Průměrné náklady na pracovní sílu za jednu odpracovanou hodinu byly v EU 24,2 eur, v ČR 10 eur. V nejdražším finančním sektoru činil evropský průměr 41,2 eur, zatímco v pohostinství a ubytování dosáhl pouze 14,4 eur. Ještě větší rozdíly najdeme ve výsledcích posledního celoevropského šetření nákladů práce v třídění podle zemí a oblastí.

Největší díl pracovních nákladů tvoří mzdy, které včetně příspěvků na sociální zabezpečení za zaměstnance tvoří 76 % celkových nákladů.

Celkem 22 % tvoří platby zaměstnavatelů na sociální zabezpečení a jen 2 % zbývají na ostatní složky, jako jsou náklady na školení, stravování, dopravu a další benefity.

V roce 2012 odpracovali v průměru pracovníci v Evropské unii 33,4 hod. týdně na plný úvazek a 17,2 hod. na částečný úvazek. Z pohledu placených hodin, které zahrnují též svátky a dovolené, činil průměr pro plné úvazky 37,8 hod. za kalendářní týden.

Česká republika se v tomto směru odlišuje od celoevropských průměrů málo. Český pracovník na plný úvazek ročně odpracoval 1 749 hod., což bylo průměrně 33,45 hod. za týden. Větší už byl rozdíl u proporcí jednotlivých složek nákladů práce: pravidelné mzdy měly podprůměrný podíl (54 % v ČR proti 60,3 % v EU28), neboť nadprůměrně významný byl podíl mimořádných odměn (10,6 % proti 5,7 %) a neúměrně velký díl představovaly v souhrnu platby zaměstnavatelů do fondů sociálního zabezpečení (26 % v ČR proti 22,7 % v EU28).

Ostatní nemzdové náklady byly v České republice spíše zanedbatelné (1,1 % proti 2,3 % v EU28), tzv. benefity jsou tu mizivé. Zejména český podíl připadající na školení zaměstnanců nebyl proti průměru EU28 ani poloviční (0,4 % proti 1,0 %). Tato zkreslená struktura je častým předmětem kritiky expertů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

Parita kupní síly

Do žebříčku zemí lze také včlenit hledisko kupní síly. Je významně ovlivňováno cenovou úrovní v daných státech. Jednoznačně platí, že ve státech s vysokými mzdami je draho, vysoké pracovní náklady se promítají i do cen zboží a zejména pak služeb. Naopak v chudých státech lze vše pořídit laciněji. Přepočet na paritu kupní síly tak obří rozdíly v pracovních nákladech poněkud srovnává. Makedonie se tak dostane z 3,5 na 8,7 eur na hod. a Bulharsko z 3,4 na 7,6 eur na hod. I náklady v České republice se zvýší z 10 na 14,2 eur na hod. Naopak v Norsku se hodnoty propadnou z 57,1 na 36,6 eur na hod. a ve Švýcarsku z 52,3 na 34 eur na hod. Z pohledu toho, co si může zaměstnanec koupit, je tak rozdíl přijatelnější: průměrný Nor si může koupit jen pětkrát více než průměrný Bulhar.

Laciná východní Evropa

Při pohledu na mapu východní Evropy se vine oblast nízkých pracovních nákladů (méně než 10 eur na hod.) jako pás od severu k jihu. Začíná u Estonska, pokračuje přes Lotyšsko, Litvu, Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko, Rumunsko, Bulharsko, Makedonii a končí Tureckem. Tyto státy se vyznačují levnou pracovní silou, čímž se patrně snaží nalákat zahraniční investory, avšak i jim konkurují ještě mnohem lacinější asijské ekonomiky.

Od tohoto pásu směrem na západ jsou náklady všude vyšší, přičemž ostrovy nejdražší pracovní síly (nad 40 eur na hod.) nalezneme ve dvou státech mimo Evropskou unii – v Norsku a ve Švýcarsku, dále v Dánsku. Vysoké platy jsou také v oblastech kolem metropolí Paříže a Stockholmu.

Z chudých východoevropských ekonomik je Česká republika nejdražší (průměrné náklady činí 251,1 Kč na hod., tj. 9,99 eur) následována Chorvatskem a Slovenskem. Vůbec nejlevnější pracovní síla se nachází v Bulharsku, Makedonii a Rumunsku (pod 5 eur na hod.). Bulharské (3,42 eur na hod.) či makedonské náklady (3,48 eur na hod.) jsou neuvěřitelně nízké oproti norským (57,09 eur na hod.), z nichž tvoří pouhých 6 %. Přesto pouhým podbízením nízkými náklady se nezaměstnanost snížit nedaří, v Makedonii míra nezaměstnanosti dlouhodobě přesahuje 30 %. Z toho je patrné, že konkurenceschopnost ekonomik závisí na průměrné výši pracovních nákladů jen velmi okrajově.

Bohatá a chudá odvětví

Zajímavé srovnání vyplývá také z rozdílností pracovních nákladů v různých odvětvích. Ve všech státech Evropské unie platí, že nejdražším odvětvím je peněžnictví a pojišťovnictví, které má náklady nadprůměrné (o 70 %). Ovšem platí úměra, že čím vyspělejší ekonomika, tím je tento rozdíl nižší: v Norsku jsou náklady v bankách vyšší jen o 40 % a ve Švýcarsku o 49 %; naproti tomu v Turecku o 167 %, stejně je tomu i v Portugalsku. Více než dvojnásobné jsou také v Rumunsku, Makedonii, Maďarsku, Litvě a na Kypru. I v Česku jsou skoro dvojnásobné (o 94 %) než je celorepublikový průměr.

Podobně zajímavá je proporce nákladů na školství: v celé EU28 jsou vyšší o 7 %, ovšem v eurozóně jsou vyšší o 16 %. Nejvíce nadprůměrné jsou pracovní náklady ve školství v Irsku a na Kypru – shodně o 52 %, v Itálii o 40 %. Ve východních státech jsou spíše podprůměrné, což platí také o České republice (–6 %).

Nejchudším odvětvím je všeobecně ubytování, stravování a pohostinství, kde v celé EU28 jsou náklady pod celkovým průměrem (–41 %). Nejméně podceněni jsou tito zaměstnanci v Chorvatsku, kde toto odvětví představuje významnou součást hospodářství, tam ztrácí jen 18 %. Naopak v Irsku jsou jejich náklady jen poloviční. V České republice je rozdíl běžný (–44 %).

Jakkoli jsou rozdíly mezi odvětvími vysoké, zdaleka nevymažou podstatnější rozdíly mezi státy. Český bankovní úředník tak stojí zaměstnavatele značně méně než skandinávský číšník.

Srovnání s rokem 2008

Náklady práce byly v Evropské unii zkoumány také v roce 2008, což umožňuje podívat se na vývoj v čase. Za čtyřleté období se ve většině států snížila odpracovaná doba, v celoevropském průměru o 2 %, a s výjimkou Maďarska a Rumunska rostly pracovní náklady. Ty se zvýšily v průměru o 11 %. Pro státy mimo eurozónu je však podstatný pohyb kurzu národní měny – s výjimkou Švédska a Lotyšska všechny vůči euru ztrácely, nejvíce rumunská a polská. To znamená, že náklady práce v zemi rostly, ale po přepočtu do eur se tento vývoj může jevit dokonce jako pokles. Mimo Rumunsko to platí výrazně pro Maďarsko, kde pracovní náklady ve forintech za čtyři roky vzrostly o 8 %, ale v eurech poklesly o 6 %.

Česká republika byla v tomto srovnání stabilní zemí, náklady práce tu vzrostly v Kč o 10 %, po přepočtu na společnou měnu je růst 9%, neboť Kč v tomto období mírně oslabila. Růst byl zajištěn podstatně více růstem mezd než nemzdových nákladů, jejichž příspěvek byl sotva 3%. Tento trend byl ovšem takřka všeobecný. Ve zmíněném Maďarsku mají dokonce nemzdové náklady záporný příspěvek (–3 %), zatímco u mezd je kladný (+11 %).

Nejrychlejší růst pracovních nákladů byl v chudém Bulharsku a potom na Slovensku, které je již členem eurozóny, takže ho neohrožují turbulence měnového kurzu. Slovenské pracovní náklady se zvýšily o 21 %, přičemž i příspěvek nemzdových nákladů je 6 %.

Některé státy šetřily

Z pohledu odvětví jsou v některých státech vidět výrazné dopady úsporných rozpočtových programů, které se projevily především v poklesu hodinových pracovních nákladů ve veřejné správě a obraně. Na Kypru se snížily o 18 %, v Lotyšsku o 15 %, v Maďarsku o 12 %, v Litvě o 9 %, v Portugalsku o 7 % a v Irsku o 4 %.

V posledním jmenovaném státě také poklesly průměrné náklady ve finančním sektoru (o 5 %) a ve zdravotnictví (o 3 %). Průměrné náklady se snížily v peněžnictví a pojišťovnictví i v Estonsku a Lotyšsku. V České republice také došlo k 1% propadu nákladů práce ve veřejné správě a obraně, ale ve finančním sektoru náklady vzrostly o 11 %.

Statistika&My, 4/2015