Planetu máme jen jednu a její zdroje jsou omezené. Lidstvo svou spotřebou výrazně překračuje její biokapacitu a je jasné, že pro přežití budeme muset udělat výrazné změny ve způsobu, jakým žijeme. Jaké přístupy volí lidé, jimž životní prostředí a osud Země nejsou lhostejné? Problematice politiky životního stylu, udržitelnosti a soběstačnosti se v publikaci V souladu s přírodou věnuje Marta Kolářová ze Sociologického ústavu AV ČR. Článek vyšel v časopise A/Věda a výzkum. 

Kuchyní se rozlévá vůně čerstvě upečeného domácího chleba. Maminka do ruky vezme nůž a křupavý bochník nakrojí. Krajíc namaže máslem, jak jinak než v biokvalitě, a džemem z vlastnoručně vypěstovaných meruněk. Do sklenic nalije mléko od souseda farmáře a na talířky přidá čerstvé jahody, které před pár minutami posbírala na zahradě. Na snídani si pochutnává celá rodina. Toto není obrázek typické české domácnosti, ale mohl by být.

Stále více Čechů si totiž uvědomuje dopady svého životního stylu na okolní prostředí, vyznává environmentální hodnoty a snaží se žít v souladu s přírodou. Domácí potraviny jsou nejen šetrnější a ekologičtější, ale také chutnější a zdravější. Rajče utržené ze záhonku vlastní zahrádky chutná vždy lépe než dovezené kamionem přes půlku Evropy. Změna životního stylu, kterou již mnozí obyvatelé mají úspěšně za sebou (a další snad před sebou), se však netýká jen potravin.

Změň sebe, změníš svět
Je mnoho aspektů lidského života – přístup ke spotřebě, ekonomické a ekologické žití, nakládání s odpady a další, na něž se jedinec může zaměřit. Jak je to například s cestováním? Zvolit letadlo, auto, vlak či autobus? Věděli jste například, že se letecká doprava na celkovém oteplování planety podílí více než třemi procenty? Také v Česku jsou lidé, kteří záměrně snižují svou ekologickou a uhlíkovou stopu a s ohledem na klimatické změny se dobrovolně vzdávají létaní a cestování autem. I o nich píše Marta Kolářová ze Sociologického ústavu AV ČR, autorka knihy V souladu s přírodou. V publikaci se věnuje problematice politiky životního stylu, udržitelnosti a soběstačnosti. „K tématu mě přivedl způsob života mé rodiny v dětství, neměli jsme auto, jezdili jsme vlakem nebo na kole. Doma se opravovaly věci, zavařovalo se, šilo oblečení, sbírali jsme byliny. Také jsme hodně pobývali v přírodě.“

Existují různé typy environmentálních hnutí, která se zasazují o ochranu přírody a veřejně se k této problematice vyjadřují. Je tu ale i méně viditelná forma – individuální. Odehrává se v soukromé sféře jednotlivých domácností a vychází z názoru, že změníš-li sám sebe, můžeš změnit i svět. „Volba žít v souladu s přírodou je pro člověka docela náročná. Ačkoli je tento způsob života stále více populární, je minoritní, není běžný. Většinová společnost není takto nastavena a lidé, kteří se snaží žít environmentálně příznivě, narážejí na nepochopení nebo až odpor okolí,“ vysvětluje socioložka, v čem tkví hlavní problém.

Rychlá versus pomalá móda
Jaké oblasti každodenního života eko bio spotřeba zahrnuje? Již byla řeč o stravování a cestování. Co dále? Vezměme si například oblečení. Není to dlouho, kdy se v oděvním průmyslu začaly používat nové termíny. Takzvaná rychlá móda (fast fashion) je snadno dostupná, levná, často nepříliš kvalitní. Výrobci většinou neberou ohledy na životní prostředí ani na pracovní podmínky svých zaměstnanců. Velké množství tohoto zboží pochází z Číny. Protikladem je pomalá móda (slow fashion), která se vrací k dobám, kdy se obuv i oblečení vyrábělo ručně.

Další možností, jak se při pohledu do zrcadla chovat ekonomičtěji a ekologičtěji, jsou second handy, obchody s použitou módou. „Oblečení si kupuji z druhé ruky, a dokonce jsem si šila ručně boty,“ říká socioložka a naznačuje ještě jednu možnost, jak při oblékání „myslet na přírodu“, a tou je vlastní výroba. Pletené svetry od babičky, háčkované ubrusy nebo dětské čepičky nejsou ničím novým. Dnes se k pletení, háčkování, paličkování a šití lidé opět vracejí. Mají tak možnost nejen mít v šatníku originální kousek, ve kterém na ulici nikoho jiného nepotkají, ale také ušetřit výdaje za nákupy oblečení.

Právě móda je ideálním příkladem, jak přiblížit jednu z oblastí, které se Marta Kolářová věnuje, a tou je politický konzumerismus. Jde o spotřebitelskou volbu výrobků a výrobců založenou na politických a etických kritériích. Zákazník si klade otázky typu: zaměstnává firma děti? Jak platí své zaměstnance? Využívá ekologické formy dopravy? Jak přistupuje k plýtvání a odpadům? „Aktivistický diskurz politického konzumerismu zdůrazňuje nejen odpovědnost firem, ale i roli spotřebitelů, kteří mají moc přesvědčit nadnárodní korporace, aby se cítily zodpovědné za negativní dopady svého působení na volném trhu,“ píše se ve zmiňované publikaci.

Odhalení „neetických“ výrobních praktik firem tak vedlo k zavedení sociální odpovědnosti korporací zejména v oděvním průmyslu a dalo vzniknout takzvanému udržitelnému podnikání. Tlak přichází nejen od zákazníků, ale i zaměstnanců a bankovních institucí, které společnostem, jež nedbají na etické a ekologické zásady, odmítají poskytovat úvěry.


Ekologický přístup k módě – second handy. I tam se dají najít zajímavé a kvalitní kousky.

Udělej si sám
Od ručně šitého oblečení už je jen krůček ke kutilství a kultuře DIY (z anglického Do It Yourself). Pokud zvládneme ušít šaty, třeba bychom dokázali vyrobit poličku či koženou brašnu, případně uvařit mýdlo nebo namíchat léčivou směs proti kašli. Do všech těchto činností přístup „udělej si sám“ zasahuje. Kutilství má u nás historické kořeny, populární (a z ekonomických důvodů mnohdy i nezbytné) bylo před revolucí. Dnes se k němu lidé opět vracejí, často však mají jiné motivace. Do popředí se dostávají seberealizace a kreativita.

V přístupu k DIY se prolínají dva aspekty. Příznivci soběstačnosti kladou důraz na autonomii, jde jim o nezávislost, autenticitu a převzetí kontroly nad vlastním životem. Roli hraje také nostalgie. Dělat něco pomalu, postaru, tak jako naši předkové. DIY je především vlastní produkcí. Je to sféra mezi domácností a trhem, spotřebou a výrobou, prací a volným časem. Někdy se označuje termínem „prozum“. Lidem, kteří produkují vlastní výrobky a služby namísto toho, aby si je koupili na trhu, se říká prozumenti.

Hovoříme-li o životních volbách spojených s šetrným přístupem k životnímu prostředí, neměli bychom vynechat ani další důležitý aspekt a tím je nakládání s odpady. Lidé z eko bio subkultury často usilují o „zero waste“. Život bez odpadu je však velkou výzvou. Nicméně i v České republice už fungují „bezobalové“ obchody, kde si lze potraviny a drogerii nakoupit do vlastních nádob. Obalový materiál, plast, papír, sklo a kov, totiž tvoří až čtvrtinu obsahu komunálního směsného odpadu, přičemž by šel alespoň roztřídit do „barevných“ kontejnerů. Další čtvrtinu tvoří bioodpad, který by se zase dal snadno kompostovat.

Jsou i jiné cesty ke snížení množství odpadů? Marta Kolářová ukazuje tu svou: „Bio odpad kompostuji. Dětem jsem dávala látkové pleny. Snažím se nekupovat výrobky na jedno použití. Přesto jsme se obalů nezbavili a k zero waste máme daleko.“

Kdo jsou bionýři?
„Vážím si lidí, kteří překračují své pohodlí a snaží se konat dobro pro ochranu přírody a pro ostatní. Mají ze svého jednání dobrý pocit a žijí v souladu se svými environmentálními a etickými hodnotami,“ podotýká socioložka a na druhou stranu dodává, že aktivita jedince je jen kapkou v moři. Ekologicky udržitelně by se měla chovat celá společnost. Změny budou muset přijít shora, politickými rozhodnutími, i zdola, individuální volbou.

Tito lidé, bionýři, razí určitou cestu a na jejich úspěších či nezdarech můžeme vidět, zda je uskutečnitelná i pro ostatní. Sami jdou spíše příkladem, než aby někoho přesvědčovali. Nejde o žádnou sektu, která by lpěla na jediné možné cestě. Své hodnoty, poznatky a teoretické informace testují v praxi ve svém každodenním životě.

Navíc mnohé aktivity v rámci předestřeného životního stylu jsou podle Marty Kolářové příjemné a přínosné pro zdraví – zahradničení, přirozený pohyb, pobývání v přírodě, harmonie s přírodními cykly či konzumace lokálního, čerstvého a ekologicky vypěstovaného jídla.

Až si zase někdy ráno budeme k snídani připravovat chléb s máslem a džemem, zkusme se zamyslet, zda je pečivo jen rozmražený polotovar, řemeslný pecen z místní pekárny nebo jestli by nebyl nejlepší ještě vlažný vlastnoručně upečený křupavý bochník. A co džem – je vyrobený z českého ovoce? Jaký má vůbec podíl ovocné složky? Neobsahuje příliš „éček“ a konzervantů? Což takhle zkusit vlastní výrobu? Rozhodnutí je zcela na nás.

PhDr. Marta Kolářová, Ph.D., Sociologický ústav AV ČR

Vystudovala sociologii na Fakultě sociálních věd UK, nyní pracuje v oddělení lokálních a regionálních studií v Sociologickém ústavu AV ČR. Ve svých výzkumech se zaměřuje na udržitelný životní styl a spotřebu, politický konzumerismus, dále na sociální hnutí, subkultury a komunity. Je autorkou knihy V souladu s přírodou – Politika životního stylu, udržitelnost a soběstačnost, která se zmiňovaným tématům věnuje a vyšla s podporou programu Strategie AV21 Globální konflikty a lokální souvislosti. Environmentální hodnoty ctí i v soukromém životě: je vášnivou přírodní zahradnicí, pěstuje ovoce, zeleninu a byliny, kompostuje, vyrábí léčivé přípravky, oblečení kupuje z druhé ruky.

Obr. na úvod: Bezobalové obchody už si našly místo i v Česku. Zákazníci nakupují do vlastních nádob a sáčků.