Ve vodách a na souši naší planety žije více než půl druhého milionu dosud popsaných a poznaných druhů živočichů a rostlin. Z toho je 1 200 000 druhů živočišných, 400 tisíc zelených rostlin a kolem 100 000 hub, lišejníků a mikroorganismů. Přírodní vědy zatím nestačily zaregistrovat všechny druhy; chybí nám znalosti mnohých vzdálených končin, například tropických lesů, mořských hloubek a velehorských výšek. Odhaduje se, že po skončené „inventuře“ bude známo asi 5 milionů druhů organismů a jen desetina z tohoto počtu budou zelené rostliny. Jsou tedy živočichové progresivnější větví, která jednou zcela obsadí prostor pozemské biosféry?
Z hlediska složitosti stavby těla a funkcí tělesných orgánů jsou živočichové velmi různorodí a u vyšších forem i značně složitější nežli většina rostlin. Není tedy náhodou, že jsou druhově tak početní a že nejvlivnějším organismem na současné Zemi se stal člověk, nebo že se jím mohl stát některý druh vysoce organizovaného sociálního hmyzu. Živočichům a lidem však chybí dvě základní schopnosti, které jsou nezbytné pro hladký provoz v biosféře. Za prvé nedovedou si přímo osvojovat stavební látky svých orgánů z plynů ovzduší a nerostů půdy, ani čerpat energii pro funkci těchto orgánů přímo ze životodárného slunečního záření. Za druhé nedovedou rozkládat odumřelou ústrojnou hmotu zpět na základní chemické prvky, nutné v půdě a v ovzduší pro kontinuitu života. Život zvířat a lidí je proto možný jen v zapojení do kompletních přírodních soustav zvaných ekologické systémy neboli ekosystémy.
Zelené rostliny mají v ekosystémech nezastupitelnou úlohu výrobců ústrojné hmoty a lapačů sluneční energie. Proces, jímž se tato výroba v zelených rostlinách děje, je známý pod jménem fotosyntetická asimilace oxidu uhličitého, krátce fotosyntéza. Je to soubor biochemických reakcí, při nichž působením sluneční světelné energie a za spoluúčasti zelených barviv – chlorofylů – dochází ke skladbě ústrojných látek ze vzdušného oxidu uhličitého a z vody, při současném uvolňování kyslíku. Část sluneční energie se tímto způsobem převede do ústrojných látek, z nichž se v následných stavebních procesech tvoří buňky, pletiva, orgány a celé rostliny. Ústrojné látky rostlin složené z uhlíku, vodíku, kyslíku, dusíku, fosforu a síry pak přejímají – včetně v nich obsažené energie – živočišní (i lidští) spotřebitelé čili konzumenti. Jindy se odumřelá rostlinný těla stanou přímo potravou drobnohledných hub a baktérií, rozkladačů, kteří vracejí minerální látky do koloběhu života.
Význam zelených rostlin ve volné přírodě i v kulturní krajině obhospodařované člověkem je nejlépe patrný na toku energie, jednosměrně předávané mezi výrobci, spotřebiteli a rozkladači v ekosystémech. Všechny životní procesy a proměny vnitřního životního prostředí jsou doprovázeny tokem a přeměnou energie. Sluneční záření je při povrchu Země již příliš rozptýleným zdrojem energie, který nemůže udržovat v chodu složité životní pochody a jehož nemůže využít pro růst a metabolické procesy ani člověk. Prostřednictvím zelených rostlin dojde ke koncentraci a skladování energie v listech, stoncích, plodech a semenech, které již mohou být „palivovou“ základnou pro lidi, živočichy a mikroby.
Porosty zelených rostlin zpravidla asimilují v tzv. hrubé primární produkci jen 2 až 10 % energie dopadajícího slunečního světla. Asi polovina z této získané energie se ztrácí ve volném prostoru v podobě tepla, uvolňovaného dýcháním rostlin. Tedy jen 1 až 5 % využitelného slunečního záření vstupuje do palivové základny ekosystému jako „čistá produkce“ a základ všech dalších životních dějů. Ve volné přírodě je největší část čisté produkce (nezřídka 90 %) postupně ukládána v podobě odumřelých listů, stonků a zbytků plodů na povrchu půdy; tato „opadanka“ je zdrojem potravy a energie pro rozkladné mikroorganismy, což vede k úplnému uvolnění základních prvků a k přeměně chemicky vázané energie na bezcenné teplo uvolňované dýcháním mikrobů do okolí.
Ve volné přírodě jen kolem 10 % čisté primární produkce zelených rostlin se stává potravou býložravých živočichů. Do těl zvířat se však asimiluje jen kolem 50 % energie sežrané potravy; ostatek se dostává v podobě výkalů do „opadanky“ ekosystému. Asimilovaná část energie se v tělech býložravců dále dělí na složku, která představuje „čistou sekundární produkci“, a složku, prodýchanou a uvolněnou jako teplo do vnějšího prostoru. Na býložravé živočichy je v přírodě navázán život jedné nebo i několika skupin masožravců, což jsou v podstatě šelmy, dravci a cizopasníci různého stupně. Převod energie z těl býložravců do těl masožravců různého stupně je již úspornější, avšak i při něm dochází k nezbytné ztrátě, vyvolané spotřebou energie pro dýchání rostoucí kořisti.
Také pole, louky, pastviny a zahrady mají svou energetickou bilanci, která se řídí výše vzpomenutými zákony ekosystému: nejvíce sluneční energie hromadí hned v první stojící zelené polní plodiny, luční trávy, zelenina a ovocné stromy. Pro lidskou společnost by bylo energeticky nejvýhodnější spokojit se s potravou na této hladině ekosystémů a jíst maximální množství rostlinné potravy. Při návazném chovu domácího dobytka nutně dochází ke ztrátám energie, která se uvolňuje dýcháním zvířat. Stáj vyhřátá i v zimě živočišným teplem dává nejlepší představu o množství energie, které se při přechodu na živočišnou produkci ztrácí. V případě, že vykrmujeme domácí zvířectvo produkty živočišnými, například mlékem, zvyšujeme energetické ztráty ještě více. Při racionálním propojení rostlinné a živočišné výroby jsou ovšem všechny kombinace látkových a energetických toků možné.
Propagací zelené kuchyně neusilujeme o zavedení totálního vegetariánství – ale připomínáme, že v oblastech, kde je hrozivý nedostatek potravin, mohou být živočišné bílkoviny jistým luxusem.
Zdroj: S. Skorňakov, J. Jeník, V. Větvička Zelená kuchyně, Lidové nakladatelství 1988
