila.

Zatím však se nyní – podle článku prof. Lista – píše a jedná o zestátnění, takže ke státním drahám, poštám a k tabákovému monopolu mají přistoupit i státní elektrárny. Organizace takových podniků bude za čas stereotypní. Všechno se bude řídit z Prahy a tam se bude i všechno projektovat; z Moravy se osvědčené síly vezmou do ústředí, Praha bude na vše dohlížet a Morava bude jen poslouchat a duševně zakrňovat, neboť Slovensko si jistě elektrizaci podle Prahy nezařídí. To, co se na brněnské technice po léta pracně v elektrotechnice vybudovalo, zajde, neboť ztratí všechen styk i vztah pro vzdálenost ústředí.

Forma akciové společnosti, praví se dále, nemůže u dosavadních podniků vadit, neboť akcie jsou přenosné jen se schválením správní rady. Ředitelé podle podávaného návrhu jsou prakticky bez kontroly. Města a obce, jež do podniků vložily značné hodnoty, jsou bez zastoupení. Se státními podniky máme z minulé doby smutné zkušenosti. Jsou nepružné, neobchodní, trpí velkou režií a také byrokratismem. Prakticky je nejlépe, když všechny elektrárny se svým vedením na území energetického podniku patří těm podnikům, které je provozují, udržují a spravují, nikoliv, jak návrh uvažuje, dvěma podnikům (oblastnímu a ústřednímu), z nichž každý by musel udržovat vlastní personál i zařízení, čímž by vznikla nevhodná duplicita. Proto odmítá Ústřední energetický podnik a nahrazuje ho společnou rozdělovnou zařízení. Nepovažuje za zvláštní štěstí, aby ceny byly všude stejné. U páry a u plynu to vůbec není možné. Je nejlépe, když ceny se mohou vyvíjet podle místních poměrů. Vedení všech elektrických podniků na společný účet by podniky zbyrokratizovalo a zpohodlnělo. Zavedení dávky u energetických podniků považuje za nebezpečné. Převádění obecního podnikání je třeba ponechat vývoji.

Prof. List se spolupracovníky navrhuje doplnění platných zákonů zřízením ústředního výboru všeužitečných podniků se sídlem v Praze; ten má stanovit podklady a směrnice celkového plánu technického, hospodářského, finančního i správního pro všechny všeužitečné podniky, určit zásady bilancování i způsob kalkulace prodejních cen a rozhodovat o výstavbě i o rozšiřování výroben a hlavních vedení.

Tento ústřední výbor by byl veden předsedou, zastupujícím národní radu a jmenovaným ministerským předsedou, místopředsedou, zastupujícím ministerstvo průmyslu a jmenovaným ministrem průmyslu, dále by měl po jednom zástupci každé země, po třech zástupcích obcí, odběratelů a závodních rad, jmenovaných ministrem průmyslu a vedoucí ředitele všeužitečných podniků. Držení akcií podniků váže prof. List podmínkou odběru energie v oblasti dotyčného podniku.

Poněvadž prof. List ve zmíněném článku mluví o starším návrhu zákona na elektrizaci Moravy, je vhodné si blíže tohoto staršího návrhu povšimnout:

Návrh byl podán z Listova podnětu v roce 1914 na zemském sněmu Dr. Englišem, Hrubanem a soudruhy (viz Listův sborník 1936). Jeho jádrem byla myšlenka, založiti spoluúčastí soukromého a veřejného kapitálu jedinou smíšenou elektrárenskou akciovou společnost pro celou Moravu (další elektrárenská společnost pak měla být ustavena pro celé Čechy). Této zemské elektrárenské společnosti by byla vyhrazena určitá práva a předepsány povinnosti, především ta, aby ve velkých výrobnách využitkovala přírodní energetické zdroje. Podle osnovy měla zde být ustavena jediná společnost z toho důvodu, aby zásobení země elektřinou bylo co nejjednodušší a nejsoustavnější, zvláště však proto, aby se přebytků z výnosnějších oblastí použilo zčásti ve prospěch oblastí méně výnosných a aby ceny elektřiny byly co možná jednotné. Zákon by zajistit této zemské elektrárenské společnosti levnější prostředky peněžní než měl soukromý průmysl; také by byla zproštěna obecních přirážek. Povinností společnosti by bylo elektrizovat celou Moravu podle podrobného programu, schváleného zemským výborem a prodávat proud v drobném po celé Moravě za stejné ceny. Vůdčí hospodářskou myšlenkou návrhu bylo, nahradit neracionální, roztříštěné elektrárenské podnikání samosprávy podnikáním soustředěným, soustavným a jednotným. Další zásadou bylo, soustředit nejen výrobu, ale i prodej elektřiny (až ke konsumentu), neboť – podle důvodové zprávy k návrhu –  bylo by velkým neporozuměním zásadám soustavné elektrizace, kdyby se mezi výrobce a odběratele vložil nový útvar obchodní, prodejní nebo rozvodné družstvo, rozvodný svaz obce anebo obcí, kde toho není nutně třeba, protože každé překupnictví zdražuje organizaci.

Propagoval-li prof. List tímto návrhem v roce 1914 jednu elektrárenskou společnost pro Moravu a jednu pro Čechy, je zajisté možné navrhnout v roce 1945 v týchž intencích v důsledku technického i hospodářského vývoje pro obě země organizaci jednu, a to tím spíše, když by se správa i provoz celého zestátnění podnikání rozčlenily v těchto zemích úhrnem na šest oblastí.

Celá argumentace návrhu zákona z r. 1914 mluví dosti přesvědčivě proti rozhořčeným účastníkům zmíněné schůze v České Třebové. Zástupci obecních elektráren tam zúčastnění, jsou v největší míře překupníky, i když jde např. o takový podnik, jako brněnský. Právě tento podnik, zásobující v Brně jen drobné odběratele vedle Západomoravských elektráren, které v témže místě zásobují odběratele větší, není s hlediska obecního zájmu trvale udržitelný z důvodů organizačních ani hospodářských. Všimneme-li si jen namátkou komplikovaných poměrů v Plzni nebo v Bratislavě, není dobře možné smířit se s udržováním dvou organizací v témž městě, obě obstarávají tytéž úkoly a jsou ve vzájemném spojení technickém i hospodářském, vyjádřeném dlouhými, komplikovanými smlouvami, které vyžadují stálého dohodování a smiřování prostřednictvím znalců. Není ani dobře možné odůvodnit, proč, namátkou vzato, má např. Mimoň v severních Čechách mít svůj rozvodný elektrárenský podnik a v témže místě budoucí Středočeské elektrárny svou oblastní správu. Rovněž tak v Teplicích, v Podmoklech atd.

Také pražská obec reklamuje samostatným podáním právo na vlastní energetický podnik a akcentuje především důvody hospodářské i ráz podniku všeužitečného.

Je zajímavé, všimnout si v této věci posudku zmíněných brněnských odborníků s prof. Listem v čele. Oni považují navrhovanou expanzí pražských elektráren až k zemským hranicím, možnou sloučením se Středočeskými, Severočeskými, Mosteckými a jinými menšími elektrárnami, a tím vytvoření správního celku, jenž by vedle rozsáhlých rozvodných zařízení obsahoval též úměrně velká zařízení výrobní, za myšlenkou výtečnou, která může zároveň poskytnout i základnu pro zčásti rušený a rozlučovaný organismus Ústředních elektráren. O novém podniku se pak praví, že by to byl podnik v celé republice největší a rozhodující. Pokud jde o hospodářské obavy obcí, dlužno říci, že každý v úvahu braný návrh hospodářské zájmy obcí respektuje a chce jim po stránce hospodářské i nadále přinášet to, co obec od energetického podniku odůvodněné dostávala. Obavy vedoucích osob obecních podniků, že by jejich postavení nějak utrpělo, nejsou oprávněné. Svou dosavadní podřízenost živlům většinou laickým zamění jen za podřízenost živlu odbornému. Jde-li opravdu o správu a o činitele odborné, naleznou naopak širší uplatnění, a to i mimo rámec městských zdí.

Po uvážení všech námitek i podnětů vypracovaly tři z původních pěti navrhovatelů (Rosa, Kabelík, Běšínský) z iniciativy a za účasti odborového přednosty Ing. Kadlece návrh nový. Práci se zúčastnil z úředního příkazu také JUDr. Piskáček.

Mezitím se stal požadavek o zestátnění různých podniků požadavkem značné části národa a vláda se jala o věci uvažovat s nejširšího hlediska. K tomu účelu zřídila několik subkomisí, jež se zabývaly návrhy vždy pro určitý obor průmyslový.

V subkomisi energetické působnosti jako předseda odb. přednosta Ing. Kadlec, jako právní znalec ministerský rada JUDr. Fiala, dále generální tajemník Hospodářské skupiny elektráren Ing. Bárta, zástupce ÚRO Ing. Brázda, obch. ředitel Ústředních elektráren a za plynárenské podniky Ing. Lenz, ředitel propagačního oddělení pražské plynárny a docent Ing. Dr. Perna.

Této subkomisi předložili jmenovaní tři navrhovatelé svůj druhý návrh. Energetická subkomise poté v krátké době vypracovala návrh vlastní. Při dokončování tohoto návrhu byla však subkomise postavena před skutečnost, že v tzv. koordinační komisi, v níž byli zástupci všech subkomisí (za energetickou komisi Kadlec, Šembera), bylo usneseno, aby se nejdříve vypracoval rámcový návrh zákona, jenž bude obsahovat směrnice pro zestátnění všech oborů v úvahu přicházejících. Pro jednotlivé obory pak budou vypracovány statuty speciální.

Tento rámcový návrh vláda dosud (29. září) projednává.

Návrh z počátku září měl záhlaví „Osnova dekretu o znárodnění dolů a podniků energetického, zbrojního a klíčového průmyslu“. V podstatných částech návrhu obsahuje toto:

Účinností dekretu (dnem vyhlášení, případně rozhodnutím ministra průmyslu, že je podnik znárodněn) se znárodňují zestátněním vedle různých jiných podniků podle § 1, odst. 2. Energetické podniky a zařízení sloužící výrobě, opatřování, rozvodu a dodávce energie všeho druhu, kterou lze rozvádět širšímu kruhu odběratelů, zejména elektřiny, plynu a páry, s výjimkou závodních zařízení neznárodněných podniků, které vyrobenou energii převážně samy spotřebují.
Ve zvlášť odůvodněných případech může vláda na návrh ministra průmyslu vyjmout jednotlivý podnik ze znárodnění.

Znárodněním nabývá československý stát vlastnictví znárodněných podniků.

Pokud nejde o osoby nepřátelské národnosti nebo nepřátelského poměru vůči Čs. republice, přísluší dosavadním vlastníkům za znárodněný podnik náhrada.

Ministr průmyslu zřídí z majetkové podstaty znárodněných podniků a z dosavadních státních podniků ve znárodněných oborech národní podniky a zároveň určí den, ke kterému převezme národní podnik majetek znárodněných podniků.

Pro určení náhrady je rozhodný stav znárodněného majetku podniku a závazků k němu náležejících v den převzetí. Náhrada se rovná obecné ceně majetku, vypočtené podle cen k 29. září 1938; byl-li podnik, jeho část nebo jednotlivé kusy majetku získány po uvedeném dni za cenu nižší, nebo ocenil-li je nynější vlastník v posledním přiznání ke všeobecné nebo zvláštní dani výdělkové níže, vezme se za základ tato cena. Svazkům územní nebo zájmové samosprávy, ústavům a korporacím, sloužícím výhradně veřejným účelům, jakož i ústavům lidového peněžnictví, které utrpí vážnou ztrátu při vypořádání svých majetkových zájmů a účastí na znárodněných podnicích, může vláda k návrhu ministra průmyslu v dohodě s věcně příslušným ministrem poskytnout přiměřený příspěvek.

Národní podnik je samostatná právnická osoba. Není-li jinak ustanoveno, platí pro něj přiměřeně předpisy o akciových společnostech. Zapisuje se do obchodního rejstříku, musí být soběstačný a veden podle zásad obchodního podnikání.

Národní podniky vede podniková správa v čele s podnikovým ředitelem, který musí mít dostatečné odborné zkušenosti a vědomosti; k jednotnému vedení a k obstarávání společných záležitostí národních podniků zřídí ministr průmyslu podle potřeby pro jednotlivé úkoly celostátní ústřední orgány (na Slovensku také oblastní orgány) v čele s ústředním ředitelem (na Slovensku s oblastním ředitelem). U každého národního podniku a ústředního orgánu se zřídí představenstvo, jemuž předsedá ředitel. Představenstva se skládají z odborníků (není uvedeno z jakých) jako členů a z náhradníků, z nich po jedné třetině navrhují zemské národní výbory, Ústřední rada odborů a Ústřední svaz průmyslu. Členy představenstva jmenuje a odvolává ministr průmyslu. Představenstva jsou poradním orgánem ředitelů. Bližší ustanovení o správě a o hospodaření národních podniků, jakož i o působnosti představenstev přinese statut národních podniků, který vydá ministr průmyslu.

Ředitel (náměstek) zastupuje národní podnik navenek a odpovídá za jeho technický i hospodářský provoz.

Ředitele (náměstka) jmenuje a odvolává ústřední ředitel po dohodě s podnikovou radou a po slyšení Ústředního svazu průmyslu. Není-li ústřední ředitel nebo nedojde-li k dohodě, jmenuje ředitele minstr průmyslu po slyšení Ústřední rady odborů.

Ústředního ředitele (náměstka) jmenuje a odvolává ministr průmyslu po slyšení Ústřední rady odborů a Ústředního svazu průmyslu.

Pracovní a platové poměry zaměstnanců národních podniků se řídí předpisy, platnými pro zaměstnance v soukromoprávním poměru. Nejde-li o platy nepřiměřeně vysoké, nesmějí se zásadně zhoršit platové ani zaopatřovací podmínky zaměstnanců ani poživatelů zaopatřovacích platů znárodněných podniků.

Národní podnik, do něhož vplyne majetková podstata znárodněného podniku, vstupuje v závazky, náležející znárodněnému podniku v den převzetí. U závazků, které jsou hospodářsky neodůvodněné, počítajíc v to závazky ze služebních smluv, zaručující zaměstnancům nepřiměřeně vysoké platy apod., může se národní podnik domáhat zrušení nebo přiměřené úpravy. K rozhodnutí v případech neshody je zřízen návrhem dekretu zvláštní rozhodčí soud.

Z návrhu tohoto rámcového dekretu je především vidno, že se zapomnělo na možnost znárodnění vodních práv. Na tuto neúplnost bylo již upozorněno.

Bylo by snad vhodné, kdyby dekret poskytoval možnost zestátnění některých drobných energetických zařízení časově odsunout.

Při náhradě zvláště za komunální podniky lze zajisté jít až do těch mezí, pokud by elektrárenské hospodářství nebylo příslušnými výdaji kapitálovými ani jinými zatěžováno více než činilo oprávněné zatížení dosavadní.

Podle návrhu lze usuzovati, že je možné vytvořit oblastní, do značné míry samostatné energetické podniky, jež energetické hospodářství vzhledem k svému zvláštnímu charakteru nebytně potřebuje. Správa podniků je autoritativní, při ní je ředitel osobně odpovědný. Velikou závislostí ředitelů na ústředním řediteli (jmenování, odvolání) se může tlumit samostatnost a iniciativa těchto ředitelů, event. i vytvořit nebezpečný osobní režim. Bylo by vhodné, aby poradní sbor ředitelův mohl v nutných případech uplatnit své stanovisko i mimo rámec své poradní činnosti. Jsou-li plně dvě třetiny poradního sboru odborníků navrhovány zemskými národními výbory a svazem průmyslu, dostává se podniku dostatečné kontroly zúčastněných zájemců. Budou-li pověření touto funkcí skuteční odborníci v činnosti energetické, bude to pokrok proti dosavadnímu uplatňování živlu laického. V sezení poradního sboru ústředního ředitele měli by mít možnost účasti a uplatnění také oblastní ředitelé. Účast závodních rad při jmenování ředitele by měla byt upravena v souhlase s dekretem o oprávněnosti závodních rad.

Patřičnou výplň dají rámcovému dekretu teprve statuty, vydané ministrem průmyslu. Je zřejmé, že statut energetických podniků vzhledem k jejich povaze, při níž má velikou úlohu distribuce a vzájemná spolupráce, bude odlišný od statutů druhých. Pokud by měla do tohoto statutu přejít ustanovení elaborátu zmíněné energetické subkomise, je třeba se zmínit, že subkomise přidělovala ústřednímu celostátnímu orgánu rámcové technické i obchodní plánování, výstavbu a řízení provozu hlavních energetických zařízení, dodávku energie za hranice státu a její odběr z ciziny, opatřování peněz na investice a na jiné mimořádné výdaje energetického hospodářství, úhrnné bilancování a určování cen energie, navrhování platových směrnic, udílení zvláštních odměn oblastem ve prospěch zaměstnanců za mimořádné výsledky hospodaření těchto oblastí a péče o sociálním instituce zaměstnanců.

Pro plnění úkolů ústřední měly být zřízeny kanceláře

a) pro plánování a stavby,

b) pro řízení provozu hlavních zdrojů a zřízení,

c) pro účetnictví a administrativu,

d) pro vědecký výzkum a zkušebnictví.

Bylo by vhodné statut doplnit ustanovením, že ústředí může podle potřeby některé ze svých úkolů přenést na podnik oblastní. Mnohdy by bylo velmi účelné, aby i celkové plánování a zvláště pak i stavba určitých hlavních zařízení byly svěřeny podniku oblastnímu. Jinak je nutné, aby nejen řízení hlavních, ale všech energetických zdrojů bylo svěřeno řídicí kanceláři ústředí, při čemž by tato kancelář měla plnit ovšem jen funkci rozdělovny zatížení. Je velmi účelné, aby vlastní provozovna a údržba všech energetických zařízení byly svěřeny oblastnímu podniku v jeho přiděleném obvodu.

Určování cen a jich vyrovnávání se může dít jen postupně. Zpravidla se může nejdříve jednat o vyrovnávání cen v obvodu jedné oblasti a teprve později v obvodu celé země, při čemž se musí dbát na to, aby se ceny často neměnily, aby se tedy nestanovily vždy jen pro příští rok, jak bylo navrženo.

Při určování cen elektřiny musí ústředí stanovit pro interní hospodaření své stejnou průměrnou cenu výrobní jako výsledek hospodaření celkové výroby na jeden účet, kteráž cena by též zahrnovala výdaje na rozvod a na transformaci nejvyšším napětím.

Subkomise ponechala sedm národních energetických správ a za sídlo severomoravského podniku určila Moravskou Ostravu.

V každém případě bude nutné s hlediska daňového považovat veškeré energetické hospodářství za celek; případné přesuny za účelem hospodářského vyrovnání jednotlivých oblastí musí být možné bez daňového postihu.

Obecní zástupci, shromáždění v České Třebové, měli pravdu, když tam prohlásili, že činitelé, stojící za původním návrhem, počítali s uskutečněním svého návrhu ještě v době revolučního kvasu. To opravdu prví navrhovatelé činili vědomě, neboť poznali, že mnoho dobrých věcí po prvé světové válce by se bylo mohlo provést hned po převratu v r. 1918, kdyby byly řádně připraveny. Nutnost tajné přípravy zavinila, že nebylo možné zainteresovat a vzít ke spolupráci širší okruh zájemců.

Navrhovatelé měli především také na mysli zabezpečení a převzetí elektráren v pohraničním území a jsou dnes přesvědčeni, že svým návrhem přispěli k tomu, aby se zabírání mohlo provést podle jednotných směrnic a se zařaděním do účelné sféry působnosti.

Z vylíčených podrobností je zřejmé, že zákony republiky umožňovaly již dříve různé účelné zásahy do energetického, hlavně elektrárenského hospodářství (slučování apod.). Zároveň však vidíme, že správní orgány skoro zpravidla narazily na nepřekonatelný odpor politických a místních činitelů. Jevilo se tedy velmi účelným, využít revolučních tendencí, volajících po změnách sociálních a hospodářských, aby i v oboru energetiky byl přivoděn definitivní stav, který by znamenal nejvyšší ekonomii technickou i správní se stanoviska všeobecného, tj. postavení všech energetických podniků pod všeobecné a jednotné vedení státní.

Ostatně energetické hospodářství je připraveno na znárodnění zestátněním nejlépe ze všech průmyslových oborů. Od dnešní jeho formy je k zestátnění jen krok. Na dnešní generaci československých energetiků čeká radostný úkol, aby na podkladech, které nynější revoluční doba přináší a za odpovědného vedení nejlepších osob po stránce odborné i mravní vybudovali co nejdokonalejší systém energetický. K dokonalosti přispěje zajisté i kontrola opravdu odborných činitelů, určených naší národní vládou.

Konečně i to bude krásný přínos dnešní doby, když se při správě podniku setkají vůdčí činitelé s odborně i odborově vynikajícími zástupci zaměstnanectva, plnými nadšení a ctižádosti, pomoct při tomto budování ze všech sil. V tom vidím vzácný dar získané svobody, že také nejširší kruhy zaměstnanecké se mohou zainteresovat do zájmů svého podniku, národního podniku svého demokratického státu.

Tak tak se všichni naučíme dávat své práci lásku a ona nám ji splatí radostí a naší vlasti rozkvětem.

Elektrotechnika ve výstavbě Československa, ESČ 1945