Mezi obcemi Režný Újezd a Boreč, vzdálenými od Lovosic asi 4 km, vystupuje do výše 446 m vrch Boreč. V této hornaté krajině nedominuje svému okolí sám jako třeba pověstný Říp, ale se Sutomským a Holým vrchem, Jezerkou a Ovčínem tvoří horskou skupinku, která je protějškem skupiny Lovoše. Obě skupiny dosahují přibližně stejné výše a horské malebnosti.
Co tu tedy může být za záhadu? Propadá se snad Boreč v pohádkově krásných nocích a vystupuje opět do své výšiny při východu slunce? Vždyť na něm nic není, jaképak tajemnosti – konec jako kopec.
To je pravda. Jakkoli je Boreč malebný, vcelku se nijak neliší od mnoha jiných vrchů Českého středohoří. Svahy Borče jsou od 370 m výše pokryty hustým křovinatým porostem z lísek, dubů a javorů, z trnek a šípků, na východním úpatí Borče se dobře vede ovocnému stromoví, jsou tu celé sady.
Kopec sám je velmi souměrně utvářen. Jeho vrstevnice probíhají v podobě téměř soustředných kružnic. Je budován znělcem třetihorního stáří, který pronikl při erupci křídovými sedimenty a rulou v jejich podloží. Boreč i nejbližší okolí je pokryt svahovou a sprašovou hlínou a znělcovou sutí pocházející z vrcholu.
Ano, vcelku se tedy Boreč nikterak neliší od ostatních vrchů Českého středohoří. Kde je tedy ona záhada?
Za mrazivých zimních dnů Boreč bez ustání dýmá. Dýmá ve dne, v noci, neustále, stejnoměrně a přestane jen při oteplení nebo až na jaře. Dech hory je tak teplý, že tam, kam dodýchne, vykouzlí v třeskutém mrazu jaro, rostlinstvu zabraňuje v zimním spánku. Botanik Steppan, který v lednu 1932 vystoupil na Boreč a zdolal náledí na kopci, zůstal najednou ohromen: na vrcholu hory, prostém všech zimních zákonitostí, našel svěží bylinný porost a vzácnou krásnou játrovku – Targionia hyppophylla L.
Boreč! Co v sobě tají? Jaký je jeho dech? Co obsahuje? Přírodovědci, geologové, milovníci přírody, zvědavci všeho druhu ztékali jeho výšku, jen aby záhadě přišli na kloub.
V roce 1833 hloubá nad výzkumem Sommer: „Na vrcholu kopce je hluboká jeskyně, z níž vychází teplá pára a zabraňuje sněhu, aby se tam usadil. Pára má omamné účinky; kdo vnikne do jeskyně, usíná. Pravděpodobně obsahují páry kysličník uhličitý.“ V roce 1870 badatel Ort Sommerovu zprávu potvrzuje. O jedenáct let později vystupuje několikrát na Boreč geolog Jan Krejčí. Zaznamenal:
„V létě nejsou výrony par patrné, zato však v zimě se projevují nejen roztáním sněhu v okolí výronů, ale jsou jako bílá pára viditelné. Z dálky byly výrony par viditelné jako dva vysoké sloupce vystupující z dvou míst na vrcholku.“
Krejčí zjistil, že na rozpukaném vrcholku kopce je celkem 5 nezřetelných trhlin, avšak jen na dvou místech jsou výrony par tak silné, že se dají snadno pozorovat. Je tu slyšitelný slabý sykot a dá se pozorovat chvění bylin, způsobené pohybem vzduchu. Když byla krajina zasněžena, vrchol Borče byl sněhu prost a mokrý i za mrazu. Na některých místech bylo rostlinstvo zelené a neupadalo v zimní spánek. Za mrazu 11o C byla teplota výparů + 14o C. Tyto se srážely ve vzduchu v podobě páry a na skaliskách v podobě kapiček.
Jan Krejčí se svým objevem nespokojuje. Chce znát více, proto pověřuje svého syna chemika Prokopa Krejčího, aby provedl kvalitativní chemický rozbor par. Chemik Krejčí odebral vzorky vzduchu z vrcholu kopce a jeho úpatí a zjistil: oba vzorky se obsahem kysličníku uhličitého neliší, Sommer a Ort neměli pravdu, omamné účinky je nutno považovat za smyšlenku. A Krejčí ještě vypráví, že psík, kterého přivedli na kopec za mrazivého počasí, vyhledával místa výronů teplého vzduchu k odpočinku. Výrony na něj žádné omamné účinky neměly. Nebyla zjištěna ani přítomnost kysličníku siřičitého; výpary tudíž obsahují jen vlhký teplý vzduch.
Po botaniku Steppanovi prohlédl jeskyňky na vrcholu Borče v roce 1937 Melhard, nepozoroval tam však nic víc než jeho předchůdci. Uvádí teploty výronů par naměřené Hummerem; v roce 1931 bylo naměřeno + 8o C při vnější teplotě – 3o C, v roce 1932 naměřeno + 13o C při – 1o C venku, v roce 1934 + 9o C při – 4o C.
O výronech par na Borči přinesl zprávu M. Váně v roce 1951 a v roce 1957 popsal jev J. Šimr, který podal cenné údaje o teplotě exhalací:
9 února 1928 17o C při vnější teplotě – 6o C
leden 1938 12o C – 1o C
- února 1947 15o C – 3o C
- února 1956 16o C – 4o C
Vlhkost vzduchu uvnitř jam na vrcholu kopce byla 16. února 1956 84 %, venku 42 %. A přes všecko toto úsilí vědců záhada Borče vysvětlena nebyla. Do roku 1937 existovalo trojí vysvětlení jevu, při čemž každé nové znamenalo zamítnutí předcházejícího. Autorem čtvrtého vysvětlení je v roce 1951 Váně, který vysvětluje exhalace jako únik par z teplých pramenů, jež kolují kdesi hluboko v zemi pod horou. Jsou živeny posledními zbytky tepla, které roztápělo sopky Českého středohoří. Váně spatřuje problém v tom, jak vysvětlit vznik a výskyt velmi hlubokých puklin v celistvém znělci, které prý nemohou být v souvislosti s jícnem sopky, neboť znělcova hmota vlastní hory je utuhlou lávou, jež vyplňuje původní jícen.
Podle současného stavu výzkumu musíme tedy zavrhnout vysvětlení výparů jako „mofet“ (po Sommerovi) a také jako „fumarol“ (po Tesařovi). Zbývá tedy rozhodnout o vysvětlení Melharda a Váněho nebo podat další.
Pozorujeme-li dosavadní popisy jevu, všimneme si značné nejednotnosti popisů a různosti dat. Především jsou velké rozdíly v měření teplot výparů. Liší se tak, že nejnižší je 8o C, nejvyšší 17o C. To lze vysvětlit různým způsobem měření a měřením na různých místech vrcholu. Je pravděpodobné, že teplota výpar je blízká 14o C a že je stálá.
Velmi závažná je však okolnost, že měření teploty bylo vesměs podniknuto v zimě za mrazu. Jak se zdá, dosud nikdo neměřil teploty v létě. Jediný Šimr se zmiňuje, že v době letní je vzduch venkovský teplejší a mikroexhalace jsou opět chladnější. Tato nesmírně důležitá věta by mohla rozluštit celý problém v případě, že se zakládá na pozorování, nikoliv jen na úvaze. V případě, že by se zakládala na pozorování, odpadla by totiž třetí (Melhardova) teorie o vzniku výparů.
Obr. Geologická stavba Borče
Představme si Melhrardovu teorii o vzniku exhalací.
Vrchol Borče je 446 m a znělec tvoří boky hory asi 400-375 m. Níže už je znělec všude obložen křídovými horninami, které prakticky nedovolují vnikání vzduchu do hory. V zimě chladný vzduch vniká z boku kopce ve výši 375 m, případně o něco výše (400 m) do jeho nitra, zde se otepluje na 14o C a následkem oteplení stoupá velkými trhlinami k vrcholu, kde tvoří výpary. Po cestě se obohacuje vodními parami. Je-li tomu tak, pak musí naopak v létě teplý vzduch vnikat puklinami na vrcholu do hory a v ní se ochlazovat, nastává opačný oběh vzduchu, který ochlazen vyvěrá při úpatí hory.
Avšak podle údaje Šimrova vypařování na vrcholu Borče trvá i v létě, a proto Melhardova teorie padá.
Obr. Geotermální poměry Borče
Zbývá již jen teorie, kterou podal Váně. Vysvětluje exhalace jako únik par z teplých pramenů
z hloubek pod horou. Největší nesnáz mu dělá vysvětlení cest, kudy se páry dostanou k povrchu, když jediná cesta – přívodní sopečný kanál – je ucpán hmotou znělce. Teorie Váněho je prozatím nejlépe obhajitelná. Ani vysvětlení cest výparu není obtížné. Lze předpokládat, že v celé délce přívodního sopečného kanálu je znělec rozpukán, protože jde o těleso nepatrného průměru. Kromě toho na dotyku znělce s horninami, jimiž erupce prošla, tedy na styku se slíny, písčitými slíny a pískovci a rulou se vytvořily při chladnutí magmatu a při smršťování trhliny a ploché prostory vzájemně spojené buď přímo, nebo prostřednictvím trhlin ve znělci.
Teplota exhalací nevyplývá z přítomnosti vyhaslé sopky, jejíž hmota by v hloubce nebyla dosud zcela vychladlá, ale z geotermického hloubkového stupně, popřípadě z hloubek, z nichž exhalace vycházejí. Geotermický hloubkový stupeň je v Českém středohoří nižší, než je průměrně ve střední Evropě (33 m), a v oblasti Borče můžeme jej odhadnout na 20 m. Podle toho je teplota 15o C v hloubce 230 m (za předpokladu, že výchozí teplota je 5o C v hloubce 30 m). Výpary z této hloubky by však nemohly mít na vrcholu Borče teplotu 15o C, protože horniny v hloubkách od 230 m k povrchu mají nižší teplotu a exhalace tedy ochlazují. Páry musí mít tudíž v hloubce 230 m teplotu daleko vyšší, např. dvojnásobnou. Tato teplota (30o C) je však v hloubce 530 m. Výpary vycházejí tedy z puklin ve znělci, z míst, kde znělec proráží rulu, z hloubky větší než 230 m.
Obr. Schematické znázornění cirkulace vzduchu v lednu a a v červenci za předpokladu nasávání vzduchu trhlinami znělce
Ještě se vtírá otázka, k jakým výsledkům by se došlo pomocí sondáže nebo prokopáním. Jamky na vrcholu Borče svědčí o tom, že se lidé už pokoušeli rozšířit trhliny nebo vniknout do podzemí. Učinili tak namístě nejméně vhodném – na vrcholu kopce. Vhodné místo by bylo asi ve výši 400 m, kde by bylo třeba prokopat vodorovnou štolu nebo vyvrtat horizontální sondu kolmo do Borče. Je pravděpodobné, že na vrcholu Borče je cirkulace par již velmi pomalá, brzděna složitou stavbou puklin, jimiž prochází. Štolou nebo sondou by mohla být zastižena puklina vedoucí exhalace s dosud nezapomenutelnou cirkulací a možná i s poněkud vyšší teplotou.
A ještě je jedna otázka: dalo by se nějakým způsobem využít výparů? Dosavadní chemické rozbory nenasvědčují, že by exhalace obsahovaly látky, dávající předpoklady využití k léčebným účelům. Bylo by tedy možné využít pouze jejich teploty a vlhkosti. V některých zemích vytápějí exhalacemi skleníky.
Výpary na vrcholu kopce Borče u Lovosic vznikají pravděpodobně takto: V hloubce mezi 230 m 530 m, kterou znělec proráží, jsou ve znělci a v rule trhliny a dutiny vyplněny vodou, která má stejnou teplotu jako horniny ji obklopující. Podle geotermického stupně této krajiny je v hloubce 230 m teplota 15o C, v hloubce 530 m 30o C. Výchozí teplota par musí být vyšší než 15o C, a tudíž musí vznikat v hloubce větší než 230 m, pravděpodobně v hloubce asi 530 m. Kdyby výchozí teplota par byla jen 15o C, nemohly by exhalace na vrcholu Borče mít tutéž teplotu, ale teplotu nižší, ochladivše se chladnějším prostřednictvím v hloubce mezi 230 m a povrchem.
Teplá voda se vypařuje, avšak páry nemohou vystupovat k povrchu všude. Brání jim v tom nedostatek cest. Území je pokryto souvrstvím křídových usazenin, z nichž většina jsou vrstvy nepropustné. Jsou sice proniknuty soustavou trhlin, které jsou však sevřené a tedy rovněž nedovolují jakoukoliv cirkulací. Jedinými místy, kde je možný oběh par, jsou rozpukané přívodní kanály magmatu vyhaslých sopek. Ale ani zde to není u všech, protože pukliny jen výjimečně jsou spojeny do velkých hloubek. Boreč je z mála vrcholů, které tyto podmínky mají. Vodní páry vystupují po puklinách ve znělci a dutinami vzniklými při smršťování chladnoucího magmatu. Na vrcholu Borče vycházejí jako výpary.
Tyto úvahy jsou hypotetické a potřebují potvrzení. Je třeba především zjistit, zda teplota exhalací je stálá během celého roku a zda skutečně výpar neustává v létě a nepřechází v nasávání. Pak je třeba provést pozorování na všech vrších Českého středohoří, kde se vyskytují exhalace třeba v nepatrných rozměrech, to je na Liščím a Ostrém u Velemína, na Varhošti, Zlatém vrchu a Křížové hoře. Je možné, že tam budou některé okolnosti příznivější k pozorování a vnesou světlo do záhady Borče.
RNDr. Rudolf Schwarz, Dvacáté století, Orbis 1959
Obr. na úvod: Stoupající pára z nitra Borče
