Od začátku 90. let došlo v rostlinné a živočišné výrobě k velkým změnám. Ubylo orné půdy a snížila se druhová rozmanitost zemědělských plodin. Přestože se zvýšila užitkovost, nejsme v živočišné výrobě soběstační.

Za posledních deset let se výměra obhospodařované zemědělské půdy snížila o čtyři procenta. V loňském roce bylo evidováno 3 521 tis. ha s meziročním snížením o 4 889 ha. Každý den v roce 2013 tedy ubylo 13,4 hektarů obhospodařované zemědělské půdy.

V rámci zemědělské půdy má největší podíl orná půda (71,0 %) a trvalé travní porosty (27,7 %). Zbývající část půdy tvoří ovocné sady, vinice, chmelnice a zahrady (1,3 %). Nejrychleji ubývá orné půdy. V posledním desetiletí se její výměra snížila o 9,0 %. Na úkor orné půdy roste plocha trvalých travních porostů, což je v zemědělsky méně příznivých lokalitách žádoucí změna podporovaná dotační politikou státu. Negativním trendem je ovšem zabírání kvalitní půdy pro environmentálně nepříznivé využití. Největší nárůst zastavěných a ostatních ploch na úkor orné půdy byl zaznamenán ve Středočeském kraji, zejména v okolí Prahy, a kraji Zlínském.

Změny ve struktuře zemědělských plodin

Ve struktuře pěstovaných zemědělských plodin dochází z dlouhodobého hlediska k významným změnám. Mění se druhové zastoupení a podíl na osetých plochách. Stejně jako v poválečném období zaujímají největší část obiloviny. V roce 1946 se pěstovaly na 53,1 % osevních ploch a zastoupeny byly všechny hlavní druhy s převahou žita a významným postavením ovsa. V roce 2013 se na více než 80 % osevních ploch obilovin pěstovala pouze pšenice a ječmen. Tyto obiloviny spolu s řepkou a kukuřicí na zeleno potom zabíraly téměř tři čtvrtiny všech osetých ploch, což svědčí o snižování druhové rozmanitosti na našich polích. Zásadní propad zaznamenaly plochy okopanin, cukrovky a brambor, snížila se také výměra luskovin. Naopak výměra řepky byla v první polovině minulého století bezvýznamná, představovala necelé procento ze všech osetých ploch, v současné době se pěstuje už na téměř šestině oseté půdy. Pícniny pěstované na orné půdě zahrnují bezmála 20 % osevních ploch. Jejich výměra souvisí především se stavy přežvýkavců. Nejvíce pícnin se pěstovalo v 80. letech, poté s klesajícími stavy skotu se jejich výměra snižovala. V posledním období dochází k mírnému nárůstu plochy s významným podílem kukuřice, která se využívá jako biomasa k energetickým účelům.

Pšenice je jednou z rozhodujících rostlinných komodit a profiluje rostlinnou výrobu ve většině členských zemí Evropské unie. V Česku je výměra pšenice v posledních letech stabilní s výkyvy v desítkách tisíc hektarů. Změny v objemu produkce jsou z dlouhodobého hlediska ovlivněné především průběhem počasí v daném roce. V roce 2013 se pěstovala pšenice na 829 tis. ha a úroda dosáhla 4 701 tis. tun. Rozhodujícími producenty v EU jsou Francie, Německo a Velká Británie. V Česku se výnosy pšenice pohybují kolem evropského průměru – v roce 2013 se z hektaru sklidilo 5,67 tun. Největších výnosů pšenice dosáhlo Nizozemsko – 8,72 tun na hektar.

Se sklizní řepky se řadíme k evropské špičce

Mezi naše významné a ekonomicky úspěšné plodiny patří v posledním desetiletí řepka. Řepka je plodinou s poměrně stálou produkcí. Její energetické využití zajišťuje pěstitelům dobrý odbyt. V roce 2013 se řepka pěstovala na rekordní výměře přesahující čtyři sta tisíc hektarů. Mezi největší producenty této plodiny v rámci Evropské unie patří Německo, Francie, Polsko a Velká Británie. Se sklizní 1 443 tis. tun se řadíme na páté místo v EU. Nejvyšší výnosy jsou dosahovány v Nizozemsku, Belgii a v Německu (okolo čtyř tun z hektaru), výnos 3,45 tun z hektaru v Česku je mírně nad evropským průměrem.

V Česku pokračuje trend snižování produkční plochy brambor spojený s propadem sklizně této tradiční plodiny z původních 2,4 mil. tun v roce 1993 na pouhých 536 tis. tun v roce 2013. K poklesu docházelo již od první poloviny 90. let a další výrazné snížení se uskutečnilo po roce 2004. Největšími pěstiteli brambor v Evropě jsou Německo, Francie, Nizozemsko a Polsko. Nejvyšších výnosů (kolem 44 tun z hektaru) dosahují v Belgii, Francii a Nizozemsku. Naše výnosy jsou pod průměrem Unie, vloni dosáhly 23,12 tun z hektaru.

V současné době mají velký význam statistiky zaměřené na agro-environmentální ukazatele. Ty především sledují spotřebu látek, které zatěžují životní prostředí, tj. např. spotřebu přípravků na ochranu rostlin, pesticidů,

herbicidů a fungicidů. Za posledních 13 let vzrostla spotřeba těchto látek v Česku asi o třetinu na 5 490 tun. Za stejné období se téměř o polovinu zvýšila také spotřeba minerálních hnojiv. V roce 2013 zemědělci aplikovali na hektar zemědělské půdy 113 kg živin z minerálních hnojiv. Ve srovnání s ostatními státy EU je spotřeba v Česku průměrná. Mezi státy s nejvyšší spotřebou minerálních hnojiv patří Irsko, Nizozemsko, Slovinsko a Velká Británie (220–450 kg/ha). Naopak nejnižší spotřebu mají Rumunsko, Lotyšsko a Bulharsko (50–70 kg/ha).

Spotřebujeme více, než vyrobíme

Současná živočišná výroba zásobuje Česko vepřovým masem z 55 %, zbývající množství se musí dovézt ze zahraničí. Vyrobené drůbeží maso stačí krýt spotřebu přibližně ze čtyř pětin. V hovězím mase jsme soběstační a dokonce ho až z 30 % vyvážíme, stejně jako jednu čtvrtinu mléka. K uspokojení spotřeby vajec je nutné jich přibližně deset procent dovézt. Odpověď na otázku „Co způsobilo takové rozdíly v soběstačnosti současné živočišné výroby?“ naznačují výsledky statistických šetření.

Za posledních 25 let klesly stavy chovaných zvířat. Stavy skotu se snížily na 40 %, prasat na 35 % a drůbeže na 75 %. Změnilo se i množství živočišných produktů nutných k uspokojení domácí spotřeby. Ve srovnání s obdobím před čtvrt stoletím konzumujeme přibližně jednu třetinu hovězího masa. Naopak drůbežího jíme 2,5krát více. Spotřeba vepřového masa a mléka se dlouhodobě drží na zhruba stejné úrovni. Výrazně poklesla i spotřeba vajec.

Kvalitativní posun v živočišné výrobě

Zlepšování genetického potenciálu zvířat, zavádění nových technologií ustájení a krmení, které lépe respektují welfare zvířat, a dostupnější krmné komponenty, způsobily výrazné zlepšení užitkových vlastností (dojivosti, snášky a produkce masa).

Se snižujícími se stavy skotu a krav klesala výroba jatečných zvířat, ale zlepšovala se mléčná užitkovost. K nejdramatičtějším poklesům stavů krav došlo v 90. letech a hned od jejich počátku se strmě zvedala dojivost v důsledku dovozu geneticky hodnotných zvířat. Průměrná roční dojivost 7 443 litrů na krávu řadí Česko v současné době do první desítky v Unii za státy jako např. Dánsko, Nizozemsko, Velká Británie, Finsko, Španělsko, ale například před Německo.

V chovu prasat byla situace odlišná. Pokles výroby jatečných prasat začal o něco později a pozvolněji. Stavy prasnic se držely na stejné úrovni až do konce 90. let. Jejich schopnost zajistit dostatečný počet selat se příliš nezlepšovala. Jelikož chovy nestačily konkurovat zahraničí, byly postupně omezeny, nebo ukončily svoji činnost. Spirála snižování stavů prasnic a prasat, dovozu vepřového masa i selat se tak roztočila. V roce 2012 klesl počet prasnic pod limitní hranici 100 tis. kusů, zachovaly se jen chovy s dobrou užitkovostí. Díky jim a investicím do zlepšených technologií se během uplynulých deseti let zvýšil počet odchovaných selat na prasnici a rok ze 17 na 25 a pomalu se tak přibližujeme k dobré evropské úrovni.

Pokles stavů se nevyhnul ani drůbeži, i když ne tak razantně jako u prasat nebo skotu, a to jen díky rostoucí oblibě drůbežího masa.

Výroba jatečných kuřat se dokonce od poloviny 90. let po zhruba 15 let zvyšovala. K největšímu nárůstu průměrné snášky vajec došlo v první polovině 90. let z důvodu větší dostupnosti kvalitních krmných komponentů. Další, tentokrát zdánlivé, zvýšení snášky bylo zaznamenáno ve statistice od roku 2010, kdy se začala sledovat pouze snáška slepic určených k produkci konzumních vajec. S průměrnou snáškou 308 vajec za rok se nosnice přibližují ke svému biologickému limitu.

Obr. Struktura osevních ploch v roce 1946 a 2013 (v %)

Statistika&My, 7-8/2014