Třetina skleníkových plynů produkovaných lidmi je spojená s provozem budov všeho druhu. V Evropské unii se budovy podílejí 43 % na spotřebě energie, přičemž dvě třetiny z toho představují obytné domy. Zároveň je Evropě v současné době více než 220 milionů budov – což představuje 75 % bytového fondu – energeticky neefektivních, řada z nich je u vytápění závislá na fosilních palivech.

Podle analýzy společnosti Enerdata má proto bydlení vysoký nevyužitý potenciál úspor energie a může se stát jedním z důležitých prvků přechodu na nízkouhlíkovou energetiku. Má to však svá úskalí.

Od roku 2000 ve většině zemí EU sice spotřeba obytných budov klesala zhruba o 1 % za rok, ale tento vývoj nelze připsat zlepšování energetické účinnosti budov. Důvodem byly ceny energií, odpovědnější chování obyvatel a zvyšování podílu zastavěné plochy. Průměrná spotřeba energie spojená s bydlením je v EU v současné době 1,3 toe (tonne of oil equivalent) na jedno obydlí, přičemž mezi evropskými zeměmi existují velké rozdíly od 0,5 toe/obydlí na Maltě po 2,3 toe/obydlí v Lucembursku.

Největší podíl na spotřebě energií v obydlích mají vytápění (65 %), ohřev vody (14 %), elektrické spotřebiče (13 %) a vaření (6 %). Na osvětlení a klimatizaci připadá méně než 1 % energie. Spotřeba, která připadá na vytápění, má od roku 2000 klesající trend, který se však v roce 2014 ve většině zemí EU výrazně zpomalil, zejména v Německu, Francii, Spojeném království a Nizozemsku. Na úrovni celé EU to představovalo snížení tempa z 2,1 % ročně na 0,6 % ročně.

Zlepšení současné situace lze dosáhnout kombinací několika principů. Kvalitnější izolací, která zamezí ztrátám energie, větším využitím fotovoltaických panelů, tepelných čerpadel a úložišť elektřiny a daleko větším nasazením digitálních nástrojů regulace, které umožní automaticky přizpůsobovat vytápění, osvětlení a další systémy počtu lidí a například povětrnostním podmínkám pomocí analýzy dat v reálném čase.

Velkým zdrojem snižování energetické náročnosti budov představuje dekarbonizace celého stavebního sektoru. Ta ale vyžaduje rozsáhlé využívání pokročilých energetických technologií, kterými disponuje jen několik málo zemí na světě. Což může vytvořit nechtěné závislosti a politickou nerovnováhu. Masivní výroba pokročilých energetických systémů je v neposlední řadě založena na dostatku surovin, dekarbonizace stavebního sektoru bude do roku 2040 vyžadovat až šestinásobné zvýšení požadavků na nerostné suroviny.

Dalším problémem je narůstající energetická chudoba obyvatelstva, jen v Evropě je v současné době přinejmenším 70 milionů lidí, kteří už dnes mají problém zaplatit účty za elektřinu nebo vytápění. A jejich počet bude podle všeho stoupat.