Podstata a vývoj soustavného hospodářství vodního

Příspěvek k systematice vodního hospodářství

Voda náleží k nejvýznamnějším základním součástkám přírody a její důležitost jest nerozlučně spojena s veškerým životem na zemi. Zejména potřeby života člověkova upínají se k vodě od prvních projevů tohoto života a jeho kulturní stav vede k tomu, že nyní a v budoucnu čím dále více porostou nároky na vodu a na služby, které tato může lidstvu poskytovati. Jest samozřejmo, že musí býti do využití vody zaveden účelný pořádek a že lidstvo musí se postarati o vybudování cílevědomého systému vodního hospodářství. Čím dříve se k němu propracujeme, tím lépe. Jedno z velmi starých orientálních přísloví, které právě zde jest velmi přiléhavým, radí: „Kopej svoji studnu dříve, nežli máš žízeň“. To platí i zde a nebádá nás, abychom prozíravě připravovali si budoucnost, a to zvláště uspořádáním vodního hospodářství. Úvahy dalších statí mají přispěti k objasnění různých otázek, které se vztahují k vodě a k hospodaření s vodou na zemi.

A. Vztah člověka k vodě.

Z historie lidstva vůbec a z prvků i základů jeho technické kultury jest zvláště nápadně zřejmo, že člověk od nejstarších dob obíral se na každém kroku svého života elementárním živlem přírodním – bez něhož byla by nemyslitelnou existence lidstva – vodou ve všech jejích podobách.

Voda jest nejen základem veškerého organického života, který se může vyvíjeti a prospívati jedině za její přímé účasti, tj. vlivů příslušných vlastností jejích a dále za spolupůsobení světla a tepla slunečního, ale i po stránce mechanické a anorganické jest živlem nepostradatelným. Význam jejího koloběhu v přírodě jest nesmírný a není proto divu, že člověk již od pradávna snažil se zavésti účelné a organicky soustavné hospodaření s vodou tak, aby ji měl stále k disposici pro veškeré svoje potřeby. Sídla svá budoval vždy v největší blízkosti vod, i když nehledal za jich přirozenou hradbou ochrany před nebezpečnými sousedy (stavby kolové) a tak shledáváme, že i lidstvo, i jeho kultura šířily se od nejstarších dob kolem jezer, podél břehů moří a údolními řek postupně do vnitrozemí. Voda ukájela vždy nejen bezprostřední požadavky jeho žití, ale stávala se lidstvu i nezbytným pomocníkem v jeho činnostech. Netřeba se tedy nijak podivovati všem snahám o odstranění nedostatků všude tam, kde je příroda i v tomto směru s sebou přinášela. Člověk od nepaměti napomáhal přírodě podle svých schopností a nestačily-li mu přirozené pomůcky, sahal k prostředkům kouzelným; shledáváme se proto v historii lidstva s posvátnými studánkami i potoky, s různými druhy kouzel k vyvolávání deště (např. u Římanů „dešťový kámen“ – lapis manalis, v Řecku polévání nahé dívky – Danae – vodou, prosebná procesí uchovaná i do dob křesťanských) apod. Kouzla ovšem svými účinky nepostačovala a člověk tak, jak nabýval zkušeností, vždy hledal i přirozené prostředky, aby dovedl v případech, kde jest příroda skoupou i kde jest nadbytečně štědrou, zmírňovali důsledky toho; lze tvrditi, že až do nejnovějších dob dospěl v tom směru k prostředkům, které mu to umožňují v největší míře. Připomeňme si nejjednodušší jevy takové lidské snahy v šeré minulosti; lidstvo dovedlo si přiměřenými přirozenými prostředky pomocí vody i z pouští vykouzlili ráj a udržovati jej podle libosti dlouho: příklady nalézáme v zavlažovaných krajích Mesopotamie, Číny, Indie, Egypta, starověké Baktriny a Sogdianu v Turkestanu, v odvodněných územích okolí Říma atd.

Jak mocně tyto starověké vzory využití účinků vody působí až do dob nejnovějších, lze posouditi nejen z reálných obdobných činů nové doby, ale i z geniálních nápadů Francouze Jacquesa Lebaudyho († z jara 1919), které před světovou válkou vzbudily pozornost světové veřejnosti. Lebaudy zanášel se myšlenkou a konal i skutečné pokusy vrtáním za vodou, jak přetvořiti Saharu v obyvatelnou zemi a tak obohatiti lidstvo o nesmírnou rozlohu plodné půdy. Od francouzské vlády dostal koncese nad veškerým územím, nikoliv z pochopení jeho snah, nýbrž spíše s příslušnou dávkou ironie a veřejnost jej obdařila pojmenováním „saharský císař“ Není však vyloučeno, že svět se jednou k této myšlence vrátí, jako se stalo v mnohém, co v daném okamžiku zdálo se utopií.

Boj člověka o život odehrával se neustále ve znamení jeho úsilí, aby si bezvýhradně podmanil vodstva; vždyť tato jsou z nejdůležitějších faktorů, jež podmiňují život jakéhokoliv organismu – ať rostlinného, ať živočišného – a které v blízké i vzdálenější budoucnosti očekává i další nemalý úkol po smyslu anorganickém, v prvé řadě ovšem mechanickém (vodní síly, doprava na vodě aj.).

V úpravách vodních byl vždy na prvém místě očekáván účin bezprostřední (zavodnění, odvodnění, ochrana regulacemi, plavba), úkoly jiné nebo další nebývaly jim nejprve přikládány; s počátku po dlouhé doby nebylo ani uvažováno, že by byly při nich i vlivy druhotné. Lze se však právem domnívati, že již pozdní středověk počínal si poznenáhlu uvědomovati také sekundární význam soustavných a větších úprav vodních; nikoliv bez hrdosti můžeme poukazovati na to, že právě ve snaze předků ve vlasti naší, kteří v cílevědomém zakládání přečetných rybníků odhodlali se zvyšovati rybaření, lze spatřovati také uvědomělou již snahu přispívati rozhojněnými a zvětšenými plochami vodními a také upravením odtoku vody i ke zvýšení výparů v ovzdušných vrstvách, kde zvětšení srážek, čili napomáhali k vytváření co nejpříznivějších poměrů klimatických.

Tak shledáváme se již v kronice Beneše z Veitmile při líčení panování krále Karla IV. s těmito slovy: „Vystavěl také v rozličných místech rybníky mnohé a království tomuto velice prospěšné. Což znamenajíce, páni, rytíři, řeholníci a obecní lidé zakládali všude vinice, zahrady a stavěli rybníky, díky bohu vzdávajíce, že jim dal takového knížete, pod jehož panováním všecko se jim dařilo.“ Pelz zmiňuje se, že Karel IV. dal zřizovati rybníky nákladem státním „ut regnum nostrum pscibus et vaporibus abundaret“ (tj. aby naše království rybami a vláhou slynulo).

Tendence takovéto dovedeme v dnešních dobách plně oceniti právě proto, že nejsme vlastně dále, ba že jest nám dříve napraviti velké chyby dob pozdějších a nahraditi nastavší zatím úpadek, než budeme moci jíti dále a technickými prostředky, které jsou ovšem stále bohatější a dokonalejší, nalézti cesty, jimiž bychom mohli účinně působiti na klimatické poměry, které byly tak zhoršeny v neposlední řadě i postupující civilizací (např. vykácením lesů, upřílišněným odvodňováním aj.).

B. Voda v přírodě a její oběh.

Voda jest na povrchu zeměkoule rozdělena velice nestejnoměrně; na sever i na jih od rovníku prostírá se téměř kolem celé zeměkoule – pokud nejsou zde moře – pruh pouští, na kterých jest jen málo míst s takovými podmínkami, jež by mohly člověka lákati k osídlení; název „poušť“ jest právě těsně spjat s územím, které zůstalo pustým pro úplný nedostatek vláhy. V jiných částech jest naopak zase takový přebytek vod, že nastává zbahnění krajin, jinde není ani přebytku ani nedostatku vláhy, avšak v těchto nejpříznivějších podmínkách stoupla zase nepřetržitě populace do té míry, že člověk musil také zde zasáhnout do koloběhu vodního, aby dokonale byly ukojeny veškeré jeho požadavky k vodě, zjednána ochrana jeho života a majetku a opatřen pomocný zdroj pro jeho různé činnosti (zavlažování, odvodňování, vodovody, stokování obcí, úprava bystřin a řek, splavnění jich, vytvoření umělých vodních cest a umělých jezer, využití vodních sil apod.).

Moře světová (Tichý oceán – 175,000. 000 km², Atlantický oceán 89,860.000 km², Indický oceán – 74,890.000 km², Jižní – 14,580.000 km² a Severní ledové moře – 11,509.400 km²) s moři vedlejšími (jako Středozemské, Severní, Černé, Baltické) pokrývají asi 364,735.032 km² (podle Baldita 360,000.000 km²), tj. přibližně 71,5 % celého povrchu zemského (509,951.000 km²); souš naproti tomu má rozlohu 145,215.968 km², tj. asi 25,5 % povrchu. Dohady o skutečném množství vody na zeměkouli nejsou bez zajímavosti. Schott odhaduje obsah oceánů s vedlejšími moři na 1300 milionů km². Jezera vnitrozemská nemají podle Halbfaße více než ¼ milionu km³ a stejně i množství, řekami protékající, které jest velmi proměnlivé, nelze odhadovati větší hodnotu, než také ¼ milionu km³, tedy úhrnné množství jich – asi ½ milionu km³ – jest příliš nepatrné v poměru k obsahu moří 1300 milionů km³. Proto také moře již od nejstarších dob geologických mají rozhodující význam na utváření poměrů i na pevnině, která většinou vznikla na jejich dnech; moře jsou stále sídlem sedimentace a proto nikoliv neprávem zovou se moře kolébkou zemí. Zatím co nejvyšší vyvýšenina na zeměkouli dosahuje 8840 m (Mount Everest v Himalájích), byly v oceánech zjištěny tyto hloubky: v Tichém (Velikém či Pacifiku) 9427 m (střední hloubka 3780 m), Atlantickém 8340 m (střední hl. 3330 m), Indickém 6205 m (střední 3600 m), Severním ledovém (arktickém) moři 4845 m (střední 3300 m), Jižním ledovém (antarktickém) moři 3600 m (střední 1100 m), Středozemském (2,608.600 km²) 3970 m (střední 1330 m), Severním (německém, 636.200 km²) 808 m (stř. hl. 89 m), Baltském (východním, 358.000 km²) 395 m (stř. hl. 67 m) atd. Průměrné prosté výšky pevnin jsou daleko menší: Asie 940 m, Ameriky 610 m, Afriky 620 m, Evropy 290 m, Austrálie 260 m (celé země celkem 680 m); již z toho jest patrno, jakou převahu má na zeměkouli obsah vodstev.

Nepatrný obsah vod vnitrozemských (jezer, řek apod.) v poměru k obsahu oceánů a vedlejších moří neznamená však nikterak, že by význam jich byl menší, ovšem jest redukován ve svém dosahu pouze na menší území. K posouzení uvádíme v přehledu nejprve velikosti nejdůležitějších jezer v jednotlivých světadílech.

K povrchovým vodám nutno také čítati průplavy. K nejznámějším největším patří tyto:

• Suezský v Africe (z Port Saidu u Středozemského moře do Suezu u moře Rudého), hloubky 8 m, délky 160 km; vybudován 1859-1869;
• Korintský v Řecku, hloubky 8 m, délky 64 km, otevřen 1893;
• Severoněmecký z Brunsbüttelu do Holtenavy v Kielské zátoce, hloubky 9 m, délky 98,6 km; otevřen 1895;
• Ejdorský v délce 172,7 km a hloubce 3-4 metrů;
• Panamský (v Kolumbii) z Colony při Atlantském oceánu přes Kordillery k oceánu Tichému délka 75 km, hloubka 8,5 m;
• Nicaragua ze San Juan del Norte přes Rio San Juan, jezero Nicaragua a Rio Grande v délce 273 km;
• Perikopský z Perikopu do Jeničejska v Rusku o délce 118 km;
• Japonský z Tsuru přes Otsu do Rokujeja v délce 37 km.

Uvedli jsme podrobněji vše, co patří k povrchovým vodám na zemi, aby lépe vynikl význam jich pro lidstvo a ovšem i velikost úkolů vodního hospodářství. Z prostého výpočtu vyplývá, že jde o bohatství ohromného rozsahu a že jeho důležitost pro lidstvo není nijak snížena tím, že obsah všech povrchových vod nad zemí jest v poměru k obsahu moří nepatrným.

Odhad množství vody podzemní a vody atmosférické jest daleko obtížnější než u vody povrchové; vymyká se jakékoliv pravděpodobnosti, neboť obojí jest neobyčejně měnlivé. Jsme v tomto směru odkázáni jen na přibližné dohady. Fritsche na základě ombrometrických map vyšetřil, že celkový obsah srážek nad soušemi kolísá kolem 111.940 km³, ± 16 km³, nad moři pak činí 353.360 km³, takže celkové srážky nad veškerým povrchem zeměkoule lze páčiti na 465.300 km³, tj., přibližně na tolik, kolik činí obsah jezer a řek na zemi dohromady. Pokud se týče vody podzemní, nesetkáváme se v literatuře ani s přibližnými dohady.

Veškerá zmíněná nesmírná množství vody jsou na zeměkouli v neustálém koloběhu, který zachovává ve výparu a ve srážkách rovnováhu. Jedna část vody srážkové se vypařuje, jedna část vsakuje se do půdy a zbytek povrchově odtéká. Voda vypařená do ovzduší jest zdrojem nových srážek, voda podzemní dříve či později dostává se při svém pohybu do vod odtékajících, a jednak vypaří se z části také, jsouc zabrána rostlinnými kořínky pro potřebu rostlinstva; část jí zabírají i nerosty a poutají jako vodu krystalinickou. Ostatní voda povrchově odtéká, ze srážek, pramenů i spodních vod vytváří ručeje, potoky, řeky, veletoky, vlévá se jimi do moří a z těchto zase výpary, větry nad pevninou zaháněnými, dostává se znovu do oběhu přírodou. Voda rostlinstvem a živočišstvem spotřebovaná má koloběh rychlejší či kratší; život biologický urychluje výpar a vrací tedy vodu velmi brzo zase novému pochodu a přeměnám jejím v přírodě. U komplexů lesních porostů bylo pozorováno, že pod nimi jest hladina spodní vody hlouběji než mimo ně za poměrů jinak stejných; lesní porosty odvodňují půdu dosti značně, neboť potřebují mnoho vody k úkonům fysiologickým, zvláště transpiraci.

Množství vody na zeměkouli jest zcela určité a kvantitativní změny jeví se pouze v jednotlivých jevech vody, ve kterých tato přírodou cirkuluje, jest lidstvem a i jinak přírodou spotřebována a opětně vracena dalšímu koloběhu; jest tudíž nutno stále zajišťovat rovnováhu mezi tímto neměnitelným celkovým kvantem a stále stoupající populací světa a nároky jejími na vodu soustavným obhospodařovacím systémem, vědeckým řízením technicko-hospodářským, administrativním a distribučním.

Člověk nemá vůbec v moci bezprostředně měniti množství ovzdušných srážek, nýbrž pouze částečné jevy jich a to výpar; odtok a vsakování; jen na vzájemný poměr jich můžeme technicky působiti a jej podle potřeby měniti. V tom právě spočívá princip soustavného hospodaření s vodstvem na zemi; všeobecně platí, že správné hospodaření vyžaduje vhodnou organisaci, tj. metodu a pořádek ve výkonech pracovních. Racionelní hospodaření nepřipouští zajisté, aby upotřebení ovládnuté vody dělo se pouze jednostranně, např. jen k vývoji organismů, nýbrž musí pečovati též o současné a rovnoměrné použití k mnoha jiným účelům. Jedno užití nesmí vylučovati druhé, ba ani omezovati jen v míře sebemenší, leda pouze v případě nejkrajnější nezbytnosti. Jest zcela přirozeno, že na prvém místě musí býti vždy pamatováno při tom na účely vegetační a na požadavky veřejného zdravotnictví: na těchto šetřiti nelze, jsou to potřeby povahy primérní. Na druhé straně nesmí hospodaření vodstvem omezovati se např. jen na vody tekoucí, musí si všímati i jiných jevů, neboť vzájemná závislost podmiňuje i organický systém hospodářský; tím vším jest dán požadavek soustavnosti.

Voda tekoucí stala se nejdříve předmětem činnosti lidské a to jednak proto, že přivádění její umožňovalo život organismů i v pustinách a že tato voda dávala člověku motorickou a dopravní sílu (vodní kola, lodi aj.) a jednak proto, že v této podobě stávala se voda často živlem škodlivým, ba nebezpečným a člověk musil se jí brániti. Plynulý a nezastavitelný proud tekoucích vod váže velmi těsně nejen zájmy, ale i zájemníky a to, jak ve vlastní zemi, tak i ve značné míře mezinárodně. Během dob stala se však i voda nadržená (stojatá) a voda podzemní (pramenitá, spodní, o napjaté hladině, obyčejná i minerální) a konečně i voda zužitkováním znehodnocená (voda odpadní, splašková) předmětem bedlivé pozornosti člověka, jehož vývoj poměrů nutil k tomu, aby i zde energicky zasahoval a systém vodního hospodářství prohluboval a zdokonaloval. Došlo k rozvoji velmi rozmanitých prací technických, k nimž popudem byly na jedné straně momenty klimatické, hospodářské a sociální, na druhé straně momenty ethické a hygienické a k nimž přistupují zvláště v posledních dobách markantně i momenty politické – mezinárodní v to počítaje. Momenty politické hrály v hospodářství vodním velikou roli již ve státech starověkých a jest zřejmo, že v tom směru se historie opakuje (snahy Angličanů v Egyptě, Habeši, Mesopotamii atd.).

C. K čemu příroda potřebuje vody.

Nezbytnost a význam vody v přírodě jest mnohonásobný a to:

I. Ve směru primérních potřeb přírodních:

1. po stránce biologické pro potřeby organického života člověka, zvířectva a rostlinstva; každý život organický při určitém nedostatku vody hyne; pro značnou skupinu živočišstva jest voda vůbec nepostradatelným prostředkem pro její život (ryby aj.); obdobně jest tomu i u určité části rostlinstva (flora vodní, bahenní apod.);
2. po stránce mineralogické, neboť nerosty poutají určitou část vody jako vodu krystalinickou;
3. po stránce geologické, geognostické a pedologické; přetváření kůry zemské a jejího povrchu předpokládá účinek fysikálních, chemických a dynamických sil vody, která jest také nezbytným zdrojem veškeré sedimentace; v největší míře podá na váhu působení vody na vrstvu zemědělsky obdělávanou, zhruba si 2 m mocnou, neboť člověk může na regulaci tohoto vlivu technickými prostředky působiti a vytvořiti nejpříznivější poměr půdy k obsahu vody a vzduchu pro cíle vegetační;
4. po stránce klimatické; voda ve formě výparů a srážek atmosférických a blízkost její ve větších nahromaděných množstvích (mořích), má vedle slunce největší vliv na utváření se poměrů klimatických, zvláště tzv. proudy mořskými a vtiskuje krajinám specifický charakter, takže klima jejich zoveme buď vnitrozemským, nebo přímořským; jich ráz se velice při tom od sebe liší, byť i ležely v téže zeměpisné šířce zeměkoule

II. Ve směru sekundárních potřeb živočišstva, zvláště lidstva.

1. po stránce mechanické; člověk potřebuje nezbytně vody k účelům očistným (koupele, mytí, praní) svého těla, pokrmů, oděvu, nářadí, obydlí, ulic, hospodářského zvířectva, ku splachování odpadků z domácnosti, k určitým pochodům ve výrobě průmyslové, k účelům dopravním (plavba), k získání pohonové energie, buď přímo poháněním vodních strojů tekoucí vodou (vodní kola, turbiny), nebo nepřímo napájením parních kotlů k výrobě pohonné páry či použitím generátorů k výrobě pohonného plynu Dowsonova, dále k výrobě energie elektrické, k výrobě ledu a mn. j.;
2. po stránce mechanicko-chemické, chemické neb chemicko-bakteriologické pro určité skupiny výroby průmyslové, zvláště tzv. organické (např. zemědělsko-chemický průmysl);
3. po stránce mechanicko-chemicko-biologické; potenciální energii vod lze transformovati v motorickou, tuto v elektrickou a pomocí této vyráběti energii vitální v podobě dusíkatých hnojiv poutáním atmosférického dusíku; dusíkatých hnojiv vyžaduje naléhavě intensivní zemědělství ku kvalitativnímu i kvantitavnímu zlepšení produkce rostlinné, jež dále může dávati lidstvu lepší a hojnější výživu; těchto dusíkatých látek potřebuje se také k výrobě třaskavin a v nich slouží jak blahodárným (u provádění staveb), tak i ničivým účelům lidstva (potřeby válečné, střelivo, dusivé plyny);
4. po stránce hygienické; dodávání zdravotně nezávadné vody v nadbytečném množství pro požívání i pro užitkové účely člověka (vodárenství), jakož i urychlené odvádění vody použitím znehodnocené mimo populační střediska a vhodná úprava těchto odpadních vod (stokování obcí, čištění a využití splaškových vod), zvyšuje zdravotnost obyvatelstva, povznáší jeho tělesnou kulturu a znemožňuje v zárodku katastrofy z epidemických nemocí; levně z vodní energie vyrobená energie elektrická dává i lékařství vydatnou pomůcku k ulehčení a uzdravení nemocných (léčba mechanická, elektřinou, světlo Roentgenovo aj.); kromě toho voda sama slouží ve vhodném použití jako léčba (poukazuje se na starší metody Priesnitzovy, Kneippovy aj.) a je-li vodou minerální, tu účinky jejího používání se blahodárně stupňují (balneologie a balneotechnika).

III. ve směru výsledných a úhrnných účinků na činnost lidstva:

1. po stránce národohospodářské: účelně upravené používání vodstev a hospodaření vodou na zemi jest mocnou oporou hospodářské činnosti člověka; využití vody tuto činnost usnadňuje, zlevňuje, zlepšuje a rozhojňuje a před škodami živelními ochraňuje (doprava po vodě, využití vodních sil, odvodnění, zavodnění a postřik pozemků, regulace toků, hrazení horských bystřin, rybníkářství, stavba údolních akumulátorů, vodovody k účelům hospodářským i požárním); využitím mechanických sil vod lze šetřiti drahocenných pokladů země, jich vyčerpání co nejvíce oddáliti a užívati jich pouze jako železných zásob (uhlí, nafta, chilský ledek, lesy apod.), vytvoření dopravní sítě vodních cest a připojení její na cesty světového obchodu vnitrozemského i námořního vede nejjistěji k hospodářskému posílení a k osamostatnění.
2. po stránce civilisační: do krajnosti zlevněnou energií pohonnou a dopravní, nejpříhodnější úpravou fysikálních vlastností obdělávané půdy přizpůsobením poměru této k vodě a vzduchu přivedením vody člověku až na místo spotřeby v dostatečné míře a odvedením jí z tohoto místa bez nároku na součinnost člověka při tom dodává člověku pohodlí v jeho činnosti, zbavuje jej mnoha druhů práce hmotné a zbytek této práce mu co nejvíce ulehčuje, přispívá tudíž ke zvýšení celkové jeho životní úrovně (vodní síly, doprava po vodě, levná energie elektrická, vodovody, stokování obcí, meliorace pozemkové apod.);
3. po stránce eugenické, populační a sociální: zlepšené podmínky hospodářské a hygienické a zvýšená civilisace přispívají k zlepšení a ozdravění rasy, snadnější obživa působí příznivě na populaci a všeobecná sociální úroveň člověka vlivem toho všeho neobyčejně stoupá (doprava po vodě, vodní síly a transformace její v elektrickou energii, vodovody, stokování obcí, úprava a využití splaškových vod, zlepšení a zvýšení produkce rostlinné a živočišné zavodněním, resp. odvodněním pozemků, bahnisek, rašelinišť, získávání nových plodných ploch, rybníkářství, regulace toků a mn. j.);
4. po stránce kulturní: hospodářsky, civilisačně a sociálně dobře postavené lidstvo nejlépe sleduje a pěstuje civilisaci duchovou, kulturu ideovou a mravní a přispívá k vytváření nových kladných hodnot v ohledu vědeckém, uměleckém a mravním, neboť k tomu získalo dostatek volného času a vědomí odpoutání od vlády hmoty, vědomí vlády nad živly přírodními (příklad ve vysoké kultuře starého Egypta při největším rozkvětu vodního hospodářství a obdobně všude jinde, než toto hospodářství tam upadlo);
5. po stránce politické: hospodářská soběstačnost a vysoká civilisační i kulturní úroveň stává se základem i politické samostatnosti a neodvislosti, kterou lze tudíž opříti o řádně vybudovaný a ekonomicky řízený systém vodního hospodářství, míněný v nejširším pojmu těchto slov (příklady: Mesopotamie, Egypt, Čína aj. ve starověku a nyní, Španělsko v době Maurů, Holandsko od středověku po dnes, v nové době Německo, Amerika apod.); způsob hospodaření s vodou byl vždy z nejdůležitějších znaků nejen kulturní, ale i politické vyspělosti;
6. po stránce mezinárodní: lze pozorovati, že čím dále více stoupá oceňování významu vodstva pro lidstvo, takže veřejnost mezinárodní snaží se vyjímati dosavadní výhradné používání jeho – prozatím převážně pro plavbu – i z rámce svrchovaných státních celků, a to ve prospěch všeobecný; k pojmu mezinárodních moří přistoupil v posledních dobách i pojem mezinárodních řek a mírové smlouvy po válce světové uzavřené obsahují v tomto směru četná ustanovení, vymezujíce mezinárodní tratě velkých toků (Labe, Rýn, Dunaj, Tisa, Odra atd.), pobřežní pruhy územní pro překladiště mořská i pro účely států vnitrozemských, dále úpravu a užívání řek pohraničních, otázky plavby a plavidel atd.

Dá se očekávati, že i v jiném směru bude uznáno za účelno do těchto otázek zasahovati na foru mezinárodním, a to v prvé řadě v zájmu ochrany proti zhoršování vnitrozemského klima, dále v otázce využití minerálních zřídel, transitu elektrické energie, znehodnocování vod průmyslovými závody zejména v průmyslových centrech apod. V některých otázkách bylo již v tom směru dosaženo určitých výsledků; tak byla již uzavřena mezi celou řadou států mezinárodní úmluva a transitním přenosu elektrické energie, kterou i československá republika ratifikovala (vyhlášena pod č. 45 v r. 1927 ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého). V r. 1924 dal italský senátor Ciraolo popud k tomu, aby u Společnosti Národů bylo založeno a zde centralizováno mezinárodní pojištění proti živelním katastrofám (povodně, zemětřesení apod.). V červenci 1927 zasedala v Ženevě zvláštní konference, zabývající se otázkou založení mezinárodního pomocného svazu proti živelním pohromám; účelem tohoto svazu, pro který byl již schválen návrh smlouvy, jest poskytování pomoci v těch případech, v nichž veliké přírodní pohromy znemožňují postiženým státům, aby vlastními prostředky čelily způsobeným škodám; k tomu cíli má býti založen fond pro první pomoc, do nějž každý stát bude skládati ročně stanovený příspěvek. Jednání o této věci zúčastnilo se i Československo svým zástupcem. Jest velmi odůvodněno, aby v podobném smyslu šlo se dále i v jiných oborech vodního hospodářství.

D. Požadavky na kvantitu a kvalitu vody.

Celková potřeba vody co do kvantity vzrůstá nejen proto, že na určité rozloze zvětšuje se počet obyvatelstva (populace se zhušťuje), ale i z toho důvodu, že s kulturním rozvojem roste též nárok jednotlivcův na množství potřebné vody a rozmanitost ve využití vody, jakož i obdobný nárok rostlinstva při stupňované intensitě zemědělského obhospodařování. Při jedné části těchto požadovaných zvýšených kvant vodních nehraje kvalita vody – když ovšem není tato semeništěm zdravotních nákaz – význačnou roli, požadavky v tom směru jsou minimální (využití vodních sil, splachovací voda pro sítě stokové, voda ke kropení ulic, pro splavnění řek a průplavy apod.); při druhé části vod vystupují vedle sebe – mimo požadavku na určité množství vody – již i požadavek na určitou, byť ne prvotřídní, přece jen i určitou, jakost vody, která se řídí a určuje účelem použití (zavlažování a skrápění kultur, rybničné hospodářství, užitková voda pro hrubší potřeby domácností a

určité druhy průmyslových potřeb, voda veřejných toků, probíhajících obydlenými středisky a obyvatelstvem užívaná vedle jiných běžných účelů i ke koupání apod.); konečně při třetí části požadovaných zvýšených vodních kvant hraje kvalita vody nejméně stejnou roli jako její kvantita a tu snažíme se vždy dosíci buď volbou zdroje vodního, v obou směrech vyhovujícího, nebo vhodnou úpravou její jakosti pomůckami technickými, zvláště mechanickými, fysikálními, chemickými, biologickými (pitná voda, užitková voda pro přípravu pokrmů a určité druhy potřeb průmyslových, pro účely léčebné, zvláště pokud se jedná o vody minerální apod.)

Při tom všem nesmíme však ani vodu upotřebenou a po využití odtékající ponechati samu sobě, nýbrž nutno podrobovati ji také nezbytné úpravě pomůckami přirozenými nebo umělými, aby vpuštěním znehodnocené vody do koloběhu v přírodě urychlil se její návrat k původní podobě před použitím a k případnému novému použití a nikoliv, aby se jí znešvařovaly i vody využití teprve očekávající.

Stoupající požadavky lidstva na množství i jakost vody vedly nejen k vyhledávání nejrůznějších nových a nových metod a pomůcek technických, ale i k autoritativnímu zasahování prostředky zákonnými, ke tříbení a rozšiřování vodního práva po stránce majetkové, užívací, těžební a ohospodařovací, ochranné apod. Vždyť mnohé zájmy o vodu se nejen nedoplňují, nýbrž navzájem se vylučují a jest úkolem vodního hospodářství zájmy tyto seřaditi podle jejich významu a uspořádati jich poměr i styk a pronik k nejúčelnějšímu a nejdokonalejšímu využití pro všeobecné blaho.

E. Vývoj badání o vodě.

Při bezprostředním a neustálém denním styku člověka s vodou a zasahování jeho do koloběhu vody v přírodě od dob nejstarších dalo by se očekávati, že člověk podroboval vodu úsilovnému badání podle stupně své duševní vyspělosti a že docílil v tomto směru v brzku náležitých výsledků. Jest opravdu s podivem, že tomu tak nebylo jako v jiných oborech a že soustavné studium vody i vodstva po stránce vědecké jest nepoměrně mladší než prvé – spíš instinktivní snahy po ovládnutí tohoto významného cínu.

Jest zajímavo, že nejdříve dospěl člověk k určitým poznáním po stránce fysikální, tj. hydromechanické, a to v první řadě hydrostatické. Již Archimedes r. 250 př. Kr. přišel sice na zákon o úbytku váhy těles do vody ponořených, avšak od těch dob nepokročilo se až do středověku nijak valně. Teprve od konce XVI. století datují se pozoruhodné výsledky. Ke konci tohoto století určil Stevin velikost tlaku vody na dno a na stěny nádob a po něm Galileo Galilei studoval základy hydrostatiky. Teprve však Pascal v r. 1663 zjistil hlavní vlastnost tekutin, že tlak na jich povrch vyvozený roznáší se ihned po celé tekutině, nemůže-li mu tekutina uhnouti, a Eulerovi až v r. 1755 podařilo se přesně definovati pojem tlaku v tekutině, odvoditi pro něj diferenciální rovnici a nalézti výminky rovnováhy v tekutině. Tekutiny a hlavně ovšem voda byly přirozeně studovány zároveň i po stránce hydrodynamické.

Již v r. 1628 vydal Castelli prvé vědecky založené dílo, ve kterém byl po prvé vysloven zákon kontinuity v pravidelných tocích; po něm žák jeho Toricelli studoval a určil r. 1644 zákon pro výtok kapalin z nádob. Také Newton zabýval se týmž problémem přihlížeje již i ke kontrakci proudu; též snažil se určiti odpor, který klade voda tělesům v ní se pohybujícím. V r. 1672 zavádí Riccioli výpočet průtočného množství z šířky, střední hloubky a rychlosti roku, v téže době Mariotte jest prvým, jenž pokusil se počítati množství odtékající vody ze srážek ovzdušných a z velikosti určitého povodí, měřiti rychlost vod tekoucích a studovati i pohyb vody v potrubí. V r. 1738 vydává Daniel Bernouilli prvé dílo, jež jest zváno „Hydromechanica“; používá v něm principu o živé síle k vyvození základních zákonů, stanoví zákony pro výtok vody i vzduchu z nádob při tlaku stálém i proměnlivém, zákony tlaku omezeného proudu, reakce vody, rozeznává již tlak hydrostatický a hydrodynamický (hydraulický) a určuje velikost jeho na stěny nádob a potrubí, jimiž voda proudí. Po něm také Borda přispívá mezi 60. a 70. léty XVII. století vydatně k výzkumům hydromechanickým; na dokonalý vědecký základ staví je pak Euler, jenž po svých úspěších v hydrostatice odvozuje v létech 1755 až 1770 též pro hydrodynamiku základní diferenciální rovnice a po něm Lagrange ve své analytické mechanice z r. 1788. Bossut zjišťoval v té době koeficienty kontrakce při výtoku, tlak omezených proudů na tělesa, odpor vody při pohybu lodí aj.; výsledky své práce uveřejnil v r. 1771, Chézy v r. 1775 stanoví velmi jednoduchý vzorec pro střední rychlosti vody v profilu a to s jediným koeficientem, závislým na tvaru průřezu a drsností dna a boků toku. Vzorce toho se dosud užívá. Současník jeho Dubuat studoval zákony pohybu vody v pravidelných tocích a potrubích a sestavil také svůj vzorec střední rychlosti příčného průřezu toku – konal k tomu rozsáhlé pokusy a výsledky jich uveřejnil v r. 1786. V r. 1790 vydal Woltmann pojednání o teorii a užití křídla hydrometrického, k jehož konstrukci upotřebil principu Schoberova anemometru. Další vědecký vývoj po stránce mechanické se poté neustále stupňoval přečetnými badateli a průběhem XIX. století došlo k náležitému využití jeho také při úpravách vodních, při čemž zkušenosti nabyté vedly k novým popudům a k prohlubování teoretických poznatků. Z dotyčných průkopníků zasluhují zmínky zvláště Farque, Giradon a Jasmund, kteří stanovili a propracovali zákony o vytváření koryt toků vodních poukazujíce na mnohostrannou vytvárlivost jich a srovnávajíce ji s proměnami v životě lidstva.

K ujasnění plného významu vody přispěl však pokrok i v mnoha jiných vědních odvětvích, v nichž projevil se též podstatný vztah k vodě a jeho důležitost pro člověka.

Studium nauky o teple vedlo v r. 1681 Papina k vynalezení jeho parního hrnce a v r. 1698 Saveryho k vynálezu principu jeho stroje na zdvihání vody; obě tyto myšlenky sloučili Newcomen a Cawley a r. 1705 konstruovali prvý kondensační stroj parní, který r. 1718 zlepšil Beighton a v r. 1760 Smeaton. Po nich přišel však Watt v r. 1768 se svými konstrukcemi parních strojů, položil základ k použití vody k účelům pohonovým v podobě vodní páry, tedy v jiné fysikální formě, než se dalo až do té doby (pohon vodních kol) a způsobil svým vynálezem úplný převrat ve výrobě i dopravě zvláště a v životě lidstva vůbec.

Stejně poznenáhlu od XVIII. století postupuje studium vody po stránce chemické od doby, kdy Lavoisier v 80. letech XVIII. století vysvětlil složení vody. V létech šedesátých XIX. století dospívá se k vědeckému posuzování vod založenému na rozvoji všech přírodních věd. Po Schulzovi, Alménovi a Reichhardtovi určují zvláště Tiemann a Görtner (1889) hraniční hodnoty obsahu určitých součástí v dobré pitné vodě a případně ve vodách, sloužících specielnímu způsobu využití. S hlediska hygienického poznává se důležitost vody, když tvůrce vědy o bakteriologii Robert Koch zjistil příčinnou souvislost mezi vznikem určitých epidemických nemocí a opatřením vody a vysvětlil vznik jich choroboplodnými zárodky (bakteriemi). Prozkum vody po stránce chemické, bakteriologické a biologické vedou k zajištění plného významu vody pro život organický a tím i k příslušným technickým úpravám, jako melioračním (odvodňovacím a zavodňovacím), zásobování obcí vodou, využití splaškových vod pro účely zemědělské, rekonstrukci hospodářství rybničních, využití zřídel minerálních atd.

Rozvoj poznatků o elektřině v prvé polovině XIX. století umožňuje Werneru Siemensovi v r. 1866 a téměř současně Wheastonovi vynalezení principu dynamoelektrického a konstrukci dynama, Edisonovi v r. 1879 vynález elektrické žárovky a v téže době Siemensovi a Halskemu stavbu první elektrické dráhy, Goulardovi a Gibsovi v r. 1884 konstrukci transformátorů proudu stejnosměrného v proud střídavý ve spojení za sebou a o rok později Zipernowskimu, Dérymu a Bláthymu provedení obdobné myšlenky, ale ve spojení vedle sebe, dále objev točivého pole magnetického Ferrarisem. Tohoto objevu v r. 1888 používá Tesla k přenosu energie; od těch dob počíná upotřebení elektrického proudu střídavého, zvláště tříměnného a vzdálenost pro přenos elektrické energie a využití její na místech bez ohledu na vzdálenost od zdroje přestává býti překážkou.

Tento přenos zdokonaluje se dále technikou přenosu síly vysokým napětím, jehož hodnota se ještě dále stále zvyšuje. Všechny tyto objevy vedou nyní k nejvyššímu využití potenciální energie nadržených vod nejen k účelům mechanickým (energie k pohonu motorů, osvětlování, k léčbě), ale i k účelům chemicko-biologickým, a to k přímému použití při pěstování elektrokultur a nepřímo k výživě rostlinstva a lidstva tím, že pomocí získané energie elektrické lze ze vzduchu vázati dusík na rozžhavený karbid a přiměti jej k sloučení s vodíkem působením tlaku a vhodných katalysátorů a vyrobiti tak synthetický čpavek podle znamenitého objevu německého fysikálního chemika Habera, učiněného společně s Le Rosignolem nedlouho před světovou válkou.

Vědeckými pokroky v různých vědních odvětvích vytvořilo si lidstvo prostředky, jimiž může si vodou nahraditi motorickou, tepelnou a světelnou energii dosud jen z paliv pevných a kapalných vyráběnou a šetřiti s přirozenými poklady země (dříví, uhlí, nafta), které beztak blíží se neodvratnému vyčerpání a dále získati vůbec nevyčerpatelnou vitální energii pro rostlinstvo, dosud chilským ledkem dodávanou, a to v různých dusíkatých hnojivech, vyrobených ze synthetického čpavku.

Tím vrací se člověk vlivem úžasného rozmachu techniky zase v nejrozsáhlejší míře k vodě a vzduchu, které představují nám stále i nyní – a to snad více než kdy jindy – nejdůležitější podklad a součástky lidské výživy a v tom jest neobyčejný význam vodního hospodářství; jest jisto, že význam tento do budoucnosti bude vzrůstati.

Rozvíjející se průmysl a doprava a stoupající populace ve století XIX. vedly lidstvo k náležitému doceňování vody a vodstev a tím k všestrannému studiu jich nejen co do jevů, ve kterých se vyskytují a proměn, jímž jsou podrobeny, ale i co do vlastností fysikálních, chemických, biologických, radioaktivních aj., jimiž se vyznačují, a co do možností, podle nichž lze je dáti do účelného, všeobecného a všestranného užívání člověku i přírod a podrobiti cílevědomému ovládání ve směru positivním (zásobování živočišstva, rostlinstva, procesů výrobních, plavebních cest, energetických centrál apod.) a ve směru negativním (zábrana povodním zhrazením bystřin, regulacemi toků, stavbou údolních zdrží, odvodňováním pozemků apod.). Poznatky o vodě jsou velice důležity po stránce teoretické a staly se významnou součástí fysikálního zeměpisu. Nejprve byly ovšem pozorovány a případně měřeny vody, které v podobě srážek dostávaly se z atmosféry na zemi a ze kterých vytvářeny byly povrchové toky; vznikly ombrografie a hydrografie.

Jako tekutá velmi významná součást zeměkoule dělí se voda podle svého vyskytování v atmosférickou, povrchovou a vodu v zemské kůře. Přichází ve všech třech skupenstvích (pevném, kapalném i plynném) a nalézá se buď v klidu, nebo se v každém z uvedených center pohybuje a přechází vedle toho stále z jednoho ústředí do obou ostatních – postupně nebo přímo a zase zpět – tedy cirkuluje. Proto na rozdíl od výzkumu jiného přírodního bohatství (např. nerostného, živočišného, rostlinného apod.) uvádí se při výzkumech vody nejen množství vyskytující se vody, ale zároveň i místní, časové a jevové změny, jimž podléhá. Tím není ovšem řečeno, že by zde jakosti vody – v určité její podobě a míře – nepříslušel také veliký význam; ta se však béře v úvahu zpravidla vždy ve spojení s určitým způsobem využití vody. Soustavným studiem vody a vodstev s tohoto hlediska zabývá se hydrologie, jež zahrnuje v sobě při nejširším pojmu slova i nejstarší hydromechaniku, dále hydrografii a ombrografii, hydrochemii, hydrobiologii, nauku o radioaktivitě vody atd. Hydrologie jako souhrnný obor vědní jest celkem data velmi mladého a byla vypěstována teprve na sklonku XIX. a počátkem XX. století vlivem hojných, vědecky vedených úprav vodních k účelům ochranným, užitkovým apod. Vždyť ještě dnes postrádá se v ní náležité systematiky a v mnohém směru i přesné terminologie.

F. Hospodářství vodní.

Praktické zužitkování veškerých poznatků o vodě pro jakékoliv potřeby přírody a jejich komponentů organických i anorganických a jakýmikoliv prostředky zoveme vodním hospodářstvím.

Pojem tento nebýval vždy dostatečně ujasněn, teprve v posledních dobách počíná zřejměji pronikati a jest nutno pečovati co nejvíce o jeho dokonalé propracování. Pojem hospodářství vodního předpokládá nejen lidský zásah technický, ale i zákonodárný (právní i správní), finanční, distribuční a hospodářský, a to jak pro potřeby lidstva a živočišstva, tak i pro potřeby rostlinstva, kůry zemské (hlavně vrstvy pedologické) a atmosféry.

K zlepšenému chápání tohoto pojmu dospělo se v dobách nejnovějších po četných nezdarech jednostranných úprav vodních, při nichž bývaly sledovány pouze některé zájmy bez ohledu na zájmy ostatní. Možno zde poukázati na regulace říční, sledující pouze cíle ochranné a tolik poškodivší zemědělství, na kanalizace řek a stavby průplavů, vyhovující sice plavbě a využití vodních sil, avšak znehodnotivší okolní zemědělskou půdu, na využití vody k účelům spotřebním, zvláště průmyslovým, z něhož povstalo nebezpečné znečištění řek splaškovými vodami měst a odpadními vodami průmyslových závodů, které zničily rybářství, znešvařily toky i s jich okolím, ohrozily veřejnou hygienu a vzaly obcím možnosti používati vody buď přímo nebo zakládáním ústředních vodovodů, dále na jednostranné uplatňování zájmů na údolních přehradách a na mn. j. Také se již velmi výstražně poukazuje na nadměrné a často neodůvodněné zrychlování odtoků vod povrchově tekoucích i podzemních, jako při úpravě toků (prostá regulace potoků a řek), ač by mohlo býti této vody mnohonásobně využito, nebo upřílišněné vysoušení země drenážními melioracemi, jemuž se nečelí na druhé straně účelným navlažováním.

Teprve náležité proniknutí pojmu soustavného hospodářství vodního v plném smyslu slova a k tomu přizpůsobené zákonodárství a administrativa přispěje k odstranění nezdarů, na něž bývají neužitečně věnovány veliké náklady, a k zamezení mnohých sporů, které se vlekou do nekonečna a ochromují život hospodářský.

Do souhrnu vodního hospodářství patří jednak úpravy vodstva tekoucího i stojatého (hrazení bystřin, regulace potoků a řek se stavbou údolních přehrad a rybníků, vypouštění jezer a moří, splavnění řek a stavba průplavů, využití vodních sil apod.), jednak využití vod v kůře zemské – ve vrstvě geologické i  pedologické – pro veškeré obory meliorací, jež mají za účel zjednati správný poměr vody a vzduchu k půdě pro potřeby rostlinstva a získání nových ploch pro zemědělské obdělávání úpravami vodními, tedy technicky je zvelebiti dále pro zásobení obcí vodou, pro současnou jich kanalizaci soustavami stokovými a jich dokonalé čištění, dále úprava a využití splaškových vod z obcí a odpadních vod průmyslových závodů, by co nejméně byly jimi zatíženy veřejné toky i jiné vodní akumulátory, a konečně využití vod minerálních (balneotechnika). Patří sem tudíž jak všechna odvětví vodního hospodářství v užším smyslu slova, tak i zemědělská či kulturní technika, ke které hlavně čitáme odvodnění, povodňování a postřik, kolmaci, slínování, kultivaci rašelin a slatin, vysoušení moří, jezer a krasských dolin, rekultivaci půd znehodnocených, stabilizaci svážlivých území aj.; při všech těchto odvětvích má voda svůj specifický význam a působí se na její ovládnutí technickými prostředky.

Všechna zmíněná odvětví hospodářství vodního musí býti na témže území stále ve vzájemném poměru a vztahu řešena a všechna díla po vybudování také tak užívána, což jest jedině možné vypracováním jednotného hospodářsko-technického programu a jednotného soustavného řízení. Programy musí se vztahovati nejen na celková území, ale i na jejich části, dané v ohledu hydrologickém i správním a musí se týkati jak výstavby, tak i provozování a udržování všech podniků. Účel všech objektů musí být tak promyšlen, aby povstala nejvýhodnější kombinace všestranného využití, z něhož by nepovstávalo zneužívání v neprospěch nejobecnějších potřeb nebo docela zhoršování poměrů klimatických.

Přirozeně, že veškeré práce musí býti založeny na dokonalých a úplných přípravných výzkumech hydrologických a zvláště na pracech hydrotechnických a dále na výzkumech o spotřebě a distribuci vody, jež jsou podkladem a podmínkou veškeré organické práce další.

Jednotné a racionelní hospodaření s vodstvem nutno vždy tak upořádati, aby obyvatelstvo užívalo co nejúčelněji a nejhospodárněji vod tekoucích a podzemních, a to stejnoměrně k účelům zemědělským, průmyslovým i obchodním, aby zlepšená produkce zemědělská nalezla levné prostředky dopravní pro své výroby, průmysl levnou dopravu surovin a vydatné síly pohonné, celé oblasti teritoriální zlepšení vnitrozemského klima, rozhojnění ročních srážek ovzdušných a prodloužení doby vegetační pro potřeby rostlinstva a zvýšení přímé těžby z produktů vodstva (hlavně ryb). Musí tudíž býti v užívání všech děl pro vodní hospodářství zřízených naprostá rovnováha.

Po technické a technicko-hospodářské stránce dospělo se v prohloubení pojmu soustavného vodního hospodářství již uspokojivě blízko žádoucímu stadiu, jest však ještě potřebí propracovati tento pojem i s hlediska organizačního, tj. veřejně správního a hospodářsko-administrativního, hlavně finančního, obhospodařovacího a udržovacího; toto jest problém jak státní a mezinárodní legislativy a administrace, tak i sdružování zájmu a prostředků veřejných soukromých.

Není divu, že svrchované státy musí do tohoto odvětví svojí autoritu tolik zasahovati; jest ovšem třeba upraviti veřejnou správu vodohospodářskou všude tak, aby odpovídala zásadám řízení vědeckého. Jest málo států na světě – RČS nevyjímaje – kde se tak skutečně stalo a děje jednotností kompetentních úřadů, jednotným zákonodárstvím, jednotnými budovacími programy a jest nanejvýše potřebí nápravy ve všech státech, v nichž se nedospělo dosud k tomuto stadiu.

To by však nebylo ještě vše. Význam vody jest všelidský, způsob jejího oběhu, přesahující hranice států, žádá, aby věci hleděla si také veřejnost mezinárodní. Mírové smlouvy po světové válce učinily v tomto směru další krok vpřed, jak byla o tom již dříve učiněna zmínka; v zájmu světa a jeho obyvatelstva bude asi nutno průběhem doby jíti ještě dále. Vždyť systémy říční a na řekách vybudovaných údolních přehrad mají vliv na vodnost toků v dolejších tratích, zhusta na jiném již území státním, exploitace lesů a neracionelní hospodaření vodstvem zhoršuje klima i v sousedních státech, lidstvo má širší zájem na využití vodních sil přenosem vyrobené energie, na zužitkování všech minerálních zřídel na zemi, jest dále třeba pečovati i o mezinárodní pomoc při vodních živelných pohromách a mn. j.

Pro náš stát bude míti tento vývoj věci neobyčejný význam. Jedinečným vytvořením svých říčních soustav, které vesměs – s výjimkou vlastního toku Dunaje – obsahují horní říční trati, představuje území naší republiky neobyčejně důležitý hydrologický klíč celé střední Evropy a jest na našich vedoucích činitelích, aby této znamenité, přírodou dané posice, náležitě využili k posílení státu v ohledu hospodářském i politickém; příkladem nám mohou býti Angličané, kteří účelným vodním hospodářstvím na Nilu a jeho přítocích v horním toku dovedli si vytvořiti i neobyčejně účinný prostředek ve směru politickém (vliv na Habeš).

Úpravou a ovládáním odtoků našich řek lze působiti velmi značně na odtokové poměry v dolejších tratích, hlavně v Německu a ovšem ve značné míře i v Maďarsku; v tom směru budou vždy oba tyto státy na nás velice závisly a jest jen věcí naší taktiky, jak z této okolnosti co nejvíce těžiti a nikoliv doznati snad újmy na prestiži státní při případné mezinárodní dohodě o využití vodnosti našich řek.

Německo již před světovou válkou bedlivě sledovalo pozornost našich odborníků, která byla věnována na vybudování nádrží na Berounce, Vltavě, Labi na Opavici, Odře i Ostravici, úpravám na středním Labi atd., a to nejen vzhledem k vylepšení odtoku vod na Labi a Odře v Německu, ale i vzhledem k připravovanému otevření plavebních cest k jihu přes naše území do Dunaje a jím dále. Německo sotva těchto snah zapomene a přijde asi doba, kdy hledíc k svému vlastnímu prospěchu bude se snažiti navázati těsnou součinnost při úpravě našeho vodního hospodářství.

Maďarsko použilo již několikráte té okolnosti, že Tisa a přítoky její i Dunaje pramení na našem území, k odůvodnění svých snah po revisi mírových smluv a obnovení bývalého Uherska; posledně stalo se tak opětně v r. 1927 u příležitosti útoků anglického lorda Rothermere – a proti našemu státu. Tissko-dunajská údolní společnost poslala mu stížnost, již doložila fotografiemi, že nástupnické státy nestarají se, aby v horních tocích řek bylo čeleno povodním, které stále ohrožují území Maďarska. A to má býti též důvodem pro navrácení území Slovenska a Podkarpatské Rusi panství maďarskému, ač toto mělo dříve dosti času a příležitosti zjednati si nápravu samo. Konečně nemá ani nyní cestu k ní uzavřenou, jestliže bude hledati v tom směru dohodu s naším státem a přispěje na potřebné práce úměrně prospěchům, které z toho Maďarsku vyplynou.

Jako všude jinde, má zvláště ve vodním hospodářství neobyčejný význam i normalizace a typisace, ač jest jí na překážku měnlivá povaha vody, která bude často rozhodnou pro volbu individuelních norem buď podle oblastí povodí, nebo podle administrativních teritorií. Ať národní, ať mezinárodní typisace a normalizace budou míti vždy větší význam z hlediska zájmů světového hospodářství a musí se k nim proto promyšleně pozvolna pracovati; jest ovšem jisto, že jde o řešení velmi složité a velmi nesnadné, neboť zvolený normál má představovati výron nejlepších zkušeností mnoha činitelů, aby mohl činiti nárok na všeobecně uznanou a dobrovolně přijatou platnost. Půjde zde nejen o normalizaci stavební, ale i normalizaci v teoretických podkladech vodního hospodářství, neboť jest nutno normovati pojmy i značky (např. pro čáry břehové, proudnici, pro stav vody normální, letní, zimní aj., pro kvalitu vody, mechanickou výkonnost, přípustnost množství splašků vpouštěných do řek, pro stejné grafické vyjadřování v plánech a mapách a mn. j.).

Co do konstruktivní normalizace a typisace, která již ve vodárenství a stokování obcí se značně uplatnila (potrubí, armatury aj.), bude třeba v největším měřítku užíti jí i v melioracích nejen u drenážních trubek, ale i u objektů, dále při úpravách říčních (opevnění břehová, jezy, plavidlové komory, velikost lodí aj.), při stavbě údolních přehrad a využití vodních sil atd. Bude velikým prospěchem, jestliže i v provozu, jeho statisíce, metodách pozorování účinků, v zákonodárství a administraci dojde k jednotnosti co největší, neboť vše to přispěje k zdokonalení pojmu soustavného hospodářství vodního.

Různá odvětví vodního hospodářství jsou prováděna od pradávna, ovšem v nesoustavné míře. Sledovati je můžeme až do starověku, kdy byla na vysokém stupni; středověk jim nesvědčil, až teprve koncem jeho a počátkem novověku vzrůstá jim porozumění. V našich zemích a specielně v Čechách lze stopovati úpravy vodní hluboko do středověku, hlavně co do splavnění Labe a Vltavy, co do rybníkářství a budování náhonů (stok). Předmětem zákonodárství staly se úpravy vodní v bývalém Rakousku teprve však v r. 1811, kdy byla vložena zásadní vodní práva do všeobecného zákona občanského a r. 1814 vedle toho do řádů mlýnských. V r. 1869 byl vydán říšský zákon vodní a v rámci jeho zemské zákony vodní (v Čechách 1870). Jimi byl dán podklad nejen dalším zákonům, ale i mocný popud k hojnému provádění vodních úprav. Katastrofy vodní, které v letech 70. a 80. XIX. století postihly celé býv. Rakousko a zvláště země alpské, daly vznik zákonům melioračním z r. 1884 (zákon o zvelebení zemědělství stavbami vodními a zákon o neškodném svádění horských toků) a také v době té uskutečněné zřízení zemědělských rad, resp. zřízení jich technických kanceláří přispělo k značnému povznesení akcí zemědělsko-technických (kulturně-inženýrských) na poli vodního hospodářství. K území Slovenska a Podkarpatské Rusi vztahuje se platnost zákonného článku XXIII. z r. 1885 o vodním právu a podrobnějších dalších předpisů v nařízeních ministerstva orby, případně s ministerstvem průmyslu a obchodu. V r. 1901 byl vydán v rakouské části bývalé říše zákon o stavbě vodních cest a na základě jeho vydávaly jednotlivé země své zákony o regulaci přítoků splavněných řek (v Čechách z r. 1903, na Moravě z r. 1903, 1905 a 1911 a ve Slezsku z r. 1907 a 1911). Zákonodárství toto způsobilo mocně na rozvoj prací – pokud byly finanční prostředky k disposici – a na prohlubování jich stránky vědecké. Pouze vodárenství a stokování obcí nedoznaly dosud ještě přesnější zákonné úpravy a lze pozorovati, do jaké míry mělo to nepříznivý vliv na tempo v rozšiřování těchto prací.

Státní převrat zasáhl přirozeně i do těchto otázek a zákonodárství naší republiky přineslo již v ohledu tom další nová ustanovení zákonná – hlavně zatím v otázkách plavebních, melioračních, elektrizačních a kompetenčních.

Tak došlo již k zákonné úpravě v těchto směrech:

Ve věcech plavebních byl zřízen Československý plavební úřad v Praze zákonem č. 315 z r. 1920 a podrobněji organizován prováděcími nařízeními č. 416 z r. 1920 a č. 42 z r. 1926 (expositury v Ústí n. L. a v Komárně); otázka vlajky a rejstříku námořních lodí byla upravena zákonem č. 316 z r. 1920 a nařízeními vlády č. 345/1920, 137/1922 a 102/1924; došlo dále k nové úpravě některých přístavních řádů; zákon č. 183 z r. 1922 upravil poměr československého státu k československým plavebním společnostem labské a dunajské a zákonem č. 64 z r. 1924 stalo se podobně i vzhledem k Československé plavební společnosti oderské; dále byl vydán zákon č. 92 z r. 1924 a příslušná prováděcí nařízení č. 93/1924 a 190/1924 o Labských plavebních soudech.

Ve směru potřeb plavebních zasáhly i mírové smlouvy po světové válce uzavřené, které republika československá též podepsala. Později došlo v tom směru k dalším mezinárodním úmluvám, které byly i našimi zákonodárnými sbory schváleny a publikovány; č. 356 z r. 1921 obsahuje úmluvu o Dunajském statutu a č. 203 z r. 1924 úmluvu o pravomoci a působnosti stálé technické komise pro vodní režim dunajský, č. 222 z r. 1923 a č. 37 z r. 1923 obsahují úmluvu o Labských plavebních aktech, č. 4 a 14 z r. 1922 a č. 245 z r. 1924 úmluvu s Itálií a podpoře československého provozu terstským přístavem, č. 267 z r. 1924 úmluvu a statut o režimu splavných cest mezinárodního významu a konečně č. 1 a 2 z r. 1926 dohodou s Německem o úpravě různých poměrů lodních posádek na Labi a na Odře.

Ve věcech melioračních a regulačních došlo mimo jiné zvláště k změně zákona č. 4 z r. 1909 ř. z o zvelebení zemědělství stavbami vodními v tom směru, že byl příslušný příspěvek z veřejných prostředků k melioračnímu fondu zvýšen (zákon č. 21/1920, nařízení č. 199/1920 a zákon č. 174/1925) a že bylo dále zákonem č. 314 z r. 1921 postaráno o zajišťovací a opravné práce na moravských vodotocích.

Také soustavná elektrisace, související úzce s vodním hospodářstvím, doznala řádné zákonné úpravy několika zákony a příslušenými nařízeními (č. 438/1919, 26/1920, 444/1920, 612/1920, 258/1921, 187/1922, 139/1926, 142/1926, 142/1926, 238/1926 a 62/1927). Lze sem čítati též zákon č. 338/1921 a nařízení č. 142/1922 a 228/1923 o dani z vodní síly.

Otázky kompetenční řeší jednak zákon č. 333 z r. 1919 o příslušnosti ve věcech stavby vodních cest a dále interní úmluva mezi ministerstvem veřejných prací a ministerstvem zemědělství o rozdělení působnosti ve věcech vodohospodářských.

Ve věcech všeobecného rázu byla vydána nová nařízení o vodních knihách, a to č. 160 z r. 1925 pro země historické a č. 161 z r. 1925 pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi. V příbuzných odvětvích došlo nařízením č. 107 z r. 1922 ke změně sazeb státních ústavů pro zkoumání potravin (a vody) a dále k nové úpravě studia a zkoušek potravních znalců a konečně zákonem č. 218 z r. 1925 byl zřízen Státní zdravotní ústav, důležitý též pro studium hygieny vody.

Veliká část práce se ovšem ještě očekává, neboť ukázala se nezbytná potřeba vytvořiti novou organisaci a novelisovati zastaralé zákonodárství rakouské, které již požadavkům nové doby, zejména principu soustavného hospodářství vodního, v mnoha směrech nevyhovuje a pak že valná část programu vodocestného a regulačního nebyla vyplněna; bude také třeba podrobiti vše důkladné revisi s hlediska technicko-hospodářského.

Pojem částečné soustavnosti ve vodním hospodářství nalezl u nás v poslední době zákonného vyjádření ve druhé hlavě zákona z 15. října 1925, č. 227 Sb. z. a n., o státní pomoci při živelních pohromách 1925 a o opatřeních k zamezení škod při živelních pohromách v budoucnosti. Zákon tento ukládá vládě naší republiky, aby k zamezení škod způsobovaných vodními živelními pohromami a k hospodářskému využití vodstva učinila opatření, by byla urychleně provedena úprava vodních toků (regulace a s nimi souvislé mosty, stavba přehrad apod.) podle celkového soustavného plánu. Vláda má dále zříditi zvláštní fond a na úhradu úroků a na úmor zaříditi každoročně do státního rozpočtu částku až do výše 50 mil. Kč. Prováděcí vládní nařízení k tomuto zákonu z 22. prosince 1925, č. 266 Sb. z. a n., mimo jiné určilo, že ministerstvo veřejných prací a ministerstvo zemědělství sestaví podle dohody o rozdělení působnosti ve věcech vodohospodářských stavební program pro provádění soustavné úpravy vodních toků k zamezení povodňových škod a k hospodářskému využití vodstva; při sestavování a provádění stavebního programu soustavné úpravy vodních toků bude jako poradní sbor spolupůsobiti Státní vodohospodářská rada, se sídlem v Praze, složená ze 30 členů, zastupujících jednak zúčastněné ústřední úřady státní a zemské (úřady župní), jednak zájmové korporace a odborníky. Společnou vyhláškou ministrů veřejných prací a zemědělství ze dne 18. listopadu 1926, č. 242 Sb. z. a n., byly vydány podrobnější předpisy o působnosti a složení Státní vodohospodářské rady, která bude povolána, aby podávala dobrá zdání a návrhy o všeobecném programu soustavné úpravy vodních toků, dále o podrobném ročním programu těchto prací, o provádění a udržování staveb podle těchto programů a o směrnicích pro stanovení příspěvků veřejných korporací a ostatních zájemníků na dotyčné podniky.

Budou-li tyto zákonné normy důsledně provedeny a hlavně podloženy potřebnými finančními prostředky, bude možno předpokládati, že vstoupí naše republika v ohledu soustavného vodního hospodářství do nového období činnosti založené programově a účelně.

G. Vývoj organisované školní výchovy pro potřeby vodního hospodářství a kulturní techniky.

 Jako soustavné vědecké studium všech složek vodního hospodářství jest celkem data pozdějšího, tak i organisovaná školní výchova dorostu pro potřeby hospodářství vodního a kulturní techniky jest velice mladá, ba jedna z nejmladších technických odvětví, jež z potřeb skutečného života byla vybudována ve školství.

Původní pracovníci – stejně jako v jiných oborech lidské činnosti – byli odchovanci tvrdé školy života, tedy samoukové, které životní povolání vedlo k pracím na úpravách vodních. Takovými byli na sklonku středověku např. geniální Leonardo da Vinci (* 1452), u nás v Čechách pak Štěpánek Netolický v XV. a XVI. a Krčín z Jelčan v XVI. století vedle jiných vynikajících osob ze zvláštního důležitého cechu rybníkářů a po nich hlavně přísežní mlynáři, kteří zvláště v XVIII. a na počátku XIX. století byli v oboru vodních úprav znamenitými té doby odborníky. Po vzniku základního prvku vysokých škol technických v Čechách a ve Francii před polovinou XVIII. století a po založení obdobných institutů i v jiných státech evropských koncem XVIII. a počátkem XIX. století, bylo posluchačům jich mimo jiné dáváno také vodítko, jak si počínati při stavbách vodních. Tak však, jak ke konci XVIII. století a od prvé poloviny XIX. století rozhojňovaly se způsoby a druhy úprav vodních šíříce se od státu ke státu, tak vzrůstaly i požadavky na zdatnost osob, jež se jim věnovaly a tyto byly nuceny i po absolvování škol technických (na odboru pro stavitelství vodní a silniční, později nazvaném odborem inženýrského stavitelství) jíti za získáváním speciálních vědomostí a zkušeností k osobám, jež v ohledu tom již vynikly a dodělaly se úspěchů. Čím dále tím více pronikala však potřeba neponechávati přenášení vědomostí a zkušeností náhodě a tak v Německu vznikla prvá myšlenka vytvoření speciální školy pro potřeby úprav vodních – zvláště melioračních a regulačních – a tato založena „Kulturním a živnostenským spolkem pro kraj siegenský“ v r. 1853 v Siegenu (v r. 1894 byla podrobena škola ta pronikavé reorganizaci). Nazvána byla školou lukařskou (Wiesenbauschule).

Po ní teprve byla založena kulturně – technická oddělení na různých vysokých školách technických v Německu, na nichž doplňovali své odborné vzdělání také četní jednotlivci – pozdější významní činitelé úprav vodních i v zemích českých, zvláště v tzv. kulturně-technických kancelářích, ve kterých bylo tehdy soustředěno po dlouhou dobu od jich založení řešení všech naskytujících se otázek vodohospodářských, než došlo k odštěpování jednotlivých částí k různým veřejným úřadům jiným (hydrografická oddělení zemských politických správ, komise regulační, komise pro kanalizaci řek Vltavy a Labe, ředitelství pro stavbu vodních cest apod.). V bývalém Rakousku dospělo se po vydání zákona melioračního a zákona o neškodném svádění horských toků v r. 1884 k seznání, že dosavadní stav výchovy odborníků stále více a více hledaných na dlouho by nevyhovoval a proto téhož roku byl založen podle vzorů z Německa tříletý učebný běh zemědělsko-technický (vedle zemědělského a lesnického) při vysoké škole zemědělské ve Vídni.

Ve stud. r. 1891/2 zahájeno bylo vyučování na kulturně-technickém běhu také při české vysoké škole technické v Praze, ač již v r. 1877 vypracován byl na této vysoké škole návrh k zřízení čtyřletého studia kulturního inženýrství pro potřeby všeho vodního hospodářství. Návrh v předložené podobě nebyl proveden, nýbrž zřízen pouze kratší učební běh; tento učební běh byl zřízen jako provisorní na základě panovníkova zmocnění výnosem býv. ministerstva kultu a vyučování z 11. listopadu 1890, č. 22.695; stejný kurs zřízen byl později i na německé technice v Praze výnosem z 6. října 1896, č. 22.384, a na německé technice v Brně výnosem z 9. října 1900, č. 28.615; byly vesměs tříletými učebnými běhy. Tato studijní oddělení byla průběhem doby zdokonalována a tak došlo k přeměně jich ve čtyřleté odbory kulturně-inženýrské, a to na pražských technikách (české i německé) výnosem z 30. října 1906, č. 41.213, od počátku stud. r. 1906/07 a na německé technice v Brně o 2 léta později výnosem ze 4. prosince 1908, č. 49.207, a to od počátku stud. roku 1908/09 (zahájeno však teprve od stud. roku 1909/10 podle výnosu ze dne 17. dubna 1909, č. 5275). Týmž výnosem ze 4. prosince 1908, č. 49.207, byl zřízen tento odbor i na české vysoké škole technické v Brně od počátku stud. roku 1908/09. V době té byl zřízen výnosem ze 14. února 1907, č. 32.163 ex 1906 také na vysoké škole technické ve Lvově devítisemestrový odbor hydrotechnický, obdobné organisace jako odbory předešlé. Na ostatních vysokých školách technických bývalého Rakouska (ve Vídni, Štýrském Hradci) tyto odbory zřízeny nebyly; oddělení kulturně-technické na vysoké škole zemědělské ve Vídni bylo též přeměněno na čtyřletý odbor jako na technikách.

V bývalé uherské části Rakousko-Uherska byla studia tato organisována tak, že absolventi inženýrského odboru po dosažení diplomu na vysoké škole technické v Budapešti musili aspoň jeden rok absolvovati ještě na hospodářské akademii v Uherských Starých Hradech, Debrecíně aj. a předložili vysvědčení z nejdůležitějších hospodářských nauk tam přednášených, a to obdělávání půdy, zavlažování luk, meliorace půdy, nauky o odhadech, národního hospodářství – využití vody; po tomto doplnění studia po stránce zemědělské a vodohospodářské nabývali teprve i diplomu inženýra kulturního.

Uvedené speciální odbory vysokých škol technických v zemích českých, resp. vysoké školy zemědělské ve Vídni a zvláště při české vysoké škole technické v Praze jsou z prvních, na nichž jest vybudováno odborné studium vodního hospodářství po stránce teoretické i aplikační ve formě ucelené a soustavné tak, aby absolventům jich řešení jakékoliv otázky hydrologické či hydrotechnické nečinilo žádných obtíží, ať se vztahuje k úpravě toků (hrazení bystřin, regulace odpadů, potoků a řek, stavba údolních přehrad), kanalizaci řek a stavbě průplavů či k technickému zvelebení půdy (odvodňování, zavodňování a postřik, kultivace rašelinišť, rekultivace důlních zapadlin, úprava pastvin atd.), nebo konečně k vodárenským a stokovacím zařízením obcí, jich čištění a čištění odpadních vod ze závodů průmyslových a splaškových vod městských.

Po státním převratu v r. 1918, po kterém zůstaly na území československé republiky z někdejšího Rakouska všechny 4 odbory kulturního inženýrství na bývalých jeho vysokých školách technických, bylo přikročeno k dalšímu zdokonalení a zvláště prohloubení studijní organisace těchto odborů ve smyslu nikoliv úzké, nýbrž rámcové specialisace, a to již v souvislosti s odbory stavebního inženýrství a vybudováno z prvých devítisemestrové inženýrské stavitelství směru vodohospodářského a kulturního, z druhých pak devítisemestrové inženýrské stavitelství směru konstruktivního a dopravního. Prvé směry studijní počínají se nyní již i dále rozvíjeti též ve směru balneotechnickém a nabývají výrazného utváření také i v celém oboru zdravotní techniky, která ve vodním hospodářství má svůj nejdůležitější základ. Reorganisace studijní provedlo ministerstvo školství a národní osvěty postupně svými výnosy z 28. června 1920, č. 39.817/20 (základní osnovy učební), z 30. července 1920, č. 46.808/20, a z 19. února 1921, č. 82.603 ex 1920 (doplnění učebných osnov a zásady správní organisace) a z 13. července 1921, č. 57.547/21 (speciální ustanovení zkušebních řádů).

Nynější stav organisace studijní, která již z pojmenování jest patrna, nemá obdoby jinde žádné; vyrostl svérázně a neodvisle z vývoje a potřeb našeho státního celku a budou-li vysokými školami cílevědomě sledovány intence provedené reformy a dále i podporováno prohlubování tohoto studia ve směru badatelském vytvořením dostatečně vybavených výzkumných ústavů pro příslušné obory, které nám oproti příkladům v cizině chybí, pak daleko předstihneme cizinu, která ve směru organisace speciálního studia pro všestranné potřeby vodního hospodářství tak daleko ještě nedospěla, aby stejně jako u nás vynikala tato organisace nejen všestranností v uceleném odborném rámci, ale i speciálností studijní. Ani zde nebylo však ještě plně dosaženo konečného cíle a stále bude třeba i dále pracovati na svérázném vývojovém zdokonalení.

Nejpodrobnější studijní organisace jest – pokud bylo možno zjistiti – v Polsku. Na polytechnice ve Varšeavě jest nyní po světové válce čtyřletý odbor inženýrství pozemního (wydzial inźynierji ladowej), rozdělený v oddělení komunikační (oddzial komunikacyjny) a oddělení inženýrství městského (oddzial inzynierji miejskiej) a dále čtyřletý odbor inženýrství vodního (wydzial inzynierji wodnej), který jest též rozdělen ve dvě oddělení, a to oddělení stavitelství vodního (oddzial budownictwa wodnego), a oddělení meliorační (oddzial mejloracyjny). Toto členění jest při jinak značné příbuznosti přece jen podstatně jiné, než v republice československé, kde se nešlo k tak zúžené specialisaci.

Ve Francii lze hledati pouze vzdálenou obdobu ve vysoké škole „École nacionale des faux et foréts“ v Nancy (dvouletá, přijímá diplomované absolventy škol zemědělských a polytechnických) a v některých školách zemědělských nebo technických.

V Německu a ve Švýcařích zůstala dosud ta studijní organisace, která byla dříve i u nás; jsou tam totiž na vysokých školách technických vedle sebe odbory stavebního inženýrství a kulturního inženýrství, někde též ve spojení se zvláštními odbory pro vyměřování (zeměměřictví). V Německu došlo však již také v posledních dobách k podrobným úvahám, jak odstraniti mnohé tíživé nedostatky, které se tam pociťují v dosavadní studijní organisaci jednak na příslušných vysokých školách technických, jednak zemědělských. Jest zajímavo, že se tam, v zemi s tak vyspělým zemědělstvím a tak vysoko stojící technikou, dochází téměř stejnými úvahami k obdobným a skoro shodným snahám, jak refomovati vysokoškolská studia vodního hospodářství a kulturní techniky, jako u nás, což jest také důkazem, že se u nás v tomto směru postupovalo správně a že jsme předstihli i Německo, stojící jindy v čele v podobných akcích.

V sovětském Rusku má nyní Moskevský institut pro dopravní inženýrství mezi 5 fakultami (odbory) též fakultu vodní, která obsahuje studijní osnovu ze všech odvětví stavitelství vodního a zvláště i z dopravnictví na vodě (na vodních cestách vnitrozemských i mořských) a jinak i dosti obdobně ostatní nauky vodohospodářské, jako příslušné odbory u nás; přece však lze pozorovati určitou jednostrannost.

Tím byl vyčerpán ve stručném nástinu vývoj organisované výchovy pro účely soustavného hospodářství vodního na našich i cizích vysokých školách.

Aby byl obraz úplný, jest třeba přihlédnouti ještě ke školství typu nižšího v republice československé, pokud vychovává pomocný dorost pro potřeby vodního hospodářství. Většina odvětví vodního hospodářství byla v bývalém Rakousku součástí činnosti zemských autonomií a tyto staraly se podle svých finančních možností a podpory příslušných prací všemi vhodnými směry. Tak pečovaly i o zajištění výchovy schopných sil pro vodní hospodářství a zemský výbor v Čechách nejen že přispíval státu rakouskému polovinou nákladu na oddělení kulturně-technická při obou pražských vysokých školách technických, nýbrž r. 1906 založil i pro výchovu pomocného personálu při pracích melioračních a regulačních dvouleté tzv. lukařské školy, a to českou ve Vysokém Mýtě a německou v Chebu, které vychovaly řadu melioračních předpracovníků (předáků) a polírů. Péče v tomto směru na Moravě dála se dříve tak, že moravský zemský stavební úřad pořádal vždy čas od času podle potřeby krátkodobé odborné meliorační kursy, aby si ze schopných dělníků a jiných vhodných osob vychoval pomocný dorost pro potřeby své prakse technické. Těsně po světové válce založil zemský výbor moravský zemskou hospodářsko-lukařskou školou v Rožnově pod Radhoštěm, avšak s určením převážně zemědělským, v roce 1926 zřídil však i meliorační školu (po vzoru košickém) při melioračním oddělení svého stavebního úřadu. Na Slovensku existovala od r. 1911 tzv. „škola vodotechnických mistrů“ v Košicích, kterou ministerstvo zemědělství republiky Československé po státním převratu reaktivovalo a zřídilo vyhláškou z 11. srpna 1922, č. 49.312 VIIIa/22, „státní meliorační ústav“, a to jako tříletý pro výchovu pomocného personálu pro všechna odvětví vodního hospodářství ve množství, kterého bude skutečná potřeba rok od roku vyžadovati; tento ústav byl však již výnosem téhož ministerstva ze dne 12. září 1923, čís. 57.894 – VIIIa-1923, přeměněn ve dvouletý a tím přiblížen ve své organisaci starším ústavům zemským.

Jinak bylo o výcvik pomocného personálu pečováno v býv. korunních zemích rakouských na stavitelských odděleních některých vyšších státních škol průmyslových tím, že pro jich žactvo byly čas od času pořádány jednak kursy pro vodní stavby vůbec a jednak pro studnaře. Uvažuje se delší dobu také o tom, zříditi aspoň při jedné vyšší státní průmyslové škole – pravděpodobně v Bratislavě – buď učební oddělení, nebo občasné kursy pro výchovu různého personálu pro účely plavební; tento personál jest prozatím vybírán z uchazečů na základě zvláštních zkoušek, organisovaných při Československém plavebním úřadu.

Zdá se však, že toto opatření nebude na dlouho vyhovovati a že i u nás bude nutno postarati se o řádné plavecké školství. Touto otázkou počal se živěji zabývati „Svaz československých námořníků a plavců“ a již v r. 1924 vypracoval memorandum, ve kterém vychází z předpokladu, že také v plavbě mají býti zaměstnáni pouze odborníci. V dalším probírána jest otázka povinného učňovství, dále školení v zimních kursech, v odborné pokračovací škole plavecké (určené pro plavčíky), v odborných večerních kursech kormidelnických a v odborném dvouměsíčním kursu kapitánském pro personál palubní. Pro strojníky má býti kladem požadavek mistrovské školy; také i pomocným orgánům má býti umožněna specielní výchova pro plavbu. Jedná se tudíž o školení všech kategorií zaměstnanectva plavebního, jehož důležitost bude úměrně stoupati s rozvojem československé plavby a tím i nároky na jeho zdatnost. Sluší zde poznamentati, že v Děčíně bývala od r. 1875 zvláštní plavecká škola; nyní pořádají se tam občasně potřebné kursy.

Kromě uvedených škol má republika československá též dvouletou rybářskou školu ve Vodňanech, podléhající ministerstvu zemědělství, se znamenitým rybničním hospodářstvím a koordinovaného výzkumného ústavu.

Z těchto prostých údajů jde na jevo, že rozvoj školství pro různá odvětví vodního hospodářství dosáhl u nás již potěšitelného stadia a že dobré snahy setkaly se v celku s výsledky uspokojivými.

H. Výzkumnictví a pokusnictví pro účely vodního hospodářství a kulturní techniky.

Na konci stati o vývoji badání o vodě bylo poukázáno na to, jak neobyčejně složitý jest všestranný prozkum vody; jest velice málo příkladů, aby bylo právě tak nesnadným jako zde stanoviti teoretické závislosti a určovati zákony v matematické formě a používati jich s bezpečností k dalším závěrům; co bylo zjištěno jednou, nemusí platiti po druhé, a proto jest třeba stále a stále věnovati co největší pozornost výzkumnictví a pokusnictví v jednotlivých odvětvích vodního hospodářství.

Vzhledem k významu toho nastíníme, co vše bylo již u nás v tomto směru opatřeno, aby mohlo býti posouzeno, čeho se nám ještě k úplnosti systému nedostává. Státní převrat a politické osamostatnění postavilo náš stát před úlohu opatřiti vše potřebné téměř od základu, neboť skoro vše, co bylo zřízeno v bývalé říši, zůstalo ve Vídni.

Proto již během roku 1919 bylo mezi příslušnými činiteli (ministerstvy a odborníky) jednáno o zřízení potřebných ústavů, a jelikož došlo při tom k různosti názorů o příslušnosti podle jednotlivých zájmů, rozhodla ministerská rada ve své schůzi dne 9. prosince 1919, aby byly zřízeny:

A. Ministerstvem školství a národní osvěty „Československý ústav meteorologický“ se samostatným oddělením vojenským.

B. Ministerstvem zemědělství „Ústav bioklimatický“, jenž by tvořil součást „pedologicko-agronomického ústavu“ u ministerstva zemědělství již zřízeného.

C. Ministerstvem veřejných prací „ústav hydrograficko-hydrologický“.

D. Zároveň bylo uloženo, že oběma ad B a C uvedeným ústavům jest přijímati potřebná data a materiál pozorovací, který dále ke svým účelům zpracují – od „Čs. ústavu meteorologického“ prostřednictvím delegovaných k tomu úředníků.

E. Součinnost všech pod písmenami A, B a C vyjmenovaných ústavů sjednává poradní komité osmičlenné, v němž ministerstva Národní obrany, školství, veřejných prací a zemědělství jsou zastoupena, a to každé dvěma členy. Toto komité určuje také rok od roku zvláštní úkoly vědeckého badání meteorologického ústavu.

F. Vystupují-li všechny tyto ústavy společně na veřejnost, děje se tak pod označením „Československé státní ústavy pro meteorologii a hydrologii“.

Tím byl položen organizační základ těmto ústavům, zjištěna jejich součinnost a došlo proto k jich dalšímu vybudování.

„Československý státní ústav meteorologický“ dostal své stanovy, upravující jeho součinnost a organisaci ve smyslu výše citovaného rozhodnutí, vynesením ministra školství a národní osvěty ze dne 14. ledna 1920, č. 580/20, ve shodě s ostatními zúčastněnými ministry. Jeho úkolem jest shromažďovati a vědecky zpracovati pozorování meteorologická z celé oblasti státu československého, pěstovati a všemožně podporovati badání meteorologická, účastniti se mezinárodních výzkumů v oboru meteorologie, činiti denně na vědeckém podkladě předpověď povětrnosti a vydávati úřední dobrozdání na dotazy úřadů a soukromníků. Za tím účelem převzal meteorologický ústav všechny veřejné meteorologické observatoře a stanice a zřizuje podle potřeby nové.

Při ústavu byl zároveň zřízen odbor vojenský, který má pečovati o výcvik vojenských elévů v meteorologii, a užití meteorologie pro účely čistě vojenské meteorologické služby s naší meteorologickou službou, týkající se zájmů čistě vojenských.

Ústav tento jest tedy povolán jednak zjišťovati základní data pro další užití hydrologické a pro předpověď počasí, jednak sloužiti letectví specielními prognosami. Výsledky svých pozorování pravidelně publikuje ve zvláštních zprávách a v přehledných mapách.

„Státní výzkumné ústavy pro agropedologii a bioklimatologii“ byly po dohodě se zúčastněnými ministry opatřeny vlastními základními řády vynesením ministra zemědělství ze dne 8. srpna 1922, č. 37.367-VÚ-1922. Vzhledem k tomu, že pro území Moravy existoval již při moravském výzkumném ústavu zemědělském jako jeho zvláštní sekce ústav pro agropedologii a bioklimatologii v Brně, byly tyto státní ústavy zřízeny ve smyslu usnesení ministerské rady ze dne 21. května a 9. prosince 1919 pro území celých Čech v Praze, v Bratislavě pro území Slovenska s výjimkou župy košické (v rámci Státních výzkumných ústavů zemědělských v Bratislavě jako zvláštní oddělení) a v Košicích pro území východního Slovenska a celé Podkarpatské Rusi (v rámci Státních výzkumných ústavů zemědělských v Košicích jako zvláštní oddělení).

Úkolem těchto ústavů jest provádění veškerých prací výzkumných a zkušebních v oboru vyšetřování půd a zemin se stanoviska agrofysikálního, agrochemického, agrobiologického, technologického a pedologicko-hydrologického a dále vykonávání bioklimatických šetření, prováděných na podkladě agro-meteorologických pozorování. Výsledky svých prací publikují ve „Sborníku státních výzkumných ústavů zemědělských“ nebo podle povahy věci vystupují na veřejnost pod společným označením „Československé státní ústavy pro meteorologii a hydrologii“. V důsledku svého určení jest pražský ústav zastoupen jednak v poradním komité státních ústavů pro meteorologii a hydrologii, jednak v poradním sboru pro výzkumnictví při ministerstvu zemědělství zřízeném pro sjednávání povšechných otázek zemědělského výzkumnictví, jakož i součinnosti s výzkumnými ústavy jiných úřadů.

Schválený „Ústav hydrograficko-hydrologický“ byl ministerstvem veřejných prací aktivován pod označením „Státní ústav hydrologický“; dosud však nebyla vydána statutární úprava jeho organisace a činnosti. Jako výkonné orgány podléhají mu hydrografická oddělení (zemských správ politických) v Praze, Brně, Opavě, Bratislavě a Užhorodě a v r. 1926 měl k disposici celkem 1856 stanic dešťoměrných a 718 stanic vodočetných (na tocích). Vydává své „Měsíční hydrologické zprávy“, dále „Odtoková množství za desítiletí 1911-20“ postupně o všech větších řekách, připravuje a zamýšlí vydati postupně katastr vodstva, tj. celkový vodopis naší republiky, publikuje předpovědi vodních stavů na Labi a na Dunaji a provádí hlásnou službu povodňovou, studuje od případu k případu a vydává posudky o vodách povrchových i podzemních, má před dohotovením stavbu veliké pokusné vodní laboratoře v Podbabě a pro původní práce hydrologické založil a vydává „Sborník prací a studií hydrologických“.

Výzkumnictví v oboru zemědělské, reps. kulturní techniky. Organisace tohoto výzkumnictví u nás jest plně odůvodněna důležitostí melioračního podnikání, které má tak veliký národohospodářský dosah; proto jest potřebí, aby toto nákladné podnikání spočívalo na účelně založených a systematicky prováděných výzkumech po stránce hydrologicko-pedologické, dále ohledně spotřeby vody pro luční závlahy a zjištění množství jakosti okalů ve vodách a využití vod splaškových pro účely závlahové, dále ve příčině umělého zadešťování, opevňování a břehů i dna, při úpravách vodních toků a hrazení bystřin, ohledně slínování pozemků, statistických šetření o zvýšení sklizní na meliorovaných a zcelených pozemcích ke zjištění rentability provedených prací a podle možnosti i ohledně normalizace staviva při pracích melioračních i vodovodních, ohledně potřebného nářadí apod.

Veškeré práce v tomto směru byly dosud značně zanedbávány, a pokud byly konány, byly nesoustavné a zcela náhodné. Zamýšlelo proto ministerstvo zemědělství v r. 1921 a 1922 zříditi též zvláštní ústavy hydrologicko-meliorační v Praze, Brně a Bratislavi, které by se zabývaly všemi těmito otázkami. Později ustoupilo ministerstvo zemědělství od myšlenky zřízení samostatných ústavů a na místo toho připravilo a se zúčastněnými ministerstvy projednalo zřízení „Poradního výboru pro výzkumnictví v oboru zemědělské techniky“. Základní řád tohoto výboru publikovalo ministerstvo zemědělství svým výnosem z 31. ledna 1924, č. 7113-VIIIa, a vydalo i jednací řád poradního výboru, v němž je normováno konání schůzí výboru i podvýborů. Úkolem tohoto výzkumnictví jest soustavný výzkum po stránce vědecké a praktické otázek technicko-hospodářských, souvisejících s úpravou vodních poměrů v zemědělsky obdělávané půdě s veškerou meliorací půdy pracemi a stavbami zemědělsko-technickými, dále výzkumnictví, související s využitím odpadních vod pro účely závlahové. Vlastní výkon prací výzkumných svěřuje ministerstvo zemědělství podle každoročních programů svým podřízeným státním úřadům (na Slovensku a Podkarpatské Rusi), technické kanceláři zemědělské rady pro Čechy, zemským stavebním úřadům v Brně a Opavě a jednotlivým odborníkům a práce tyto finančně podporuje. Lze říci, že konání těchto vědecko-badatelských prací v souvislosti s praksí podařilo se uspořádati i přes to, že meliorační podnikání jest předmětem úředního zásahu jak státu, tak i autonomních zemí. S potěšením možno konstatovati, že veškeří činitelé projevili dosud plné porozumění a ochotu spolupracovati a tak lze se v zájmu veřejném, zejména s hlediska docílení soběstačnosti státu ve výživě obyvatelstva a s hlediska hospodárného provádění všech prací, nadíti nejlepších výsledků v této činnosti. Poradní výbor zvolil si dva podvýbory; jeden pro stanovení metod a postupu pracovního, druhý pro stanovení pracovního a finančního programu a pro srovnání výsledků a publikace. Péčí výboru byly již vydány i všeobecné instrukce pro výzkumné objekty meliorační, dále specielní instrukce pro výzkumné objekty drenážní, návod pro stanovení sklizní, instrukce pro hydropedologický výzkum podzemních vod, instrukce pro výzkum vody z toků a na dalších normách se pracuje; tam bude zaručena jednotnost výzkumů a možnost srovnávání jich výsledků. Výbor vydává též pravidelné výroční zprávy o své činnosti, resp. o výkonné činnosti výzkumné ve sbírce „Zprávy výzkumných ústavů zemědělských“.

Činnost tohoto poradního výboru nevztahuje se na výzkumnictví ve vodárenství a stokování obcí, ježto tato působnost byla dohodou ministerstva školství a národní osvěty a ministerstva zemědělství vyhrazena připravovanému „Státnímu výzkumnému ústavu pro vodárenství, kanalizaci a jiná technická zařízení obcí“, při kterém jest proponován vlastní poradní výbor. Úkolem tohoto dalšího ústavu má býti neodvislé vědecké badání v oboru vodárenství, kanalizací a jiných veřejných technicko-hygienických zařízení k tomu cíli, aby byly dány teorii i praksi technické správné podklady pro všechna spřízněná odvětví.

O součinnost veškerých v předcházejícím uvedených ústavů jest ve smyslu organizačním postaráno a jest tedy žádoucno, aby i při vlastních výkonech bylo zde mezi ústavy stálé účelné souvislosti. Pokud nedošlo dosud k pracovnímu sblížení obdobných ústavů státních a zemských a případně jiných, nutno k němu vývojem směřovati, aby se dospělo k jednotné linii a k hospodárnosti v práci, což jest zajisté zájmem všeobecným.

Zmínky zde zasluhuje dále také to, že byl zákonem ze dne 12. října 1925, č. 218 Sb. z. a n., zřízen u nás též „Státní zdravotní ústav republiky československé“ s ústředním ústavem v Praze a s pobočkami i v jiných místech, zvláště v sídlech vysokých škol, pro kterýkoliv obor práce ústavní.

Ústav tento bude se zabývati též otázkami hygieny vody a dosavadní „Ústavy pro zkoumání potravin a vody“ v Praze, Brně atd. mají se státi jeho pobočkami. Při ústavu bude též působiti vlastní poradní sbor. Prováděcí nařízení k zákonu o tomto ústavu, které má upraviti podrobněji působnost a organisaci jeho (základní řád či regulativ) nebylo dosud vydáno. Úkolem ústavu všeobecně jest vykonávati pro státní zdravotní správu odborně-vědecké práce a zkoumání, kterých jest třeba k účinným zdravotním opatřením, podporovati výchovu v preventivní medicíně, jakož i pečovati o praktickou odbornou výchovu zdravotnického personálu.

Z dalších orgánů určených k organisování výzkumné práce v oboru vodního hospodářství, jest to meziodborová „Komise pro vodní pokusnictví“, zřízená při Masarykově Akademii Práce v Praze usnesením ústředního výboru této korporace ze dne 15. ledna 1925; organizační řád komise byl schválen vědeckou radou M. A. P. dne 26. ledna 1925. Účelem komise jest soustřediti odborníky, zabývající se teoreticky i prakticky stavebním vodním pokusnictví, k tomu cíli, aby bylo konání pokusů a měření jak v laboratořích, tak i ve skutečnosti co nejvíce podporováno, aby se pokusy konaly soustavě a vědecky a aby jich výsledky byly také odborně a vědecky zpracovány a publikovány (v publikacích M. A. P.). Členy komise mohou býti jednak odborní znalci M. A. P., jednak vědečtí a praktičtí odborníci, stojící mimo M. A. P.; v komisi jsou zastoupeny všechny odbory M. A. P. svým zástupcem. Tato komise pečovala dosud hlavně o podporu pokusů konaných v naší, dosud jediné laboratoři vodních staveb prof. Ing. A. Smrčka při české vysoké škole technické v Brně, výsledky těchto pokusů byly jednak publikovány, jednak vystavovány na různých mezinárodních výstavách pro vnitrozemskou plavbu a využití vodních sil (Londýn 1925, Basilej 1926, Kahyra 1926).

V úvahu může zde dále také přicházeti „Československá Národní Rada Badatelská“, která byla zřízena v lůně České akademie věd a umění a jejímž úkolem jest pod ochranou a v dohodě s ministerstvem školství a národní osvěty organisovati a podporovati přírodovědeckou práci teoretickou a užitou (medicínu v to počítaje) doma, hlavně však ve styku s ostatními státy a národy. Odvětví hydrologie, resp. vodního hospodářství dotýká se v prvé řadě odboru geodeticko-geofysikálního této korporace, který se nazývá „Československý národní komitét geodetický a geofysikální“ a ovšem i odboru technického „Čsl. Národní Rady Badatelské“. Stanovy této korporace byly vzaty se souhlasem k vědomí vládou republiky československé ve schůzi dne 7. března 1924 a v důsledku toho schváleny ministrem školství a národní osvěty výnosem z 20. března 1924, č. 33.473/24-IV. Generální shromáždění korporace schválilo pak též její jednací řád. Jak jest v uvedeného patrno, přichází „Čsl. Národní Rada Badatelská“ jako člen příslušného mezinárodního ústředí badatelského v úvahu zejména v těch případech, kdy jedná se o součinnost v oboru hydrologie, resp. vodního hospodářství s hlediska vědeckého na poli mezinárodních vztahů.

Lví podíl ve výzkumné práci o vodě a jejím užití připadá u nás též i různým vědeckým ústavům na našich vysokých školách, jimž nutno přičítati zásluhu za mnohé kladné výsledky jich usilovné práce.

Vedle těchto ústavů stojí význační vědečtí a odborní pracovníci, vysokoškolští profesoři a docenti, jichž průkopná činnost vztahuje se k vodě a vodnímu hospodářství s různých stránek. Nelze jinak, než v zájmu přehledu prostě vyjmenovati všechny ty, kdož té doby na vysokých školách působí a poznamenati, s jaké vědecké stránky jest možno činnost tu všeobecně charakterisovati; vedlo by daleko, kdybychom měli při tom rozváděti též všechna dotyčná odvětví vodního hospodářství, pokud přicházejí při tom v úvahu.

Na českém vysokém učení technickém v Praze jsou to zejména tito vědečtí pracovníci: prof. Ing. Dr. h. c. J. V. Hráský (hydrologie, zdravotní inženýrství), profesoři Ing. Dr. A. Klír a Ing. Dr. B. Tolman (hydrotechnika konstrukce), prof. Ing. J. Záhorský (konstrukce), prof. Ing. Dr. E. Thoma (hydrologie a meliorace), prof. Ing. J. Kopecký (meteorologie, klimatologie a pedologie), prof. Ing. Dr. A. Jílek (využití vodní energie a hydraulika), prof. Ing. V. Kaisler (hrazení bystřin), prof. Ing. Dr. J. Hýbl a Ing. V. Krouza (hydraulické stroje), prof. Ph. Dr. F. Schulz (chemie vody), prof. Ing. Dr. V. Felber (hydraulika), prof. M. U. Dr. A. Velich (bakteriologie), prof. Ing. Alexandr Petrovič Van der Vliet (stavba lodí), prof. Dr. G. Kabrhel a honor. docent M. U. D. B. Markl (zdravotnictví), prof. J. U. Dr. Fr. Kubec (právo vodní a zákony meliorační), prof. Ing. Dr. J. Černý (vodoprávní technika), s. docent Ing. Dr. J. Novotný (hydrologie), s. docent Ing. Dr. R. Janota (pedologie), s. docent Ing. Dr. A. Kroulík (chemie a bakteriologie), honor. docent Ing. J. Vrba (všeobecné vodní hospodářství).

Na české vysoké škole technické v Brně obdobně působí tito: profesor Ing. V. Hlavinka (meliorace, zdrav. inženýrství a hrazení bystřin), prof. Ing. A. Smrček (konstrukce a hydrotechnika), prof. Ing. K. Šimek (konstrukce), prof. Ing. Dr. J. Zavadil (hydrologie, pedologie a meliorace), prof. Ing. A. Nedoma (hydraulika a hydraul. stroje), prof. Ing. J. Kožoušek (hydraulické stroje), prof. Ing. Dr. Fr. Ducháček (chemie vody).

Na německé vysoké škole technické v Praze jsou to: prof. Ing. A. Rosenkranz (hydrologie, meliorace a zdravotní inženýrství), prof. Ing. A. Nowak (konstrukce), prof. Ing. J. Fiedler (konstrukce a zdravotní inženýrství), prof. Ing. Dr. Th. Pöschl (hydraulika), profesoři Ing. K. Körner a Ing. Dr. A. Stör (hydraulické stroje), s. docent Ph. Dr. W. Sigmund (chemie vody), s. docent Ing. Dr. R. Kampe (hydrologie), honor, docent Ing. B. Lieber (hrazení bystřin), honor. docent J. U. Dr. H. Pohl (vodní a meliorační právo), supl. Ing. Dr. G. Doerell (pedologie).

Německá vysoká škola technická v Brně má tyto vědecké pracovníky: prof. Ing. Dr. P. Kresnika (hydrologie, meteorologie, hrazení bystřin, právo vodní), prof. Ing. Dr. J. Meixnera (hydrologie, meliorace, konstrukce, zdravotní inženýrství), prof. Ing. Dr. J. Wolfschütze (konstrukce a zdrav. inženýrství), prof. Ing. A. Hawranka (konstrukce), prof. Ing. V. Kapalana (hydraulické stroje), profesory G. Ulricha a Ing. Dr. M. Margoschesa (chemie vody).

Na vysoké škole zemědělské v Brně působí profesor Ing. Dr. V. Novák (meteorologie, klimatologie a pedologie) a prof. Ing. F. Müller (hrazení bystřin), hon. docent Ing. J. Poláček (meliorace) a honor. docent Ing. J. Bažant (hydraulika a vodní stavitelství).

Z Karlovy university v Praze jest možno uvésti: prof. Dr. Lásku (geofysika), prof. M. U. Dr. G. Kabrhela (hygiena vody), prof. M. U. Dr. Vl. Mladějovského (balneologie), prof. Dr. St. Hanzlíka a s. docenta Dr. R. Schneidera (meteorologie).

Na Masarykově universitě v Brně působí prof. M. U. Dr. J. Roček (hygiena).

Komenského universita v Bratislavě má tyto vědecké pracovníky: prof. M. U. Dr. St. Růžičku (hygiena) a prof. Dr. Vrat. Kučeru (hydroterapie a lázeňská technika).

Na německé universitě v Praze přicházejí v příslušném směru v úvahu tyto osoby: prof. Dr. K. Cori (mikrofauna vod), s. doc. Dr. W. Spät (hygiena vodárenská), s. docent Dr. K. Zörkendörfer (balneologie) a s. docent Dr. L. W. Pollak (meteorologie a klimatologie).

Tímto výčtem výzkumných ústavů a vědeckých pracovníků působících v různých směrech na poli vodního hospodářství a kulturní techniky pokusili jsme se zachytiti celkový obraz všeho, co u nás představuje pramen průkopné tvorby. Lze říci, že jsme opatřeni všestranně a že lze vhodnou organizací zajistiti kooperaci jak všech ústavů či korporací tak i jednotlivcův, aby práce byla konána soustavně, ekonomicky a s použitím zásady o účelné dělbě práce; isolovaná práce a nedostatek pracovní souvislosti nemohly by přinášeti oněch užitků, kterých lze dosíci a musí se tudíž vážně pomýšleti na to, aby všude tam, kde dosud není potřebných vzájemných vztahů, byly tyto navázány, aby i do vědeckého postupu pracovníků byl vznesen princip skutečného vědeckého řízení.

Jest zajímavo, že o organisované spolupráci mezistátní na poli vodního pokusnictví bylo jednáno ve dnech 27. – 28. listopadu 1921 v Karlsruhe v Německu u příležitosti otevření novostavby laboratoře říčních staveb na tamní vysoké školy technické (prof. Ing. Dr. Th. Rehbock) za přítomnosti úřed. i vysokoškolských kruhu z celého Německa, dále Československa (profesoři Ing. A. Smrček a Ing. Dr. B. Tolman), Rakouska, Holandska, Švédska a Švýcar; konalo se zároveň ustavující shromáždění sdružení pro pokusnictví ve vodním stavitelství. Přesvědčivost důvodů pro vzájemnou spolupráci byla tím významnější, že se sjezdu účastnili čelní současní vědečtí pracovníci v oborech vodního hospodářství z Německa (Dantscher, Engels, Ludin, Möller, Ott, Rehbock, Weyrauch a mn. j.), dále z Rakouska (Schaffernak, Halter), ze Švýcar (Hilgard, Meyer-Peter), Holandska (Haringhuizen), vedle výše uvedených zástupců z našeho státu. Shromáždění formulovalo výsledek jednání v těch požadavcích, aby hydrometrické úřady jednotlivých států prováděly co nejčetnější pozorování na přirozených tocích a výsledky jich dávaly k disposici pokusným ústavům a stolicím vodního stavitelství na vysokých školách technických a aby jednotlivé pokusné ústavy i hydrografické úřady vyměňovaly si vzájemně své publikace.

Dále bylo usneseno, aby až na další bylo Karlsruhe sídlem sdružení a aby zde při Rehbockově ústavu byla založena příruční knihovna, do které by byly zasílány veškeré vydávané publikace všech členů resp. členských korporací ke sdružení patřících.

Z předeslaného vyplývá, že vývoj věci jest na postupu a že jest třeba pracovati k soustředné činnosti jak v jednotlivých státech, tak i mezi státy, neboť se jedná o výzkum vody a jejího využití, tedy přírodního elementu, který ani sám o sobě, ani při svém využití není omezen hranicemi, nýbrž tyto svým významem daleko přestahuje.

I. Budoucnost vodního hospodářství v našem státu.

Předcházejícími úvahami byl osvětlen pojem a význam vodního hospodářství a v přiměřené míře byla věnována pozornost nejpodstatnějšímu, co má určitý vztah k onomu pojmu. Jest velmi potěšitelno, že vodní hospodářství nalézá právě u nás čím dále více porozumění v rozhodujících kruzích a netřeba tedy o jeho budoucnost chovati nějakých obav. Pro věc samu jest zajisté veliké ceny, jestliže předseda vlády republiky československé Dr. Techn. h. c. Ant. Švehla při zahájení parlamentu dne 18. prosince 1925 v prohlášení vládním, kterým měl se vystihnouti pro další období směr práce veřejných činitelů, použil i těchto významných slov:

„Dbajíc významu vodního hospodářství, bude vláda větší měrou rozvíjeti činnost zejména soustavným prováděním staveb regulačních a zajišťovacích proti škodám způsobeným živelními pohromami a k ochraně osídlených míst, ohrožených komunikací a hospodářských pozemků. Hospodářské využití vodní energie vyžaduje budování údolních přehrad, aby zadržené škodlivé vody mohlo býti použito v zájmu plavby, zemědělství a průmyslu. Chceme opatřiti dostatek hybné energie pro celé území státní. Proto budeme pokračovati v provádění soustavné elektrisace. Přikročíme také k řešení problému, pro stát a zvláště zemědělství nejvýše důležitého, jímž jest vlastní výroba dusíku. Budeme hleděti využíti výhod vodní dopravy se zvláštním zřetelem na Dunaj. Dobudování přístavu v Bratislavě a Komárně a poskytnutí potřebných výhod celních zřízením svobodných pásem v přístavech nepustí vláda se zřetele. Atd.“

Na jiných místech svého projevu vkládá premier vlády mezi důležité body programu veřejné činnosti i tyto úkoly:

„Jsouc více než kterýkoliv jiný obor podnikání závislé na vlivech živelních a odkázáno na stálý zápas s přírodou, má zemědělství nejenom nárok na podporu svého vývoje, nýbrž i na vydatnou ochranu před škodami živelními. K tomu budou směřovati další úpravy vodních toků, podporování elektrisace také na venkově, jakož i zavedení živelního pojišťování. Atd.“

„Předmětem zvláštní péče naší bude řešení otázky populační i další problémy sociální hygieny. Zvýšená pozornost bude pak věnována asanaci měst a obcí (rozuměj hlavně vodovodům, kanalizacím atd.) a požadavkům hygieny bytové, průmyslové a živnostenské. Atd.

Z toho jest patrno, že s míst nejpovolanějších jest proklamováno sledování cílů soustavného hospodářství vodního a setrvává se na něm. Po roce opět nová parlamentní vláda (1926), která vystřídala vládu úřednickou, vyslovuje se pro program dříve prohlášený a tím vytyčuje si i vzhledem k vodnímu hospodářství směrnice již dané. Pokud finanční pohotovost dostačovala, bylo i hojně budováno na vodohospodářských dílech k účelům zemědělským, průmyslovým a obchodním, zdravotním i ochranným. Stále se opakující povodňové pohromy nutí však k postupu ještě rychlejšímu a nelze se nijak diviti tomu, že zájemci se všech stran volají po rozhojnění prací k odstranění podobných katastrof a že dožadují se provedení takových staveb, které by účinek velkých vod při tocích zmírnily, případně vůbec odstranily. Tomuto volání nelze nedopřáti sluchu a jest opravdu nejvýše potřebno, aby nejen k odstranění všech často se opětujících škod, ale i k aktivnímu využití našeho vodstva bylo přikročeno k intensivnějšímu postupu v našem vodním hospodářství a to podle soustavného, široce založeného programu. Vše to, co se dosud podniká, jest vzhledem k zdržení v bývalých dobách ještě stále málo, třebas se zdálo, že se pracuje dosti. Způsobované škody a možnost využití nahromaděných vod v obdobích na vody chudších žádají zmobilizování a nasazení všech prostředků a sil, aby budováno bylo programově a rychle.

Povolaní činitelé měli by tomuto problému věnovati více péče a pozornosti i po stránce legislativní, organizační a finanční. Zejména náš parlament – poslanecká sněmovna i senát – měly by z opakovaných živelních pohrom čerpati podněty, aby se více a častěji zabývaly otázkami soustavného hospodářství vodního. Jsou zde problémy tak mnohostranné a složité, že by se měli poslanci i senátoři, kteří z vlastních zkušeností měli příležitost s těmito otázkami se obírati a seznámiti, pevněji semknouti a přinutiti koaliční kruhy ke zřízení zvláštních parlamentních výborů pro vodní hospodářství, neboť dosavadní výbory svojí povahou skutečným potřebám nevyhovují. Jest zajímavo, že v revolučním Národním shromáždění byla od let 1918-19 zvláštní parlamentní komise pro vodní hospodářství, která se velmi často obírala sobě svěřeným problémem a měla pro něj neobyčejné pochopení (poslanci Udržal, Zika, Prokůpek, Sonntag aj.). Její elaboráty obsahují vesměs zásady soustavnosti a zmodernizování vodního hospodářství ve všech jeho složkách. Jest litovati, že v novém Národním shromáždění nebyla aspoň tato komise v odpovídajícím výboru obnovena. Mělo to jistě značný vliv na váznutí práce v dotyčném odvětví; dnes pozdvihne se zájem vždy jen při velkých živelních katastrofách; rozhodně však nestačí pro zdolání všech naléhavých úkolů, jestliže se poslanci či senátoři rozejdou teprve poté po různých krajích a ze škod na majetku a životech činí pouze politiku svého a své strany vlivu a významu. Takové vlastně negativní účastenství na důsledcích povodní nemá trvalé ceny. Jest třeba vyvinout – a povaha vodního hospodářství toho žádá – trvalý zájem činorodý a iniciativou poskytovati nejen preventivní prostředky proti pohromám, ale i pomůcky, jimiž lze vydatně posilovati naši hospodářskou mohoucnost a rozmnožovati národní jmění.

Permanentním výborem ve sněmovně i senátu mohlo by se podstatně přispěti k tomu, aby porozumění problémům vodního hospodářství razilo si širší cestu do našich parlamentů, aby pro věc získání již poslanci a senátoři nezůstávali stále osamoceni a neslyšáni. Není obav, že by takové výbory neměly dosti látky k projednávání, uvážíme-li, co vše nás ještě např. ve vodohospodářském zákonodárství očekává. Oba parlamenty mohly by tím velice získati na životnosti své práce, která čím dále tím více musí se zabývati bezprostředními potřebami občanstva státu. A tyto potřeby jsou právě ve vodním hospodářství, bez kterého nelze velkoryse řešiti např. ani elektrizaci, ani tzv. problém dusíku; o neméně podstatné důležitosti ostatních jeho odvětví se zmiňovati ani nemusíme.

Požadavky tyto jsou pro rozvoj vodního hospodářství rozhodujícími proto, že málo které z jeho odvětví lze v jednotlivých případech realisovati bez pomoci nejširší veřejnosti, tj. zájemníků, samosprávných svazků, státu a hlavně ovšem zákonodárných sborů, které jedině mohou rozhodovati o poskytnutí mimořádných nákladů na provedení větších článků soustavného programu.

Již v předu jsme se zmínili o tom, že byl vydán zákon č. 227 z r. 1925 Sb. z. a n. a příslušné prováděcí předpisy, obsahující mimo jiné zvláště i ustanovení o opatření k zamezení škod při živelných pohromách v budoucnosti. Zákon tento znamená sice značný krok v před, přece však nedává dostatečného zajištění pro provádění toho, co měl na mysli, neboť s hlediska finančního jest neurčitým: nezaručil ani to nejmenší minimum každoročního příspěvku k příslušnému fondu. Tento nedostatek byl prokázán již tím, že zemědělský výbor poslanecké sněmovny byl nucen na podzim r. 1926 usnésti se na resoluci (14. prosince 1926) směřující k tomu, aby vláda zákon prováděla. Z jednání parlamentních orgánů v té době (státní rozpočet na r. 1927) bylo patrno, že činitelé političtí nemají ještě plně ujasněno své stanovisko ani k drobným, tím méně k velkým vodohospodářským akcím; bude tudíž potřebí ještě mnoha úsilí, aby bylo všeobecné vštípeno plné přesvědčení v absolutních hodnotách a dosahu vodních úprav.

Zřízení očekávané Státní vodohospodářské rady se také ještě teprve připravuje na základě vyhlášky ministrů veřejných prací a zemědělství ze dne 18. listopadu 1926, č. 242 Sb. z. a n. Rozhodujícím bude jedině kvalita osob, které budou povolány do tohoto třicetičlenného poradního sboru, jak se činnost jeho ukáže účelnou a plodnou, neboť shledáváme mnohé nedostatky ve vyhlášeném statutu, které snad později ukáží své stinné stránky.

Další důležitá podstata zákona č. 227 z r. 1925, vodohospodářské programy, nevyšly také ještě ze stadia přípravného; mají býti teprve předmětem jednání Státní vodohospodářské rady po jejím ustavení. Pro počátek bude to asi zatím program jednoroční; na desítiletý program bude moci dojíti teprve později. I jinak čeká Státní vodohospodářskou radu mnoho a mnoho práce a bude na každém jejím jednotlivém členu, aby si svůj úkol, jehož splnění bude od něj veřejností očekáváno, velmi důkladně ujasnil.

Ježto zůstává stále nedosažitelným zabrániti rázem všem možnostem velikých škod z živelních pohrom vodních, bude také důležitým úkolem vybudovati řádnou soustavu veřejného pojišťování proti těmto škodám; význam jeho bude u nás ještě velmi dlouho aktuálním.

Vše to znamená však vlastně počátek dalších akcí v budování systému soustavného vodního hospodářství. Státu našemu jako politickému, zvláště však jako hydrologickému celku musí se dostati v prvé řadě úplného a nové době vyhovujícího zákonodárství pro všechna odvětví vodního hospodářství, počínaje novým jednotným zákonem vodním.

Dalším neméně závažným požadavkem jest, aby i vodohospodářská veřejná správa spěla k zjednodušení a jednotnosti.

Tato neobyčejně důležitá otázka zůstává stále ještě otevřena, ač dostalo se v tom směru oprávněným požadavkům opory i v ustanoveních zákona o úsporných opatřeních ve veřejné správě (č. 286 Sb. z. a n. 1924), aby totiž i dotyčná administrativa veřejná – tj. úřady pro otázky vodního hospodářství – byly organisovány a vybudovány ve všech stupních a odvětvích skutečně s jednotného hlediska a účelně a aby učiněno bylo vše, by příslušná úřední řízení mohla býti zjednodušena a zrychlena, aniž by tím jakost příslušných – zvláště vodoprávních – opatření nějak trpěla.

Ač právě ve vodním hospodářství bylo by potřebí co největší administrativní jednotnosti, není snad hned tak jiného odvětví veřejné správy, aby po smyslu kompetenčním bylo roztříštěno do tolika nejrůznějších úřadů. Výsledek toho bývá názorně demonstrován téměř při každém komisionelním řízení vodohospodářském, při kterém bývají veřejné zájmy zastoupeny tolika různými činiteli, že je lze počítati desítkami; také průtah v úředním projednání každé věci jest zjevem nerozlučně s tímto stavem spjatým. Roztříštěnost byla dána nejen dvojí kolejí veřejné správy (státní a autonomní), ale i rozštěpením v každé této koleji. Jsouce si dobře vědomí stinné stránky tohoto stavu již z doby rakouské, dožadovaly se odborné kruhy těsně po státním převratu (na podzim 1918) toho, aby v nejvyšší instanci byly všechny věci vodního hospodářství (čítaje v to technické zvelebení půdy, soustavnou elektrizaci i zdravotní techniku) spojeny do jediného ústředního úřadu nebo odborného ministerstva právě tak, jako jest tomu u správy lesů, nebo věcí báňských apod. a vytvořeno samostatné ministerstvo nebo státní úřad pro vodní hospodářství. Z různých příčin nedošlo k žádoucímu zjednodušení, ač právě zde – více než kde jinde – zájem veřejnosti na hospodaření s vodou vzhledem k primerním požadavkům k vodě – toho kategoricky žádal.

Tato otázka stává se nyní opět aktuální vzhledem k schválenému zákonu o nové úpravě politické správy, neboť se ukáže mnoho obtíží v dosažení toho, aby v našich 4 zemích dospělo se k správní jednotnosti, a to právě proto, že není administrativní jednotnosti v úřadech nejvyšších, tj. v ministerstvech. Bude zde velmi pociťován neorganický postup v provádění zákona o úsporných opatřeních ve veřejné správě (č. 286 Sb. z a n. z r. 1924) v tom směru, že nebyl ještě vydán zákon o kompetenci ministerstev a že dojde k němu až v poslední řadě – dojde-li k němu vůbec – místo aby byl býval vydán nejdříve, nebo aspoň před restrikcemi zaměstnanectva a novou systemizací úřednických míst ve veřejné správě.

Komplikace při převádění správy do nového zřízení zemí a okresů nastanou kromě toho i proto, že veřejná správa posuzuje se u nás vždy velmi jednostranně – převážně s hledisek politických a nikoliv – jak by bylo v prvé řadě třeba – s hledisek hospodářských; také při poslední úpravě „politické“ správy, ač v podstatě šlo hlavně o úpravu správy hospodářské anebo vůbec veřejné (a contrario „politické“), nenašlo se odvahy provésti reformu opravdu moderní, pružnou a vyhovující potřebám hospodářské stránky činnosti obyvatelstva, tj. odděliti správu hospodářskou od politické. Ponechaným spojením neodstranil se totiž ten podstatný důsledek, že rozhodování o věcech administrativně-hospodářských zůstane v rukou neodborných, povolaných k rozhodování o věcech administrativně-politických. Důsledky toho ponese tíživě zejména i vodní hospodářství nejen během převádění do nových poměrů, ale i v budoucnosti, jestliže nebude rozumně při organisaci zemských a okresních úřadů dbáno toho, aby řízení jednotlivých výseků veřejné správy bylo svěřeno skutečně silám odborným.

Otázka veřejné administrativy ve vodním hospodářství jest problémem pro sebe a tak důležitým, že od něj odvisí velmi mnoho; bude tudíž vždy předmětem pozornosti těch, kdož pracují cílevědomě k vytvoření soustavného vodního hospodářství. Proto jsme se zde s touto stránkou věci zabývali podrobněji aspoň povšechnými úvahami. I pro správní organisaci musí býti základem hlediska vědecká a dotud nebude problém rozřešen, dokud nebudou při tom v plném rozsahu tato hlediska uplatněna. Bude záviseti jen od pochopení této zásady, jak dlouho bude se musiti tento proces vyvíjeti.

Neobyčejně významným pojmem ve vodním hospodářství jsou zájemníci, nikoliv jako jednotlivci, nýbrž jako účastníci na společných zájmech všech ostatních; stalo se právě ve vodním hospodářství obvyklým počítati se základní jednotkou těchto sdružených činitelů, tj. s korporacemi vodohospodářských zájemníků. Jsou to nejen vodní družstva, společenstva apod., organisovaná po smyslu vodního zákona, ale i korporace, sestoupené podle zákona spolkového. Pro vzdálenější budoucnost vodního hospodářství mají velikou důležitost zejména druhé korporace, které později přecházejí ve formu korporací prvých, když řešení dotyčného problému se na tolik přiblížilo, že musí se zájemníci bezprostředně jako takoví zúčastniti při vybudování díla. To je v těch případech, kdy nejde o sdružení zájmu zcela všeobecného. Všechny tyto spolky jsou nezbytnými k tomu cíli, aby mohla býti prováděna účelná propagace, a v tom směru připadá jim rozhodující úkol. Nejen povolaní odborníci, ale i uvědomělí občané musí zde – ježto jde zpravidla o značné oběti – povzbuzovati zájem nejširších vrstev veřejnosti, která jest na vodním hospodářství životně interesován a přispěti tak k rychlejšímu uskutečňování vodních děl; tato nelze budovati jen z prostředků státních, nýbrž za účasti a přispěním všech těch, jichž soukromým zájmům prospívá správa veřejná již tím, že buduje díla v prvé řadě v zájmu všech.

Jest velmi potěšitelno, že u nás v tomto směru – ve sdružování zájemníků – postoupilo se neobyčejně vpřed. Na celém našem území jest těchto korporací tolik, že budoucnost vodního hospodářství jest jimi zabezpečena. Jsou to buď korporace sledující řešení určitého jednotného problému bez ohledu na území, nebo celé řady různých vodohospodářských problémů místních s omezením na určité území; tato území jsou buď územní celky politické, nebo území povodí jednotlivých toků.

Vycházejíce od uvedené kategorizace, můžeme si sestaviti povšechný přehled těchto korporací (podle zákona spolkového), aniž bychom však činili při tom nároku na úplnost výpočtu:

1. spolky průplavní (Spolek pro stavbu průplavu Pardubicko-Přerovského, Moravský říční a průplavní spolek, Spolek pro průplav Plzeň – Praha – Brno – Bratislava a Elbeverein):
2. jako celostátní korporace vodohospodářské přicházejí v úvahu „Plynárenské a vodárenské sdružení československé“, „Vodohospodářský svaz českoslov. průmyslu a živností“, „Ústředí Melioračních svazů“ a do určité míry „Stálá delegace zemědělských rad“ a „Ústředna obchodních a živnostenských komor“;
3. Meliorační svazy mají rozdělenu zájmovou sféru podle území, ohraničeného politicky; v úvahu přicházejí „Meliorační svaz“ český a německý v Čechách, moravský v Brně (český) a slovenský v Bratislavě.

Působnost ostatních korporací zájemníků vztahuje se k menším územím, a to buď na část, nebo na celé povodí jednotlivých řek. Zde lze uvésti:

4. zájmové korporace z povodí horního a středního Labe a přítoků (vyjímaje Vltavu): „Vodohospodářský Svaz v Hradci Králové“, „Hornolabský komitet“, „Středolabské komité“ (nejstarší), „Orlický komitét“, „Jizerský komitét“ (Komitét pro úpravu řeky Jizery a přítoků), „Hornojizerský komitét“, „Komitét pro Jizerku“, „Spolek vodohospodářských zájemníků župy Pardubické“, „Labská regulační komise v Kolíně“, „Komité okresů lounského, libochovického a roudnického pro úpravu Ohře“ atd.;
5. zájmové korporace z povodí řek Vltavy a přítoků (tj. Berounky, Sázavy a všech ost.): „Vltavské komité“, „Sdružení okresů povltavských“, „Vodohospodářský odbor při Národohospodářském Sboru Jihočeském“, „Vodohospodářský výbor okresu Zbraslavského“ aj.;
6. zájmové korporace z povodí řeky Moravy (na Moravě a Slovensku): již uvedený „Moravský říční a průplavní spolek v Přerově“, „Vodohospodářský svaz pro západní Moravu v Brně“ (se 7 poříčními komitéty, a to pro řeku Oslavu ve Velkém Meziříčí, pro horní Jihlavku v Třebíči, pro dolní Jihlavku a Rokytnou v Ivančicích, pro horní a střední Svratku v Tišnově, pro dolní Svratku a přítoky v Židlochovicích, pro Svitavu v Blansku a pro Dyji ve Znojmě), „Lukařská a pastevní jednota v Rožnově“ (pro úpravy na Bečvě), „Národohospodářský sbor pro moravsko-slezské Pobezkydí“, „Primoravské vodné družstvo“ v Malackách aj.;
7. zájmové korporace z povodí řeky Odry a přítoků, případně ze Slezska vůbec jsou representovány jednak „Vodohospodářským svazem pro povodí Odry v Opavě“, jednak „Ústřední hospodářskou společností pro Slezsko“;
8. konečně lze k vodohospodářským korporacím zájemníků čítati i elektrárenské svazy (západočeský v Plzni, středočeský v Praze, východočeská elektrárna v Hradci Králové a ost.), neboť jen za současného využití vodní energie mohou provésti racionelní soustavnou elektrizaci.

Jest nepochybno, že se dá velice prospěti cílům soustavného vodního hospodářství, jestliže bude pečováno o rozšíření přesvědčení, že nutno co nejdříve a cílevědomě sdružiti a pevněji semknouti všechny vlastní zájemníky o ovoce soustavného hospodářství vodního, neboť sdružením malých prostředků lze docíliti velikých cílů a jedině na této cestě dosíci optima výsledků hmotných i mravních.

Pokud jsou zájemníci již organisováni, bude třeba stále poukazovati na potřebu další koncentrace sdružených sil všech vodohospodářských korporací zájemníků, tj. utvořiti jednotnou ústřední jejich korporaci, neboť tím více bude společné práce potřebí k podpoře činnosti připravované Státní vodohospodářské rady; této se musí dostávati popudů již usměrněných a přiměřeně vyzrálých; jinak stala by se její dělnost ilusorní, neboť by byla zatěžována často úporným hledáním cest ke kompromisům. Řešení místních vodohospodářských zájmů pro Státní vodohospodářskou radu bude se musiti připravovati ve zvláštních místních zájmových komisích, složených ze členů Státní vodohospodářské rady a z přibraných zástupců jednotlivých zájmových korporací z dotyčného území a odborníků, což nenarazí snad nikterak na organisaci Státní vodohospodářské rady, danou vyhláškou ministra veřejných prací a ministra zemědělství.

Význam jednotlivých vodohospodářských korporací i jejich společného ústředí bude nejen rázu morálního vykonáváním vlivu na vzrůst zájmů jednotlivců o podniky, ale i hmotného, neboť bude snadněji možno, aby veřejná správa přikročila k provádění velikých vodních děl, jestliže část nákladů zajistí zájemníci; není vyloučeno, že podnikání převezmou v mnoha případech do rukou vůbec jen zájemníci, až dojde k takovému uvědomění, že se jedná o podniky rentabilní, z nichž plynou značné hospodářské efekty. Zákon o nové organisaci veřejné správy z r. 1927 dává možnost tuto na ruku dosti zřetelně.

Konečně přicházejí pro vodní hospodářství v úvahu jako úplně samostatná skupina, nikoliv jako organisace vodohospodářských bezprostředních zájemců, nýbrž jako organisace vodohospodářských odborníků „Zájmové skupiny inženýrů pro vodní hospodářství a kulturní techniku“, zřízené na jednotném spolkovém podkladě v Praze, Hradci Králové, v Pardubicích, v Brně a Bratislavě; sdružují vodohospodářské odborníky všech odvětví, členy „Spolku československých inženýrů“, a to podle příslušných územních oblastí a mají své zájmové ústředí té doby v Praze. V tomto svém pevném šiku čekají odbor. vodohospodářští na úkoly, které je v budoucnu očekávají; v tom směru musí jim vlastní zájemci jich práci samo svojí organizací usnadniti k svému vlastnímu největšímu prospěchu, zvláště dojde-li k vodohospodářskému podnikání bez zasahování státu, který by se omezil jen na ochranu veřejných zájmů, jinak ponechal zájemníkům plnou samosprávu. Nejtěsnější spoluprací ústředí vodohospodářských odborníků a ústředí vodohospodářských zájemníků bude možno dospěti k maximálně dosažitelným výsledkům.

Budujíce účelně a soustavně ve všech směrech své vodní hospodářství na celém území státním, budeme tím sledovati také někdejší svoji užší součinnost v tomto oboru i na poli mezinárodním, již se nebudeme moci nikterak vyhnouti a která nám přinese hojně užitku a posílení významu našeho státu, neboť tento jest v mnohém ohledu významným hydrologickým klíčem jak pro nejbližší sousedy, tak i pro vzdálenější Evropu. Poukázali jsme již na tyto okolnosti a půjde jen o to, abychom své příznivé polohy zeměpisné využili po ukojení vlastních potřeb i v jiném směru co nejvíce.

J. Závěr.

Tím by bylo v celku asi nastíněno vše, co se všeobecně týká vodního hospodářství jako souhrnu, jež jest velice důležitým odvětvím činnosti lidské a dále upozorněno na vše, co má určitý vztah, význam nebo vliv na další jeho rozvoj. Jest jisto, že školská výchova, spočívající na vědeckém základě, jest zde stejně jako jinde nejmocnější pákou dalšího pokroku nejen po stránce odborného zdokonalování metod pracovních a kvality výsledků stavebních, ale i po stránce propagační získáváním jak porozumění, tak i nezbytné důvěry pro velice nákladné podniky, jež mohou uskutečňovati nikoliv jednotlivci, nýbrž v převážné většině pouze jich kolektivní celky, zvláště v prvé řadě stát, dále země, župy, okresy, obce, zájmová družstva apod. Školy jsou s to vychovati jednotlivce v určitém duchu myšlení a určitém směru odborného i vědeckého zájmu, ze kterého rodí se pak nové myšlenky, nové popudy, nové cesty, což vše má nesmírné účinky i důsledky vývojové. Bylo by proto radno, aby na všech typech škol bylo v pravý okamžik vhodně, tj. aspoň v nezbytné míře, poukazováno na význam vody a hospodářství vodního pro člověka i pro stát. Jest také velmi výrazně patrno, jak po zorganizování rozvíjel se odborný a zvláště vědecký základ všech oborů vodního hospodářství, jak vyrůstaly vědecké jednotky průkopné, jichž intelekt vytvářel nové hodnoty a určoval směrnice dalšího pokroku. A tj. dílo několika nejposlednějších desítiletí, po nichž zvláště nás – nejpokročilejší a nejzápadnější Slovany – čekají nové veliké úkoly.

Také odborná a vědecká literatura naše v oborech hospodářství vodního má svůj dalekosáhlý význam, a to jak užší – místní, tak i širší – všelidský a jest třeba ji rozvinouti, jak jen nejlépe možno. V oboru tomto nebylo dosud vykonáno ani tolik, kolik jsme byli schopni a bude zajisté úkolem nejbližší budoucnosti nedostatky odstraniti a vybudovati i organický celek literárně-vědecký a literárně-popularisační, cílevědomě vedle sebe založené a systematicky doplňované. Popularisace jest právě zde nejvíce potřebí, jak z předcházejícího vysvítá a v tom směru jest potřebno, aby i lidovýchovné akce všímaly si otázek vodního hospodářství. Z obojího bude těžiti nejen užší i širší veřejnost naše, ale i cizina a z té ovšem v prvé řadě slovanská, jež stále víc a více upírá k nám své zraky, pokládajíc nás jak za svého průkopníka, tak i za prostředníka mezi kulturou západu a kulturou východu, z jejíž směsice lze dáti vyrůstati hodnotám významu všelidského.

Musíme pevně chtíti býti i v tomto směru všem ostatním co nejlepším vzorem. K tomu lze se zcela dobře propracovati promyšleným vybudováním systému vodního hospodářství, který může býti tvořen v rámci každého státního teritoria.

Shrneme-li závěrem požadavky, nutné jako předpoklad pro dosažení kýžených výsledků, lze říci, že správný pojem soustavného hospodářství vodního, jak byl vpředu definován, vyžaduje, aby vodní hospodářství vědecky řízené a programově prováděné.

1. bylo opřeno o pevný a všestranný základ výzkumu meteorologického a hydrologického a výzkumu o spotřebě a distribuci;
2. bylo postaráno na vysokých školách o náležitou speciální vědeckou a odbornou výchovu výkonných a na odborných školách pomocných orgánů pro vodní hospodářství a kulturní techniku a na ostatních školách o pěstování porozumění úkolům vodního hospodářství;
3. bylo pečováno o moderní zákony k ochraně vod a k úpravě jednotlivých odvětví hospodářství vodního na půdě svrchovaných států i na poli mezinárodním;
4. aby byla zjednodušována a co nejvíce unifikována administrativa ve věcech hospodářství vodního a zvláště sledována zásada akčního soustřeďování vhodnou organizací k prospěchu souvislosti řešení problémů v celku i v podrobnostech, jak co do jich vzájemného vlivu, tak i co do jejich souhrnných účinků;
5. aby bylo co nejvíce využíváno výhod normalizace a typisace ve všech odvětvích vodního hospodářství;
6. aby provádění prací dálo se v pořadu určeném všeobecným programem rámcovým a v jeho mezích promyšlenými programy podrobnými;
7. aby byly roztříštěné zájmy vyrovnávány a spolupráce hledána v pevných organizacích přímých zájemníků a zájem všech uplatňován ve společné organisaci ústřední;
8. aby byly bedlivě sledovány a regulovány všechny jiné složky lidské činnosti, které rušivě působí jednak na koloběh vody v přírodě a mohou míti v zápětí znehodnocování vod v jich fysikálních, chemických, biologických apod. vlastnostech, jednak na kvantum vody v různých fasích cirkulace a jsou s to zhoršovati tím povahu podnebí;
9. aby všechny podobné otázky byly řešeny podle povahy věci na oblastních či ústředních národních sjezdech odborníků i zájemníků a dále na specielních mezinárodních kongresech pro soustavné hospodářství vodní a konečně
10. aby byla věnována soustavná péče vědeckým odborným a propagačním publikacím všeobecným i monografickým o jednotlivých odvětvích vodního hospodářství i všech větších vodohospodářských dílech, by docílených výsledků a zkušeností, vyjádřených pokud možno i statistikami podle sjednaných norem, mohlo býti využito co nejobecněji.

Zakončujíce studii o podstatě a vývoji soustavného hospodářství vodního, nemáme jiného přání, než aby obsah její vedl k dalším podrobným úvahám a přispěl k povznesení využití bohatství vod ke službám lidstva, aby tento nenahraditelný živel byl všude a v každé době dokonale ovládnut a zužitkován k prospěchu člověka i ostatní přírody.

Ing. Josef Vrba, honor. docent českého vysokého učení technického v Praze, Triumf techniky 1928