Československé republice schází přímý přístup k moři a tím pro snadnou dopravu po vodě otevřená zeměkoule. Za to jako vnitrozemský stát máme osazeno srdce Evropy, prameniště důležitých řek, Labe, Odry a Dunajských přítoků z Moravy i Slovenska, živé síly, zdroje energie motorické a biologické, znamenité pomocníky naší práce. Prostřednictvím koncentrovaných toků dostaneme se i k otevřenému moři.
Jsme vlastníky celého vějíře horských bystřin na Slovensku, bohatství, vyžadujícího rozsáhlé, soustavné práce za účelem ovládnutí a vytěžení. Máme v rukou hlavní středoevropskou cestu Moravským úvalem od severu k jihu, od Gdanska k Dunaji, kterou i s příčnými spojeními musíme přizpůsobit vodní dopravě. Česká kotlina s jedinečnou sítí vodstva napájí splavné Labe, naše vodní spojení s kulturním západem.
Přírodní bohatství ovšem není uspořádáno tak ideálně, aby nám bez námahy kdykoliv bylo k dispozici, jak bychom je potřebovali. Vlastní pílí a pomocnými zařízeními musíme přírodu si přizpůsobit, tajemné síly ovládnout a do svých služeb postavit. Zlepšujeme přirozené vodní cesty regulací, stavíme pro lodě kanály umělé, koncentrujeme spády pro turbiny, vodu podle potřeby rozvádíme ku povodnění a zvýšení zemědělské produkce, nebo zásobení lidských sídel.
Čím dále důkladněji zužitkujeme živel, kterého jsme si do nedávna málo všímali, jej nedostatečně cenili. Bylo ho pravidelně nadbytek. Spíše jsme se jej zbavovali. Rostoucí potřeba, cena vody pro tolikerý účel vede nás ale k hospodářství s vodou, jejímu pečlivému zadržení v době nadbytku. Nákladně zřízené zásobárny ovšem nutí i k jejich hospodárnému využití v době nedostatku co možno pro řadu účelů společně, často přímo ve spojení se samotným reserviorem. Docházíme tak k soustavnému hospodářství vodnímu za pomocí dostatečných zásobáren vody, regulátorů odtoku vody nepravidelně kolující v rámci naší, čím dále větší potřeby.
Poměrně příznivé odtokové poměry ve střední Evropě nenaléhaly tolik na stavbu zařízení regulačních. Za to v krajinách hustě zalidněných s velmi kolísajícím odtokem dochází ku stavbě vodních zásobáren od nepaměti. Je to především Indie s mohutnými hrázemi sypanými z hlíny, často délky i několik kilometrů, za kterými zdržovány povodně a v době sucha voda podle potřeby vypouštěna.
Novodobé technice stačí pouhé doplnění a obnovení tisíciletého dědictví.
Nil ve svých prameništích má přirozené veliké reservoáry ve středoafrických jezerech. Kam na území středního a dolního Nilu velká voda nezasáhne, rozvádí se kanály, napájenými z miliardové nádrže u Assuanu, k níž v nejbližší době přibude obdobný podnik v Sudanu. Anglická podnikavost připravuje se i ku obdobnému zasáhnutí do Mezopotamie, kde v daleko větším měřítku by se obnovila blahodárná vodní zařízení starověku, jež za stěhování národů byla zničena.
Celé řeky v nádržích zachycuje pro svůj vodovod město New-York a stepnatý americký západ se řekami v kaňonech sta metrů hlubokých vodu v těchto zdýmá rovněž pro účele povodňovací. Americké stavby hrází blíží se již vysoce 100 m a nové projekty toto měřítko značně překračují. Anglosaská rasa, ovládající moře, cení si i vody vnitrozemské a ku velikým jezerům podle potřeby druží reservoiry umělé.
V Evropě jsou základem vodního hospodářství četná jezera alpská a skandinávská, která především umožňují veliký rozvoj elektrizace s vydatnými vodními silami. Při tom se přírodě uměle napomáhá. Pro 300 000 HP v norském Rjukanu se zvedá náhorní jezero a získá přes miliardu m3 vody. Padesát centimetrů vzdutí Ženevského jezera vydatně posílí Rhonu, regulace jezera Bodamského ještě vydatněji ustálí odtok Rýna. Švédská jezera živí elektrárny Trolhättanu a jiné ještě mohutnější, lacino ze vzduchu vyrábějící hnojiva dusičnatá.
Románská i germánská technika dala ale Evropě i nesčetné drobnější zásobárny. Umění toto do evropských zemí přinesli ve středověku hlavně Maurové. Zbytky jich kulturní práce ještě dnes najdeme ve Španělsku a severní Africe, kde se nedostatečně opatrovány těžko udržely proti mocným přírodním silám.
Ve střední Evropě hornictví, drcení a plavení rud vyžadovalo mnoho vody, kterou drobné horské potůčky nezajišťovaly. Celé desítky nádrží proto vybudovány v rybniční systém Voges, Harzu. V Čechách podobné zařízení najdeme na Příbramsku a táž potřeba rozhodovala asi i při zřízení četných rybníků na Německobrodsku.
Příznivé zkušenosti s plochými nádržemi pro chov ryb vedly ku stavbě umělých zásobáren vody za tímto účelem. Zvláště patnácté a šestnácté století dalo vzniknouti v Čechách těmto stavbám v rozsahu, jehož základním dispozicím se musíme obdivovat ještě dnes. Nelze všechno v nových hospodářských poměrech obnovit, však pečlivým studiem získat přehled i základnu budování nové soustavy zásobáren pro účel mnohem širší a složitější, technikou daleko vyvinutější.
Moderní nádrže vody při pokročilé technice se zřizují převahou hluboké, v zaříznutých údolích s úsporou plochy o velikých hloubkách. Tato řešení jsou podporována snadnou a trvalou stavbou velikých hrází zděných. V Čechách jest poměrně nejznámější nádrž v Království na horním Labi se vzdutím přibližně 28 m a obsahu skoro 10 mil. m3. Zdiva bylo zapotřebí skoro 100 000 m3. Zřízena jest hlavně podle vzorů německých podobně jako výše položená hráz pod Spindelmühle, černé drobnější objekty u Liberce, nádrž na Doubravce u Pařížova a reservoáry pro vodovody měst Chomutova, Mostu v Rudohoří.
Zděné hráze, jichž hmota tvoří oporu vodnímu tlaku, jsou poměrně nákladné a úsporněji proveditelné jen při dobrých základech na skále v malé hloubce pod dnem. Nehodí se pro závěry plochých údolí, kde úspěšně již v Indii až do 30 m nasypány hráze zemité. S podobnými o výšce až 15 m setkáváme se i na některých jihočeských rybnících. Tímto způsobem nově velmi vhodně postavena zvláště hráz nádrže u Hlinska na Chrudimce. V Německu možno obojí stavby shlédnouti v černých provedeních na severním svahu Krkonoš a celou soustavu nádrží v průmyslovém Westfálsku s velikou spotřebou vody a znečištěním řek vodami odpadními.
Tvárlivost, jednolitost a malá propustnost betonu byla pro vodní stavby oceněna všestranně a přirozeně navrženy i provedeny některé hráze z tohoto materiálu. Údolí uzavírají se smělými, slabými klenbami, zřizují se vysoké střechovité jezy, v nichž možno umístit přímo veliké elektrárny. Úsporné a rychlé provedení jest oblíbeno zvláště v krajích teplejších a italští inženýři používají množství říčního štěrku ku stavbám z betonu i ve vysokých alpských údolích. Poslední doba přinesla velmi pozoruhodné návrhy i na velké hráze z betonu o tenkých stěnách celé soustavy komor, jež slibují řadu výhod, až se zbavíme zkušenostmi tísnivého dojmu jich nebezpečnosti.
Nelze podceňovati vliv nahromaděné vody, když by technické dílo selhalo a massy dravého živlu se uvolnily. Katastrofy postihly díla starověká, z nichž se poměrně málo zachovalo a při nepečlivosti se opakují i u nás. Naproti tomu možno poukázati na trvanlivost jednoduchých rybničních nádrží již po staletí a vždy prokázané chyby konstruktivní v případě poruch.
Náležité využití tolika zkušeností světové techniky a dobré udržování staveb zabezpečí provedení dostatečně bezpečné a při tom hospodárné. Jest si ovšem přáti získání dalších zkušeností doma se stavbami menšími, nežli se pokusíme o provedení objektů větších. Však uvedený postup nám nesmí znemožnit, nebo hospodářsky ztížit stavbu největších děl ve vhodné době. Zkušenosti stavební lze získat při soustavném provádění jednotných vodohospodářských plánů pro velké oblasti. Za to projekty musí být pracovány ve vědomí rychlého vývoje techniky a nelze nikdy při návrhu monumentálního díla jíti dost daleko, nemá-li vývoj přestihnouti provedení projektů rychle zestárlých.
Tak jako přecházející století nám dalo znamenitou dopravní síť, přicházíme i my do období velikého rozvoje vodních staveb, využitkujících tento živel i jej ovládajících. Nesmíme být úzkoprsí, uvědomíme-li si, že z Čech ročně odtéká na deset miliard m3 vody a za sekundu průměrně 320 m3. Při tom ale odtokové množství se mění, klesá skoro na desetinu a stoupá skoro dvacateronásobně, největší rozdíly jsou dvěstěnásobné. Čím jsou povodí menší, tím tento poměr jest nepříznivější, na horských bystřinách i tisícinásobný. Toto kolísání vody nutí nás za sucha zastavit plavbu, stavět pro elektrárny nákladné parní reservy. Strádáme nedostatkem meliorací, zatím co několikadenní příval s množstvím hnojiv a prsti odvede s velikými škodami dobře třetinu vody nevyužitou.
Nebylo by hospodárným zachytit každé větší množství vody a odtok zúplna vyrovnat. Nejsou vyloučeny ani škodlivé účinky podniku vyžadujícího prostor skoro tak veliký jako jest roční odtok z Čech. Hospodárný prostor nádrží v Čechách cenil Ing. Kobza před válkou asi na dvě miliardy m3, čili asi pětinu ročního odtoku. Zkušenosti ukazují, že bylo by účelno spokojiti se programem počítajícím s reservoiry tomu odpovídajícími a tyto rozdělit účelně v povodí tak, aby poskytly užitek co největší a při tom i řadu zisků vedlejších.
Úkol tento jest velmi složitý a nedá se při nekonečném počtu neznámým řešit s matematickou jistotou. Musíme se v rámci světových zkušeností spokojit spíše programem vhodně voleným a postupně zkušenostem přizpůsobovaným. Vyloučeno jest řešení jednostranné, naopak různotvárnost zajišťuje úspěch. Bylo by chybou umístit nádrže pouze do pramenišť, kde volný prostor před válkou vyžadoval na jeden m3 náklad průměrně 1 K, kdežto na velikých nádržích středních toků bylo možno počítat pouze s desetinou nákladu. Jen smíšený systém nádrží umožní nám hospodárně opatřit žádaný prostor dvou miliard m3, kde bylo by zapotřebí dvou set nádrží typu „Království“ a předválečný náklad dvě miliardy korun.
Naproti tomu půl miliardy m3 vody bylo by možno dosáhnouti na střední Berounce pod Plzní předválečným nákladem pouze 50 mil K, zabezpečit tak vždy plavbu na splavném Labi a ještě poskytnout značné vodní síly přímo na nádrži i vodní cestě pod touto na plavebních stupních. Odtok řeky kolísající mezi čtyřmi až 700 m3 pohyboval by se pravidelně kol 25 m3 a vodní hladina v nádrži délky přes 70 km použila za pomoci vnitřního stupně pro plavbu. Složitý, v celku nákladný podnik poskytuje řadu užitků kombinovaných, jež se navzájem doplňují, zlaciní a dohromady dávají vysoký hospodářský efekt celého díla.
Nádrž na Berounce zůstane asi v Čechách projektem největším, proveditelným, až bude možno spojiti příslušné zájemníky, zvláště získati příspěvek za zlepšení odtoku pro plavbu na dolním Labi. „Království“ značí asi typ střední. Mezi oběma možno provésti celou řadu významných projektů. Zvláště četné byly by nádrže menší než v Království, umístěné pravidelně v prameništích toků, spíše povahy rybniční.
Přirozeně jest využíti ku získání žádaného prostoru především místa vhodná pro nádrže velké. Hlavně kolísavý odtok Vltavy a přítoků v útvaru prahorním vyžaduje péči co největší a bylo by dokonale vybudovati všechny vhodné prostory i je chrániti zatím před znehodnocením pro tento účel. Méně příznivé poměry pro stavbu nádrží jsou v povodí středního Labe v náplavech, uložených na útvaru převážně křídovém. Tím vydatněji jest využití horská, často silně zalidněná údolí a jednotlivé podhorské kotliny.
Vedle úředních prací provedeny podepsaným hlavně pro Obchodní komoru v Praze četné studie i projekty nádrží v poslední době před válkou a přehledně zpracovány v publikaci „Vodní hospodářství Čech“, jež ani novými zkušenostmi nevyžaduje podstatné úpravy. Nebylo ale podrobně možno tiskem vydati studie nádrží drobných. Zajisté časem v menších oblastech dojde i ku propracování soustavy drobných zásobáren především pro potřeby místní, meliorace, využití vodních sil, hospodářství rybniční, vodovody. Značný efekt celkový ovšem musí být přizpůsoben hlavními regulátory a jich společná funkce se uplatní na hlavním toku podle toho, jak se soustavou zásobáren dovedeme hospodařit.
Z četných nádrží v prameništích jest nejvýznačnější návrh na částečné obnovení Šumavského jezera výstavbou pouze třicetimetrové hráze nad Čertovou stěnou. 200 mil. m3, vzdutých na kotu až 720 m, zabezpečí pravidelný odtok 15 m3 horní Vltavy velikými spády do Prahy přes 500 m. Na Otavě nutno se v náhradu spokojit objekty menšími, rozpýlenými a na Lužnici úpravou rybničního hospodářství s koncentrační nádrží mezi Bechyní a Táborem. Sjednocený odtok Vltavy podchytiti možno nádrží pod ústím Otavy o vzdutí asi 60 m po Vltavotýn.
Při nedostatku nádrží v kotlině plzeňské velmi vhod přichází popsaná nádrž pod Plzní. Sázavské rybníky bylo by podporovati velkými nádržemi na hlavních přítocích, Želivce a Blanici, blízko jich ústí. Pro labské vody z východních Čech počítáno s velikou nádrží u Bohdanče na území bývalých pernštýnských rybníků, kam by se přebytečná voda přivedla rozšířeným Opatovickým kanálem. Parcelace pardubického velkostatku a stavba dynamitky v sousedství znemožní projekt asi úplně a bude nutno tím pečlivěji, třeba nákladněji, nádrže budovat na horských přítocích o velikém spádu s neširokými údolími.
Bylo by pomýšleti i na další zařízení, jež by regulaci odtoku pro splavné dolní Labe usnadnily. Úrodné střední Čechy nedovolují vybudovat zásobárnu rozsáhlou. Stačila by však na přesnou regulaci u Mělníka jen nádrž malá mezi Labem a Vltavou, zásobovaná plavebními kanály z obou řek ve výšce vraňanského jezu. Za to nad Prahou potřebujeme regulátor pohotový doplnit odtok Vltavy, Sázavy a Berounky zhruba. Velmi vhodné místo poskytuje Vltava nad Svatojanskými proudy. Postupným studiem a po upozornění Ing. Štěpána na úzké údolí nad Štěchovici, došlo ku návrhu sedmdesátimetrového vzdutí, jež vzbudilo ve veřejnosti zaslouženou pozornost, aniž byl vždy správně pochopen jeho význam.
Vedle pohotové, doplňující zásobárny hlavní, mají Štěchovice největší význam pro elektrizaci. Střední odtok na Berounce má být urovnán přibližně na 25 m3. Na Vltavě u Štěchovic s postupnou výstavbou pramenišť umožňuje se ale počítat se 70 m3 a elektrárnou asi na sto tisíc koňských sil, pracující hlavně za největší spotřeby denní, nejvíce večer se zvýšeným výkonem nad průměr. Vždy pohotová vodní elektrárna asi o jedné sedmině výkonu hydrocentrál v Čechách by doplňovala spotřebu energie, umožnila menší elektrárny budovat úsporně a ve středu Čech, v blízkosti hlavních konsumenta, města Prahy, udržovat potřebné napětí v síti.
Nespotřebovaná energie by se využila v delších obdobích pro chemický průmysl na místě.
Z hluboké nádrže možno vodu poněkud připravenou vésti ku zásobení Prahy a okolí po většině bez čerpání. Jezero přes 50 km dlouhé sloužilo by plavbě tím účelněji, čím méně by voda v nádrži kolísala, tedy se vystačilo především s nádržemi v prameništích a jen v malé míře dočasně, za krajní potřeby odbírala stále doplňovaná voda vlastní.
Výkonné elektrárny dodají energii i do východních Čech a Moravy, kde této méně. Na Moravě možno dodávku výhodně doplnit vodní silou Váhu a parních centrál, pokud by nestačily menší místní elektrárny, spíše opěrné body v zásobení soustavném. Ovšem nejvýhodněji se dá vodní síla Štěchovic, podporována dalším na střední Vltavě a přítocích, využít v okolí Prahy a přispět i k decentralizaci této. Po Vltavě a přítocích splaví se domácí suroviny, jiné přivezou zdola a pomocí vydatného zdroje síly upraví podle potřeby státního střediska i jeho zahraničního obchodu.
Elektrické rychlodráhy umožní spojení zázemí hlavního města s těžko přístupnými okresy podél hlubokého údolí Vltavy. Do Sedlčan stačí 50 km a hodina jízdy, kraj se otevře průmyslovému podnikání a bude záležet jen na dostatečné pečlivosti, aby nekrásnější jeho oblasti byly zachovány a náležitě vypraveny pro letní sídla i stálejší obydlí zaměstnanců hlavního města.
Ve vhodný čas náležitě vybudované Štěchovice slibují kraji veliké oživení ovládnutými živými silami střední Vltavy, které zatím hloubí řečiště, jehož stopy možno hledati i v nejvyšších polohách na Vinohradech. Lze zatím je tušiti jich význam, oceňovaný spíše místními zájemníky než odborníky, které vývoj příliš rychle vede ku světové koncepci v našem nejmodernějším podnikání. Třeba podle Ing. Jílka Štěchovice vyžadovaly zeď asi o 300 000 m3, je to nepatrné v poměru ku „Království“ a Berounce s kubaturou zdi o skoro půl mil. m3. Nebylo-li při obratném vedení podstatných námitek proti dalekosáhlejšímu, jen o málo nižšímu stupni na Berounce, nelze se lekat ani Štěchovic uspokojivě konstruktivně propracovaných s obsahem vody stálým 200 mil. m3 a tolika cennými užitky.
V rukou svobodného státu jest jeho budoucnost, rozkvět na podkladě solidní práce, podporovaný hospodařením s tolika živými silami přírodními, jichž musíme umět výhodně se zmocnit, abychom obstáli v soutěži s národy, jimž otevřený svět jest na moři bližší.
Dr. techn. Fr. Radouš, Hradec Králové, dne 22. října 1922, Triumf techniky 1924
