Hospodářské úvahy o strojírenském a elektrotechnickém průmyslu za války a po válce

Ing. Jaroslav Pokorný

Loňského roku jsem vám přislíbil, že vám něco povím o stavu našeho průmyslu za války, hlavně však, co se dělá nového u nás a v cizině, pokud nám tato byla přístupná. Musil jsem bohužel odříci slíbenou přednášku. Tím více mne potěšilo, že jste mne nově pozvali letos, abych se zúčastnil našich prvních přednášek v osvobozené vlasti. Pozměnil jsem s vaším souhlasem poněkud thema, protože dnes mohu mluvit o věcech, o kterých bych se nebyl mohl tehdy zmínit. Vždyť zase můžeme a máme si říci otevřeně všecko, co považujeme za důležité a prospěšné, a nemusíme se obávat, že by nám to někdo zakázal, nebo nás proto – jak se dělo za okupace – pronásledoval. A my technikové jsme zvyklí mluvit pravdu, neboť každá sebemenší neupřímnost se nám může zle vyplatit. Výsledek našich prací je lehce kontrolovatelný. Špatně vypočtené stroje, přístroje, vedení nedávají to, co od nich chceme, jen namluvené výhody se nedostaví a neopravené chyby podrývají důvěru.

Těší mne, že je to Brno, kde mohu přednášet za nových poměrů nejdříve, neboť v Brně jsem začal samostatně pracovat jako přednosta velké projekční a obchodní kanceláře. Měl jsem také často příležitost zavítati mezi vás, jako např. v roce 1925, kde jsem vás informoval o prvním turbogenerátoru vyrobeném u nás, v roce 1926, ve kterém jsem zde přednášel o hospodaření v moderních tepelných elektrárnách, pak v roce 1928 o první elektrické lokomotivě vyrobené v Československu. Všecky tyto a podobné přednášky měly zdůraznit, že my v malém Československu si troufáme zdolat v krátké vývojové lhůtě, jakou měla za sebou nově založená elektrotechnická továrna Škodovky, i ty nejkomplikovanější problémy elektrotechnické. A zdolali jsme je s úspěchem, neboť po celý dvacetiletý vývoj u Škodových závodů jste jistě neslyšeli o jednom důležitém objektu, kde by byl výrobek elektrotechnické továrny Škodových závodů selhal. Má cesta do Ameriky v roce 1928, o které jsem referoval na elektrotechnickém sjezdu v srpnu roku 1929 v Budějovicích, mi potvrdila, že nejen v elektrotechnice, avšak i v strojírenství jsme už tehdy dosáhli takové technické vyspělosti, že i američtí inženýři naše práce, pokud o nich byli informováni, uznávali a obdivovali např. naši odvahu, vzít na sebe veškeré nebezpečí pro zařízení na nejvyšší tlaky, kde v Americe se pokusy obvykle děly na risiko podnikatele.

Naše strojírenství a elektrotechnika stály před válkou na světové úrovni, což nám válka – jak dále ukáži – jen ještě dotvrdila; stáli jsme tam dík našim technikům a dělníkům. Důležité bylo ovšem ji trvale hlídat, novými poznatky ovlivňovat a udržovat u každého pracovníka stálý zájem pro každou novotu. V tom jsem viděl úlohu každého vedoucího činitele. Proto jsem skoro ročně psal do našich slavnostních čísel Elektrotechnického obzoru a do Ročenek o vývoji našeho průmyslu a informoval jsem tak naši technikou veřejnost o každé fluktuaci v našem průmyslu a o jejích důvodech. Poukazy na naše vynikající techniky a národohospodáře – jako na Donáta, Šimonka a Brankovského – snažil jsem se pak zpevnit naše sebevědomí. Ale ještě jiným věcem jsem se v Americe naučil. Poznal jsem, jak nesmyslný byl náš konkurenční boj, vystupňovaný tím, že nás bylo po zhroucení Rakouska na poměrně malém území velmi mnoho a stále vznikaly firmy nové. Vrátil jsem se z Ameriky s přesvědčením, že je nezbytně třeba sloučit všecky síly k společnému dílu, což bylo za daných poměrů jen možné uzavřením kartelových smluv. V době světové krise – kol roku 1930 – stala se situace našeho průmyslu nesnesitelnou. Vzpomínám, jak nebylo peněz a jak bylo málo práce. Lidé se propouštěli, o objednávky byl nezdravý boj, ceny a podmínky byly neuvěřitelné. Nechci vám tyto poměry líčit, znáte je z větší části sami. Kartely upravili jsme poměry na trhu tak, že se staly snesitelnými, a to nejen pro výrobu, nýbrž i pro konsumenty, neboť kartely neměly přinést jen výšení cen a tím zlepšení existenčních podmínek výrobních podniků a jejich zaměstnanců, nýbrž i zlepšení kvality dodávek a tím zvýšení výnosnosti podniků našich odběratelů strojírenského a elektrotechnického zboží. Hlavní kartely byly kvotové, tzv. že z celkového obratu byl příděl každého člena kartelu stanoven určitým procentem. Velice různorodé strojírenské a elektrotechnické zboží bylo při tom ohodnoceno a přičítáno na kvotu podle jeho příspěvku ke krytí celkové režie závodu – tedy např. železné konstrukce jen 40 % prodejní ceny. Poněvadž se však příspěvky jednotlivých výrobků na tuto režii počítají hlavně v procentech z mezd, které v sobě obsahují výrobní ceny těchto výrobků, závisel tedy jejich kvotový podíl zhruba na mzdách. Součinnost firem v kartelech byla velmi korektní až kamarádská, vždyť jsme se dělili, abychom podpořili vývoj a drželi kvotu, i o jeden kotel tak, že každý dodával určitou jeho část. Bez kartelů by také nebyla bývala tak lehká dohoda ohledně spolupráce na projektu podzemní dráhy v Praze, největšího to projektu, který byl pro Prahu kdy vypracován. Tu se ukázalo, čeho se dá dosáhnout společným dorozuměním a postupem. Kartely se po prvé začala výroba specializovat a tím i racionalizovat. Tanula mi tehdy už na mysli ještě užší spolupráce a podle ní rozdělení výroby – jak jsem o tom napsal v Ročence z roku 1938. Její provedení nebylo však již možné, neboť jsme stáli před novou světovou katastrofou.

Dnes – po krátké vzpomínce na to, co bylo – chci navázat na tento svůj poslední článek, ve které jsem vyzýval náš průmysl, aby poctivou prací a dobrou vůlí si navzájem pomáhal, kdyby došlo ke krisi. Po mnichovském neštěstí bylo první starostí nás všech, jak si máme pomoci v tísnivých poměrech, do kterých jsme byli zahnáni zradou. Poněvadž všechny důležité zdroje energie se dostaly do rukou Němců, ozval jsem se s návrhem výstavby elektromagistrály, tj. velké dálkové elektrovodné linky, která nás měla aspoň částečně osamostatnit v dodávce potřebné elektrické energie. Po Mnichovu však následovala v zápětí okupace. Německý průmysl našel po částečném zařazení zabraného rakouského průmyslu do válečných služeb pro Německo novou oběť u nás. Největší zájem jevili Němci o náš průmysl kovodělný. Byl jim známý, vždyť s námi často soutěžili na světových trzích, při čemž měli ve své vládě, která potřebovala za každé podmínky cizí devisy pro nákup surovin nezbytně potřebných pro zbrojení, velkou oporu, neboť jim hradila ev. ztráty. Zajímala jich naše kapacita výrobní, naše zásoby surovin, počet našeho osazenstva, jakož i naše organisace. Vždyť se jednalo o zvýšení výroby pro připravovanou válku. Ze začátku do naší výroby valně nezasahovali, ale pozorovali a změny připravovali. Poptávka po zboží u českých firem se napřed odpadnutím pohraničí zmenšila, neboť zákazníci těchto poněmčených území – pokud vůbec kupovali předtím u českých firem – české firmy bojkotovali. Elektrárny a uhelný průmysl, které z velké části byly německým stanovením hranic v území přičleněném k Německu, dostaly brzo německou správu. Tím se i poptávky těchto konsumentů začaly množit u firem německých u nás a v Německu. Německé firmy strojírenské a hlavně elektrotechnické vynakládaly při tom velké úsilí, aby toto nové odbytiště dobyly – jak tvrdily – zase zpět. Měly však určité obavy o odbourání svých cen, neboť na dodávky do těchto území nedostávaly exportní prémie od své vlády a naše ceny byly v mnohých případech nižší. Nezbylo proto – a to Němcům doporučovala i jejich vláda – než navázat s našimi závody jednání o společném postupu, který byl ostatně pro vývoz německou vládou usměrněn. Tato byla nejdříve zahájena mezi svazy průmyslníků u nás a v Německu, při čemž náš svaz byl reorganizován podle způsobu jejich hospodářských skupin. Hájili jsme zájmy našeho průmyslu dohodami našich kartelů s kartely německými, při čemž jsme trvali na naší samostatnosti. Žádali jsme zachování našeho odbytu do zabraného pohraničí. Tato akce se nám úplně podařila. Velký úspěch našeho jednání s Němci znamenal, že jsme u nás zůstali pány, že jsme sem nepustili Němce. Tím jsme zachránili dodávku těch strojů a příslušenství do tohoto území po válce, které byly během války rozdělány a nedokončeny. Je samozřejmé, že počet objednávek silně vzrostl, poměry výroby se však začaly zhoršovat.

Následovaly rychle za sebou předpisy o přídělu surovin a jiných hmot všeho druhu, pracovních a jiných strojů, pracovních sil, zákaz změny cen, mezd, platů, zákaz prací studijních, projekčních, zákaz převzetí objednávek apod. více. Tyto předpisy se stále měnily, a to některé ve velmi krátkých lhůtách – hlavně ke konci války. Zákazníci musili skoro běžně žádat o příděly železa, přísad – pokud ještě nějaké byly – o povolení výroby, o stupeň nutnosti atd. Předpisy, které si často odporovaly, se staly na konec úplně nepřehlednými a dodávky obtížnými, pokud vůbec bylo možno je vyřídit. Scházel často nějaký detail, který měla dodávat továrna, která byla mezitím vybombardována nebo která neměla zaškolené lidi atd. Také naše normy a předpisy měly býti nahrazeny normami a předpisy platnými v Německu. Podařilo se nám však odsunout změnu až na dobu po zakončení války. Později nám byla předepsána lhůta pevná, avšak dost dlouhá, a tak jsme s jejich vydáním započali skutečně krátce před zakončením války a nepotřebujeme jich už vůbec. Podobně to bylo na příklad s výrobou elektrických strojů a transformátorů s hliníkovým vinutím. Pro nedostatek hliníku jsme většinou s touto výrobou ani nezačali. Chyběla nám také kuličková ložiska, za která jsme nenašli náhrady. Známá jest dále organisace tzv. ringů, tj. činitelů sloučených podle oborů, kteří měli zavést omezení typů a úplné rozdělení výroby jednotlivých předmětů na výrobce, kteří k tomu měli potřebné předpoklady. Jednalo se tedy o specialisaci a tím i racionalisaci výroby – ovšem už pozdě. Nebylo přece možné počítat s dodávkou z určitých továren, když denně některá z nich vypadla nebo neměla možnost vyrobit, co se od ní chtělo, neboť byla částečně vyřazena. Mohl bych vám ještě vyložit mnoho detailů, které jsme zažili, nevyčerpal bych tím však ani částečně všechny ty nesčetné nepříjemnosti a velké potíže, které se denně dostavovaly. Byli jsme všichni ve stálém napětí, protože nás denně mohli hnát k zodpovědnosti způsobem u Němců známým, a ani to nemusí být sabotážní akt – kterých bylo samo o sobě dost – a to jen proto, že se předpisy už ani dodržet nedaly, nehledě k případům, které si mohlo gestapo na podkladě nepřesných předpisů a ovšem i bez nich vykonstruovat. Také výzva v posledních válečných letech, aby se postupovalo samostatně, mohla se stát vítaným nástrojem pro gestapácké pronásledování. Vím, že mi ke konci války byl skoro obden hlášen nějaký případ nedodržení předpisů, na které platily kruté testy. Po každé jsem si a našim kolegům říkal: „Bohudík, už to jde ke konci“. Němečtí vedoucí podniků, kterým jsme měli dodávat, ten náš postoj vycítili a byli čím dále vyzývavější, avšak i neklidnější.

Že naše strojírenské a elektrotechnické výrobky patřili mezi nejlepší, o tom svědčí i dvojí zkušenost z dob válečných. Předně jsou naše za války a dodnes skoro trvale přetížené stroje a přístroje ponejvíce od začátku války a většina z nich už mnoho let před válkou v provozu, aniž by bylo došlo ke katastrofálním poruchám. Za války nás to až mrzelo, dnes jsme tomu rádi. Za druhé dávali vážní projektanti velkých německých podniků nám přednost při objednávkách důležitých objektů, jako byly např. 4 velké kompletní turboagregáty po 40 MVA na 3000 ot/min pro Ervěnice, které se zadávaly v Berlíně, přestože jsme tak velké stroje do té doby nevyrobili. Objednány byly v roce 1942 a dosud nebyly dodány, dík „stálým potížím ve výrobě – hlavně rotorů – za války“. Podobně to bylo s kotly, velkými transformátory na 110 kV atd. Německá nákladní lokomotiva, kterou Němci začali vyrábět ve velkých seriích, byla hotovým fiaskem a při tom nebyla přes všechny úspory ani tak lehká a výkonná jako dávno osvědčená typa naše. Bohužel nám řízené hospodářství ztěžovalo každou přípravu pro budoucnost. Co nebylo pro válku nutné, musilo se sledovat velmi tajně. Přesto se můžeme pochlubit, že jsme nespali a při nejmenším jsme studovali nové věci. Vždyť to byla také naše jediná radost v podniku, ve kterém jsme pracovali.

Kartely zachránily našemu kovodělnému průmyslu za války nejméně půl miliardy korun, kterou by byly firmy ztratily, kdyby byla jejich cenová base zůstala taková, jaká byla ve dnech největšího konkurenčního boje u nás, a to až do okamžiku, když bylo naporučeno, že se nesmí ceny zvyšovat. Kartely se udržely přes celou válku, i když byly kvoty zrušeny. Společným postupem kartelových členů byly zmírněny mnohé tvrdosti válečných předpisů. Jejich zásahem se udržela např. cenová hladina i v dobách, kdy ostatní ceny v kovoprůmyslu nabyly nařízenou klesající tendenci.

Nemáme zatím přesný přehled, co se vše udělalo v cizině nového. Omezím se proto jen na stručnou zmínku o některých známých zajímavých výrobcích. Opravdu velký vývoj byl v obráběcích automatech všeho druhu, vyvolaný velkou poptávkou a zvýšenými požadavky, jež se kladly na jejich výkonnost. Tyto stroje se vyráběly za války na pásech ve velkých seriích a svým zdokonalením se staly opravdovými roboty. Vedle nich bylo v Německu a tím i u nás mnoho objednávek na různá rýpadla a někdy i na rýpadla velké výkonnosti. Z časopisů se dovídáme, že za války byla např. v Německu postavena ohromná zařízení na dopravu odklidu při povrchovém těžení uhlí o výkonnosti až 100 000 m3 denně s motory na 4000 kW, při čemž se používalo pásů o šířce 2,5 m. Kombinováním dopravních mostů se dosáhlo šíře celého zařízení až 600 m, při čemž rozpětí jednotlivých mostů se pohybuje kol 200 m a délka výložníků až 170 m. Výška mostů nad kolejnicemi jest až 70 m. Velký zájem byl také pro zařízení plynáren a hlavně i chemických továren na synthetickou výrobu všech možných hmot. Menší byla zaměstnanost pro továrny zemědělské – jako cukrovary, pivovary, lihovary. U nás pokračovaly pokusy na parních strojích bezmazných s uhlíkovými kroužky, jejichž výfukové páry lze užít k topným účelům. V hornictví byla poptávka hlavně po zařízení na úpravu uhlí, jejíž účelem jest roztřídění uhlí a odstranění hlušin. Novým úkolem se stává vyřešení těžby z velkých hloubek. U nás se měl na Ostravsku postavit těžný stroj s motorem na trvalý výkon 5000 kW a špičkový výkon 10 500 kW. Velký převrat nastal ve válcovnách tenkých plechů. V kovárnách byla s oblibou zavedena protinárazová kladiva pro kování v zápustkách. Škodovy závody objednaly pro vlastní velkou kovárnu hydraulický lis na 15 000 tun. Sklářství zavedlo automatickou výrobu lahví podle amerických patentů. Velký rozmach byl také ve výrobě kompresorů. Stavěly se turbokompresory na 120 000 m3/hod.

Poněvadž bohatství důlní v Evropě a hlavně u nás klesá, nutno s uhlím šetřit. Při spalování uhlí v topeništi je národní hospodářství ochuzeno o cenné vedlejší produkty, které se získávají při výrobě koksu z uhlí. Mnoho uhlí připadá však vedle vlastní spotřeby dolů na spotřebu různých podniků – jako hutí, cementáren, cukrovarů atd. – na spotřebu a na domácí otop a poměrně malé procento na výrobu elektrické energie. Dosud není otázka úspor u všech těchto podniků vyřešena. U elektráren a velkých továren se musilo za války využít i toho nejhoršího uhlí a při tom se trvalo na nejlepší dosažitelně účinnosti. Proto hlavně byla věnována kotlům velká pozornost. U nás se zavedly s velmi dobrým výsledkem kotle s tavnou komorou na výkon do 150 tun páry za hod., které mají vedle dobré účinnosti – kol 90 % – výhodu, že dávají zrnitou strusku, již lze dále použít ve stavebnictví, a snižují procento polétavého popílku na míru nejmenší. Hodí se však jen pro kamenné uhlí s nízkým bodem tavitelnosti. Velikost turboagregátů závisí na generátorech, jejichž výkon vzrostl při 3000 ot/min už na 120 MVA – jak se doslýcháme o agregátu, který dodává švýcarský průmysl do Ruska. V Americe se sice stavějí jednotky až do 230 MVA, ovšem však na 1800 ot/min a rozdělené na tři kompletní tělesa, a to na jedno vysokotlaké a dvě nízkotlaká. Až dostane ostatně strojní průmysl od metalurgů materiál spolehlivě vzdorující vyšším teplotám než 500o C, bude možno dáti zmenšit spotřebu uhlí na kWhod. Zatím se podařilo vyrobit plynové turbíny, u nichž se materiál namáhá teplotou o 600o C. Takové turbiny na výkon kol 15 MVA jsou v provozu ve Švýcarsku. V USA jsou také elektrárny vyzbrojené turbinami na rtuťové páry. Taková zařízení pozůstávají z jednotky skládající se z kotle, turbiny a kondenzátoru, ve které obíhají rtuťové páry. V kondenzátoru se vyrobí při sražení rtuťových par sytá pára z chladicí vody, která se přehřívá v přehřívači rtuťového kotle a zužitkuje se v normální turbině. Dosáhne se tím spotřeby asi 2200 kal/kWh, tedy asi o 30 % menší než u dnešních parních zařízení. Kombinace tato jest komplikovaná a nákladná. Pro zajímavost se ještě zmiňuji o tepelném čerpadle, propagovaném ve Švýcarsku k vytápění budov. Ohromná vodní díla jsou ve stavbě v USA u Boulder Dam, Tennessee, s agregáty na 115 MVA při 475 ot/min. Známý je projekt vodní elektrárny na Volze se 17 jednotkami na 200 MVA, 15 kV při 83,3 ot/min. Čím dále tím více se zavádějí vodní elektrárny s automatickým řízením. O velkých vodních projektech se dovídáme z Anglie, která chce zásobovat Wales a západní část země energií získanou z mořského přívalu u ústí řeky Severn, kde má být postavena elektrárna na 1000 MV. Podobné projekty se tam připravují i na jiných místech. Zajímavé jsou také pojezdné elektrárny na 5000 kW, které dodávají americké firmy do Číny.

V elektrotechnice byly za války vyráběny hlavně drobné motory a přístroje k nim na páse. Váhy těchto zařízení klesají – jak vysvítá např. ze zpráv japonských, kde se podařilo vykonstruovat motor o 7 kW na 1800 ot/min, jenž váží pouhých 60 kg. U nás jsme ukončili pokusy s novými vypínači na veliký výkon s magnetickým zhasínáním elektrického oblouku. U nich si vlastní vypínací proud vytvoří magnetické pole, které roztáhne elektrický oblouk na velkou délku a chladí jej v keramické komoře tak, že zhasne. Doufáme, že nám tato jednoduchá konstrukce nahradí jiné komplikované spinače na velké výkony. Pracovalo se také pilně na vývoji praktických a levných stykačů, které snad v budoucnu vyřadí při výrobě na pásech různé dosud zavedené typy. Usměrňovačů se užívá dnes skoro běžně k nejrůznějším účelům. Vedle velkých rtuťových usměrňovačů s mřížkovým řízením, které nahrazují ve válcovnách motorgenerátory, zavádějí se malé suché usměrňovače všude, kde je třeba malých stejnosměrných výkonů. Očekáváme, že v USA byly již místo nehospodárných odporů ve spouštěčích zavedeny pro regulaci trojfázových motorů prakticky propracované střidače, kterými se proud z rotoru se skluzovým kmitočtem mění na proud s kmitočtem sítě a vrací se přes transformátor do sítě. Největší dosud vyrobený transformátor byl dodán firmou ASEA pro Švédsko, je na 120 MVA a na 205/132 kV. S velkou pozorností se sleduje v celém elektrotechnickém světě otázka přenosu energie na tak velké vzdálenosti, že se pro něj už nehodí trojfázový proud vzhledem na velké ztráty. Uvažuje se totiž přenos stejnosměrným proudem na 400 MV, na němž se pracovalo pokusně ve Švýcarsku a prakticky snad už v USA. Četl jsem velmi zajímavé články o přenosu tak velkých energií z vodních elektráren, které lze vybudovati v západních amerických státech (hlavně na Columbia River), že by stačily na zásobení celé ohromné industriální oblasti východoamerické a byly při tom rentabilní. Jsme ovšem velmi zvědaví, co se o těchto neobyčejně důležitých pokusech dovíme v nejbližší době. Ale to ještě není zdaleka všecko. Myslím, že nás čeká řada různých překvapení, neboť i když byla za války věnována celá pozornost výrobě válečné, přinesla vynalézavost při této výrobě mnoho poznatků a praktických výsledků, které se dají jistě využít i při výrobě zboží mírového. Doslýcháme se např. o nových plastických hmotách, které mohou vedle různých lehkých kovů, zavedených za války, mocně zapůsobit na naši výrobu. A co teprve přinese v další budoucnosti za epochální změny elektronika? Jsou jistě na obzoru vyhlídky, které si nemůžeme domyslet.

Není toho sice mnoho, co jsem vám v rámci poměrně krátké přednášky mohl říci o technickém pokroku, o kterém dosud ani všechno nevíme. Snad vám to však jasně potvrzuje, že technika i za války nestála, ba zrovna ne za války. Vybral jsem jen několik význačných příkladů, o nichž by se dalo říci mnoho zajímavých detailů; ale to už ponechávám odborníkům informovanějším. Poznáváme však i z těchto málo náznaků, že nás čeká velká práce v budoucnu, chceme-li si udržet naše postavení mezi světovým průmyslem. A že naše situace nebyla dosud špatná, to mi potvrzuje poslední konference Němců u Škodovky za okupace, ve které známý diktátor výroby Sauer nám dokazoval, že jsou u nás v Čechách a na Moravě všechny předpoklady k velkému průmyslovému rozmachu. Ovšem myslel si tento rozmach ve prospěch Německa.

Po velkých válkách nastávají velké změny hlavně v nazírání lidí na svět. Válka podlomí, ba zničí mnohé ideály, válka a utrpení zbrutalizuje svět, lidé se stávají bezcitnými a egoistickými. Boj o zajištěnou existenci je po válce samozřejmě hlavní starosti každého národa i jednotlivce. Je pochopitelné, že válka normální vývoj zrychluje, neboť za války se odehrávají v době krátké velké změny. Proto vidíme po každé z velkých posledních válek náhlý skok v socialisaci, která je přirozeně v celém civilizovaném světě na postupu. Je velkou úlohou státníků tento vývoj usměrnit a zavést na takové koleje, aby po právě přežité katastrofě nedošlo ke katastrofě nové. K tomu je především třeba postarat se o přiměřené podmínky existenční. A to je také hlavním bodem všech úvah státníků a národohospodářů vítězných států. Je jim při tom ovšem jasno, že nestačí starat se o prospěch vlastní země, že je třeba uvažovat i o prospěchu všech sousedů, a těmi se dnes staly při ohromném vzrůstu aviatiky skoro všechny státy. Myslí se proto nejen na přiměřené zásobování hlavně zpustošených oblastí nezbytnými životními potřebami, nýbrž i na spravedlivé rozdělování surovin, propůjčování dopravních prostředků, na úpravu dluhů a měn, celních hranic, na půjčky a mnohé jiné prostředky, kterými by se uspíšila konsolidace rozháraného světa. Při tom má ovšem i každý z těchto států své vlastní starosti. Nejlépe jsou na tom Rusko a USA. Oba tyto státy jsou soběstačné, mají jak dostatek potravin, tak i surovin ve vlastní zemi, i když válka zásoby pro první poválečné dny vyčerpala aspoň na tolik, že sotva stačí z vlastního Evropě dost dodávat. Obě země a hlavně USA – které dodávaly na základě zákona o půjčce a pronájmu velkou část potřebné výzbroje – mají dnes tak ohromně vybudovaný průmysl (především kovodělný), že by např. USA stačily uspokojit snad takřka veškerou předválečnou potřebu celého světa. I když bude poptávka po mírových výrobcích v prvních poválečných letech i v USA velká, bude muset Amerika vyvážet mnoho zboží, aby trvale zaplnila továrny a přiměřeně zaměstnala své dělnictvo. Vyvážet však chce za měnu stejně hodnotnou, jakou má sama, nebo za suroviny, které by doplnily její zásoby. Proto vidíme její zájem hlavně o Jižní Ameriku, Afriku, Asii a o ostrovy v Tichém oceáně. Při tom se zvažuje podnítit prvovýrobu v zemích zaostalých. K tomu bude třeba nových, co možná dlouhodobých půjček, a tím více ovšem pro zchudlou Evropu. Anglie má měnové starosti potud, aby byla schopna konkurence a mohla výhodně dodávat do dominií, s nimiž má stejný měnový základ. Tato území jí mohou dodat životní potřeby a suroviny za výrobky, které se v Anglii vyrobí. A i když se tyto země za války silně industrializovaly, zůstává jejich potřeba za vlastní výrobou a Anglie sama nemá tak velkou výrobu jako USA. Zmiňuji se o těchto věcech proto, abych ukázal, že když už tyto bohaté státy mají své potíže, oč jsou větší u nás ostatních.

V Československu stojíme před velkými úkoly, při čemž jsme na tom v mnohém ohletu lépe, než ostatní evropské země s velkým průmyslem. Nám zůstal náš průmysl skoro zachován. Naše zemědělství je na takovém stupni, že se můžeme z nouze uživit z produktů vlastní země, i když je momentálně ještě manko, vyvolané hlavně velkou spotřebou v dobách válečných, nedostatkem lidí, dobytka, hnojiv a strojů. Neutrpěli jsme velkých válečných škod ve srovnání s jinými zeměmi – např. s Holandskem. Uvolní se pohraničí, ve kterém můžeme zaměstnat část svého dělnictva. A přece jsou úkoly, které nás čekají, velké, neboť musíme odklidit válečné škody a přivést život do normálních kolejí, chceme-li se dopracovat blahobytu všech. Nemáme velké bohatství pod zemí a i na zemi nejsme pro normální výživu soběstační, nemáme kolonií, které by nás živily, máme však zdravé ruce a mozky. Náš kapitál je naše výrobní zdatnost, můžeme jen vyvážet výsledky své práce a za ně dovážet scházející výživu a potřebné suroviny. Proto voláme všichni: „Pusťme se s chutí do práce“.

Strojírenský a elektrotechnický průmysl má mnoho dobrých vyhlídek do budoucna, bude-li schopný konkurence. Začalo se uvažovat, jak se dá dosáhnout této soutěživosti. Naznačil jsem na jiném místě, že nás tuzemsko neuživí, protože je nás tu moc. Naše závody vzrostly, a i když byly částečně rozbity, jsou zase ve stavbě a přebíráme velké podniky, které sem – hlavně do pohraničí – přestěhovali Němci. Vývoz je zatím silně omezen a výroba ještě slabá. Továrny u nás nejsou dobudovány, potřebují nová zařízení, v pohraničí nejsou dostatečně obsazeny, chybí suroviny a dovoz, nepracuje se naplno, což dokazují chystaná nařízení. Pro konkurenční schopnost – hlavně v exportu – se hledá východisko z této situace přesnou specializací, která – jak jsem se zmínil – byla už na programu velkých firem, a která se snad dá za nových poměrů provésti poměrně rychleji, zvláště dojde-li ke znárodnění velké části tohoto průmyslu. Specialisací dojdeme k racionální výrobě seriové, jak je zavedena ve velkých průmyslových státech. Znárodnění umožní výstavbu výzkumných ústavů, bez nichž se dnešní průmysl obejít nemůže, chce-li se udržet na světové výši. Tyto ústavy budou nejen zkoumat každý produkt, než se dá do seriové výroby, nýbrž otevřou nám i cestu k výrobě nové, neboť chceme stát vedle velkých průmyslových zemí jako rovní s rovnými. I když měřítko našich ústavů bude menší, nemusí být tyto ústavy proto méněcennější. Vynasnažíme se vyvážet hlavně výrobky, které vyžadují co nejvíce mezd, tedy podle kartelového ocenění s největším koeficientem, a které spotřebují nejméně surovin, jichž máme na mále. Budeme tedy vyvážet práci mozků a rukou. Budeme snad moci lépe konkurovat s výrobky individuálně provedenými než hromadně seriově vyrobenými, tedy s důmyslnými stroji speciálními, kterých není taková velká spotřeba jako strojů běžných. Myslím na příklad na automatické stroje na výrobu cigaret. Tu bude naše soutěživost snažší proto, že se o ni nebudou tak ucházet země s velkou seriovou výrobou strojů všude užívaných a proto vyráběných na sklad ve velkém, jako jsou na příklad automobily nebo ledničky apod. Neboť při vší naší zdatnosti budou mít tyto země pro takovou výrobu a distribuci vždy více prostředků k disposici než my.

Naznačil jsem již na jiném místě, že náš export byl již před válkou jiný než vývoz našich tehdejších konkurentů Němců, jejichž soutěživost zatím odpadá. Získávali jsme objednávky za dobré ceny, když jsme dodávali celé továrny a převzali za ně celkovou záruku, takže jsme tím zbavili zákazníka starostí o dobrý chod podniku. K podpoře vývozu založily ostatně některé firmy – jako např. Škodovy závody – zvláštní společnosti na výměnu našeho zboží se zbožím s ciziny. Tyto společnosti nakupovaly např. koberce z Iranu, aby naše závody mohly za ně dodávat stroje. Řekl jsem, že i znárodněný průmysl může jít stejnou cestou, jenže na místě jedné firmy převezme záruku konsorcium československých firem, při čemž každý dodá část, kterou speciálně vyrábí. Současně musí být uvážen a patřičně vybudován zmíněný nákup s ciziny. Myslím však, že musíme k tomu účelu předně zorganizovat naše projektování a prodej. Musíme se stát poradci našich zákazníků. Vím, že nám taková akvisice přinesla nejlepší výsledky. K tomu je však třeba dobrých odborníků jak u nás, tak i na místě prodeje. Musíme pro tuto činnost naše inženýry, techniky a montéry zvláště vyškolit. Proto jsem se už více než deset let věnoval výchově našich odborníků v tomto směru tím, že jsem začal psát odborné knihy pro projektanty a provozní techniky, pro které nebylo u nás mnoho souvislých publikací a i v cizině jejich moc málo, přestože je takových odborníků v praxi vždy více než výpočtářů a konstruktérů. Ostatně sestavit správný generální projekt je úloha zrovna tak těžká, jako vypočítat a prokonstruovat stroj. Při tom špatný generální projekt se často vůbec nedá dodatečně napravit, kdežto nevyhovující stroj se dá ve většině případů nahradit novým. Chci proto v této své činnosti dále pokračovat. Z téhož důvodu jsem doporučoval a doporučuji i dosud intensivnější součinnost technik a průmyslových škol s průmyslem a rozšíření jejich vyučovací látky o předměty, kterých potřebují technici při projektování a akvisicí. Na tomto poli nás čeká mnoho důležité práce.

Poněvadž se teď ve vládě jedná o zestátnění, resp. znárodnění mnoha podniků, chci se zmínit, jaké následky bude mít tato změna na náš strojírenský a elektrotechnický průmysl. Je zajímavé, že ve starém státě, ve kterém vlastně teprve za nového režimu povstal velký průmysl – v Rusku – je celá výroba zestátněna, kdežto v nové Americe, jejíž průmysl je nejvyspělejší, se zatím na jeho soukromém vedení nic nezměnilo. Jak je známo, oba způsoby za války neselhaly, oba přispěly k vítězství proti společnému nepříteli. Nelze tedy říci, že by jeden z obou systémů měl po této stránce absolutní převahu nad druhým. Řekl jsem však už, že v celém civilizovaném světě jest socialisace na postupu, což vidíme nejlépe na třetí velmoci, která válku vyhrála, na staré konservativní Anglii. I tam se začíná uvažovat o zestátnění nebo znárodnění některých odvětví průmyslu jako drah, výroby a distribuce elektřiny a dále i dolů a průmyslu zbrojařského. Jak se však zdá, má to býti provedeno poznenáhlu a po důkladném promyšlení. Nejdříve bude provedena změna asi v těch oborech, které jsou u nás už zestátněny resp. aspoň znárodněny. Ptáme-li se po účelu této změny, vidíme jej především v tom, aby trusty, kartely a podobné privátní útvary si nemohly osvojit úplné ovládnutí důležitých životních potřeb, surovin nebo i důležitých vynálezů a aby se tak nestaly diktátory, kteří by mohli svévolně vehnat státy do nových katastrof; v dalším jej vidíme pak v tom, aby nezneužili své moci k vykořisťování zaměstnanců – hlavně v dobách špatných. Stát, jako takový, musí vždy hájit zájmy celku a může přebytky z roků dobrých nastřádat pro roky zlé. Jistě nemůže být proti takovému stanovisku námitek, jedná se jen, aby dosavadní majitelé nepřišli o výsledek své mnohdy dlouholeté práce a aby zestátněním nebyla výnosnost podniků podvázána. Záleží při tom hlavně na organisaci, vedení a kontrole zestátněných podniků, z čehož mají někteří kritikové obavy, poukazujíce na těžkopádnost státního aparátu, což vidíme někdy např. u drah, které nejsou dosud vedeny podnikatelským způsobem. Někteří odborníci vidí proto rozdíl mezi zestátněním a znárodněním. Přičítají při tom podnikům znárodněným větší volnost a přizpůsobivost jejich organisace a vedení měnícím se potřebám a očekávají u nich proto větší pravděpodobnost uspokojujících výsledků. Máme možnost sledovat jen zestátnění celého průmyslu v SSSR, které se však nedá stoprocentně aplikovat na naše poměry. Předně se tam za nového režimu teprve začalo správně industrializovat a je jistě rozdíl, dělá-li se něco nového nebo má-li se stávající předělávat. Za druhé jistě ani v SSSR ze začátku všecko neklapalo tak, jak by si to byli iniciátoři přáli. Ovšem v Rusku, které není odkázáno na dovoz surovin a je velmi bohaté, nezáleží na tom tak jako u nás, když se na první pokusy doplácí. U nás máme předělat průmysl, který dobře prosperoval, a nemáme tolik prostředků, abychom se mohli dopřát velkých ztrát na pokusy. A za třetí jsme – jak jsem se už zmínil – hlavně odkázáni na vývoz, na který doplácet nemůžeme, protože nemáme z čeho, nechceme-li se ochudit. Proto musíme postupovat tak, aby nedošlo v našem hospodářství k velkým otřesům. Zdá se mi však, že to není žádná náhoda, že máme u nás pro takovou organisaci a vedení i kontrolu docela dobrý vzor v našich všeužitečných elektrárnách, který se dobře osvědčil. Všeužitečné elektrárny mohou se nejdříve a nejrychleji přizpůsobit novým požadavkům, aniž by se musela jejich organisace a vedení ze základů měnit. Podle zkušeností, získaných v těchto podnicích, může se pak pokračovat v přeměně ostatního průmyslu, při čemž se musí přihlížet k zvláštnímu charakteru každého z nich. Rozhodně je na místě, držet se při tak důležitých zásazích do životních částí našich největších závodů starého přísloví: „Dvakrát měř, jednou řež“.

Elektrotechnika ve výstavbě Československa, ESČ 1945