Koncem května 2021 byl slavnostně, ale bez větších mediálních vln, zprovozněn první elektrický kabel, propojující norský a německý energetický trh. Nese název NordLink a neformální pojmenování „zelený kabel“, protože do Norska přenáší nadbytečnou elektřinu hlavně z německých větrných a fotovoltaických elektráren a do Německa v něm putuje ekologická elektřina, vyrobená v norských vodních elektrárnách. NordLink byl slavnostně oficiálně zprovozněn kancléřkou Merkelovou a norskou premiérkou Solbergovou.

Podívejme se na tento projekt trochu podrobněji. Kapacita vysokonapěťového kabelu na jednosměrný proud NordLink je maximálně 1 400 MW, má délku 623 km a je uložen z největší části na mořském dně Severního moře.

Kabel by se tak měl stát řešením dilematu s kolísáním výroby energie z vrtošivých větrných a fotovoltaických elektráren. Má přispět k energetické bezpečnosti obou zemí, stabilizaci cen elektřiny a také k zamezení  placení kompenzačních plateb producentům větrné elektřiny v severním Nemecku kvůli občasné nedostatečné poptávce a s tím souvisejícím přetížením sítě. Šlesvicko-holštýnský premiér Daniel Günther hovořil při slavnostním otevření o částce 380 mil. eur za kompenzace jen za prvních pět měsíců od začátku roku do zprovoznění zeleného kabelu. Od roku 2022, kdy má být odpojena od sítě poslední německá jaderná elektrárna, ale vzrostou tyto náklady v celém Německu dokonce na zhruba 4 miliardy eur ročně – tedy na více než 100 miliard korun!

Na stránkách bavorského časopisu Focus se problematice NordLinku v souvislosti s německou Energiewende věnoval odborník Klaus H.Richardt, který má téměř čtyřicetileté praktické zkušenosti s projektováním, provozem i modernizací nejrůznějších typů elektráren. Zkoumal, zda se NordLink a Norsko mohou stát kýženou záchranou Energiewende, jejíž praktické problémy jsou stále zřetelnější a dále se obnažují s každou další odstavenou jadernou nebo uhelnou elektrárnou.

Vysoká spotřeba elektřiny v Norsku – také kvůli elektromobilům

Norsko má čtyřikrát vyšší spotřebu na jednoho obyvatele než Německo. V roce 2020 činila norská spotřeba elektřiny 140 TWh při zhruba pěti milionech obyvatel, v Německu s 83 miliony obyvatel to bylo 543 TWh. Zdůvodnění je jednoduché: elektřina v Norsku je z německého pohledu neuvěřitelně levná. Podle norského Business-Portal se cena elektřiny pro domácnosti pohybuje okolo 11 centů za kWh. V Německu je to téměř trojnásobek – okolo 32 centů za kWh.

Nízká cena elektřiny vede k jejímu širokému využívání – téměř všichni Norové elektřinou topí a obliba elektromobilů je nejvyšší na světě. Více než každé druhé auto, nově zaregistrované v Norsku, je na elektrický pohon.

Norský trh s elektřinou

Myšlenka nadbytečnou německou elektřinu z větru vyvážet do Norska – tam ji spotřebovávat případně ukládat a v době tzv.„tmavého bezvětří“ (Dunkelflaute), kdy nefouká a obloha je zatažená, odtamtud naopak dovážet ekologickou elektřinu, je samozřejmě lákavá. Je ale také reálná?

Norsko disponuje dostatečným množstvím velkých vodních nádrží, což mu většinou stačí k pokrytí vlastní spotřeby elektřiny. Přečerpávací kapacity jsou ale poměrně malé, protože prozatím jich nebylo zapotřebí a také doposud neexistoval větší přebytek elektřiny pro pohon čerpadel. Během mimořádně studených zim musí Norsko dokonce nakupovat elektřinu v zahraničí, a to většinou v době, kdy se v Německu vyskytuje největší riziko tmavého bezvětří. V nejdůležitějším období z pohledu Německa tedy norské dodávky elektřiny prakticky nepřicházejí v úvahu.  Z grafu, znázorňujícím norskou týdenní průměrnou výrobu a spotřebu, je patrné, že větší převis výroby nad spotřebou ve výši až 250 GWh/týden se vyskytuje pouze mezi týdny 21 až 41, tedy od konce května do poloviny října – neboli v době, kdy je v Německu zpravidla dostatek slunce i větru.

Kolik elektřiny vlastně Norsko může vyvážet?

Na této otázce je možno si názorně ukázat různý úhel pohledu z hlediska různých  zájmů. V oficiálních podkladech v NordLinku jsou uvedená velkolepá data o možnosti dodávat zelenou norskou elektřinu pro více než 3,6 milionů německých domácností – tedy více než deset milionů obyvatel. To zní na první pohled úctyhodně…

Richardt k tomu však dodává, že při německé hodinové maximální poptávce 90 GW výkonu by uvedených 250 GWh za týden stačilo teoreticky na necelé tři hodiny kompletní německé spotřeby týdně. Jelikož však má NordLink poměrně malou kapacitu 1400 MW, lze teoreticky z Norska dovážet jen maximálně 1,4 GW, což odpovídá asi 1,6 procentům maximální spotřeby Německa. To vše ale zase platí jen za předpokladu, že by Německo bylo jediným „zákazníkem“ Norska. Tak tomu ale není – ve frontě zájemců o zelenou norskou elektřinu stojí ještě Velká Británie, Nizozemsko, Dánsko, Švédsko a Rusko…

Nelichotivý závěr

Richardt z uvedených skutečností vyvodil, že tento projekt nebude žádnou významnou záchranou Energiewende ani Německa v obdobích nedostatku elektřiny. Investice dvou miliard eur (více než 50 miliard korun) tak nepřinese nic významného, a to dokonce ani v případě, že by Norsko masivně investovalo do svých přečerpávacích elektráren. Spodní nádrže jsou totiž v Norsku zpravidla malé a Norsko nepřipustí z ekologických důvodů čerpání slané vody z mořských fjordů do horských nádrží. Velké peníze se tak investovaly do „úzké pěšinky“, která bude nevýznamná pro Německo a spíše přispěje k energetické bezpečnosti Norska.

Absurdně bude podle Richardta naproti tomu v Německu sešrotována vysoce moderní černouhelná elektrárna Moorburg, oficiálně zprovozněná teprve v roce 2015 s výkonem 1465 MW a stavebními náklady tři miliardy eur, s vysokou účinností, vždy po ruce i v obdobích „tmavého bezvětří“ a dodávající nepřetržitě nejen elektřinu, ale také teplo! V prosinci 2020 byla odpojena od sítě.

NordLink samotný tedy není skutečným řešením pro Energiewende, což ostatně připustila při svém proslovu i kancléřka Merkelová, která nadále považuje za nezbytné lepší propojení severního Německa s nadvýrobou větrné elektřiny a průmyslového jihu země…

Zdeněk Fajkus, Mnichov

Pramen: Focus/Carsten Rehder/dpa a KfW

Zdroj: CzechIndustry 2/2021